Díky katedře anglistiky a amerikanistiky se již po šestnácté setkáváme v Didaktickém klubu. Tentokrát byl hostem Honza Nosek, student Anglického jazyka pro vzdělávání, který prožil půl roku na Erasmu ve Švédsku.
Jaké bylo jeho působení na univerzitě v Örebru? Jsou Švédové povahově chladní? Co ho překvapilo na praxi ve švédském gymnáziu? A co se dozvěděl o ostatních vzdělávacích systémech?
Didaktický klub moderuje Tereza Karanská.
V úterý 22. 11. 2022 jsme na fakultě přivítali novináře a spisovatele Jana Štiftera. Pro Honzu to byl pomyslný návrat domů, neboť vystudoval kulturní dějiny právě na naší fakultě, na univerzitě potkal svou ženu a značná část jeho nového románu se odehrává na Pardubicku.
Studenti literatury a historie měli jedinečnou příležitost debatovat s autorem o novele Café Groll, povídkové knize Světlo z Pauliny nebo bestselleru Sběratel sněhu. Největší pozornost byla ovšem soustředěna na knižní novinku Paví hody.
Velká románová kronika líčí rodinná tajemství a dramatické osudy v letech 1918–1946. Tajemná paví slavnost nás zavede do Horního Jelení, města mezi lesy; do trutnovské vily po Němcích, ale i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.
„Poslední dobou se obecně vede náročná a možná nikdy nekončící diskuze o tom, jestli má ještě smysl psát romány z 20. století, protože autoři vždy narážejí na stejné historické mezníky. To jsem v případě Pavích hodů hodně zohledňoval. Nechci, aby byly moje románové postavy smýkány velkými událostmi. Paví hody jsou románem o lidech, kteří se sami rozhodují, kde chtějí v danou chvíli v kulisách dějin být,“ popisuje Jan Štifter.
Mezi posluchači seděli studenti, kteří sní o budoucí spisovatelské dráze, a tak se logicky ptali, co je klíčem pro vydání prvotiny. Pro ty měl Jan Štifter jednoduché doporučení: „Důležité je nenechat se odradit, pokud máte hotový text, ale nemůžete najít nakladatele. Začínající autoři většinou musí potkat někoho z branže, kdo jim v té věci pomůže a na patřičných místech řekne: fakt si to přečti.“
Toto tvrzení doplnila i Radka Fialová, přítomná šéfredaktorka nakladatelství Vyšehrad, které dává velký prostor mladým českým autorům: „Založili jsme edici Tvář, v rámci níž systematicky vydáváme kvalitní soudobou českou prózu. Slyšíme na doporučení redaktorů, korektorů, externistů, se kterými spolupracujeme. Znakem zkušenosti autora je, že se nebojí svůj text dát z ruky a vystavit ho kritice ostatních.“
Celé dopoledne se neslo v příjemném duchu a my se proto těšíme na další setkání. Námětů a příběhů je spousta, tak uvidíme, jestli Jan Štifter dodrží svůj "osobní ediční plán” a zda se za dva, tři roky dočkáme další novinky.
Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice
Jako by její dny byly nafukovací. Doktorandka Fakulty filozofické Aneta Kohoutová otevřela komunitní saunu, pořádá trhy Nábleší, je provozní ředitelkou kina, cestuje a do toho působí v univerzitním Centru pro etiku.
Co je Nuuk?
Když jsem žila ve Švédsku, měli jsme tam komunitní saunu pro celou vesnici, která se o ni starala. Lidé se tam po večerech a o víkendech setkávali. Bylo to místo, kde se mohlo nahlas mluvit, pít pivo, kdo chtěl, mohl být nahý, jiný tam mohl sedět klidně ve svetru. Bylo to velmi benevolentní, ale zároveň respektující. To samé jsme s kamarádkou chtěly přenést k nám, takže NUUK je komunitní sauna a osvěžovna v Hradci Králové. Hradec má díky řekám a množství vodních ploch veliký potenciál, ale nikdo ho pořádně nevyužívá. I v našich dalších projektech se snažíme věnovat fenoménu řek a tomu, jak je vrátit zpátky lidem. Přidanou hodnotou naší sauny je komunita a takové bezčasí, ale zároveň i kulturní akce, které tam pořádáme. Někdo nám na Google recenze napsal, že to je naivní ostrůvek svobody, což je podle mě nejlepší popis celého projektu (smích).
Saunu provozujete už sedmou sezonu a teď chystáte dokonce festival pro milovníky saun.
Je to tak. V Hradci nám chyběl festival, který by byl tak trochu podivný. Trochu jiný. Rozhodly jsme se, že pozveme všechny, kteří mají rádi saunování, ať si s námi po celý víkend užijí pohodu, stanují, cvičí jógu, skáčou do vody, jdou na koncert a pak si opečou buřta nad táborákem.
Další váš projekt má slogan „Prodej, vyměň, dones, odnes, potkej se“…
Ano, to je Nábleší. Další z těch věcí, která pluje po Labi. Chtěly jsme oživit hradeckou náplavku, která je krásně opravená, ale život na ní trochu chybí. Každou poslední neděli v měsíci tam proto pořádáme bleší trh. Nakonec nám narostl a otočí se tam třeba tisíc lidí. Z toho se nám navíc rozvinuly další projekty, jako je květinový nebo knižní swap, které organizují lidé, kteří začali chodit na Nábleší.
Na Univerzitě Pardubice jste součástí Centra pro etiku. Čím se tam zabýváte?
S podobnou otázkou se setkávám často třeba na rodinných setkáních, kde se snažím příbuzným vysvětlit, co vlastně dělám. Jako studentka doktorského studia jsem součástí Centra pro etiku, kde se zabýváme studiem lidskosti a hodnoty člověka. Zajímáme se o různé formy lidskosti v souvislosti s náboženstvím, politikou, environmentálními aspekty a podobně.
Jakému tématu se věnujete vy?
Zabývám se etikou veřejného prostoru. Klíčovou otázkou pro mě je, co je to veřejné, ve smyslu veřejný prostor. Ten je samozřejmě tvořen nějakým materiálním prostorem. Ale také tím hodnotovým, který je navázaný na hodnotu lidství a na naše hodnoty a zájmy, které do veřejného prostoru vnášíme. To, jak mezi sebou utváříme vztahy, spojuju s materiální strukturou prostoru. Vnímám tedy souvislost mezi tím, jak je prostor koncipovaný a jaké vztahy na něm díky tomu rostou.
Právě jste se vrátila z Erasmu v Estonsku, kde jste pracovala na své dizertační práci. Měla jste čas si zemi i užít?
Měla. V zimě jsem se zabývala především studiem, protože v Estonsku je půl roku tma a zima. Druhý půlrok je ale krásně, takže akademický život končí v květnu. Od té doby jsou všichni venku, pořád se někde jezdí, skáče se přes ohně a koupe v řece.
Severské země máte procestované důkladně. Kde ještě jste byla?
Můj první Erasmus při magisterském studiu byl ve Finsku. Tam se ve mně skrz všechnu tu zimu a tmu zažehnul plamen lásky k severským zemím a jejich jazykům. Nějakým způsobem mi přišlo hrozně jednoduché tam být. Poprvé v životě jsem se někde cítila doma a od té doby mám pocit, že někam patřím. Také jsem jezdívala na sever Švédska pracovat jako dobrovolnice na farmě. Žila jsem tam se starší dvojicí lidí, kteří se stali mými švédskými rodiči. Vracela jsem se za nimi každé léto další čtyři roky. A vím, že to je místo, kam se můžu vždy vrátit a budu tam vítaná.
Otevírá Erasmus možnosti vrátit se?
Asi záleží, jak toho člověk využije. Ve skandinávských zemích je Erasmus super způsob, jak si tam otevřít dveře. Když se ale člověk vrátí domů, ty dveře se zas můžou rychle zavřít. Student nesmí být pasivní a čekat, že zůstanou dokořán, ale musí se snažit, aby je otevřené udržel.
Jaké to bylo opustit domov, známé prostředí, rodinu?
Možná to vyzní zle, ale pro mě je to hrozně jednoduché. V Česku jsem se nikdy necítila zakořeněná. Studovala jsem v několika městech, pracovala na různých projektech. Nikdy jsem tu nebyla s ničím hluboce spojená, takže pro mě je vlastně daleko těžší se vracet zpátky než někam odjíždět.
Ale vracíte se. Třeba do jednoho menšího kina, kde jste provozní ředitelkou. Co to obnáší?
Na magistrovi jsem studovala film a tohle byla moje vysněná práce. Nacházím v ní spojení dramaturgie, lidských zdrojů, ale i vymýšlení marketingových strategií. Jsou tam i nudnější věci jako byrokracie a účetnictví, ale i ty zábavnější jako třeba ježdění na filmové festivaly.
Jak jste přišla k lásce k filmu?
To se stalo nějak samo. Na bakaláři jsem studovala obecnou teorii umění, a když jsem měla jít na magistra, chtěla jsem se na něco specializovat. Byl tam film, tak jsem do toho šla. Ale zatímco všichni moji spolužáci viděli hromadu filmů a měli přehled, já z toho byla hrozně zmatená. Ale nějakým způsobem se to ve mně postupně zlomilo. Daleko blíž než historie filmu mi ale byla právě třeba provozní stránka kin. Byla jsem součástí projektů pro kinaře, kdy jsme řešili, jak nalákat diváky a jak jim představit kvalitní kinematografii, aby nechodili jen na blockbustery, ale podívali se třeba i na staré filmy.
Historii filmu dnes ale vyučujete i na Univerzitě Pardubice.
To se vlastně stalo úplně náhodou. Jednou do našeho kina přišla profesorka z UPCE a říkala, že vyučující, která do té doby učila filmovou teorii a dějiny filmu, šla na mateřskou. Zeptala se, jestli bych to nechtěla vzít za ni. Já jsem chtěla, ale nebyla jsem si jistá, jestli na to mám dostatek znalostí. Všichni ale byli velmi otevření a já si mohla sama poskládat sylabus kurzu. Teď už to čtvrtým rokem učím.
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
V předvečer Dne boje za svobodu se v Pardubicích konala vernisáž výstavy hlavních témat tchajwanské literatury s názvem Na cestě za svobodou.
Slavnostního zahájení výstavy se mimo jiné zúčastnil i tchajwanský velvyslanec, Jeho Excelence Ke Liang-Ruey a náměstkyně primátora města Pardubice paní Jiřina Klčová. Za Fakultu filozofickou Univerzity Pardubice přivítala hosty proděkanka Irena Reimannová a na dálku též ředitelka Národního muzea tchajwanské literatury paní Lin Jin-li.
Výstava je putovní. Začala symbolicky 10. 10. 2022, v den nejvýznamnějšího státního svátku na Tchaj-wanu, v Brně a odtamtud putovala do Olomouce a do Pardubic. V Pardubicích ji mohou návštěvníci shlédnout do 30. 11. 2022 v prostorách Turistického informačního centra.
Výstava přibližuje ve třech sekcích postupně kulturně-historická specifika Tchaj-wanu, ale též jejich podobnost s českým poválečným vývojem, boj za svobodu v dobách bílého teroru a hlavní proudy současné tchajwanské literatury. Návštěvníci se tak mohou seznámit s tématy lidských práv, práv a kultury původních obyvatel, genderové či ekologické problematiky. Část výstavy je věnována české literatuře na Tchaj-wanu.
Organizátorem výstavy jsou tchajwanské Ministerstvo kultury a Národní muzeum tchajwanské literatury, spoluorganizátorem pak naše partnerská univerzita na Tchaj-wanu – Soochow University, a za českou stranu Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.
Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Státním svátkem si 17. listopadu připomínáme boj za svobodu a demokracii. Připomínáme si jednak uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 a události 17. listopadu 1989.
17. listopad bezesporu patří k obdobím, na který si každý z nás pamatuje. Každý si pamatuje, na dobu následujících dnů, týdnů a měsíců. Dnes je to již více než 30 let od událostí roku 1989. Na vysoké školy nastoupila nová generace studentů, kteří tuto dobu znají již jen z televize nebo z vyprávění svých rodičů. Svoboda a demokracie je mimo jiné o respektu a ochotě naslouchat názoru jiného člověka. Mezi rizika dnešní doby pak patří snadné šíření nepodložených informací a mnohdy pak spíše dezinformací. Sociální sítě a internet umožňují snadné rozšíření informace mezi značnou skupinu posluchačů bez cíle diskuze, avšak s cílem ovlivnit širokou masu posluchačů. Právě vysoké školy by v tomto směru měly hrát významnou roli a měly by být centrem odborných argumentů a názorů.
V roce 2022, po vpádu ruských tanků na území jiné evropské země se opět ukázalo, jaký význam má demokracie a svoboda. Potvrdilo se, že svobodu a demokracii nemáme automaticky a měli bychom si vážit hodnot, ve kterých žijeme a ve kterých vychováváme naše děti. Rád bych zde poděkoval všem, kteří se za tyto hodnoty v minulosti zasloužili, mnohdy pak i za cenu nejvyšší. Ti všichni se přičinili za to, že Česká republika dnes patří mezi hrdé země středu Evropy a mimo jiné stojí právě na hodnotách demokracie a svobody.
Při listopadové akci Kavárny Universitas měli návštěvníci v Divadle Exil příležitost vyslechnout přednášku doktora Jana Mandyse z Fakulty ekonomicko-správní na téma "Zlí lidé mezi námi – jak je poznat a co já sám mohu dělat."
Dozvěděli se, jakými rysy se vyznačují psychopaté a sociopaté, jakou perspektivu k této problematice nabízí rozličné vědní disciplíny, jaké (ne)jsou možnosti spolužití s těmito jedinci. V přednášce došla řeč i na vliv sociálních podmínek a kulturního vývoje národů.
Pokud jste se nestihli osobně zúčastnit můžete se podívat na záznam na univerzitním YouTube kanále.
Další setkání nás čeká v úterý 20. prosince 2022, kdy si budeme povídat o Vánocích s religionistkou Helenou Dyndovou.
Přijďte si užít sváteční atmosféru a rozsvítit s námi univerzitní vánoční strom.
Zveme všechny studenty, zaměstnance a absolventy na předvánoční setkání u rozsvíceného stromečku ve středu 30. listopadu.
Místo setkání: mezi univerzitní knihovnou a pavilonem D kolejí
Ty nejhezčí ozdoby na náš stromeček můžete dát právě vy, naši studenti a zaměstnanci. Napište nám do 25. listopadu, jaké máte vánoční přání do formuláře. A my s ním ozdobíme náš stromeček přání a naděje.
Výtěžek z charitativního svařáku spolku Rotaract club Pardubice z.s. poputuje na vybrané charitativní projekty v Pardubickém kraji.
Jaká je současná mentalita ruského národa? Kde se vzalo ruské autoritářství, pocit ohrožení, nebo jejich rozpínavost? A jaký typ impéria Rusko představuje? Proč je územní prvek v ruském myšlení tak významný?
„Rusko roste od svého zrodu, pokud se podíváme na mapu a vidíme moskevskou Rus někdy v polovině 13. století, tak to byl stát, který byl velký asi jako Morava a od té doby se v podstatě stal tím, jak nabaloval další a další území, největším státem světa. Ruské impérium se formovalo jako impérium kontinentálního integračního typu. Rusové nikdy neměli zámořské kolonie, u kterých by si mohli říct: Tak my je prostě pustíme a tomu našemu jádru státu se nic nestane. Tam v podstatě je to všechno srostlé v jejich představě a Mikuláš I. říkal, že tam kde jednou zavlaje ruská vlajka, tak tam bude vlát napořád. Rusové se v té imperiální pýše prostě nejsou schopni smířit s tím, že ztratí nějaké území.“
Vysvětlil Zbyněk Vydra, historik našeho Ústavu historických věd a odborník na dějiny Ruska v 19. a 20. století, který byl jedním z hlavních hostů pořadu. Historik je mimo jiné spolautorem publikace Dějiny Ruska, která se na konci listopadu dočká akutalizovaného vydání obohaceného o stručný výklad o souvislostech období mezi ruskou anexí Krymu v roce 2014 a další otevřenou agresí proti Ukrajině v únoru 2022.
Společně s ním v pořadu diskutovali český novinář a překladatel z ruštiny Libor Dvořák a Alexej Kelin, spoluautor Dějin Ruska 20. století. Pusťte si díl Moska slzám nevěří pořadu Historie.cs.
Milé kolegyně, milí kolegové,
milé studentky, milí studenti
Univerzitě Pardubice a jejímu rektorovi záleží na komunikaci, proto vás zveme na nový typ setkání v netradičním formátu. Potkat s rektorem se od nynějška můžete také prostřednictvím pravidelného chatu - každé třetí úterý v měsíci.
Máte otázky k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se premiérově v úterý 15. listopadu k chatu s rektorem a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá.
Rektor prof. Libor Čapek bude online odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky můžete pokládat už od 8:00 na níže uvedených odkazech.
Od 14:00 do 15:00 bude rektor živě reagovat na vaše otázky.
Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE.
Rád se s vámi setkám i online a těším se na vaše dotazy!
prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice
Rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studentstva ocenil vědce, akademiky i celé týmy studentů. Mezi oceněnými měla své zástupce také Fakulta filozofická.
Cenu rektora za významnou odbornou monografii obdržel PhDr. Ladislav Vít, Ph.D., z Fakulty filozofické za knihu The Landcapes of W. H. Auden´s Interwar Poetry: Roots and Routes.
Tato vůbec první rozsáhlá publikace využívající básníkovy poetiky místa a jeho výjimečné vnímavosti vůči krajině vyšla v roce 2021 v prestižním zahraničním nakladatelství Routledge.
„Ceny rektora za odbornou monografii si nesmírně vážím. Vnímám ji jako symbolické završení veškerého úsilí, které jsem do práce na knize vložil. Zároveň je ocenění motivací pro další tvůrčí činnost. Rád bych v této souvislosti opětovně poděkoval Fakultě filozofické i Katedře anglistiky a amerikanistiky a své rodině za to, že mi celý projekt umožnily realizovat a dovést do zdárného konce,“ uvedl Ladislav Vít.
Cena rektora za společenskou angažovanost byla udělena Mgr. Kateřině Bláhové a skupině studentů a akademiků Fakulty filozofické za obětavou dobrovolnickou práci při lektorském vedení nízkoprahových kurzů českého jazyka pro válečné běžence z Ukrajiny. Cenu v zastoupení převzal Mgr. Ondřej Krása, Ph.D., který se na realizaci kurzů taktéž významně podílel.
Kateřina Bláhová popsala začátky kurzů takto: „Pro mě osobně byla tato zkušenost velmi cennou lekcí do života. Když jsme začínali učit první den, nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Lektoři se mezi sebou většinou neznali, ukrajinští studenti byli také jistě nervózní, co je čeká, ale po prvních deseti minutách stres opadl a věřím, že si v tu chvíli všichni začali užívat přítomného okamžiku. Nebylo to vždy lehké, já sama jsem učila několikrát týdně, stejně jako i další kolegové, kteří se ze všech sil snažili vyplnit rozvrh.”
Kurzy českého jazyka na úrovni A1 byly zahájeny v březnu roku 2022 a nepřetržitě probíhají až do dnešních dní. Přes půl roku se na výuce různou měrou nezištně podílelo čtyřicet studentů a řada pedagogů naší fakulty. Od července převzala výuku zkušená kyjevská bohemistka Natálie Šumlanská. Za dobu existence kurzů bylo uděleno téměř 200 certifikátů úspěšným absolventům.
„Zároveň mě velice překvapila ochota všech ukrajinských studentů, kteří k nám navzdory extrémně náročné životní situaci přišli, věnovali nám pozornost, smáli se na nás a byli vděčni za každý okamžik s námi. Ráda bych poděkovala všem kolegům, organizátorům a akademikům za skvěle odvedenou práci. Toto ocenění patří všem zúčastněním, a to i „našim Ukrajincům“, jelikož jejich laskavost a ochota motivovala každého z nás. Jsem velice vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto projektu, a děkuji také paní Natalii Šumlanské, která se kurzů ujala během prázdnin a ochotně s nimi pokračuje až doteď,“ doplnila Kateřina Bláhová.
Foto: Milan Reinberk, Petr Špaček, Univerzita Pardubice; archiv oceněných
