Published: 11.06.2024
Na podzim roku 2023 jste začal s doktorátem na katedře filosofie a religionistiky Univerzity Pardubice tematicky zaměřeným na filosofickou problematiku díla Konrada Lorenze. Na jaře téhož roku vyšly v nakladatelství Malvern vaše překlady německého básníka Christiana Morgensterna, z nichž letos připravil Český rozhlas pásmo vysílané na stanici Vltava.
Zabýváte se tedy filosofií na pomezí přírodní vědy a k tomu poezií. Jak to jde dohromady, není v tom rozpor?
Z určitého pohledu v tom rozpor lze spatřovat, asi celkem oprávněně, protože vědecký a básnický přístup ke světu se zakládají na odlišném naladění mysli. To se však týká odlišného naladění mysli v těch určitých chvílích, kdy k něčemu přistupujete, řekněme, vědecky a kdy básnicky. Z širší perspektivy se oba přístupy zase mohou doplňovat.
Můžete to vědecké a básnické naladění mysli trochu specifikovat?
Vědecky „něco“, co máte před sebou (ať v konkrétní fyzické nebo abstraktní pojmové formě), analyzujete v rámci přítomného paradigmatu, uvažujete o souvislostech, hledáte, jak se tím zabývali jiní, srovnáváte a snažíte se dospět k logické racionálně uchopitelné výpovědi, která může být v souladu s přijímanými hypotézami či naráží na nějaké limity. Mysl pak nutně musí být v jakémsi módu uspořádávání, škatulkování, kategorizace. Básnicky chcete o „něčem“ dospět ke sdělení vyjadřujícímu cosi, co lze snad označit jako celkový dojem nebo pocit – ke sdělení, které zachází s určitou magií a imaginativností, čímž má zaujmout a u čtenáře (posluchače) zase nějaký silnější dojem a pocit vyvolat. Nejde až tak o racionální souvislosti (i když i poezie může být vysoce racionální), mysl se pohybuje tematicky volněji, asociuje, ovšem zase dostává limity, a někdy dost přísné, po formální stránce. V jedné i druhé situaci s mentálním obsahem, který se k tomu „něčemu“ vztahuje, pracujete evidentně jinak, což ve výsledku vede k jiným jazykovým prostředkům.
Poezii jde, v jejích hlubších podobách, způsobit na chvíli asi něco jako záblesk smyslu (nebo i nesmyslu) toho, o čem mluví. Vědě, ať přírodní nebo sociální, jde jistě také o smysl, ale v podobě co nejtrvalejších rozumově vykazatelných odpovědí na položené otázky, tedy o deskripci umožňující zaznamenávat vztahy příčinnosti a účelnosti, vzájemného ovlivňování. Básnická (většinou) zhuštěná, melodizovaná a rytmizovaná forma odkazuje, že míří také k předracionálním vrstvám – k citům, pocitům, k hodnotám nejen kalkulovatelným. To básnictví přibližuje filosofickým směrům, které se snaží tematizovat předpoklady našeho vztahování se ke světu.
A zmínil jste perspektivu, ze které se přístupy doplňují…
Ano, žádný jednotlivý přístup k „něčemu“ nemůže být vyčerpávající, potřebu smyslu neuspokojí. Je třeba se pokoušet ty pro naše myšlení aktuálně neslučitelné přístupy jakoby propojovat tím, že se ve vědomí stále nějak snažíme udržet platnost oněch přístupů. Zde se přímo nabízí koncept komplementarity vycházející z filosofického uvažování Nielse Bohra, o čemž podrobně píše ve své knize doc. Filip Grygar. Tady bych k tomu jen zmínil, že Konrad Lorenzve svých dílech k poezii nejednou odkazuje, nejvíce na Goetha, kterého znal opravdu dobře, ale našel jsem u něj i odkaz na jednu z Morgensternových básní.
Musím ovšem dodat, že v případě překladu poezie dochází k doplňování uspořádávajícího a básnického přístupu jaksi nutně. Je třeba použít racionální práci, pokud jde význam a kontexty slov v originále, hledat souvislosti mezi básněmi navzájem a odkazy jinam, snažit se získáváním nejrůznější informací přiblížit k básníkovu myšlení, k jeho vnímání světa. A z této informační matérie pak postupně nabývá podoby překladové provedení, které do svého „konečného“ tvaru dochází poměrně dlouho. Člověk si každou báseň musí postupně nějak zvnitřnit, pak se k ní vracet s určitým odstupem i z hlediska ostatních básní. Já bych nazval ten „konečný“ tvar za takový, kdy už z něj přestanu zjevně vnímat tu racionální práci, kdy mám dojem, že tuto podobu jsem nemohl vymyslet. Tedy možná jinak, že propojení mezi originálem a překladem není už jen dílem mé uspořádávající manipulace, ale že toto propojení nějak vychází z dimenze samotné řeči.
Jestliže navážeme na překládání, tak společné pro Lorenze a Morgensterna je stejný jazyk. Proč právě němčina, když jste v ní žádné akademické vzdělávání neabsolvoval?
To má příčinu ve filosofii a také v poezii. Na gymnáziu mě němčina nijak nepřitahovala, tam mě (pokud se omezíme na vyučované předměty) zajímala hlavě fyzika a programování, selektivně některé části literatury. Hodně jsem poslouchal hudbu, objevitelský byl pro mě tehdy hlavně film, postupně jsem poznával díla Bergmana, Pasoliniho, Tarkovského a řady dalších režisérů. Ve čtvrťáku přišlo letmé seznámení s filosofií, i přes středoškolsky schematický výklad jsem pocítil, že to má v sobě cosi pro mě přitažlivého. No, jak si vzpomínám, tak mě vlastně fascinovali hlavně presokratici, dál tenkrát moc ne, jednak jsem u nich vnímal spojitost s oblíbenou fyzikou, také mě upoutávala ta fragmentálnost, no ale úžasná byla ta jména připomínající zaklínadla: Anaximandros, Anaximenés, Parmenidés, Empedoklés…
Po gymnáziu jsem v Praze studoval geodézii a kartografii, přičemž jsem hodně zbývajícího času věnoval stále filmu a opatrně zkoušel číst některé dostupné filosofické knížky. S Filipem Grygarem jsme začali navštěvovat některé přednášky na filosofické fakultě (nejdříve prof. Machovce, pak prof. Koháka, Hejdánka i pár dalších). Zjišťoval jsem, že němčina je pro filosofii poměrně zásadní, tak jsem se jí dle možností nadále věnoval. Další významný impuls pro mou orientaci k němčině byl Gustav Mahler, jeho písně, a ještě intenzivněji úchvatné symfonie se zhudebněnými básněmi, například ve třetí znějí Nietzscheho verše ze Zarathustry. Měl jsem potřebu Mahlera víc chápat a těmi texty jsem se trochu zaobíral.
Při těchto střetech s němčinou jsem si uvědomil, že mě cizí jazyk vlastně nezajímá ani tak jako dorozumívací nástroj (snad proto mě nebavila na gymnáziu), ale jako výpověď zkušenosti se světem. Protože řada slov v cizím jazyce dokáže zprostředkovat tuto výpověď jinak, jejich etymologie najednou ukáže souvislost, které si v češtině povšimnou nelze (jistě to platí i obráceně).
Zatím jste se v rozhovoru skoro úspěšně vyhýbal oněm dvěma konkrétním osobnostem. Co vás přivedlo k Lorenzovi a Morgensternovi?
Zaujetí Lorenzem vychází ze zájmu o přírodu, hlavně o zvířata, který mne provází od dětství. Nejvíce a po řadu let jsem se věnoval akvarijním rybám, mnoho různých druhů jsem choval, pozoroval, snažil se vytvářet podmínky k jejich co nejpřirozenějším životním projevům a úspěšnému rozmnožování. S tím souvisela četba nejrůznější literatury, také o chování zvířat, tedy etologii. Na jméno a etologické výzkumy Konrada Lorenze jsem narazil prostřednictvím knížek prof. Zdeňka Veselovského. Na začátku 90. let vyšel překlad Takzvaného zla, čímž se biologická témata začala propojovat do širších souvislostí, včetně filosofie. Ostatně Lorenze na svých přednáškách vyzdvihoval také prof. Machovec. Lorenz skutečně velice výrazně přispěl k proměnám lidského pohledu na zvířata a k proměnám sebepochopení člověka a jeho místa v rámci přírody, myslím, že se jím má smysl nadále zabývat (přes problematické pasáže jeho životního příběhu).
Pokud jde o Morgensterna, tak mé překlady jsou takovým hlubším návratem k básníkovi, jehož některé básně znám už od střední školy v celkem široce známých překladech Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. K jeho groteskní poezii jsem se vždy vracel, ale pociťoval jsem stále více rozpory, hlavně z toho, že některé básně se mi velmi líbily, ale mnohé mi nic moc neříkaly. A jak jsem trochu pronikal do němčiny, tak jsem zkusil číst Morgensterna v originále. Pomalu se přede mnou začal otevírat svět, který se od toho překlady zprostředkovaného lišil. Chtěl jsem své čtenářské zážitky sdílet se svým okolím, tak jsem se pokoušel některé básně překládat. Pořád se to nabalovalo, pustil jsem se také do studování některé sekundární literatury. Až jsem si posléze troufl pár překladů ukázat lidem, kteří se na poli literatury a překladatelství pohybovali. Jejich hodnocení mě povzbudilo. Velkým impulsem pro systematickou práci byla existence kritického vydání Morgensternových spisů, což je monumentální devítisvazková edice vycházející během třiceti let (až do roku 2018). Uvědomil jsem si, že mohu tuto poezii zprostředkovat českým čtenářům tak, že to přinese aspekty dosud málo vnímané i básně zatím zcela neznámé. Zkrátka bych rád přispěl k jisté proměně v percepci, k novému čtení básníka, který u nás za nového pokládán není.
Na knížce překladů Morgensternových básní je nepříliš nápadné číslo I, nemá to tedy být knížka jediná. Řekl byste k tomu něco?
Ucelené podání básníkovy groteskní poezie vyžaduje ještě jeden svazek, není důležité to zde rozvádět, pokud by to někoho zajímalo, tak vysvětlení najde v ediční poznámce a doslovu stávajícího svazku. Na druhé knížce tak nějak pracuji, určitým způsobem mám přeloženy téměř všechny zatím plánované básně, ale mnoho z nich je stále ve fázi zmíněného opracovávání, chce to ještě čas. V souvislosti s otevřením lorenzovských témat v rámci doktorandského studia (i návazných posunů v další práci) se ty časové vyhlídky pozměňují, takže zatím nemohu dát jasnější odpověď.
A to by si Morgenstern zasloužil představit ještě z dalších úhlů...
Text: Jan Pražák | Foto: Martin Hašek
