POZVÁNKA na 66. řádné zasedání Akademického senátu FF UPa,

které se koná v pondělí 11. března 2019 od 14:00 hodin

v učebně video místnosti 13 038 (13NP, budova EA).

Program:

1. Zahájení a jmenování skrutátora
2. Schválení programu jednání
3. Návrh žádosti o udělení akreditace doktorského studijního programu Philosophy (v anglickém jazyce)
4. Vyhlášení voleb členů Akademického senátu FF UPa pro funkční období 2019-2022:
   1. Harmonogram voleb
   2. Volba předsedy a členů volební komise
5. Vyhlášení voleb návrhu na jmenování děkana pro funkční období 2019-2023:
   1. Harmonogram voleb
   2. Volba předsedy a členů volební komise
6. Projednání návrhů na změny Volebního řádu AS FF UPa
7. Projednání návrhů na změny Jednacího řádu AS FF UPa
8. Různé

Materiály: https://ff.upce.cz/ff/fakulta/organy/akad-senat/harmonogram.html#collapse148806

                                                                                       Mgr. Irena Reimannová, Ph.D.

                                                                                                  předsedkyně AS FF

Rusko chce být opět impériem a Česká republika by se k němu podle historika Zbyňka Vydry neměla přimykat

Rusko je velká neznámá – politicky, ekonomicky i demograficky. Podle historika Zbyňka Vydry z Univerzity Pardubice, který se specializuje na ruské dějiny, by se proto Česká republika neměla na tuto zemi příliš vázat. Rozhodně se to týká jaderné energetiky a možná i dodávek ropy a zemního plynu. Ačkoliv vojenský útok z východu podle něj nehrozí a Moskva je menší nebezpečí než Peking, představuje Putinův režim se sklony k autoritářství pro Evropu problém.

Dovedeme se o Rusku bavit racionálně, bez emocí?

Byl bych rád, kdybychom to dokázali, obávám se však, že nám to moc nejde. Je to ale těžké, zejména v případě lidí z generace, která má negativní zkušenosti ještě ze sovětské éry. Chápu, že ti, kdo mají osobní zkušenost z roku 1968, se i na současné Rusko dívají prizmatem tehdejší okupace. V posledních letech se mi zdá, že česká společnost je vůči Rusku velice vyhraněná a máme tu dva extrémní póly: buď ho adorujeme, nebo nenávidíme. Málokdo je ochoten akceptovat nějakou střední cestu.

Ohrožuje nás Rusko? BIS vydala zprávu, která před jeho pronikáním do ČR varuje.

Osobně se jako člověk ohrožen necítím. Ale jako občan Česka a obyvatel Evropy určité ohrožení vnímám. Ne sice tak velké jako v případě pronikání čínského vlivu, ale nebezpečí tady je. Nejen pro ČR, ale pro celou Evropu. Hodně to souvisí s politickým vývojem v Rusku, který je v rozporu s liberálním pojetím demokracie, a s trvalým imperiálním uvažováním ruských politiků.

Máte na mysli to, že Moskva podporuje evropské ultrapravicové strany nebo že třeba ve Velké Británii měli nedávno aféru Skripal?

Například. Hrozba ze strany Ruska nespočívá ani tak v přímém vojenském ohrožení, jako v jeho podvratné činnosti. Tu bylo možné sledovat už v době SSSR, Moskva měla své agenty v řadě zemí po celém světě, masivně vyvážela zbraně i vojenské poradce a rozšiřovala svůj vliv. Rusko za Putina v tom pokračuje. Situace se navíc změnila s internetem a sociálními sítěmi a jejich vlivem na společnost. Rusko výrazně vstoupilo do veřejného prostoru jiných států. To je hlavní nebezpečí.

Jaká je síla ruské armády? NATO je daleko početnější.

Nemá smysl zpochybňovat sílu ruské armády. V postsovětském prostoru Rusko dominuje a většina vojenských analytiků uvádí, že pokud by tam bojovalo, tak vyhraje. To ukazuje i zkušenost ze čtyřdenní války s Gruzií v roce 2008. Něco jiného by byl střet Ruska s Čínou nebo s NATO. Konflikt s NATO ale nepředpokládám, už kvůli jadernému odstrašování. Pokud by však nastal, zůstal by zřejmě omezen na konvenční střet. Rusko loni mělo asi 900 tisíc aktivních vojáků a další dva miliony v zálohách. Ale pozemní síly reálně připravené k boji tvoří asi 300 až 350 tisíc mužů, což by ve východní Evropě neumožňovalo Rusku na delší dobu okupovat nějaké území.

Přesto na Západě existuje mnoho scénářů, podle nichž ruská armáda vpadne do Pobaltí, na Ukrajinu.

Rusko spíše sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka s někým silnějším či alespoň stejně silným soupeřem. Takhle postupovali za cara i v dobách SSSR. I když na počátku může být špatný odhad a později se ukáže, že protivník byl silnější, než se zdálo. Ale nemyslím, že by Moskva plánovala masivní invazi do Pobaltí, protože to je skutečně chráněno NATO. Něco jiného je Ukrajina, ale ani tam nejde o přímou vojenskou intervenci, ale o podporu separatistů a operace paramilitárních skupin. To jsou sice Rusové, ale tváří se jako dobrovolníci. V každém případě je napětí mezi Ukrajinou a Ruskem trvalé a nezdá se, že by situace spěla k uklidnění.

Válka může mít i ekonomickou podobu a my z Ruska dovážíme zemní plyn a ropu. Obejdeme se bez nich?

To je dobrá otázka. Rusko je nepochybně naším důležitým obchodním partnerem. Z mimounijních zemí je na druhém místě, hned po USA. Struktura vzájemného obchodu je dlouho stejná. Vyvážíme z 65 procent stroje a dopravní prostředky a zhruba ve stejném poměru dovážíme ropu a zemní plyn. V zásadě bychom se bez takového dovozu obešli, jinou otázkou je, zda takovou změnu chceme. Ekonomická vazba na Rusko, její posilování či oslabování, je podle mě záležitost primárně politického rozhodnutí. Česká vláda by proto měla učinit strategické rozhodnutí, zda se dlouhodobě orientovat tímto směrem nebo ne. V prvním případě by to znamenalo posilování vývozu a zadávání strategických zakázek. V druhém případě obchod s jinými.

Mají se dostavovat naše jaderné elektrárny s ruskou technologií?

Teoreticky je šest možných dodavatelů, a tak si nemyslím, že tu musí stavět zrovna Rusko. Opět jde o politické rozhodnutí.

Kdybyste byl poradcem, co byste doporučil?

Pokud je vůbec nutné jaderné elektrárny rozšiřovat, tak spíš hledat dodavatele v USA nebo Francii. Rozhodně bych nedoporučoval cestu, jakou se vydalo Maďarsko, kde bez výběrového řízení přenechali stavbu elektrárny Rusku. Nejde primárně o to, že s tím Brusel nesouhlasí, ale o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země politicky v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství.

A pokud jde o běžný obchod?

To by nebyla změna z měsíce na měsíc. Vzhledem k tomu, že jde z hlediska české obchodní výměny asi o dvě procenta, tak je možné hledat jiné partnery – v Indii, Latinské Americe nebo i v EU.

Řada podnikatelů, zejména ve strojírenství, má nicméně o ruský trh velký zájem. Cítí, že tam mohou vyvézt nikoliv nějakou subdodávku, ale komplexní výrobek.

Tomu rozumím. Jde o suverénní rozhodnutí firem. Demokratický stát jako Česká republika asi nikdy nebude podnikatelům striktně diktovat, kde mají kupovat zboží a kam vyvážet. Takže nějaký obchod s Ruskem tu bude vždy. Ale jak jsem říkal, jde hlavně o strategické rozhodnutí vlády.

Takže s politikou prezidenta Miloše Zemana – ten mluví o Rusku jako o zemi důležité pro náš obchod – nesouhlasíte.

Prezident obchod s Ruskem velice podporuje a je to podpora přehnaná. Docela mě udivuje, proč to dělá, se žádný velký pozitivní vliv neukazuje. Stále jsme na těch asi dvou procentech. Uznávám, že v byznyse jde hlavně o zisk, ale nemělo by to být pouze o něm. Namístě by bylo více etiky a morálních vztahů i v obchodních stycích. Já mám vzhledem k tomu, kam se Rusko ubírá, s takovým obchodem problém. Navíc je otázka, jak se tam situace bude dál vyvíjet, zda skutečně půjde o tak stabilní zemi, aby se na ni dalo jako na ekonomického partnera spolehnout.

Jak si vlastně stojí ruská ekonomika, je Rusko opravdu slovy britského experta „supertěžební stát“? Nafta a plyn stále tvoří asi 60 procent jeho vývozu.

Sovětský svaz začal s jejich masivní těžbou a v globálním měřítku se stal jejich významným exportérem. Rusko v tom pokračuje. Někdo to pokládá za jeho silnou stránku, jiní zase za slabinu. Protože se mu nepodařilo více diverzifikovat export ani celý průmysl. Je sice také důležitým vývozcem obilí či dřeva, ani to však nejsou položky, které mohou pomoci modernizaci. Rozhodně nepokročili tak, jak si to sami ruští politici představovali. Pokud budeme posuzovat kondici ruské ekonomiky v současnosti, je tu problém, čemu lze vlastně věřit. Tamní statistiky jsou často zpochybňovány i místními analytiky. Ruský statistický úřad aktuálně ohlásil, že se ekonomika loni vrátila po delší době k růstu, a to o 2,3 procenta. Ale sami ruští ekonomové to zpochybňují a hovoří jen o 1,5 procenta. Ostatně šéf statistického úřadu byl v prosinci vyměněn a až s novým šéfem konečně přišla lepší čísla.

Jaký vliv mají protiruské sankce?

Rusko poškodily, ale jejich dopad bych nepřeceňoval. Navíc je neuplatnili všichni. Dají se obcházet přes Čínu, také Francie a Německo je změkčily. Větší problém je v jednostranné orientaci na těžební průmysl, v tom, že se nepodařilo vybudovat nová průmyslová odvětví, která by byla globálně konkurenceschopná. To je například problém ruského automobilového průmyslu. Vyrábí vozy pro domácí trh, ale ani ten nezaplní, a tak je nutný dovoz třeba i z Česka. A už vůbec není schopen exportovat. Sankce vedly k tomu, že některé věci z obchodů skutečně zmizely, nicméně běžného konzumenta se to moc nedotklo, leckdy šlo o drahé zboží, které si stejně nekupoval. Běžný Rus italská vína či francouzské sýry nepotřebuje. Ty se dají nahradit z domácích zdrojů.

Když jsme u toho – ruské zemědělství se od sovětské doby docela zlepšilo, to není úspěch?

Rusko je skutečně v řadě zemědělských komodit soběstačné, ale do budoucna nastane problém s pracovními silami v zemědělství. Ruský venkov se postupně vylidňuje. A k tomu i platy v zemědělství zůstávají na minimální úrovni. Asi 93 procent lidí, kteří v něm pracují, se pohybuje na hranici chudoby.

Jak tři desetiletí po pádu komunismu vypadá ruský kapitalismus? Je liberální a tržní, nebo hlavně státní?

Definice jsou různé, v některých kritických publikacích se píše například o kleptokracii. Autoři tak chtějí upozornit na obrovskou míru korupce, která sráží i některé úspěchy. Obrovské zisky z ropy, které Rusko mělo v první dekádě tohoto tisíciletí a v letech 2012 až 2014, kdy šla ropa přes 110 dolarů za barel, doprovázelo i rozkradení desítek miliard dolarů. Ty se daly investovat do infrastruktury či modernizace sociálního systému. Vezměte si třeba, jak se vydávaly peníze na zimní olympiádu v Soči. Šlo o padesát miliard dolarů a uvádí se, že až pětina byla rozkradena. K vývoji ale došlo – v devadesátých letech v Rusku měli skutečně divoký kapitalismus, který si ve střední Evropě neumíme představit. Pak se situace stabilizovala i díky stabilizaci politické. Tu bych ale dal do velkých uvozovek.

Z dálky to vypadá, že Rusko šlo od jedněch oligarchů – Jelcinových – ke druhým, tentokrát Putinovým.

V devadesátých letech, díky vazbě na Jelcina, měli oligarchové na politiku větší vliv. Putinovi se je podařilo odstřihnout a dokázal se zbavit těch, kteří šli proti němu. To jsou případy jako Vladimir Gusinskij, Boris Berezovskij či Michail Chodorkovskij. Ti loajální – Roman Abramovič, Oleg Děripaska – si pozici udrželi. I když právě Děripaska už dávno není nejbohatším Rusem, protože za finanční krize prodělal asi 16 miliard dolarů. Přišli rovněž jiní, kteří mají blízko ke Kremlu, třeba Viktor Vekselberg. Takže teď je tam jakási symbióza a nějak to funguje. Otázkou je, bude po Putinovi. Jaké vztahy jeho nástupce s oligarchy naváže. A jestli se – pokud zmizí silný prezident – sami oligarchové nepokusí „nastrčit“ před sebe nějakou pro veřejnost přijatelnou figuru.

Ruští sociologové zase mluví o rozdělené zemi – na jedné straně bohatá a pozápadnělá Moskva a další milionová centra, uprostřed menší města plná nostalgie a nakonec nehybný venkov.

Je to zjednodušení, ovšem venkov na tom nejhůře je. Není nehybný, ale špatně je na tom ve smyslu, že dál chudne, lidé tam stárnou a mladí ztrácejí zájem na vesnicích žít. Pokud jde o města, tak nad nimi vyčnívají Moskva a Petrohrad. Mezi těmi je patrná jistá řevnivost. Když jsem byl v Petrohradu, slýchal jsem, že toto město ani není Rusko. Že byl založen podle evropského vzoru a prezentuje jakousi evropskou vizi. Architektura a historie však nejsou vše. Ačkoliv jsou více otevření vůči cizincům a Západu a celkově přátelštější, protože do města přijíždí mnoho turistů, jde o normální Rusy. Moskva je hektičtější, vztahy mezi lidmi v ní jsou napjatější a v životě se tam více uplatní ostré lokty.

Co menší města?

Také v Moskvě a Petrohradě jsou veliké rozdíly mezi jejich částmi. Když se procházíte po centru, máte pocit, že jste v západní metropoli, jen nápisy v azbuce matou. O pár ulic dál už máte pocit, že jste se vrátil padesát let zpátky do doby Leonida Brežněva. Pro malá města to platí ještě více, tam se infrastruktura nijak nemodernizuje, nestaví se nic nového a dál se bydlí v panelácích ze šedesátých let. Ale nerad bych paušalizoval. Do některých investováno bylo, třeba do historických center napojených na turistický ruch. To je „zlatý prsten“ kolem Moskvy, města jako Vladimir či Jaroslavl. Výrazně se zmodernizovala Kazaň. Záleží na tom, kdo je místním gubernátorem, jakou má vazbu na Kreml a zda se mu daří získávat finanční prostředky.

Jak se žije běžným Rusům, střední třídě?

V Rusku, a tak tomu bylo už za carismu, je střední třída slabá. Za posledních dvacet let se nerozrostla ani nestabilizovala. Na jedné straně je elita, pak slabá střední třída a nakonec velká většina lidí, kteří se pohybují na životním minimu. Odvíjí se to od průměrné mzdy, která podle oficiálních statistik představuje 32 tisíc rublů, tedy asi 14 tisíc korun. A v posledních letech poklesla. Lidem s vysokými příjmy rostou výdělky, tato skupina se však početně Průměrný plat petrohradského manažera je 230 tisíc rublů měsíčně, polovina pracujících v tomto městě nedosáhne ani na těch 32 tisíc. Takže berou méně než v Rumunsku nebo Číně. O zemědělcích jsme mluvili, těsně nad hranicí bídy je i skoro 90 procent zaměstnanců ve školství nebo 85 procent lidí ve zdravotnictví.

Nenahlodává to stabilitu režimu?

Určitě, Rusové ale vydrží hodně. Jsou odolní a trpěliví. Nespokojenost s ekonomickou situací sílí, jenže průzkumy jsou dvojznačné. Roste kritika premiéra Dmitrije Medveděva a polovina obyvatel chce, aby vláda byla odvolána. Rozlišují však mezi ním a prezidentem. Popularita Vladimira Putina také loni klesla na dlouhodobé minimum. Teď v lednu s ním 64 procent dotázaných souhlasí a 33 procent ne. Pořád ale zůstává nejpopulárnějším ze všech politiků a nadpoloviční většina Rusů očekává, že se situace zlepší.

Jak se tam nyní staví k minulosti, ke komunismu? Žili v něm přes sedmdesát let.

Nostalgie po samotném Sovětském svazu je výrazná. Dvě třetiny obyvatelstva aktuálně vyjadřují lítost nad jeho rozpadem, nejvíc od roku 2004. Chybí jim hlavně jednotný hospodářský prostor a zjevně se domnívají, že pro ekonomiku by bylo lepší, kdyby zůstal zachován. Postrádají i velmocenské postavení SSSR. Rusko sice za supervelmoc považují, ale přece jen za menší. Pokud jde o samotný komunismus: nemyslím, že běžní Rusové myslí ideologicky. Uvažují prakticky a vzpomínají na sociální jistoty a zdánlivou stabilitu. A hlavně na šedesátá a sedmdesátá léta, protože s tím, jak populace stárne, mizí vzpomínky na stalinismus, jeho čistky a hladomory. Nostalgie je pochopitelná, protože lidé vzpomínají na dobu svého mládí. Když se v roce 2017 mluvilo o stoletém výročí ruské revoluce, velkou část populace to nezajímalo. Zvláště pro mladší jde o vzdálené období bez vazby na současnost. Když už, tak se Rusové k tomuto datu vyjadřovali negativně, protože podle nich došlo k revoluci, která svrhla carismus a vedla k občanské válce a zmatku.

Takže se vrací k tradicím carismu?

Je to určitá synkreze toho rádoby dobrého z carismu i z období sovětské éry. Jakmile se Putin stal prezidentem, začal z obojího vybírat pozitivní symboly a tomu, co se do obrazu silného Ruska nehodí, nevěnuje pozornost. V případě stalinismu se mluví o industrializaci, silném státu a vítězství ve druhé světové válce. Po carském impériu byla poptávka už za Jelcina, patrná byla idealizace posledního cara, což souviselo s jeho svatořečením pravoslavnou církví. Veřejnost se zajímala o všechno, co v sovětské době bylo tabuizováno – carskou rodinu, šlechtu, objevily se práce o bělogvardějcích. To přebíral i Putin, točí se filmy oslavující admirála Kolčaka, bojovníka proti bolševikům. Nebo snímky, jak revoluce byla už v principu špatná. Takový je nový seriál o Trockém. Souvisí to s nedávnými událostmi. Když se totiž kolem Ruska prohnala vlna barevných revolucí, na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, propaganda začala zdůrazňovat konzervativní stabilitu.

A Vladimir Putin? Lze ho zařadit do nějaké standardní politologické škatulky?

  Nevím, zda se něco takového dá aplikovat zrovna na něj. Když to zjednoduším, troufnul bych si říci, že je to konzervativní nacionalista. Možná konzervativní patriot, jestli to není příliš mírné. Jeho ideologie se dá zhustit do jednoho slova: Rusko. Klade důraz na silný stát a v tom je obsaženo vše. Často připomínaným vzorem se stal předrevoluční ministerský předseda Pjotr Stolypin (žil v letech 1868–1911, pozn. redakce). A co ten dělal? Pokoušel se o modernizaci, provedl agrární reformu. Prosazoval výrazně nacionální politiku, současně však chtěl, aby Rusko na mezinárodní scéně vystupovalo jako klidná síla. Tvrdil, že nechce válčit a potřebuje místo toho dvacet let klidu.

Jak Putina vidí samotní Rusové?

Pokud se budete bavit s obyčejným Rusem, tak se často setkáte se vstřícným pohledem na jeho politiku. Nebo alespoň neuslyšíte otevřenou kritiku. Už proto, že tito lidé v sobě mají zakódovanou špatnou zkušenost z devadesátých let. Absolutní chaos, nepředvídatelnost, divoká privatizace. Mnoho lidí tehdy získalo pocit, že je všichni zradili, čelili nezaměstnanosti a inflaci, mnozí řadu měsíců nedostávali výplatu. To se výrazně změnilo k lepšímu, byť problémy existují.

Nezměnil Putin svoji politiku? Přinejmenším tu zahraniční? Když v roce 2000 nastupoval, mluvilo se o spolupráci Ruska s Evropou.

Úvahy o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do Evropské unie, nebo dokonce do NATO, nebyly nikdy myšleny vážně. Snad o tom snili ruští liberálové za Jelcina, Putin rozhodně ne. I když tím nechci říkat, že Rusko s Evropou a se světem musí být v konfrontaci. Základním problémem je, že Rusko je zvyklé být velmocí a jeho politické vedení uvažuje imperiálně. Devadesátá léta byla obdobím frustrace a situace se začala měnit až s novým tisíciletím. Nešlo jen o příchod Putina, kdy se Rusko stabilizovalo a začalo se mu více dařit ekonomicky. Také 11. září 2001 ve světě mnoho změnilo. A samozřejmě narostl význam Číny.

Čína je už pro Rusko největším obchodním partnerem. Ale sovětsko-čínské vztahy kdysi byly špatné, dokonce až na hraně války.

Před půlstoletím se vzájemné vztahy skutečně ocitly na bodu mrazu a došlo k ozbrojeným pohraničním konfliktům. Čína se však hodně změnila, už to není říše Mao Ce-tunga. Změnil se také mezinárodní kontext. Takže v současné době mohou v poklidu spolupracovat. Jinou věcí je budoucnost, ta se ale teď předvídat nedá.

Přesto – jak je to s ruskou demografií?

Populace stárne, poměr pracujících a penzistů je kritický, tedy 2,4:1, zatímco například v USA mají 4,4 pracujícího na jednoho penzistu. Což je jeden z důvodů pro přípravu ruské penzijní reformy. Putin její návrh poněkud změkčil, muži by stále měli odcházet v 65 letech místo v dnešních 60, avšak ženy by nově místo dnešních 55 let neodcházely v plánovaných 63, ale jen v 60 letech.

I tak je to vůči mužům neobyčejně tvrdé.

Podle odhadů by se jich 40 procent vůbec nedožilo penze. Rusko teď má – počítáme-li i Krym – přes 146 milionů obyvatel, loni se populace o něco snížila. A někteří demografové odhadují pokles zejména u samotných Rusů. Ti tvoří asi 80 procent populace, ale v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

A zbytek?

Žije tam 160 jiných etnických skupin, nárůst počtu obyvatel se ale týká hlavně neruských etnik. Četl jsem nedávno jednu americkou analýzu a její autor uvádí, že demografický pokles může být i jedním z důvodů pro ruskou expanzi vůči Ukrajině. Protože se Moskva ztrátu obyvatelstva snaží kompenzovat tím, že bude připojovat oblasti s ruským obyvatelstvem. To je ostatně případ Krymu. Pokud by tato teorie odpovídala pravdě, byly by ohroženy také státy v Pobaltí a Bělorusko, protože mají výrazné ruské menšiny. Nicméně jde jen o studii jednoho analytika.

 Lze předvídat, jak se Rusko změní po odchodu Vladimira Putina z prezidentské funkce?

Analytici po celém světě se v souvislosti Ruskem už mnohokrát spletli, třeba když nedokázali odhadnout zhroucení SSSR. Až Vladimiru Putinovi vyprší funkční období, bude mu 72 let, což je teoreticky ideální věk pro odchod do penze. Ale jak se zachová a jaká v tu chvíli bude situace Ruska? Nevíme. Je tam mnoho neznámých. Možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk, který se najednou vynořil ve vysoké politice. Asi ho nemůže nahradit dnešní premiér Dmitrij Medveděv nebo lidé zdiskreditovaní různými aférami. Ekonomická situace tam sice není tragická, ale může se zhoršovat a míra nespokojenosti růst. Přitom roste také procento Rusů nespokojených s poměry a ochotných vstoupit do politiky, je jich zhruba pětina.

Jaká tedy může být budoucnost celého Ruska?

Nejasná. Politický systém se soustředil kolem jediné osoby, až tato osoba zmizí, může vzniknout nebezpečné vakuum. A dobrý není ani demografický trend a zvrátit ho je velice obtížné. Takže jsem dost skeptický.

Rusko sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka se silnějším soupeřem. Jde o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství. K vývoji došlo – v devadesátých letech měli v Rusku skutečně divoký kapitalismus, pak se situace stabilizovala. Putin možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk.

Zbyněk Vydra (41) Vystudoval historii v Praze na Univerzitě Karlově a také v Brně. Nyní vyučuje na Univerzitě Pardubice moderní dějiny a především historii Ruska. Je autorem řady odborných studií o období pozdního carismu a v předloni vydaných Dějinách Ruska napsal kapitoly týkající se událostí od 19. století až do současnosti. Je ženatý, ve volném čase se věnuje turistice a je milovníkem opery. Někteří demografové odhadují pokles u samotných Rusů. Ti v zemi tvoří 80 procent populace, v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

Rozhovor byl převzat z ekonom.ihned.cz

Foto autor: Jiří Benda

Každoročně na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na sklonku roku 2015. Má připomenout zásadní úlohu žen a dívek ve vědě a podpořit jejich zapojení do výzkumu. 

I my máme osobnosti - ženy, které tvoří vědu ve všech jejích podobách. Ženy, které se významně podílejí na výzkumu a přichází s přelomovými výsledky. 

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. 

Rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou

Věnuje se genderové tematice a píše o pestrém 19. století z pohledu každodennosti. Přečetla mnoho francouzských pramenů, pracovala s deníky, které ji daly nahlédnout do života něžného pohlaví před více než sto lety. Je autorkou řady knih o dějinách ženy a dětství. Za svou vědeckou činnost byla několikrát oceněna.

Rozhovor s Milenou Lenderovou

Doktorka Kamila Pacovská převzala významnou cenu Učené společnosti ČR za svůj výzkum na poli filosofie a etiky. Stála také u zrodu Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice. Ocenění si váží, protože ukazuje, že i ve společenských vědách je možné dělat původní výzkum a vstupovat na mezinárodní scénu.

Rozhovor s Kamilou Pacovskou

Středoškolačka Sylva Neradová, která bádá v laboratořích Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, převzala cenu Česká hlavička. Ocenění jí přinesl výzkum kvasinek rodu Candida, jehož výsledky publikoval i mezinárodní časopis FEMS Yeast Research.

Česká hlavička Sylva Neradová

Přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Libor Dušek (35) vystudoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice obor Sociální antropologie. Dnes pracuje jako etnolog muzea ve Vrchlabí a mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. Ten nakonec i sám zrežíroval.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?

V prvé řadě žádnou kariéru cíleně nebuduju. Mám to štěstí, že moje práce je mi koníčkem, tak v životě dělám v podstatě jen to, co mě baví. Mám radost z toho, že jsem zúročil svá bádání v horách Střední Asie v disertační práci, která vyšla knižně. V tuzemské etnologii se věnuji rozhovorům s krkonošskými pamětníky, kterých jsem již stovku publikoval časopisecky i knižně, a jsou na to velmi pozitivní ohlasy. Veřejnost výstupy mé práce zajímají, tak mě zvou na přednášky, besedy a tak dále. Snažím se i odborná témata zpracovat tak, aby byla přístupná nejen pro akademiky, ale i širší veřejnost.

Jsou věci, ze kterých máte určitě i velkou radost.

Abych nebyl falešně skromný, asi velkou radost mám z filmu o legendárním horolezci Mírovi Šmídovi. V dokumentu jsem propojil své zkušenosti antropologa s aktivitami, které mě momentálně nejvíc baví: horolezení a fotografie. V loňském roce jsme se s kamarádem vydali na nejvyšší vrchol jižního Pamíru a sjeli ho na lyžích. Štít Karla Marxe se nachází ve výšce 6723 metrů. Bylo to náročné, ale krásné.

Dostali jste dokonce ocenění.

Ano. Tento smělý počin Český horolezecký svaz ohodnotil čestným uznáním.

Zmínil jste, že děláte rozhovory s krkonošskými pamětníky. Brzy vyjde třetí pokračování příběhů rodáků v knize Krkonošští rodáci vzpomínají. S kým jste mluvil tentokrát?

Kniha opět nabízí pestrou mozaiku životních osudů a zkušeností pozoruhodných vypravěčů. Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století opět není náhodný a plynně navazuje na předchozí dvě souborná knižní vydání osudů horáků spjatých s Krkonošemi, jejich příbuzných a blízkých.

 Podle čeho pamětníky oslovujete?

Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři. V příbězích se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich přístup k období první republiky, 2. světové války, situace krátce po ní a období krátce po únoru 1948. Stejně jako v předchozích dílech se obsah knihy opět opírá o data mého etnologického výzkumu.

Takže jejich vyprávění je zcela autentické…

Výpovědi pamětníků jsou citlivě uspořádány a zpracovány tak, aby neovlivnily jejich vnitřní soudržnost, formální i obsahovou jedinečnost a interpretační autentičnost. Z toho důvodu je většinou značnou měrou zachován hovorový jazyk a regionální dialekt. Důležitým doplňkem textů je stránka vizuální, reprezentovaná bezmála stovkou dobových fotografií. 

Studoval jste na univerzitě v Pardubicích. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Jsou v tom nejlepším světle. Bylo to z dnešního pohledu takřka až mýtické období, během něhož jsem navázal přátelství a kontakty s těmi správnými lidmi – spolužáky, pedagogy a jejich kumpány. S řadou z nich jsem v přátelském či profesním kontaktu doposud.

Samozřejmě to bylo období, kdy měl sice člověk nedostatek peněz, ale dostatek času – od půlky května do konce září jsem měl prakticky volno. Proto jsem hodně cestoval po východní i západní Evropě, zpravidla stopem, a poznával reálný život obyčejných lidí, což bylo pro mou profesi, kterou je sociální antropologie a etnologie do budoucna zcela zásadní. V neposlední řadě proběhl nespočet večírků, které, jak známo, též upevňují sociální vazby a užije se při nich spoustu legrace, ale i vášnivých debat se spolužáky. Naše hospodské řeči se z drtivé většiny točily okolo témat spojených se studiem antropologie, filozofie, historie, politiky a podobně.   

Připravila vás vysoká škola na pracovní život?

Do jisté míry určitě, rozhodně mi ukázala možnosti a směry, pomocí kterých je snadnější se v propletenci sociálně-historicko-politických a dalších vztahů orientovat. Prohloubila mé, sic už předtím zřejmě vrozené, kritické myšlení, prazákladní intelektuální instrument sociálního vědce.

Komplexní „manuál do života“ vám ale nedá ani rodina, ani třeba skautský oddíl, fotbalový mančaft nebo církevní spolek a podobně, ale konkrétní počínání je v průběhu plynutí vašeho života více či méně dynamické, to stejné platí i pro budoucí povolání, které se taky může měnit. Nutno uznat, že podstata mého sociálního a kulturního kapitálu pro profesi etnologa, kterou se teď živím, mi fakulta značnou měrou poskytla.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Ať především myslí kriticky vlastní hlavou, cestují, mají oči otevřené, komunikují nejen s lidmi, s jejichž názory se shodují, ať nemají strach z neznámého, čtou v angličtině a dalších světových jazycích a ať se profilují na témata, která se jich dotýkají. Zkrátka, ať dělají to, co je baví. Nemá smysl vážněji dělat něco, do čeho nedáte kus sebe.

Vracíte se někdy do „města perníku“?

Jako kluka z Krkonoš mě zpočátku Pardubice mírně nudily, ale vše záhy napravil bohatý kulturní život a studentská komunita, takže mám Pardubice spojeny s tímto. Koncerty, výstavy a přednášky už dnes kvůli nedostatku času nestíhám, ale takřka každý rok se s „tvrdým jádrem“ scházíme v sobotu v předvánočním čase v hospodě Na Rychtě, kde je veselo a živo jako tenkrát, akorát už toho tolik nevydržíme a v neděli máme silnější kocovinu (smích).

Kdo je Libor Dušek

Libor Dušek studoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice bakalářský obor Sociální antropologie, pokračoval v navazujícím magisterském studiu ve stejném oboru. Během studia v Pardubicích absolvoval stáž na Kyrgyzské Národní Univerzitě v Biškeku. V doktorském studiu pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2016 tam získal titul Ph.D. Už v začátcích svého studia se začal věnovat výzkumné činnosti, navštívil například Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán či Afghánistán a Pákistán, kde zkoumal mimo jiné sociální strukturu, duchovní či hmotnou kulturu tamních etnik. Věnuje se ale také výzkumu mezi pamětníky v Krkonoších a blízkém Podkrkonoší. Výsledky svých výzkumů poté publikuje v odborné i populárně naučné podobě. Měl také několik výstav autorských fotografií a věnuje se pedagogické činnosti. Od dubna 2010 je etnologem v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí. V roce 2018 vyjel na expedici Marx-Engels-Krakonoš. S kamarádem Zdeňkem Jiroušem jako první na světě sjeli na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, ze štítu Karla Marxe v Tádžikistánu ve výšce 6723 metrů.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.

Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.

Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?

Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.

Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?

S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.

Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?

Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.

Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?

Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.

Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.

Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.

Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.

Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“

Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?

Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.

Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?

V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.

Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?

Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.

V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…

Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.

Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.

Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.

Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?

Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.

Loutky na frontě

Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.

Foto: Nový Prostor

Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus. 

Doktorka Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

 Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?

Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.

Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?

V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?

Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Celý rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou čtěte v univerzitním e-ZPRAVODAJI. 

Číst a psát jsme se naučili už dávno. Tyhle dovednosti ale můžete bohatě rozvinout a třeba by se mohly stát hlavním pilířem vaší práce. Poslouží k tomu Katedra literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

„Na katedře jsou studenti bakalářského studia, kteří pak můžou pokračovat i v magisterském. Jde o takové kreativní lidi, kteří svůj tvůrčí potenciál vkládají do čtení a psaní,“ říká zástupce vedoucího katedry Marta Pató. Podle ní přímo na katedře vznikají i knihy. „Stojí za nimi současní i bývalí studenti, mí kolegové. Původní knihy představují básnické sbírky, esejistické sbírky, prózy. Nechybí ani odborné knihy, časopisy.“

Kam pak směřují absolventi? „Vycházejí od nás malíři, redaktoři, spisovatelé, básníci. Podporujeme je a snažíme se je nastartovat. Myslíme i na lidi, kteří se pak uplatní v knihovnách. Naši absolventi působí taky v různých médiích anebo se podílejí na výuce. Jedna absolventka vyučuje v Paříži na Sorbonně a pravidelně se hlásí. Podle referencí u nás studenti studují rádi.“

Poznávačka Slovanů

Jako další obor se na katedře dá studovat slavistika. „Třeba při výuce polštiny můžou studenti její část absolvovat přímo v Polsku. Nedávno jsme otevřeli i chorvatský modul. Jde o dobrý začátek, jak proniknout do reálií dané země a začít pracovat třeba v cestovní kanceláři.“

Pro zájemce o studium na 29. ledna chystají den otevřených dveří. Pak ho ještě zopakují v únoru. „Přijímací zkoušky představuje písemný test na základě všeobecných znalostí zaměřených na literární kulturu. Pokud tedy člověk čte nějaké literární časopisy, současnou produkci, nemusí se obávat, že bychom ho nechtěli,“ dodává Marta Pató.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

Foto: Honza Ptáček, Český rozhlas

Egyptské sošky, z nichž některé vznikly už v sedmém století před naším letopočtem, objevil díky diplomové práci student Fakulty filozofické Matouš Krátký. Nemusel přitom vyrazit ani k pyramidám, začal zpracovávat starou archeologickou sbírku v Přelouči. Celkem sedm figurek se ukrývalo v jedné z krabic. Nikdo však nevěděl, jaké je jejich skutečné stáří.

Tušil jsi, že figurky budou tak vzácné?

Vůbec ne. Myslel jsem si, že jsou to kopie a že sošky jsou mnohem mladšího data. U popisu v přírůstkové knize je však zaznamenáno „figurka z Kairy“, což je jiný název pro Káhiru, napadlo mě tedy, že bychom mohli se správcem sbírky Matějem Peštou zjistit jejich skutečný původ. Začali jsme proto komunikovat s egyptologickým ústavem, konkrétně s docentkou Květou Smolarikovou. Ta odhadla stáří sošek na 7. století před naším letopočtem až 4. stol. našeho letopočtu a popsala, o jaké figurky se vlastně jedná.

Co je to za sošky?

Jedná se o dva druhy figurek. Čtyři z nich jsou z východního Středomoří, tři z Egypta. Dostupné byly i nižším vrstvám. Znázorňují například člověka, který chtěl dát nějaký dar do chrámu bohům. V rukou drží předmět, ale v dnešní době je nemožné zjistit, co to vlastně bylo za dar. Další figurky mohl mít majitel doma ve své svatyni a mohl je uctívat. Vešebt byla například drobná figurka určená jako pohřební výbava. Harpokratés byl Bůh plodnosti a hojnosti, poznáte ho podle účesu, který má v jakémsi vrkoči na pravé straně. Je zde také hlavička bohyně Týché, známá spíše jako Fortuna. A je symbolem šťastné náhody.

Správce přeloučské sbírky Matěj Pešta dokonce vytipoval cestovatele, kteří sošky mohli na území Čech přivézt. Zmínil celkem tři jména – Aloise Topiče, Jana Vozába, Karla Františka Ludvíka. Proč to mohli být právě oni?

S určitostí to říct nemůžeme nikdy. Ale víme, že cestovali přes Egypt a pohybovali se v okolí pyramid. Předměty byly vcelku dostupné, získávali je vykradači a na tržišti a prodávali v přepočtu na dnešní peníze asi za tři stovky. Je to tedy nejpravděpodobnější hypotéza. Anebo je přivezl některý z dělníků, který zde pomáhal stavět cukrovary.

V čem tvá práce spočívá?

Ve své diplomové práci se zabývám zpracováním archeologické sbírky muzea města Přelouč. Dosud se sbírce jako celku nikdo nevěnoval, čeká mě tedy nelehký úkol, musím popsat jednotlivé předměty a určit jejich dataci.

Celkem se jedná o více jak 500 kusů jednotlivých předmětů. Informace pro katalogizaci čerpám z publikace Karla Sklenáře Archeologický slovník, kde je popsána metodika. Pro hlubší analýzu budu pracovat s další odbornou literaturou. Zatím se věnuji přílohám a dělám dokumentaci. Velkou část práce mám ještě před sebou.

Můžeš být konkrétní? Co musíš popsat?

Bral jsem jednu bednu po druhé a začal s postupnou dokumentací – musí se vytvořit kresby, předměty se měří, váží, dále doplňuji základní popis, takto jsem se postupně „prokousal“ až k těm figurkám. Původně jsem nevěděl, jestli je mám vůbec do práce zařazovat, jestli to není něco moderního. Některé věci zkrátka do archeologie nepatří. Sbírka obsahuje například zkamenělé části zvěře včetně mamuta, ale pokud nejsou prokazatelně opracované člověkem, věnuje se jim věda zvaná paleozoologie.

Co dalšího jsi objevil?

Například sekerku z období eneolitu, která je z mědi. V minulosti se o ní v jedné své studii zmínil doktor Miroslav Dobeš z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Převážně se však jedná o nálezy z okolí Přelouče – například středověké kachle, kamenné a kovové sekerky atd. Součástí sbírky byl původně i monoxyl (dřevěný člun z jednoho kusu dřeva), který je v současnosti umístěný na zámku v Pardubicích.

Myslíš, že díky nálezu by mohlo dojít k otevření stálé expozice?

Určitě by tyto předměty mohly být velkým lákadlem, proč navštívit právě muzeum v Přelouči. Existuje projekt, který by měl vznik muzea podpořit, uvolnily se i nějaké finance. Doufám, že jednou budou figurky k vidění a s nimi i další archeologické nálezy. 

Chtěl by ses po skončení magisterského studia věnovat dále práci historika?

Ač to bude znít asi překvapivě, ubírat se tímto směrem nechci. Zavřu se do dílny a budu restaurovat starý dřevěný nábytek a vlastně občas i nějaké sošky, které se ke mně dostanou třeba z kostela. Doufám, že jednou živnost po svém otci převezmu, zakázek máme pořád dost a práce se dřevem mě hodně baví.

Matouš Krátký (27)

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Poté studoval v bakalářském programu obor Historie + Ochrana hmotných památek na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Nyní na naší univerzitě dokončuje magisterské studium obor Kulturní dějiny: Péče o kulturní dědictví. K historii ho bezesporu přivedli rodiče, maminka pracuje v muzeu v Chlumci nad Cidlinou a otec opravuje starý nábytek. Živnost po něm jednou převezme.