Příběhy památek ho provázely od malička. Pochází totiž z Českého ráje, kde se to jimi jen hemží. Jako průvodce začínal na Karlštejně. Záliba v historii a literatuře ho přivedla také do Pardubic, kde na univerzitě vystudoval Fakultu filozofickou. Teď je kastelán zámku Hrádek u Nechanic, kde občas zavede turisty i tam, kam to nečekají nebo klidně smekne před knížecí rodinou Harrachů.

Co všechno máte jako kastelán na starosti?

Malý zámek na samotě u lesa. Jde o komplexní zajištění ochrany, provozu, správy, prezentaci a tvorbu koncepce národní kulturní památky s velkou provozní náročností.

Jak vypadá váš běžný den?

Každý den na zámku je nevšední. Většinou se ráno sejdu se zámeckou posádkou, abychom si určili pracovní povinnosti na konkrétní časový úsek. Hned potom zasedám k počítači a vyřizuji nejnutnější e-maily a byrokracii. Pak se snažím být tzv. v terénu. Ať už se jedná o stavební obnovy, úpravy expoziční instalace, drobnou údržbu zámeckých budov, nákup materiálu, práci v parku nebo sjednané schůzky. Pokud mě večer nečeká kulturní akce, opět zasedám k počítači.

Máte čas provádět i turisty?

Bohužel jen velmi málo. Ostatní pracovní povinnosti mi to téměř nedovolí. Ale výjimky se najdou: Tradičně provázím první a poslední prohlídku roku. Od letošního roku také začínáme s prohlídkami Hrádkem křížem krážem, kdy spolu s kolegy provedeme návštěvníky celým zámkem včetně běžně nepřístupných prostor.

Co máte na provádění rád?

Předávání zajímavých informací lidem, kteří o ně stojí. Hrádek u Nechanic je plný takových zajímavostí: centrální vytápění, tajné dveře, původní elektrorozvodna, houpací křeslo, kaple s ďáblem, nestvůry nebo golfové hřiště.

Mívají návštěvníci záludné otázky?

Ptají se často, to nemohu říct.

Jakou nejhorší otázku jste dostal?

Je to spíše taková škála evergreenů: Straší tady? Je to lešení původní? Je to zrcadlo kouzelné? Ale vůbec nejroztomilejší byl malý chlapeček, který ke mně zhruba v půlce prohlídky přišel a povídá: A strejdo, kdy už bude konec?

Co jste si na zámku Hrádek u Nechanic zamiloval?

Nejspíš fakt, že se jedná o unikátní zámecký komplex. Když pominu neogotický vzhled zámecké budovy a bohatou výzdobu interiéru, za zmínku stojí také čtyřkřídlá hospodářská budova, ve které se nachází jízdárna, divadlo, kočárovny, stáje a byty pro zaměstnance (v současnosti je bohužel hospodářská budova ve velmi špatném stavu). To vše obklopuje téměř dvacetihektarový park. Každý detail areálu je pečlivě promyšlený a v tomto ohledu je třeba před hraběcí rodinou Harrachů, která zámek postavila, smeknout.

Jak probíhá příprava zámku na sezonu? Co všechno se musí udělat a stihnout?

Vzhledem k vánočním prohlídkám si zámek od návštěvníků moc neodpočine. Během tří měsíců se musí uklidit zámecká expozice, umýt okna, rámcově připravit akce na rok dopředu a provést opravy, které během klasického provozu nejsou možné. To vše za velmi nízkých teplot. Také se snažíme vymýšlet nové akce i prohlídky, protože vždy se najde někdo s otázkou, co pro letošek chystáme za novinky.

A na jaké se tedy turisté mohou těšit?

Krom zmiňovaných netradičních prohlídek se návštěvníci mohou například těšit na nový prohlídkový okruh s názvem Hostinské pokoje. V prvním patře západního křídla budeme od letošního června vyprávět příběhy o zajímavých návštěvách, které na zámku strávily noc. Dále se připravujeme na nové noční kostýmované prohlídky s názvem Kouzelnické hrátky nebo otevřenou zámeckou kuchyni v rámci prohlídkového okruhu Sklepy.

Kdy vás tak „chytla“ láska k památkám?

Původem jsem z Českého ráje, tedy kraje, ve kterém se nachází takové památky jako Rotštejn, Valdštejn, Frýdštejn, Hrubá Skála, Hrubý Rohozec, Trosky nebo Sychrov. Jejich příběhy mě provázely od malička.

Může za to i Karlštejn, na němž jste začal jako sezónní průvodce?

Určitě. Byla to má první pracovní zkušenost na objektu. Vděčím za to Obchodní akademii v Turnově, kdy součástí povinné praxe byla i práce průvodce. A „Kájaštejn“ je hrad, který zaujímá mezi českými památkami zcela výjimečné postavení. Kdo někdy rozjímal v Kapli svatého Kříže, dá mi jistě za pravdu.

Přispěla vaše záliba v hradech a zámcích k výběru studijních oborů na Fakultě filozofické?

Bezesporu.

Proč jste volil pro svá vysokoškolská studia právě Pardubice?

Jednak mě zaujaly zajímavé přednášky a semináře, které kombinovaly mou zálibu v historii a literatuře. Praktické bylo i umístění školního kampusu na jednom místě. Třešničkou na dortu bylo historické centrum města se zámkem.

Jak se vám tu studovalo?

Zkoušky byly náročné, ale jsem rád, že je UPCE moje alma mater. Kde jinde bych se naučil tvůrčímu psaní, rétorice, literatuře 19. století nebo dějinám umění a každodennosti?

Na co rád vzpomínáte?

Krom nezapomenutelných přednášek a seminářů? Na literární skupinu Tlupu, na divadelní představení Já, Síť, na EAčko, na Áčko, na Dýdý Bábu, na Josefa, na Dědka nebo nekonečné ping-pongové zápasy.

Jste s fakultou v kontaktu dodnes? Neprovází u vás například naši studenti?

Pro všechny různé povinnosti se dostanu do Pardubic bohužel jen málokdy. Ale „vaši“ u „nás“ provází a jsou moc šikovní.

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Vyberte si, co vás baví a naplňuje, buďte trpěliví a nezapomeňte si to užívat.

Přemýšlel jste už, která památka bude vaší další profesní zastávkou?

Na to se mě prosím zeptejte, až objevím hezčí památku, než je Hrádek. Ten kousek Anglie se stal mou srdeční záležitostí. Budu jedině rád, když se stane i tou vaší. Tak přijďte pobejt.

Mgr. Martin Rejman vystudoval Historicko-literární studia a Dějiny literární kultury na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Doplňující pedagogické studium absolvoval na Univerzitě Hradec Králové. Působil jako průvodce a dispečer návštěvnického provozu na hradě Karlštejn, zámku Žleby nebo zámku Hrubý Rohozec. Po ukončení studia pracoval na Územní památkové správě Sychrov jako Kurátor mobiliárních a sbírkových předmětů. Od 1. července 2016 je kastelánem státního zámku Hrádek u Nechanic. 

Webové stránky Hrádek u Nechanic 
Facebook Hrádek u Nechanic
Instagram Hrádek u Nechanic                   

Ještě jim třeba ani nebylo třicet a už vydávají knihy. Nebo se ani po několika desítkách let nevzdali svého snu stát se básníkem, spisovatelem. Představujeme vám literární talenty z Pardubického kraje: Přemysla Krejčíka, Anetu Krejčík Plškovou, Zuzanu Martínkovou a Reginu Podávkovou.

Láska k literatuře přivedla Přemysla Krejčíka a Anetu Krejčík Plškovou až k oltáři. Seznámili se na Filozofické fakultě Pardubické univerzitě. On už byl šéfredaktorem tamního časopisu Partonyma a autorem několika knih a ona talentovanou básnířkou, které si všimli pedagogové. Doporučili jí Přemka, který ji měl pomoci s vydáním její první básnické sbírky.

Přemysl s Anetou se ale nepřestali scházet ani poté, co kniha s názvem Zlom ruce za vaz mířila do tisku. Zamilovali se, brzy se zasnoubili a vzali. Jaké je manželství dvou literárně činných lidí? Podle nich je to výhoda. Partner může být totiž prvním a zcela upřímným kritikem. Takového právě Přemysl Krejčík určitě potřebuje. Naposledy vydal román z prostředí hip hopové kapely Mladej NY.

Dny poezie a Šaziho tisíc a jedna noc

Také Zuzana Martínková vzešla jako mladý literární talent z tvůrčího prostředí Pardubické univerzity a z okolí časopisu Partonyma. Tam je teď redaktorkou, ale podílí se na jeho obsahu i vlastní tvorbou, povídkami. 

Zuzana je speciální případ, člověk mnoha talentů. A tak krom psaní ještě kreslí, dělá grafiku, fotí, peče dorty nebo se věnuje reklamním textům, což je její současné povolání. Pak také každoročně pořádá v Pardubicích festival poezie. Ke své tvorbě je ale velmi kritická a poměrně dlouho trvá, než nějaký text představí veřejnosti. S vlastní knihou tak váhá.

Zcela jasno má v tomto směru už Regina Podávková. Ta se od dětství toužila stát básnířkou, spisovatelkou. I když se jí podařilo publikovat básně třeba v antologii básníků Podorlicka, psát články do novin a časopisů nebo zvítězit v literárních soutěžích, život ji vedl jinými cestami.

Tvořit ale nepřestala nikdy. A když se před pár lety rozhodla vydat svou první sbírku, cítila, že už je to „teď nebo nikdy.“ A tak vznikla nejprve útlá knížka s názvem Poetry fox proces aneb žába po špičkách jdoucí. Knížku plnou intimní lyriky pak následovala další sbírka. Byla jí bohatě ilustrovaná knížka s tajemným názvem Šaziho tisíc a jedna noc. Teď se Regina Podávková chystá k vydání další básnické sbírky.

Převzato z Český rozhlas Pardubice

Stipendium na podporu studia v zahraničí (2020)

Studenti bakalářských a navazujících magisterských oborů Fakulty filozofické Univerzity Pardubice mají možnost získat stipendium na podporu zahraničního pobytu, který si sami zorganizují za účelem např. zlepšení jazykových dovedností, pro výzkum k absolventské práci, absolvování studentské praxe apod.

Zahraniční pobyt musí trvat minimálně 1 měsíc (30 dnů) a student může žádat o podporu ve výši

až 20 000 Kč s ohledem na konkrétní zemi, kde se mobilita uskuteční (o výši přidělené částky bude vždy rozhodováno individuálně, s přihlédnutím k odhadovanému objemu cestovních a pobytových nákladů spojených se zvolenou destinací). Student si předem sjedná spolupráci s oficiální institucí (univerzity, archivy, knihovny, muzea, vzdělávací agentury). Výjezd bude uskutečněn do 31. srpna 2020 (na podzimní výjezdy bude vyhlášeno 2. kolo v létě t. r.).

V případě zájmu vyplňte „Žádost o přiznání stipendia na podporu studia v zahraničí – Plán zahraničních mobilit“ – (návod a podmínky přidělení stipendia jsou k dispozici na studentském intranetu – https://studenti.upce.cz/moznosti-studia-zahranici).

 Dokumenty doručte osobně na děkanát  FF UPa (pí Krpatové) do  29. února 2020.

První knížku napsal o babičce, která čekala po válce na odsun z vlasti. Druhou o prostitutkách a třetí provází duch mrtvého kluka. Čtvrtou už má téměř dokončenou, bude pro děti. Absolvent Fakulty filozofické Jan Štifter je spisovatel, který uvízl v síti rodinných osudů a ty proplétá do svých příběhů. Současně je šéfredaktorem jihočeského časopisu Barbar!, do kterého sám píše o historii.

Co jste v Pardubicích vystudoval?

Kulturní dějiny v mediálním modulu, hodně času jsme tehdy trávili s novinářem Vlastou Novákem, to byl ohromně laskavý člověk. Na semináře jsme chodili do kavárny, nechával růst diskusi, a té se přece jen víc dařilo u kafe než v aule. Měl jsem rád taky historiky Jaroslava Teplého nebo Václava Vebera.

Jaký váš text skončil jako první v šuplíku?

To, co mě provází celý život: asi ve druhé třídě, možná dokonce na konci první, jsem sepsal na pár stránkách historii naší rodiny. Tehdy jsem ještě neškrábal jako dnes, vzpomínám si na velká, úhledná, krasopisná písmena. To jsem pak svázal a považoval za knížku.

Je pro vás důležité znát své kořeny?

Pro mě byly rodinné dějiny, osudy a vypravování vždycky největší téma, zajímaly mě víc než osudy panovníků nebo letopočty bitev a mírů, které jsem stejně hned po zkoušce zapomněl. Rodina má paměť, pod tlakem velkých dějin se nějak chová. Už tenkrát, v těch sedmi letech, jsem chtěl vědět, kdo jsem, kým jsem a proč takový jsem. Později jsem psal takové naivní detektivní příběhy.

To román Sběratel sněhu už není. Řekněte mi, jak těžké je pracovat s jazykem, aby zapadal do doby, o které píšete?

Román Sběratel sněhu má tři časové roviny, jsou to léta třicátá, padesátá a současnost. Největší problém jsem měl s hovorovou češtinou třicátých let, tam jsem spíš zůstal u jazyka literatury a filmů, ale dnes máme stejně dost mylnou představu, že všichni mluvili jako Oldřich Nový v Kristiánovi, tak to i v knížce celkem sedí.

Lovil jste námět v rodinné historii?

Sběratel se odehrává v Budějovicích, v jedné linii tam žijeme už asi osm generací. Dějiny Budějovic 19. a 20. století jsou do určité míry naší osobní minulostí. Babička Kateřina, to byla Češka z vesnice, si tam koncem třicátých let vzala Němce Jana Stiftera. Její příběh jsem zpracoval v novele Kathy, tam je poválečný lágr, hlad, tyfus, hrozba odsunu, boj proti všemu německému.

Sběratel sněhu tedy na Kathy navazuje?

Trochu ano, minimálně česko-německou otázkou. V naší rodině totiž žil taky třeba nějaký Josef Stifter, malý kluk, kterého máma v roce 1945 utopila. Taky to byla Češka provdaná za Němce, taky měla jít do lágru, ale situaci vyřešila jinak, zabila sebe a dítě. Postava mrtvého Josefa je jednou z hlavních v románu Sběratel sněhu, stejně tak tam vystupuje i jeho máma – vražedkyně.

Takže je to taková duchařina. Máte s duchy nějaké zkušenosti?

Naštěstí ne. Ale nepochybuji o tom, že jsou duchové mezi námi, znám spoustu lidí, kteří s nimi zkušenost mají. Někdy vídá ducha celá rodina. Já je nevidím. Prababička viděla anděla, pak jí umřela dcerka, mám z těch věcí dost velký respekt. Můj život spíš než na setkání s duchy stojí na zvláštních náhodách, ono to spolu určitě souvisí.

Že třeba o někom píšete a pak zjistíte, že jezdil na návštěvu do domu, kde teď žijete s rodinou…

Přesně tak – diplomovou práci jsem připravoval o Karlu Hlubučkovi z Trhových Svinů a pak jsme koupili v Budějovicích dům, kam tenhle Hlubuček jezdil na návštěvy za svým kamarádem, vlastně býval hostem u nás doma. Tuhle spojitost jsme zjistili ale až po čase.

Nebo sháním konkrétní knížku, která už není v distribuci, a najdu ji za pár dní v knihobudce, čeká tam na mě, zcela zdarma. Nemůžu najít vrták jedné velikosti a druhý den ho objevím při cestě ze schůzky na ulici, leží na kraji silnice. Moc si tyhle náhody nedokážu vysvětlit, ale nepátrám po tom, beru to tak, že si umím přát, a jsem za to vděčný.

Nedávno jsem mluvila s jednou kriminalistickou expertkou, říkala mi, že se jí ozvala spisovatelka, protože potřebovala vědět něco ohledně mrtvoly. Obracíte se na odborníky, abyste se držel toho, co se opravdu mohlo stát?

Spíš se snažím všechno ověřovat sám, mám pak na stole knížky, slovníky a lexikony, něco dohledávám v matrikách a kronikách na internetu. Ve Sběrateli sněhu je postava Dominika, kterého zajímají auta, těm jsem nikdy moc nerozuměl, tak jsem sjížděl motoweby a různé inzeráty. Někdy mám pocit, že vlastně ničemu nerozumím, a s tím si musím umět poradit, protože jinak bych neustále obtěžoval odborníky na všechno.

Psát historické knihy vyžaduje vědět něco o době, o které vyprávíte. Navštěvujete kvůli psaní i vědecké instituce?

Když je čas, chodím do archivů, vždycky tam najdu něco, co jsem nehledal. To se skutečně může podařit jen při prohlížení papírů, Google vychrlí rovnou výsledky, ale při hledání v kartotéce má člověk šanci narazit na nehledané.

Na co třeba?

Teď jsem objevil příběh jedné ženy, která přežila koncentrační tábory, v Terezíně se provdala, ale stát po roce 1945 sňatek nechtěl uznat, ona se přesto nedala a pomocí svědků dokazovala, že byla skutečně vdaná. Ten motiv jsem použil v jedné povídce.

Psal jste i o nevěstincích a prostředí lehkých dam. Kde jste pro novelu Café Groll čerpal inspiraci?

Nevěstince a nevěstky za starého Rakouska a republiky byly vždycky téma profesorky Mileny Lenderové…

Chodil jste na její přednášky?

Z těch jsem byl nadšený. Tam jsem poprvé začal studovat dějiny každodennosti, dostal se k několika knihám o prostituci a zjistil, že mě to téma ohromně baví – paní profesorka navíc výrazně vycházela z budějovických pramenů. To mě přimělo k dalšímu studiu.

Jak jste se k prostitutkám dostal?

Vypisoval jsem si všechno možné o starých kavárnách, vinárnách a jiných podnicích s dámskou obsluhou a využil toho nejen v novele, ale i později na přednáškách a vycházkách: občas vedu partu lidí a ukazuji jim, kde byly nejznámější budějovické nevěstince. Ale základ mám od profesorky, ta mě k tématu přivedla.

Kolik podniků v době první republiky v Budějovicích bylo?

Těch bordelů v pravém slova smyslu bylo ve městě jen pár, někdy čtyři, jindy sedm. Ale podniků s dámskou obsluhou, kam se taky chodilo za holkami, bývalo v Budějovicích přes sto. Poté, co jsem vydal Café Groll, mi jeden čtenář vzkazoval, že to je skutečně legendární podnik, protože u nich v rodině se dodnes vzpomíná na to, jak tam jejich pradědeček chytil kapavku.

Kathy, Café Groll, Sběratel sněhu – vaše první tři knihy. Co chystáte dalšího?

Píšu právě dětskou knížku, slíbil jsem ji Albatrosu, ale hlavně svým dvěma synům. Ti se často ptají, v jaké je fázi, kdy to budu hotové. Chystám se teď na dvoutýdenní stáž do Krakova, tam bych měl mít prostor jen na psaní, tak doufám, že tam knížku dokončím.

Kdy ji představíte dětem?

Mám hotové zhruba dvě třetiny. Nejvíc jsem se zabrzdil na začátku, první kapitolu jsem psal asi na pětkrát a pořád to nebylo ono.

O čem knížka je?

Příběh pojednává o klukovi, kterému se dějí zvláštní věci – z ničeho nic třeba kuchyně v domě vypadá trochu jinak, sedí tam úplně cizí lidí, ale jen na chvíli, pak je všechno zase normální.  A ten kluk zjišťuje, proč je to tak, proč se to celé děje. Myslí si, že může cestovat v čase, ale je to trochu složitější.

Kluci vám do psaní taky mluví?

Jsou mi velkou inspirací, jejich svět, fotbal, tablet, hry. Budou pak první, kdo ten příběh uslyší, nechám je kritizovat, podle nich pak některé věci upravím.

Za co vás už zkritizovali?

Spíš je zajímavé, jak kluci uvažují – když jsem jim říkal, že se v knížce objeví talisman, hned se ptají, jestli si ho budou moci čtenáři dokoupit, že by to tak mělo být, nejde přece napsat knížku a nenapojit na to doplňkové produkty. Nebo vyžadují barevné ilustrace, tvrdí, že černobílé nikoho nebaví. Jsou to prostě děti z nové doby.

Píšešete i odborné knihy. Ten dům, Ta továrna. „To“ další bude co?

Ten dům je příběh našeho budějovického domu, Ta továrna popisuje sousední fabriku, kde se dříve vyráběly pláště a klobouky. Na knížkách pracujeme v autorském týmu a každá publikace mapuje historii jednoho objektu. Příště můžeme prozkoumat Ten činžák, Ten mlýn, Tu školu nebo třeba Tu faru, těžko říct, rozpracované právě nic nemáme.

Napadají vás díky psaní odborných knih i příběhy, ze kterých pak vznikne beletrie?

Ono se to vždycky nějak propojí – při práci na knížce Ta továrna jsem se setkal s historkou, kdy kluci šmírovali dělnice při převlékání, a tenhle motiv jsem pak použil i v románu Sběratel sněhu. Nebo jsem do našeho domu usadil novelu Café Groll. Všechny knížky spolu nějak komunikují, postavy procházejí libovolně mezi příběhy, navzájem se ovlivňují a tvoří dohromady jeden literární svět.

Pořád mluvíte o rodných Budějovicích. Přemýšlela jsem, zda máte i na Pardubice nějakou vazbu. V rozhovoru pro Idnes.cz jste ale mluvil o pradědečkovi od Pardubic.

Babička z matčiny strany pocházela z Horního Jelení, kdysi okres Vysoké Mýto, dnes Pardubice. Tak jsem vlastně z jedné čtvrtiny z východních Čech. To mě vlastně přivedlo i na pardubickou univerzitu, šel jsem někam, kde jsem měl příbuzné, vrátil se na pár let do kraje svých předků. Bylo to pro mě důležité, a navíc i určující pro další život, na fakultě jsem potkal svou budoucí ženu Evu.

Zase to tak mělo být.

Ano. V jeden moment, a právě v Pardubicích, se propojila minulost s budoucností. Máme spolu tři děti, ke dvěma klukům loni přibyla dcera Meda, po křtu dostala ještě jméno Josefa, právě po té jelenské babičce. Na Jelení jsem zažil ještě staré pratety, jezdil jsem za nimi o víkendu a nechával si od nich vyprávět.

O čem mluvily?

O svých rodičích, bratrovi Jendovi, který šel bojovat proti nacistům a ve čtyřiačtyřicátém umřel při Slovenském národním povstání, bylo mu sedmnáct let. O andělovi, který zvěstoval neštěstí. O tatínkovi, mém pradědečkovi, tomu se říkalo Tarzan…

O pradědečkovi Tarzanovi taky něco napíšete?

To nosím v hlavě už roky. Jednou přijel na Jelení cirkus a on se vsadil, že přepere medvěda, což se mu povedlo. Vysloužil si tak přezdívku Tarzan. Živil se jako nádeník – jednou dláždil ulici, jindy ledoval, organizoval chmelové brigády nebo chytal potulné psy a zval pak sousedy na „paví hody“. Za mrtvého syna Jendu dostal po válce vilu v Trutnově, ale domov tam nenašel, tak se zase vrátil na Jelení. Máme tam rodinnou hrobku, tak se tam pořád vracíme, a jestli to vyjde, vrátím se tam během pár let i s knížkou.

Vaše knihy se čtou jedním dechem. Přemýšlel jste o jejich filmovém ztvárnění?

Nejsem filmový producent, takže tohle zařídit neumím. Pro každého autora je velká čest, pokud se jeho příběh dočká zfilmování.

Vedle psaní knih se živíte jako novinář. Jak velký rozdíl je mezi literárním psaním a žurnalistikou?

Nemusí být zas tak velký. I článek se snažím psát trochu literárně – vždycky si říkám, jestli se to dobře čte. A většinou funguje vlastní pocit, jednoduše vím, jestli se mi to líbí nebo ne. To pak funguje i zpětně, s čím je člověk spokojený, to pak čtenář ocení, ať je to povídka nebo článek do novin. Nicméně každý žánr má určitá specifika, beletrie dává větší prostor fantazii.

Teď jste šéfredaktorem časopisu Barbar. Kde vychází?

Barbar je magazín pro jižní a západní Čechy, založil jsem ho v roce 2013, vychází už sedmým rokem. Vznikl poté, co jsem opustil redakci týdeníku 5+2 dny, kde jsem působil jako šéfredaktor, měl jsem tenkrát pocit, že na trhu něco chybí, a tím něčím byl regionální lifestylový magazín. Přinášíme vlastní publicistiku, rozhovory, reportáže.

Co historie?

Ta tam samozřejmě nemůže chybět. Občas něco napíšu sám, ale většinou pro nás píší jiní historici. Jeden článek do Barbara před časem napsala i profesorka Lenderová. Jmenoval se „Jak se šlapalo pod Černou věží“ a dodnes patří k těm nejčtenějším na našem webu.

Mgr. Jan Štifter (*1984)

Novinář a publicista, narozený 1984 v Českých Budějovicích. Působil v redakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají tři děti: syny Prokopa a Hynka a dceru Medu. Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře, který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll Štifter navázal třetím budějovickým příběhem: román Sběratel sněhu, za který získal řadu ocenění, mj. cenu Cenu čtenářů České knihy. Je absolventem oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel – je spoluautorem publikací Ten dům, Ta továrna a Svinenské návraty.

Její manžel neumí vařit vůbec. Zato ona vaří každý den a ještě o tom píše. Hned vedle kuchyně má ateliér, kde své kuchařské výtvory fotí. Svatava Vašková je absolventkou oboru Kulturní dějiny v mediálním modulu na Fakultě filozofické a dnes stojí za úspěšným blogem Coolinářka. 

„Dlouho jsem si lámala hlavu, jak se představit…“ „Ahoj jsem Svatava a jsem blázen… blázen do jídla.“ Přesně takhle se popisuje Svatava na svých stránkách. K humanitním oborům tíhla už během studia gymnázia. Po roční zkušenosti na muzikologii v Brně přešla do Pardubic. Na univerzitu vzpomíná moc ráda. Získala díky ní vědomosti, titul a našla si také spoustu přátel. V posledním ročníku na vysoké škole začala pracovat na plný úvazek jako manažerka a produkční hradeckého Klicperova divadla. Vydržela zde osm let, než šla na mateřskou. „Na toto životní období moc ráda vzpomínám. Byla to skvělá zkušenost.“

Začala psát, aby se nezbláznila

Říká se, že mateřská dovolená „bere půlku mozku“, a tak se ji Svatava rozhodla zpestřit vymýšlením a psaním receptů. V nadsázce říká, že má přeci i zápočet z tvůrčího psaní. „Na začátku by mě vůbec nenapadlo, že mě to bude jednou i živit. Jsem ráda, že jsem čas doma zužitkovala. Naučila jsem se něco nového a prozkoumala úplně jiný obor, než jsem doposud znala. Tím myslím především fotografování.“ Oblíbila si španělskou, indickou a vietnamskou kuchyni. Zase tak často je ale nevaří. Raději si na autentickou specialitu zajde do specializované restaurace nebo je ochutnává přímo v zemi, odkud jídla pochází. 

Svatava vydala už čtyři knihy, ta loňská je inspirována konceptem hygge. Fenomén útulna není ale nic nového. Zvelebujete svůj domov a životní prostor v příjemně pozitivním a pohodovém duchu a těšíte se z maličkostí – krásně prostřeného stolu, svíček a dekorací. Podle výzkumů jsou Dánové, odkud tento styl pochází, jedním z nejšťastnější národů na světě. „Skandinávci to jen pojmenovali. Knížka je plná našich oblíbených receptů a taky fotek ze života, které snad tu správnou atmosféru navozují,“ říká autorka, která si čím dál víc uvědomuje, jak důležité je harmonické prostředí zvlášť, když v něm má vyrůstat malé dítě.

Od focení k videu

Jako bloggerka není úspěšná jen ve vydávání knížek. Získala také cenu v soutěži Rok s Megapixelem. Její fotka s krevetami se stala vítěznou. „U každé fotky je důležitá práce se světlem. Navíc krevety jsou mimořádně fotogenická surovina, takže takové jídlo se fotí snadno. S oblibou tvrdím, že i fotka jídla může být sexy… Nejen tím, že na pokrm máte chuť, ale musí ve vás vyvolat celkově estetickou libost.“

Aby nevypadla ze současných trendů v oboru, sleduje sociální sítě a nechává se inspirovat nápady z celého světa. Ty pak promítá do svých knížek. Také jejich grafická podoba je pro ni velmi důležitá. „Stejně jako nekvalitní papír, tak i špatná grafika dokážou výpravnou knížku dokonale »zabít«. Ráda bych se časem naučila své recepty i natáčet,“ říká kulinářka, která se přiznává, že českou foodblogerskou scénu nesleduje moc pozorně. Má ale své oblíbené kolegyně, se kterými se zná z akcí. Tím spíš ji překvapilo, když ji nominovali do Top 25 v anketě Foodblog roku, protože je tak trochu mimo tuhle komunitu. 

A která jídla má nejraději? „Časem zjišťuji, že mými nejoblíbenějšími se staly ty od maminky, na kterých jsem vyrostla.“ 

Svatava Vašková alias „Coolinářka“

Narodila se 12. prosince 1981 v Pardubicích. Vystudovala Kulturní dějiny na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Úspěšná česká foodbloggerka píše svůj blog od roku 2015 a za tu dobu zveřejnila bezmála 300 receptů. Blogování a fotografování jídla se nyní věnuje profesionálně a její recepty jsou vyhledávaným zdrojem inspirace pro široký okruh českých amatérských kuchařek a kuchařů. Pravidelně přispívá do jihočeského lifestylového magazínu Barbar!, což je projekt spolužáka z Fakulty filozofické a dalšího absolventa Univerzity Pardubice Jana Štiftera (Rozhovor s ním najdete v zářijovém čísle zpravodaje). Spolupracuje se serverem Seznam.cz, kam píše recepty do sekce Proženy.cz. Recepty z blogu také pravidelně sdílí web Prima Fresh a využívá je také eshop potravin Košík.cz. Angažujete se v obecně prospěšných věcech, ve spotu na youtube.com bojuje proti šikaně. Po třech autorských kuchařkách spojila síly s dalšími známými blogerkami a instagramerkami a vznikla kniha plná DIY inspirace (udělej si sám), receptů a kouzelné atmosféry. Knížka Krásné Vánoce vyšla začátkem listopadu.

Flíčky s pečeným zelím a slaninou

Tento recept si zamilujete! Pár běžných surovin v jedinečné kombinaci. 

250 g těstovinových flíčků 
200 g anglické slaniny v celku
½ hlávky bílého zelí
1 malá cibule
1 lžíce kmínu
sůl
pepř
čerstvá pažitka

Nejprve si slaninu nakrájejte na kostičky, cibuli na jemno a zelí na proužky. Na pánvi orestujte dozlatova slaninu. Tu vyndejte a dejte stranou. Ve výpeku opečte cibulku do světle hněda. Nyní si připravte pekáč s víkem a v něm zamíchejte nasekané zelí společně s opečenou slaninou (trochu si jí nechte na ozdobu) a cibulkou, přidejte kmín a pepř. Pekáč zaklopte, a dejte péct do vyhřáté trouby na 180 stupňů na cca 30 minut. Mezitím si uvařte v osolené vodě těstovinové flíčky.  Upečené změklé zelí nyní zamíchejte s uvařenými flíčky a dle chuti osolte. Podávejte dozdobené zbytkem orestované slaniny a s nasekanou pažitkou.

Historik Petr Vorel získal za svou práci další ocenění. Nově je odborník na české a evropské dějiny raného novověku nositelem čestné oborové medaile Františka Palackého „Za zásluhy v historických vědách“. Práci historika a numismatika zůstává uznávaný vědec věrný také jako prorektor pro vědu a tvůrčí činnost naší univerzity.

Profesor Petr Vorel je v oboru od roku 1986. Specializuje se na hospodářské a politické dějiny střední Evropy a dějiny peněžního oběhu. Stojí za řadou vědeckých článků a odborných publikací. Některé z nich vyšly i v jiných jazycích v Evropě i v Americe a přinesly mu mezinárodní uznání. K jeho nejvýznamnějším publikacím z poslední doby patří kniha Od českého tolaru ke světovému dolaru. Dále také Stříbro v evropském peněžním oběhu 16.–17. století; Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české 1526–1618 či sedmý díl Velkých dějin zemí Koruny české. Rovněž připravil několik úspěšných zahraničních výstav a je členem Komise Českého historického ústavu v Římě, který je zahraničím pracovištěm Akademie věd ČR.

Poděkoval svému učiteli

Ve své děkovné řeči během slavnostního večera připomněl svého učitele, známého historika Josefa Petráně: „Ve velmi nekolegiálním a nevstřícném prostředí Filosofické fakulty Univerzity Karlovy začátku 80. let nás vedl k přesnému opaku: abychom nezáviděli úspěch svým kolegům, protože je to i náš úspěch, všichni přece reprezentujeme svůj obor.“ Jeho oblíbeným citátem své vystoupení rovněž zakončil: „Nejsme tak dobří, jak se jevíme v našich nejlepších chvílích, ale nejsme ani tak špatní, jakými jsme v těch nejhorších.“

Profesor Petr Vorel převzal medaili z rukou předsedkyně Akademie věd ČR profesorky Evy Zažímalové na slavnostním ceremoniálu v pátek 6. prosince. Spolu s ním ji obdržel také francouzský znalec dějin Československa Alain Soubigou. Dvojici oceněných doplnil renomovaný historik středověku a archeolog Petr Sommer, který získal medaili De scientia et humanitate optime meritis. „Medaile neudělujeme každému, je to náročný výběr a v případě těchto tří laureátů nebyly vůbec žádné pochybnosti. Jsou to ti nejlepší z nejlepších,” uvedla na slavnostním ceremoniálu předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová.

Výsledky doplňovacích voleb do Akademického senátu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

Členem Akademického senátu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice z řad akademických pracovníků se stává:

Mgr. Kateřina Keplová

Náhradníky do Akademického senátu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice za akademické pracovníky jsou (v pořadí):

Doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.

Doc. Mgr. Pavel Panoch, Ph.D.

Mgr. Lenka Matušková, Ph.D.

Úplná kandidátní listina s počty odevzdaných hlasů pro jednotlivé kandidáty:
 

Mgr. Kateřina Keplová                        19

Doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.       11

Doc. Mgr. Pavel Panoch, Ph.D.            10

Mgr. Lenka Matušková, Ph.D.              6

Volby organizovala volební komise v níže uvedeném složení.

V Pardubicích dne 4. 12. 2019

Předseda dílčí volební komise                          Mgr. Kateřina Korábková

Členové dílčí volební komise                           Mgr. Kamila Pacovská, Ph.D.

Mgr. Vladan Hanulík, Ph.D.

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.