Published: 10.05.2023
Natálie Šumlanská občas neočekávaně zaklepe na dveře mé pracovny s čokoládou nebo jinou pozorností, a vždycky s nápady, co by bylo možné vylepšit při výuce češtiny pro pardubické Ukrajince, kterou Fakulta filozofická Univerzity Pardubice zabezpečuje. K tomuto rozhovoru jsme se sešly osobně třikrát, nakonec ale rozhovor vzniknul z větší části on-line.
Milá paní Šumlanská, jste úspěšná a známá kyjevská lektorka češtiny, jak jste se vlastně dostala zrovna do Pardubic?
Začnu tím, že nikdo z nás neplánoval opustit svou vlast nadlouho. Rusy jsme si neidealizovali. Ale do posledního dne jsme ve vojenskou invazi nikdo vážně nevěřili, zvlášť v takovém rozsahu. Válka všechny zaskočila. Každý z nás zažil traumatický šok.
První den invaze mi zavolala přítelkyně, která žije v Čechách blízko Pardubic a s kterou se přátelíme již více než pětadvacet let. Pozvala mě, abych přijela a zůstala u ní, dokud bude třeba. Dojalo mě to ... vůbec jsem to nečekala. Uklidnila jsem ji, poděkovala jsem a ujistila ji, že brzy bude se mnou i se světem zase všechno v pořádku, jsme přeci optimisté.
Ale po třetím týdnu, který jsem strávila sezením v protileteckém krytu, se situace v Kyjevě již jen zhoršovala. Nikdo nevěděl, co bude.
Rozhodujícím impulsem byl bombový zásah vedlejší čtvrti. Stačila mi jen hodina na to, abych i s věcmi stála na vlakovém nádraží. Sirény zněly nepřetržitě, evakuační dopravu to ale nezastavilo. Vlaky hrdinsky (i přes nebezpečí) odvážely tolik cestujících, kolik se jen vešlo do vozů. Kolem samé letecké poplachy, nikdo ale nеpanikařil. Vlaky míříly do klidnějších oblastí (postupně jich ovšem bylo čím dál méně). Problém byl v tom, že se zužovaly možnosti, jak z města vyjet. Kyjev byl tehdy prakticky obklíčený. Do Lvova jsme dorazili s velkými obtížemi, vlak často zastavoval. Tam byl zatím klid.
Začala jsem přemyšlet, co dál. I ve Lvově už rostlo napětí. Naskytly se mi dvě možnosti: příbuzní mě zvali do Švýcarska. Jenomže francouzsky ani německy neumím. Druhou možností bylo odjet k české kamarádce. A tam by moje čeština přišla vhod! Jasně, že jsem si vybrala tu druhou možnost. Přes Polsko a Prahu jsem dorazila do vesnice za Pardubicemi, kde už na mě čekali. Po pár dnech jsem s pomocí dobrovolníků dopravila z Kyjeva i své rodiče, kteří jsou nyní v bezpečí. A Kyjev se ubránil, vydržel, stal se zázrak.
Od jara 2022 jste postupně převzala kurzy češtiny, které na naší fakultě nejprve vedli dobrovolníci z řad studentů a akademiků, od června už vedete kurzy sama. Jak to na těchhle kurzech nyní vypadá?
Od června loňského roku vedu adaptační jazykové kurzy českého jazyka pro Ukrajince, kteří se dočasně nachází v ČR z důvodu války na jejich území. Výuka probíhá bez přestávky každé úterý a čtvrtek. Kurzu se může zúčastnit každý zájemce. Neregistrujeme se, stačí přijít a kdykoli se přidat. Učí se tady i děti.
Na podzim jsme zvládli materiály učebnice pro nízkoprahové kurzy od Lídy Holé Čeština Express 1,2 a absolvovali test splňující standardy jazykové úrovně A1. Na základě výsledků testů získali posluchači certifikáty dvou typů: buď potvrzení o účasti nebo certifikát o znalosti češtiny na úrovni A1.
V té době, v říjnu 2022, se situace na Ukrajině opět začala zhoršovat. Objevila se nová vlna uprchlíků. Dorazilo citelné množství nových nízkoprahových posluchačů, kteří nezapadali do prostředí pokročilého studia češtiny těch, kteří již zkoušku složili. Proto jsem musela výuku rozdělit, v úterý chodí skupina pokročilých a ve čtvrtek skupina nízkoprahových. Tato situace se nyní v květnu zase opakuje. Neustále přicházejí noví posluchači. Nyní se čtvrteční skupina připravuje na test, po kterém se část z nich přesune do úterní skupiny a budou se společně připravovat na dosažení úrovně A2. Tato skupina je jazykově již dost vybavena, od nového roku jsme probrali patnáct lekcí podle akademické učebnice, která je na Ukrajině určena pro první a druhé ročníky na univerzitě.
Studentům jsem poskytla dvacet tematických textů, které jsme překládali do češtiny i zpět. Podařilo se nám zvládnout skloňování podstatných jmen, slovosled a některé další problémy české gramatiky, s nimiž jsou seznamováni studenti češtiny na kyjevské univerzitě. Tato metodologie je celkem ojedinělá, pokud vím, v jiných adaptačních kurzech se nevyužívá. Je to něco, co zaujalo a kvůli čemu lidé na moje kurzy rádi chodí.
Pro mě je tento dobrovolnický projekt výuky experimentem. Vyžaduje flexibilitu, kombinaci různých metod výuky, snažím se vyjít vstříc potřebám všech, kteří přicházejí.
Kolik lidí kurz nyní navštěvuje?
Nízkoprahový projekt zohledňuje i patřičně flexibilní docházku, která se dnes stabilně pohybuje od dvaceti do čtyřiceti osob. Byly ale doby, kdy chodilo i sedmdesát posluchačů. Vzpomínám si, že kdysi bylo kdesi stanoveno, že by při výuce cizího jazyka neměl počet posluchačů překročit osm až deset lidí ve skupině, že vyšší počet se neblaze odrazí na kvalitě výsledků...
Život však vnáší své úpravy. Učení se jazyku jednou týdně má samozřejmě své zvláštnosti. Snažím se vytvářet pro posluchače materiály, které můžou využít i doma, setkání na kurzu je pak vektorem, navigátorem a kritériem hodnocení jejich seberozvoje. K tomu každý dostane seznam internetových zdrojů (odkazy na blogery, videoslovníky, videonávody, filmy..). Funguje to! Současný pilotní projekt také nevylučuje návštěvu jiných kurzů, kde je stejné téma absorbováno z jiného úhlu. To vše nepochybně činí složení skupiny proměnlivé. Lidé se tím ale neunaví a neznudí se. Postupně se vytvořilo jádro skupiny, tito lidé mají vzornou docházku. Dále kurzy navštěvují „atmosféričtí“ studenti, jejichž docházka závisí na pracovní směně, na charakteru jejich práce, na momentálních výletech, pobídkách, na jejich individuálních vlastnostech a náladě. Mnoho posluchačů se vrátilo do své vlasti, ve studiu češtiny ale pokračují. Jejich jazyková výuka se přenesla do virtuálního prostoru. Nadále jim zasílám newslettery s domácími úkoly a udržuji s nimi kontakt.
Vše, co zde bylo řečeno, umožňuje modernizovat “teorém“ učení se cizímu jazyku, který vytvořila slavná maďarská polyglotka Kató Lomb: čas strávený učením jazyka + motivace = příslušný výsledek.
To, že je v těchto neklidných časech naše učebna periodicky přeplněná, považuji za alarmující. Kolísání počtu posluchačů ve třídě je přímo úměrné vektoru dění na Ukrajině! Posluchači se k tomuhle studiu jazyka dostali naprosto neplánovaně, donutila je k tomu válka, která obrátila životy nás všech nečekanými směry.
Nyní jste tady, v bezpečí, z velkoměsta Kyjeva jste se přestěhovala na východočeský venkov, vedle výuky češtiny pracujete také jako tlumočnice a překladatelka na úřadu práce. Jak vlastně vypadá Váš obyčejný den?
Můj normální všední den bohužel nevypadá vůbec normálně. Nevypadal tak ani dřív. Víkendy a většinou ani dovolené prakticky nemám. Vždycky jsem měla několik zaměstnání zároveň, každého jsem si moc a moc vážila. O víkendech se věnuji překladům. Na domácnost skoro vždy čas chybí. Na dovolenou jsem si poslední roky ani nepomyslela, jelikož mám vodní želvu (a to jsou nervy, nikomu ji neriskuji svěřit).
Vy jste si s sebou přivezla želvu?
Vodní želva je tu se mnou, protože změnu majitele (nebo moji dlouhou nepřítomnost) by nemusela přežít. Zdlouhavou cestu hrdinně vydržela s minimem vody. Situaci vnímala s pokorou a smysluplně. Nejspíš je geneticky připravena na kataklyzmata (za 220 milionů let existence přežily želvy všechno a všechny).
Jak to tady snáší?
Tady je postavená před hotovou věc. Nemá na vybranou. Zvykla si již i na život bez akvária. Stále trénuje plávání ve vaně: vybrala si menší zlo.
Povídáte si spolu?
Stává se... z její strany to ale působí komicky (hlasivky nemá).
Jak jste se vůbec dostala k češtině a ke studiu bohemistiky?
Z pocitu týnejdžerského vzdoru vůči rodičům (na vysokou školu jsem se přihlásila, když mi bylo patnáct let). Učinila jsem to v celkovém rozporu s jejich očekáváními, což je obzvlášť zmátlo. Vnímali mě jako nadějnou pokračovatelku rodinných přírodovědných a matematických tradic, mně to však bylo naprosto cizí.
Nakonec to nebyl zas až takový průšvih, čeština Vás dobře živí a přivedla Vás i sem, kde je Vás zapotřebí. Stal se Vám během pobytu tady nějaký opravdový "průšvih"?
Ano. Průšvihy jsem zažívala. Jelikož se ty situace ovšem rychle zvládly, nebyly to snad ty vyložené “průšvihy“, díky bohu. I paměť mě do nich tak snadno nepouští. Avšak ... celá ta situace s Rusy, považuji to za jeden velký „průšvih“.
A máte za ten rok uprchlického života tady v Čechách nějaký mimořádný, hezký zážitek?
Celý můj uplynulý rok po přijezdu do Česka beru jako mocný zážitek. Přijemně mě tady překvapovali všichni a všechno. Ve všem jsem viděla většinou tu kladnou stránku.
To se opravdu dobře poslouchá. Mně se tomu ani nechce věřit. Vždyť jste musela opustit svůj celý kyjevský život.
Způsob života, který tu vedu, se zas až tolik neliší od toho, na který jsem si zvykla v Ukrajině v době Covidu. Můj život a práce se odvíjí z křesla, funguji celoplanetárně a univerzálně, pokud mám dobrý signál. Chybí mi například možnost teleportace.
Přesto Vám tu musí spousta věcí chybět?
Už mi tady začíná chybět Ukrajina. Začínám ji vidět ve svých snech (slunečnou, jako by tam žádná válka vůbec ani nebyla). Ale jinak bych se měla nad odpovědí na tuto otázku asi ještě trochu zamyslet.
Přemýšlíte někdy ve svých snech, co a jak bude dál?
Tento rok bych chtěla ještě zůstat v Česku. Minimální plán je, že bych ráda získala certifikát soudní překladatelky. Generální plánování života by ale nyní v této situaci bylo (platí to asi pro každého) neuvážené a zraňující.
Co by Vám ulehčilo zdejší pobyt? Co byste nejvíc potřebovala?
V tomto časovém úseku mi chybí zejména normální spánek, úklid v bytě, alespoň krátkodobé odlehčení od honiček a fofrů. Vybalancované podvědomí by mi možná občerstvilo i životní priority, odhalilo by mi akutní otázky, které doposud nezazněly v mých odpovědích (a měly by!!)
Na jednu věc ale nesmím zapomenout. Především bych ráda poděkovala organizátorům za vytvoření tak zajímavého a pro Ukrajince potřebného projektu. Každý z nás tuhle pomoc cítí a bude si ji pamatovat!!!
Česká republika byla v existenciálních historických okamžicích vždy nablízku těm, kteří to skutečně potřebovali. Velký respekt všem!!!!!
A pokud jde o vyložené potíže a radostné chvíle, které v kontextu výuky prožívám, o tom s vaším svolením až příště, bylo by to nadlouho. Zde se ještě jednou omlouvám .... utíkám do třídy. Hodně štěstí všem!!!
Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
