Univerzita Pardubice oslaví třicet let od své přeměny z Vysoké školy chemicko-technologické. Na univerzitní třicetiny studující i zaměstnance upozorní také některé výzvy akce Rozhýbejme univerzitu, která startuje symbolicky 1. dubna. Zapojte se do letošní výzvy a udělejte něco pro svoje zdraví!

Soutěž pořádá Katedra tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice a každý zájemce může s pohybem začít kdykoliv během měsíce dubna. Pro start v soutěži stačí uběhnout minimálně 2 kilometry, ujít 4 km nebo na kole ujet trasu 10 kilometrů.
V tom, jak dlouhou trasu urazí chůzí, během nebo jízdou na kole, budou soupeřit nejen jednotlivci, ale také fakulty a útvary. 

Celkovou délku pohybu za měsíc si univerzitní sportovci budou měřit pomocí mobilních aplikací. Výsledky se budou sčítat a průběžně zveřejňovat. Sledujte proto univerzitní web a sociální sítě.
Vítězný fakultní tým získá opět pohár a nejlepší jednotlivci odměny. Loni během této celouniverzitní akce celkem 420 nadšených sportovců uběhlo či ujelo rekordních 34 649 kilometrů. 

Připomeňte si loňské výsledky na https://www.upce.cz/akce-univerzity-pardubice-rozhybejme-univerzitu-mela-rekordni-ucast-i-vykony.

Hostem březnové Kavárny Universitas (Cesta od alternativních trestů až za zdi věznice, pohledem přes zamřížované okno) byl Petr Vilím, který se podělil o své zkušenosti zaměstnance Vězeňské služby ČR, kde pracoval v letech 1991-2018 jako strážný, na operačním středisku a následně jako Vrchní inspektor strážní služby. 

Ve svém vystoupení, protkaném celou řadou podnětných dotazů z publika, představil jak každodenní život zaměstnanců a trestanců, tak množství způsobů řešení nestandardních situací, k nimž ve věznicích dochází. 

Řeč byla také o alternativních trestech, především pak o fungování domácího vězení, kterému se pan Vilím od r. 2019 věnuje coby specialista monitorovacího systému. 

Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

V roce 2022 odstartoval na UHV FF UPCE vědecký projekt s názvem Ponížení před soudem. Rozvody a manželské konflikty v českých zemích (1783-1918), za podpory Grantové agentury ČR. Projekt vede historička Zuzana Pavelková Čevelová, spoluřešitelkou je doktorandka ÚHV Denisa Vídeňská.

Pustit si můžete také podcast s řešitelkami projektu. 

Na projektu se však podílí i doktorandi a absolventky, kteří tvoří neopominutelnou součást vědeckého týmu. Není bez zajímavosti, že řada členek vědeckého týmu pracuje souběžně s mateřskou dovolenou. Řada z nich se aktivně snaží o slaďování vědeckého a rodinného života.

Jaké to pro všechny je, být součástí většího badatelského projektu a co by poradili ostatním? Přečtěte si rozhovor a nahlédněte za oponu jejich práce.   

Elizabeth Ryšavá Alvarezová a Marie Kalendová 

jsou obě absolventkami magisterského oboru Kulturní dějiny UHV FF Univerzity Pardubice. V projektu se zabývaly přepisem českých pramenů z 19. a počátku 20. století, jako byly soudní zápisy, dopisy farářů, společně s výslechy manželů a svědků.

Barbora Rambousková

je doktorandkou na Ústavu historických věd Univerzity Pardubice. V projektu se zabývá přepisem českých pramenů a připravuje populárně-naučný článek na téma reformy manželského práva v 19. století pro časopis Dějiny a současnost. V rámci doktorského studie se věnuje dějinám lékařství a lékařů v 19. a 1. polovině 20. století.

Pavel Tašek 

je doktorandem Katedry pomocných věd historických a archivnictví FF Univerzity Hradec Králové. V projektu se zabývá přepisem německojazyčných textů a vytvářením jejich stručných regestů, dále detailně dohledává matriční zápisy o aktérech případů. V rámci doktorského studie se věnuje církevním dějinám, konkrétně Jezuitům ve východních Čechách.

Kateřina Motlová 

dokončila doktorské studium na Katedře pomocných věd historických a archivnictví FF Univerzity Hradec Králové. V projektu se zabývá přepisy a korekturou německojazyčných textů – součástí soudních spisů – které doplňuje poznámkovým aparátem. Ve své disertaci se zaobírala rovněž tématem církevní problematiky – konkrétně kodikologickým zpracováním Memorabilien-Buch královéhradeckého biskupství.

Lucie Jakubcová

je doktorandkou Katedry germanistiky FF Univerzity Karlovy. V projektu se zabývá revizí transkribovaných německy psaných textů a s tím související formulací a modifikací transliteračních pravidel. Dále také překladem doprovodných textů do němčiny. V doktorském studiu se věnuje vývoji německého jazyka v českých zemích zejména v období 16. a 17. století a němčině v Orlických horách.

Proč stojí za to, se na takovém projektu podílet? V čem vidíte význam tématu pro historickou vědu/současnost?

Elizabeth: Konkrétně v případě problematiky rozvodů si myslím, že máme velké rezervy v poznání toho, jak celý proces fungoval a co obnášel. Studování tohoto tématu nám může pomoci o kousek lépe proniknout do pohnutek, myšlení a vnímání hodnot lidí, kteří žili před 100 až 200 lety. Při výsleších totiž odhalují takové detaily ze svého života, které v jiných správních dokumentech nenalezneme. 

Marie: Velký projekt rovná se velká zkušenost, která člověka obohatí v rovině odborně profesní i osobní. Téma je zajisté přínosné pro historickou vědu, neboť dovoluje nahlédnout do života lidí v 19. století a ženy z nižších sociálních vrstev vynáší ze stínu totální „bezmoci“. Pro odbornou i širokou veřejnost je to zároveň velmi zajímavé a atraktivní téma.

Barbora: Obecně je často obtížné se dostat k pramenům, kde se můžeme setkat s osobní zkušeností, a právě tento projekt má to štěstí, že umožňuje nahlédnout do svědectví a myšlenek jedince druhé poloviny 19. století.  Vzhledem k tomu že rozvod i násilí v rodině je bohužel stále aktuálním a zároveň i opomíjeným tématem, je důležité mu věnovat pozornost a umožnit příležitost se poučit z minulosti.

Pavel: Vzhledem ke svému odlišnému zaměření nejsem schopen posoudit.

Kateřina.: V prvé řadě se jedná o skvělou zkušenost, která rozvíjí i mnohé „softskills“, nejen ty odborné. Člověk se učí zodpovědnosti, je zapojen do týmu badatelů, což dodává pocit, že na to není sám, že je součástí týmu a že jeho úloha (stejně jako ostatních) je důležitá k tomu, aby byl projekt úspěšný. Věřím, že samotné téma a jeho zpracování v projektu přinese pro historickou vědu i laickou veřejnost mnohá důležitá poznání, která mohou změnit náhled na dobu či dosavadní poznání. 

Lucie: Účast na takovémto projektu přináší jedinečnou příležitost mezioborové spolupráce. Výzkum rozvodů v minulosti může poskytnout cenné informace o změnách v rodinné struktuře, právním systému a sociálním chování, což má význam nejen pro historickou vědu, ale i pro lepší pochopení současných trendů.

Je něco, co vás v rámci bádání na tomto tématu překvapilo? 

Elizabeth: Mnoho věcí. Například, o jak vysoce intimních detailech ze svého života manželé před knězem vypovídali. On totiž záznam citlivých rozhovorů následně posílal dál svým nadřízeným. Nebo také, že v některých případech setrvávaly osoby v manželství, kde jim opravdu šlo doslova o život, a přesto se nedovolaly spravedlnosti a už vůbec ne rozvodu.

Marie: Musím říci, že přepis zmíněných pramenů byl v mnoha ohledech zajímavou až napínavou činností a momentů překvapení se zde skýtalo mnoho. Neubránila jsem se vžít do role žalujících žen, které se většinou nacházely v těžké rodinné situaci, a přesto byly velmi odhodlané změnit svůj život k lepšímu, ač to tehdy nebylo snadné. Překvapilo mě, jak mnohdy i navzdory jasným důkazům trval soudní proces dlouho. 

Barbora: Přestože mi bylo z mého studia postavení ve společnosti, rodině i domácnosti známo, překvapilo mě to množství a brutálnost násilí, které se ve soudních protokolech objevovalo.

Kateřina: Ano, zejména to, že rozvody či manželské nesváry opravdu nejsou pouze záležitostí dnešní doby a že ani důvody k rozvodům se příliš nemění. Bádání mi v podstatě potvrdilo mou dávnou myšlenku, že doba se sice mění, ale charaktery lidí nikoliv.   

Pavel: Vytrvalá snaha dovést k usmíření i ty manželské páry, u nichž z okolností vyplývalo, že poklidné soužití nebude možné. Dále pak míra násilí v některých případech.

Lucie: Vzhledem k tomu, že nejsem primárně historička, měla jsem značně zkreslenou představu o tom, zda vůbec bylo možné rozvést manželství a jak tento rozvodový proces vypadal. Práce na projektu mi tak umožnila nahlédnout za oponu několika manželství, která neskončila úplně šťastně (někdy se za tou oponou odehrávala vskutku krvavá dramata).

Co vám práce v projektu osobně přinesla?

Elizabeth: Minimálně mnoho hodin velice zajímavě stráveného času. A k tomu ještě možnost srovnat dnešní, potažmo mé, vnímání hodnot potřebných v manželském životě s tím, jak je vnímali moji předci. A samozřejmě objevení spousty skutečností, o kterých mě do té doby ani nenapadlo uvažovat, natož je jimi zaobírat. 

Marie: Jak jsem již psala výše, práce na projektu mi přinesla mnoho nových zkušeností. Byla to pro mě taková „ochutnávka“ toho, jak může být práce historika zajímavá. 

Barbora: Přínosnou zkušenost práce nejen v badatelském týmu, ale i s nevšedními pestrými prameny. 

Pavel Rozšíření obzorů v problematice, která jinak stojí mimo můj odborný zájem. Rozšíření německé slovní zásoby o termíny z dané oblasti.

Kateřina: Mně osobně přinesla možnost seberealizace v průběhu prvního roku mateřství. Z odborného hlediska pak jistě prohloubení znalostí, ať už jazykových či oborových. Také zjištění, že práce v týmu může opravdu dobře fungovat, pokud je hlava týmu přátelská, podporující, empatická a pokud dobře přerozděluje práci. Což v tomto případě opravdu byla.

Lucie: Spolupráce na tomto projektu pro mě byla cennou zkušeností v tom, že jsem dostala příležitost spolupracovat s badatelským týmem z jiné univerzity a také s týmem, který se primárně zabývá historií, nikoliv lingvistikou. Mohla jsem si tak potvrdit, že můj obor studia a mé znalosti jsou interdisciplinárně využitelné a poskytují historikům důležitou podporu při zpracování německy psaných textů. A ačkoliv jsem se během svého studia i badatelské činnosti setkala s řadou textů, ať již úředního nebo osobního charakteru, byly pro mě dokumenty z rozvodových procesů něčím novým a obsahově velmi zajímavým. V neposlední řadě musím zmínit i fakt, že možnost spolupracovat na tomto grantovém projektu pro mě znamenala vzácné vybočení z každodenních rutiny mateřské dovolené.

Co byste poradili mladým badatelům, kteří jsou součástí takového většího projektu poprvé? 

Elizabeth: Nebojte se vrhnout do společné práce, protože vědomí toho, že můžete alespoň maličkým dílem přispět do něčeho tak zajímavého je velice uspokojující. 

Marie: Aby dělali samozřejmě svou práci poctivě a ideálně pravidelně, aby nevypadli z „rytmu“ načtených informací. 

Barbora: Nebát se učit novým věcem ani se věnovat tématům, která přímo nesouvisejí s vaším vlastním výzkumem.

Pavel: Ovládat písmo a jazyk pramenů, s nimiž se má pracovat.

Kateřina: Mladým badatelům, nováčkům v této oblasti, bych poradila, aby si zdravě věřili, že to zvládnou. Pak jde všechno lépe. A aby se naučili si dobře organizovat čas na práci (pro mladé badatele s dětmi to platí dvojnásob), aby mohli své splněné úkoly odevzdávat včas. A propos s šálkem kávy či čaje jde ta práce také mnohem lépe. :-)

Lucie: Obecně lze někomu, kdo se účastní řešení grantového projektu poprvé, doporučit, aby si již na začátku dobře rozvrhl harmonogram řešení jednotlivých fází projektu a tento harmonogram průběžně naplňoval, aby se vyhnul probdělým nocím v termínu uzávěrky. Klíčovou věcí každého projektu je komunikace – a to jak s vedoucím práce, tak případně s ostatními členy týmu. Případné nejasnosti by měly být řešeny hned. Neméně důležitá je i průběžná zpětná vazba.

Čas na kávu. Hostem první letošní přednášky Kavárny Universitas byl docent Filip Grygar z katedry filosofie a religionistiky. 

V přednášce pojmenované Zadní schodiště Wernera Heisenberga aneb o německém géniovi fyziky, jenž podepsal pakt s ďáblem mluvil o vědci, který se během druhé světové války pokoušel pro nacistické Německo sestrojit atomovou bombu. Filip Grygar se však v přednášce nezaměřoval jen na jeho vědeckou činnost, nýbrž i na jeho celkový život. 

Posluchači se tak dozvěděli i o mnoha Heisenbergových charakterových rysech, které později vedly i k jeho podřízení se Adolfu Hitlerovi. Kromě toho došlo i na mnoho oslích můstků, díky kterým došla řeč také k mnoha dalším fyzikům té doby. Mezi ty patřili i ti vědci, kteří nakonec pomáhali sestrojit bombu pro Američany.

Další Kavárna Universitas se uskuteční 26. 3. 2024 od 17:00 v Klubu 29.

Foto: Petr Špaček, Univerzita Pardubice

Klidná síla a energická včelička, i tak by se dali charakterizovat Čestmír Strakatý a Andreas Papadopulos, kteří 11. března zavítali na Univerzitu Pardubice v rámci cyklu Čaj o páté. 

Oba hosté se pohybují v mediálním prostoru, ale každý svou profesi vykonává trochu jiným způsobem. Čestmír Strakatý, moderátor, novinář a autor vlastního podcastu, má za sebou tisíc rozhovorů a zná své hosty především ze studia. Andreas Papadopulos, novinář a zahraniční zpravodaj České televize, naopak disponuje zkušenostmi z terénu a dění v cizině. 

Diváky, kteří v pondělí odpoledne zaplnili univerzitní aulu zajímala především náplň práce obou hostů - jak vypadá jejich běžný pracovní den. 

„Moje práce je extrémně flexibilní. Mám různé dny, které jsou různě náročné, ale člověk nakonec zjistí, že ta práce je něco, z čeho mentálně nevypadává. Stejně pořád přemýšlíte o tom, s kým budete mluvit a na co se budete ptát,“ uvedl Čestmír Strakatý

Andreas Papadopulos popsal svou pracovní rutinu následovně: „Práce zahraničních zpravodajů znamená vypravit se na dané místo, podívat se a následně to správně interpretovat, byť svým zrakem, ale na základě své znalosti, zkušenosti a historie.“

Velká část debaty se točila kolem rozhovorů a reportáží jako takových. Kolik času věnují oba hosté přípravám a rešerším, jaké je působení před kamerou? Jedná se o zaběhlou činnost, kterou občas zpestří nezbytná konfrontace?

„Novinařina je opředena spoustou stereotypů. V seriálech vidíte scény, kdy jde někdo chodbou a vrhá se na něj mufloní stádo novinářů, které řve páté přes deváté. To prostě není pravda, tak to nefunguje, není to tak dramatické,“ uvedl na pravou míru Papadopulos. 

Čestmír Strakatý dodal svůj pohled na nepolitické rozhovory: „Můj podcastový rozhovor by měl být konstruktivní, odhalující, měl by vést k poznání člověka. V takovém případě je konfrontace kontraproduktivní.“

Debata se stočila i k problematice veřejnoprávních medií a k českému duálnímu systému médií. Co přinesl médiím rozmach placeného obsahu? Jak těžké je se v tomto prostředí udržet? A jak pracovat s informacemi?

Andreas Papadopulos přišel s jasným postojem: „Načerpat zkušenost, postavit se do středu a klást otázky napravo i nalevo. Já jsem taková pilná včelička v úlu, která se vypraví pro med, pro informace, vrátím se do úlu sednu si doprostřed a budu rozdávat na všechny strany stejně. To je má filosofie v mediálním světě.“ 

„Já s tím souhlasím, ale problém je ten, že nemáme jen novináře, kteří by byli nestrannými pozorovateli, kteří informace přinesou. Část lidí, a je jich poměrně hodně, chtějí novináře, který bude na jejich straně a bude obhajovat jejich názor,“ uzavřel téma Čestmír Strakatý. 

Další setkání z Cyklu Čaj o páté se uskuteční 9. dubna v bistru Laborka. Tématem debaty bude Woke Culture v USA.

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE

Studenti bakalářských a navazujících magisterských programů Fakulty filozofické Univerzity Pardubice mají možnost získat stipendium na podporu zahraničního pobytu, který si sami zorganizují za účelem např. zlepšení jazykových dovedností, pro výzkum ke kvalifikační práci, absolvování studentské praxe atp.

Tato podpora je určena pouze pro cesty, k jejichž financování nelze využít programu Erasmus.

Zahraniční pobyt musí trvat minimálně jeden měsíc (30 dnů) a student může žádat o podporu ve výši až 25.000 Kč s ohledem na konkrétní zemi, kde se mobilita uskuteční (o výši přidělené částky bude vždy rozhodováno individuálně, s přihlédnutím k odhadovanému objemu cestovních a pobytových nákladů spojených se zvolenou destinací). Student si předem sjedná spolupráci s oficiální institucí (univerzity, archivy, knihovny, muzea, vzdělávací agentury).

Výjezd může být uskutečněn kdykoli v průběhu letního semestru akademického roku 2023/24, nejpozději však do 31. 8. 2024.

V případě zájmu vyplňte „Žádost o přiznání stipendia na podporu studia v zahraničí – Plán zahraničních mobilit“, která je dostupná na intranetu:  

Možnosti studia v zahraničí   

Dokumenty doručte osobně na děkanát FF UPCE (paní Barboře Krpatové).

Univerzita Pardubice Pardubice navštívil 5. března 2024 americký velvyslanec v ČR Bijan Sabet.

Dopoledne se velvyslanec USA setkal s vedením univerzity a vedením Fakulty filozofické. Hlavním bodem jeho programu byla především otevřená debata se studentkami a studenty.

Po krátkém úvodu pana velvyslance na téma U.S.-Czech Relations in 2024: Strengthening Long-Lasting Transatlantic Partnership následovala živá a podnětná diskuse. Debatou provázeli naši studenti Kuba a Martin, kteří oba studují angličtinu na katedře anglistiky a amerikanistiky.

Rozmanitost témat zahrnovala nejen práci velvyslance, jeho zkušenosti ze Silicon Valley, budoucnost umělé inteligence, ale taky výzvy, kterým čelí mladí lidé. Dotazy se týkaly výměnných pobytů, politických témat i LGBTQ+ komunity.

Silně rezonovala problematika české kultury a České republiky jako takové. Sám velvyslanec zmínil že má rád turistiku, českou "pub culture" a smysl pro humor.

Ve volném čase je Bijan Sabet vášnivým fotografem, proto jsme mu jako malou pozornost darovali fotografii, kterou vyfotila naše studentka Bára z vizuální antropologie. 

Velvyslanec USA, tehdy Andrew H. Schapiro, byl na Univerzitě Pardubice naposled v roce 2015.

Fakulta ekonomicko-správní a Fakulta filozofická Univerzity Pardubice srdečně zvou akademickou obec na event „Společnost a její správa: Společnost a média“. Akce proběhne ve středu 10. 4. 2024 od 9.45 hod. v prostorách budovy DB a Atria UPCE. 

Na akci vystoupí:

• Mgr. Michal Zitko, MPA, tajemník, Magistrát města Pardubic
• Richard Samko, moderátor, Česká televize
• Johana Bázlerová, digitální tvůrkyně, novinářka, juniorní poradkyně předsedy Senátu
• Kovy, influencer

Doprovodný program:
Workshopy s Demagog

Neformální setkání:
Hudební vystoupení

Akce je pořádána pod záštitou děkana Fakulty ekonomicko-správní prof. Ing. Jana Stejskala, Ph.D. a pod záštitou děkana Fakulty filozofické doc. Mgr. Jiřího Kubeše, Ph.D.

Kontakt: JUDr. Martin Šmíd, Ph.D. - martin.smid@upce.cz, tel. 466 036 164

Avizo Univerzity Pardubice

Co znamená naučit se sociologicky myslet? Důkladně ošlapat chodník, říká Jan Mandys, sociolog a psycholog z Fakulty ekonomicko-správní. Práce s lidmi, setkávání a komunikace s nimi, problémy reálného života a snaha najít řešení z každé situace, pomáhat a vzdělávat. 

Máme za sebou léto, měl jste více času na svou vědeckou práci a výzkum? 

Úplně ne. Ale přesto jsme jeden smluvní výzkum začali realizovat. Před nedávnem jsme dělali výzkum na problematiku bydlení v České a Moravské Třebové. Pro Českou Třebovou připravujeme další, který se bude týkat situace v sociálních službách a podpoří místní komunitní plánování sociálních služeb. A díky tomu jsme získali smluvní výzkum pro Kraj Vysočina, kde mapujeme situaci v sociálně vyloučených lokalitách. Výzkum bude hotový na podzim a poslouží krajskému úřadu při vytváření a implementaci lokální sociální strategie. Takže jsem se ani v létě nenudil. 

Pěkně se vám to „nabalilo“…

Moje vědecká práce je primárně zaměřená na aplikovaný výzkum pro praxi. A je pravda, že se nám daří relativně často získávat zakázky na výzkum. Několik let jsme například v rámci spolupráce s krajským úřadem mapovali situaci pro vznik Koncepce rodinné politiky Pardubického kraje. 

Kde vaše výzkumy pomáhají nejvíce?

Obecně mohu říci, že moje vědecká činnost zahrnuje aktivity, které pomáhají podpořit, zlepšit či nastavit rozvojové aktivity v obcích a často se týkají bydlení nebo nějaké části sociální politiky. Jsme rádi, že regionální veřejná správa chápe univerzitu jako vhodný zdroj na spolupráci. S našimi výzkumy pracují managementy obcí a regionů i úředníci. Neslouží tedy pouze pro psaní vědeckých článků, ale jsou užitečné v praxi, protože pomáhají buď něco vytvořit, nebo vylepšit.

Býváte hodně v terénu?

Ano, v terénu jsem docela často. Ještě častěji ale s našimi studenty, které se do těchto praktických věcí snažím zapojovat. Naučit se sociologicky myslet totiž znamená, že si ten „chodník ošlapete“. 

Sociologii se věnujete vědecky. Jaké předměty učíte studenty na Fakultě ekonomicko-správní?

Kromě sociologie vyučuji také psychologii, patologické jevy a komunikační dovednosti. 

Téma psychologie a sociologie je dost široké… 

Oba předměty ale představují základnu humanitních věd, která se opírá o filozofické poznatky staré tisíce let. Včetně základů filozofie považuji tyto předměty za základ jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání. Zvyšují všeobecný přehled, zlepšují uvažování a podporují individuální světonázor. Důležité je také to, aby studenti pochopili, že vysoká škola sama o sobě nikoho nenaučí. Studenti tu hledají odpovědi na svoje otázky a vyučující je pouhým průvodcem na cestě za poznáním. 

Co se studentům snažíte předávat?

Mým cílem je, aby studenti viděli, jak funguje reálný život. Teorie je dobrý pomocník, ale tím, že nejsme na humanitních studiích a studenti mají jinou náplň svého snažení, je důležité jim ukázat, že existuje i jiný svět než ten v kancelářích úřadů nebo v tabulkách daňových výkazů. A také to, že svět je velmi barevný. 

Snažíte se je vyburcovat, aby se zajímali? 

Snažím se aktivizovat studenty k činnosti, ze které si odnesou nějaký nový pohled na sebe sama. Aby se mohli rozvinout a případně poznat, jak v reálu podpora tzv. „měkkých dovedností“ vypadá. Jeden můj předmět se odehrává přímo v terénu, kde studenti zažijí aktivity, které se běžně odehrávají na podnikových, firemních či jiných školeních, teambuildingu. Jednou za semestr vezmu některé studenty na zkrácenou aktivitu, třeba na takovou procházku okolo Labe. V omezené míře si vyzkouší techniky seberozvoje na vlastní kůži. 

Co dalšího si do života odnášejí?

Moji studenti si mají hlavně odnést to, aby nezapomínali myslet a nebyli ovce. Aby věděli, že pokud něco chtějí, tak je lepší si o to říct než čekat, že to přijde samo a být v nejistotě. A také to, že jsou lidmi a podle toho se mají chovat a vážit si sebe sama. 

Už jste zmínil, že se studenty vyrážíte na různé outdoorové výjezdy. Co je cílem?

Primárně ukázat studentům, že vystoupení z komfortní zóny je užitečné a pro život žádoucí. A také demonstrovat, jak důležitá je interakce s druhými lidmi. Moje „venkovní“ cvičení posilují týmovou spolupráci, snažím se citlivě zapojovat introverty. Některá cvičení ale děláme také v učebně v rámci předmětů na podporu komunikačních dovedností. Už to, že změníme prostředí a jdeme kamkoliv mimo učebnu, přináší efekt. Studenti jsou daleko otevřenější, uvolněnější. Venku mluví i ti, co si během běžné výuky odbydou jen to nejnutnější. Zažívají na vlastní kůži, jaké to bude, až ve svém zaměstnání vyjedou na teambuilding. Já se jim snažím demonstrovat, jak některé seberozvojové a rozvojové skupinové techniky fungují, aby se toho nebáli. 

Pro zpestření výuky používáte i loutkové divadlo. Jak to vzniklo?

Smyslem bylo inovovat moji outdoorovou výuku a připravit poněkud radikálnější program na posílení komunikačních a prezentačních dovedností. S celou řadou studentů, kteří se mých outdoorových hodin zúčastnili, jsme v minulosti vyráželi i na nová místa a testovali aktivity, které bych mohl následně aplikovat do výuky. Přitom mě napadlo, že by bylo fajn nebýt „venku“ pouze pro sebe, ale být přínosem i pro okolí, kde zrovna jsme. Na cestách jsme totiž potkali mnoho zajímavých lidí, kteří rádi studenty v úkolech podporují. A loutkové divadlo je věc, která není tak náročná jako běžné divadlo a studenti se mohou za loutky tak trochu „schovat“. Proto vznikl zcela amatérský soubor „Přetržené nitě“. 

K čemu slouží a jak na to studenti reagují?

Jednoznačně pomáhá tomu, aby studenti ještě více prohloubili svoji schopnost komunikace. Navíc jsme zájezdové divadlo a máme za sebou první potulnou štaci. Jde tedy nejen o komunikaci, ale vezeme si celé divadlo i s materiálem na vozíku. Dohromady váží skoro 40 kilo, všichni máme batohy na zádech a putujeme krajinou. Letos jsme měli domluvené představení, ale za rok chceme vyrazit čistě do neznáma. Zastavit se na návsi, rozdělat divadlo a začít hrát pro kolemjdoucí. Naše divadlo má nejen 3 herce, ale také „kulisáka“ a rádi jsme byli i za doprovod, který nám pomohl tlačit ten náš vozík. Rád bych měl v souboru další jednu až dvě dvojice herců, rozšířil repertoár o další hry. Náš soubor je otevřený každému.

Jaké plány máte s divadlem dál?

Mimo léto připravujeme koncept hraní v Pardubicích. Je třeba si uvědomit, že je to dobrovolná činnost a časová náročnost také není úplně malá. Chtěl bych nastudovat dvě nové hry a připravit divadlo na pravidelné vystupování v Pardubicích pro ty, kterým by to mohlo udělat radost. Určitě ale budeme vystupovat v září na Dni pěstounů v Dobrušce a v říjnu na Noci vědců na Univerzitě Pardubice.

Jste také kouč a psychosociální poradce, co to znamená?

Jako psychosociální pracovník v naší poradně klientovi poskytnu základní vhled do problému, správně ho vyslechnu. Nabídnu varianty řešení a prakticky ve všech případech odešlu klienta na další místo, kde je již informovaný psycholog. Dále pomáhám studentům získat sociální dávky, stipendia, zprostředkovávám kontakt na další sociální služby mimo univerzitu. Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o stanici první pomoci, pokud člověk neví, co má ve své složité situaci dělat.

Kdo a s jakými problémy za vámi může přijít?

Přijít může jakýkoliv student nebo pracovník s jakýmkoliv problémem. Jádro mé práce opravdu spočívá v orientaci v problému, zajištění podpory úřadů a podpory univerzity ve věci individuálního plánu či stipendií. Nejčastěji se na mě obrací klienti s potřebou orientace ve studiu. Další hledají sami sebe – zde dobře funguje seberozvojová skupina, která na univerzitě funguje. Následují pak vztahové problémy. Nově se problémy týkají nespokojenosti se životem – úzkosti a depresivní stavy. To jsou ale případy, které posílám okamžitě dál k příslušnému odborníkovi.

Jak vaše pomoc konkrétně vypadá?

Začátek je v rozhovoru a vytvoření anamnézy problému klienta. Poté buď zůstává u mě – seženeme formuláře příslušné žádosti, vyplníme je spolu, zavolám na úřady a pomohu s počáteční komunikací. Důležité je poskytovat podporu, nikoliv řešit za klienta. Zároveň je třeba říci, že každý člověk, byť má stejný problém, je jiný a neexistuje univerzální postup ani přístup. S ohledem na mnohdy citlivé problémy může naše spolupráce probíhat do značné míry i anonymně. To je důležité i proto, že si vedeme evidenci klientů, každý má u mě svůj kód. Velmi záleží na povaze problému. 

Dříve jste se zaměřoval na práci s lidmi bez domova. Co vás k ní přivedlo?

S lidmi bez domova jsem začal pracovat jako dobrovolník už při studiu na vysoké škole. Věděl jsem, že nechci pracovat se seniory ani s dětmi. Prostředí, kde jsem se dlouho pohyboval, bylo plné uživatelů drog. V době potřebné praxe se k nám na katedru dostala možnost stát u rozjezdu prodeje časopisu Nový Prostor v Ostravě. Tento časopis pomáhá lidem bez domova získat alespoň prostředky na základní obživu. Nabídka mě zaujala a rok jsem na severu Moravy pracoval jako dobrovolník, a pak jsem skoro rok i pobočku vedl. V podobné práci jsem pak pokračoval po návratu do Pardubic. Tady jsme vytvářeli podmínky pro rozvoj nízkoprahových služeb pro lidi bez přístřeší. 

Pokračujete v této práci? 

Od roku 2007 vedu pracovní skupinu Komunitního plánování sociálních a souvisejících služeb ve městě Pardubice s názvem „Cizinci, menšiny a osoby ohrožené sociálním vyloučením“. Nejedná se o přímou práci s uživateli služeb, ale o to, aby systém sociální pomoci fungoval efektivně a jako záchytná síť. Posledním velkým úspěchem byl vznik ordinace pro tuto skupinu lidí, která v letošním roce dostala i ocenění v podobě Ceny Ministerstva vnitra za inovaci ve veřejné správě. Pardubice v tuto chvíli připravují výstavbu nového azylového domu pro muže a noclehárny. Stávající budova totiž zdaleka nesplňuje potřeby cílové skupiny.

Dá se říci, s jakou skupinou těchto lidí je práce nejnáročnější? 

Rozhodně se to říct nedá. Každá skupina má svoje specifika. Lidé bez domova, uživatelé návykových látek, etnické menšiny či cizinci se nejvíce potýkají se stigmatizací. Dalším problémem jsou dluhy, které většina i při nejlepší vůli nedokáže platit, a snaha zachovat si peníze na důstojný život. Pracovat se jim zkrátka nevyplatí, protože jim mnoho prostředků nezbude. Otázkou není ochota spolupracovat, ale reálné možnosti. Nejsou to dluhy, ale neustálé nezdary. Odsuzování zcela rozloží osobnost člověka a ten postupně ztrácí kompetence zvládat i ty nejběžnější situace. Čím déle trvá jejich život v nepříznivých podmínkách, tím je propad horší a návrat složitější, či rovnou nemožný. 

Proměnil se za ty roky vaší práce obraz bezdomovce?

To je právě důležité si uvědomit! Doba, kdy byl typickým bezdomovcem pán s igelitkou, lahví vína okolo padesátky, který nikomu neubližuje, je minulostí. Přibývá mladých bezdomovců i žen, osob s takovou kumulací handicapů, že nepatří do žádné sociální služby. Pokud společnost dokáže najít odpověď na to, proč některého člověka krizová situace srazí na úplné dno a jiného naopak stejná posílí, dokážeme těmto lidem pomoci. Do té doby záleží na jejich vnitřní vůli, výši dluhů, možnosti získat dostupné bydlení a třeba práci na chráněném trhu práce. 

Společnost, přestože celou řadu jevů odsuzuje, zároveň dogmaticky trvá na vyřešení problému. Neznamená to ale pomáhat problémové osobě za každou cenu. Nikoho nemůžete nutit ke změně bez jeho svobodné vůle. A pokud si přeje zemřít v kartonové krabici, má na to právo. Důležité je, aby takový člověk věděl, že jsou i jiné možnosti. 

Říká o sobě: Ve svém volném čase jsem nejraději venku. Jít s malým batohem na zádech, spát pod hvězdami a setkávat se s místními lidmi v místech, kde zrovna jsem. Až budou děti o něco větší, tak batoh přebalím na brašny na kolo. Jsem velký fanoušek deskových her. Rád také fotím, čtu a mám rád ticho. Ale úplně nejvíc spokojený jsem mezi lidmi, co jsou mi nejbližší. Což se s tím tichem moc neslučuje

TEXT Zuzana Paulusová/ FOTO Radek Plžík, archiv Jana Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Přijďte si poslechnout historičku Darinou Martykánovou, která aktuálně působí na Universidad Autonóma de Madrid. Její hlavní specializací jsou transnacionální studia, produkce a cirkulace informací zejména v evropsko-středomořské oblasti. Dalším směrem jejího výzkumu je zkoumání redefinice maskulinity v souvislosti s diskurzem pokroku a civilizace. Na Ústavu historických věd vystoupí dne 4. března ve 14:00 s přednáškou Lékařství a maskulinita v 19. století ve španělské a francouzské kultuře (učebna EA-10029) a  pak 5. března v 8:00 s tématem Láska, disciplína a budoucnost. Diskurz osmanských intelektuálů o dětech a rodině 1870 – 1918 (učebna EB-B01009). Darina Martykánová vítá živou diskusi, proto neváhejte a přijďte se zapojit.