Asociace děkanů filozofických fakult dlouhodobě upozorňuje na nerovné podmínky a podfinancování humanitních a sociálně-vědních pracovišť. Průměrná hrubá mzda odborného asistenta s vědeckou hodností na filozofických fakultách činí v současné době 33 500 Kč, což je přibližně o 14 000 Kč méně, než v tuto chvíli dostávají v průměru učitelé na nižších stupních vzdělávání. Přitom jsou to i filozofické fakulty, které zajišťují jejich přípravu na budoucí povolání.

Situace je natolik kritická, že ohrožuje existenci mnoha oborů, a to zejména jazykových, psychologie nebo archeologie a dalších. Zájem o studium na filozofických fakultách přitom neklesá, počty uchazečů jsou stabilní, ubývají však vysokoškolští vyučující. „Na filozofických fakultách dochází ke krizovému stavu, mnozí kolegové zejména z filologických kateder odcházejí do regionálního školství, neboť platové podmínky jsou zde lepší než na filozofických fakultách. S ministerstvem školství intenzivně jednáme od jara tohoto roku, ale dosud nedošlo k žádnému posunu a současná situace se s inflací a vyššími energiemi výrazně zhoršuje. Mnozí akademičtí pracovníci nejsou schopni zajistit své životní náklady,“ uvedl děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity a předseda Asociace děkanů FF doc. Robert Antonín na společném jednání Asociace děkanů filozofických fakult, které se konalo 24. a 25. listopadu v Ostravě.

Vedení Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci 22. června tohoto roku vystoupilo s peticí na podporu humanitních a sociálně-vědních oborů, v níž požaduje navýšení financí pro filozofické fakulty, které se mnohdy ocitají na hranici personálního zajištění výuky i výstupů vědy a výzkumu. „Nedůstojné mzdy, zcela neadekvátní ocenění odborné kvalifikace, pedagogická činnost hodnocená hluboko pod úrovní průměrných platů v daných lokalitách. Taková je pozice akademiků na humanitních a sociálně-vědních pracovištích,“ uvádí autoři petice hned v úvodu.

Asociace děkanů filozofických fakult se na svém posledním zasedání připojila k této výzvě a dohodla se na jednotném postupu při jednání s MŠMT a Českou konferencí rektorů. Požadují systémové změny v pravidlech přidělování finančních prostředků, které jsou již zcela nevyhovující. „Na základě předchozích jednání a příslibů chceme docílit toho, aby ministerstvo přiznalo obdobnou finanční podporu směřovanou do mezd akademických pracovníků, jako již několik let s ohledem na rostoucí platy v regionálním školství dostávají pedagogické fakulty. Situace je již značně krizová, v tuto chvíli hrozí zánik některých kateder, přestože je o studium stále zájem. Rozdělování příspěvku uvnitř univerzit závislé na zastaralých koeficientech ekonomické náročnosti neodráží aktuální situaci a zejména skutečnost, že v rámci tohoto příspěvku 90% běžných nákladů tvoří mzdy,“ vysvětluje dosavadní předsedkyně Asociace děkanů filozofických fakult a děkanka Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem prof. Michaela Hrubá.

Asociace děkanů filozofických fakult na závěr svého usnesení zdůrazňuje, že filozofické fakulty hrají zásadní roli v naplňování poslání vysokých škol, které je dané zákonem o vysokých školách. Jde především o aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění a při utváření občanské společnosti. Tyto zásadní úkoly dané vysokým školám jsou dlouhodobě marginalizovány, a to i v současné době, kdy je společnost vystavena dopadům celosvětové pandemie a válečného běsnění na Ukrajině, které mohou v konečném důsledku zásadně podlomit principy fungování demokratické společnosti.

Zdroj: Tisková zpráva, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2022

Začátkem dubna roku 2022 oslavil 85. narozeniny významný český historik, zakladatel československé historické demografie, prof. PhDr. Eduard Maur, CSc. Od roku 2003 působil na Katedře historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Vědecká práce a pedagogické působení profesora Maura se staly velmi inspirativními nejen pro jeho studenty, ale i kolegy. U příležitosti významného životního jubilea jsme proto Eduarda Maura požádali o krátký rozhovor.​  

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Jako většina lidí, i já vzpomínám na studentská léta s potěšením, protože to byl čas životních nadějí, poznávání, studentských radovánek, navazování přátelských svazků mezi spolužáky, které přetrvaly desetiletí. Byla to ovšem také doba tvrdého politického tlaku, ten ale v druhé polovině 50. let, kdy jsem navštěvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (několik let se jmenovala filozoficko-historická), přece jen poněkud polevil. A i po zásazích, které přinesla doba bezprostředně po roce 1948, bylo na fakultě stále několik znamenitých, zkušených a vědecky plodných učitelů, jako byl František Kutnar, František Kavka nebo Josef Polišenský. Během mého studia se pak začali postupně prosazovat i mladší historici, kteří na historické katedry nastoupili bezprostředně po studiích v době, kdy jsme přicházeli na fakultu, jako byli Robert Kvaček, Miroslav Hroch nebo Josef Petráň. Ti nám imponovali svým rozhledem, znalostmi a novátorskými přístupy. Navíc se shodou okolností v našem ročníku na jednooborové historii a na archivnictví sešlo neobyčejně mnoho vynikajících spolužáků s širokým rozhledem a hlubokým zájmem o obor, pozdějších výborných historiků, jako byl Jan Galandauer, František X. Halas, Otakar Hulec, Antonín Klimek, Jiří Langer, František Lukeš, Tomáš Pasák, Ivan Savický, Oldřich Sládek, Otto Urban, Edita Blažková-Štěříková, Zdenka Hledíková, Vojtěch Mastný nebo Jan Pelant. Pro hluboké znalosti a mimořádně odpovědný přístup ke studiu jsme si nesmírně vážili Miloslava Vlka, ten ovšem posléze před archivařinou a historií dal přednost jiné životní dráze. Tehdejší studijní plány, přestože vyžadovaly řadu nesmyslných povinností, měly jednu výhodu. Ve srovnání s dneškem byl počet předepsaných hodin výuky početně nižší, například pátý ročník byl až na pár hodin vyhrazen jen pro práci na diplomce. To otevíralo velký prostor pro samostatné studium, přesahující v mnoha směrech materii zkoušek i diplomní práce, ale také pro živé diskuse na fakultě, na kolejích i v pražských hospodách. Jak říkal Otto Urban, byli jsme více studenty než posluchači.

Co Vás motivovalo k výběru historie jako svého studijního zaměření?

V prvé řadě musím jmenovat svého otce. Byl učitelem češtiny, zeměpisu a dějepisu a zájem o historii ve mně vzbuzoval od dětských let. Byl i vášnivým turistou, což posilovalo mou orientaci k regionálním dějinám. Ty přitom v mé rodné Plzni reprezentovali znamenití odborníci jako Fridolín Macháček nebo Miloslav Bělohlávek, jejichž přednášky pro veřejnost a exkurze jsem záhy začal navštěvovat. A můj otec rozhodně nepatřil k těm učitelům, kteří se spokojují se znalostmi získanými za svého studia a s reprodukcí předepsané učebnice, ale pořídil si i poměrně rozsáhlou knihovnu. Byli v ní zastoupeni čeští historici od Františka Palackého přes Kamila Kroftu, Zdeňka Nejedlého a Jana Slavíka až po Josefa Macka, ale i Arne Novák a další literární historici, stejně jako základní přehledy dějin filozofie. I když velkou část této literatury jsem důkladněji studoval až na vysoké škole, jako motivace pro studium historie sehrála otcova knihovna nemalou úlohu. Zbývá ještě zmínit, že otec i matka pocházeli z venkova, matka z Čáslavska a otec z Bolevce u Plzně, což nepochybně ovlivnilo mou pozdější orientaci k agrárním dějinám, i když jsem tehdy ještě netušil, že selský statek u Matoušů na bolevecké návsi, odkud vyšel náš rod, bude jednou vyhlášen za národní kulturní památku.

Jste jedním ze zakladatelů historické demografie u nás. Jak byla přijímána historická demografie jako nová disciplína v tehdejším Československu?

Historická demografie byla po druhé světové válce v západní historiografii spolu s dějinami cen a mezd významnou součástí tehdy módní kvantitativní historie, jejíž rozmach souvisel s tehdejším upřednostňováním studia procesů a struktur před tradičními postupy politických dějin. U nás se jí dostalo v polovině 60. let podpory ze strany vlivných koryfejů Josefa Macka a Václava Husy (ten ale záhy zemřel), kromě toho ji podpořil také ostravský Milan Myška. Roku 1967 získala organizační centrum v Komisi pro historickou demografii, vedené Pavlou Horskou, a publikační orgán v ročence Historická demografie. S nástupem normalizace ovšem přišlo ochlazení, činnost komise byla utlumena a ročenka přestala na deset let vycházet. Historičtí demografové však naštěstí získali podporu v rámci přírodovědného výzkumu a mohli ve své práci pokračovat dále. Zásadní obrat ovšem přišel až po roce 1989.

Co považujete za svůj největší úspěch v dosavadní profesní kariéře?

Myslím, že to byla úspěšná výchova mladých historiků, zejména doktorandů. Jeden z mých žáků už se stal univerzitním profesorem, několik z nich je docenty a další pracují úspěšně ve vědeckých institucích, muzeích i jinde. A vždy mne potěší, když se s některým setkám, dostanu od něho jeho novou publikaci, mohu se radovat z jeho úspěchů, vidím, že moje práce nebyla zbytečná.

Vaše vědecké zaměření je velmi široké, zajímáte se o značné množství témat (což vhodně reflektují dva sborníky vydané k Vašim 80. narozeninám). Která z nich jsou pro Vás „srdeční záležitostí“ a kterých publikačních počinů si ceníte nejvíce?

Jak šel čas, srdeční záležitostí se vždycky stávalo to, na čem jsem právě pracoval. Ale s odstupem doby si snad nejvíce cením faktu, že jsme spolu s Pavlou Horskou seznámili naši čtenářskou obec s tím, čeho dosáhla historická demografie v zahraničí, a pak monografií i studií o myšlenkovém světě lidových vrstev v raném novověku, v nichž jsem se pokusil navázat na podněty, s nimiž kdysi přišel František Kutnar.

V 90. letech jste se podílel na významném mezinárodním projektu Soziale Strukturen in Böhmen. Jak výsledky tohoto výzkumu ovlivnily historickodemografické bádání v České republice?

S iniciativou k zahájení mezinárodního výzkumu proměn sociálních struktur v raně novověkých Čechách přišel bezprostředně po převratu přední rakouský historik prof. Michael Mitterauer, který byl i autorem jeho rámcového programu. Odborné vedení i organizační zajištění projektu pak bylo především dílem jeho žáka prof. Markuse Cermana. Účast na projektu napomohla zejména mladým českým účastníkům navázat mezinárodní kontakty, získat širší rozhled po zahraniční literatuře a doplnit ve své práci poněkud jednostrannou orientaci naší historické demografie ke kvantitativním metodám novějšími metodickými podněty, zejména důrazem na kvalitativní analýzu. Výsledky byly zpřístupněny ve třech kolektivních monografiích a v několika doktorských disertačních pracích, které časem vesměs vyšly tiskem a získaly u nás i ve světe velmi vlídné přijetí.

Kam podle Vás směřuje současná historická demografie?

Proti době, kdy jsme začínali, se dnešní světová historická demografie výrazně posunula. Na jedné straně už poněkud ustoupila ze slávy, na druhé straně ale prohloubila svou metodiku a navázala širší kontakt s příbuznými vědními disciplínami. Lokálně zaměřené statistické studie už dávno nepracují s prostými ukazateli, které doporučovaly průkopnické příručky pionýrských dob, ale s daleko sofistikovanějšími metodami, umožňujícími hlubší analýzu zkoumaných jevů. V tomto směru česká historická demografie poněkud zaspala, ovšem zejména recentní práce dobře statisticky připravených mladých demografů a demografek ukazují, že i u nás se věci mění. Jiným směrem ukazujícím nové cesty jsou v jednotlivých zemích statistické výzkumy pracujícími s daty z 19. a 20. století, získávanými pro obrovské soubory jedinců, na jejichž zpracování se podílejí historici, demografové, sociologové, ekonomové a představitelé dalších disciplín. Jsou to ovšem projekty finančně mimořádně nákladné a v našich poměrech dosti obtížně za současného stavu realizovatelné, nicméně nemělo by se na ně zapomínat. Snad však můžeme očekávat pokračování v načaté řadě lokálních monografií, které nabízejí prostor pro hlubokou analýzu demografických jevů, zejména při spojení kvantitativních a kvalitativních výkladů a při zapojení dalších disciplín, jako je sociologie, ale i dějiny lékařství, historická klimatologie a další.

prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.
Narodil se v Plzni do rodiny učitele, zde posléze navštěvoval základní i střední školu. Jeho almou mater se stala Karlova univerzita, kde na Filozofické fakultě absolvoval učitelský obor dějepis–čeština. V roce 1962 nastoupil na Katedru československých dějin a archivního studia FF UK. Po listopadových událostech 1989 se stal zástupcem vedoucího katedry, v roce 1992 pak jejím vedoucím a o rok později stanul v čele nově transformovaného Ústavu českých dějin. Tuto funkci zastával do roku 2000. Od roku 2003 působil na Katedře (později Ústavu) historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Díky katedře anglistiky a amerikanistiky se již po šestnácté setkáváme v Didaktickém klubu. Tentokrát byl hostem Honza Nosek, student Anglického jazyka pro vzdělávání, který prožil půl roku na Erasmu ve Švédsku.

Jaké bylo jeho působení na univerzitě v Örebru? Jsou Švédové povahově chladní? Co ho překvapilo na praxi ve švédském gymnáziu? A co se dozvěděl o ostatních vzdělávacích systémech?

Didaktický klub moderuje Tereza Karanská.

V úterý 22. 11. 2022 jsme na fakultě přivítali novináře a spisovatele Jana Štiftera. Pro Honzu to byl pomyslný návrat domů, neboť vystudoval kulturní dějiny právě na naší fakultě, na univerzitě potkal svou ženu a značná část jeho nového románu se odehrává na Pardubicku.

Studenti literatury a historie měli jedinečnou příležitost debatovat s autorem o novele Café Groll, povídkové knize Světlo z Pauliny nebo bestselleru Sběratel sněhu. Největší pozornost byla ovšem soustředěna na knižní novinku Paví hody.

Velká románová kronika líčí rodinná tajemství a dramatické osudy v letech 1918–1946. Tajemná paví slavnost nás zavede do Horního Jelení, města mezi lesy; do trutnovské vily po Němcích, ale i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.

„Poslední dobou se obecně vede náročná a možná nikdy nekončící diskuze o tom, jestli má ještě smysl psát romány z 20. století, protože autoři vždy narážejí na stejné historické mezníky. To jsem v případě Pavích hodů hodně zohledňoval. Nechci, aby byly moje románové postavy smýkány velkými událostmi. Paví hody jsou románem o lidech, kteří se sami rozhodují, kde chtějí v danou chvíli v kulisách dějin být,“ popisuje Jan Štifter.

Mezi posluchači seděli studenti, kteří sní o budoucí spisovatelské dráze, a tak se logicky ptali, co je klíčem pro vydání prvotiny. Pro ty měl Jan Štifter jednoduché doporučení: „Důležité je nenechat se odradit, pokud máte hotový text, ale nemůžete najít nakladatele. Začínající autoři většinou musí potkat někoho z branže, kdo jim v té věci pomůže a na patřičných místech řekne: fakt si to přečti.“

Toto tvrzení doplnila i Radka Fialová, přítomná šéfredaktorka nakladatelství Vyšehrad, které dává velký prostor mladým českým autorům: „Založili jsme edici Tvář, v rámci níž systematicky vydáváme kvalitní soudobou českou prózu. Slyšíme na doporučení redaktorů, korektorů, externistů, se kterými spolupracujeme. Znakem zkušenosti autora je, že se nebojí svůj text dát z ruky a vystavit ho kritice ostatních.“

Celé dopoledne se neslo v příjemném duchu a my se proto těšíme na další setkání. Námětů a příběhů je spousta, tak uvidíme, jestli Jan Štifter dodrží svůj "osobní ediční plán” a zda se za dva, tři roky dočkáme další novinky.

Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Jako by její dny byly nafukovací. Doktorandka Fakulty filozofické Aneta Kohoutová otevřela komunitní saunu, pořádá trhy Nábleší, je provozní ředitelkou kina, cestuje a do toho působí v univerzitním Centru pro etiku.

Co je Nuuk?

Když jsem žila ve Švédsku, měli jsme tam komunitní saunu pro celou vesnici, která se o ni starala. Lidé se tam po večerech a o víkendech setkávali. Bylo to místo, kde se mohlo nahlas mluvit, pít pivo, kdo chtěl, mohl být nahý, jiný tam mohl sedět klidně ve svetru. Bylo to velmi benevolentní, ale zároveň respektující. To samé jsme s kamarádkou chtěly přenést k nám, takže NUUK je komunitní sauna a osvěžovna v Hradci Králové. Hradec má díky řekám a množství vodních ploch veliký potenciál, ale nikdo ho pořádně nevyužívá. I v našich dalších projektech se snažíme věnovat fenoménu řek a tomu, jak je vrátit zpátky lidem. Přidanou hodnotou naší sauny je komunita a takové bezčasí, ale zároveň i kulturní akce, které tam pořádáme. Někdo nám na Google recenze napsal, že to je naivní ostrůvek svobody, což je podle mě nejlepší popis celého projektu (smích).

Saunu provozujete už sedmou sezonu a teď chystáte dokonce festival pro milovníky saun.

Je to tak. V Hradci nám chyběl festival, který by byl tak trochu podivný. Trochu jiný. Rozhodly jsme se, že pozveme všechny, kteří mají rádi saunování, ať si s námi po celý víkend užijí pohodu, stanují, cvičí jógu, skáčou do vody, jdou na koncert a pak si opečou buřta nad táborákem.

Další váš projekt má slogan „Prodej, vyměň, dones, odnes, potkej se“…

Ano, to je Nábleší. Další z těch věcí, která pluje po Labi. Chtěly jsme oživit hradeckou náplavku, která je krásně opravená, ale život na ní trochu chybí. Každou poslední neděli v měsíci tam proto pořádáme bleší trh. Nakonec nám narostl a otočí se tam třeba tisíc lidí. Z toho se nám navíc rozvinuly další projekty, jako je květinový nebo knižní swap, které organizují lidé, kteří začali chodit na Nábleší.

Na Univerzitě Pardubice jste součástí Centra pro etiku. Čím se tam zabýváte?

S podobnou otázkou se setkávám často třeba na rodinných setkáních, kde se snažím příbuzným vysvětlit, co vlastně dělám. Jako studentka doktorského studia jsem součástí Centra pro etiku, kde se zabýváme studiem lidskosti a hodnoty člověka. Zajímáme se o různé formy lidskosti v souvislosti s náboženstvím, politikou, environmentálními aspekty a podobně.

Jakému tématu se věnujete vy?

Zabývám se etikou veřejného prostoru. Klíčovou otázkou pro mě je, co je to veřejné, ve smyslu veřejný prostor. Ten je samozřejmě tvořen nějakým materiálním prostorem. Ale také tím hodnotovým, který je navázaný na hodnotu lidství a na naše hodnoty a zájmy, které do veřejného prostoru vnášíme. To, jak mezi sebou utváříme vztahy, spojuju s materiální strukturou prostoru. Vnímám tedy souvislost mezi tím, jak je prostor koncipovaný a jaké vztahy na něm díky tomu rostou.

Právě jste se vrátila z Erasmu v Estonsku, kde jste pracovala na své dizertační práci. Měla jste čas si zemi i užít?

Měla. V zimě jsem se zabývala především studiem, protože v Estonsku je půl roku tma a zima. Druhý půlrok je ale krásně, takže akademický život končí v květnu. Od té doby jsou všichni venku, pořád se někde jezdí, skáče se přes ohně a koupe v řece.

Severské země máte procestované důkladně. Kde ještě jste byla?

Můj první Erasmus při magisterském studiu byl ve Finsku. Tam se ve mně skrz všechnu tu zimu a tmu zažehnul plamen lásky k severským zemím a jejich jazykům. Nějakým způsobem mi přišlo hrozně jednoduché tam být. Poprvé v životě jsem se někde cítila doma a od té doby mám pocit, že někam patřím. Také jsem jezdívala na sever Švédska pracovat jako dobrovolnice na farmě. Žila jsem tam se starší dvojicí lidí, kteří se stali mými švédskými rodiči. Vracela jsem se za nimi každé léto další čtyři roky. A vím, že to je místo, kam se můžu vždy vrátit a budu tam vítaná.

Otevírá Erasmus možnosti vrátit se?

Asi záleží, jak toho člověk využije. Ve skandinávských zemích je Erasmus super způsob, jak si tam otevřít dveře. Když se ale člověk vrátí domů, ty dveře se zas můžou rychle zavřít. Student nesmí být pasivní a čekat, že zůstanou dokořán, ale musí se snažit, aby je otevřené udržel.

Jaké to bylo opustit domov, známé prostředí, rodinu?

Možná to vyzní zle, ale pro mě je to hrozně jednoduché. V Česku jsem se nikdy necítila zakořeněná. Studovala jsem v několika městech, pracovala na různých projektech. Nikdy jsem tu nebyla s ničím hluboce spojená, takže pro mě je vlastně daleko těžší se vracet zpátky než někam odjíždět.

Ale vracíte se. Třeba do jednoho menšího kina, kde jste provozní ředitelkou. Co to obnáší?

Na magistrovi jsem studovala film a tohle byla moje vysněná práce. Nacházím v ní spojení dramaturgie, lidských zdrojů, ale i vymýšlení marketingových strategií. Jsou tam i nudnější věci jako byrokracie a účetnictví, ale i ty zábavnější jako třeba ježdění na filmové festivaly.

Jak jste přišla k lásce k filmu?

To se stalo nějak samo. Na bakaláři jsem studovala obecnou teorii umění, a když jsem měla jít na magistra, chtěla jsem se na něco specializovat. Byl tam film, tak jsem do toho šla. Ale zatímco všichni moji spolužáci viděli hromadu filmů a měli přehled, já z toho byla hrozně zmatená. Ale nějakým způsobem se to ve mně postupně zlomilo. Daleko blíž než historie filmu mi ale byla právě třeba provozní stránka kin. Byla jsem součástí projektů pro kinaře, kdy jsme řešili, jak nalákat diváky a jak jim představit kvalitní kinematografii, aby nechodili jen na blockbustery, ale podívali se třeba i na staré filmy.

Historii filmu dnes ale vyučujete i na Univerzitě Pardubice.

To se vlastně stalo úplně náhodou. Jednou do našeho kina přišla profesorka z UPCE a říkala, že vyučující, která do té doby učila filmovou teorii a dějiny filmu, šla na mateřskou. Zeptala se, jestli bych to nechtěla vzít za ni. Já jsem chtěla, ale nebyla jsem si jistá, jestli na to mám dostatek znalostí. Všichni ale byli velmi otevření a já si mohla sama poskládat sylabus kurzu. Teď už to čtvrtým rokem učím.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

V předvečer Dne boje za svobodu se v Pardubicích konala vernisáž výstavy hlavních témat tchajwanské literatury s názvem Na cestě za svobodou.

Slavnostního zahájení výstavy se mimo jiné zúčastnil i tchajwanský velvyslanec, Jeho Excelence Ke Liang-Ruey a náměstkyně primátora města Pardubice paní Jiřina Klčová. Za Fakultu filozofickou Univerzity Pardubice přivítala hosty proděkanka Irena Reimannová a na dálku též ředitelka Národního muzea tchajwanské literatury paní Lin Jin-li.

Výstava je putovní. Začala symbolicky 10. 10. 2022, v den nejvýznamnějšího státního svátku na Tchaj-wanu, v Brně a odtamtud putovala do Olomouce a do Pardubic. V Pardubicích ji mohou návštěvníci shlédnout do 30. 11. 2022 v prostorách Turistického informačního centra.

Výstava přibližuje ve třech sekcích postupně kulturně-historická specifika Tchaj-wanu, ale též jejich podobnost s českým poválečným vývojem, boj za svobodu v dobách bílého teroru a hlavní proudy současné tchajwanské literatury. Návštěvníci se tak mohou seznámit s tématy lidských práv, práv a kultury původních obyvatel, genderové či ekologické problematiky. Část výstavy je věnována české literatuře na Tchaj-wanu.  

Organizátorem výstavy jsou tchajwanské Ministerstvo kultury a Národní muzeum tchajwanské literatury, spoluorganizátorem pak naše partnerská univerzita na Tchaj-wanu – Soochow University, a za českou stranu Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice

Státním svátkem si 17. listopadu připomínáme boj za svobodu a demokracii. Připomínáme si jednak uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 a události 17. listopadu 1989. 

17. listopad bezesporu patří k obdobím, na který si každý z nás pamatuje. Každý si pamatuje, na dobu následujících dnů, týdnů a měsíců. Dnes je to již více než 30 let od událostí roku 1989. Na vysoké školy nastoupila nová generace studentů, kteří tuto dobu znají již jen z televize nebo z vyprávění svých rodičů. Svoboda a demokracie je mimo jiné o respektu a ochotě naslouchat názoru jiného člověka. Mezi rizika dnešní doby pak patří snadné šíření nepodložených informací a mnohdy pak spíše dezinformací. Sociální sítě a internet umožňují snadné rozšíření informace mezi značnou skupinu posluchačů bez cíle diskuze, avšak s cílem ovlivnit širokou masu posluchačů. Právě vysoké školy by v tomto směru měly hrát významnou roli a měly by být centrem odborných argumentů a názorů.

V roce 2022, po vpádu ruských tanků na území jiné evropské země se opět ukázalo, jaký význam má demokracie a svoboda. Potvrdilo se, že svobodu a demokracii nemáme automaticky a měli bychom si vážit hodnot, ve kterých žijeme a ve kterých vychováváme naše děti. Rád bych zde poděkoval všem, kteří se za tyto hodnoty v minulosti zasloužili, mnohdy pak i za cenu nejvyšší. Ti všichni se přičinili za to, že Česká republika dnes patří mezi hrdé země středu Evropy a mimo jiné stojí právě na hodnotách demokracie a svobody.

Při listopadové akci Kavárny Universitas měli návštěvníci v Divadle Exil příležitost vyslechnout přednášku doktora Jana Mandyse z Fakulty ekonomicko-správní na téma "Zlí lidé mezi námi – jak je poznat a co já sám mohu dělat."

Dozvěděli se, jakými rysy se vyznačují psychopaté a sociopaté, jakou perspektivu k této problematice nabízí rozličné vědní disciplíny, jaké (ne)jsou možnosti spolužití s těmito jedinci. V přednášce došla řeč i na vliv sociálních podmínek a kulturního vývoje národů.

Pokud jste se nestihli osobně zúčastnit můžete se podívat na záznam na univerzitním YouTube kanále.

Další setkání nás čeká v úterý 20. prosince 2022, kdy si budeme povídat o Vánocích s religionistkou Helenou Dyndovou.

Přijďte si užít sváteční atmosféru a rozsvítit s námi univerzitní vánoční strom.

Zveme všechny studenty, zaměstnance a absolventy na předvánoční setkání u rozsvíceného stromečku ve středu 30. listopadu.

• V 16:45 zahájíme předvánoční ladění. Přijďte si popovídat, ochutnat charitativní svařák a cukroví s rektorem univerzity. 
• Hudební doprovod zajistí DJ.
• V 17.00 hodin rozsvítíme univerzitní vánoční strom přání a naděje. 

Místo setkání: mezi univerzitní knihovnou a pavilonem D kolejí

Ty nejhezčí ozdoby na náš stromeček můžete dát právě vy, naši studenti a zaměstnanci. Napište nám do 25. listopadu, jaké máte vánoční přání do formuláře. A my s ním ozdobíme náš stromeček přání a naděje.

VAŠE PŘÁNÍ

Výtěžek z charitativního svařáku spolku Rotaract club Pardubice z.s. poputuje na vybrané charitativní projekty v Pardubickém kraji.

Jaká je současná mentalita ruského národa? Kde se vzalo ruské autoritářství, pocit ohrožení, nebo jejich rozpínavost? A jaký typ impéria Rusko představuje? Proč je územní prvek v ruském myšlení tak významný?

„Rusko roste od svého zrodu, pokud se podíváme na mapu a vidíme moskevskou Rus někdy v polovině 13. století, tak to byl stát, který byl velký asi jako Morava a od té doby se v podstatě stal tím, jak nabaloval další a další území, největším státem světa. Ruské impérium se formovalo jako impérium kontinentálního integračního typu. Rusové nikdy neměli zámořské kolonie, u kterých by si mohli říct: Tak my je prostě pustíme a tomu našemu jádru státu se nic nestane. Tam v podstatě je to všechno srostlé v jejich představě a Mikuláš I. říkal, že tam kde jednou zavlaje ruská vlajka, tak tam bude vlát napořád. Rusové se v té imperiální pýše prostě nejsou schopni smířit s tím, že ztratí nějaké území.“  

Vysvětlil Zbyněk Vydra, historik našeho Ústavu historických věd a odborník na dějiny Ruska v 19. a 20. století, který byl jedním z hlavních hostů pořadu. Historik je mimo jiné spolautorem publikace Dějiny Ruska, která se na konci listopadu dočká akutalizovaného vydání obohaceného o stručný výklad o souvislostech období mezi ruskou anexí Krymu v roce 2014 a další otevřenou agresí proti Ukrajině v únoru 2022.

Společně s ním v pořadu diskutovali český novinář a překladatel z ruštiny Libor Dvořák a Alexej Kelin, spoluautor Dějin Ruska 20. století. Pusťte si díl Moska slzám nevěří pořadu Historie.cs.