Fakulta filozofická přivítala zahraniční studenty, kteří stráví semestr v Pardubicích. 

Aby se lépe zabydleli, fakulta pro ně v pondělí 17. února uspořádala informační schůzku (Orientation Meeting). Akce byla pro „Erasmáky“ skvělou příležitostí k seznámení s ostatními kolegy a členy fakulty.  Studenti se tak mohli vzájemně poznat a zjistit, že mají podobné otázky a nejsou v tom sami.

V současnosti fakulta hostí 12 studentů z různých koutů světa, včetně Tchaj-wanu, Řecka, Turecka a Japonska. 

Nezapomeňte na UPCE Erasmus Day 2025, který se koná v úterý 25. 2. 2025 od 10:00 do 15:00 v budově EB, kde se dozvíte všechno k zahraničním výjezdům.

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice

Bez lásky je na světě smutno, a proto jsme trochu té romantiky přinesli i do univerzitního kampusu. Po celý týden jste se mohli vyfotit ve valentýnsky vyzdobených fakultních rámech i ve fotokoutku v budově EB. Své lásce jste se vyjádřili prostřednictvím Love boxu, váš vzkaz si mohla přečíst na valentýnské zdi.

Netradiční rande čekalo zájemce v univerzitní knihovně. Svého partnera si čtenáři vybrali ze zajímavých knih, zabalených tak, aby jejich titul zůstal skrytý. 

Kreativní duše s námi tvořily valentýnky či placky. Hezkou vzpomínku si pak na dvě stovky z vás odnesly v podobě polaroidové fotky. Valentýnská hlídka obdarovala perníčkem studující, kteří přišli v červeném. Děkujeme všem, kteří se zapojili!

Univerzita Pardubice přivítala zahraniční studenty, kteří stráví letní semestr studiem na jedné ze sedmi jejích fakult. Během tzv. Orientačního týdne / Orientation week se studenti seznamují nejen s kampusem, ale i s městem. Pro studenty jsou připraveny informační schůzky na fakultách, interkulturní kurz či kurzy češtiny. 

Součástí Orientation week je také doprovodný program Erasmus Student Network. Pardubičtí vysokoškoláci ze studentského spolku ESN usnadní nováčkům jejich počáteční kroky v cizí zemi a městě. Tomu se čeští studenti věnují nejen během tohoto týdne, ale pro zahraniční studenty připravují zajímavý program i v průběhu celého semestru.

„V letním semestru očekáváme příjezd 69 studentů z 27 partnerských univerzit z 15 zemí. Nejvíce Erasmus studentů přijelo z Portugalska, Řecka, Itálie a Turecka, početní jsou též studenti z Tchaj-wanu, kteří přijíždí na základě rámcových smluv mezi UPCE a tchajwanskými univerzitami,“ uvedla Martina Votoupalová z Oddělení pro mezinárodní vztahy Univerzity Pardubice. Téměř tři desítky zahraničních studentů se navíc rozhodly prodloužit si pobyt ze zimního semestru.

Jako malý chlapec se musel vypořádat s mozkovou obrnou a později i s psychickým handicapem. Mohl se před světem schovat za počítač, nebo začít bojovat s osudem. A tak se bil. Dneska stojí student Fakulty filozofické Lukáš Šnobl na golfovém hřišti a jeho handicap ho rozhodně neomezuje. Loňská světová jednička naopak dokazuje, že v plnění snu není překážkou.

Jsem na golf dobře oblečená? Vím, že to má svá pravidla…

Říká se tomu golfová etiketa. Specifické normy chování i oblékání jsou v golfu historicky velmi silně zakořeněné. Nejsou povoleny například modré džíny, sportovní trička bez límečku a u žen třeba tílka s úzkými ramínky. Džíny sice nemáte, ale mikina s tkaničkami vhodná není. Vestu byste měla mít sportovnější a chybí vám i golfové boty (smích).

Bez nich na hřiště nemůžu? 

Můžete, ale pro hru je lepší mít boty se speciální podrážkou, která při hře nepodkluzuje a umožní hráči opřít se do rány přesně, jak potřebuje. 

Jsme na golfovém hřišti nedaleko Pardubic. Tady trénujete?

Ano, tady bývám hodně často. Mám to při cestě z Hradce do Pardubic, kam chodím do školy. Je to standardní golfové hřiště s 18 jamkami a patří mezi nejnáročnější golfová hřiště v České republice. Existují ale i menší hřiště, která mívají pouze devět jamek a ty se pak chodí dvakrát. Během hry tak nachodíme třeba i deset kilometrů.

To už je menší túra. Jak to zvládáte?

Dneska už dobře. Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné a byl jsem velmi vyčerpaný. Při odpalu člověk zapojuje mnoho svalů, soustředí se na konkrétní pohyb, sílu odpalu a když k tomu přičtete to chození, je to dost namáhavé. Při turnajích EDGA a CZDGA využívám k pohybu po hřišti takové to malé vozítko – buginu.

Vy totiž nejste běžný golfista…

To nejsem. Oproti zdravým golfistům mám totiž dva handicapy. 

Jak to myslíte?

Všichni golfisté mají handicap golfový. Konkrétní číselná hodnota handicapu vyjadřuje schopnosti každého golfového hráče. Čím je handicap nižší, tím lépe. Jeho maximální hodnota je 54, tu mívají začátečníci, a minimální prakticky neexistuje. U nejlepších amatérských hráčů světa se pohybuje okolo + 4, u profesionálů se neuvádí. Tiger Woods v době své největší slávy měl teoretický handicap + 8. Můj je momentálně 9,6. 

A vy k tomu máte ještě zdravotní handicap… 

Narodil jsem se předčasně a postihla mě dětská mozková obrna, kvůli které mám ochrnutou pravou polovinu těla. V dětství mi psycholožka ještě diagnostikovala Aspergerův syndrom, kvůli kterému mívám potíže v komunikaci i běžném sociálním chování.

Na první pohled ale váš handicap není vůbec vidět.

Tomu pomohl právě golf, který mě neuvěřitelně posunul po všech stránkách. Svaly získaly na síle a částečně jsem rozpohyboval ruku i nohu. Teď jsem dokonce schopný odchodit celý turnaj po svých a po jeho skončení bych klidně pokračoval dál (smích). A zlepšil jsem se i v komunikaci s lidmi, nemám z nich už takový strach a už dokážu některým také důvěřovat.

Kdo je váš vzor?

Když se kouknete na můj vozík, je to jasné (smích). Samozřejmě Tiger Woods. Z handicapovaných golfistů je to Manuel De Los Santos z Dominikánské republiky, který v 18 letech přišel o nohu a chodí o berlích. S přehledem zvládne s jednou nohou ujít 18 jamek. Párkrát jsem se s ním setkal, společně jsme trénovali a popovídali si.

Míváte nějakou taktiku?

Vždycky studuju plánek jamky, abych viděl vzdálenosti překážek a mohl s tím při odpalu počítat. Podle toho odvíjím ránu, abych si přihrál na určitou vzdálenost. 

Jaká překážka je pro vás nejhorší?

Magnetem pro míčky je vždycky voda. Ale pro mě je nejhorší písek, protože v něm kvůli pravé noze hůř držím stabilitu. Když se mám otočit, tak mi noha většinou ujede dozadu a potom to netrefím tak, jak bych chtěl. 

Zohledňujete při odpalu i okolní podmínky?

Jasně, hodně záleží, jestli a jak moc fouká vítr, jaká je vlhkost vzduchu, jestli je teplo atd. Podle toho pak vybírám i konkrétní hůl. 

Proto jich máte v bagu tolik?

Každá z nich se hodí pro jiný odpal. Podle pravidel jich můžu mít maximálně až 14. Máme čtyři takové hlavní typy holí. Dřeva (woods) se používají na delší odpaly, železa (irons) slouží naopak pro ty kratší, wedge jsou určeny pro hru do 100 metrů od jamky a z horších pozic, jako je hra z písku nebo vysoké trávy, a pomocí putterů (putters) doklepáváme míček do jamky. Nemůžu proto sáhnout po jakékoliv holi, musím její výběr dobře promyslet.

Vybrat správný míček je také taková věda?

Míčky jsou jen dvojí – pro hru a tréninkové. Je přesně daná jejich hmotnost i průměr. Na povrchu každého golfového míčku je okolo 400 důlků – dimplů, které zlepšují aerodynamiku letu. Takto tvarovaný míček má oproti tomu hladkému až dvojnásobný dolet.

Můžete se na soupeře nějak připravit?

Soupeři se úplně přečíst nedají. Před turnajem se většinou dívám na seznam přihlášených. Podle jejich golfového handicapu si udělám představu, jak na tom výkonnostně jsou, můžu předvídat, s kým asi turnaj půjdu. 

Proč jsme dneska na hřišti úplně sami?

Pomalu končí sezona a venku už se skoro nehraje. Přes zimu golfisté většinou trénují uvnitř na speciálním trenažeru, který snímá dráhu hole, rychlost míčku, kudy vedu švih a jak švihnu. Trochu ohřát se dá ještě na pár turnajích v zahraničí.

Chystáte se někam?

V druhé polovině ledna se hrají v Portugalsku dva mezinárodní turnaje a aspoň na jednom bych si rád zahrál. Ve škole budu mít zrovna zkouškové období, takže by to šlo zvládnout.

Jaké golfové úspěchy máte na svém kontě?

Když začínal semestr, byl jsem v Německu na mistrovství Evropy, kde jsem se umístil na čtvrtém místě, i to je ale super výsledek. Vloni jsem byl v Praze stříbrný na turnaji Czech Disabled golf Masters a vícemistr ČR na turnaji Czech Disabled golf Open, kde jsem byl letos v kategorii Mistr ČR až třetí. Dlouho jsem byl světová jednička v žebříčku EDGA v kategorii Nett, tedy s vyrovnáním handicapu. Nikdo z juniorů u nás nic podobného nedokázal. Teď se držím v celosvětovém žebříčku na 30. místě, v juniorské kategorii na čtvrtém.

Jaká byla vaše cesta ke golfu?

Když řeknu trnitá, tak je to asi málo výstižné. Začátky byly šíleně těžké. Teď už se tomu směju. Musím ale říct, že sám jsem si golf nevybral, ani by mě to nenapadlo. To golf si vybral mě.

Jak to?

Snažili jsme se s mamkou najít pro mě nějaký sport, abych pořád neseděl u počítače. U nás v Polici nad Metují ale u všech sportů vyžadovali ten nejlepší výkon nebo preferovali v uvozovkách zdravého člověka, a já jsem v té době ani jedno nesplňoval. Až na nás jednou na internetu vyskočila pozvánka: Pojďte hrát golf pod broumovskými stěnami. Mamku to hned zaujalo a druhý den navíc potkala kamaráda, který shodou okolností golf trénuje. Řekl jí, ať určitě přijdeme podívat. 

A tak jste přišli…

Jasně. Hned mi ukázali golfové hřiště, vysvětlili, co a jak, dali mi do ruky hůl a můj první míček a řekli: „Hraj!“ Jakákoliv fyzická aktivita pro mě byla tehdy hodně náročná, i přesto to ale byla obrovská zábava. Snažil jsem se stůj co stůj trefit holí tu zatraceně mrňavou kuličku (smích).

Kdy jste začal brát golf opravdu vážně?

Od té první rány. Hodně tomu pomohlo i to, jak mě v klubu Grosshof Broumov mezi sebe okamžitě přijali. Majitelé, trenér, děti i další členové klubu byli taková velká rodina, dokázali poradit, podpořit a radovat se s hráčem. Na to jsem do té doby nebyl vůbec zvyklý. Už na základní škole jsem býval z kolektivu spíš vyloučený, moc mě kvůli mému handicapu nebrali a nikdo se se mnou nebavil… 

Máte pořád ten svůj první míček?

Jojo, mám ho, ale je doma někde zahrabaný.

Kolik odpalů máte od té doby za sebou?

Tak milion (smích). Co jsem dostal hůl do ruky, trénuju, jak se naskytne příležitost, a vidím, že se postupně zlepšuju. Ze začátku jsem byl rád, že vůbec trefím míček. Když dneska neletí tam, kam chci, nejsem vůbec spokojený.

Býváte naštvaný?

Když je to rána, kterou chci opravdu trefit a dávám si na ní záležet, tak jo. Měl jsem dokonce období, kdy hole lítaly všemi směry a hodně jsem se vztekal. Teď už se snažím držet (smích).

Kdo je vaším největším fanouškem?

Určitě moje mamka. Bez ní bych nemohl hrát ani studovat na univerzitě. 

Co studujete?

Studuju filozofii a religionistiku na Fakultě filozofické. K tomuto oboru mě přivedl můj asistent na střední škole grafiky. Je silně věřící a vždycky jsme diskutovali o různých tématech, probírali nejrůznější situace v životě nebo náboženské obrazy. Začal jsem víc přemýšlet o tom, proč se dějí věci tak, jak se dějí, a co nás to má třeba naučit, co si z toho máme vzít.

Pomohlo vám to lépe pochopit i váš životní osud a vyrovnat se s ním?

Samozřejmě, v úžasné partě handicapovaných sportovců jeden žasne, s čím vším se může člověk vyrovnat, jak golf dokáže „léčit“ nejen tělo, ale i duši. Golf je jediný sport, kdy může hrát za stejných podmínek profesionál s amatérem, dítě s dospělým, zdravý s handicapovaným, bez rozdílu pohlaví a vyznání víry. V lese na procházce byste mě nepotkali, ale na hřiště jdu každou volnou chvilku.

Čím je pro vás golf?

Golf je pro mě droga a já jsem na ní závislý. Tuhle parafrázi citátu používám rád. Je od Jamese Hunta a moc se mi to přirovnání líbí. Je hodně výstižné, protože od jakékoliv závislosti se člověk těžko odpoutává. S golfem je to stejné, koho chytí, toho už prostě nepustí.

Jste na sebe pyšný za to, co jste dokázal?

Vlastně jo. Vůbec jsem si nemyslel, že u golfu tak dlouho vydržím. Dostal jsem se úplně jinam, než kdybych doma seděl za počítačem. Někdy mám pocit, že se mi to vše, co dělám nebo kde jsem byl, jenom zdá, to bych bez golfu nedokázal.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Děkujeme všem, kteří v pátek 31. ledna zavítali na náš Den otevřených dveří!

Veškeré informace o přijímacím řízení najdete na studuj.upce.cz.

Máte otázky k přihláškám nebo přijímačkám? Neváhejte se na nás kdykoli obrátit.

200 perníčků, více než 250 návštěvníků, přes 30 studentek a studentů a 8 programových bloků. Takový byl Den otevřených dveří FF UPCE 2025.

Obrovský dík patří našim skvělým studujícím a vyučujícím, kteří DOD připravili. 

Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Právě vychází druhý svazek ediční řady Militaria academica, který navazuje na příspěvky z 12. pardubického bienále. Vydání této publikace podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice. Jedná se o kolektivní monografii s názvem Živé pevnosti. Města, lidé a opevnění v časech válečných, poválečných a v kulturní imaginaci. 

Kolektivní monografii připravili editoři Milena Lenderová a Vítězslav Prchal z Ústavu historických věd FF UPCE. Publikace obsahuje čtrnáct původních textů, které nabízejí různé teoreticko-metodologické pohledy na fortifikace v kontextu dějin a kultury. Úvodní kapitolu s názvem „Obrana Prahy: mission impossible?“ napsal renomovaný francouzský historik Olivier Chaline.

Anotace

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. 

Kniha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Scriptorium a Společností pro výzkum dějin vojenství.

Generální konzul České republiky v Manchesteru David Frous se setkal s rektorem UPCE prof. Liborem Čapkem. Jednal i s vedením univerzity, prorektorem doc. Tomášem Hejdukem, prorektorkou prof. Petrou Bajerovou a s dalšími zástupci univerzity. 

Univerzita s konzulátem dlouhodobě spolupracuje. Naši studenti v Manchesteru pravidelně absolvují stáže, kde se seznámí s fungováním státního úřadu, a získají praxi pro budoucí práci v diplomacii nebo ve veřejné sféře.

Na e-shopu Univerzity Pardubice je do 31. 3. 2025 možné zakoupit si knihy pardubických historiků se speciální slevou.

Pokud byste si rádi pořídili některý z těchto titulů, neváhejte slevy využít!

Když před mnoha lety přebíral na Univerzitě Pardubice čestný doktorát slavný český historik, profesor František Šmahel, uspořádala profesorka Milena Lenderová na jeho počest středověký banket. Nyní, když profesor Šmahel 5. ledna letošního roku zemřel, je nám všem historikům více než jasné, že to právě on připravil svým celoživotním dílem nesmírně pestrý a bohatý středověký banket nám. 

Jeho životní cesta byla lemovaná mnoha životními úspěchy i obtížemi. Za komunistického režimu musel čelit mnoha komplikacím na cestě za vzděláním i uplatněním – neváhal se ani nechat zaměstnat jako dělník v ostravských dolech, aby si zlepšil svůj kádrový profil a mohl být přijat ke studiu historie na FF UK, ani neodmítl sedlo tramvajáka, když musel z politických důvodů v sedmdesátých letech opustit místo historika v ČSAV. Ani v těchto profesích nepřestával bádat nad historií pozdního středověku, z něhož nejvíce energie věnoval vzdělanosti, filozofii, a zejména fenoménu husitství, jež nahlížel z mnoha možných úhlů. Jeho nejobsáhlejší dílo, čtyřsvazková Husitská revoluce, je počin nevídaný, nesmírně inspirativní a nadčasový, nejen pro samotnou obsahovou stránku, ale i pro způsob, jakým František Šmahel přemýšlel o společnosti a jejích zákonitostech a v jakých tematických linkách historické jevy popisoval. Šmahelův komplexní přístup k historii dokázal při práci s husitským tématem hluboko pronikat do různých fenoménů nejen teologických a politických, ale i sociálních, národnostních etc., jenž měly pro vývoj husitského hnutí nemenší důležitost než samotné výrazné osobnosti a politický kontext. 

Profesoru Šmahelovi bych však chtěla vzdát hold ještě za další přednosti, které ve svém životě a práci uplatňoval a které patří každému velkému vědci a učiteli. V naších vzpomínkách totiž zůstane zapsán jako člověk nesmírně laskavý, jako ochotný vedoucí a učitel, schopný adresovat svým studentům rady pochvalné i kritické, vždy však způsobem respektujícím a vstřícným. Tento jeho odkaz je v tomto směru univerzálně platný a zůstane vždy spojen se vzpomínkou na něj. 

Text: Mgr. Kateřina Ptáčková, Ph.D.
Foto: Richard Kličník

Pročetly metry soudních spisů. Strávily hodiny prohlížením archivů a matrik. Zajímalo je, jak a proč končila manželství v 19. století. Kdo o rozvodu rozhodoval? Mohli rozvedení znovu uzavřít sňatek? Historička Zuzana Pavelková Čevelová a doktorandka Denisa Vídeňská z Fakulty filozofické poznaly asi stovku manželských dvojic, které došly až před soud. A mají odpovědi.

Lidi vždycky zajímalo, co se děje u sousedů, jak žijí, co dělají… Jak vypadalo tehdejší manželství?

ZPČ: V 19. století je vztah mezi mužem a ženou od začátku mocensky nevyrovnaný. Platí občanský zákoník z roku 1811, podle kterého jsou role obou pohlaví jasně definované a každý v domácnosti má své povinnosti. Hlavou rodiny je jednoznačně muž, má určitý sociální status, finančně zajišťuje rodinu. Je správcem rodinného majetku. Naproti tomu žena je uvnitř rodiny a v ní má i svoje povinnosti jako starat se o domácnost, děti nebo vařit. Zároveň mohla také přinést finance formou věna.

Co přesně vás na těchto manželstvích zajímá?

ZPČ: Jejich prostřednictvím nahlížíme do každodennosti rodiny z města i venkova. Zajímá nás dobová mentalita, to, jak o sobě a o svém vztahu přemýšlejí. Důležité je ale říct, že se k manželům dostáváme skrze jejich výpovědi v momentě krize. Během konfliktu se totiž rozdělené sféry vlivu projevují ještě výrazněji.

Docházelo často ke krizím?

ZPČ: Kdyby obě strany plnily povinnosti, které jsou ve společnosti nastaveny a které jim dává i zákoník, pak by v mnoha případech manželství fungovalo. Dokonce ve většině rodin to tak opravdu bylo. Do krizí se dostávají v momentě nějaké dysbalance.

DV: Z výpovědí manželů je také zřejmé, že hádky a problémy se dlouhodobě snažili řešit pouze mezi sebou. Někdy z výpovědí můžeme vidět, že žena byla nešťastná, protože manžel odmítal jíst doma nebo přípravu jídla hanil. Jindy byl naopak nešťastný manžel, protože domácnost nefungovala podle jeho představ. Nadávky v mluvené řeči byly běžné.

Jak se k takovým střetům stavěla společnost obecně?

ZPČ: Manželství měla zůstat samozřejmě spíše zachována, i za cenu různých ústupků, ale zase ne těch krvavých. Během 19. století se několikrát měnila legislativa a s ní instance, které se rozpory v manželstvích zabývaly. Někdy byl rozvod podporován i ze strany společnosti.

DV: Ve prospěch udržení společenského řádu a ideální představy státu a církve o tom, jak má společnost fungovat, bylo žádoucí, aby ji nic nerozkližovalo a její obraz zůstal nenarušen.

Přesto některá manželství zanikla...

ZPČ: Ano. Ale zároveň rozvody nebyly příliš dostupné. Zlom přichází po roce 1850, kdy z politických důvodů došlo ještě k užšímu sblížení Habsburské monarchie s římskokatolickou církví. Manželství je její téma a chce mít nad ním vliv. Prim tak začínají hrát církevní soudy, resp. biskupské manželské soudy, a katolíci (které sledujeme) se na ně musí obracet. Tyto soudy mají plnou kompetenci ve věcech manželství rozhodovat. Mluvíme o krátkém období mezi roky 1857 až 1868, ze kterého čerpáme největší množství pramenů, protože se zachovaly v nejlepší kondici a celistvosti. Poté převzaly hlavní slovo civilní soudy. Další období 19. století ale sledujeme také.

Znamená to tedy, že už v této době můžeme použít slovo rozvod?

ZPČ: Ano, tento pojem se používá. Je to ale rozvod od stolu a lože, tedy od společné domácnosti a sexuálního soužití. Manželství jinak trvá, a dokonce existuje povinnost zachovávat manželskou věrnost do konce života.

Takže to není rozvod, jak ho známe dnes?

ZPČ: Ne, jedinci sice odešli do jiných domácností, ale následně nemohli znovu uzavřít další sňatek.

Co všechno o těchto manželských dvojicích víte?

ZPČ: Detailně známe asi 100 dvojic. Známe jejich jména, věk, dobu strávenou v manželství, odkud pocházejí. Ze soudních spisů získáváme další biografické údaje – ve kterém roce byla svatba, věk manželů, počet dětí a jejich jména, přátele, sousedy… Víme, co se mezi nimi zhruba stalo a proč se obracejí na soud. Pokud to jde, ověřujeme údaje v matrikách.

Jaké důvody vedly manžele nejčastěji k žádosti o rozvod?

DV: Důvodů bylo několik. Tím procentuálně převažujícím bylo jednoznačně násilí páchané z naprosté většiny na ženách. Můžeme tedy hovořit o genderově podmiňovaném násilí. To se poté proplétalo například s problémy s alkoholem. Nicméně, jak se ukazuje, ty případy jsou různé. Holdování pití mohlo být kratochvílí, ale i důvodem hlubších problémů. Objevují se například případy, kdy se i ženy oddávaly alkoholu, protože manžel nepobýval moc doma, nebo se choval hrubě. Pití mohlo být však i útěkem z každodenního koloběhu života, zde se poté objevuje jako další důvod rozvodu například nevěra.

ZPČ: V případě nevěry a cizoložství bylo například důležité mít svědky nebo další důkazy mimomanželského vztahu. Dalším důvodem bylo opuštění manžela, mrhání majetkem, pohlavní choroby aj.

Domácí násilí je dnes velmi diskutovaným tématem. Bylo tomu tak vždy?

ZPČ: Už v této době bylo násilí jednoznačně nejvíce problematické. A to především takové, které ohrožovalo ženu nebo děti na životě a které narušovalo pořádek v rodině, příp. v celé obci.

DV: Víme například o případu, kdy manžel se sekerou v ruce naháněl manželku až na náměstí. Lidé kolem byli tak šokovaní, až přivolali policejního strážníka. Ten chtěl muže zatknout, ale k tomu nakonec nedošlo, protože sama manželka se ho zastávala a prosila, ať ho nezatýká. Nechtěla z události dělat ještě větší skandál a zřejmě se obávala, co by následovalo, až by se muž vrátil.

Jak vypadal rozvodový proces?

DV: Detailní postupy známe z 50. let. Vše začínalo na katolické faře. Zde se často sepsala i stížnost. Manželé knězi diktovali rozličné důvody, proč se chtějí rozvést, nebo naopak usmířit. Obhajovali tu své jednání, dokazovali, že nejsou na vině oni, ale druhý z páru. Již v těchto prvních výpovědích, v podstatě žalovacích strategiích, se odráží zmíněný kontrastní rozdíl mezi mocenskou pozicí muže a ženy ve společnosti 19. století bez ohledu na jejich sociální postavení.

Jak se to v obhajobách projevovalo?

DV: Žena se aparátu snažila dokázat, že k jakýmkoliv hádkám a konfliktům nezavdala příčinu a nenese žádnou vinu na rozpadu vztahu. Že z dobré vůle i například dlouhodobě snášela manželovo zlé, případně násilné chování. Přes všechna příkoří se pokoušela, jakožto dobrá manželka, svazek udržovat a napravovat. V jiných případech však zoufalé ženy chodily s žádostí o rozvod, protože, a teď skutečně nepřeháníme, byly v ohrožení života.

Jakou strategii používali muži?

DV: Muži zpravidla žádali smíření. Chtěli zůstat často i ve vztazích, ve kterých byli sami pachateli násilí. Mělo to praktické důvody – nemuseli řešit rozdělení majetku a společných financí, na které žena měla právo, protože do manželství přinesla věno. A za druhé na ně jako na hlavu rodiny byl vyvíjen sociální nátlak, aby svazek zůstal zachován tak, jak bylo slíbeno.

ZPČ: Pokud muži požadovali rozvod, jednalo se o křiklavé případy – když byla manželka veřejně nevěrná, nestarala se o domácnost, případně byla alkoholičkou.

DV: Pro muže mohl rozvod znamenat rozvrat jeho společenského postavení, otřásl jeho pozicí, přestože jeho důsledky byly v existenciální rovině fatálnější pro ženu. Muži se před soudem nemusí snažit jako ženy, aby dokazovali, že nezavdali příčinu, ale musí dokázat, že potrestání manželky bylo zkrátka nutné pro udržení pořádku v rodině a také že forma potrestání nedosáhla nikdy takové míry, jak uvádí manželka. Hájili se zkrátka tím, že žena přehání.

Takže zašli za farářem, kde sepsali žádost. Co bylo dál?

ZPČ: Ze zákona je dáno trojí smiřování manželů, farář si je proto ve třech různých termínech pozval a snažil se je v určené lhůtě smířit. Když se to nepovedlo, rozběhl se proces výslechů manželů, případně svědků. Pak následoval rozsudek. Pokud v něm bylo nařízeno soužití ve společné domácnosti, mohlo se stát, že se situace opakovala a o rozvod se žádalo znovu.

Farář měl v celém procesu důležitou roli, působil jako jakýsi mediátor…

ZPČ: Mluvil s manželi, snažil se je usmířit, ale ne za každou cenu. Nepodléhal v tomto směru církvi. Když viděl, že manželství nikam nevede, podporoval rozvod. Velkou výhodou bylo, že pár znal a rozhodoval se tak podle svého svědomí.

DV: Máme případ, kdy do rodinného soužití k nelibosti manžela zasahoval tchán. Manželka byla hodně mladá a pod značným vlivem svého otce. Vzhledem k tomu, že do manželství přinesla velké věno, měl otec pocit, že by mu dcera z manželova obchodu měla nosit věci zadarmo, což se manželovi samozřejmě nelíbilo. Tchán k nim neustále chodil, mluvil jim do manželství. Byl v podstatě hlavou rodiny a snižoval roli manžela, což dvojici přivedlo za farářem. Ten v tomto případu opravdu figuroval jako prostředník a hledal pro ně cestu smíření. Přes veškerou snahu o smíření se to nepodařilo a manžel nakonec chtěl také rozvod, protože doufal, že si bude moci najít novou ženu a znovu se oženit. Jenže to v tehdejší době ještě nemohl.

Hrály v těchto komplikovaných případech roli i výpovědi svědků, například sousedů, kteří bydleli hned vedle?

DV: Právě sousedé, často i jiní muži, se ženy zastávali, snažili se manželovi domluvit, protože nechápali, proč se k ní tak hrubě chová. Stávalo se, že žena k sousedům nebo rodině i utíkala. Výpovědi svědků proto sehrávaly zajímavé role. Žena si také mohla zajít k lékaři a získat od něj zprávu o svém stavu.

ZPČ: Soud se zajímal o to, v jakém vztahu jsou svědci k manželům, ptal se na to, co si o jejich manželství myslí a jestli by bylo vhodné je rozvést. Komunita totiž nenesla dobře, když jeden článek celku měl mezi sebou nějaké neshody a narušoval tak chod, řád a klid celé vesnice.

Měla rozvodová žádost nějaké formální náležitosti?

ZPČ: Žádost byla kolkovaná a odesílala se na soud, který se k ní vyjadřoval. Svědci vypovídali na faře, zápis se také odesílal. Pokud šlo všechno hladce, mohlo být manželství rozvedeno i korespondenční formou. Pokud manželé bydleli blízko soudu nebo to bylo příliš komplikované, zval si je soud přímo na konzistoř, tedy do Olomouce, Brna, Prahy, Litoměřic, Českých Budějovic nebo Hradce Králové. V době jiné legislativy se rozvody řešily také u tzv. zemského práva, na magistrátech, později u okresních a krajských soudů.

Kdo podával žádost o rozvod častěji?

DV: Zpravidla žádaly o rozvod více ženy. Muž nechce rozvod jako takový, ale žádá vyšší orgány, aby dopomohly manželku přivést „k rozumu“ a zpátky do domácnosti. Požaduje smíření například kvůli majetku. Někdy je patrné, že si muž vzal vdovu s majetkem opravdu účelově. Kdyby došlo k rozdělení, musel by jí vyplácet peníze. V jeho zájmu proto je setrvat v manželství, přestože je krizové.

Vstupovaly do rozvodového procesu nějak i děti?

ZPČ: Děti hrály dvojí roli. Často byly oběťmi spolu s matkou. Stávalo se, že žena musela děti opustit. Musela je ve většině nám známých případů před rozvodem nechat v domácnosti otce. Ale konkrétní postupy o svěření dětí do péče po rozvodu nejsou tak prozkoumané, budou tématem dalšího výzkumu, i mezinárodního. Na druhé straně to se staršími dětmi neměly vůbec jednoduché například vdovy.

Proč zrovna vdovy?

DV: Často se provdaly za muže, který měl děti z prvního manželství a ty někdy s nelibostí přijímaly do rodiny novou ženu. Docházelo k hádkám, hanily její práci nebo ji k ní ani nepouštěly, a pak nadávaly, že je líná, a snažily se otci dokázat, že nová manželka zkrátka není pro domácnost vhodná.

Na čí stranu se muž pak stavěl?

DV: V našich krizových případech máme takové, že se muž zastává spíše svých dětí a obrací se proti manželce. K dalším krizím pak docházelo, když nová manželka s novým manželem otěhotněla.

Jak na rozvedené manžele pohlížela společnost?

ZPČ: Zejména pro ženy to nebylo lehké, musely se ekonomicky postavit na vlastní nohy. Částečně získaly majetek zpět, částečně vydělávaly. Někdy se žena vracela k rodičům. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami jsou velké rozdíly…

DV: Tento rozdíl dokládá například případ jedné vdovy-hokynářky z Prahy, která si vedla svůj vlastní obchod, vidíme určitou touhu po samostatnosti a jisté nezávislosti. Její manžel totiž chtěl, aby se k němu přestěhovala a aby svůj „byznys“ zahodila, což ona samozřejmě nechtěla.

Jak tehdejší rozvody vidíte vy?

DV: Během výzkumu jsme narazily na názor, že rozvod nebyl nijak zvlášť pokrokový a manželský soud se jevil jako prázdná instituce. Přišla s ním historička Lynn Abrams, která zkoumala manželské rozvody v Německu. Manželky několikrát žádaly o rozvod, nechaly si sepsat protokoly, snažily se, ale nebylo jim vlastně vyhověno. Veškeré jejich úsilí vycházelo na prázdno, což je z dnešního pohledu úzkostná představa.

ZPČ: Tato teze se v našem výzkumu výrazněji neprosadila. I když ne všechny strategie žen byly úspěšné, zdá se, že po roce 1850 se v rozvodových řízeních u nás odstartoval modernizační proces. Ženy mají v rozvodech slovo. Jsou to právě ony, kdo nachází strategie, jak rozvodem projít, byť je to pro ně těžké a rozvod mohl znamenat určité stigma pro další život. Celkově to byl velký impuls pro změnu legislativy, který se dokonal v období První republiky.

Jak se vám všechny ty příběhy čtou dnešníma očima?

DV: Nejtěžší jsou pro mě na zpracování otázky násilí. Když vidím, že se žena dlouhodobě snaží něčeho dosáhnout, a vidím tam naivní víru v to, že se situace zlepší nebo se s mužem třeba usmíří, přestože jeho chování bylo hrozné. Nicméně i v takových situacích je nutné nahlížet na věc kriticky. Příběhy to také nejsou pouze nešťastné, některé končí spravedlivě, jiné obsahují i komické zápletky a všechny nám odkrývají rozmanitou každodennost 19. století.

ZPČ: Jsme naším oborem proškolené, že se na věc musíme dívat s nadhledem. Je potřeba být objektivní a nechat si odstup.

Dají se napříč těmi manželstvími vystopovat nějaké vzorce chování, které se stále opakují?

DV: Nacházíme různé historické vzorce. Mnohdy vycházejí z nastavení manželských rolí, které právě jako historikové můžeme rozklíčovat a hledat, kde se vlastně vzaly. Kolikrát jsou předávány až od antiky, formují naše myšlení dnes a je hodně těžké je přepsat. Přetrvávají jak dobré hodnoty, tak i ty negativní, vytvořily je generace a generace předtím a člověk dnešní doby se s nimi musí neustále potýkat. Celý proces se do nás zapisuje a poté se projevuje v praktickém jednání.

O 19. století, každodennost a manželství se Zuzana Pavelková Čevelová zajímá dlouho. Když narazila na otázku konfliktů v manželství a problematiku rozvodů, téma ji přivedlo do Rakouska za prof. Andreou Griesebner. „Zmapovat, jak to s rozvody vypadá na české straně, byl pro mě velký impuls k práci. Když jsem psala projektovou žádost, věděla jsem, že bych ráda pracovala s doktorandy. Takhle jsem objevila svoji kolegyni Denisu Vídeňskou,“ vzpomíná historička Zuzana Pavelková Čevelová. Její tým má aktuálně pět členů (z různých univerzit), jsou mladí, skvěle se doplňují a vnášejí do práce svěží a neokoukané myšlenky a názory. O rozvodech v 19. století chystají i knihu. 

Mgr. Zuzana Pavelková Čevelová, Ph.D., je absolventkou Teologické a Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Doktorské studium historie absolvovala na Univerzitě Pardubice u prof. Mileny Lenderové. Zajímá se také o církevní dějiny a popularizaci vědy. Ve volném čase se věnuje svému původnímu oboru – výuce náboženství.

Mgr. Denisa Vídeňská absolvovala obor Gender History na Ústavu historických věd na Univerzitě Pardubice. Nyní je doktorandkou historie a připravuje se na obhajobu své dizertační práce. V minulosti se zabývala dějinami šlechty a dětstvím v 19. století. Ve svém aktuálním výzkumu se věnuje queer dějinám.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.