Published: 01.04.2020
V současnosti, kdy v Evropě a v dalších zemědílech naší malé lodičky plující vesmírem určuje život jejích obyvatel pandemie koronaviru učeně označeného jako COVID-19, je dosti těžké říci cokoliv, co by již nesčetněkrát nezaznělo v nejrůznějších jazycích tohoto našeho světa z mnohých a mnohých úst. Opakovat to nemá smysl, protože to k ničemu nepřispívá, ani k věcnému zmáhání každodenních potíží s nákazou spojených, ať to jsou praktické potíže života v nuceném a nutném omezení, ani ovšem zmáhání všeho ostatního, co je spojeno s pandemií. Je to jakýsi nový druh života, jenž nás pohltil, dal mu novou podobu a nechť mně prominou ti, kdo skutečně v jakékoli podobě s pandemií koronaviru, s jejími zdravotními, ale i dalšími důsledky zápasí, ta nám poskytuje nečekanou příležitost k zamyšlení.
Ne, nehodlám vůbec jakkoliv uvažovat, spekulovat – je to kupodivu slovo, kterému se v dnešní době dostává veliké obliby – o tom, co se mělo nebo nemělo udělat, jak a jakými prostředky se mělo epidemii předejít, nebo jak naopak je dobré ji potírat. Ne, nedomnívám se, že k něčemu takovému nám, kteří nejsme epidemiology, lékaři, zdravotníky a kteří dokonce ani neumíme vzít do ruky jehlu s nití, abychom se pokusili spíchnout ochrannou roušku, protože bychom nejspíš jen popíchali sami sebe, dává oprávnění současná pandemie. Ona nás však může vést k zamyšlení, a znovu opakuji, nikoliv nad tím, co by se mohlo a co by bývalo lepší, kdyby se udělalo, co by se mělo udělat atd., atd., nýbrž nad sebou samými.
Změní nás tato pandemie, jež nám dává poznávat dosud nepoznanou zkušenost s docela jiným prožíváním světa, než na jaký jsme byli zvyklí natolik, že se nám jevil a zpětně stále jeví jako zcela přirozený? A na jaký se těšíme, přiznaně, nepřiznaně, těšíme se, že zase bude stejný, jako byl až do zcela nedávna. A zase: nechci uvažovat o tom, zda opravdu ten svět, jakmile skončí všechna opatření, jež pandemie vyvolala, bude úplně nebo aspoň z největší míry stejný, jako byl před pandemií.
Kladu si otázku (ach zase jeden z obratů současného tupého oficiálního jazyka!), ne, nekladu si otázku, ale zamýšlím se: budeme jiní? Dovolte mně, abych důrazně prohlásil, že nebudeme. A abych hned dodal, že jsem rád, že nebudeme. Budeme stejní, jako jsme byli. Myslím tím vnitřně stejní. Budeme se těšit, radovat a také plakat a naříkat jako předtím. A v tom právě spočívá síla naděje. Strach z pandemie překonáme jen nadějí, ne, jistotou, že až skončí, rádi uznáme zásluhy těch, kteří nám pomohli, rádi je odměníme, jak jen dokážeme, a hlavně si rádi a s úlevou oddychneme, že je to už za námi a pak s chutí (a rovněž s nutností, že to jinak nejde) začneme znovu žít, jak jsme žili.
„Těším se, až skončí tahle zasr…válka,“ cituje tuším André Maurois jednoho britského vojáka v první světové válce, v oné Velké válce, „protože se těším, že zas budou pořádné manévry.“ Při manévrech se většinou neumírá, takže ten vojáček přesně vystihl, jak si představuje normální život. Citát není úplně přesný, ale vystihuje situaci. Až ta patálie současné pandemie skončí, svět sice nebude hned růžový, nebude úplně stejný, jakým byl před ní, ale nebude už pochmurný. A na to se můžeme, ne, dokonce musíme těšit!
