Milí posluchači, dnes proběhne poslední přednáška a to dr. Jaklové a dr. Stránského. Poslední přednáška plánovaná na 24. 9. bude zrušena bez náhrady.

"Románský svět“

K nákupu na eshopu UPCE vám darujeme univerzitní roušku s ručně malovaným motivem. Co kus, to originál. 

Proveďte nákup v minimální hodnotě 399 Kč a jako bonus získáte některou z jedinečných roušek. Nechte se překvapit, jaký vzor vám přibalíme do objednávky. 

 Prohlédněte si v galerii ukázku vzorů nebo si pusťte krátké video s jejich ukázkou.

Chci svoji originální roušku

Akce platí do vyčerpání zásob.
Rouška je ručně malovaná barvami na textil. Pro uchování barev doporučujeme sterilizovat praním na max. 60°C  a následně vyžehlit.

ENGLISH

Shop at the UPCE e-shop and get the university face mask with a hand-painted motif for free. Each piece is an original.

Make a purchase of a minimum CZK 399 and as a bonus you will receive one of the unique masks Let yourself be surprised by the pattern we choose for you.

View our face mask patterns in the gallery or watch a short video.

The promotion is valid while the stock lasts.

The face mask is hand-painted with textile paints. To preserve the colors, we recommend sterilizing by washing at a maximum of 60°C and then ironing.

Zápisy studentů do 1. ročníků akademického roku (AR) 2020/2021

Zápisy ostatních ročníků do AR 2020/2021 a kontrola výsledků studia AR 2019/2020 

El. zápisy předmětů AR 2020/2021

Změna v evidenci studijních výsledků AR 2019/2020

Výkaz o studiu (tzv. index) přestává být součástí povinné evidence studijních výsledků ode dne nabytí účinnosti tohoto pokynu. Kontrola výsledků studia bude probíhat kontrolou zápisových listů z IS STAG.

Milé studentky, milí studenti, od pondělí 11. 5. 2020 se na FF UPa postupně vracíme k obnovení kontaktní výuky. Podrobnosti jsou uvedeny v přiloženém Opatření č. 4/2020. Co se týče dokončení letního semestru v jednotlivých studijních předmětech: řiďte se pokyny dotyčných vyučujících (viz "Opatření" - čl. 1, bod 2).

Opatření č. 4

Na základě Usnesení vlády České republiky ze dne 30. dubna 2020 č. 491 o přijetí krizového opatření a na základě Opatření rektora č. 8/2020 vydává děkan Fakulty filozofické UPa s účinností od 11. května 2020 toto opatření.

Článek 1

Aktuální omezení

1) Osobní přítomnost studentů při studiu na fakultě je umožněna pouze za splnění podmínky přítomnosti nejvýše 15 studentů ve skupině.

2) V případě kurzů, na nichž je zapsáno více než 15 studentů, se studenti řídí pokyny příslušného vyučujícího. Další průběh výuky je v jeho kompetenci, ovšem výuka může probíhat pouze po vzájemné dohodě se studenty. U přednášek s vyšším počtem posluchačů lze tedy buď dokončit letní semestr v režimu distanční výuky, nebo zvolit jinou formu, tj. dělení do skupin do 15 osob.

3) Pro organizaci výuky podle odst. 1 a 2 platí harmonogram akademického roku, který byl změněn Pokynem děkana FF č. 5/2020

(https://zamestnanci.upce.cz/sites/default/files/public/dija3273/pokyn05_146427.pdf)

4) Studenti a akademičtí pracovníci se smí účastnit studia dle odst. 1 pouze při splnění podmínek, jež definuje Opatření rektora č. 8/2020, čl. 3, odst. 1. Jedná se o tyto podmínky:

• jsou bez akutních zdravotních potíží odpovídajících virovému infekčnímu onemocnění (např. horečka, kašel, dušnost, náhlá ztráta chuti a čichu apod.),
• jsou povinni mít ochranu horních cest dýchacích,
• nemají v daném čase nařízeno karanténní opatření,
• studenti poskytnou před prvním vstupem do vzdělávací instituce písemné čestné prohlášení o neexistenci příznaků virového infekčního onemocnění, které je Přílohou č. 1 tohoto opatření.

Článek 2

Organizační opatření

1) O rozsahu osobní přítomnosti zaměstnanců a pracovním režimu na pracovišti rozhodne vedoucí zaměstnanec při dodržení těchto pravidel:

a) výkon práce z domova je v nezbytném rozsahu i nadále možný v souladu se Směrnicí UPa č. 3/2020. Konkrétní pracovní úkoly musí být dohodnuty s vedoucím pracovníkem. Vedení kateder a ústavu zajistí písemné záznamy o pracovním režimu zaměstnanců včetně záznamů o době přítomnosti zaměstnanců v prostorách fakulty,

b) u rizikových osob[1] vedoucí zaměstnanec povolí na žádost těchto osob výkon práce z domova ve zvýšeném rozsahu (jehož předpokladem je uzavření Dohody o výkonu práce z domova dle Směrnice UPa č. 3/2020). I tito zaměstnanci nadále plní své povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu.

Na fakultě se mohou zaměstnanci zdržovat jen v případě, že splní podmínky v čl. 1, odst. 4.

2) Evidenci čestných prohlášení studentů dle č. 1, odst. 4 zajistí vedoucí kateder (resp. ústavu) ve spolupráci se sekretariáty.

3) Studenti a akademičtí pracovníci budou při výuce dodržovat dostatečné prostorové rozestupy (minimálně 2 m). Rozestupy je nutné dodržovat i ve společných prostorách fakulty, resp. univerzity.

4) Studenti se dostaví ke studiu ve stanovený čas tak, aby se minimalizovalo riziko šíření případné infekce. Studenti se zdržují v prostorách fakult pouze po dobu nezbytně nutnou, tj. při studiu, a poté prostory opustí.

5) S účinností od 11. května 2020 se zrušují Opatření děkana č. 1, 2 a 3/2020.

Pardubice, 8. května 2020                                                                                               děkan FF UPa

[1] Ministerstvo zdravotnictví ČR stanovilo výčet rizikových osob, do nichž patří zaměstnanec, který naplňuje alespoň jeden bod uvedený níže, nebo pokud některý z bodů naplňuje jakákoliv osoba, která s ním žije ve společné domácnosti:

1. Věk nad 65 let s přidruženými chronickými chorobami.

2. Chronické onemocnění plic (zahrnuje i středně závažné a závažné astma bronchiale) s dlouhodobou systémovou farmakologickou léčbou.

3. Onemocnění srdce a/nebo velkých cév s dlouhodobou systémovou farmakologickou léčbou např. hypertenze.

4. Porucha imunitního systému, např.

a) při imunosupresivní léčbě (steroidy, HIV apod.),

b) při protinádorové léčbě,

c) po transplantaci solidních orgánů a/nebo kostní dřeně,

5. Těžká obezita (BMI nad 40 kg/m2).

6. Farmakologicky léčený diabetes mellitus.

7. Chronické onemocnění ledvin vyžadující dočasnou nebo trvalou podporu/náhradu funkce ledvin (dialýza).

8. Onemocnění jater (primární nebo sekundární).

Šest týdnů škol v nouzovém režimu. A vzdělávání z domova pokračuje. Rodiče se musí obrnit dávkou trpělivosti, a mnozí se na učitelskou profesi už dívají jinak. Profesor Karel Rýdl z Katedry věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že každá rodina si vytváří vlastní model učení a pedagog by neměl žáky v mimořádném stavu přetěžovat, ale dát jim prostor hledat, srovnávat a kriticky myslet.

Kdo je na tom v tuhle chvíli vlastně hůře? Rodiče, nebo děti?

Já myslím, že hůře než rodiče a děti je na tom stát, který dočasně rezignoval na školní docházku. Veřejnost má možnost pocítit, že vzdělávání – méně již výchova, je, byť s online pomocí učitelů a médií, fakticky více v jejich odpovědnosti a děti se naučí možná stejně.

Stát rezignoval?

Ta horší situace pro stát tkví z hlediska právního právě v tom, že odpovědnost státu zůstala, ale zhoršily se mu podmínky pro její uplatňování. Jak celou situaci sleduji, konstatuji zároveň, že současný ministr školství situaci zvládá velmi dobře, vydává srozumitelná a realistická rozhodnutí, která jsou konzultována s příslušnými učitelskými a pedagogickými organizacemi, umožňuje širokou didaktickou pestrost nabídky pro učitele a rodiče při řešení situace výuky dětí doma.

Už několik týdnů se žáci a studenti učí doma. Dokážete si představit, jak jejich vzdělávání vypadá?

Ano, dokáži si to představit velmi přesně. Moje vnoučata se takto už měsíc učí. Přitom vím od řady známých, ale i z médií, že modely jsou v různých rodinách odlišné. Tím, kolik času věnují učení, v jaké denní době se vzdělávají, způsoby pomoci a kontroly rodičů nebo jejího propojování s běžným rodinným životem. V každé rodině, pokud má rodič zájem dětem pomoci, a přitom nedělat úkoly za ně, se vytváří vlastní model. Je to samozřejmě dáno tím, kdy a jak rodiče pracují, jestli s výukou pomáhají prarodiče, v jakém prostředí se učí, zda mají možnost si odpočinout aktivně a například vyběhnout na zahradu. Nelze tedy paušalizovat bez respektu ke konkrétním podmínkám a možnostem, jestli je to špatné či dobré. Navíc, právně míněno, jsme všichni v režimu nouzového stavu.

Řada rodičů pracuje z domova a není schopna dítěti věnovat tolik času. Někteří se hroutí, protože nestíhají ani odpovídat učitelům. Má vůbec smysl takto rodiče přivádět do stresu?

V některých rodinách jsou na tom hůře rodiče, jinde děti. Děti se mohou dobře vyspat a učit se v době, která jim osobně vyhovuje. U rodičů je to věcí nejen vzdělání, ale i zájmu o děti, dostatku času nebo kreativity pro doplňkové programy. Myslím, že řada rodičů začíná přehodnocovat svůj vztah k učitelkám a učitelům. Zjišťují, jak tvrdou a vyčerpávající činnost každodenně vykonávají. Učitelky a učitelé, zejména na prvním stupni, by měli respektovat možnosti rodin v nouzovém stavu a zadávat úkoly, které jsou řešitelné pro děti, ale i pro rodiče. Nabízí se neznámkovat a spíše dávat zpětnou vazbu slovním hodnocením. Pro všechny jde o nečekanou zátěžovou situaci a každý reagujeme jinak, takže se jeví i vyšší potřeba tolerance a empatie, také respektu k druhým. Celkově se asi řada učitelů a učitelek zdokonalí v práci s online programy.

Ne každý rodič je také vědomostně či mentálně „vybaven“ tak, aby zvládal látku vysvětlit. Jak propastné rozdíly po návratu do škol mezi žáky budou?

Rozdíly určitě budou, ale když se rodiče stěhují, je to horší. Pro učitele se nabízí možnost individuálního přístupu. S dostatkem času a motivované dítě se po pár týdnech srovná. Zažil jsem to osobně při stěhování rodičů, a to na základní škole i na gymnáziu. Úkoly by měly zvládat především děti. Jde o formu zadání, formulace očekávaných cílů a časem, který nestresuje a umožňuje vyhledávání, kritické myšlení, porovnávání, zdůvodňování apod. Dobré je méně využívat paměťové učení.

Psycholog Štěpán Vymětal, odborník na psychologii v krizových situacích, v rozhovoru pro novinky.cz doporučuje netlačit na výkon a nepřehánět to. To si ale každý může vyložit jinak. Existuje přiměřená cesta?

Se Štěpánem Vymětalem souhlasím v obecné rovině. Přiměřenost je u každého dítěte na jiné úrovni. Dítě vysílá signály o nezájmu, únavě, vnitřní motivaci a ty by měl rodič umět dobře přečíst a reagovat na ně.

Může být český rodič dobrý učitel?

Jakýkoliv rodič může být dobrým učitelem ‚života‘, když je pro dítě pozitivním vzorem a podporuje v dětech jejich tvořivost, samostatnost a sociální empatii.

Jak se ideálně učit a připravovat?

Neexistuje jeden ideální model pro všechny, to poznala pedagogika již koncem 19. století. Dítě má být vedeno rodiči i školou k vlastní efektivní cestě učení. Té, která mu nejvíce vyhovuje. Hovoříme o tzv. učební autonomii. Pro vysokoškolské studenty platí stále tradiční Komenského zásady soustavnosti, přiměřenosti, od jednoduchého ke složitému a pochopení jádra problému. „Biflování“ je dobré, pokud vůbec, jen pro krátkodobou paměť.

Jak si rozvrhnout úkoly tak, aby byl student schopen ještě vnímat?

Každý z nás má určitou kapacitu aktivit a potom odpočinku. To je individuální, takže každý to zvládá jinak. Já studentům říkám, že napřed mají zvládnout základní úkoly, v nichž se ukazuje řešení pro další úkoly.

Jak to myslíte?

Uvedu příklad. Kdo chce rozumět domu, musí znát skelet základní konstrukce a pak na ni navěšuje detaily včetně estetických projevů třeba. Pokud se soustředíme jen prvotně na detaily, například okno, okapy nebo barvu omítky, nikdy smysl vzájemných vztahů a souvislostí nepochopíme.

Lze v domácím vzdělávání spatřovat nějaké výhody?

Určitě. Osobně si myslím, že někteří rodiče a děti to už tak vnímají. Jedná se o denní rozvrh, motivaci dětí, učení v jiném prostředí. Myslím, že jde možná i o podobu budoucích forem výuky, kdy do školy budou děti docházet jen některé dny.

Někteří psychologové tvrdí, že škola neuteče. Že by učitelé neměli přetěžovat žáky a nedávat jim úkoly za každou cenu. Už jsem slyšela, že polovinu slohové práce u žáka šesté třídy napsala matka. Co si o tom myslíte vy?

Je obtížné pro učitele kontrolovat, kdo vlastně úkoly mimo školu vypracoval. Takové úkoly by se měly minimalizovat a nepřenášet školní prostředí do rodin. Kdo se již uchýlí k podvodu, podvádí vlastně sebe sama, ale v naší společnosti se to občas ještě bere jako hrdinství a vyzrání na protivníka. Např. ve Skandinávii je takové chování vnímáno jako nepochopitelné a zbytečné. Každý umí něco lépe a něco hůře, to není vada charakteru.

Učitelé dokonce zadávají úkoly i v předmětech, jako je hudební či výtvarná výchova. Není to za současné situace zbytečné? Neměli by se soustředit na hlavní předměty, tedy český jazyk, matematiku nebo cizí jazyky?

Není to zbytečné. Jde o předměty výchovné, které umožňují jinak myslet a vyjádřit více emoce dětí. Já je v dnešní uspěchané době a velkém tlaku na osobní úspěšnost považuji za velmi důležité pro osobnostní rozvoj dítěte. Důraz na rozumové předměty v rámci povinné školní docházky, která by měla kultivovat člověka, a pak kvalifikace od středních škol, je už ve světě překonaný.

Zabýváte se vývojem školství v zahraničí, konkrétně ve skandinávských zemí. Jak zde vypadá vzdělávání?

Na jedné straně jsou skandinávské systémy benevolentnější, co se rozvrhu dne a debaty s dětmi týče. Na druhé straně není jejich kurikulum tak moc orientované na faktografii bez souvislostí, jako je naše a je více orientováno na mezioborové souvislosti, se kterými se děti setkávají v praktickém životě jako u nás. Také společnost je ve Skandinávii více tradičně soudržná, spolupracující, nejen když teče do bot. Škola také není tak přísně výkonová jako u nás, čímž tam lépe funguje třeba i inkluzivní vzdělávání.

Nechal byste kvůli mimořádnému nouzovému stavu opakovat ročníky, nebo byste spíš změnil učební osnovy? Například, že by se místo opakování na začátku roku doháněla látka.

Rozhodně není doba a ani situace tak vážná, aby se opakovaly ročníky. To nebylo ani po válce. Změny v osnovách studijních programů nejsou například u nás na katedře nutné, protože vše jde zvládnout komunikací online a samostudiem. Jde vlastně i o test studentovy motivace a zralostní vyspělosti.

Vzdělávání z domova by pro vysokoškoláky neměl být problém. Jakou máte zpětnou vazbu od studentů?

Ano, vedeme studenty zejména k samostatné práci, protože na přednáškách a seminářích jde o vybraná základní témata. Pro proniknutí do oboru musí student využít samostudium. Většina studentů s tím také počítá a chápe, že na vysoké škole jde o jiný systém, než na středních školách. Já osobně napsal studentům podmínky ke zkoušce, poskytl jsem zkušební okruhy – každý se může dobře pro „zkouškovou“ diskusi připravit. Posílám jim přes studentský systém prezentace k vybraným okruhům, včetně doporučené literatury. Vyhodnocuji jejich seminární práce a kvalifikační práce jako dříve. Kolegové to mají podobně.

Udělali si studenti „koronavirové prázdniny“, nebo dokáží pravidelně komunikovat?

Nedělal jsem žádný průzkum, ale mám zkušenost, že řada studentů pravidelně komunikuje, někteří méně. Ti, co pochopí, že i když mají volno, čas stále běží a přijde zúčtování, mají výhodu. Nový čas nelze nikde koupit.

Zkuste přiblížit komunikaci s vysokoškoláky. Jak tento stav vnímají?

Podle mého studenti situaci chápou, jen potřebují mít jasno v podmínkách a pravidlech. Například vedení Fakulty filozofické poskytuje potřebné informace včas a jasně. Vše běží přes internet a funguje to – je to forma distančního vzdělávání.

Univerzita Pardubice se rozhodla prodloužit semestr a odložit zkoušky. Zvládnou se studenti dostatečně připravit na zkoušky a stánice bez výmluv?

Já zatím výmluvy nezaznamenal. Ve hře je mírné odložení státnic o pár týdnů, takže času budou mít zřejmě o něco více. Výmluvy by byly absurdní.

Co pozitivního byste nakonec vzkázal rodičům?

Já bych chtěl apelovat na rodiče, ale i jednotlivé děti, aby si uvědomili, že současná situace umožňuje lépe poznat sebe sama a druhé lidi. V pozitivním a podporujícím prostředí se zátěž totiž lépe snáší.

prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. (1952)

Vystudoval učitelství historie a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se věnuje dějinám školství a pedagogického myšlení, specializuje se na komeniologii, reformní a alternativní vzdělávání, pojetí kvality ve správě a řízení školství. Řada publikací mu vyšla doma i v zahraničí. Od roku 1998 působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.

Milé studentky, milí studenti všech programů a oborů FF UPa,
v souladu s novými opatřeními vlády ČR a vedení Univerzity Pardubice připravujeme postupné uvolňování nařízení ohledně omezení fyzického pobytu studentů v budově Fakulty filozofické UPa (bude se týkat nejprve studentů končících ročníků).
Prozatím platí stávající režim: studenti přístup do budovy fakulty nemají, veškerá výuka probíhá distanční formou. Přesné informace o uvolňování tohoto opatření budou zveřejněny po 20. dubnu.
Co se týče celkové reorganizace zbývající části akademického roku 2019/20 (tj. ustavení nových termínů výukového a zkouškového období), věnujte prosím pozornost dnes zveřejněnému pokynu: https://ff.upce.cz/uprava-harmonogramu-letniho-semestru-akad-roku.
Ivo Říha
(proděkan pro vnitřní záležitosti a rozvoj FF UPa)

V souvislosti s vyhlášením a trváním nouzového stavu v České republice se letní semestr akademického roku 2019/2020 upravuje po dohodě s vedoucími kateder takto.

1) Období 18. – 31. 5. 2020 lze využít pro individuální konzultace a předtermíny. Pokud budou vysoké školy 18. 5. 2020 a později uzavřené, budou zápočty a zkoušky probíhat pouze distančně. Jestliže dojde kdykoliv po 18. 5. 2020 k otevření, týden po datu otevření začnou zkoušky probíhat prezenčně.

2) Pokud nebude možné zkoušky realizovat prezenčně v uvedeném termínu, budou informace o náhradním termínu či změněných podmínkách zveřejněny na úřední desce a webových stránkách FF UPa. Uchazeči budou vyrozuměni emailem.

3) Mimořádně pouze přes IS STAG.

4) Doporučený termín: druhá polovina/konec června.

5) Kvalifikační práce lze mimořádně na návrh vedoucího práce odevzdávat až do 17. 8. 2020. Tento písemný návrh musí být odsouhlasen vedoucím pracoviště a zaevidován na sekretariátech pracovišť.

6) Doporučený termín: druhý týden v září.

Pardubice 17. 4. 2020

Mor, cholera, tyfus, pravé neštovice. Tyto nemoci ve své době kosily obyvatele všech kontinentů. Stejně jako současný COVID-19, který udeřil po sto letech od vymýcení španělské chřipky. Symbolem tehdejší doby se stala gázová rouška. Odborník na dějiny medicíny Vladan Hanulík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že v epidemiích nepřežívali ti nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod nebo o příznivou kombinaci genů.

Média srovnávají španělskou chřipku z let 1918–1920 s onemocněním COVID-19. Dají se mezi nimi najít paralely?

Dají, i když nemoci způsobuje odlišný typ virů. Podobné jsou však příčiny, díky nimž dochází ke komplikacím u nemocných. V případě španělské chřipky se mimo běžných projevů nákazy dostavovaly sekundární komplikace – bakteriální zápal plic, díky němuž byl celkový počet obětí vysoký. Infekčnost chřipky byla masivní, vlna epidemie ve městech trvala obvykle pouze tři až čtyři týdny, přesto nakazila třetinu celosvětové populace. Pokud se ale nedostavily komplikace v podobě sekundárního zápalu plic, uzdravily se nakažené osoby velmi rychle.   

Odkud vir španělské chřipky přišel?

Z Kansasu, kde v březnu 1918 zaznamenali první případy chřipkové epidemie. Spojené státy již v daném období byly aktivně zapojeny do první světové války, v dubnu 1918 se nemoc spolu s jednotkami ze zámoří dostala do Evropy a Číny. Za chvíli ale zachvátila celý svět a dodnes je tato vlna epidemie chápána jako pandemie s největším počtem nakažených osob v celé historii planety.

Proč označení španělská?

Označení španělská chřipka se začalo užívat díky tomu, že se Španělsko, jako jedna z mála evropských zemí, nezapojilo do bojů světové války. Proto jeho představitelé neměli důvod ze strategických důvodů skrývat počet nakažených ani statistické výkazy obětí. Válečná demagogie, tedy snaha utajovat reálná data o šíření nemoci, vedla nezasvěcenou veřejnost v jiných evropských zemích k názoru, že se daná epidemie masivně projevila především ve Španělsku, proto španělská chřipka.

Kolik na ni zemřelo lidí?

Odhaduje se, že během dvou let se nakazilo minimálně půl miliardy osob, přičemž počet obyvatel celé planety tehdy dosahoval 1,8 miliardy. Obyvatelé Evropy a USA byli vůči fatálním důsledkům nemoci evidentně lépe vybaveni, neboť smrtnost se u nich pohybovala pod hranicí 1 % nakažených. Naopak obyvatelé Afriky, Austrálie a Asie na tom byli mnohem hůře, smrtnost zde přesahovala 5 %, a například Západní Samoa měla smrtnost 23 % nakažených.

Z jakého živočicha se přenesl?

Do nedávna odborníci neznali ani přesnou podobu viru. Lékařská věda jej před sto lety neuměla izolovat. Průlom začaly přinášet od 90. letech 20. století až výzkumy těl obětí, které díky aljašskému mrazu zůstaly uchovány do současnosti. V roce 2005 byla publikována genová sekvence viru a objasněn princip nákazy – přenesl se na člověka z ptactva. Není však jisté, zda ohnisko nákazy vzniklo v USA, nebo se původně počala šířit z Číny.

Záměrně jsem se ptala, odkud se nemoc šířila. Často teď slyšíme, že většina nemocí k nám dorazila právě z Číny.

Podobné názory jsou blízké realitě jen částečně. Epidemie se šířily především v civilizacích, kde existovala vysoká koncentrace velkého počtu osob a zvěře, nejčastěji domestikované. Pokud se podíváme na ekonomickou váhu jednotlivých zemí v historii naší planety, zjistíme, že po většinu známé historie dominovaly světovému hospodářství čínské a indické civilizace, na což my v Evropě rádi zapomínáme.

Čínské a indické oblasti tvořily až do 19. století zhruba 75 % celosvětové ekonomické produkce, Evropa a USA je na čas předehnaly díky industrializaci a kolonialismu. Nadneseně řečeno – v době, kdy v Číně a Indii popíjeli kultivovaně čaj ze skvostných porcelánových souprav, jsme se my v českých zemích ještě živili lovem kančí zvěře. Proto lze vysvětlit, že řada epidemií skutečně měla svůj počátek v Asii. Mimo některých epidemií chřipky a koronaviru zde pravděpodobně měla kořeny i morová nákaza, která se na člověka poprvé přenesla asi před 2000 lety právě v oblasti jižní Číny.

Léčíme stejně jako před 100 lety

Byla před sto lety nějaká „nouzová“ opatření?

Byla, dokonce podobná těm, která platí dnes pro nás. V USA a některých evropských zemích byly uzavřeny veřejné instituce, školy, kostely, restaurace. Znamením doby se stala gázová rouška užívaná při pohybu na veřejnosti. Karanténa se však tehdy ukázala jako neúčinné opatření, nakažlivost nemoci byla příliš vysoká.

Účinná léčba tehdy nebyla?

Nebyla. Ani dnes zatím neznáme účinnou cílenou léčbu COVID-19, neumíme léky zabránit šíření viru v těle nemocného, a proto léčíme podobnými prostředky jako tehdy – klidem na lůžku, vydatným pitným režimem a potlačováním příznaků v podobě zvýšené teploty.

Co nám tedy moderní medicína dává navíc?

Máme k dispozici antibiotika, která lze užít k léčbě sekundárních potíží v případě vzniku zánětu. COVID-19 ale působí komplikace odlišným způsobem. Jsme schopni nasadit ventilátory a okysličovat krev mimotělním oběhem. Stejně jako v letech 1918 a 1919 ale zatím nemáme to nejdůležitější – účinnou prevenci šíření nemoci. Tou bude jedině očkovací sérum.

Kritizovali lidé tehdejší nařízení?

Pro laickou veřejnost byla španělská chřipka důvodem pro kritiku terapeutické bezradnosti tehdejšího lékařství. Podobně skeptické úvahy zatím nezaznamenáváme, byť mimo ventilátorů a testování populace zatím ministerstvo zdravotnictví spoléhá víceméně na formu karanténní prevence. Tedy v podstatě středověkou strategii, kterou známe a užíváme již od roku 1377. Očekával bych, že k inteligentní karanténě státní úřady přistoupí mnohem dříve. Rezignovali jsme dokonce do značné míry i na další zbraň moderní medicíny – pokročilou diagnostiku, protože nemáme dostatek testů. Když zavoláte na hygienickou stanici s tím, že jste byli v zahraničí a máte teplotu a kašel, nebudou vás testovat, ale doporučí klid a roušku.

V médiích jsou nyní lékaři naopak zobrazováni jako bojovníci bránící civilizační pokrok. Je otázkou, zda si za dva až tři měsíce neuvědomíme, že za klidné přežití celé epidemie bychom měli být vděčni spíše prodavačce v marketu, u níž (nevybavené jakýmikoli účinnými ochrannými prostředky) jsme si celou dobu kupovali ovoce a zeleninu. A díky zakoupeným vitamínům jsme v klidu nejen překonali nákazu, ale prostřednictvím vína, jež jsme ke zdravé stravě přikládali do košíků, nakonec přestáli i nervozitu z mediální prezentace epidemie.

Nepodléhejme panice

Dnes na koronavirus umírají převážně starší nebo nemocní lidé. Španělská chřipka si brala i mladé životy. Jak to?

To je dodnes nejasné. Epidemie obvykle postihují obyvatelstvo způsobem, který by se dal popsat statistickou křivkou obětí podobnou písmenu U. Zranitelné bývají nejmladší skupiny z populace, u nichž ještě není vytvořena dostatečná imunita, a naopak nejstarší skupiny obyvatel, jejichž imunita již díky věku nedostačuje k obraně před nemocí.

Epidemie španělské chřipky však měla podobu písmene W s hlavním vrcholem smrtnosti ve skupinách obyvatel mezi 18–35 lety. Nejčastěji se daný jev vysvětluje tím, že došlo k imunizaci u starších obyvatel prostřednictvím nákazy chřipkové epidemie, jež obletěla svět v roce 1889. Starší lidé tedy disponovali získanou imunitou a dospívající mládež naopak organismem schopným přestát případné sekundární komplikace v podobě pneumonie.

S koronavirem přišla panika. Zažívali podobný strach z nákaz a chorob lidé v minulých staletích?

Obávám se, že největší paniku zažíváme nyní. Pokud chápeme význam slova panika v jeho pravém významu, tedy jako nepřiměřenou, iracionální a vyhraněnou emocionální odpověď na vnější podnět, provázený často vysokým vnitřním napětím. Ačkoli je výše smrtnosti COVID-19 odhadována pod jedním procentem nakažených osob, a to dominantně u osob s předešlými vážnými zdravotními komplikacemi, mediální svět nás přesvědčuje o neustálém nebezpečí, jež domněle hrozí všem.

Vliv médií na šíření informací je velký.

To určitě. Moderní média do jisté míry existovala například již v době počátků šíření cholery ve 30. letech 19. století. Dané nemoci jen v rakouském císařství podlehlo v průběhu 70 let 19. století milion obyvatel. Znáte ale nějaký cholerový sloup či památník? Rozhodující je tedy kulturní paměť. Když ale porovnáme stopy, které v kolektivní paměti zanechaly mor a cholera, zdá se být role této nemoci bezvýznamnou.

Při epidemiích nepřežívali nejzdravější

Jak se nakonec epidemii španělské chřipky podařilo dostat pod kontrolu?

O postupný ústup epidemie se nezasloužila dobová medicína. Nemoc se šířila ve dvou vlnách – první vlna na jaře roku 1918, druhá pak od podzimu 1918 do jarních měsíců roku 1919. Je pravděpodobné, že nemoc byla natolik infekční, že další vlny nenašly dostatečný počet šiřitelů a velká část populace byla vůči danému chřipkovému kmeni imunní. Chřipkové viry jsou navíc vázané na sezónní výskyt, třetí vlna se proto již neobjevila.

Ale objevily se choroby jiné…

Samozřejmě. Nakažlivé nemoci se ale stávaly v průběhu první poloviny 20. století okrajovým fenoménem. Nahradily je nemoci plynoucí často z nadbytku a životního stylu – kardiovaskulární nemoci, diabetes, hypertenze, karcinom plic, případně nemoci, které jsou spojené s vyšším věkem a z něj plynoucími disfunkcemi organismu, Alzheimerova choroba, nádorová onemocnění. Imunologové přesto stále žili v obavě před další nebezpečnou pandemií.

I přes vysoký počet obětí je současná pandemie nemoci COVID-19 spíše nepříjemným testem naší připravenosti. Odhady smrtnosti jsou dosud velmi nepřesné, neboť nemáme data k výši celkového rozšíření nákazy napříč populací. Ačkoli se tedy zatím smrtnost udává mezi 3–6 %, jedná se o podíl, který se po odeznění epidemie pravděpodobně výrazně sníží. Máme totiž zprávy jen o testovaných osobách a testovat se nechávají především pacienti s vážnějšími příznaky. Může to pro nás být užitečná lekce do budoucna. Jak se totiž ukázalo, oblasti jako Hongkong či Tchaj-wan si s šířením nákazy dokázaly velmi dobře poradit díky tomu, že museli řešit předchozí epidemii SARS.

Na světě žije necelých 8 miliard lidí. Selektuje si příroda sama zdravé a silné jedince od těch nemocných? Můžeme v historii pozorovat, že když vzrostl počet lidí, došlo k nějaké ráně?

Kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být nyní lidstvo tak početné. Představa, že jednou za čas si příroda vzpomene a smontuje novou podobu viru jen za tím účelem, aby redukovala počet obyvatel Země, je spíše podstatou víry některých jedinců neustále předpovídajících různé formy civilizačního kolapsu.

V epidemiích nepřežívali ti nejsilnější, nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod, případně o příznivou kombinaci genů. U epidemických chorob je to spíše tak, že se dostávaly do kontaktu vzájemně odlehlé civilizace, které nedisponovaly imunitou na rozšířené choroby cizí kultury. Přežívali ti, kteří byli geneticky lépe přizpůsobeni dané chorobě, což ovšem neznamená, že byli adaptováni na choroby všechny. Do hrobu je mohla dostat hned následující epidemie.

Mor jako nejhorší nákaza

Lidé se ale děsili hlavně moru?

Je to tak. Synonymem epidemií proto zůstává především mor, který se dlouhodobě navracel od roku 1346. Zde ovšem není slovo panika na místě, strach byl oprávněný. Po čtyři staletí budil oprávněnou hrůzu a podmiňoval projevy davové psychózy. V evropských městech zaznamenáváme opakovaně hromadné migrace z postižených oblastí na venkov.

Všichni si mor neseme v sobě díky kulturní paměti. Téměř každé město disponuje morovým sloupem, literární díla prolíná tematika morových epidemií. Proto při slově pandemie řada lidí vzývá obrazy „černé smrti“.

Byl mor opravdu nejzákeřnější nemocí, která kdy sužovala Evropu?

Pro Evropany byl mor skutečně nejhrůznější. V opakovaných vlnách od poloviny 14. století po celých 400 let sužoval obyvatele kontinentu. Mor se ale šířil po celé Zemi a postupně dosáhl odhadovaného počtu přes 300 milionů obětí. V absolutním počtu úmrtí tedy morové nákazy dosud žádná nemoc nepřekonala.

Českých zemí se ovšem největší epidemie moru, pustošící Evropu mezi lety 1348–1352, dotkla pouze okrajově. Zasaženi jsme byli spíše epidemií roku 1380. Některými historiky je dané vlně epidemie přičítán vliv za navýšení religiózního cítění, které pak v českých zemích vyústilo až v husitské hnutí. Církevní představitelé horlivě hlásali, že je nemoc trestem božím a městy pochodovaly v době epidemie zástupy kajících se flagelantů (sebetrýznící se lidé).

Proč byl mor tolik smrtelný? Opravdu šlo hlavně o hygienu?

Lékaři vůbec netušili, co nemoc způsobuje. Nejdříve převládla teorie miasmatického původu nákazy (miasma znamená zkažený vzduch). Lékaři tedy prokazovali, že se nemoc přenáší díky hnilobným částečkám rozkládajících se živočišných těl, přírodních zbytků a dalších nečistých elementů. Proto se místnosti vykuřovaly a lidé měli nosit roušky s bylinami. Odtud je také slavná maska morového doktora, kterou sestavil roku 1619 osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII. Charles de Lorme.

Až v 16. století se objevily názory, že je epidemie působena tzv. contagii, malými tělísky, která jsou přenášena mezi lidmi. Nikdo však danou teorii definitivně neprokázal. Nejasnost původce nemoci vedla k terapeutické bezradnosti. Když netušíte, co nemoc působí, jak ji můžete úspěšně léčit?

Nejúčinnější byla karanténa a imunita

A co teda dělali?

Jako nejúčinnější opatření se prosadily sanitární kordony. Tedy zmrazení pohybu osob a zboží na hranicích s cizími zeměmi, případně s centrem nákazy. Šlo o karanténní opatření, které mělo svou tradici již od roku 1377, kdy byly v Dubrovníku poprvé do 40denní karantény (od slova quaranta – čtyřicet) uzavírány osoby, které byly jako příchozí podezřelé z potenciálního šíření moru.  

V jakých cyklech se mor vracel?

Představte si město velikosti Pardubic – morová nákaza zahubila v prvním roce svého šíření třetinu populace, řada z obyvatel však nemoc přestála a byla dále imunní. Proto se nemoc v dalších letech již tak masivně neprojevila. Chybějící třetinu populace však bylo třeba nahradit, proto přicházeli lidé z předměstí a venkova, ti však imunní nebyli. Další vlna tedy přišla po několika desítkách let i s nárůstem jejich počtu a umírali především právě noví přistěhovalci a jejich potomci. Díky tomu se počty obětí morových ran postupně snižovaly až do té doby, než imunitou disponovala dostatečná část obyvatelstva. Pak se mor šířit přestal. Podobným způsobem se chovaly i další epidemie.

Stejně se může přestat šířit i koronavirus?

Je to možné. Zodpovědné orgány se jen snaží redukovat náraz první vlny, protože máme limitovaný počet lůžek, na nichž lze o nemocné pečovat.

Moderní dobu zasáhly i neštovice. Kdy byly největší pandemie?

Neštovice se projevily už v antice a také byly patrně jednou z příčin prohry Athén proti Spartě v Peloponéské válce, athénský městský stát decimovala tato epidemie šířící se vzduchem v letech 430–427 před Kristem. Následně se vracela epidemie v dalších vlnách. Kolem roku 189 našeho letopočtu neštovice vyhubily 10 % obyvatel římského impéria – v historických pramenech jsou nezřídka mylně označovány epidemie neštovic jako morové rány.

K šíření neštovic a k následnému vyhlazení původního amerického obyvatelstva někdy záměrně přispívali i kolonizátoři z Evropy, kteří lidem poskytovali pokrývky, jež předtím používaly nakažené osoby. Neštovice tak vlastně byly svébytnou biologickou zbraní, kterou Evropané používali k ovládnutí kontinentu, byť většinou nevědomky.

Jak se šířily v našem prostředí?

V 18. století nahradily strach z černé smrti, a to oprávněně. Po celé 18. století neštovice dominovaly epidemickým vlnám a ještě před počátkem vakcinace zaznamenáváme epidemické šíření neštovic, které jen na Moravě a ve Slezsku mezi lety 1796–1812 způsobilo úmrtí 114 769 obyvatel. Neštovice tedy byly „novodobým morem“, kterému neunikli ani panovníci – v důsledku nákazy zemřel roku 1711 náš císař Josef I., roku 1730 ruský car Petr II., nakazila se jimi i Marie Terezie, která pak díky tomu nechala dva své potomky variolizovat.

Jaká byla úmrtnost na neštovice?

Nemoc se v moderním období šířila především v oblastech, kde neproběhlo celoplošné očkování. Přesto i v Evropě došlo ještě k velké epidemii mezi lety 1870–75. Daná vlna nákazy započala ve Francii, kde nebylo povinné očkování proti neštovicím a třetina populace jej proto nepodstoupila. Proto zde endemicky přežívaly kmeny neštovic, jež bychom v jiných částech kontinentu již nenalezli. Prusko-francouzská válka byla rozhodujícím elementem, neboť zajatí francouzští vojáci šířili epidemii v budoucím Německu, zatímco další části německé armády se nakazily ve Francii.

V Prusku byla situace jiná?

Prusko bylo státem s propracovaným systémem vakcinace, Francie nikoli, proto panoval velký rozdíl v dopadech nemoci. Zatímco ve francouzských řadách se nakazilo 125 000 vojáků, z nichž nemoci podlehlo 28 000, mezi pruským vojskem se nemocí nakazilo pouze 8 500 příslušníků armády a jen 400 osob utrpělo fatální následky. Z vojska se pak epidemie šířila na civilisty a dále do všech zemí kontinentu. Postiženi byli ale především neočkovaní, případně ti, kteří vakcinaci podstoupili již před delší dobou, což pak vedlo ke zdokonalení systému opakovaného očkování u nemocí, kde se imunizační efekt časem snižuje. Není divu, dané epidemické vlně podlehlo půl miliónu Evropanů.

Později se díky důslednějšímu postupu epidemie neštovic šířily již převážně mimo evropský kontinent, přesto však i ve 20. století podlehlo neštovicím 300–500 milionů obětí. Jejich eradikace (zavedení očkování) roku 1977 je tedy pro lidstvo významným vývojovým mezníkem.

Na neštovice se ještě umíralo ve 20. století. Ukazuje nám historie, že očkování má smysl?

Pokud se současná hyper-moderní medicína potká s novým typem choroby, dostává se někdy najednou na úroveň lékařství 19. století – do doby před vynálezem antibiotik a antivirotik. Skutečně účinnou zbraní současné medicíny je tedy jedině očkovací sérum, které by imunizovalo náš organismus. Po něm by nyní možná sáhli i ti, kteří jinak očkování kritizují. Očkování je spolu s antibiotiky a hygienizací života nejúčinnějším nástrojem moderního lékařství. Jen díky němu řešíme nyní spíše vysoký tlak a obezitu a ne šíření spály, černého kašle, tetanu a dalších chorob.

Zjednodušeně řečeno, až do objevu antibiotik lékařství nemělo prakticky žádnou zbraň pro cílenou léčbu – potlačovalo jen příznaky nemocí. Naše civilizace je postavena na očkování a je možná dobře, že nám to nyní tak nepříjemným způsobem nový virus připomenul. Odmítání vakcinace v současné české společnosti je spíše důsledkem zvláštního typu sobeckého liberalismu, při němž nebereme ohled na bezpečí druhých.

Dejme tomu, že odmítnete jako matka nechat svou dceru očkovat proti planým neštovicím. Dcera vyroste a ve třiceti bude chtít počít další generaci. Přijde však do kontaktu s nakaženým dítětem kamarádky, která své dítě nedala očkovat také. Výsledkem je vysoké riziko deformace plodu, tedy budoucího děťátka nastávající maminky. Skutečně chceme jít danou cestou?

K čemu by nás mohl COVID-19 při pohledu do budoucna inspirovat?

Možná novou strategií přežití. Ukazuje se, že klíčem je vzájemná ohleduplnost. Média a politici používají v souvislosti s koronavirem výrazy odkazující metaforicky či přímo k válce a bojovému nasazení.

Reálně ale šíření nemoci zabrání zklidnění našich civilizačních návyků a ohleduplnost vůči druhým. Až půjdete po ulici, zkuste si odmyslet roušky a přítomnost nemoci a promyslete si, zda byste v podobném prostředí vlastně nechtěli žít trvale. Po ulicích najednou můžete po 20 letech jezdit s dětmi na kole, aniž by každou minutou hrozilo, že je někdo zabije. Naše konzumní potřeby se zredukovaly na základní potraviny a IT prostředky, jimiž udržujeme na dálku kontakt s blízkými a spolupracovníky.

Měli bychom si uvědomit, že k životu nepotřebujeme astronomicky přeplácené profesionální sportovce, ti se ukázali jako nejzbytečnější součást naší současné kultury. Naopak bez prodavačky v ulici bychom se neobešli, stejně jako bez lékařů, policistů, učitelů či popelářů. Osm miliard obyvatel planety může dále spokojeně žít pouze v případě, když si uvědomíme, co má skutečně hodnotu a co je naprostým plýtváním času, přírodních zdrojů i financí. Oceňujme užitečnost, pojďme raději slušně zaplatit popeláře (bez nich by se brzy začal šířit tyfus) a v hokejových halách ať hrají už jen naše děti. V takové civilizaci bych chtěl žít já.

Působí na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Odborník na sociální dějiny medicíny, historii lázeňství a kulturní dějiny 19. století pochází ze Šumperka. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Titul Ph.D. získal v roce 2013. V roce 2018 absolvoval vědeckou stáž na Birckbeck, University of London. V současnosti vede řešitelský tým analyzující proměny vztahů mezi lékaři a pacienty mezi 18.-20. stoletím. Je ženatý a má dvě děti. Po večerech marně hledá v Pardubicích dostatečně dlouhé běžecké trasy, přes den vášnivě dětem vaří těstoviny a sní o tom, že univerzitní plat jednou dovolí konzumaci argentinských steaků.  

V současnosti, kdy v Evropě a v dalších zemědílech naší malé lodičky plující vesmírem určuje život jejích obyvatel pandemie koronaviru učeně označeného jako COVID-19, je dosti těžké říci cokoliv, co by již nesčetněkrát nezaznělo v nejrůznějších jazycích tohoto našeho světa z mnohých a mnohých úst. Opakovat to nemá smysl, protože to k ničemu nepřispívá, ani k věcnému zmáhání každodenních potíží s nákazou spojených, ať to jsou praktické potíže života v nuceném a nutném omezení, ani ovšem zmáhání všeho ostatního, co je spojeno s pandemií. Je to jakýsi nový druh života, jenž nás pohltil, dal mu novou podobu a nechť mně prominou ti, kdo skutečně v jakékoli podobě s pandemií koronaviru, s jejími zdravotními, ale i dalšími důsledky zápasí, ta nám poskytuje nečekanou příležitost k zamyšlení.

Ne, nehodlám vůbec jakkoliv uvažovat, spekulovat – je to kupodivu slovo, kterému se v dnešní době dostává veliké obliby – o tom, co se mělo nebo nemělo udělat, jak a jakými prostředky se mělo epidemii předejít, nebo jak naopak je dobré ji potírat. Ne, nedomnívám se, že k něčemu takovému nám, kteří nejsme epidemiology, lékaři, zdravotníky a kteří dokonce ani neumíme vzít do ruky jehlu s nití, abychom se pokusili spíchnout ochrannou roušku, protože bychom nejspíš jen popíchali sami sebe, dává oprávnění současná pandemie. Ona nás však může vést k zamyšlení, a znovu opakuji, nikoliv nad tím, co by se mohlo a co by bývalo lepší, kdyby se udělalo, co by se mělo udělat atd., atd., nýbrž nad sebou samými.

Změní nás tato pandemie, jež nám dává poznávat dosud nepoznanou zkušenost s docela jiným prožíváním světa, než na jaký jsme byli zvyklí natolik, že se nám jevil a zpětně stále jeví jako zcela přirozený? A na jaký se těšíme, přiznaně, nepřiznaně, těšíme se, že zase bude stejný, jako byl až do zcela nedávna. A zase: nechci uvažovat o tom, zda opravdu ten svět, jakmile skončí všechna opatření, jež pandemie vyvolala, bude úplně nebo aspoň z největší míry stejný, jako byl před pandemií.

Kladu si otázku (ach zase jeden z obratů současného tupého oficiálního jazyka!), ne, nekladu si otázku, ale zamýšlím se: budeme jiní? Dovolte mně, abych důrazně prohlásil, že nebudeme. A abych hned dodal, že jsem rád, že nebudeme. Budeme stejní, jako jsme byli. Myslím tím vnitřně stejní. Budeme se těšit, radovat a také plakat a naříkat jako předtím. A v tom právě spočívá síla naděje. Strach z pandemie překonáme jen nadějí, ne, jistotou, že až skončí, rádi uznáme zásluhy těch, kteří nám pomohli, rádi je odměníme, jak jen dokážeme, a hlavně si rádi a s úlevou oddychneme, že je to už za námi a pak s chutí (a rovněž s nutností, že to jinak nejde) začneme znovu žít, jak jsme žili.

„Těším se, až skončí tahle zasr…válka,“ cituje tuším André Maurois jednoho britského vojáka v první světové válce, v oné Velké válce, „protože se těším, že zas budou pořádné manévry.“ Při manévrech se většinou neumírá, takže ten vojáček přesně vystihl, jak si představuje normální život. Citát není úplně přesný, ale vystihuje situaci. Až ta patálie současné pandemie skončí, svět sice nebude hned růžový, nebude úplně stejný, jakým byl před ní, ale nebude už pochmurný. A na to se můžeme, ne, dokonce musíme těšit!

Více času studentům na dokončení prací v laboratořích, složení zkoušek v letním semestru, ale také státnic se rozhodla dát svým studentům Univerzita Pardubice. Rektor prof. Jiří Málek po dohodě s děkany všech 7 fakult rozhodl o tom, že se zkouškové období letos mimořádně prodlouží do poloviny září. Kontaktní výuka je na Univerzitě Pardubice přerušená od 11. 3. 2020 až do odvolání.

„Hlavní prioritou univerzity je v současné mimořádné situaci zajistit našim studentům i zaměstnancům co nejlepší podmínky pro jejich studium a práci. Chceme poskytnout studentům konkrétní informace a veškerou možnou podporu. Je pro nás důležité vyjít jim maximálně vstříc, aby mohli úspěšně dokončit tento akademický rok a dopady této obtížné životní situace pro ně byly minimální,“ řekl rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek. „Neustále sledujeme aktuální vývoj, spolupracujeme s ministerstvem a ostatními vysokými školami a napříč fakultami hledáme způsoby, jak se s touto složitou situací co nejlépe vypořádat,“ dodal rektor Málek.

Univerzita počítá s prodloužením výukového období až o 4 týdny i kvůli tomu, že je pro mnoho studentů důležité dokončit praktické a laboratorní práce. Vše závisí na typu fakulty a studijním programu, protože u mnohých předmětů už výuka v tomto semestru bude pouze distanční. Zkouškové období univerzita v první části prodlouží až do 20. 7., jeho druhá část potrvá od 16. 8. do 19. 9. 2020. Posune se také termín kontroly studia na 25. 9. 2020. Harmonogram nového akademického roku 2020/2021 bude upraven.

Termíny odevzdání závěrečných prací fakulty upraví podle svých potřeb. Zkoušky bude možné vykonávat distančně. „Státní závěrečné zkoušky proběhnou po dohodě s fakultami až po skončení mimořádných opatření. V případě jejich odložení vyhlásíme nové termíny 4 týdny před jejich konáním,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek a doplnil, že v návaznosti na připravovanou legislativní úpravu nebude univerzita v době nouzového stavu vyměřovat svým studentům poplatky za delší studium.

Už před několika dny univerzita informovala studenty o nových možnostech v ubytování na kolejích. Nyní se mohou dlouhodobě ubytovaní odhlásit dříve bez jakékoliv sankce, a pokud chtějí zůstat, mají ubytování se slevou.

Výuka na Univerzitě Pardubice od 11. 3. 2020 probíhá distančně, např. formou e‑learningu, videopřednášek, e‑mailové konzultace či dalšími způsoby v závislosti na konkrétních podmínkách a zaměření předmětu. Uzavřena musela být také Univerzitní knihovna a všechny její pobočky, které však řadu svých služeb nabízí on-line, včetně široké nabídky otevřených zdrojů (více na https://knihovna.upce.cz/uk/e-zdroje). Všechny elektronické informační zdroje jsou k dispozici přes vzdálený přístup, podrobné informace najdou studenti vždy na webu knihovny, aktuální informace o mimořádně zpřístupňovaných zdrojích, učebnicích, e-knihách pak v přehledu novinek.

Termíny příjímací zkoušek univerzita nemění. „Přijímací zkoušky u nás na univerzitě je možné skládat i v případě, že zájemci kvůli posunům termínů v důsledku pandemie ještě nemají maturitu. Maturitní vysvědčení mohou doložit ve stanoveném termínu před zápisem do studia,“ upozornila prorektorka pro vzdělávání a kvalitu prof. Tatiana Molková. Některé fakulty se ale už rozhodly ve prospěch budoucích studentů prodloužit termíny související s podáváním přihlášek. Na všech 6 ze 7 fakult Univerzity Pardubice je možné si dál podat přihlášku. Vice na http://studuj.upce.cz/.

Fakulta elektrotechniky a informatiky prodloužila možnost podat si přihlášku do bakalářského studia až do konce května. (https://fei.upce.cz/prodlouzeni-terminu-pro-podani-prihlasky-k-bakalarskemu-studiu-na-fei-30-kvetna-2020). Fakulta chemicko-technologická posunuje termín podání přihlášek do bakalářských studijních programů o měsíc do 30. 6. 2020. Současně prodloužila také o měsíc termín podání přihlášek do doktorských studijních programů do 31. 5. 2020. Fakulta filozofická dala uchazečům o bakalářské studium možnost nově podat přihlášku až do do 30. 4. 2020. Fakulta ekonomicko-správní poskytla pozdější termín pro zaslání ověřené kopie vysvědčení z předposledního ročníku střední školy do 30. 4. 2020 a nabídla možnost poslat vysvědčení elektronicky bez ověření na e-mail vysvedceni.fes@upce.cz (nejlépe do 31. 3. 2020). 

Pardubice 27. března 2020

Koronavirus - sledujte aktuální informace