Šamanem mezi indiány

28. 4. 2022

Hovoří jazykem indiánů a stal se dokonce jejich šamanem. Historik, etnolog a iberoamerikanista Oldřich Kašpar z Fakulty filozofické označuje Mexiko za svůj druhý domov.

Kdybyste spočítal všechny dny, které jste strávil mezi Mexičany a Španěly, kolik by to bylo let?

V Mexiku jsem strávil téměř sedm let. Ve Španělsku pět let a další roky vyjdou na Itálii, Tunisko a Spojené státy americké.

Sám ale pocházíte z vesničky Jestřebí v podhůří Jeseníků. Váš prapředek měl doma pušku „španělku“, odsud plynou touhy po dálkách?

Někdy říkám, že to mám geneticky dané. Všichni moji prapředkové byli kováři, až na mého dědečka. A jeden z mých prapředků měl nejen ručnici „španělku“, ale měl také dvě knihy.

Jaké knihy?

Bohužel z testamentu to není jasné. Nejde ani určit, v jakém jazyce byly psané. Předpokládám, že šlo o nějaké kosmografie, geograficko-historické spisy, které v 17. století lidé často četli.

Dělal jste genealogii vlastního rodu?

S bratrem, který je archivář, jsme se naším rodem zabývali. Společně se chystáme po dědečkovi vydat deník z první světové války.

Svůj profesní život jste ale zasvětil indiánům. Dělal jste mnoho terénních výzkumů, bádal jste v mexických archivech. Proč jste si vybral Mexiko?

Je to paradoxní, protože už jako žák na základní škole jsem miloval antiku. Mojí biblí byly Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. K šestnáctým narozeninám mi pak strýc daroval knihu Carla Coccioliho Dědic Montezumův a přečetl jsem ji za jednu noc. Je to psychologický román o tom, jak poslední nešťastný aztécký vladař noc před popravou vzpomíná na celý svůj život. Tehdy jsem se rozhodl – Aztékové, Mexiko a nikdo jiný.

Musel jste mezi indiány proniknout, naučit se jejich jazyk… Bylo to obtížné?

Poprvé jsem se do Mexika dostal až v roce 1987. Do té doby to s ohledem na tehdejší politickou situaci nešlo. Aztécký jazyk náhuatl (navatl) jsem se nejdříve učil z misionářských gramatik ze 17. století. Když jsem ale přišel mezi indiány, zjistil jsem, že se jazyk změnil. Učil jsem se sám tím, jak jsem s nimi komunikoval.

Měl jste dokonce speciální metodu učení.

Ano, není to pouze metoda, jak se naučit jazyk Aztéků, ale je to i metoda, jak se dostat mezi odloučená indiánská etnika. Nejde mezi ně jen tak přijít a říct jim, že tady budu bádat. To by se se mnou nebavila ani chýška. Zhruba tři dny se potuluju kolem vesnice a přespávám pod stromem. Po třech dnech přijdou i přes přísné příkazy děti. Dívají se na mě, pozorují mě… Vytáhnu blok a začnu malovat zvířata, jejich obydlí… Když děti poznají, co jsem nakreslil, radostně vykřiknou a já si to ihned zapíšu. Pokud uspěju u nich, druhý den přijdou prarodiče a s nimi navážu vážný hovor. Když uznají, že jsem člověk, kterého mohou přijmout, přivítají mě oficiálně. Jenže pak přijde velká mela, vždycky se hádají, u koho budu bydlet. Svého hosta si totiž velmi váží. Jak kdysi řekl jeden můj detektivní hrdina, je to klenot na podušce přátelství.

Jsou dnešní indiáni jiní než před třiceti lety?

Zcela určitě. Globalizace pronikla všude. Mladí mají mobilní telefony a staří si stěžují stejně, jako si stěžuje naše generace – že mládež nezná a nectí žádné hodnoty. U nich je to ale důležitější o to víc, že jejich tradice sahaly až do předkolumbovského období, ještě před příchod Španělů.

Máte doma řadu artefaktů z cest. Jaké například?

Přivezl jsem si například calaveru, typickou lebku, která se používá při Dnu mrtvých, to jsou takové mexické Dušičky. Mexičané je slaví tak, že v každé domácnosti je obětní oltář a na něm jsou fotografie těch, kteří zemřeli. V dušičkovou noc jim před něj pokládají dary. Dávají jim i lahve s rumem a tequilou, kartony cigaret – zkrátka vše, co měli nebožtíci rádi. Pro děti se dělají velké calavery z barevného papíru, ty se plní cukrovím. Mám také malou nádobku z 15. století, která je krásně symetrická, přestože indiáni neznali hrnčířský kruh. Našel jsem ji v jedné skalní proláklině, kde ji uchránilo stabilní prostředí. Vypadalo to, že čeká na mě. Dostal jsem i sošku hlavního indiánského božstva z obsidiánu, sopečného skla, a pochází ze 14. století.

Nechodíte jen mezi indiány, ale bádáte v mexických archivech. Co konkrétního jste tam hledal?

Narazil jsem na velmi zajímavé zápisy z 16. století ke španělské inkvizici. Například kněz píše, jak indiánka léčila a své nečisté ruce vkládala na lidi. Obvinili ji z čarodějnictví. Inkvizice byla v Novém Španělsku, neboli Mexiku, mnohem mírnější než ve Španělsku. Neupalovalo se, většinou šlo o nějakou veřejnou potupu.

V archivech jste také našel hodně pramenů k jezuitům, o kterých píšete.

Dlouhodobě se zabývám česko-mexickými vztahy, několik knih jsem na toto téma napsal. Jezuitští misionáři z Čech, Moravy a Slezska působili na území Mexika od konce 17. století až do konce první poloviny 18. století. Bylo jich tam přes třicet dva. Někteří tam i zemřeli a dodnes tam mají hroby. To je nejvýraznější stopa, která v Mexiku zůstala. Dokonce i z korespondence do pražského Klementina jsem se dozvěděl, že když přijel visitador jednou za rok zkontrolovat, jestli páter vede misi dobře, bratři z české provincie mu hráli na housle. V Klementinu jsem zase našel žádosti, jak někteří naši misionáři psali do Čech, aby jim housle poslali.

Bezpochyby budou Mexičané znát olympioničku Věru Čáslavskou. Je to tak?

Její jméno se přenáší z generace na generaci. Ze starších postav naší historie znají prezidenta Masaryka. Dokonce v hlavním městě Ciudad de México je Avenida Presidente Masaryk (třída prezidenta Masaryka –  pozn. red.). Je zde jeho busta, tři pamětní desky a také socha odhalená v roce 2000.

Česká historie ovlivnila i názvy čtvrtí. Jedna z nich se jmenuje Lidice…

Málo se ví, že Mexiko bylo první zemí, která protestovala proti Mnichovské dohodě, nikoliv Sovětský svaz, jak mé generaci vtloukali do hlavy. Kulturní veřejnost bedlivě sledovala dění v protektorátu. Když nacisté vypálili Lidice, na jejich počest byla jedna z čtvrtí, tenkrát ještě vesnice, na okraji hlavního města přejmenována na San Gerónimo de Lidice. Dost dlouho bylo jméno Lidice křestním jménem dívek.

Šíříte kromě mexické kultury i mexickou kuchyni?

Je to opět oboustranné. Když přijedu do Mexika, vařím svým přátelům české pokrmy. Mám jednoho kamaráda, který dělá úžasnou zelňačku, akorát chutná úplně jinak, protože používá jiné suroviny. V Česku svým přátelům vařím zase něco mexického. Miluju fazole, ale takové fazole, jaké jsou v Mexiku, v Česku neseženete. Pokoušel jsem se je kdysi vypěstovat, ale sežrali je hlemýždi, než stačily vyrůst. Asi jim také chutnaly.

V roce 2018 jste získal za šíření mexické kultury Řád aztéckého orla, nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince. Jaký to je pocit?

Tento řád z dvacetičtyřkarátového zlata obdržel jako první československý prezident Edvard Beneš. A má ho také profesor Polišenský, můj nezapomenutelný učitel z doby, kdy jsem byl na doktorském studiu. Velmi rád na něj vzpomínám. Když jsem tuto cenu dostal, vzpomněl jsem si na něj. Najednou jsem byl na té druhé straně také.

Napsal jste 32 knih, 10 jste jich přeložil a jste autorem 800 českých a zahraničních studií. O čem všem píšete?

V odborné literatuře je těch témat několik. Zabývám se česko-španělskými vztahy, česko-mexickými vztahy, předkolumbovskou Amerikou. V literatuře jsem začal s překlady aztécké a inckokečuánské poezie, přešel jsem na indiánské mýty Mexika, z nichž jsem mnohé posbíral u ohniště. Pohádky jsem vydával pro dospělé i pro děti. Před několika lety v Mexiku vyšla kniha Mýty a legendy Starého Mexika, autor Oldřich Kašpar. Uspořádali tenkrát křest knihy. Stalo se, co jsem očekával. Vystoupil na něm jeden muž a razantně pronesl větu: „Jak je možné, že člověk ze země, o které jsem nikdy neslyšel, vydává naše národní pohádky!“ Jeden můj přítel vstal a usadil ho jedinou větou: „Když to neděláte vy, musí to za nás dělat cizinci. Tak prosím tě mlč!“

V názvech vašich děl se velmi často objevují slova jako smrt, magie, ďábel – například kniha Svatyně smrti, Záhada ďáblových očí. Inklinujete k magii?

Mám ještě knihu Zlato v rouše smrti… Je to možná podvědomé vyjádření toho, jak je svět nejistý. A co svět světem stojí, jdou proti sobě dvě síly, které v křesťanství personifikuje ďábel a Bůh. Celá řada jevů, které nás obklopují, je obestřena tajemstvím. Moje první sešitová kniha, která vycházela v edici Karavana, byla o Tajemství vlčí rokle. Tři historické povídky z mé rodné vísky Jestřebí – ze středověku, z třicetileté války a z období 18. století. Záhada ďáblových očí je zase kombinace cestopisu, populárně- ---naučného textu a kuchařky. U cestopisů se snažím, abych nenápadnou formou čtenáře poučil, aniž by si toho všiml.

Je nějaká kniha, která se vymyká všem ostatním?

Zatím není, ale asi brzy bude. Bude to vzpomínková cesta mým životem. Badatelskými, cestovatelskými a jinými příběhy. Prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal, budu vyprávět příběh. Bude utkán ze dvou linií, mého vědění a vědění jejich. Zkrátka čím mě obohatili vědci, spisovatelé, básníci ve Španělsku a Mexiku, ale i indiáni. Hlavní motto jsem si vypůjčil od Maxima Gorkého, který v jedné básni píše: Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl.

 

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
(1952)

 Absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci získal titul PhDr. v oboru historie. Disertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (CSc.), kde také habilitoval (doc.).

 Je autorem 30 odborných publikací v češtině, francouzštině, němčině a španělštině a několika set odborných studií a recenzí. 

 Sbírá pověsti a lidovou slovesnost Mexika. Do španělštiny i češtiny přeložil mýty či legendy a se svými studenty sehrál několik her přenášejících diváka do starých časů Latinské Ameriky. 

  Napsal a recituje indiánské básně.

 V roce 2018 byl na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem „profesor honorario y visitante“ a obdržel nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince „Řád aztéckého orla“. 

 V roce 2022 na Tři krále oslavil Oldřich Kašpar životní jubileum.

Řeka plyne a plyne, nikdy neustává.

Vítr vane a vane, nikdy nepřestává.

Život ubíhá, nikdy se nevrací.

(anonymní indiánský básník, 15. století)

 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

TEXT Věra Přibylová/ FOTO Adrián Zeiner