Tuberkulóza jako ideál krásy? V romantismu rozhodně ano

25. 1. 2019

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

 Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?

Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.

Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?

V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?

Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Celý rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou čtěte v univerzitním e-ZPRAVODAJI

Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa