Milí studenti a zaměstnanci FF UPa,

vedení fakulty je v kontaktu se skupinou "DOBROVOLNÍCI UPCE 2020", jmenovitě s panem ing. Ondřejem Srbem: https://www.facebook.com/groups/1081956832182427/?ref=group_browse. Skupina se v těchto dnech zaměřuje především na šití a distribuci ochranných roušek. Do budovy G byly umístěny dvě krabice: jedna pro hotové roušky, druhá pro materiál k jejich zhotovení. Pokud máte jedno nebo druhé, pokud se věnujete šití roušek, pokud byste se chtěli na činnosti skupiny podílet jakýmkoli jiným způsobem (např. pomoci při rozvážení roušek po městě), připojte se ke skupině na FB anebo kontaktujte přímo pana ing. Srba (e-mail: ondrej.srb@upce.cz, tel.: 466 036 028). Je též možné kontaktovat proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj FF UPa (Ivo.Riha@upce.cz, tel.: 774 851 631).
Veškerých těchto aktivit si nesmírně vážíme, děkujeme za ně a budeme je soustavně podporovat!

Za vedení FF UPa
Ivo Říha

Přes milion žáků se v těchto dnech vzdělává z domu. Pomoci jim i jejich učitelům se rozhodl pedagog Marek Vít z Katedry anglistiky a amerikanistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Svou netradiční výukovou aplikaci English Me nabízí nyní zdarma.

Akademik Marek Vít vytvořil už vlastní učebnici angličtiny a bezplatný web Help for English, který pomáhá vylepšit jazykové schopnosti nejen vysokoškolákům. Sám Vít dříve učil angličtinu na základní i na střední škole. Žáky proto zná a ví, jak na ně. Návod na to, jak se učit angličtinu z pohodlí domova, podle něj je jednoduchý a pedagogové mají vše pod kontrolou.

Co aplikace nabízí?

Aplikace English Me nabízí spoustu možností studia a téměř neomezené aktivity pro všechny úrovně pokročilosti. Učení slovíček mnoha různými způsoby – překladem, podle fotografií, diktát slov, doplňováním slov do vět apod. „Slovíčka obsahují nahrávky výslovnosti, často také ilustrační fotografii a množství příkladových vět. Testy a testové otázky se zaměřují na všechny oblasti anglické gramatiky a obrovskou škálu různých lexikálních jevů,“ popisuje Marek Vít. Všechny testy obsahují vysvětlení správných i špatných odpovědí v češtině. Jsou proto ideální pro samostudium žáků. K dispozici jsou i jednoduché kurzy pro začátečníky.

Aplikace pomůže i učitelům

Pedagogové si mohou vytvořit v aplikaci uživatelskou skupinu pro svoje žáky nebo studenty. Zadají úkoly a jejich vypracování zde rovnou zkontrolují. Také sestaví okruhy slovní zásoby, které se žáci mají naučit. „Jakoukoliv aktivitu, kterou si v English Me sami vyzkouší, mohou studentům zadat jako úkol. Ať už aktivity speciálně připravené námi nebo téměř neomezené množství cvičení, testů a doplňovaček, které automaticky generuje počítač,“ vysvětluje princip aplikace Marek Vít.

Důležité je jazyk „nasávat“

A co když rodiče angličtinu neovládají a nemohou svého potomka kontrolovat? I pro ně existuje řešení. „Nechci, aby to znělo, že prosazuji posadit dítě před televizi či počítač a nestarat se, ale v mnoha případech právě toto dětem pomůže angličtinu ‚nasát‘,“ říká Vít. Na internetu lze najít množství videí, dětských pořadů nebo seriálů, které zaujmou pozornost dětí. „Tráví tak čas v anglicky mluvícím prostředí a učí se, aniž by si to uvědomovaly. Obě mé děti nyní umí plynule anglicky především díky sledování pořadů v angličtině,“ doplňuje Marek Vít a dodává, že tato cesta samozřejmě k dokonalému zvládnutí jazyka samozřejmě nestačí. Může ale člověka velmi dobře nastartovat tím správným směrem. 

Toto opatření je vydáváno v souvislosti s Usnesením vlády České republiky č. 69/2020 Sb. ze dne 12. března 2020, kterým byl pro území Česka z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru vyhlášen na dobu od 14:00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav, a také kvůli jeho zpřísnění, k němuž došlo od 16. března (viz https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/aktualni-informace-ke-koronaviru-sars-cov-2-puvodne-2019-ncov-179250/). Toto opatření reaguje též na Opatření rektora č. 2, 3 a 4/2020 na naší univerzitě (viz https://zamestnanci.upce.cz/informace-k-prevenci-sireni-covid-19) a řeší konkrétní dopady této mimořádné situace na fungování naší fakulty.

Článek 1

Výuka na FF UPa

1) Výuka vyžadující osobní přítomnost studentů bakalářských, navazujících magisterských i doktorských studijních programů je od středy 11. března 2020 až do odvolání zrušena. Jde o kontaktní výuku, konzultace, zkoušky a další výukové aktivity, jež přivádějí studenty na půdu UPa. Týká se to i slavnostních aktů sponzí a promocí.

2) Všichni akademičtí pracovníci stanoví ve svých probíhajících kurzech podmínky samostudia a zajistí případné distanční formy studia. Kontaktují e-mailem nebo přes stag všechny zapsané studenty a informují je o náhradním programu kurzů a případně o nutných úpravách požadavků stanovených na začátku letního semestru tak, aby tato mimořádná opatření nenarušila studentům možnost absolvovat kurzy zapsané v letním semestru akademického roku 2019/2020. Akademičtí pracovníci využijí možností, jež jim nabízí stag, powerpoint, moodle, skype, zoom či M Teams (viz https://zamestnanci.upce.cz/vzdalena-vyuka). Studenti jsou povinni postupovat podle informací vyučujících a plnit jejich pokyny.

3) Konzultace ke kvalifikačním pracím budou akademičtí pracovníci poskytovat pouze přes e-mail, telefon či skype. Studenti mají povinnost své vyučující kontaktovat také pouze těmito způsoby. Termíny odevzdání všech kvalifikačních prací se tímto posouvají z 31. března na 20. dubna 2020.

4) Univerzitní knihovna je uzavřena od 13. března, menza od 23. března. Kolejí však fungují.

Článek 2

Studenti FF UPa

1) Domácím i zahraničním studentům se obecně doporučuje, aby odjeli domů. Koleje se ale neuzavírají. Studenti, kteří se nevrátí domů, tam mohou zůstat.

2) Veškeré studentské výjezdy do zahraničí jsou zastaveny. Studenti UPa v zahraničí budou osloveni z rektorátu či děkanátu a dostanou příslušné pokyny.

3) Plánované pobyty zahraničních studentů na naší fakultě (pokud ještě nebyly zahájeny) se až do odvolání ruší. Zodpovědní pracovníci budou kontaktovat dotyčné partnerské zahraniční univerzity a budou je o vývoji na UPa informovat.

4) Žádáme všechny studenty, aby s ohledem na současnou situaci v ČR nechodili osobně na studijní oddělení, do informačního a poradenského centra ani na sekretariáty jednotlivých kateder FF UPa. Pro komunikaci s těmito odděleními a sekretariáty používejte e-mailový či telefonický kontakt. Přijít osobně je možné jen ve výjimečných případech, a to pouze po předchozí e-mailové či telefonické domluvě.

Článek 3

Akademičtí, vědečtí a technickohospodářští pracovníci FF UPa

1) Zaměstnancům nejsou ze strany UPa kladeny překážky ve výkonu zaměstnání. Vědečtí pracovníci se nadále budou věnovat svým pracovním úkolům a akademičtí pracovníci se budou starat o zajištění náhrady kontaktní výuky (viz čl. 1, odst. 2) i o své vědecké úkoly.

2) Vzhledem k nouzovému stavu však byli všichni zaměstnanci dne 18. března 2020 děkanem vyzváni, aby až do odvolání využívali práci z domova a fakultu navštěvovali jen v nezbytných případech. V kancelářích se musejí zdržovat vždy jen po jednom a musejí používat ochranné prostředky k zakrytí dýchacích cest. Pouze na dálku pak musejí pracovat osoby starší 60 let, osoby se zhoršeným zdravotním stavem a těhotné. Děkan, proděkani i vedoucí kateder se dohodnou se svými podřízenými na konkrétních úkolech, jež budou podřízení během práce z domova řešit. Vedoucí pracovníci vyjdou také vstříc rodičům dětí do 10 let.

3) Služební cesty po Česku mohou být realizovány jen ve zcela výjimečných případech. Individuálně to posoudí a případně povolí vedoucí katedry. Veškeré zahraniční cesty jsou od 16. března podle nařízení vlády zakázány.

4) Akademičtí pracovníci, kteří právě pobývají v zahraničí, se rozhodnou podle situace v dotyčné zemi. Musí se však řídit aktuálními nařízeními Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva zdravotnictví a doporučujeme, aby další postup konzultovali s Mgr. Věrou Albrechtovou na rektorátu.

5) Menza je uzavřena od 23. března, ordinace České preventivní s. r. o. od 16. března.

Článek 4

Akce na FF UPa

Akce, konference a jakákoliv další shromáždění na půdě fakulty jsou až do odvolání zrušeny. Týká se to jak univerzity volného času, tak i doplňkového pedagogického studia.

Toto opatření může být až do odvolání průběžně doplňováno a aktualizováno.

V Pardubicích, 11. března 2020

(aktualizováno 13., 16. a 18. března)

                                                                                                               doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. děkan

Angličtinu si přibral na střední škole jako svůj druhý jazyk. V tu dobu netušil, jak moc ovlivní jeho život. Až během studia na Fakultě filozofické ho napadlo, že ji bude učit. To ho dokonce po státnicích přivedlo na indonéský ostrov Lombok. Tři měsíce učil tamní děti a byl pro ně opravdový guru. Tak zní učitel v indonéštině. S žáky ale vychází absolvent Jan Štancl dobře i u nás. A to i jako třídní učitel.

Chtěl jste se stát učitelem angličtiny?

Upřímně, to, že budu angličtinář, mě celkem vážně začalo napadat až v průběhu studia na Univerzitě Pardubice. Do prvního ročníku jsem nastupoval s myšlenkou, že se angličtinou sice živit budu, ale spíše v komerční sféře. Fakt, že budu mít možnosti angličtinu vyučovat, pro mě byl jen příjemný bonus.

Co vám  na chování žáků vadí?

Vlastně vůbec nic. Rozčilují mě rodiče, kteří v poslední době rozumí všemu lépe než učitel, a kteří na učitele pohlížejí, jako na podřadné povolání, případně rovnou jako na svého podřízeného. Zde vidím veliký rozdíl oproti Indonésii, kde je učitel chápán a obecně uznáván jako určitá autorita, symbol vzdělanosti a nositel hodnot. Ono to už vychází i z významu slova, neboť v indonéštině se učitel řekne „Guru“.

Jak jste se anglicky naučil vy sám?

Na základní škole v Janských Lázních, kam jsem chodil do páté třídy, jsme se museli povinně učit němčinu jako první cizí jazyk, protože se tam angličtina tehdy vůbec nevyučovala. Jenže já jsem měl k němčině z nějakého důvodu velice silný odpor už od začátku. Zněla mi velice agresivně a nelibozvučně. Bylo proto pro mě obrovským vysvobozením, když jsem na gymnáziu v Trutnově mohl přibrat angličtinu jako svůj druhý cizí jazyk. Od začátku mě bavila, a měl jsem obrovskou chuť a motivaci se ji učit. Po maturitě jsem už věděl, že bych se chtěl dále orientovat tímto směrem.

Vycestoval jste, abyste si jazyk zlepšil?

Žádné delší pobyty v zahraničí, jako byla Indonésie, jsem dříve nezažil. Cestoval jsem ale rád, a to především stopem, do různých koutů Evropy. I zde jsem díky dobré znalosti angličtiny poznal mnoho zajímavých lidí.

Jak na vysokoškolské studium vzpomínáte?

Bylo to zásadní období mého života. Po maturitě jsem nastoupil na Vysokou školu polytechnickou do Jihlavy, ale studium jsem nedokončil. Tehdy jsem to viděl jako obrovské zklamání a neúspěch. Po roce práce, kdy jsem se živil jako instruktor lyžování a adventure centra, jsem věděl, že chci dále studovat. Přihlásil jsem se na Univerzitu Pardubice, udělal přijímací zkoušky, a nastoupil. Pravidelně jsem se připravoval, protože studium bylo náročnější. Bral jsem ho velice zodpovědně, a začalo mě bavit. Jazykově jsem se velice rychle zlepšoval.

Co vás například bavilo?

Nejvíce mě bavily literárně kulturní předměty, četby a rozbory textů. Na některé přednášky a semináře jsem se vlastně i těšil, a i dnes bych na ně rád dále občas zašel, například místo do divadla, večer po práci.

Co všechno vám studium dalo?

V první řadě určitě vysokou úroveň angličtiny, díky které se mi otevřel prakticky celý svět. Mohu si cokoliv přečíst, zhlédnout, nebo se s kýmkoliv pobavit na jakékoliv téma. Díky tomu jsem měl možnost zkusit si i jiná zaměstnání mimo školství v zahraničních firmách. Nejvíce si však cením toho, že mě tento obor naučil kritickému myšlení, což je dle mého názoru v dnešní době jedna z nejdůležitějších dovedností. Studium mi umožňuje vyučovat angličtinu, a zároveň mám stále otevřené dveře kamkoliv do zahraničí, případně na jiná pracovní místa, kde je vstupním požadavkem vysoká úroveň angličtiny.

Co byste poradil současným studentům, aby uspěli ve svém oboru?

Určitě aby to nevzdávali. Studium oboru se někomu může zdát náročné, nicméně možnosti, které po dokončení jako absolventi získají, za tu snahu určitě stojí. A také bych jim poradil, aby hodně četli. Nejenže si výrazněji usnadní celý průběh studia po jazykové stránce, ale získají i schopnosti kriticky přemýšlet a argumentovat, což se jim bude hodit i mimo pracovní život.

Jaké jsou vaše další plány?

V současné době vyučuji angličtinu na Základní škole v Praze – Dubči, kde jsem začal svůj druhý školní rok. Jsem zde také třídním učitelem 9. A. Nějakou dobu bychom s partnerkou ještě rádi zůstali v Praze. Je zde větší nabídka práce, lepší platové ohodnocení a máme tu také spoustu přátel. Praha mi ovšem jako město nikdy nepřirostla k srdci, a určitě bych se po nějaké době rád vrátil zpátky do Krkonoš, protože mi hory opravdu chybí.

Jan Štancl pochází z Krkonoš, ale nyní se usadil v Praze, kde druhým rokem na Základní škole v Praze-Dubči vyučuje angličtinu. Současně je také třídním učitelem 9. A. Část studijních let strávil v Pardubicích. Právě na Univerzitě Pardubice vystudoval obor bakalářského studia Anglický jazyk – Specializace v pedagogice, který ho přivedl k učitelství angličtiny. Byl na tříměsíčním didaktickém pobytu na indonéském ostrově Lombok, kde tamní žáky učil angličtinu. Byla to pro něj cenná zkušenost, z níž čerpá dodnes. Honza se vloni také vrátil na naši univerzitu. Ne však jako student, ale jako řečník. U příležitosti setkání s úspěšnými absolventy Fakulty filozofické povídal o svých zážitcích, zkušenostech i životě na druhém konci světa. Přiznal, že ani tu první možnost s jistotou nevylučuje.

Ostrov Lombok je jedním z větších ostrovů Malých Sund, který sousedí se známějším ostrovem Bali. Jeho rozloha čítá 4 725 km². Obývají ho zhruba 3 miliony obyvatel, většinou Sasakové, kteří žijí tradičním způsobem života a věnují se řemeslům. Ostrov patří mezi velmi hustě osídlené oblasti Indonésie. Hlavním městem je Mataram a se zhruba 350 000 obyvateli je největším městem ostrova i provincie Západní Nusa Tenggara. Typické jsou nedotčená tropická vegetace, mahagonové lesy, banánové a kokosové plantáže a rozlehlé liduprázdné pláže. Největší atrakcí ostrova je jednoznačně sopka Rinjani (3726 m), druhá největší sopka Indonésie. Oproti Bali se tu turismus teprve probouzí a jeho podstatu vystihuje motto: „je možné vidět Bali na Lomboku, ale ne Lombok na Bali“.

Až do konce března se mohou uchazeči o studium hlásit ke studiu na Univerzitě Pardubice. Vybírat mohou z humanitních, technických, ale i uměleckých oborů. Navíc se na škole otevírají obory zcela nové. 

Na šest fakult ze sedmi je možné stále podávat přihlášky. Vysokoškolské vzdělání lze získat na Fakultě chemicko-technologické, filozofické, ekonomicko-správní, elektrotechniky a informatiky, Dopravní fakultě Jana Pernera nebo Fakultě restaurování, která sídlí v Litomyšli.

Zajímavé a žádané studijní programy, obory a specializace nabízejí všechny fakulty.

Například pro příští akademický rok je úplně poprvé možné podat přihlášku k bakalářskému studiu v oboru Ekonomika regionálního sportu, novinkou je i magisterský program zaměřený na ekologii – Udržitelný rozvoj v chemii a technologie. Chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.

Univerzita přijímá přihlášky přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Součástí přihlášky je i uhrazení administrativního poplatku.  

Veškeré informace o oborech mohou uchazeči najít na stránkách jednotlivých fakult nebo na internetové adrese https://studuj.upce.cz/.

Univerzita neustále zlepšuje své studijní prostředí. V posledních letech se výrazně proměnil kampus, vznikla odpočinková místnost pro studenty, rekonstrukcí prošly i některé pavilony na kolejích. Studenti mají na kolejích bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara se bezplatně připojí i na wi-fi.

Studium na sedmi fakultách nabízí pardubická univerzita. Studovat na ní lze celé spektrum oborů od technických přes filozofické až po umělecké. Pro příští akademický rok mohou zájemci podávat přihlášky minimálně do konce března.

Univerzita Pardubice se snaží přinášet studentům stále nové možnosti. Novinkou je třeba bakalářský obor Ekonomika regionálního sportu, magisterský program Udržitelný rozvoj v chemii a technologie a chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.
Univerzita se už prezentovala na několika veletrzích a zájemcům o studium ukázala například nejnovější modely simulovaných pacientů Fakulty zdravotnických studií nebo virtuální realitu z Fakulty elektrotechniky a informatiky.

Fakulta zdravotnických studií přijímá přihlášky už jen týden

Do konce února mohou podat přihlášky uchazeči o studium na Fakultě zdravotnických studií, většina ostatních fakult je přijímá do 31. března, některé potom dokonce i později.
Zájemci o vysokoškolské vzdělání se mohou hlásit na filozofickou, ekonomicko-správní, chemicko-technologickou fakultu a také na fakultu elektrotechniky a informatiky. Nové studenty očekává také Fakulta restaurování, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií.
Právě o studium zdravotnických oborů v Pardubicích je velký zájem. Absolventi jsou ve zdravotnické praxi velmi žádaní a budoucí místo mohou získat už během studia. Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala, zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ řekl student Jan Černohous.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek.
„Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ řekl před časem za fakultu Josef Fusek.

Univerzita nabízí studentům celkem 137 oborů

Oblíbená je také celá řada oborů, například na filozofické fakultě či na fakultě ekonomicko-správní. Na to, jaká je při přijímacím řízení konkurence, se mohou zájemci o studium podívat na webové stránky univerzity. Tam podle oboru uvidí, jaká je v prezenční a kombinované formě procentuální úspěšnost uchazečů.
Univerzita v současné době nabízí vzdělání ve 137 studijních oborech v bakalářském, magisterském i doktorském stupni vzdělání. Studovat je možné v prezenční i kombinované formě.
Nerozhodnutí studenti mají ještě dostatek času, aby si vybrali obor, který by je mohl zajímat i z hlediska dalšího profesního uplatnění.
O budoucnost se nemusejí bát například absolventi dopravní fakulty. Díky zajímavým studijním oborům a pestré odborné činnosti nacházejí absolventi téměř stoprocentně okamžité uplatnění na trhu práce.
Absolventi pracují jako špičkoví experti pro výrobní, stavební, dopravní i obchodní a další společnosti. Také na této fakultě si zájemci mohou vybrat jak mezi studiem denním, tak kombinovaným.
„Studenti se učí komplexně – nejsou zavaleni pouze teorií, ale výuka probíhá rovněž v moderně vybavených laboratořích Výukového a výzkumného centra v dopravě, které bylo otevřeno v roce 2013,“ uvedla Lenka Machačová z pardubické univerzity.

Některé fakulty požadují potvrzení o zdravotní způsobilosti

Studenti se na Univerzitu Pardubice mohou přihlásit přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Potom musejí uhradit administrativní poplatek a některé fakulty chtějí také zaslání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Univerzita poté uchazeče vyzve k účasti na přijímacím řízení, součástí většiny z nich jsou přijímací zkoušky.
O přijetí či nepřijetí jsou uchazeči informováni poštou, ale sledovat přijímací řízení je možné taky online. Přijatí uchazeči potom musejí přijet do Pardubic na zápis.
V mnoha oborech se následně konají seznamovací nebo přípravné kurzy, kde se studenti mají možnost poznat, seznámí se s požadavky svých vyučujících a dozvědí se více o univerzitním studiu.
Prostředí se na univerzitě každým rokem zlepšuje. Rekonstrukcí prošly například některé koleje. Na všech pavilonech kolejí mají studenti bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara navíc i bezplatné wi-fipřipojení.
Na každém pavilonu je nyní na čtyřicet vysílačů. Během posledních tří let se počet vysílačů pro bezdrátový wi-fipřístup ztrojnásobil, letos je umístěno v areálech univerzity celkem asi 400 vysílačů.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat ještě na posledním dnu otevřených dveří na Dopravní fakultě Jana Pernera 7. března. 

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Příběhy památek ho provázely od malička. Pochází totiž z Českého ráje, kde se to jimi jen hemží. Jako průvodce začínal na Karlštejně. Záliba v historii a literatuře ho přivedla také do Pardubic, kde na univerzitě vystudoval Fakultu filozofickou. Teď je kastelán zámku Hrádek u Nechanic, kde občas zavede turisty i tam, kam to nečekají nebo klidně smekne před knížecí rodinou Harrachů.

Co všechno máte jako kastelán na starosti?

Malý zámek na samotě u lesa. Jde o komplexní zajištění ochrany, provozu, správy, prezentaci a tvorbu koncepce národní kulturní památky s velkou provozní náročností.

Jak vypadá váš běžný den?

Každý den na zámku je nevšední. Většinou se ráno sejdu se zámeckou posádkou, abychom si určili pracovní povinnosti na konkrétní časový úsek. Hned potom zasedám k počítači a vyřizuji nejnutnější e-maily a byrokracii. Pak se snažím být tzv. v terénu. Ať už se jedná o stavební obnovy, úpravy expoziční instalace, drobnou údržbu zámeckých budov, nákup materiálu, práci v parku nebo sjednané schůzky. Pokud mě večer nečeká kulturní akce, opět zasedám k počítači.

Máte čas provádět i turisty?

Bohužel jen velmi málo. Ostatní pracovní povinnosti mi to téměř nedovolí. Ale výjimky se najdou: Tradičně provázím první a poslední prohlídku roku. Od letošního roku také začínáme s prohlídkami Hrádkem křížem krážem, kdy spolu s kolegy provedeme návštěvníky celým zámkem včetně běžně nepřístupných prostor.

Co máte na provádění rád?

Předávání zajímavých informací lidem, kteří o ně stojí. Hrádek u Nechanic je plný takových zajímavostí: centrální vytápění, tajné dveře, původní elektrorozvodna, houpací křeslo, kaple s ďáblem, nestvůry nebo golfové hřiště.

Mívají návštěvníci záludné otázky?

Ptají se často, to nemohu říct.

Jakou nejhorší otázku jste dostal?

Je to spíše taková škála evergreenů: Straší tady? Je to lešení původní? Je to zrcadlo kouzelné? Ale vůbec nejroztomilejší byl malý chlapeček, který ke mně zhruba v půlce prohlídky přišel a povídá: A strejdo, kdy už bude konec?

Co jste si na zámku Hrádek u Nechanic zamiloval?

Nejspíš fakt, že se jedná o unikátní zámecký komplex. Když pominu neogotický vzhled zámecké budovy a bohatou výzdobu interiéru, za zmínku stojí také čtyřkřídlá hospodářská budova, ve které se nachází jízdárna, divadlo, kočárovny, stáje a byty pro zaměstnance (v současnosti je bohužel hospodářská budova ve velmi špatném stavu). To vše obklopuje téměř dvacetihektarový park. Každý detail areálu je pečlivě promyšlený a v tomto ohledu je třeba před hraběcí rodinou Harrachů, která zámek postavila, smeknout.

Jak probíhá příprava zámku na sezonu? Co všechno se musí udělat a stihnout?

Vzhledem k vánočním prohlídkám si zámek od návštěvníků moc neodpočine. Během tří měsíců se musí uklidit zámecká expozice, umýt okna, rámcově připravit akce na rok dopředu a provést opravy, které během klasického provozu nejsou možné. To vše za velmi nízkých teplot. Také se snažíme vymýšlet nové akce i prohlídky, protože vždy se najde někdo s otázkou, co pro letošek chystáme za novinky.

A na jaké se tedy turisté mohou těšit?

Krom zmiňovaných netradičních prohlídek se návštěvníci mohou například těšit na nový prohlídkový okruh s názvem Hostinské pokoje. V prvním patře západního křídla budeme od letošního června vyprávět příběhy o zajímavých návštěvách, které na zámku strávily noc. Dále se připravujeme na nové noční kostýmované prohlídky s názvem Kouzelnické hrátky nebo otevřenou zámeckou kuchyni v rámci prohlídkového okruhu Sklepy.

Kdy vás tak „chytla“ láska k památkám?

Původem jsem z Českého ráje, tedy kraje, ve kterém se nachází takové památky jako Rotštejn, Valdštejn, Frýdštejn, Hrubá Skála, Hrubý Rohozec, Trosky nebo Sychrov. Jejich příběhy mě provázely od malička.

Může za to i Karlštejn, na němž jste začal jako sezónní průvodce?

Určitě. Byla to má první pracovní zkušenost na objektu. Vděčím za to Obchodní akademii v Turnově, kdy součástí povinné praxe byla i práce průvodce. A „Kájaštejn“ je hrad, který zaujímá mezi českými památkami zcela výjimečné postavení. Kdo někdy rozjímal v Kapli svatého Kříže, dá mi jistě za pravdu.

Přispěla vaše záliba v hradech a zámcích k výběru studijních oborů na Fakultě filozofické?

Bezesporu.

Proč jste volil pro svá vysokoškolská studia právě Pardubice?

Jednak mě zaujaly zajímavé přednášky a semináře, které kombinovaly mou zálibu v historii a literatuře. Praktické bylo i umístění školního kampusu na jednom místě. Třešničkou na dortu bylo historické centrum města se zámkem.

Jak se vám tu studovalo?

Zkoušky byly náročné, ale jsem rád, že je UPCE moje alma mater. Kde jinde bych se naučil tvůrčímu psaní, rétorice, literatuře 19. století nebo dějinám umění a každodennosti?

Na co rád vzpomínáte?

Krom nezapomenutelných přednášek a seminářů? Na literární skupinu Tlupu, na divadelní představení Já, Síť, na EAčko, na Áčko, na Dýdý Bábu, na Josefa, na Dědka nebo nekonečné ping-pongové zápasy.

Jste s fakultou v kontaktu dodnes? Neprovází u vás například naši studenti?

Pro všechny různé povinnosti se dostanu do Pardubic bohužel jen málokdy. Ale „vaši“ u „nás“ provází a jsou moc šikovní.

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Vyberte si, co vás baví a naplňuje, buďte trpěliví a nezapomeňte si to užívat.

Přemýšlel jste už, která památka bude vaší další profesní zastávkou?

Na to se mě prosím zeptejte, až objevím hezčí památku, než je Hrádek. Ten kousek Anglie se stal mou srdeční záležitostí. Budu jedině rád, když se stane i tou vaší. Tak přijďte pobejt.

Mgr. Martin Rejman vystudoval Historicko-literární studia a Dějiny literární kultury na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Doplňující pedagogické studium absolvoval na Univerzitě Hradec Králové. Působil jako průvodce a dispečer návštěvnického provozu na hradě Karlštejn, zámku Žleby nebo zámku Hrubý Rohozec. Po ukončení studia pracoval na Územní památkové správě Sychrov jako Kurátor mobiliárních a sbírkových předmětů. Od 1. července 2016 je kastelánem státního zámku Hrádek u Nechanic. 

Webové stránky Hrádek u Nechanic 
Facebook Hrádek u Nechanic
Instagram Hrádek u Nechanic                   

Ještě jim třeba ani nebylo třicet a už vydávají knihy. Nebo se ani po několika desítkách let nevzdali svého snu stát se básníkem, spisovatelem. Představujeme vám literární talenty z Pardubického kraje: Přemysla Krejčíka, Anetu Krejčík Plškovou, Zuzanu Martínkovou a Reginu Podávkovou.

Láska k literatuře přivedla Přemysla Krejčíka a Anetu Krejčík Plškovou až k oltáři. Seznámili se na Filozofické fakultě Pardubické univerzitě. On už byl šéfredaktorem tamního časopisu Partonyma a autorem několika knih a ona talentovanou básnířkou, které si všimli pedagogové. Doporučili jí Přemka, který ji měl pomoci s vydáním její první básnické sbírky.

Přemysl s Anetou se ale nepřestali scházet ani poté, co kniha s názvem Zlom ruce za vaz mířila do tisku. Zamilovali se, brzy se zasnoubili a vzali. Jaké je manželství dvou literárně činných lidí? Podle nich je to výhoda. Partner může být totiž prvním a zcela upřímným kritikem. Takového právě Přemysl Krejčík určitě potřebuje. Naposledy vydal román z prostředí hip hopové kapely Mladej NY.

Dny poezie a Šaziho tisíc a jedna noc

Také Zuzana Martínková vzešla jako mladý literární talent z tvůrčího prostředí Pardubické univerzity a z okolí časopisu Partonyma. Tam je teď redaktorkou, ale podílí se na jeho obsahu i vlastní tvorbou, povídkami. 

Zuzana je speciální případ, člověk mnoha talentů. A tak krom psaní ještě kreslí, dělá grafiku, fotí, peče dorty nebo se věnuje reklamním textům, což je její současné povolání. Pak také každoročně pořádá v Pardubicích festival poezie. Ke své tvorbě je ale velmi kritická a poměrně dlouho trvá, než nějaký text představí veřejnosti. S vlastní knihou tak váhá.

Zcela jasno má v tomto směru už Regina Podávková. Ta se od dětství toužila stát básnířkou, spisovatelkou. I když se jí podařilo publikovat básně třeba v antologii básníků Podorlicka, psát články do novin a časopisů nebo zvítězit v literárních soutěžích, život ji vedl jinými cestami.

Tvořit ale nepřestala nikdy. A když se před pár lety rozhodla vydat svou první sbírku, cítila, že už je to „teď nebo nikdy.“ A tak vznikla nejprve útlá knížka s názvem Poetry fox proces aneb žába po špičkách jdoucí. Knížku plnou intimní lyriky pak následovala další sbírka. Byla jí bohatě ilustrovaná knížka s tajemným názvem Šaziho tisíc a jedna noc. Teď se Regina Podávková chystá k vydání další básnické sbírky.

Převzato z Český rozhlas Pardubice

Stipendium na podporu studia v zahraničí (2020)

Studenti bakalářských a navazujících magisterských oborů Fakulty filozofické Univerzity Pardubice mají možnost získat stipendium na podporu zahraničního pobytu, který si sami zorganizují za účelem např. zlepšení jazykových dovedností, pro výzkum k absolventské práci, absolvování studentské praxe apod.

Zahraniční pobyt musí trvat minimálně 1 měsíc (30 dnů) a student může žádat o podporu ve výši

až 20 000 Kč s ohledem na konkrétní zemi, kde se mobilita uskuteční (o výši přidělené částky bude vždy rozhodováno individuálně, s přihlédnutím k odhadovanému objemu cestovních a pobytových nákladů spojených se zvolenou destinací). Student si předem sjedná spolupráci s oficiální institucí (univerzity, archivy, knihovny, muzea, vzdělávací agentury). Výjezd bude uskutečněn do 31. srpna 2020 (na podzimní výjezdy bude vyhlášeno 2. kolo v létě t. r.).

V případě zájmu vyplňte „Žádost o přiznání stipendia na podporu studia v zahraničí – Plán zahraničních mobilit“ – (návod a podmínky přidělení stipendia jsou k dispozici na studentském intranetu – https://studenti.upce.cz/moznosti-studia-zahranici).

 Dokumenty doručte osobně na děkanát  FF UPa (pí Krpatové) do  29. února 2020.

První knížku napsal o babičce, která čekala po válce na odsun z vlasti. Druhou o prostitutkách a třetí provází duch mrtvého kluka. Čtvrtou už má téměř dokončenou, bude pro děti. Absolvent Fakulty filozofické Jan Štifter je spisovatel, který uvízl v síti rodinných osudů a ty proplétá do svých příběhů. Současně je šéfredaktorem jihočeského časopisu Barbar!, do kterého sám píše o historii.

Co jste v Pardubicích vystudoval?

Kulturní dějiny v mediálním modulu, hodně času jsme tehdy trávili s novinářem Vlastou Novákem, to byl ohromně laskavý člověk. Na semináře jsme chodili do kavárny, nechával růst diskusi, a té se přece jen víc dařilo u kafe než v aule. Měl jsem rád taky historiky Jaroslava Teplého nebo Václava Vebera.

Jaký váš text skončil jako první v šuplíku?

To, co mě provází celý život: asi ve druhé třídě, možná dokonce na konci první, jsem sepsal na pár stránkách historii naší rodiny. Tehdy jsem ještě neškrábal jako dnes, vzpomínám si na velká, úhledná, krasopisná písmena. To jsem pak svázal a považoval za knížku.

Je pro vás důležité znát své kořeny?

Pro mě byly rodinné dějiny, osudy a vypravování vždycky největší téma, zajímaly mě víc než osudy panovníků nebo letopočty bitev a mírů, které jsem stejně hned po zkoušce zapomněl. Rodina má paměť, pod tlakem velkých dějin se nějak chová. Už tenkrát, v těch sedmi letech, jsem chtěl vědět, kdo jsem, kým jsem a proč takový jsem. Později jsem psal takové naivní detektivní příběhy.

To román Sběratel sněhu už není. Řekněte mi, jak těžké je pracovat s jazykem, aby zapadal do doby, o které píšete?

Román Sběratel sněhu má tři časové roviny, jsou to léta třicátá, padesátá a současnost. Největší problém jsem měl s hovorovou češtinou třicátých let, tam jsem spíš zůstal u jazyka literatury a filmů, ale dnes máme stejně dost mylnou představu, že všichni mluvili jako Oldřich Nový v Kristiánovi, tak to i v knížce celkem sedí.

Lovil jste námět v rodinné historii?

Sběratel se odehrává v Budějovicích, v jedné linii tam žijeme už asi osm generací. Dějiny Budějovic 19. a 20. století jsou do určité míry naší osobní minulostí. Babička Kateřina, to byla Češka z vesnice, si tam koncem třicátých let vzala Němce Jana Stiftera. Její příběh jsem zpracoval v novele Kathy, tam je poválečný lágr, hlad, tyfus, hrozba odsunu, boj proti všemu německému.

Sběratel sněhu tedy na Kathy navazuje?

Trochu ano, minimálně česko-německou otázkou. V naší rodině totiž žil taky třeba nějaký Josef Stifter, malý kluk, kterého máma v roce 1945 utopila. Taky to byla Češka provdaná za Němce, taky měla jít do lágru, ale situaci vyřešila jinak, zabila sebe a dítě. Postava mrtvého Josefa je jednou z hlavních v románu Sběratel sněhu, stejně tak tam vystupuje i jeho máma – vražedkyně.

Takže je to taková duchařina. Máte s duchy nějaké zkušenosti?

Naštěstí ne. Ale nepochybuji o tom, že jsou duchové mezi námi, znám spoustu lidí, kteří s nimi zkušenost mají. Někdy vídá ducha celá rodina. Já je nevidím. Prababička viděla anděla, pak jí umřela dcerka, mám z těch věcí dost velký respekt. Můj život spíš než na setkání s duchy stojí na zvláštních náhodách, ono to spolu určitě souvisí.

Že třeba o někom píšete a pak zjistíte, že jezdil na návštěvu do domu, kde teď žijete s rodinou…

Přesně tak – diplomovou práci jsem připravoval o Karlu Hlubučkovi z Trhových Svinů a pak jsme koupili v Budějovicích dům, kam tenhle Hlubuček jezdil na návštěvy za svým kamarádem, vlastně býval hostem u nás doma. Tuhle spojitost jsme zjistili ale až po čase.

Nebo sháním konkrétní knížku, která už není v distribuci, a najdu ji za pár dní v knihobudce, čeká tam na mě, zcela zdarma. Nemůžu najít vrták jedné velikosti a druhý den ho objevím při cestě ze schůzky na ulici, leží na kraji silnice. Moc si tyhle náhody nedokážu vysvětlit, ale nepátrám po tom, beru to tak, že si umím přát, a jsem za to vděčný.

Nedávno jsem mluvila s jednou kriminalistickou expertkou, říkala mi, že se jí ozvala spisovatelka, protože potřebovala vědět něco ohledně mrtvoly. Obracíte se na odborníky, abyste se držel toho, co se opravdu mohlo stát?

Spíš se snažím všechno ověřovat sám, mám pak na stole knížky, slovníky a lexikony, něco dohledávám v matrikách a kronikách na internetu. Ve Sběrateli sněhu je postava Dominika, kterého zajímají auta, těm jsem nikdy moc nerozuměl, tak jsem sjížděl motoweby a různé inzeráty. Někdy mám pocit, že vlastně ničemu nerozumím, a s tím si musím umět poradit, protože jinak bych neustále obtěžoval odborníky na všechno.

Psát historické knihy vyžaduje vědět něco o době, o které vyprávíte. Navštěvujete kvůli psaní i vědecké instituce?

Když je čas, chodím do archivů, vždycky tam najdu něco, co jsem nehledal. To se skutečně může podařit jen při prohlížení papírů, Google vychrlí rovnou výsledky, ale při hledání v kartotéce má člověk šanci narazit na nehledané.

Na co třeba?

Teď jsem objevil příběh jedné ženy, která přežila koncentrační tábory, v Terezíně se provdala, ale stát po roce 1945 sňatek nechtěl uznat, ona se přesto nedala a pomocí svědků dokazovala, že byla skutečně vdaná. Ten motiv jsem použil v jedné povídce.

Psal jste i o nevěstincích a prostředí lehkých dam. Kde jste pro novelu Café Groll čerpal inspiraci?

Nevěstince a nevěstky za starého Rakouska a republiky byly vždycky téma profesorky Mileny Lenderové…

Chodil jste na její přednášky?

Z těch jsem byl nadšený. Tam jsem poprvé začal studovat dějiny každodennosti, dostal se k několika knihám o prostituci a zjistil, že mě to téma ohromně baví – paní profesorka navíc výrazně vycházela z budějovických pramenů. To mě přimělo k dalšímu studiu.

Jak jste se k prostitutkám dostal?

Vypisoval jsem si všechno možné o starých kavárnách, vinárnách a jiných podnicích s dámskou obsluhou a využil toho nejen v novele, ale i později na přednáškách a vycházkách: občas vedu partu lidí a ukazuji jim, kde byly nejznámější budějovické nevěstince. Ale základ mám od profesorky, ta mě k tématu přivedla.

Kolik podniků v době první republiky v Budějovicích bylo?

Těch bordelů v pravém slova smyslu bylo ve městě jen pár, někdy čtyři, jindy sedm. Ale podniků s dámskou obsluhou, kam se taky chodilo za holkami, bývalo v Budějovicích přes sto. Poté, co jsem vydal Café Groll, mi jeden čtenář vzkazoval, že to je skutečně legendární podnik, protože u nich v rodině se dodnes vzpomíná na to, jak tam jejich pradědeček chytil kapavku.

Kathy, Café Groll, Sběratel sněhu – vaše první tři knihy. Co chystáte dalšího?

Píšu právě dětskou knížku, slíbil jsem ji Albatrosu, ale hlavně svým dvěma synům. Ti se často ptají, v jaké je fázi, kdy to budu hotové. Chystám se teď na dvoutýdenní stáž do Krakova, tam bych měl mít prostor jen na psaní, tak doufám, že tam knížku dokončím.

Kdy ji představíte dětem?

Mám hotové zhruba dvě třetiny. Nejvíc jsem se zabrzdil na začátku, první kapitolu jsem psal asi na pětkrát a pořád to nebylo ono.

O čem knížka je?

Příběh pojednává o klukovi, kterému se dějí zvláštní věci – z ničeho nic třeba kuchyně v domě vypadá trochu jinak, sedí tam úplně cizí lidí, ale jen na chvíli, pak je všechno zase normální.  A ten kluk zjišťuje, proč je to tak, proč se to celé děje. Myslí si, že může cestovat v čase, ale je to trochu složitější.

Kluci vám do psaní taky mluví?

Jsou mi velkou inspirací, jejich svět, fotbal, tablet, hry. Budou pak první, kdo ten příběh uslyší, nechám je kritizovat, podle nich pak některé věci upravím.

Za co vás už zkritizovali?

Spíš je zajímavé, jak kluci uvažují – když jsem jim říkal, že se v knížce objeví talisman, hned se ptají, jestli si ho budou moci čtenáři dokoupit, že by to tak mělo být, nejde přece napsat knížku a nenapojit na to doplňkové produkty. Nebo vyžadují barevné ilustrace, tvrdí, že černobílé nikoho nebaví. Jsou to prostě děti z nové doby.

Píšešete i odborné knihy. Ten dům, Ta továrna. „To“ další bude co?

Ten dům je příběh našeho budějovického domu, Ta továrna popisuje sousední fabriku, kde se dříve vyráběly pláště a klobouky. Na knížkách pracujeme v autorském týmu a každá publikace mapuje historii jednoho objektu. Příště můžeme prozkoumat Ten činžák, Ten mlýn, Tu školu nebo třeba Tu faru, těžko říct, rozpracované právě nic nemáme.

Napadají vás díky psaní odborných knih i příběhy, ze kterých pak vznikne beletrie?

Ono se to vždycky nějak propojí – při práci na knížce Ta továrna jsem se setkal s historkou, kdy kluci šmírovali dělnice při převlékání, a tenhle motiv jsem pak použil i v románu Sběratel sněhu. Nebo jsem do našeho domu usadil novelu Café Groll. Všechny knížky spolu nějak komunikují, postavy procházejí libovolně mezi příběhy, navzájem se ovlivňují a tvoří dohromady jeden literární svět.

Pořád mluvíte o rodných Budějovicích. Přemýšlela jsem, zda máte i na Pardubice nějakou vazbu. V rozhovoru pro Idnes.cz jste ale mluvil o pradědečkovi od Pardubic.

Babička z matčiny strany pocházela z Horního Jelení, kdysi okres Vysoké Mýto, dnes Pardubice. Tak jsem vlastně z jedné čtvrtiny z východních Čech. To mě vlastně přivedlo i na pardubickou univerzitu, šel jsem někam, kde jsem měl příbuzné, vrátil se na pár let do kraje svých předků. Bylo to pro mě důležité, a navíc i určující pro další život, na fakultě jsem potkal svou budoucí ženu Evu.

Zase to tak mělo být.

Ano. V jeden moment, a právě v Pardubicích, se propojila minulost s budoucností. Máme spolu tři děti, ke dvěma klukům loni přibyla dcera Meda, po křtu dostala ještě jméno Josefa, právě po té jelenské babičce. Na Jelení jsem zažil ještě staré pratety, jezdil jsem za nimi o víkendu a nechával si od nich vyprávět.

O čem mluvily?

O svých rodičích, bratrovi Jendovi, který šel bojovat proti nacistům a ve čtyřiačtyřicátém umřel při Slovenském národním povstání, bylo mu sedmnáct let. O andělovi, který zvěstoval neštěstí. O tatínkovi, mém pradědečkovi, tomu se říkalo Tarzan…

O pradědečkovi Tarzanovi taky něco napíšete?

To nosím v hlavě už roky. Jednou přijel na Jelení cirkus a on se vsadil, že přepere medvěda, což se mu povedlo. Vysloužil si tak přezdívku Tarzan. Živil se jako nádeník – jednou dláždil ulici, jindy ledoval, organizoval chmelové brigády nebo chytal potulné psy a zval pak sousedy na „paví hody“. Za mrtvého syna Jendu dostal po válce vilu v Trutnově, ale domov tam nenašel, tak se zase vrátil na Jelení. Máme tam rodinnou hrobku, tak se tam pořád vracíme, a jestli to vyjde, vrátím se tam během pár let i s knížkou.

Vaše knihy se čtou jedním dechem. Přemýšlel jste o jejich filmovém ztvárnění?

Nejsem filmový producent, takže tohle zařídit neumím. Pro každého autora je velká čest, pokud se jeho příběh dočká zfilmování.

Vedle psaní knih se živíte jako novinář. Jak velký rozdíl je mezi literárním psaním a žurnalistikou?

Nemusí být zas tak velký. I článek se snažím psát trochu literárně – vždycky si říkám, jestli se to dobře čte. A většinou funguje vlastní pocit, jednoduše vím, jestli se mi to líbí nebo ne. To pak funguje i zpětně, s čím je člověk spokojený, to pak čtenář ocení, ať je to povídka nebo článek do novin. Nicméně každý žánr má určitá specifika, beletrie dává větší prostor fantazii.

Teď jste šéfredaktorem časopisu Barbar. Kde vychází?

Barbar je magazín pro jižní a západní Čechy, založil jsem ho v roce 2013, vychází už sedmým rokem. Vznikl poté, co jsem opustil redakci týdeníku 5+2 dny, kde jsem působil jako šéfredaktor, měl jsem tenkrát pocit, že na trhu něco chybí, a tím něčím byl regionální lifestylový magazín. Přinášíme vlastní publicistiku, rozhovory, reportáže.

Co historie?

Ta tam samozřejmě nemůže chybět. Občas něco napíšu sám, ale většinou pro nás píší jiní historici. Jeden článek do Barbara před časem napsala i profesorka Lenderová. Jmenoval se „Jak se šlapalo pod Černou věží“ a dodnes patří k těm nejčtenějším na našem webu.

Mgr. Jan Štifter (*1984)

Novinář a publicista, narozený 1984 v Českých Budějovicích. Působil v redakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají tři děti: syny Prokopa a Hynka a dceru Medu. Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře, který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll Štifter navázal třetím budějovickým příběhem: román Sběratel sněhu, za který získal řadu ocenění, mj. cenu Cenu čtenářů České knihy. Je absolventem oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel – je spoluautorem publikací Ten dům, Ta továrna a Svinenské návraty.