Fakulta filozofická získala ocenění za spolupráci a koordinaci studentů v rámci programu „Fakulty doučují“. Ten měl za cíl podpořit vzdělávání žáků základních škol v době přerušení prezenční výuky.

Na jaře roku 2020 se vlivem omezení prezenční výuky a protiepidemických opatření výrazně zkomplikovala situace ve školách. Nezisková organizace Člověk v tísni, Národní pedagogický institut a 23 fakult vysokých škol a vzdělávacích programů v přímé reakci na tuto složitou situaci zapojilo studenty, kteří mohli v rámci svých povinných praxí realizovat individuální či skupinové doučování žáků, osobně i on-line.

Pomocnou ruku v rámci iniciativy „Fakulty doučují“ podali také studenti Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Studenti z katedry anglistiky a amerikanistiky doučovali anglický jazyk, jiným předmětům se věnovali studenti z katedry věd o výchově.  

Ocenění a poděkování patří především studentům, kteří v náročné době svým osobním a aktivním přístupem podpořili žáky základních škol.

V době letních prázdnin bylo doučování pozastaveno, ale předpokládá se, že navázaná spolupráce bude pokračovat i v dalším akademickém roce.

Naši dva studenti Aneta Kohoutová (Centre for Ethics) a Šimon Macek (Katedra sociální a kulturní antropologie) se právě nachází na literárně výzkumném rezidenčním pobytu na zámku v Luhačovicích.

Rezidenci získali od nadačního fondu Pramen Luhačovice se svým projektem „Po stopách lokálů“.

Výzkumným záměrem čtrnáctidenního pobytu je vytvoření alternativní mapy města, která bude na lázeňskou destinaci nahlížet skrze tělesné prožitky a vzpomínky místních, jako alternativu k turistickým mapám, jež jsou zatíženy politicko-ekonomickým diskurzem.

Cílem projektu je nahlédnout do spletitého uvažování o městě̌, jež je nazíráno z různých úhlů pohledu a díky tomu nabývá́ neustále nových a nových významů.

Výsledkem bude tištěná publikace, která vyjde v průběhu příštího roku pod hlavičkou nadačního fondu Pramen Luhačovice.

Afghánci vědí, čeho je Tálibán schopný, proto raději nekladou odpor, říká sociální antropolog Libor Dušek z Vrchlabí.

V Afghánistánu byl čtyřikrát, naposledy v roce 2016 jako vedoucí expedice, která vylezla na tamní nejvyšší horu Nošak. Libor Dušek z Vrchlabí chtěl zemi, kde zcela převzalo kontrolu radikální islamistické hnutí Tálibán, navštívit i letos v červnu. Překročit hranice z Tádžikistánu už mu však úřady nedovolily. Sociokulturní antropolog se Afghánistánem odborně zabývá celý profesní život. Studuje kulturu etnika Váchánců ze severovýchodu země. Libor Dušek, Ph.D. je absolventem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice a jejím  externím vyučujícím.

„Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takovéhle tempo nečekal asi nikdo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES. Hovoří v něm také o mentalitě Afghánců i o tom, jak místní vnímají Tálibán.

Před měsícem jste byl na expedici v Tádžikistánu. Pro cestu do Afghánistánu vám už úředníci nedali vízum. V tu chvíli vás to asi mrzelo, teď ale můžete hovořit o velkém štěstí...

V polovině června jsme s kamarádem Honzou Sokolíkem odletěli do Tádžikistánu, že naším cílem budou sedmitisícovky a horalé žijící na jejich úpatí, na severovýchodě Afghánistánu, v subregionu Váchán a provincii Badachšán. Vízum do této části Afghánistánu je potřeba vyřídit ještě v Tádžikistánu. V minulosti jsem ho několikrát bez problémů, takřka na počkání dostal. Letos ale úředníci z konzulátu nebyli tak vstřícní. Nejprve hovořili o restrikcích kvůli covidu-19, ale nakonec nám řekli, že Tálibánci už jsou nedaleko provincie Badachšán a z bezpečnostních důvodů nás nevpustí. O víkendu se údajně střílelo jen několik kilometrů od tádžických hranic. Proto jsme zvolili připravenou variantu B a přesunuli se do údolí Bartang. O stažení vojsk USA a NATO z Afghánistánu se hovořilo minimálně už na jaře a v takové situaci je potřeba předpokládat ne zrovna optimistické scénáře. Když už dojde na improvizaci, tak musí být řízená. Východ je věc citlivá, což platí pro Afghánistán mnohonásobně.

Na hranicích jste mluvil s několika lidmi, kteří byli už v polovině července evakuováni z Afghánistánu do Tádžikistánu. Jak vnímali rostoucí napětí v zemi?

Dozvěděli jsme se, že Tálibánci pár dní předtím dorazili do města Iškašim, což je v podstatě hraniční přechod s Tádžikistánem. Bez výstřelu sundali afghánskou státní vlajku a vyvěsili vlajku svého hnutí. Všem státním zaměstnancům a zahraničním humanitárním pracovníkům dali údajně 48 hodin na opuštění místa. Každopádně museli místní vyděsit a psychicky zlomit. Tálibánci nejednají v rukavičkách. Žena z jídelny, ve které jsme nocovali, nám řekla, že během dvou dnů kolem projelo přibližně dvacet džípů s lékaři, státními úředníky a učiteli, kteří zřejmě našli útočiště v Tádžikistánu. Několik uprchlíků jsme potkali a nadšeně rozhodně nevypadali.

Překvapilo vás, jak rychle získal Tálibán v zemi po odchodu spojeneckých vojsk naprostou kontrolu?

Upřímně řečeno ano. Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takové tempo nečekal asi nikdo. Nejvíc mě zaráží, že tak brzy dobyli právě Badachšán a Váchán, který stál coby vysokohorský nehostinný region s bídnou infrastrukturou, bezpřebytkovým zemědělstvím a absolutní absencí průmyslu dlouhodobě mimo zájem kohokoliv. Nebojovalo se tam v období vlády Tálibánu mezi lety 1996 až 2001 ani v 80. letech během sovětské války v Afghánistánu ani v mezidobích občanské války. Severovýchod celkově představoval opomíjenou periferii. Mylně jsem se domníval, že Váchán zůstane izolovaným ostrovem svobody.

Předání moci se v podstatě uskutečnilo bez boje. Čím si to vysvětlujete?

Intenzivní osobní zkušenosti mám jen se severovýchodem země, který je specifický. Obecně se ale dá říct, že Afghánci mají s Tálibánem už předchozí zkušenost a moc dobře vědí, čeho jsou jeho stoupenci schopni. Proto raději nekladou odpor. Navíc v současnosti v zemi není silná osobnost, která by dokázala zorganizovat efektivní opozici, jako tomu bylo v 90. letech za dob charismatického vůdce Ahmada Šáha Masúda a Severní aliance. Myslím si také, že samotní Tálibánci změnili diskurz a zjemnili svou image. Moc dobře si uvědomují, že pokud chtějí uspět a mají zájem, aby uznal jejich legitimitu i někdo jiný než Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, nemohou být tak radikální jako v 90. letech. Netouží být v očích světa teroristy, ale legitimními vládci. Příliš se nezdůrazňuje, že probíhají jakési námluvy mezi Tálibánem a Čínou. A to je na světové šachovnici sakra podstatný hráč, takže si sami můžete doplnit, s jakými rozličnými trumfy se v balíčku míchá.

Lidé museli vědět, že se smyčka utahuje a Tálibán získává čím dál větší území, přesto většina z nich zůstala v zemi. Proč?

Myslím si, že pro většinu obyčejných Afghánců bylo velmi problematické se během pár dní zmobilizovat k odchodu z rodinných, ekonomických, ale především teritoriálních důvodů. Víte, on takový uprchlík, migrant, běženec, vnitřní či vnější vysídlenec nehraje z dlouhé chvíle únikovou hru, ale jde mu o život. A nikde ho s otevřenou náručí nevítají. V médiích se často skloňuje paralela se Saigonem 1975, to hovoří samo za sebe.

Pro Západ je Tálibán nebezpečnou organizací. Jak radikální hnutí vnímají lidé žijící v Afghánistánu?

To je dost komplikovaná otázka. Souvisí to jednak s etnickým, jednak s náboženským zázemím té které části Afghánistánu. Žije tam víc než třicet různých etnicko jazykových skupin, které mají mezi sebou různě vyhrocené, nebo naopak přátelské vztahy. Tálibán se neprofiluje jako teroristická organizace, ale jako sunnitské hnutí a velkou roli hraje paštunský nacionalismus. Řada etnických Paštunů, kteří žijí především na jihu země, Táliby schvaluje nebo i otevřeně podporuje. To ale neznamená, že všichni Paštuni jsou protálibánští. Dovolím si tvrdit, že ostatní nepaštunská etnika z 99 procent Tálibán odmítají. Evropané si Afghánistán a jiné asijské země často představují jako homogenní národ, ale středoasijská společnost stojí spíš na rodových a kmenových principech a autoritách. Národ v evropském pojetí, jak ho konstruovali osvícenci, Herder a obrozenci, je pro ně v podstatě cizím pojmem. Větší roli hraje náboženství. Ale opět, ne všichni sunnitští muslimové sympatizují s Tálibánem, určitě ale všichni afghánští šíité jsou proti Tálibánu.

Jak byste charakterizoval mentalitu Afghánců, tak jak jste je poznal?

Na to se nedá jednoduše odpovědět, žádný prototyp Afghánce neexistuje. Dlouhodobější bezprostřední zkušenost mám se šíitskými Váchánci, Šugnánci a Badachšánci. Jsou to velmi otevření, přívětiví, pohostinní a milí lidé, kteří mi vždycky pomohli.

V roce 2016 jste vedl expedici, jejíž člen Zdeněk Hák vylezl na 7 492 metrů vysoký Nošak a jako první ho sjel na skialpinistických lyžích. Už tehdy Tálibán ovládal značnou část Afghánistánu a neustále se rozpínal. Cítili jste se tam bezpečně?

V tu chvíli ano. Stejně jako v letech 2011, 2013 a 2014, když jsem tam prováděl antropologický výzkum. Připadalo mi, že čím více pronikám do Váchánu proti toku řeky Pjandž, tím víc se vracím do minulosti. Neměl jsem žádný strach. V podstatě až do letošního června jsem to vnímal tak, že Tálibán ani kdokoliv jiný nebude mít nikdy o Váchán zájem. Mýlil jsem se a mám obavy o obyvatele a hory, protože skrývají množství drahých kamenů a vzácných prvků. Doposud se mělo za to, že není reálné je vytěžit, protože by to znamenalo brutální ekologickou a demografickou katastrofu. Když ale vidím, čeho všeho jsou nejen v posledních letech schopni Číňané, tak mi naskakuje husí kůže.

Máte zprávy, jak to teď ve Váchánu vypadá?

Bohužel ne. Není tam internet a v podstatě ani telefonní signál. Musíte být přímo na místě, abyste měl skutečně objektivní informace. Domnívám se však, že zvlášť v odlehlejších částech Váchánského koridoru není zatím vliv Tálibánu na běžný život nijak destruktivní. Problematická bude výhledově určitě výuka dětí a zřejmě i práva žen, protože Váchánci jsou coby šíité v tomto ohledu velmi pokrokoví. Pod dozorem Tálibánu mohou na svobodnou výuku a lidská práva bohužel zapomenout. Všechno záleží na tom, jakou formou bude Tálibán uplatňovat a kontrolovat svou moc. Zpětná kontrola může být v těchto periferiích velmi slabá, což by obyvatelům jednoznačně ulehčilo život.

Předpokládám, že teď bude Afghánistán pro horolezce naprosté tabu...

Teď je předčasné cokoli předpovídat. Jsem ale optimista a tajně doufám, že vláda Tálibánu bude otevřená a nebude bránit těm několika desítkám turistům a pár horolezeckým skupinám. Je potřeba říct, že do Afghánistánu se návštěvníci zrovna nehrnou. Může to ale trvat několik let. Nepříliš pozitivním scénářem by byl návrat západních vojsk, což osobně vidím také jako tragédii.

Jakým směrem se podle vás Afghánistán bude ubírat? Stane se z něj uzavřená, mezinárodně izolovaná země s výrazně okleštěnými svobodami?

V tuto chvíli si netroufám odhadovat, ve hře je opravdu hodně možností. Snažím se být optimista a držím všem obyvatelům tohoto pozoruhodného kusu země palce.
 

Libor Dušek (1983)

● Sociokulturní antropolog, etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Vrchlabí. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice a postgraduálně etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
● Mezi lety 2011 až 2016 navštívil čtyřikrát Afghánistán, zkoumá etnika na severovýchodě v provincii Badachšán. V roce 2016 byl vedoucím expedice na nejvyšší horu Nošak, o dva roky později vystoupal a sjel na lyžích nejvyšší horu jižního Pamíru štít Karla Marxe.
● Přednáší na univerzitách v Hradci Králové a Pardubicích, je autorem odborných studií o Krkonoších a Střední Asii. V roce 2016 knižně vydal svou disertační práci Trojí tvář Váchánu, vloni napsal publikaci Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem.

Rozhovor je se svolením převzatý z Mladé Fronty DNES, 18. 8. 2021

Univerzita Pardubice letos opět představila tisícům návštěvníků vědu hravou formou ve svém speciálním Science Pointu. Popularizátoři vědy připravili program, který nabídl sedmidenní šňůru ukázek vědy i kontaktních her v rámci pardubického Sportovního parku. 

Studenti sociální antropologie Univerzity v Pardubicích strávili dvacet dnů mimo civilizaci v polární oblasti Švédska, kde ušli skoro tři sta kilometrů. Terénní praxe měla účastníky učit sebepoznávání.

Terénní praxe ve Švédsku se zúčastnil jeden student, šest studentek a vedoucí katedry. Původně se přihlásilo 25 zájemců. „Postupně se to zredukovalo, snažil jsem se je vylekat, následně jsme měli soustředění v Krkonoších, kde byla těžká fyzická zkouška s plnou polní. Sedm statečných odolalo,“ vysvětlil vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice Adam Horálek.

Za dvacet dnů se prý účastníci expedice ani jednou nepohádali. „Spíš se nemluvilo, protože jsme byli unavení nebo naštvaní. Byli dny, kdy jsme s holkami promluvili pět slov,“ řekl student Vojtěch Juda. „Když jste za polárním kruhem, nemůžete se pohádat. Řešení situací bylo, že se přestalo mluvit a někdo si šel vzadu. Taky jsem šel párkrát poslední ve skupině,“ řekl Adam Horálek.

Mimo civilizaci, bez sociálních sítí

„Krize jsem neměl, snažil jsem se být veselý člen skupiny, co drží ostatní nahoře. Fyzicky to bylo náročné, přelézali jsme třeba vodopád pokrytý mechem a dole byla stráň pět set metrů, jenom kameny, pak jsem si i bál o svůj život,“ popsal Juda.

Studenti, izolovaní od vnějšího světa, zažili řadu krizových momentů. Například veslovali přes jezero, které bylo rozbouřené, uzamklo je ve svém středu a nemohli se dostat na druhý břeh. „Přecházeli jsme kamenité hory bez jediného značení. Překvapil nás extrémní vítr, proti kterému se téměř nedalo jít. Když se člověk otočil s krosnou na bok, tak ho to málem smetlo. Lesotundrou jsme se brodili mokřady, křovisky, do toho miliony komárů,“ popsal Horálek.

Studentka Nikola Hertlová mimo jiné chtěla úplně opustit sociální sítě, protože na nich trávila hodně času. „Byla to obrovská divočina a jsem ráda, že jsem na živu a že jsem zdravá,“ řekla. Její krosna vážila na začátku dvaadvacet kilogramů, a tak měla co dělat, aby ji unesla.

„Snažila jsem se přeskočit řeku, do které jsem spadla. Boty jsem sušila dalších deset dní. Krosnu jsem naštěstí přehodila na břeh a byla suchá. Opravdu mně bylo hodně smutno, prožívala jsem tam opravdu muka,“ řekla Hertlová, teď už zpětně se smíchem.

Posouvání psychických i fyzických limitů

Podle vedoucího expedice Horálka studenti posunuli své fyzické a psychické limity, když prožili dvacet dní v nebezpečí v izolaci bez signálu. „To všechno vedlo k tomu, že jsme byli opatrní, abychom neudělali nějakou blbost, aby si někdo nezlomil nohu a co pak s tím,“ poznamenal.

Co všechno studenti zažili, odprezentují na říjnovém Socioconu a připraví alespoň video trailer. Psali si i podrobný deník. Vzniklo jich osm. „Do deníku jsem psala, co mi vytanulo na mysli, když jsem měla vztek, tak jsem všechno napsala,“ řekla Hertlová.

Psaní deníků fungovalo jako terapie. Vedoucí expedice věří, že nejsou moc cenzurované. „Vypisoval jsem se z pocitů, ale psal jsem o rozdílnosti denních rituálů. Třeba jak je jiná ranní hygiena doma a v divočině,“ řekl Juda.

I když si studenti výrazně odpočinuli od nových médií, fotografie na sociální sítě brzy po návratu umístili. „Ale na Messengeru lidem skoro vůbec neodepisuji. Postupem času jsem tam přicházel na to, že internet a sociální sítě mi vůbec nechybí a že mě možná dokonce otravují,“ uzavřel Juda.

Reportáž České televize (12. 8. 2021, Události v regionech)

Článek byl převzat z České televize.
zdroj: ČT24/ČTK | foto: Katedra sociální a kulturní antropologie FF UPCE

Ústav historických věd v červenci navázal spolupráci se Slovenským báňským muzeem v Banské Štiavnici. Muzeum pro veřejnost pořádá projekt CITADELA, do kterého se zapojila i naše archeoložka Katarína Kapustka.

V prostorách slovenského muzea usilovně pracovala, bádala a tvořila muzejní rezidentka Katarína Kapustka, která působí také na Ústavu historických věd FF UPCE. Ve svém výzkumu se věnuje pravěkému osídlení horských oblastí, přemísťování pravěkých lidí či kamenným nástrojům doby bronzové – způsobu jejich výroby a technologickým postupům.

Cílem jejího červencového rezidenčního pobytu byla příprava programu CITADELY 2 a prvotní navázání kontaktu s institucí. Katarína Kapustka se podílela hlavně na organizaci workshopu výroby pravěkého šperku pro veřejnost, který vedl její manžel Jan Kapustka. Připravila také prezentaci věnovanou využití kovů v pravěku a pravěkému hornictví.

Součástí akce byla rovněž prezentace místní archeologické expozice Jozefem Labudou a performance slovinského hudebníka Luka Zabriče na pravěké motivy.

Katarína Kapustka by se do budoucna měla podílet na úpravě stálé expozice muzea, konkrétně na přípravě její pravěké části. V navázané spolupráci plánují obě instituce i nadále pokračovat, a to formou společných projektů v souvislosti s tématy pravěkého osídlení, provenience kovů a pravěkého hornictví.

Projekt CITADELA je cyklus sobotních minifestivalů o fenoménech historie, vědy, umění. V rámci mezioborových prezentací, se návštěvníci setkají s různými aspekty činností, které muzeum pořádá. Veřejnost se tak seznámí s historií, muzejnictvím a kulturním dědictvím neformálně a v širších souvislostech.

Foto: Ľubomír Lužina, Slovenské báňské muzeum

Na břehu řeky stojí malá osada, v ní pár srubů a chata na kuřích nožkách se zásobami. Její obyvatelé mohou mít asijské rysy, ale najdou se i jedinci s rezavými vlasy anebo ti, kteří mají vlasy spletené do copů jako indiáni. Antropolog Tomáš Boukal českému publiku soustavně přibližuje život, kulturu a mytologii původních sibiřských obyvatel. O nich, ale také o svých motivacích k návratu do podhůří Uralu mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Vydat se do tajgy do míst, kde všichni známí už zemřeli. Přespat v chatě, kolem které se prohánějí zlí duchové a v noci na střeše šramotí. Zjistit, jak chutná technický líh, a porušit tak zvyk abstinence. To jsou jen střípky z povídání a zážitků etnologa Tomáše Boukala, jenž svou kariéru zasvětil studiu života původních sibiřských obyvatel, takzvaných Mansů. O jejich osudech, kultuře, zvycích a mytologii píše knihy – ta nejnovější s názvem Cesta mrtvých byla jedním z hlavních témat Boukalovy Vizitky – a taky o nich učí na Katedře sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice.

Země vytažená z oceánu

Boukalův zájem o původní kulturu Uralu se zrodil z dětského nadšení ze severoamerických indiánů. „Když jsem zjistil, že většina z nich žije v rezervaci, začal jsem se orientovat jiným směrem. Můj výběr padl na Sibiř, o jejíchž obyvatelích jsem se poprvé dočetl v nějaké sovětské literatuře,“ vzpomíná. Do této oblasti jezdí pravidelně každý rok od svých dvaadvaceti.

Začínal na Uralu, kde žijí severní Chantyjci, hodně času strávil taky na jižní Sibiři. „Chantové měli krásné kroje, chovali soby, byl jsem tím trochu rozmazlený,“ usmívá se. „Pak jsem se chtěl podívat k lovcům a sběračům do tajgy, kde žijí Mansové. Byl jsem trochu zklamaný, protože kroje používají jen výjimečně a jejich život je více modernizovaný,“ dodává. O pomalém zániku a asimilaci společenství Mansů napsal Boukal knihu Duch tajgy, novinka Cesta mrtvých je pak inspirovaná příběhem lovce Saši, muže, jenž žil na horním toku řeky Pelym pramenící v podhůří Uralu. Potkali se na první autorově uralské výpravě, později Saša zůstal naživu jako jediný člen rodin. Boukal cestu do jeho osady nakonec podnikl i přesto, že Saša rok po návratu z trestanecké kolonie spáchal sebevraždu. „Rozhodl jsem se, že cestu po tamních místech, která mám rád, podniknu i tak. Dozvěděl jsem se o závěrečné fázi Sašova života a o jeho smrti a rozhodl se, že musím dát jeho příběh dohromady.“

Tomáš Boukal ve Vizitce mluvil o své náklonnosti k tajemné atmosféře v hudbě i v knihách, o síle duchů v manské mytologii i o tom, že z každé cesty na Sibiř si odnáší poznání o nutnosti soužití s přírodou. Pokusil se také vysvětlit, jak lidé z jím sledované oblasti chápou zrození lidstva i samotného světa. Na toto téma píše už několik let obsáhlou práci, v níž se snaží zachytit hned několik prolínajících se tradic. „Co se vzniku země týče, vycházejí z uralské varianty mýtu s ptákem, který se ponoří do světelného oceánu a zemi získá z něj.“

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Vltava.
autorky: Hana Slívová, Markéta Kaňková | foto: Michael Erhart, Český rozhlas; archiv Tomáše Boukala
Český rozhlas Vltava

Jejich boom nekončí. Naopak nabírá na síle. Fenomén podcastů se šíří internetem. Zasáhnul taky pardubickou univerzitu. Své osobnosti, úspěšné studenty i absolventy chce díky vlastní tvorbě představit širší veřejnosti.

„Sice máme univerzitní časopis, ale ten je spíš takový interní. Naši hosté jsou obecně inspirativní. Vůbec prvním byl pan rektor. I když je excelentním vědcem, byl rozhovor osobnější. Mluvil tam o své knize Věda a jiné lásky. Těmi láskami přitom myslí koníčky a záliby. Málokdo tuší, že fotografuje, sbírá staré fotoaparáty a taky se už v dětství začal učit japonsky, rád poznává cizí země,“ říká jedna z moderátorek Věra Přibylová. Tou další je Šárka Rusnáková.

UPCE On Air

Koho uslyšíte?

Celkem má podle Přibylové univerzita natočených 10 dílů a postupně je každé druhé pondělí vysílá na webu i v aplikacích. Dohledat se k audiu dá taky video. „Kromě pana rektora jsme si pozvali i studenta Petra Václavka z fakulty ekonomicko-správní, který během pandemie pořádal charitativní fiktivní zápas ve futsale. Přivítali jsme taky mladou vědkyni Michaelu Chocholouškovou z excelentního vědeckého týmu profesora Michala Holčapka, který se zabývá výzkumem rakoviny slinivky.“

Rozhovorem prošel taky absolvent dopravní fakulty Jiří Čáp. „Ten pracuje v logistické firmě a na autodromu ve Vysokém Mýtě, takže povídal o motosportu. Mezi hosty jsme měli i dva historiky – Pavel Marek je spoluautorem výstavy na pardubickém zámku Pernštejnské ženy a Evropa. Vladan Hanulík se pro změnu zabývá dějinami těla, dějinami medicíny. Pozvali jsme taky Marcelu Pejchalovou z fakulty chemicko-technologické, která se zabývá rozbory vody anebo docenta Černohorského z fakulty ekonomicko-správní na téma Jak peníze v čase ztrácí svou hodnotu.“

Cizojazyčná verze

Protože na univerzitě studuje přes 400 zahraničních studentů a působí tam zahraniční akademici, vznikají i speciální anglické podcasty. Moderuje je Zaan Bester z Jihoafrické republiky. „Povídala si třeba se studentem z Jemenu, kterým zmítá válka a různé politické problémy. Jeho zajímavý příběh určitě stojí za poslech,“ doporučuje Přibylová.

Na natáčení podcastu autoři využívají vlastní studio Univerzitního konferenčního centra. V logu podcastu je symbolika křídel složená ze šestnácti otisků prstů. „Dřív jsme tento motiv použili v kampani pro uchazeče. Jmenovala se Studuj na UPCE a nechej tu svůj otisk. Naši hosté taky nechávají v podcastu takový symbolický otisk. Navíc křídla evokují lehkost a my se snažíme podcasty dělat odlehčeně.“

Článek je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

Desátým rokem mohou studenti a absolventi hlasovat v soutěži Fakulta roku. V prestižní anketě hodnotí nejen kvalitu výuky, ale také prostředí, ve kterém se vzdělávají. A právě hodnocení studentů a čerstvých absolventů představuje zásadní kritérium, kterým se mohou řídit i budoucí vysokoškoláci při výběru školy.

Tři fakulty Univerzity Pardubice se v předchozích letech dostaly na stupně vítězů. V roce 2019 ve své kategorii zvítězila Fakulta chemicko-technologická. Na předních příčkách v anketě se objevuje přitom pravidelně. Ve stejném roce si vítězství v kategorii odnesla i Fakulta zdravotnických studií a do čela se dostala poprvé v historii soutěže. A prvenství v jednom z ročníků patří i Fakultě restaurování, která sídlí v Litomyšli.

V anketě mohou hlasovat současní i bývalí studenti, kteří ukončili bakalářské nebo magisterské studium v posledních 24 měsících. Index Fakulta roku ukazuje kromě hodnocení samotné kvality, zajímavosti a pestrosti výuky, také dostupnost studia v zahraničí.

Pojďte do toho s námi a podpořte svou fakultu! Hlasujte na https://fakultaroku.cz/ do 31. července 2021.

Sedm a půl milionu svazků. Nejstarší a nejvzácnější knihy u nás. Vzácné prvotisky i pergamenové rukopisy. To je naše kulturní dědictví uložené ve fondech Národní knihovny ČR. Dohled nad ním a kompletním chodem této významné instituce má od května její nový generální ředitel Tomáš Foltýn, absolvent Fakulty filozofické. Stal se tak desátým porevolučním ředitelem. Jeho vize o knihovně krystalizují, mezi nimi je i ta o podobě nové budovy. „Novostavba knihovny by měla být výkladní skříní českého knihovnictví,“ říká.

Kdy jste vstoupil poprvé do Národní knihovny?

To už si bohužel nevzpomenu. Nicméně jako student jsem měl průkazku čtenáře a doma ji mám pravděpodobně ještě někde schovanou. Protože jsem studoval na Filozofické fakultě v Pardubicích, navštěvoval jsem i další knihovny – místní univerzitní i krajskou knihovnu či vědeckou knihovnu v Hradci Králové.

Měl jste od počátku studií jasnou představu o tom, jakým směrem chcete jít?

Když nastupujete po střední škole na univerzitu, nepřemýšlíte, co bude za pět let. Na katedru historických věd jsem nastupoval s tím, že se chci věnovat této oblasti v tom nejširším úhlu pohledu, ať už by se jednalo o výzkumné práce směrem k našim dějinám, nebo práci v paměťových institucích.

Co jste studoval?

V bakalářském stupni studia jsem studoval kulturní dějiny se zaměřením na muzeologii, v magisterském jsem se zaměřil na regionální dějiny.

A přitom jste předtím vystudoval obchodní akademii v Berouně.

Ano. Byla to škola, která kvalitně připravovala pro budoucí studium na vysokých školách s ekonomickým či právnickým zaměřením. Také jsem se na obdobný typ škol hlásil. Na vysněné obory jsem se nedostal, vždy mi chyběl malý kousek. U přijímacích zkoušek jsem dopadl sice úspěšně, ale byl jsem součástí generačně silného ročníku a konkurence byla velká.

Před nástupem na vysokou školu jsem se věnoval jazykovému vzdělávání a studoval jsem angličtinu a němčinu. Jazyky jsou velmi důležité pro jakýkoliv obor. Ale také mě vždy bavilo číst, zajímala mě historie, rád jsem jezdil po památkách. Podal jsem si proto další rok přihlášku do Pardubic a dodnes toho nelituji. Pro mě bylo studium na Univerzitě Pardubice velmi inspirující a dalo mi hodně do života.

Když jste studoval na Univerzitě Pardubice, byl jste členem zajímavého a perspektivního týmu dnešního děkana Jiřího Kubeše. Čemu jste se věnovali?

Byla to problematika šlechtických rodů, zejména v pobělohorské době, vzdělávání aristokratů a fenomén kavalírských cest, ale také další aspekty ze šlechtického života. Díky zdravé atmosféře a podpoře Jiřího Kubeše vzniklo množství odborných studií, které publikovali samotní studenti. Byl zde i pozitivní tlak ze strany vedení na to, aby studenti své výsledky průběžně prezentovali. Myslím, že je dobré do budoucna, aby si vysokoškoláci zvykli na to, jak působit ve vědecké komunitě, využívat jazyk, obhajovat svůj výzkum, ať už ve formě poznámkového aparátu, nebo při účasti na vědeckých konferencích.

Přesně jako jste si zvykl vy, když jste publikoval odborné články a sbíral body v historických soutěžích…

Tradice úspěšné reprezentace Ústavu historických věd Fakulty filozofické sahá daleko do minulosti. A rozhodně jsem nebyl ani první, ani poslední. V roce 2005 jsem skončil druhý v celostátní studentské soutěži Historie. Představoval jsem výsledky své bakalářské práce právě v oblasti kavalírského cestování a zejména z pohledu cestovních institucí. Díky podpoře zahraničních studentských stáží jsem mohl bádat ve vídeňských archivech a věnovat se studiu barokní šlechty, což vyvrcholilo mou diplomovou prací.

Zůstal jste po studiu v kontaktu se spolužáky?

Ano. S některými se stále stýkáme. Je to další přidaná hodnota vysokoškolského studia.

A vzpomínky na učitele? Často i dlouho po skončení studia o některých kolují historky…

Vzpomenu si na profesora Jiřího Škabradu, který se věnoval oblasti historických budov. S ním jsme absolvovali nezapomenutelné přednášky právě o tom, jak se vyvíjely stavby. Podnikli jsme studijní cestu po východních Čechách. Obcházeli jsme stará stavení a chalupy a obdivovali, jak byly dobře řemeslně postaveny. To byl neskutečný zážitek.

Velmi rád vzpomínám i na hodiny středověku s docentem Teplým, který nás byl schopný vtáhnout do problematiky svým entuziasmem. Tým pedagogů Ústavu historických věd byl v době, kdy jsem studoval, perfektní. Podporovali studenty, intenzivně s nimi pracovali a byla tam celkově dobrá atmosféra. Byly to moc pěkně prožité roky po stránce studijní i v budování osobních vazeb.

Rýsuje se spolupráce mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou?

Mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou bylo už v minulosti několik vzájemných propojení. Se svými kolegy jsme v rámci volitelných přednášek seznamovali studenty z Univerzity Pardubice s digitalizací. Někteří experti z oblasti knihovnictví se účastnili oborových konferencí, které ústav pořádá.

Ve své nové pozici bych chtěl na tuto spolupráci navázat, a to i v širším spektru vysokých škol. Nabízí se například oblast Digital Humanities, která je velmi progresivním trendem v oblasti výzkumu historických dat. Díky výpočetní technice lze analyzovat velké množství textů a hledat v nich souvislosti, které by při běžném čtení bylo velmi složité obsáhnout. Paměťové instituce mají co nabídnout z hlediska svého obsahu, ale zároveň z hlediska zkušeností svých výzkumných a odborných pracovníků, kteří s daty pracují. Tyto znalosti lze efektivně provázat se vzděláváním v bakalářském i v magisterském stupni.

Některého ze studentů si pak přetáhnete do knihovny?

Několik absolventů Fakulty filozofické už u nás v knihovně pracuje.

Víte, kolikátým ředitelem Národní knihovny České republiky budete?

Přesné číslo nevím. Myslím, že to bude kolem desítky, pokud počítám porevoluční ředitele. Knihovna tento název získala v roce 1995.

Od roku 1777 budete čtyřicátým ředitelem knihovny. Jaké máte plány?

Chtěl bych, aby Národní knihovna do budoucna nabízela služby a aktivity, které od nás uživatelská komunita očekává. V současné době jsou tyto služby spjaté zejména s digitálním světem. Nikdo z nás neví, jak bude vypadat vývoj pandemické situace. Digitální služby se ukázaly naprosto klíčové pro fungování institucí našeho typu. Tady bychom samozřejmě rádi navázali už na to, co knihovna nabízí. Digitalizační projekty, jakými jsou Manuscriptorium, Kramerius či Webarchiv, mají celonárodní dosah a vskutku evropskou prestiž.

Chtěl bych, aby se také dále rozvíjely páteřní služby, které Národní knihovna poskytuje. Velmi populární službou je například „Ptejte se knihovny“, kde se uživatelé mohou ptát odborníků na různá témata. Zaznívají zde otázky na různá odborná témata, tak i na „lehčí dotazy”. Například kde má Krteček záchod.

Chtěl bych podporovat i aktivity, které směřují k podpoře výzkumu. Národní knihovna ČR disponuje unikátními fondy a mnohdy tak slouží jako knihovna poslední záchrany, když čtenáři hledají dokument, který v jiných knihovnách není dostupný. Máme významné sbírky pro společenskovědní obory, ale i přírodní vědy. Naším kontinuálním cílem tak musí být poskytovat odborníkům, ale i studentům potřebné a relevantní informace, pokud možno s přidanou hodnotou a efektivním způsobem.

Kolik svazků knihovna má?

Z hlediska knižních svazků vykázaných výroční zprávou knihovny měla knihovna ke konci loňského roku asi 7,5 milionu svazků. Fondy jsou budované napříč různými obory. V knihovně se nachází středověké pergamenové rukopisy, prvotisky, máme tu řadu dokumentů, které primárně vznikají v elektronické podobě. Nedílnou součástí Národní knihovny je i webový archiv. Do budoucna bychom měli rozvíjet aktivity kolem povinného elektronického výtisku. Šíře fondů je prakticky bezbřehá.

Aktuálně například v rámci vedení knihovny vedeme i velkou vnitřní diskuzi o tom, že by se tady mohla etablovat plnohodnotná studovna map a velkých formátů. Toto rozhodnutí není navázané jen na samotné studium fondů, ale bude obnášet i razantní změnu v přístupu ke správě těchto sbírek, k evidenci dokumentů, které sem mohou spadat, či jejich doplňování. Opět se tu dostáváme i k propojení s digitálním světem, kdy spousta map už také prošla digitalizací.

Zvedl se počet uživatelů, kteří využívají vaše digitální služby?

Dle doposud dostupných údajů, jež připravujeme pro naše statistické výkazy, k jednoznačnému nárůstu našich digitálních služeb došlo, zejména s ohledem na zvláštní možnosti zpřístupnění výsledků digitalizace novodobých dokumentů. Konkrétní data budou k dispozici ve výroční zprávě Národní knihovny ČR za rok 2020.

Co můžete uživatelům nabídnout?

Role Národní knihovny je poněkud odlišná od role městských či univerzitních knihoven, které akcentují jiný typ služeb a jsou více v kontaktu se svými uživateli. Naše poslání je především v tom, abychom dlouhodobě uchovávali a zpřístupňovali naše fondy. Samozřejmě také pořádáme online workshopy, školení, velké knihovnické tradiční konference, které navštěvují stovky lidí, a poskytujeme knihovnám cenné metodické a standardizační služby.

V minulosti se řešila výstavba Národní knihovny na Letné a ve hře byl návrh architekta Jana Kaplického. Jak by ale měla knihovna vypadat, aby se přizpůsobila nejnovějším trendům?

To je koncepční otázka. Nemůžeme se omezit pouze na novostavbu Národní knihovny. Plány před rokem 2007 reflektovaly potřeby tehdejšího knihovnictví a v tu dobu platné trendy. Projekt z roku 2004 převzít nemůžeme. Musíme se bavit o stavbě Národní knihovny v návaznosti na strategii celé sídelní struktury knihovny do budoucna. Národní knihovna ČR už v dnešní době disponuje vícero budovami. Klementinem, historickou budovou s nepopiratelným geniem loci, depozitáři v Hostivaři, kde se nalézají moderní pracoviště spojená se zpracováním dokumentů, digitalizací či ochranou fondů.

Novostavba by měla být především výkladní skříní českého knihovnictví do budoucna. Zároveň by měla být jakýmsi symbolem, že si je Česká republika vědoma potřeby vzdělané populace a nutnosti podpory informační gramotnosti. Že chce podpořit kulturu v celé její šíři. Nová budova by měla být propojená na moderní služby.

Vaše vize?

Moje vize postupně krystalizuje. Jejím základem je, že Klementinum by měla Národní knihovna využívat pro svou reprezentativní funkci a měly by tu být uskladněny fondy, které ke Klementinu bytostně patří. Jsou to historické a hudební dokumenty či dokumenty Slovanské knihovny. Měl by tu být adekvátní prostor pro vzdělávání, velký přednáškový sál a výstavní prostory, které by akcentovaly ducha Klementina, ať už ve spojení s jezuitským řádem, nebo s historií knižní kultury na území naší země.

V Hostivaři zůstane technická část, velká skladiště dokumentů, které neslouží pro prezenční použití. Mohla by tu být i prostorová rezerva pro ostatní instituce. Dále by zde byly technologické dílny, centrum ochrany knihovních fondů či velké datové úložiště.

Nová budova Národní knihovny ČR by měla být místem poderních služeb s přidanou hodnotou a rychlou dostupností uložených fondů a také prostorem pro setkávání, vzdělávání a osobní rozvoj veřejnosti

Co je v knihovně nejvzácnější?

Otázka nejvzácnějších fondů je velmi komplikovaná. Obecně je jako největší skvost uložený ve fondech Národní knihovny ČR brán Kodex vyšehradský. Nicméně každý badatel či správce fondů si cení jiného dokumentu. Pro mě osobně je například velmi vzácná komplexní a unikátní sbírka barokních tezí 17. a 18. století. Hodnota historických fondů je zkrátka nevyčíslitelná.

Kolik knih máte doma? A co právě čtete?

Vlastním poměrně velké množství knih, ostatně jako každý knihovník. Na čtení teď nemám moc času, ale v dohledné budoucnosti mám v plánu přečíst si Shakespearovu Anglii Martina Hilského, Rozpojené státy, sondu do současné USA z pera Martina Řezníčka, a nakonec pro oddech humoristický bestseller Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé.

Mgr. Tomáš Foltýn (1982)

Po studiu Obchodní akademie v Berouně získal magisterský titul na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Během svého studia absolvoval zahraniční stáž na Vídeňské univerzitě. V roce 2007 začal pracovat v Národní knihovně na pozici knihovníka a o tři roky později se stal vedoucím Oddělení tvorby a správy metadat, současně v roce 2012 vedl Oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. Od roku 2013 působil na pozici ředitele Odboru správy fondů. Od května roku 2021 je novým generálním ředitelem Národní knihovny České republiky. Je ženatý, žije v Praze, má 2 děti. Rád jezdí na horském kole, lyžuje, hraje badminton a florbal. Mezi jeho záliby dále patří mimo četby i dobré jídlo, pivo a víno a také poslech hudby.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.