Ústav historických věd v červenci navázal spolupráci se Slovenským báňským muzeem v Banské Štiavnici. Muzeum pro veřejnost pořádá projekt CITADELA, do kterého se zapojila i naše archeoložka Katarína Kapustka.

V prostorách slovenského muzea usilovně pracovala, bádala a tvořila muzejní rezidentka Katarína Kapustka, která působí také na Ústavu historických věd FF UPCE. Ve svém výzkumu se věnuje pravěkému osídlení horských oblastí, přemísťování pravěkých lidí či kamenným nástrojům doby bronzové – způsobu jejich výroby a technologickým postupům.

Cílem jejího červencového rezidenčního pobytu byla příprava programu CITADELY 2 a prvotní navázání kontaktu s institucí. Katarína Kapustka se podílela hlavně na organizaci workshopu výroby pravěkého šperku pro veřejnost, který vedl její manžel Jan Kapustka. Připravila také prezentaci věnovanou využití kovů v pravěku a pravěkému hornictví.

Součástí akce byla rovněž prezentace místní archeologické expozice Jozefem Labudou a performance slovinského hudebníka Luka Zabriče na pravěké motivy.

Katarína Kapustka by se do budoucna měla podílet na úpravě stálé expozice muzea, konkrétně na přípravě její pravěké části. V navázané spolupráci plánují obě instituce i nadále pokračovat, a to formou společných projektů v souvislosti s tématy pravěkého osídlení, provenience kovů a pravěkého hornictví.

Projekt CITADELA je cyklus sobotních minifestivalů o fenoménech historie, vědy, umění. V rámci mezioborových prezentací, se návštěvníci setkají s různými aspekty činností, které muzeum pořádá. Veřejnost se tak seznámí s historií, muzejnictvím a kulturním dědictvím neformálně a v širších souvislostech.

Foto: Ľubomír Lužina, Slovenské báňské muzeum

Na břehu řeky stojí malá osada, v ní pár srubů a chata na kuřích nožkách se zásobami. Její obyvatelé mohou mít asijské rysy, ale najdou se i jedinci s rezavými vlasy anebo ti, kteří mají vlasy spletené do copů jako indiáni. Antropolog Tomáš Boukal českému publiku soustavně přibližuje život, kulturu a mytologii původních sibiřských obyvatel. O nich, ale také o svých motivacích k návratu do podhůří Uralu mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Vydat se do tajgy do míst, kde všichni známí už zemřeli. Přespat v chatě, kolem které se prohánějí zlí duchové a v noci na střeše šramotí. Zjistit, jak chutná technický líh, a porušit tak zvyk abstinence. To jsou jen střípky z povídání a zážitků etnologa Tomáše Boukala, jenž svou kariéru zasvětil studiu života původních sibiřských obyvatel, takzvaných Mansů. O jejich osudech, kultuře, zvycích a mytologii píše knihy – ta nejnovější s názvem Cesta mrtvých byla jedním z hlavních témat Boukalovy Vizitky – a taky o nich učí na Katedře sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice.

Země vytažená z oceánu

Boukalův zájem o původní kulturu Uralu se zrodil z dětského nadšení ze severoamerických indiánů. „Když jsem zjistil, že většina z nich žije v rezervaci, začal jsem se orientovat jiným směrem. Můj výběr padl na Sibiř, o jejíchž obyvatelích jsem se poprvé dočetl v nějaké sovětské literatuře,“ vzpomíná. Do této oblasti jezdí pravidelně každý rok od svých dvaadvaceti.

Začínal na Uralu, kde žijí severní Chantyjci, hodně času strávil taky na jižní Sibiři. „Chantové měli krásné kroje, chovali soby, byl jsem tím trochu rozmazlený,“ usmívá se. „Pak jsem se chtěl podívat k lovcům a sběračům do tajgy, kde žijí Mansové. Byl jsem trochu zklamaný, protože kroje používají jen výjimečně a jejich život je více modernizovaný,“ dodává. O pomalém zániku a asimilaci společenství Mansů napsal Boukal knihu Duch tajgy, novinka Cesta mrtvých je pak inspirovaná příběhem lovce Saši, muže, jenž žil na horním toku řeky Pelym pramenící v podhůří Uralu. Potkali se na první autorově uralské výpravě, později Saša zůstal naživu jako jediný člen rodin. Boukal cestu do jeho osady nakonec podnikl i přesto, že Saša rok po návratu z trestanecké kolonie spáchal sebevraždu. „Rozhodl jsem se, že cestu po tamních místech, která mám rád, podniknu i tak. Dozvěděl jsem se o závěrečné fázi Sašova života a o jeho smrti a rozhodl se, že musím dát jeho příběh dohromady.“

Tomáš Boukal ve Vizitce mluvil o své náklonnosti k tajemné atmosféře v hudbě i v knihách, o síle duchů v manské mytologii i o tom, že z každé cesty na Sibiř si odnáší poznání o nutnosti soužití s přírodou. Pokusil se také vysvětlit, jak lidé z jím sledované oblasti chápou zrození lidstva i samotného světa. Na toto téma píše už několik let obsáhlou práci, v níž se snaží zachytit hned několik prolínajících se tradic. „Co se vzniku země týče, vycházejí z uralské varianty mýtu s ptákem, který se ponoří do světelného oceánu a zemi získá z něj.“

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Vltava.
autorky: Hana Slívová, Markéta Kaňková | foto: Michael Erhart, Český rozhlas; archiv Tomáše Boukala
Český rozhlas Vltava

Jejich boom nekončí. Naopak nabírá na síle. Fenomén podcastů se šíří internetem. Zasáhnul taky pardubickou univerzitu. Své osobnosti, úspěšné studenty i absolventy chce díky vlastní tvorbě představit širší veřejnosti.

„Sice máme univerzitní časopis, ale ten je spíš takový interní. Naši hosté jsou obecně inspirativní. Vůbec prvním byl pan rektor. I když je excelentním vědcem, byl rozhovor osobnější. Mluvil tam o své knize Věda a jiné lásky. Těmi láskami přitom myslí koníčky a záliby. Málokdo tuší, že fotografuje, sbírá staré fotoaparáty a taky se už v dětství začal učit japonsky, rád poznává cizí země,“ říká jedna z moderátorek Věra Přibylová. Tou další je Šárka Rusnáková.

UPCE On Air

Koho uslyšíte?

Celkem má podle Přibylové univerzita natočených 10 dílů a postupně je každé druhé pondělí vysílá na webu i v aplikacích. Dohledat se k audiu dá taky video. „Kromě pana rektora jsme si pozvali i studenta Petra Václavka z fakulty ekonomicko-správní, který během pandemie pořádal charitativní fiktivní zápas ve futsale. Přivítali jsme taky mladou vědkyni Michaelu Chocholouškovou z excelentního vědeckého týmu profesora Michala Holčapka, který se zabývá výzkumem rakoviny slinivky.“

Rozhovorem prošel taky absolvent dopravní fakulty Jiří Čáp. „Ten pracuje v logistické firmě a na autodromu ve Vysokém Mýtě, takže povídal o motosportu. Mezi hosty jsme měli i dva historiky – Pavel Marek je spoluautorem výstavy na pardubickém zámku Pernštejnské ženy a Evropa. Vladan Hanulík se pro změnu zabývá dějinami těla, dějinami medicíny. Pozvali jsme taky Marcelu Pejchalovou z fakulty chemicko-technologické, která se zabývá rozbory vody anebo docenta Černohorského z fakulty ekonomicko-správní na téma Jak peníze v čase ztrácí svou hodnotu.“

Cizojazyčná verze

Protože na univerzitě studuje přes 400 zahraničních studentů a působí tam zahraniční akademici, vznikají i speciální anglické podcasty. Moderuje je Zaan Bester z Jihoafrické republiky. „Povídala si třeba se studentem z Jemenu, kterým zmítá válka a různé politické problémy. Jeho zajímavý příběh určitě stojí za poslech,“ doporučuje Přibylová.

Na natáčení podcastu autoři využívají vlastní studio Univerzitního konferenčního centra. V logu podcastu je symbolika křídel složená ze šestnácti otisků prstů. „Dřív jsme tento motiv použili v kampani pro uchazeče. Jmenovala se Studuj na UPCE a nechej tu svůj otisk. Naši hosté taky nechávají v podcastu takový symbolický otisk. Navíc křídla evokují lehkost a my se snažíme podcasty dělat odlehčeně.“

Článek je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

Desátým rokem mohou studenti a absolventi hlasovat v soutěži Fakulta roku. V prestižní anketě hodnotí nejen kvalitu výuky, ale také prostředí, ve kterém se vzdělávají. A právě hodnocení studentů a čerstvých absolventů představuje zásadní kritérium, kterým se mohou řídit i budoucí vysokoškoláci při výběru školy.

Tři fakulty Univerzity Pardubice se v předchozích letech dostaly na stupně vítězů. V roce 2019 ve své kategorii zvítězila Fakulta chemicko-technologická. Na předních příčkách v anketě se objevuje přitom pravidelně. Ve stejném roce si vítězství v kategorii odnesla i Fakulta zdravotnických studií a do čela se dostala poprvé v historii soutěže. A prvenství v jednom z ročníků patří i Fakultě restaurování, která sídlí v Litomyšli.

V anketě mohou hlasovat současní i bývalí studenti, kteří ukončili bakalářské nebo magisterské studium v posledních 24 měsících. Index Fakulta roku ukazuje kromě hodnocení samotné kvality, zajímavosti a pestrosti výuky, také dostupnost studia v zahraničí.

Pojďte do toho s námi a podpořte svou fakultu! Hlasujte na https://fakultaroku.cz/ do 31. července 2021.

Sedm a půl milionu svazků. Nejstarší a nejvzácnější knihy u nás. Vzácné prvotisky i pergamenové rukopisy. To je naše kulturní dědictví uložené ve fondech Národní knihovny ČR. Dohled nad ním a kompletním chodem této významné instituce má od května její nový generální ředitel Tomáš Foltýn, absolvent Fakulty filozofické. Stal se tak desátým porevolučním ředitelem. Jeho vize o knihovně krystalizují, mezi nimi je i ta o podobě nové budovy. „Novostavba knihovny by měla být výkladní skříní českého knihovnictví,“ říká.

Kdy jste vstoupil poprvé do Národní knihovny?

To už si bohužel nevzpomenu. Nicméně jako student jsem měl průkazku čtenáře a doma ji mám pravděpodobně ještě někde schovanou. Protože jsem studoval na Filozofické fakultě v Pardubicích, navštěvoval jsem i další knihovny – místní univerzitní i krajskou knihovnu či vědeckou knihovnu v Hradci Králové.

Měl jste od počátku studií jasnou představu o tom, jakým směrem chcete jít?

Když nastupujete po střední škole na univerzitu, nepřemýšlíte, co bude za pět let. Na katedru historických věd jsem nastupoval s tím, že se chci věnovat této oblasti v tom nejširším úhlu pohledu, ať už by se jednalo o výzkumné práce směrem k našim dějinám, nebo práci v paměťových institucích.

Co jste studoval?

V bakalářském stupni studia jsem studoval kulturní dějiny se zaměřením na muzeologii, v magisterském jsem se zaměřil na regionální dějiny.

A přitom jste předtím vystudoval obchodní akademii v Berouně.

Ano. Byla to škola, která kvalitně připravovala pro budoucí studium na vysokých školách s ekonomickým či právnickým zaměřením. Také jsem se na obdobný typ škol hlásil. Na vysněné obory jsem se nedostal, vždy mi chyběl malý kousek. U přijímacích zkoušek jsem dopadl sice úspěšně, ale byl jsem součástí generačně silného ročníku a konkurence byla velká.

Před nástupem na vysokou školu jsem se věnoval jazykovému vzdělávání a studoval jsem angličtinu a němčinu. Jazyky jsou velmi důležité pro jakýkoliv obor. Ale také mě vždy bavilo číst, zajímala mě historie, rád jsem jezdil po památkách. Podal jsem si proto další rok přihlášku do Pardubic a dodnes toho nelituji. Pro mě bylo studium na Univerzitě Pardubice velmi inspirující a dalo mi hodně do života.

Když jste studoval na Univerzitě Pardubice, byl jste členem zajímavého a perspektivního týmu dnešního děkana Jiřího Kubeše. Čemu jste se věnovali?

Byla to problematika šlechtických rodů, zejména v pobělohorské době, vzdělávání aristokratů a fenomén kavalírských cest, ale také další aspekty ze šlechtického života. Díky zdravé atmosféře a podpoře Jiřího Kubeše vzniklo množství odborných studií, které publikovali samotní studenti. Byl zde i pozitivní tlak ze strany vedení na to, aby studenti své výsledky průběžně prezentovali. Myslím, že je dobré do budoucna, aby si vysokoškoláci zvykli na to, jak působit ve vědecké komunitě, využívat jazyk, obhajovat svůj výzkum, ať už ve formě poznámkového aparátu, nebo při účasti na vědeckých konferencích.

Přesně jako jste si zvykl vy, když jste publikoval odborné články a sbíral body v historických soutěžích…

Tradice úspěšné reprezentace Ústavu historických věd Fakulty filozofické sahá daleko do minulosti. A rozhodně jsem nebyl ani první, ani poslední. V roce 2005 jsem skončil druhý v celostátní studentské soutěži Historie. Představoval jsem výsledky své bakalářské práce právě v oblasti kavalírského cestování a zejména z pohledu cestovních institucí. Díky podpoře zahraničních studentských stáží jsem mohl bádat ve vídeňských archivech a věnovat se studiu barokní šlechty, což vyvrcholilo mou diplomovou prací.

Zůstal jste po studiu v kontaktu se spolužáky?

Ano. S některými se stále stýkáme. Je to další přidaná hodnota vysokoškolského studia.

A vzpomínky na učitele? Často i dlouho po skončení studia o některých kolují historky…

Vzpomenu si na profesora Jiřího Škabradu, který se věnoval oblasti historických budov. S ním jsme absolvovali nezapomenutelné přednášky právě o tom, jak se vyvíjely stavby. Podnikli jsme studijní cestu po východních Čechách. Obcházeli jsme stará stavení a chalupy a obdivovali, jak byly dobře řemeslně postaveny. To byl neskutečný zážitek.

Velmi rád vzpomínám i na hodiny středověku s docentem Teplým, který nás byl schopný vtáhnout do problematiky svým entuziasmem. Tým pedagogů Ústavu historických věd byl v době, kdy jsem studoval, perfektní. Podporovali studenty, intenzivně s nimi pracovali a byla tam celkově dobrá atmosféra. Byly to moc pěkně prožité roky po stránce studijní i v budování osobních vazeb.

Rýsuje se spolupráce mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou?

Mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou bylo už v minulosti několik vzájemných propojení. Se svými kolegy jsme v rámci volitelných přednášek seznamovali studenty z Univerzity Pardubice s digitalizací. Někteří experti z oblasti knihovnictví se účastnili oborových konferencí, které ústav pořádá.

Ve své nové pozici bych chtěl na tuto spolupráci navázat, a to i v širším spektru vysokých škol. Nabízí se například oblast Digital Humanities, která je velmi progresivním trendem v oblasti výzkumu historických dat. Díky výpočetní technice lze analyzovat velké množství textů a hledat v nich souvislosti, které by při běžném čtení bylo velmi složité obsáhnout. Paměťové instituce mají co nabídnout z hlediska svého obsahu, ale zároveň z hlediska zkušeností svých výzkumných a odborných pracovníků, kteří s daty pracují. Tyto znalosti lze efektivně provázat se vzděláváním v bakalářském i v magisterském stupni.

Některého ze studentů si pak přetáhnete do knihovny?

Několik absolventů Fakulty filozofické už u nás v knihovně pracuje.

Víte, kolikátým ředitelem Národní knihovny České republiky budete?

Přesné číslo nevím. Myslím, že to bude kolem desítky, pokud počítám porevoluční ředitele. Knihovna tento název získala v roce 1995.

Od roku 1777 budete čtyřicátým ředitelem knihovny. Jaké máte plány?

Chtěl bych, aby Národní knihovna do budoucna nabízela služby a aktivity, které od nás uživatelská komunita očekává. V současné době jsou tyto služby spjaté zejména s digitálním světem. Nikdo z nás neví, jak bude vypadat vývoj pandemické situace. Digitální služby se ukázaly naprosto klíčové pro fungování institucí našeho typu. Tady bychom samozřejmě rádi navázali už na to, co knihovna nabízí. Digitalizační projekty, jakými jsou Manuscriptorium, Kramerius či Webarchiv, mají celonárodní dosah a vskutku evropskou prestiž.

Chtěl bych, aby se také dále rozvíjely páteřní služby, které Národní knihovna poskytuje. Velmi populární službou je například „Ptejte se knihovny“, kde se uživatelé mohou ptát odborníků na různá témata. Zaznívají zde otázky na různá odborná témata, tak i na „lehčí dotazy”. Například kde má Krteček záchod.

Chtěl bych podporovat i aktivity, které směřují k podpoře výzkumu. Národní knihovna ČR disponuje unikátními fondy a mnohdy tak slouží jako knihovna poslední záchrany, když čtenáři hledají dokument, který v jiných knihovnách není dostupný. Máme významné sbírky pro společenskovědní obory, ale i přírodní vědy. Naším kontinuálním cílem tak musí být poskytovat odborníkům, ale i studentům potřebné a relevantní informace, pokud možno s přidanou hodnotou a efektivním způsobem.

Kolik svazků knihovna má?

Z hlediska knižních svazků vykázaných výroční zprávou knihovny měla knihovna ke konci loňského roku asi 7,5 milionu svazků. Fondy jsou budované napříč různými obory. V knihovně se nachází středověké pergamenové rukopisy, prvotisky, máme tu řadu dokumentů, které primárně vznikají v elektronické podobě. Nedílnou součástí Národní knihovny je i webový archiv. Do budoucna bychom měli rozvíjet aktivity kolem povinného elektronického výtisku. Šíře fondů je prakticky bezbřehá.

Aktuálně například v rámci vedení knihovny vedeme i velkou vnitřní diskuzi o tom, že by se tady mohla etablovat plnohodnotná studovna map a velkých formátů. Toto rozhodnutí není navázané jen na samotné studium fondů, ale bude obnášet i razantní změnu v přístupu ke správě těchto sbírek, k evidenci dokumentů, které sem mohou spadat, či jejich doplňování. Opět se tu dostáváme i k propojení s digitálním světem, kdy spousta map už také prošla digitalizací.

Zvedl se počet uživatelů, kteří využívají vaše digitální služby?

Dle doposud dostupných údajů, jež připravujeme pro naše statistické výkazy, k jednoznačnému nárůstu našich digitálních služeb došlo, zejména s ohledem na zvláštní možnosti zpřístupnění výsledků digitalizace novodobých dokumentů. Konkrétní data budou k dispozici ve výroční zprávě Národní knihovny ČR za rok 2020.

Co můžete uživatelům nabídnout?

Role Národní knihovny je poněkud odlišná od role městských či univerzitních knihoven, které akcentují jiný typ služeb a jsou více v kontaktu se svými uživateli. Naše poslání je především v tom, abychom dlouhodobě uchovávali a zpřístupňovali naše fondy. Samozřejmě také pořádáme online workshopy, školení, velké knihovnické tradiční konference, které navštěvují stovky lidí, a poskytujeme knihovnám cenné metodické a standardizační služby.

V minulosti se řešila výstavba Národní knihovny na Letné a ve hře byl návrh architekta Jana Kaplického. Jak by ale měla knihovna vypadat, aby se přizpůsobila nejnovějším trendům?

To je koncepční otázka. Nemůžeme se omezit pouze na novostavbu Národní knihovny. Plány před rokem 2007 reflektovaly potřeby tehdejšího knihovnictví a v tu dobu platné trendy. Projekt z roku 2004 převzít nemůžeme. Musíme se bavit o stavbě Národní knihovny v návaznosti na strategii celé sídelní struktury knihovny do budoucna. Národní knihovna ČR už v dnešní době disponuje vícero budovami. Klementinem, historickou budovou s nepopiratelným geniem loci, depozitáři v Hostivaři, kde se nalézají moderní pracoviště spojená se zpracováním dokumentů, digitalizací či ochranou fondů.

Novostavba by měla být především výkladní skříní českého knihovnictví do budoucna. Zároveň by měla být jakýmsi symbolem, že si je Česká republika vědoma potřeby vzdělané populace a nutnosti podpory informační gramotnosti. Že chce podpořit kulturu v celé její šíři. Nová budova by měla být propojená na moderní služby.

Vaše vize?

Moje vize postupně krystalizuje. Jejím základem je, že Klementinum by měla Národní knihovna využívat pro svou reprezentativní funkci a měly by tu být uskladněny fondy, které ke Klementinu bytostně patří. Jsou to historické a hudební dokumenty či dokumenty Slovanské knihovny. Měl by tu být adekvátní prostor pro vzdělávání, velký přednáškový sál a výstavní prostory, které by akcentovaly ducha Klementina, ať už ve spojení s jezuitským řádem, nebo s historií knižní kultury na území naší země.

V Hostivaři zůstane technická část, velká skladiště dokumentů, které neslouží pro prezenční použití. Mohla by tu být i prostorová rezerva pro ostatní instituce. Dále by zde byly technologické dílny, centrum ochrany knihovních fondů či velké datové úložiště.

Nová budova Národní knihovny ČR by měla být místem poderních služeb s přidanou hodnotou a rychlou dostupností uložených fondů a také prostorem pro setkávání, vzdělávání a osobní rozvoj veřejnosti

Co je v knihovně nejvzácnější?

Otázka nejvzácnějších fondů je velmi komplikovaná. Obecně je jako největší skvost uložený ve fondech Národní knihovny ČR brán Kodex vyšehradský. Nicméně každý badatel či správce fondů si cení jiného dokumentu. Pro mě osobně je například velmi vzácná komplexní a unikátní sbírka barokních tezí 17. a 18. století. Hodnota historických fondů je zkrátka nevyčíslitelná.

Kolik knih máte doma? A co právě čtete?

Vlastním poměrně velké množství knih, ostatně jako každý knihovník. Na čtení teď nemám moc času, ale v dohledné budoucnosti mám v plánu přečíst si Shakespearovu Anglii Martina Hilského, Rozpojené státy, sondu do současné USA z pera Martina Řezníčka, a nakonec pro oddech humoristický bestseller Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé.

Mgr. Tomáš Foltýn (1982)

Po studiu Obchodní akademie v Berouně získal magisterský titul na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Během svého studia absolvoval zahraniční stáž na Vídeňské univerzitě. V roce 2007 začal pracovat v Národní knihovně na pozici knihovníka a o tři roky později se stal vedoucím Oddělení tvorby a správy metadat, současně v roce 2012 vedl Oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. Od roku 2013 působil na pozici ředitele Odboru správy fondů. Od května roku 2021 je novým generálním ředitelem Národní knihovny České republiky. Je ženatý, žije v Praze, má 2 děti. Rád jezdí na horském kole, lyžuje, hraje badminton a florbal. Mezi jeho záliby dále patří mimo četby i dobré jídlo, pivo a víno a také poslech hudby.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Pomoct lidem z moravských oblastí, kterým tornádo v minulém týdnu zničilo domovy a změnilo jejich životy, se rozhodla i Univerzita Pardubice. Ve středu 30. června proběhl v univerzitní aule benefiční koncert „UPCE hraje #proMoravu“ Výtěžek z akce půjde do postižené oblasti na Hodonínsku. 

Na benefičním koncertu UPCE hraje pro Moravu, kde vystoupili členové Východočeského akademického orchestru a další hudebníci z pardubické hudební scény, se podařilo vybrat 31 105 Kč, které budou předány Moravské Nové Vsi.

Rádi byste přispěli finanční částkou ještě nyní? Své peníze můžete posílat přímo na účet zřízený Městem Pardubice u Komerční banky 123-3116330267/0100, IBAN: CZ24 0100 0001 2331 1633 0267.

Děkujeme, že pomáháte s námi! 

Prožili jsme léto plné zážitků. Společné s vámi jsme si odškrtávali ze seznamu prázdninových aktivit, které nám připravily nezapomenutelné léto.

Podívejte se v galerii, jak na Instagramu @upce_cz plnili naši fanoušci UPCE LetníCheck.

Tři nejaktivnější soutěžící oceníme a obdrží od nás dárek. 

A co jsme všechno během léta stihli? 

1. Zachytit západ/východ slunce
2. Navštívit festival
3. Dopřát si gastro zážitek
4. Udělat si výlet
5. Sestavit si letní playlist
6. Navštivit letní kino
7. Dát si offline den
8. Pozvat přátele na grilovačku
9. Poslat pohled z cest
10. Jít k vodě

Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek ocenil žáky základních a středních škol, kteří se s úspěchem účastnili krajského kola soutěže Festival vědy a techniky pro děti a mládež v Pardubickém kraji. 

Do soutěže bylo letos zapojeno celkem 67 účastníků, kteří prezentovali 53 projektů z různých odvětví – chemie a biochemie, biologie a medicína, fyzika, informatika, elektrotechnika a robotika, ekologie a zemědělství, společenské vědy.

„Jsem velmi rád, že roste zájem o vědu v technických, přírodovědných i humanitních oborech nejen na středních, ale už na základních školách. Mladí lidé přicházejí s řadou zajímavých projektů, kterým se mohou dále věnovat během studia na vysoké škole,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

Soutěžilo se ve dvou kategoriích – Junior a Středoškolák.

Hodnotitelské komise tradičně tvořila Fakulta chemicko-technologická a Fakulta elektrotechniky a informatiky. Fakulta filozofická letos nadané žáky oceňovala vůbec poprvé, již v minulosti se ale aktivně zapojovala do hodnocení projektů. Svým zapojením tak rozšířila pole působnosti o humanitní a sociálně vědní obory.

Nadaní studenti v kategorii Junior obdrželi diplom a věcný dar, v kategorii Středoškolák vítězové získali stipendia, pokud se po ukončení školy rozhodnou ke studiu právě na těchto fakultách.

„Spolupráce se středními a základními školami je pro nás klíčová. Ceníme si především tvůrčí činnosti, pro nás jsou lidé, kteří udělají něco navíc, podstatní. Máme zájem o to, jak lidé myslí, jak se chovají, a díváme se na to ze sociologické, historické a z dalších perspektiv,“ dodává děkan Fakulty filozofické doc. Jiří Kubeš.

Smyslem akce je podpořit a rozvíjet talent u žáků a mládeže s vědeckým a technickým nadáním a vzbudit zájem o vědu. Soutěž odstartovala už loni okresní kola, na která letos v květnu navázalo krajské kolo. Kvůli epidemické situaci prezentovali žáci své projekty online.

Ceny udělené Fakultou filozofickou Univerzity Pardubice:

Kategorie Junior

• Eliška Konečná, Slovanské gymnázium Olomouc, s projektem Nádherný smutek aneb budoucnost Českého Banátu
• David Hejzlar, Jiří Linhart, Lukáš Vrba, ZŠ Sv. Čecha, Choceň, s projektem Hroby jako svědkové dějin

Kategorie Středoškolák

• I. místo – Filip Špinka, Štěpán Hartl, Střední pedagogická škola Litomyšl, s projektem ALPATEAM
• II. místo – Klára Mařáčková, Adéla Hanzlová, Gymnázium Česká Třebová, s projektem Barokní areál v Chocni
• III. místo – Elen Benková, Gymnázium Aloise Jiráska v Litomyšli, s projektem Informovanost rodičů o logopedické péči v České republice

​foto: Milan Reinberk, DiS., Univerzita Pardubice

Vilémovi z Pernštejna může dnešní krajské město děkovat. A taky to dělá. Celý rok si i vy můžete připomínat 500 let od úmrtí velkého podnikatele své doby.

Podle historika Petra Vorla se Vilém dá považovat za druhého zakladatele Pardubic. „První středověké založení souvisí s rodem pánů z Pardubic, se zájmem arcibiskupa Arnošta z Pardubic o podpoření rodinného majetku. V případě Viléma z Pernštejna byly důvody trochu jiné.“

Proč Vilém a Pardubice? 

Po smrti krále Matyáše Korvína musel odejít od uherského dvora. „Hledal novou oblast svého působení. Proto masivně vstoupil do Čech, skoupil ohromný majetek. Byl tím, kdo velmi dravě využíval své politické moci a zkušeností. Pardubice učinil novým hlavním centrem.“ 

Jak říká historik, jejich role se nedá srovnávat s tím, čím byly maličké zemědělské Pardubice před koncem 15. století. „Většina majetku, který ve východních Čechách získal, představovala zástavu církevního majetku sekularizovaného za husitských válek. V našem případě šlo o majetek opatovického kláštera, tedy ohromného území mezi Pardubicemi a Hradcem Králové.“

O samotné Pardubice nemohl Viléma nikdo bez jeho vědomí připravit. „Proto tam začal investovat. Rozjel nový urbanistický projekt města a šlo mu hlavně o zámek. Jednoznačně nejbohatší muž v zemi ve své době,“ podotýká Vorel.

Hodil se Palackému do „krámu“

I když Petr Vorel napsal o Pernštejnech několik knih, pořád ho tento rod překvapuje. „Osobnost Viléma z Pernštejna je mnohovrstevná. Takový černobílý obraz o něm podal František Palacký.“

Jagellonská doba se oproti jiným zdála Palackému mělká, bez nějakých velkých idejí. „Vypadalo to, že všem jde spíš o peníze než o nějaké myšlenky. Čtenářům proto Viléma v 19. století předložil jako vzor českého šlechtice. Přirovnával ho dokonce ke Karlovi IV.“

Zubří hlava s houžví v nozdrách

Rodový erb Pernštejnů je spojený s heraldickou pověstí, která patří k nejstarším v Čechách. Prapředkem rodu byl chudý uhlíř Vojtěch. „Podobá se to pověsti o Bivojovi, tedy hrdina, který přemohl divoké zvíře. Rodovou pověst známe ve dvou verzích,“ vypráví Vorel.

V polské verzi zní víc bojovně. „Uhlíř zubra přivlekl před panovníka a sekerou mu usekl hlavu. Za odměnu dostal majetek a erb.“

Česká verze je doložená z první poloviny 16. století. „Podle ní uhlíř hlavu neusekl, ale jenom zubra přivedl a ukázal, že je ochočený poklepáním sekerou. Panovník ho odměnil za jeho chytrost. Odkaz pověsti měl naznačovat, že chytrost přemáhá hrubou sílu.“

Tu českou verzi můžete najít na zámecké bráně v Pardubicích, kde je reliéf z roku 1511. Na něm uvidíte Vojtěcha vedoucího zubra. Sekeru má otočenou na tupou stranu.

500 let renesance na východě Čech

Celoroční program akce vzniknul pod dohledem Pardubického kraje. Zapojila se do něj i krajská muzea a galerie, město Pardubice, některé objekty z Národního památkového ústavu i komerční firmy spojené s odkazem rodu Pernštejnů. „Pozornost určitě oprávněná je, protože zas tolik podobných osobností z historie opravdu nemáme,“ myslí si Petr Vorel.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor: Jakub Malý | foto: Univerzita Pardubice

Český rozhlas Pardubice

Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek bude i nadále místopředsedou České konference rektorů (ČKR). Od 1. srpna se stane součástí nově zvoleného vedení ČKR. Do čela konference se postaví rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš.

Jako místopředsedové budou kromě rektora Univerzity Pardubice v dalším období působit tito rektoři: Jitka Němcová z Vysoké školy zdravotnické v Praze, Jindřich Vybíral z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Vladimír Sedlařík z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Pavel Tuleja ze Slezské univerzity v Opavě.

Česká konference rektorů se staví proti zvažovaným škrtům ve státním rozpočtu, které se týkají vědy a varuje před opětovným plošným uzavřením univerzit v případě další vlny koronaviru. Školy jsou schopné dodržovat hygienická opatření a zajistit svůj bezpečný chod a jejich uzavření by mělo následky pro konkurenceschopnost země. „Vysoké školy nepatřily během pandemie covidu k prioritám současné vlády. S výjimkou několika málo oborů byly prakticky uzavřeny studentům od března loňského roku s krátkou přestávkou. Přísnost opatření byla nebývalá ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie," uvedl místopředseda ČKR a rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

Podle rektorů je to právě věda, která prostřednictvím očkování pomůže světu z pandemické krize. I proto rektoři nesouhlasí s návrhem ministerstva financí, který by vedl pro příští rok ke snížení peněz na vědu, výzkum a inovace o 3,6 procenta oproti roku 2021. Návrh je podle rektorů nekoncepční, krátkozraký a ohrožující budoucí rozvoj země. ČKR vyzvala ministerstvo školství a Národní akreditační úřad k diskusi o využití některých forem on-line výuky ve studijních programech akreditovaných v prezenční formě. „Česká konference rektorů musí být autonomní sebevědomá platforma, která aktivně vstupuje do celospolečenské debaty jako relevantní partner při diskusích se státními a veřejnými úřady v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání," řekl budoucí předseda ČKR prof. Martin Bareš.