Přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Libor Dušek (35) vystudoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice obor Sociální antropologie. Dnes pracuje jako etnolog muzea ve Vrchlabí a mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. Ten nakonec i sám zrežíroval.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?

V prvé řadě žádnou kariéru cíleně nebuduju. Mám to štěstí, že moje práce je mi koníčkem, tak v životě dělám v podstatě jen to, co mě baví. Mám radost z toho, že jsem zúročil svá bádání v horách Střední Asie v disertační práci, která vyšla knižně. V tuzemské etnologii se věnuji rozhovorům s krkonošskými pamětníky, kterých jsem již stovku publikoval časopisecky i knižně, a jsou na to velmi pozitivní ohlasy. Veřejnost výstupy mé práce zajímají, tak mě zvou na přednášky, besedy a tak dále. Snažím se i odborná témata zpracovat tak, aby byla přístupná nejen pro akademiky, ale i širší veřejnost.

Jsou věci, ze kterých máte určitě i velkou radost.

Abych nebyl falešně skromný, asi velkou radost mám z filmu o legendárním horolezci Mírovi Šmídovi. V dokumentu jsem propojil své zkušenosti antropologa s aktivitami, které mě momentálně nejvíc baví: horolezení a fotografie. V loňském roce jsme se s kamarádem vydali na nejvyšší vrchol jižního Pamíru a sjeli ho na lyžích. Štít Karla Marxe se nachází ve výšce 6723 metrů. Bylo to náročné, ale krásné.

Dostali jste dokonce ocenění.

Ano. Tento smělý počin Český horolezecký svaz ohodnotil čestným uznáním.

Zmínil jste, že děláte rozhovory s krkonošskými pamětníky. Brzy vyjde třetí pokračování příběhů rodáků v knize Krkonošští rodáci vzpomínají. S kým jste mluvil tentokrát?

Kniha opět nabízí pestrou mozaiku životních osudů a zkušeností pozoruhodných vypravěčů. Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století opět není náhodný a plynně navazuje na předchozí dvě souborná knižní vydání osudů horáků spjatých s Krkonošemi, jejich příbuzných a blízkých.

 Podle čeho pamětníky oslovujete?

Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři. V příbězích se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich přístup k období první republiky, 2. světové války, situace krátce po ní a období krátce po únoru 1948. Stejně jako v předchozích dílech se obsah knihy opět opírá o data mého etnologického výzkumu.

Takže jejich vyprávění je zcela autentické…

Výpovědi pamětníků jsou citlivě uspořádány a zpracovány tak, aby neovlivnily jejich vnitřní soudržnost, formální i obsahovou jedinečnost a interpretační autentičnost. Z toho důvodu je většinou značnou měrou zachován hovorový jazyk a regionální dialekt. Důležitým doplňkem textů je stránka vizuální, reprezentovaná bezmála stovkou dobových fotografií. 

Studoval jste na univerzitě v Pardubicích. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Jsou v tom nejlepším světle. Bylo to z dnešního pohledu takřka až mýtické období, během něhož jsem navázal přátelství a kontakty s těmi správnými lidmi – spolužáky, pedagogy a jejich kumpány. S řadou z nich jsem v přátelském či profesním kontaktu doposud.

Samozřejmě to bylo období, kdy měl sice člověk nedostatek peněz, ale dostatek času – od půlky května do konce září jsem měl prakticky volno. Proto jsem hodně cestoval po východní i západní Evropě, zpravidla stopem, a poznával reálný život obyčejných lidí, což bylo pro mou profesi, kterou je sociální antropologie a etnologie do budoucna zcela zásadní. V neposlední řadě proběhl nespočet večírků, které, jak známo, též upevňují sociální vazby a užije se při nich spoustu legrace, ale i vášnivých debat se spolužáky. Naše hospodské řeči se z drtivé většiny točily okolo témat spojených se studiem antropologie, filozofie, historie, politiky a podobně.   

Připravila vás vysoká škola na pracovní život?

Do jisté míry určitě, rozhodně mi ukázala možnosti a směry, pomocí kterých je snadnější se v propletenci sociálně-historicko-politických a dalších vztahů orientovat. Prohloubila mé, sic už předtím zřejmě vrozené, kritické myšlení, prazákladní intelektuální instrument sociálního vědce.

Komplexní „manuál do života“ vám ale nedá ani rodina, ani třeba skautský oddíl, fotbalový mančaft nebo církevní spolek a podobně, ale konkrétní počínání je v průběhu plynutí vašeho života více či méně dynamické, to stejné platí i pro budoucí povolání, které se taky může měnit. Nutno uznat, že podstata mého sociálního a kulturního kapitálu pro profesi etnologa, kterou se teď živím, mi fakulta značnou měrou poskytla.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Ať především myslí kriticky vlastní hlavou, cestují, mají oči otevřené, komunikují nejen s lidmi, s jejichž názory se shodují, ať nemají strach z neznámého, čtou v angličtině a dalších světových jazycích a ať se profilují na témata, která se jich dotýkají. Zkrátka, ať dělají to, co je baví. Nemá smysl vážněji dělat něco, do čeho nedáte kus sebe.

Vracíte se někdy do „města perníku“?

Jako kluka z Krkonoš mě zpočátku Pardubice mírně nudily, ale vše záhy napravil bohatý kulturní život a studentská komunita, takže mám Pardubice spojeny s tímto. Koncerty, výstavy a přednášky už dnes kvůli nedostatku času nestíhám, ale takřka každý rok se s „tvrdým jádrem“ scházíme v sobotu v předvánočním čase v hospodě Na Rychtě, kde je veselo a živo jako tenkrát, akorát už toho tolik nevydržíme a v neděli máme silnější kocovinu (smích).

Kdo je Libor Dušek

Libor Dušek studoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice bakalářský obor Sociální antropologie, pokračoval v navazujícím magisterském studiu ve stejném oboru. Během studia v Pardubicích absolvoval stáž na Kyrgyzské Národní Univerzitě v Biškeku. V doktorském studiu pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2016 tam získal titul Ph.D. Už v začátcích svého studia se začal věnovat výzkumné činnosti, navštívil například Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán či Afghánistán a Pákistán, kde zkoumal mimo jiné sociální strukturu, duchovní či hmotnou kulturu tamních etnik. Věnuje se ale také výzkumu mezi pamětníky v Krkonoších a blízkém Podkrkonoší. Výsledky svých výzkumů poté publikuje v odborné i populárně naučné podobě. Měl také několik výstav autorských fotografií a věnuje se pedagogické činnosti. Od dubna 2010 je etnologem v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí. V roce 2018 vyjel na expedici Marx-Engels-Krakonoš. S kamarádem Zdeňkem Jiroušem jako první na světě sjeli na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, ze štítu Karla Marxe v Tádžikistánu ve výšce 6723 metrů.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.

Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.

Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?

Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.

Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?

S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.

Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?

Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.

Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?

Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.

Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.

Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.

Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.

Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“

Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?

Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.

Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?

V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.

Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?

Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.

V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…

Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.

Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.

Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.

Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?

Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.

Loutky na frontě

Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.

Foto: Nový Prostor

Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus. 

Doktorka Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

 Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?

Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.

Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?

V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?

Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Celý rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou čtěte v univerzitním e-ZPRAVODAJI. 

Číst a psát jsme se naučili už dávno. Tyhle dovednosti ale můžete bohatě rozvinout a třeba by se mohly stát hlavním pilířem vaší práce. Poslouží k tomu Katedra literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

„Na katedře jsou studenti bakalářského studia, kteří pak můžou pokračovat i v magisterském. Jde o takové kreativní lidi, kteří svůj tvůrčí potenciál vkládají do čtení a psaní,“ říká zástupce vedoucího katedry Marta Pató. Podle ní přímo na katedře vznikají i knihy. „Stojí za nimi současní i bývalí studenti, mí kolegové. Původní knihy představují básnické sbírky, esejistické sbírky, prózy. Nechybí ani odborné knihy, časopisy.“

Kam pak směřují absolventi? „Vycházejí od nás malíři, redaktoři, spisovatelé, básníci. Podporujeme je a snažíme se je nastartovat. Myslíme i na lidi, kteří se pak uplatní v knihovnách. Naši absolventi působí taky v různých médiích anebo se podílejí na výuce. Jedna absolventka vyučuje v Paříži na Sorbonně a pravidelně se hlásí. Podle referencí u nás studenti studují rádi.“

Poznávačka Slovanů

Jako další obor se na katedře dá studovat slavistika. „Třeba při výuce polštiny můžou studenti její část absolvovat přímo v Polsku. Nedávno jsme otevřeli i chorvatský modul. Jde o dobrý začátek, jak proniknout do reálií dané země a začít pracovat třeba v cestovní kanceláři.“

Pro zájemce o studium na 29. ledna chystají den otevřených dveří. Pak ho ještě zopakují v únoru. „Přijímací zkoušky představuje písemný test na základě všeobecných znalostí zaměřených na literární kulturu. Pokud tedy člověk čte nějaké literární časopisy, současnou produkci, nemusí se obávat, že bychom ho nechtěli,“ dodává Marta Pató.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

Foto: Honza Ptáček, Český rozhlas

Egyptské sošky, z nichž některé vznikly už v sedmém století před naším letopočtem, objevil díky diplomové práci student Fakulty filozofické Matouš Krátký. Nemusel přitom vyrazit ani k pyramidám, začal zpracovávat starou archeologickou sbírku v Přelouči. Celkem sedm figurek se ukrývalo v jedné z krabic. Nikdo však nevěděl, jaké je jejich skutečné stáří.

Tušil jsi, že figurky budou tak vzácné?

Vůbec ne. Myslel jsem si, že jsou to kopie a že sošky jsou mnohem mladšího data. U popisu v přírůstkové knize je však zaznamenáno „figurka z Kairy“, což je jiný název pro Káhiru, napadlo mě tedy, že bychom mohli se správcem sbírky Matějem Peštou zjistit jejich skutečný původ. Začali jsme proto komunikovat s egyptologickým ústavem, konkrétně s docentkou Květou Smolarikovou. Ta odhadla stáří sošek na 7. století před naším letopočtem až 4. stol. našeho letopočtu a popsala, o jaké figurky se vlastně jedná.

Co je to za sošky?

Jedná se o dva druhy figurek. Čtyři z nich jsou z východního Středomoří, tři z Egypta. Dostupné byly i nižším vrstvám. Znázorňují například člověka, který chtěl dát nějaký dar do chrámu bohům. V rukou drží předmět, ale v dnešní době je nemožné zjistit, co to vlastně bylo za dar. Další figurky mohl mít majitel doma ve své svatyni a mohl je uctívat. Vešebt byla například drobná figurka určená jako pohřební výbava. Harpokratés byl Bůh plodnosti a hojnosti, poznáte ho podle účesu, který má v jakémsi vrkoči na pravé straně. Je zde také hlavička bohyně Týché, známá spíše jako Fortuna. A je symbolem šťastné náhody.

Správce přeloučské sbírky Matěj Pešta dokonce vytipoval cestovatele, kteří sošky mohli na území Čech přivézt. Zmínil celkem tři jména – Aloise Topiče, Jana Vozába, Karla Františka Ludvíka. Proč to mohli být právě oni?

S určitostí to říct nemůžeme nikdy. Ale víme, že cestovali přes Egypt a pohybovali se v okolí pyramid. Předměty byly vcelku dostupné, získávali je vykradači a na tržišti a prodávali v přepočtu na dnešní peníze asi za tři stovky. Je to tedy nejpravděpodobnější hypotéza. Anebo je přivezl některý z dělníků, který zde pomáhal stavět cukrovary.

V čem tvá práce spočívá?

Ve své diplomové práci se zabývám zpracováním archeologické sbírky muzea města Přelouč. Dosud se sbírce jako celku nikdo nevěnoval, čeká mě tedy nelehký úkol, musím popsat jednotlivé předměty a určit jejich dataci.

Celkem se jedná o více jak 500 kusů jednotlivých předmětů. Informace pro katalogizaci čerpám z publikace Karla Sklenáře Archeologický slovník, kde je popsána metodika. Pro hlubší analýzu budu pracovat s další odbornou literaturou. Zatím se věnuji přílohám a dělám dokumentaci. Velkou část práce mám ještě před sebou.

Můžeš být konkrétní? Co musíš popsat?

Bral jsem jednu bednu po druhé a začal s postupnou dokumentací – musí se vytvořit kresby, předměty se měří, váží, dále doplňuji základní popis, takto jsem se postupně „prokousal“ až k těm figurkám. Původně jsem nevěděl, jestli je mám vůbec do práce zařazovat, jestli to není něco moderního. Některé věci zkrátka do archeologie nepatří. Sbírka obsahuje například zkamenělé části zvěře včetně mamuta, ale pokud nejsou prokazatelně opracované člověkem, věnuje se jim věda zvaná paleozoologie.

Co dalšího jsi objevil?

Například sekerku z období eneolitu, která je z mědi. V minulosti se o ní v jedné své studii zmínil doktor Miroslav Dobeš z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Převážně se však jedná o nálezy z okolí Přelouče – například středověké kachle, kamenné a kovové sekerky atd. Součástí sbírky byl původně i monoxyl (dřevěný člun z jednoho kusu dřeva), který je v současnosti umístěný na zámku v Pardubicích.

Myslíš, že díky nálezu by mohlo dojít k otevření stálé expozice?

Určitě by tyto předměty mohly být velkým lákadlem, proč navštívit právě muzeum v Přelouči. Existuje projekt, který by měl vznik muzea podpořit, uvolnily se i nějaké finance. Doufám, že jednou budou figurky k vidění a s nimi i další archeologické nálezy. 

Chtěl by ses po skončení magisterského studia věnovat dále práci historika?

Ač to bude znít asi překvapivě, ubírat se tímto směrem nechci. Zavřu se do dílny a budu restaurovat starý dřevěný nábytek a vlastně občas i nějaké sošky, které se ke mně dostanou třeba z kostela. Doufám, že jednou živnost po svém otci převezmu, zakázek máme pořád dost a práce se dřevem mě hodně baví.

Matouš Krátký (27)

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Poté studoval v bakalářském programu obor Historie + Ochrana hmotných památek na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Nyní na naší univerzitě dokončuje magisterské studium obor Kulturní dějiny: Péče o kulturní dědictví. K historii ho bezesporu přivedli rodiče, maminka pracuje v muzeu v Chlumci nad Cidlinou a otec opravuje starý nábytek. Živnost po něm jednou převezme.

Bělehradské dny v Kutné Hoře se stávají na katedře literární kultury a slavistiky fenoménem. Stejně tak jméno profesora Jaromíra Lindy není v jazykovědných kruzích a na Fakultě filozofické naší univerzity neznámé. Český bohemista, který šestnáct let žije v hlavním městě Srbska, je pravidelným hostem kutnohorských setkání. Studenti měli také možnost navštívit seminář pod jeho vedením. A kromě akademických povinností si udělal čas na rozhovor.

Kdy jste se poprvé vydal do země na jihovýchodě Evropy?

Už tady žiji šestnáct let. Předtím jsem v této oblasti nikdy nebyl, nejdále ve Slovinsku na letní škole slovinského jazyka. Chtěl jsem odjet kamkoliv na jihovýchod Evropy, naučit se ještě nějaký jazyk, poznat kulturu této oblasti. K tomu se připojily i mé koníčky – hory a původní lidová hudba. Obojího má Balkán víc než dost. A byla to spíše náhoda, že jako první se uvolnilo místo v Bělehradě.

Dnes žije v Srbsku přibližně tisíc pět set Čechů. Poslední česká škola byla zrušena v roce 1970. Jak je čeština mezi krajany rozšířená?

Bohužel hezkou češtinu už uslyšíte jen mezi nejstarší generací. Jsou to hlavně babičky, za nimiž do Banátu velmi rád jezdím, kvůli výzkumům i si jen tak popovídat. Pro střední a mladší generaci je komunikativním jazykem téměř výhradně srbština – česky rozumí, ale kromě několika frází se v ní nedomluví. V Bělehradě česky mluví pouze lidé ze smíšených manželství. Z potomků českých rodin, které se tam přistěhovaly v 19. století, česky nemluví nikdo. Ostatně situaci v Bělehradě nejlépe vystihuje fakt, že některé kurzy pro krajany tam vedou bělehradští studenti, kteří před čtyřmi lety neuměli jediné slovo česky.

Hlásí se ke studiu češtiny například více studenti z oblastí, kde vznikaly od 30. let 19. století české vesnice?

Téměř vůbec ne. Za celou dobu mého působení v Bělehradě to bylo asi 6 nebo 7 studentů původem z českých rodin v Banátu. Absolutní většinu našich studentů tvoří Srbové, kteří se s češtinou setkali poprvé teprve na fakultě.

Jakým způsobem učíte český jazyk?

Vlastně je už česky neučím, to je úkol našich lektorů a odborných asistentů. Pouze v Kosovské Mitrovici, kde také působím, mám i hodiny konverzace, což je pro mě, přiznám se, příjemný odpočinek, byť v tamních nelehkých podmínkách. Při výuce ale vždy kladu důraz na praktické jazykové znalosti a na porozumění textu i slova, což se dá učit i velmi příjemným způsobem. Letos například po mnoha letech opět začal pracovat divadelní kroužek a na Vánoce chystáme premiéru jedné divadelní hry. Mezi herci budou i pardubičtí studenti, kteří jsou v Bělehradě právě na výměnném pobytu – to je pro mě ten pravý Erasmus, nezatížený newspeakem žádostí a závěrečných zpráv a izolací erasmáckých skupin.    

Kdybyste měl porovnat češtinu se srbštinou – který z jazyků je obtížnější?

Určitě čeština. Srbština má na druhé straně více slovesných časů, byť se některé prakticky nepoužívají. Zcela jiný je například systém přízvuků, v češtině obvykle kladený na první slabiku, v srbštině funguje systém čtyř přízvuků, které se navíc regionálně odlišují. Raději ale mluvím o tom, v čem jsou si oba jazyky podobné. V zásadě se Čech naučí srbsky rychleji než Srb česky.

Jaká gramatická oblast dělá při učení českého jazyka Srbům největší problémy?

Jednoznačně číslovky, které se v srbštině (většinou) neskloňují. Poté alternace dlouhých a krátkých vokálů, případně skloňování jmen cizího původu, z nichž většina má navíc v srbštině jiný rod. A potom vůbec pravopis – pravopis současné srbštiny se opírá o větu „Piš, jak mluvíš, čti, jak je to napsáno“, na rozdíl od našeho pravopisu, kde důležitou úlohu hraje princip morfologický a historický.    

V jednom rozhovoru jste v nadsázce podotkl, že studenti v Bělehradu si češtinu vybírají ne kvůli filologii jako takové, ale kvůli pivu. Jaké skutečné důvody vedou vysokoškoláky ke studiu českého jazyka?

Z nedávného výzkumu mezi studenty vyplynulo, že hlavním důvodem je jejich předchozí návštěva Prahy, líbí se jim také, že jsme relativně malá skupina, i když velmi aktivní. Z finančních důvodů sice už nepořádáme exkurze do České republiky, ale organizujeme řadu dalších akcí, jichž se pravidelně účastní i pardubičtí studenti, kteří jsou u nás na výměnném pobytu. Například procházky českým Bělehradem nebo pasování zobáků, jak je toto společné setkání studentů bohemistiky a jejich vyučujících, ovšemže u českého piva, nazýváno. Na rozdíl od situace před deseti a více lety se bohužel už na češtinu z filologických důvodů studenti nehlásí, převažuje praktická nebo citová motivace.

Je pravdou, že německý básník Goethe se učil také srbsky?

Goethe uměl srbsky pouze pasivně. Sice už v roce 1778 vyšel jeho překlad Hasanaganice, ale domníváme se, že tento překlad vznikl podobně jako jiné jeho překlady ze srbštiny. U nich je na rozdíl od Hasanaganice doloženo, že někdo text přeložil doslova a Goethe jej pak přebásnil. Ostatně to je postup, který je běžný i dnes, zvláště u překladů z exotických jazyků. S Vukem Karadžićem Goethe ovšem mluvil německy, to byla lingua franca vědy té doby.

Na Univerzitě Pardubice jste měl možnost vést seminář předmětu Textologie a literární archivnictví. Studenti porovnávali edice písní východočeské rodiny Volných od literárních historiků Václava Hanky a Čeňka Zíbrta. Třebaže se téma přepisů rukopisů jeví jako náročné, vy jste dokázal studenty „technikou“ výuky zaujmout.  Jsou čeští studenti podobní těm bělehradským?

Nemám moc rád teoretizování. Učitel by měl svým žákům především ukazovat cestu, a tou je v našich oborech zvládnutí „řemesla“, ať už je to analýza textu, nebo řešit konkrétní textové a textologické problémy, které jsme si zkusili na zmíněném semináři.

Studenti jsou tam i tady vlastně stejní. Mají svá trápení, starosti i radosti, jaké přináší mladí a akademický život. U nás i v Bělehradě jsou studenti v dokonalém zajetí (a)sociálních sítí, bohužel. Rozdíl, který vidí ale na první pohled každý, je v materiálních podmínkách, které si asi většina mladých v naší republice neumí představit. A to nemluvím o tom, že i na státních školách většina studentů, respektive jejich rodiče, musí platit školné, které není vzhledem k tamním průměrným platům zrovna malé – jde v přepočtu asi o 30 tisíc korun ročně.

V rámci semináře jsme četli novogotické písmo – frakturu. Zápolí s podobnými texty i vaši studenti v Bělehradu?

Ano, i když si nemyslím, že by s texty nějak zápolili. Je to dané obecně velmi dobrou úrovní jazykově-historických předmětů na bělehradské univerzitě. Ve třetím ročníku v rámci historické gramatiky čteme a analyzujeme texty přímo z rukopisu Bible olomoucké z roku 1417 a z originálního tisku Kralické bible z 2. poloviny 16. století. Tady si uvědomíte tu krásu češtiny, tehdejší, ale i dnešní. A v originální podobě (přesněji řečeno z fotokopií) čteme i texty v rámci předmětu Západoslovanská lexikografie do roku 1800, tam ovšem ke slovanským jazykům přibývá ještě němčina a latina.

V souvislosti se čtením textů od Václava Hanky mě napadl troufalý dotaz – nedělalo vám někdy příjmení Linda v jazykovědných kruzích problémy?

Dotazy by přece měly být troufalé… Je až s podivem, že ani ne, s ohledem na to, že se celý život zabývám rukopisy, těmi s malým „r“. Před lety, když jsem působil na pražské filozofické fakultě, se mě snažili získat do svých řad pánové, kteří bojují za pravost Rukopisu zelenohorského a královédvorského.

Ale je pravda, že když obec Klášter převzala do svého majetku zámek na Zelené Hoře, podařilo se mi díky mému příjmení přesvědčit starostu, aby nám půjčil klíče. Takže jsme s prof. Stichem byli jedni z prvních, kteří se do zámku dostali poté, co ho opustila armáda. Nejenže jsme našli mramorovou desku, oznamující, že právě tady byl nalezen onen Libušin soud, ale podařilo se nám objevit i další dosud neznámý rukopis, v zámecké věži.

A protože se právě chystalo číslo Souvislostí o mystifikaci, domluvil jsem se tehdy s kolegyní ze staročeského slovníku, jejíž křestní jméno bylo Hanka, že napíšeme vědeckou zprávu, kterou jsme nazvali Nález nového rukopisu zelenohorského. Podepsáni Hanka a Linda. Byli jsme ale tehdejší redakcí odmítnuti, že tohle je už moc přes čáru, jak by se dnes řeklo. Proč? Jednalo se totiž o deník oprav hodinářských mistrů ze 70. let minulého století.  

Češi si v posledních letech oblíbili cestovat do rumunského Banátu. Jak si turisticky stojí srbský Banát?

Máte pravdu, že jen málo lidí ví, že existuje i „jiný“ Banát, totiž ten srbský. V minulosti se vyskytly pokusy nabídnout Čechům, kteří jeli do jeho rumunské části, i výlet přes hranici do srbského Banátu, ale zřejmě o to nebyl takový zájem. Takže žádná česká cestovka tam turisty nevozí. Naštěstí. Čímž jsem na sebe prozradil, co si myslím o organizované turistice.

V „české obci“ Češko Selo žije snad už jen něco kolem čtyřiceti obyvatel.

Pokud se nemýlím, v Českém Sele je v současnosti přihlášeno k pobytu 37 lidí. Vlastně 35, dva Češi v létě odešli za prací do Česka. Je to smutné, ale čeština zde, a nejen zde vymírá. Za dvacet let tady nepochybně budou dál různé spolky pobírající dotace z různých fondů na „záchranu českého dědictví“, ale s babičkami si už česky nepopovídáte. Tady bych poprosil o tři tečky, protože bych si opravdu přál, aby to tak nebylo.

Kdo je profesor Jaromír Linda

Pracoval jako horník, zahradník, geodet na dráze, archivář a redaktor v novinách, poté jako učitel na vysokých školách, v současné době působí na katedře slavistiky Filologické fakulty v Bělehradě. Zabývá se českou literaturou a jazykem do roku 1800, českou menšinou v Srbsku a česko-srbskými vztahy v minulosti. Na toto téma vydal asi 10 knih v České republice i v Srbsku.

Pro všechny zájemce, kteří uvažují o studiu na vysoké škole, začínají zítra na Univerzitě Pardubice DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ. Během několika týdnů se budoucím studentům postupně otevřou učebny či laboratoře všech sedmi fakult. Prohlédnout si budou moci také moderní univerzitní kampus, univerzitní knihovnu, vysokoškolské koleje s menzou nebo tělovýchovný areál. Získají také informace o všech oborech a studijních programech, o přijímačkách i budoucím uplatnění.

Univerzita Pardubice nabízí kvalitní vzdělávání, což loni potvrdil Národní akreditační úřad, který jí jako teprve 4. vysoké škole v České republice udělil na 10 let známku nejvyšší kvality. Škola získala institucionální akreditaci pro šest oblastí vzdělávání: dopravu, ekonomické obory, historické vědy, chemii, informatiku a zdravotnické obory.

„Institucionální akreditace je pro další rozvoj naší univerzity velmi významná. Potvrzuje, že naše nabízené studijní programy mají dlouhodobě zaručenou a potvrzenou kvalitu. Dává nám také vysokou míru autonomie a pravomoci připravovat studijní programy a umožňuje nám tak být v nabídce studijních programů našim studentům mnohem aktuálnější. Věřím, že kvalita a aktuálnost jsou silné argumenty, podle kterých se naši budoucí studenti budou rozhodovat,“ říká rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Už zítra se zájemcům o studium otevře Fakulta ekonomicko-správní, která sídlí v moderním areálu univerzitního kampusu v Pardubicích – Polabinách a v pátek Fakulta restaurování se sídlem v Litomyšli. O možnostech studia v akademickém roce 2019/2020 budou během ledna a února postupně informovat všechny fakulty – viz tabulka.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat i na veletrhu Gaudeamus v Praze ve dnech 22. až 24. ledna na výstavišti v Letňanech. Stánek Univerzity Pardubice bude mít číslo 77.

Některé fakulty pořádají už v těchto měsících přípravné kurzy, které zájemcům o studium pomohou s přípravou na přijímací zkoušky. Fakulta ekonomicko-správní nabízí kurz matematiky, Fakulta filozofická kurz anglického jazyka a humanitních studií a Fakulta zdravotnických studií kurz biologie zaměřené na člověka. Další kurzy poskytnou fakulty Univerzity Pardubice už pro nově přijaté posluchače před zahájením akademického roku, aby jim pomohly lépe zvládnout některé předměty. Dopravní fakulta Jana Pernera nabídne kurz matematiky a fyziky, Fakulta restaurování úvodní plenérový kurz, Fakulta chemicko-technologická úvodní kurz chemie či matematiky a Fakulta elektrotechniky a informatiky úvodní kurz matematiky.

Uchazeči o studium na Univerzitě Pardubice mohou získat informace i na speciálním webu www.evolupce.cz. Tam lze projít virtuálně i univerzitní kampus a hlavní budovy fakult – https://www.upce.cz/panorama.html nebo se zaregistrovat k odběru elektronického INFOSERVISU, který je bude informovat o důležitých termínech přijímacího řízení, o zkouškách i začátku studia. Informace lze najít také na facebookové stránce evolUPCE a na stránkách e-ZPRAVODAJE a na univerzitních sociálních sítích - Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram, YouTube kanál.

Bližší informace:
studijní oddělení jednotlivých fakult – přes telefonní ústřednu 466 036 111
 

Chcete letos zažít originální Vánoce? Zkuste je vykouzlit některým z dárků z našeho Uni zboží. 

Oblíbený Upáček, elegantní motýlek, nezbytné blikačky, praktický termohrnek, trendy batůžek, stylové náušnice, funkční sportovní šátek. To je jen začátek seznamu předmětů, které nabízí náš
e-shop

Máme pro vás i návod na univerzitní stromeček
Použili jsme Upáčky, motýlka, blikačky v barvě bílá a červená a šňůrky na krk. Dolaďte dle vkusu běžnými vánočními ozdobami.

Krásný čas předvánoční přejeme!