Published: 23.05.2022
The Landscapes of W. H. Auden's Interwar Poetry: Roots and Routes - tak zní název knihy Ladislava Víta, kterou vydalo prestižní nakladatelství Routledge. Jak publikace vznikala? Jsou Audenovy texty nadčasové? To se dozvíte v rozsáhlém rozhovoru.
V čem Vás zaujalo dílo W. H. Audena a kdy padlo rozhodnutí napsat ucelenou studii o Audenově meziválečné poezii se zaměřením na jeho vnímání místa?
Audena jsem objevil již jako student, když jsem se zabýval důvody, proč se britští meziváleční umělci v tak hojném počtu zapojili do španělské občanské války. Chtěl jsem také pochopit, proč je tento u nás takřka neznámý autor jedním z nejvěhlasnějších postav anglo-americké i světové literatury dvacátého století. Asi nikdo však nedokáže plně vysvětlit důvody pro svou zálibu v tom či onom autorovi. Kromě jakési nadrozumové „chemie“ mě k Audenovi od počátku přitahovala jeho formální virtuozita, která mu umožnila spájet touhu po modernistickém experimentu s prvky tradiční poezie. Udivoval mě i jeho intelektuální záběr. S velkou vážností se zaobíral společenskými změnami, které od počátku dvacátého století otřásaly tradičními hodnotovými rámci. Auden byl obdarován neutuchajícím odhodláním najít odpovědi na nejzásadnější otázky lidské existence. To ho po právu zařazuje do společnosti nejvýznamnějších básníků dvacátého století, jakými byli T. S. Eliot, Wallace Stevens či E. M. Rilke.
Díky mé vlastní zálibě v mapách, krajině a otázkách spojených s jejím prožíváním mě však k Audenovi ze všeho nejvíce poutá jeho naprosto výjimečná vnímavost vůči fyzickému prostoru, místům, krajině a jejímu prožívání. Tato citlivost vychází z Audenova dětství. Zásadní roli zde sehrál jeho sečtělý otec — lékař a amatérský, ale nadšený geolog, který publikoval i v prestižním časopise Nature. Pro své syny Wystana a Johna organizoval rodinné „expedice“ s cílem prozkoumat taje opuštěných lomů v severní Anglii a Walesu. To Audenovi vnuklo nápad přírodní vědy studovat na univerzitě v Oxfordu. V prestižní Christ Church College ho ale brzy okouzlily Tolkienovy přednášky o anglosaské poezii. Auden přestoupil na studium filologie a stal se básníkem. Do poezie začal promítat svou intenzivní a láskyplnou vnímavost vůči místům, pro kterou používal výraz „topofilie“. Přístup ke krajině začal využívat i k hodnocení literárních kvalit ostatních autorů včetně svých současníků. Jako lektor a posléze oxfordský profesor poezie dokonce z poetiky místa vytvořil způsob, jak vzájemně odlišit různé směry literární estetiky. Básníci obvykle využívají personifikace a Ruskinova „patetického klamu“ k tomu, aby neživému prostředí propůjčili lidské vlastnosti. Audenova (a částečně i Rilkeho) jedinečnost ale tkví v opačné snaze propůjčit vlastnosti krajiny člověku. Hledáním analogií mezi krajinou a člověkem se pokoušel porozumět podstatě lidského bytí. Díky svému významu pro západní literární tradici si Auden vysloužil zájem obrovského množství literárních kritiků. Jeho „topofilickou“ senzibilitou a pojetím míst se však doposud nikdo zevrubně nezabýval. Doplnit tuto mozaiku se pro mě stalo vítanou výzvou.
Jak složitá byla cesta od první verze textu až po vydání v prestižním nakladatelství Routledge?
První obrysy knihy vznikaly během doktorského studia. Nejprve bylo potřeba vystavět vyvážený a celistvý metodologický rámec. Ten jsem postupně našel v kulturní a humanistické geografii. Obě disciplíny integrují geografii a humanitní vědy, zejména fenomenologii, s cílem zmapovat podstatu a vzorce lidského prožívání fyzického prostředí. V průběhu výzkumu jsem si také uvědomil, že každý kritik Audenovy tvorby musí proniknout do jeho dlouhého a členitého intelektuálního vývoje. Ten se odehrál na pozadí nejsložitějších okamžiků dvacátého století. Po prvotním okouzlení freudovskou psychologií a myšlenkami Georga Groddecka či Johna Lyarda, přesunul Auden svou pozornost k marxistickému pohledu na stav západní společnosti. Následně během druhé světové války začal hledat východiska v myšlenkách teologického filozofa Reinolda Niebuhra a křesťanského existencialisty Sørena Kierkegaarda. Uvědomil jsem si, že každá z těchto etap významně poznamenala Audenovo chápání krajiny, vztahu člověka k ní a v nemalé míře i jeho poetiku místa.
Když jsem rukopis knihy dokončoval, kolegyně mi vnukla myšlenku oslovit nakladatelství Routledge. Místo úlevy z dokončení však nastala v podstatě nejtěžší i nejpoučnější fáze. Po půl roce, kdy jsem několikrát týdně zasílal emaily jejich redaktorům bez jakékoliv odezvy, jsem měl pocit, že dřevěnou holí marně klepu na masivní zdi středověkého opevnění. Nerad na tuto zkoušku trpělivosti vzpomínám. V zimě 2020 se však pomyslné brány otevřely, když hlavní redaktorka vyjádřila předběžný zájem o téma. Následně mi na základě recenzí části rukopisu a abstraktů všech kapitol ediční rada nabídla smlouvu ke spolupráci. V tomto okamžiku došlo k úplnému zvratu. Byl jsem svěřen do péče skupiny naprosto výjimečných profesionálů pod vedením Mitchella Mannerse. Jeho tým mě ochotně a trpělivě provedl všemi fázemi dokončování knihy. Třešničkou na dortu byla spolupráce s britskou jazykovou korektorkou Rene Bailey. Kromě profesionality a dokonalého citu pro můj myšlenkový záměr i Audenovu imaginaci mě učarovala její plynulá čeština. Ukázalo se, že se ji naučila při pobytu v Praze, kde na přelomu 80. a 90. let strávila několik let a zažila i listopadové dny.
Přebalu dominuje fotografie znázorňující silniční most přes magicky zbarvenou řeku. Souvisí ilustrace s podtitulem „Roots and Routes“?
Ano, ale chtěl jsem, aby si čtenář souvislost mezi fotografií, podtitulem „Roots and Routes“ a povahou Audenovy poetiky místa postupně uvědomil až při čtení knihy. Jedná se o letecký záběr rozvodněné islandské řeky Markafljōt stékající z ledovce směrem na jihozápad. Společně s oblastí severních Pennin byl Island jedním ze dvou míst, které Audenovou poezií prostupují nejčetněji a nejniterněji. Považoval je za „posvátná“ a vytvořil z nich základní pilíře své mytické geografie.
Obrázek také naznačuje podstatu zmíněného interpretačního rámce a tezí. Ukazuje dva jasně ohraničené břehy a most, jenž je spojuje. To je vizuální zpodobnění dvou protichůdných koncepcí místa a kultury, které se v Audenově díle setkávají, kontrastují a vyzývají k zamyšlení. Se sílícím negativním dopadem globalizace na místní identitu mnoho přívrženců humanistické geografie začalo pociťovat obrannou potřebu místo a kulturu definovat jako prostorově ohraničené celky, jejichž autentičnost vychází z izolovanosti a zakořeněnosti („roots“) místní identity. V posledních desetiletích je však tento postoj vyrovnáván vnímáním míst jako porézních uzlů. Jejich identita vychází z jedinečné kombinace spojnic, které do místa přicházejí zvenčí a stejně jako most na obrázku ho propojují („routes“) s okolím. Tyto protikladné koncepce jsou pro pochopení Audenovy poetiky zásadní. Ke stejným místům totiž přistupuje rozdílně v závislosti na literárních formách, s nimiž pracuje. Zatímco v próze jasně inklinuje k důrazu na ohraničenosti a izolovanosti, v poezii tyto atributy stírá, akcentuje vzájemnou propojenost míst a jejich podobnost. V prvé řadě jde tedy o knihu, která se zabývá opomíjeným rysem Audenovy básnické imaginace a meziválečného literárního klimatu. V abstraktnější rovině ukazuje, že ztvárnění místa podléhá specifičnosti literárních forem. Auden je obecně spojován s modernismem a avantgardou. Má kniha však dokazuje, že je tento básník pevně zakořeněn („roots“) v tradici britské poezie. Poetika místa jeho básně jasně propojuje („routes“) s principy klasicistní poezie. Asi jsem teď ale čtenáře ochudil o možnost, aby si tuto pointu sami objevili.
Studie je časově zaměřena hlavně na dvacátá a třicátá léta minulého století. Audenovy texty jsou zároveň nadčasové. Čím může Audenovo pojetí místa zaujmout dnešního čtenáře?
To je velmi zajímavá otázka a děkuji za ni. Posunutí těžiště knihy do meziválečného období má jasné důvody. Umožňuje nám poznat, jak Audenova poetika místa vznikala a jak se vyvíjela na pozadí bezpochyby nejsložitějšího období dvacátého století. Jako mladičký a neznámý oxfordský absolvent s nevalnými studijními výsledky vstupoval Auden mezi válkami na vznikající literární scénu a ke své nevoli se brzy stal její ikonou. Básnický hlas si tak formoval v kontextu skomírající poetiky tradičních básníků. Těmi byli primárně Edward Thomas a Thomas Hardy, kteří nostalgicky oslavovali anglický venkov a sklíčeně nahlíželi na sílící vliv modernity. Tito autoři se pro Audena stali prvními literárními vzory. Zároveň však jeho pozornost začaly strhávat avantgardní postupy modernistů. T. S. Eliota, V. Woolfovou a Ezru Pounda Audenova generace po stránce estetické obdivovala. Zvláště ve třicátých letech je však zároveň odsuzovala za politické názory a neochotu se společensky angažovat. Má kniha všechny tyto okolnosti zohledňuje. Ukazuje, jak Audenova poetika v turbulentním meziválečném prostředí vznikala. Tehdy probíhající společenské, politické a estetické změny vytvořily kontext, v němž se Auden odklonil od prvotního opojení tradiční rurální lyrikou. Svou básnickou identitu začal hledat v experimentech modernistů, kteří mu imponovali i diametrálně odlišným přístupem k zobrazování krajiny. Kniha navíc v náznaku ukazuje, jak se Audenova poetika místa vyvinula v dalších desetiletích.
Audenovu nadčasovost spatřuji v jeho statutu „civilizačního básníka“. Před svým odchodem z Anglie v roce 1939 ani nikdy poté, kdy žil střídavě v New Yorku, Itálii a Rakousku, se nestal lokálním umělcem. Vždy byl oddaný myšlence západního humanismu. Ani na sklonku života ho totiž neopustila touha usilovat o pochopení sdíleného lidského údělu a zamýšlet se nad i dnes aktuálními a univerzálními tématy morálky, společenských hodnot či nad rolí jedince a umělců ve společnosti. To vše s cílem podpořit člověka v jeho usilování o existenci v důstojném společenství.
