Děkan fakulty filozofické vyhlašuje na středu 12. října 2022
pro studenty Fakulty filozofické Univerzity Pardubice
DĚKANSKÉ VOLNO
Výuka je tento den zrušena z důvodu dopolední besedy s Jakubem Kalenským a odpoledního sportovního programu.
Univerzita Pardubice se řadí mezi lídry v oblasti využití datové analytiky na veřejných vysokých školách v České republice. Už loni sdílela zkušenosti v rámci projektu Digitální univerzita, který realizuje společnost Microsoft. Tento měsíc uspořádala konferenci Datová analytika jako základ digitální transformace univerzit.
Konference se zabývala využitím digitálních datových technologií na českých univerzitách s důrazem na datové sklady, na ně navázaný reporting, analýzy a prediktivní modely. Zabývala se také aktuálními otázkami souvisejícími s digitalizací státní správy. O své zkušenosti s digitalizací se podělily nejen univerzity, ale také zástupci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) nebo společnost Microsoft.Panelovou diskusi na konferenci moderoval rektor Univerzity Pardubice prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D. a účastnili se jí zástupci managementu českých veřejných vysokých škol i MŠMT. O tom, že je téma pro české vysoké školy aktuální, potvrdilo i velké množství dotazů v diskuzi.
Univerzita Pardubice jako organizátor prestižní konference navazuje na své aktivity z minulého roku. Jejich součástí byla např. přednáška na konferenci Dny vzdělávací činnosti (pořadatel MŠMT) nebo zapojení do projektu Digitální univerzita společnosti Microsoft.
Konference na Univerzitě Pardubice proběhla pod oficiální záštitou MŠMT a na organizaci se podílely také společnosti Microsoft Česká republika a dolphin consulting a.s.
Angličtináři byli desetiletí zvyklí učit žáky a studenty, že hlavou Spojeného království je královna Alžběta II. Nyní se učebnice přepíšou, svět vstupuje do nové éry. „Britové na trůnu jiného panovníka ve velké většině nezažili a úmrtí Alžběty II. tak pro ně znamená velký předěl. Určitě se bude říkat: ‚To se stalo ještě za královny Alžběty…‘,“ domnívá se Olga Roebuck, vedoucí Katedry anglistiky a amerikanistiky Univerzity Pardubice.
Co znamenala královna Alžbeta II. pro Spojené království?
Jak již bylo za tu krátkou dobu od jejího úmrtí mnohokrát zdůrazněno, byla především velkým symbolem stability. Nová britská premiérka, Liz Trussová, dokonce použila až biblické přirovnání ke skále, na které současná Británie stála. V průběhu své vlády se od počátku snažila navázat na svého otce, Jiřího VI. a stát při Britech v dobách dobrých i zlých. V mnoha ohledech tak symbolizovala vlastnosti, které až stereotypně považujeme za britské: klid, distingovanost, smysl pro povinnost a schopnost překonávat těžkosti, jako kdyby se nic nedělo.
Vládla 70 let. Jakými klíčovými událostmi království provedla?
Již v době nástupu na trůn v roce 1953 k ní národ vzhlížel jako k symbolu. Británie se těžce vzpamatovávala z 2. světové války a kromě zdevastovaných průmyslových oblastí se potýkala s přetrvávajícím přídělovým systémem a dalšími ekonomickými dopady poválečné rekonstrukce. Mladá, krásná a šťastná královna uprostřed toho zářila jako drahocenný šperk, což můžeme nakonec slyšet i v autentickém komentáři v televizním přenosu z její korunovace. Jistě zásadní událostí byla pro Británii i divoká 60. léta, kdy tato země udávala celosvětový tón v oblasti populární kultury a členové královské rodiny nezůstávali tohoto dění stranou. A tak mohl John Lennon na jednom koncertu Beatles vyzvat fanoušky, aby do rytmu tleskali a ti v lóžích „chrastili svými šperky“. Nelze nezmínit ani hospodářskou krizi 70. a 80. let a následnou hospodářskou transformaci vedenou tehdejší premiérkou Margaret Thatcherovou. Na konci 90. let byl jistě zásadní a pozitivní zprávou mírový proces v Severním Irsku, završený podepsáním mírové dohody. V neposlední řadě je třeba zmínit i covidovou pandemii, která ve své první vlně Británii těžce zasáhla. A právě v této situaci se Alžběta II. ukázala jako historická osobnost. Ve svém mimořádném projevu k Britům nejen poděkovala všem, kteří nasazovali své životy a drželi zemi jakžtakž v provozu, ale vzpomínkou na své dětství a dobu evakuace, která tehdy rozdělovala rodiny, nabídla paralelu z vlastního života a dala všem naději, že i tato situace se dá zvládnout.
Zpráva nezasáhla jen Spojené království, ale celý svět. Čím si královna získala takovou oblibu napříč kontinenty?
Kromě toho, že byla hlavou Commonwealthu a oficiální hlavou celé řady států, to určitě bylo díky tomu, že i přes hradbu přísného protokolu zůstávala autentická. Stačí se podívat na reakce celé řady státníků i obyčejných lidí, kteří na ni vzpomínají jako na blízkého člověka (např. kanadský premiér Justin Trudeau). Mnoho lidí má na ni vzpomínky, které se pojí s jejich osobními životy. Úmrtí britské královny se tak globálně stává jakousi osobní ztrátou.
Jak ji vnímali Britové?
Pro Brity byla jedním ze základních kamenů jejich identity. Troufám si tvrdit, že její smrt zasáhla jak příznivce, tak odpůrce monarchie. Britové na trůnu jiného panovníka ve velké většině nezažili a úmrtí Alžběty II. tak pro ně znamená velký předěl. Je to konec jedné éry a určitě se bude říkat: „To se stalo ještě za královny Alžběty…“. Její historická role bude jistě zhodnocena s odstupem a bez nostalgie, která se většiny z nás nyní zmocňuje. Faktem ale zůstává, že pro svou královskou roli žila obdivuhodně.
Jaká byla Alžbeta, když nebyla královnou, ale matkou, babičkou, ženou?
Alžběta byla od dětství vychovávaná jako následnice a pro tuto roli byla připravovaná, královnou byla rozhodně na prvním místě. V soukromém životě měla obrovské štěstí v podobě požehnaného a láskyplného manželství. Je o ní také známo, že milovala jízdu na koni a byla vynikající jezdkyní v dámském sedle. Jakkoliv ji mnohé, zejména bulvární, noviny kritizovaly, že veřejně nedává příliš najevo city ke svým blízkým, byla ke své rodině velmi citlivá.
Prolomila někdy nějaká tabu týkající se monarchie?
V 60. letech podlehla tlaku populárních médií a nechala o soukromém životě královské rodiny natočit film, který způsobil jisté kontroverze. Jinak se vždy přísně držela toho, co jí role královny nařizovala.
Změní úmrtí Alžběty II. pohled na královskou rodinu?
Pohled na královskou rodinu se určitě změní za vlády nového krále. Karel III. má na jednu stranu potenciál stát se progresivním panovníkem, protože se zajímá a je aktivně činný v zásadních oblastech, jako je ochrana přírody a ochrana kulturního dědictví. Je to vzdělaný a zkušený člověk. Otázkou zůstává, jak bude všeobecně Brity přijat. Koneckonců, jsou zvyklí ho vnímat v pozici následníka. Takže uvidíme.
Každý, kdo se učil angličtinu, v reáliích narazil na královnu Alžbětu II. I pro anglické pedagogy přichází velká změna. Budou se přepisovat učebnice…
Změna je to obrovská a učebnice se přepisují pořád. Právě i proto, že angličtina je globální jazyk a anglická kultura je tak do jisté míry kulturou globální, dotýká se tato ztráta tolika lidí.
Jak zpráva zasáhla Vás osobně?
Je to pro mne smutná zpráva z důvodů, které jsem již popsala, ale i proto, že jsem měla to štěstí královnu Alžbětu II. vidět při její návštěvě v Brně v roce 1996. Stála jsem tehdy na přecpaném náměstí a když se na balkóně nové radnice objevila královna ve společnosti Václava Havla, byl to zážitek. Dodnes to pro mne symbolizuje pocit svobody a rozletu, který moje generace zažívala v 90. letech. Kromě toho, můj muž je Angličan a přesto, že již přes 30 let žije v Čechách a většinu politických událostí v Británii vnímá s odstupem, úmrtí královny je pro něj také osobní. Jako by se zavřely další dveře domů, do Anglie, kterou znal.
Mgr. Olga Roebuck, Ph.D., M. Litt., Fakulta filozofická, Katedra anglistiky a amerikanistiky
Malá vědecká skupina složená z doktorandek historických věd a PVH pod vedením Mgr. Zuzany Pavelkové Čevelové, Ph.D. vznikla během léta 2022.
Zabýváme se prameny k dějinám manželství a zejména rozvodů v Čechách a na Moravě během 19. století až do 1. světové války. Každodenní život v rodinách na venkově i ve městech se promítal do různých textů, které sbíráme, čteme a interpretujeme. Jde o soudní spisy, ale i dobovou literaturu nebo korespondenci. Nasloucháme hlasu manželů (manželek), sousedů, kněží i úředníků. Výsledkem bude, jak doufáme, plastický obraz manželského soužití v rodinách, konfliktů generací i mediační role farářů vtělený do průběžně publikovaných textů a závěrečné publikace s hojnými ukázkami z historických pramenů. Téma je propojeno se zahraničním výzkumem vedeným na Univerzitě ve Vídni, a tudíž pracuje s oběma dobovými jazyky – češtinou i němčinou.
Vědecký tým tvoří (zleva): Mgr. Kateřina Doležalová, Mgr. Denisa Vídeňská, Mgr. Zuzana Pavelková Čevelová, Ph.D., Mgr. Elizabeth Ryšavá Alvarezová, Mgr. Marie Kalendová.
Projekt je financován z Grantové agentury ČR na období 2022-2024 a volně navazuje na předchozí výzkum Zuzany Pavelkové Čevelové, který byl publikován v knize Každodennost manželství 19. století v Čechách pohledem soudních akt a příruček pro katolické kněze z roku 2015.
Na Univerzitě Pardubice studuje přibližně sedm tisíc studentů. V současné době nabízí přibližně 180 možností studia v různých programech na sedmi fakultách různých směrů.
Mezi fakulty Univerzity Pardubice patří Fakulta chemicko-technologická, Dopravní fakulta Jana Pernera, Fakulta ekonomicko-správní, Fakulta elektrotechniky a informatiky, Fakulta
filozofická, Fakulta restaurování a Fakulta zdravotnických studií. „Různorodost nabídky studia je zajímavá, protože u nás studují chemici, zdravotníci, dopravní experti, ekonomové,restaurátoři, elektro a IT specialisté, historici a filozofové,“ uvedla vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů Martina Macková. Univerzita Pardubice má na svých kolejích k dispozici 1 300 lůžek, která jsou obsazená. Mnozí studenti bydlí v pronájmech nebo dojíždí. „Zájem o bydlení na kolejích ještě vzrostl po období pandemie, kdy univerzita poskytovala studentům pro období online výuky slevy a další výhody. Na zájmu se projevil i růst cen pronájmů,“ sdělila Macková.
Studenti Univerzity Pardubice jsou z celé ČR – a samozřejmě i ze zahraničí. „Nabízíme jako jediní fakultu se zaměřením na dopravu nebo také obory na Fakultě restaurování, které přitahují zájem uchazečů i mimo východočeský region. Studenti k nám míří také za kvalitním a tradičním studiem chemie. Velmi žádané je v posledních třech letech studium na Fakultě ekonomicko-správní nebo Fakultě zdravotnických studií. Nejvíce studentů ale stále máme z krajů - Pardubický, Královéhradecký a Středočeský,“ řekla Macková. Zajímavostí a novinkou pro nadcházející akademický rok je studijní program Digitální podnikání na Fakultě ekonomicko správní, který univerzita nabídla až v červnu a je o něj velký zájem. Anebo studium v anglickém programu na Dopravní fakultě Jana Pernera Transport Operations Management, který se otevře v akademickém roce 2023/24. Pandemie nemoci covid-19 ovlivnila příjezdy a odjezdy studentů v rámci zahraničních výměnných programů Erasmus. „Studenti, kteří vyjeli nebo přijeli na tyto pobyty, museli respektovat omezení, tedy například i online výuku a uzavření škol. Nyní již nabízíme studentům výjezdy jako před pandemií. Ve startujícím akademickém roce podle našich dosavadních čísel a odhadu vyjede nastudijní pobyty a praktické stáže více než 120 studentů do 22 zemí. Přesná čísla zatím nemáme, protože probíhá přihlašování. Jen v zimním semestru přijede na Univerzitu Pardubice přes program Erasmus 74 zahraničních studentů z 18 zemí,“ řekla Macková.
Univerzita dlouhodobě spolupracuje s Pardubickým krajem na několika úrovních. „Kraj například každoročně podporuje popularizační akce univerzity, které mohou podnítit zájem žáků o studium a o vědu. Univerzita se účastní krajských akcí, jako je například Den Pardubického kraje. Spolupracujeme také v rámci projektu Parádní kraj. Komunikujeme ohledně výstavby Fakulty zdravotnických studií v areálu bývalé Tesly nebo výuky vázané na krajskou nemocnici apod. Univerzita Pardubice je jedním z největších zaměstnavatelů v kraji s 1 200 zaměstnanci a také jedinou vysokou školou, proto je komunikace a spolupráce naprosto nezbytná,“ řekla Macková.
Univerzita se zapojila také do pomoci ukrajinským uprchlíkům, kteří utíkají před válkou, a dala k dispozici svoji budovu v kampusu pro jejich ubytování, Tu budou obývat do konce roku. Zároveň Jazykové centrum univerzity spustilo i přes prázdniny jazykové kurzy pro běžence i ve spolupráci s Úřadem práce tak, aby mohli uprchlíci co nejdříve získat práci. Jazykové kurzy od prvních okamžiků uprchlické vlny nabízí také akademici z Fakulty filozofické. „Univerzita dala svůj postoj najevo bezprostředně po vypuknutí války na Ukrajině a v kampusu jsou stále vidět ukrajinské vlajky nebo tabulka vzkazů. Logo univerzity se přebarvilo jako symbol solidarity s napadenou zemí do barev její vlajky.
V aule proběhl koncert na podporu Ukrajiny a mnozí studenti i zaměstnanci pomáhali a pomáhají rodinám nebo ve sbírkách. Sociální sítě univerzity přinesly seriál příběhů ukrajinských i ruských studentů, univerzita je finančně podpořila a vypsala také sbírku,“ dodala Macková.
Na Univerzitě Pardubice studuje přibližně sedm tisíc studentů. V současné době nabízí přibližně 180 možností studia v různých programech na sedmi fakultách různých směrů. Univerzita vzdělává studenty z celé země.
Článek je se svolením převzatý z MF DNES, magazín special.
Válka na Ukrajině trvá půl roku, už v únoru vtrhla ruská vojska na žluto-modré území. Se sociálním antropologem Tomášem Boukalem z Fakulty filozofické jsme si v té době povídali o tom, jací lidé v Rusku vlastně žijí a proč podporují Putina.
Jací jsou Rusové a proč podporují Putina?
Obyčejní lidé z Ruska jsou otevření a přátelští. Pustí mě k sobě domů, když potřebuju někde přespat, a vždy jsou ochotni pomoct a poradit. Moje zkušenosti z Ruska jsou i díky tomu většinou pozitivní. Mnozí Rusové nesouhlasí se současnou politikou. Vadí jim korupce, ale jejich nenávist nebývá směřována přímo k postavě prezidenta Putina. Toto jeho vnímání by se dalo připodobnit k carovi. Také se věřilo, že kolem cara jsou špatní bojaři, ale on sám je dobrý. To stejné bylo se Stalinem, který je dodnes velkou částí Rusů považován za pozitivní postavu. Podle mě se část lidí bojí nestability, která by mohla přijít, kdyby Putin padl. V Rusku byly hodně složitým obdobím 90. léta. To, co jsme viděli u nás v seriálu z této doby, byl jen slabý odvar toho, co se odehrávalo v Rusku. Tam to bylo mnohem brutálnější, vládly gangy, zabíjelo se úplně běžně. Když koncem 90. let nastoupil Putin, začalo se to měnit, a navíc se v té době pozvedla i ruská ekonomika. Přestože pro řadu lidí není ideální, vidí v něm záruku určité stability. Putin si také už řadu let společnost připravuje, aby mu byla loajální. Kdo chtěl pracovat na nějakém vyšším postu, loajalita se od něj očekávala, policisté a lidé v armádě zase mají velmi vysoké platy.
Jak je možné, že má ruská propaganda v době internetu takový dopad?
Je to tím, že neexistuje mnoho nezávislých zpráv v ruštině. Nezávislá média byla likvidovaná už řadu let. Poslední, státem nekontrolovaný kanál byl před lety vytlačen jen na internet a teď byl zakázaný i tam. Na internetu jsou nezávislé články v ruštině, mnozí Rusové je ale najít neumí nebo nemají vůbec přístup k internetu. V Rusku není tak snadné dostat se k informacím jako u nás. Nedávno jsem viděl televizní anketu, v níž se lidí ptali, co si o konfliktu myslí. Jedna paní řekla: „Já nechci vidět fotky, já podporuju Putina.“ Myslím, že to je i o tom, že si lidé nechtějí nechat vzít své přesvědčení. Raději se dívají na první ruský kanál, než aby riskovali, že zažijí psychický otřes.
Změní válečný konflikt váš pohled na Rusko?
Určitě ho ovlivní. Dlouhodobě jsem proti Putinovi, jeho politika šla vždy špatným směrem. Občanské svobody jsou potlačované dlouhodobě. Rusko jako takové mám ale rád. Velmi mě však zasáhla obrovská pasivita obyčejných Rusů vůči tomu, co se děje. Kdybych viděl, že do ulic vyšly ne slabé tisíce, ale velké zástupy, mohl bych říct, že jsem se v obyčejných lidech z Ruska nespletl. Jenže pravda je, že svou pasivitou to nechali dojít až do současného stavu. Tohle se nestalo teď, to se děje už dlouho. Lidem v Rusku nepřišlo divné, že se najednou nemohli shromažďovat. Takové zákazy tam jsou už roky a oni proti tomu skoro nic nedělali. Nemuseli si nechat líbit, že člověk někam přijde vyjádřit svůj názor a oni ho za to mohou legálně perzekuovat. Nemuseli si nechat zlikvidovat veškerá nezávislá média. To mě na Rusech zamrzelo. Mluví se o tom, že jsou ovládaní propagandou, ale já jsem přesvědčený o tom, že část z nich opravdu souhlasí s tím, co se nyní děje. A není to jen o jejich neznalosti. Ideou Putina je, že vše sjednotí a vezme si, co mu patří. A myslím, že část lidí s ním souhlasí.
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. Rozhovor byl pořízen v únoru 2022.
Univerzita Pardubice nabízí veřejnosti aktivity ve znamení vědy a pohybu i během prázdnin. Druhý srpnový týden jsme s naším Science Point UPCE byli součástí Sportovního parku Pardubice.
Populárně-naučné a zážitkové stanoviště Science Point UPCE už posedmé ukázalo vědu zábavnou formou. Na stanovišti číslo 14 mezi 9. a 18. hodinou malí i velcí návštěvníci zjistili, jak se dá propojit výuka jazyka, chemie, ekonomie, dopravní bezpečnost a péče o zdraví se sportem.
Prohlédněte si, co jsme za celý týden na našem stanovišti zažili.
Když se řekne Rudolf II., většině se vybaví film Císařův pekař a Pekařův císař, kde panovníka ztvárnil Jan Werich. Od narození Rudolfa II. uplynulo 470 let.
Jaký vlastně byl? Byl opravdu tak podivínský? Jak historici hodnotí dobu Rudolfínskou a císařův Majestát? Proč zvolil za sídelní město Prahu?
"Traduje se, že Rudolf utekl do Prahy před svojí matkou. Ale to není tak úplně pravda. Jeho matka již v té době byla ve Španělsku, ale je faktem, že to pražské prostředí mu vyhovovalo lépe. Jednak svojí monumentalitou a tím, že byl Pražský hrad oddělen od okolního prostředí. On se tehdy snažil izolovat od většiny svých příbuzných, které považoval za nebezpečné prostředí, a v tom mu Praha vyhovovala mnohem lépe," uvedl profesor Petr Vorel z Univerzity Pardubice.
Vídeň byla v té době hraničním městem na turecké hranici. České země byly ekonomicky nejsilnější a navíc tu byla tradice císařského sídla za Karla IV. Navíc se v Praze začala vytvářet platforma, kde se uskutečňovala politická jednání.
"Katolíci, kalvíni, luteráni se už v ostatních zemích vraždili, ale Praha pořád zůstávala neutrálním místem, kde se všichni mohli stýkat. Koncentrovaly se zde veliké peníze, které přicházely ke dvoru. Praha byla v té době také centrum nauk. Sám císař věřil tomu, že existovaly vyspělé starověké vědy, které byly přenášené tajnými bratrstvy, a hledal tajemství přírody. Praha se v té době stala ojedinělým centrem základního výzkumu přírodních věd. My se dnes na to koukáme prostřednictvím filmů, jak tam mají ti alchymisté své baňky. Ale jinou formu ten základní přírodovědní výzkum nemohl mít. Většina těch vědců by byla pronásledována inkvizicí ve Francii, Španělsku i v Itálii."
Do Prahy jako sídelního města přicházela v té době řada bohatých lidí, kteří si zde stavěli paláce. V tomto směru byla Praha během rudolfínské doby výjimečné místo.
Řada lidí si představuje Rudolfa II. jako podivínského mecenáše, který hledá kámen mudrců nebo chce proměnit kovy ve zlato. Rudolf II. investoval obrovské peníze do svých sbírek, ale nenechal se ošálit.
"Jeho důvěře se těšil Tycho de Brahe. Rudolf II. vytvářel a financoval skupinu tří vědců z různých oborů. To byl Tycho de Brahe, Jan Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku. To nebyli žádní mastičkáři. V tomto směru byl Rudolf velmi vzdělaný a dokázal rozlišit astronoma od astrologa, chemika od alchymisty. Nenechal se jen tak ošálit, aby z něj někdo vylákal peníze, že bude dělat kámen mudrců. Jakmile zjistil, že se ho snaží někdo podvést nebo okrást, tak zareagoval velmi tvrdě. Ve vězení skončila spousta mastičkářů nebo lidí, kteří se z něj snažili jen vylákat peníze."
Například magistr Kelley sliboval vyrobit zlato a elixír mládí. Po dvou letech ale začal mít císař jeho slibů dost a Kelley skončil po souboji ve vězení.
Ví se vůbec, jak Rudolf II. vypadal?
"Zachováno je jeho tělo. Víme, že byl vysoký asi 164 centimetrů. Měl velký podkus. Spodní čelist byla vysunutá výrazně dopředu. Zřejmě už někdy v mládí ztratil většinu horních zubů. Později měl problémy s jídlem. Proto se nezúčastnil hostin nebo se vyhýbal tomu, aby veřejně jedl. Zároveň se snažil co nejméně mluvit, protože mu to asi činilo problémy. Trpěl delší dobu syfilidou, kterou se asi nakazil už někdy v mládí. Měl nepochybně duševní poruchu, která se projevovala výrazně už po roce 1600. Už dříve měl nějaké nálady, oni tomu říkali melancholie, ale byla to zřejmě závažnější porucha duševní," připomněl profesor Petr Vorel. Rudolfovi rodiče byli blízcí příbuzní, bratranec a sestřenice.
Žádný z jeho pěti bratrů nezplodil potomka, projevovala se i u nich jistá duševní porucha. Zato Rudolfovi II. se narodilo poslední dítě, dcera, ještě v den jeho smrti.
Jeho sbírky zdědil bratr Matyáš. Které předměty byly nejcennější?
"Habsburkové si nejvíc cenili alabastrové nádoby, kterou považovali za verzi svatého grálu. Tak ji Rudolf koupil. Matyáš po Rudolfovi zdědil velké částky v hotovosti, Rudolf měl plné truhly zlaťáků a stříbrňáků, ale to se rychle rozplynulo a jeho bratr Matyáš se pak dostal do situace, že neměl čím platit. Když kandidoval na císařský trůn ve Frankfurtu roku 1612, tak víme, že moc peněz v hotovosti neměl a svoje finanční závazky řešil tím, že rozdával zlaté a stříbrné nádoby z rudolfínských sbírek, ale rozdával je nikoliv v jejich umělecké hodnotě, ale za cenu kovu."
Historici hodnotí dobu Rudolfinskou výrazně pozitivně, protože skončila vydáním tzv. Rudolfinského majestátu, který umožňoval náboženské svobody. Jak uvedl profesor Petr Vorel, české území se v tom vymykalo.
"Na sklonku Rudolfovy vlády je vydán Majestát, který zaručuje náboženskou svobodu dokonce i poddaným. Ale za to sám Rudolf II. nemohl, on se naopak snažil ještě dva roky po vydání Majestátu situaci zvrátit, ale to se mu nepodařilo. Ale on vytvářel i tou svou nemocí a neschopností racionálně vládnout, neobvyklé prostředí, které vytvářelo možnosti prosadit takové reformy, které by jinak nebyly možné."
článek je se svolením převzatý z Radio Prague International
Dnešní škola nemusí být taková, jakou si ji pamatujeme, a vlastně by ani z mnoha důvodů taková být neměla. Rodiče dnes hrají velmi důležitou roli v tom, jaká bude podoba vzdělávání dětí ve školách. Možná důležitější, než kdy jindy předtím.
Pro posun k opravdu kvalitnímu modernímu vzdělávání je klíčové, aby rodiče po své škole nevyžadovali výchovu k poslušnosti a s ní spojené přístupy učitelů, které sami ve škole zažili, protože ty patří do minulého století a jsou již dávno přežité. Proto by rodiče po škole mohli, či dokonce měli, žádat následující:
V dnešní době je na základě poznatků z neurovědy více než jasné, že základem kvalitního učení je pocit bezpečí. Pokud se náš mozek cítí ohrožený, přepíná se do svých nižších funkcí a doslova bojuje o přežití prostřednictvím automatického výběru z triády útok – útěk – ustrnutí. V tomto stavu se nemůžeme učit, i kdybychom sebevíc chtěli, protože náš mozek nám to jednoduše nedovolí. Škola má být proto místem, kde je dětem dobře, kde se necítí ohrožené a nemají důvod ke strachu. Teprve potom se mohou kvalitně učit. Je na škole a na učitelích, aby takové prostředí pro všechny děti zajistili.
Respekt je jednou z podmínek bezpečného prostředí a vzájemná respektující komunikace je jeho hlavním projevem. Ve škole nastává specifická situace v tom smyslu, že do komunikace spolu vstupují učitelé jako dospělí profesionálové a dítě ve své konkrétní vývojové fázi mnohdy s ještě ne zcela rozvinutými komunikačními a sociálními dovednostmi. Nicméně z hlediska lidskosti a důstojnosti jsou si učitelé i děti rovni a jako partneři v komunikaci jsou na rovnocenné úrovni. Ačkoliv je tedy sice dítě mladší a má méně zkušeností, není vůči učitelům v podřízené roli. Učitelé jsou zodpovědní za to, že bude k dítěti ve škole přistupováno s respektem. Je přirozené, že učitel je pro dítě sociálním vzorem, a proto má být také modelem respektující (nenásilné) komunikace. Není tak možné, aby učitelé na děti ve škole křičeli, ponižovali je, zastrašovali, zesměšňovali či ironizovali nebo se jinými obdobnými způsoby pokoušeli uplatnit nad nimi moc, protože ji jednoduše nemají.
Děti jsou přirozeně zvídavé a zvědavé a učitelé tak mají skvělé výchozí podmínky pro to, aby nechali každé dítě projevovat se ve své jedinečnosti a bezprostřednosti. Je škoda tuto šanci promarnit a udusit dětskou zvídavost manipulací v podobě odměn a trestů. Takzvaná metoda „cukru a biče” není proto z pohledu vnitřní motivace a zodpovědnosti za vlastní učení v moderní škole uplatnitelná. Mnohými, zejména prvostupňovými, učiteli používané odměny (často v podobě usměvavých smajlíků, razítek, bonbónků, dukátků a dalších uměle vytvořených vnějších motivátorů) nejsou z pohledu přirozené zvídavosti a touhy učit se vůbec v pořádku. Děti se takovému manipulujícímu postupu velmi rychle přizpůsobí a bez vidiny odměny nechají svou zvídavost v klidu spát.
Stejné je to s tresty. Ty jsou také pouhou manipulací a nevedou k ničemu jinému, než k motivaci dítěte se trestu vyhnout, a to i způsobem, který nemá s touhou se učit vůbec nic společného. Navíc učitelé smí ve škole používat pouze výchovná opatření uvedená v zákoně (napomenutí, důtky). V podstatě to znamená, že dítě nemůže ve škole dostávat žádné tresty. Není například možné, aby bylo dítě potrestáno zkoušením, testem nebo úkolem navíc, pětkou za nepřinesený domácí úkol, pohlavkem, zůstáváním „po škole“, několikanásobným přepisováním výroků typu „Už nikdy nebudu mluvit sprostě“ a podobnými výmysly učitelů. Používání těchto ponižujících postupů žádný dokument učitelům v dnešní době neumožňuje.
Abychom dokázali odolávat nebezpečné manipulaci, je potřeba informacím rozumět a vědět, jak je ověřovat. Důležité v tomto směru je, aby učitelé nebyli ve škole jedinými nositeli informací.
V dnešním světě přehlceném informacemi nemá cenu dělat z dětí chodící encyklopedie, které na požádání odříkají namemorovaná fakta. Tento přístup je již ve vzdělávání překonaný a škola rozhodně nemá být místem, kde děti dostanou nebo si zapíší informace, které se mají doma naučit, aby potom mohly být v životě úspěšné. Škola totiž není „přípravou na život”, jak se často říká, ale je plnohodnotnou součástí života, který děti žijí právě teď. Z tohoto důvodu má být místem, kde mají děti příležitosti objevovat a prozkoumávat svět kolem sebe, vnímat ostatní lidi a tvořit s nimi vztahy, diskutovat, tvořit a spolupracovat. Mají mít také možnost zkoušet, chybovat, znovu zkoušet a vyhodnocovat to, co dělají, a hlavně poznávat samy sebe a zjišťovat a rozvíjet se v tom, co je zajímá. Jednoduše řečeno, děti mají mít ve škole prostor ke svému růstu ve všech sférách svého bytí.
Kritické myšlení je založeno na práci s informacemi, které se k nám z různých stran dostávají, a je to zcela jistě jedna z důležitých dovedností, kterou by měla škola v našich dětech rozvíjet. Dá se předpokládat, že kriticky myslící člověk umí dobře nakládat s informacemi a jen tak se nenechá obalamutit a opít rohlíkem. Abychom dokázali odolávat nebezpečné manipulaci, je potřeba informacím rozumět a vědět, jak je ověřovat. Důležité v tomto směru je, aby učitelé nebyli ve škole jedinými nositeli informací. Pro rozvoj kritického myšlení je zapotřebí, aby dítě mělo měl přístup k informacím z různých zdrojů a dostalo prostor je prozkoumávat, učit se je analyzovat, mezi sebou porovnávat, vyhodnocovat a dávat je do kontextu vlastního chápání a porozumění světu. Zkrátka s informacemi důkladně pracovat. Je například skvělé, když má dítě ve škole možnost zpochybňovat informace, které se k němu dostávají. To je totiž základ kritického myšlení.
Rodiče i dítě získávají na základě kvalitní zpětné vazby konkrétní informace o tom, jak se dítě učí, kde se nachází na cestě za cílem a zda jeho úsilí k cíli vůbec vede. Dlouhodobě zažitá představa, že známka říká, jaké má dítě ve škole výsledky učení, je zcela mylná. Známka je jen subjektivně vytvořené číslo, které nedává nikomu žádnou konkrétní informaci o ničem. Výsledná známka na vysvědčení může být koktejlem složeným z různých přísad, a to u každého dítěte jinak. Různí učitelé mají odlišná hodnoticí kritéria, jeden a ten samý vyplněný test může být tak několika učiteli ohodnocen různými známkami. Do celkové známky se pak mohou promítnout nejen různě ohodnocené znalosti a dovednosti dítěte, ale také subjektivně učitelem „měřená” snaha a aktivita dítěte v hodinách, pětky za opisování, zapomínání pomůcek nebo neodevzdané domácí úkoly, ale také různé emoce a nálady učitele. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, k čemu jsou vlastně potřeba všechna ta pololetní a závěrečná vysvědčení plná nicneříkajících subjektivně vytvořených známek. Jisté je, že rozhodně nemají nic společného s podporou dítěte v jeho učení. Jediné, co známky dokáží, je roztřídit a seřadit děti podle hodnoty známky. To může vést ke škodlivému škatulkování a porovnávání dětí mezi sebou, což může být pro učení velmi demotivační.
Škola se jako veřejná instituce řídí zákony a pravidly ukotvenými v legislativních a na ně navazujících školských dokumentech (zejména Rámcových vzdělávacích programech). Z pohledu povinných domácích úkolů je zásadní, že školský zákon vymezuje pravomoce učitelů pouze do školního prostředí. Znamená to, že učitelé nemají žádné právo zasahovat do volného času dětí a jejich rodičů a nemohou povinně vyžadovat plnění jakýchkoliv úkolů nad rámec školního vyučování. Samozřejmě mohou nabízet a doporučovat různé možnosti pro procvičování, prohlubování a upevňování toho, co se ve škole děti učí, pouze však na dobrovolné bázi.
Rodiče by se měli zajímat o to, co se děje ve škole, mohou se chodit dívat do hodin a diskutovat s učiteli. A pokud zjistí, že škola nenaplňuje jejich očekávání, mohou se ptát, proč to tak je, informovat školu, že s jejich postupy nesouhlasí a požadovat pro své dítě kvalitní vzdělávání.
Helena Zitková působí na Univerzitě Pardubice, kde připravuje budoucí učitele anglického jazyka na jejich profesní dráhu v oblastech moderní pedagogiky a osobnostního rozvoje. Zejména se zabývá tématy sebeřízeného učení, bezpečného prostředí a rozvoje soft skills. Dlouhodobě také působí jako lektorka dalšího vzdělávání učitelů a je programovou ředitelkou konferencí Vzdělání pro budoucnost, jejichž hlavním organizátorem je Mensa ČR. Má zkušenosti jako učitelka na základní i střední škole i v soukromém a firemním sektoru. Je spoluautorkou knihy Připravte děti na život – Rozvoj soft skills pro každého.
Článek byl převzat z Magazínu EDUzín.
autor: Helena Zitková
Magazín EDUzín
