Podle pověsti byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou, dokázal zachovat suverenitu českého státu. Zavražděn byl ve Staré Boleslavi a po smrti začal být uctíván jako svatý pro svou zbožnost a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu.

V některých kalendářích u data 28. září najdeme dva letopočty. A to 929 a 935. „My neznáme roční datum zavraždění svatého Václava a z legend, které se zachovaly, vyplývají dvě data. Ta způsobují dlouhý spor historiků, ke kterému roku se přiklonit. Ale řekněme, že z logiky událostí, tak ji chápeme dnes, tak se více přikláníme k roku 935,“ vysvětluje historik Martin Čapský.

Jaký byl Sv.Václav

„Byl takový, jakým ho chtěli legendisté mít. My těch zpráv o něm mále málo. Mluví se daleko častěji o jeho bratrovi Boleslavovi, než o Václavovi. To, z čeho čerpáme jsou legendy. Ty jsou psány pro publikum a to má svá očekávání. A tak je svatý Václav vždy trochu přizpůsobován tomu, co chtějí lidé slyšet. Jednou je knížetem míru, jindy spravedlivým soudcem a jindy člověkem, který se stal téměř mnichem,“ říká Martin Čapský.

Přesto existuje několik věcí, které o svatém Václavovi víme jistě: „Víme, že žil. Víme, že měl bratra Boleslava, který ho zavraždil ve Staré Boleslavi. Víme, že v té době probíhal dlouhý proces upevňování státnosti kmene Čechů, na kterém měl svatý Václav a později jeho bratr Boleslav velkou zásluhu. To všechno dokážeme z historických pramenů odvodit. Ale jaký byl svatý Václav jako člověk, to už je záležitost legendistů.“

Vysoký blonďák

Z ostatků svatého Václava, především z lebky dokázali antropologové zkoumáním zjistit mnoho dalších zajímavých faktů. „Víme, že měl poměrně úzký obličej, že lebka patřila vyššímu člověku. Ostatně Přemyslovci byli poměrně vysocí. Asi měl světlé vlasy na rozdíl od našich představ,“ říká Martin Čapský.

Svatý Václav je prvním svatořečeným českého původu: „Zasloužil si to za to, že se stal člověkem, který položil život za víru, takovým způsobem je představován. A byl to někdo, ke komu vzhlížel český národ jako ke svému ochránci a světci. A jestliže byl za života líčen jako člověk, který toužil po mnišství a chtěl se vzdát světských hodností. Tak postupně nabývá charakteru postavy, která je skutečně tím svatý knížetem, ochráncem české země.

28. září 935

To byl den, kdy byl svatý Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem, který toužil po moci. „Víme, že svatý Václav přijel do Staré Boleslavi. Byl pozván na hostinu a oslavu. Po ní vstal brzy ráno a šel do kostela, jak bylo jeho dobrým zvykem. Zastihl ho Boleslav, který tasil meč a pokusil se ho seknout. Svatý Václav údajně částečně vykryl ránu, vyrval meč z rukou bratra, který ale přizval na pomoc své družiníky a ti Václava zavraždili přímo před branami kostela ve Staré Boleslavi. Svatý Václav odmítl použít meč proti Boleslavovi a prolít bratrovu krev,“ popisuje Martin Čapský.

Pro církev je 28. září dnem prvořadé důležitosti, protože svatý Václav je nejvýznamnějším světcem českých zemí. „Svatováclavské pouti byly ještě za první republiky obrovskou společenskou událostí, které se účastnily mnohatisícové davy. Dnes už je to trochu jiné, ale církev se ke svatému Václavovi, jako svému primárnímu českému světci obrací stále.“

Článek je převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Noc vědců 2021 na Univerzitě Pardubice se odehrála opět naživo. Šestihodinový program nabitý zábavnou vědou probíhal v univerzitním kampusu a v prostorách Dopravní fakulty Jana Pernera v pátek 24. září. Na zajímavé experimenty a kvízy se přišlo podívat téměř 1 000 návštěvníků. Tématem, které letos propojilo všechny pokusy i aktivity, byl čas.

Děkujeme všem, kteří nás navštívili!

Dejte nám vědět, co se vám na akci líbilo a vyplňte dotazník k Noci vědců. 

Novou knihovnu Karla Vocelky otevřela pro studenty, pedagogy i veřejnost Univerzita Pardubice. Významný rakouský historik z Vídeňské univerzity loni daroval Ústavu historických věd Fakulty filozofické rozsáhlou sbírku 4 tisíc knih a časopisů. Fakulta filozofická novou knihovnu otevřela v roce, kdy si připomíná 20 let od svého vzniku.

„Velmi si vážíme toho, že pan profesor Vocelka věnoval svou knihovnu právě Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Osobně to vnímám jako nesmírně prestižní záležitost dokládající fakt, že se naše pracoviště těší vynikající pověsti nejen v českém prostředí. V souboru se navíc nachází mnohé knihy, které v češtině dosud nevyšly, nebo nejsou v českých knihovnách dostupné. Pro historiky je přístup k literatuře naprosto klíčový a jsem rád, že knihy budou moci využívat akademici a především studenti Univerzity Pardubice,“ řekl doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D., děkan Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Sbírka je hodnotná díky tematické i jazykové rozmanitosti. Profesor Karl Vocelka v ní shromáždil práce kolegů z různých evropských historiografií. Obsahuje mnohá starší díla, která patří k základním kamenům moderní evropské historiografie a vedle odborných historických prací obsahuje i knihy, které odrážejí osobní zájmy historika. Ve sbírce jsou slovníky, průvodci, knihy věnované zahradnictví či gastronomii.

Pan profesor Vocelka se slavnostního otevření knihovny osobně zúčastnil. Akce byla součástí třídenní mezinárodní konference, která se konala v Pardubicích a byla zaměřena na nové výzkumné trendy v dějinách habsburské diplomacie.

Profesor Karl Vocelka je významnou osobností středoevropské historiografie a zakladatelem vídeňského Instituts für die Erforschung der frühen Neuzeit (IEFN). Stál u zrodu časopisu Frühneuzeit-Info. Jeho syntéza dějin Habsburské monarchie, biografie císaře Rudolfa II. i knihy o každodenním životě Habsburků patří k zásadním pracím. V posledních letech se profesor Vocelka zaměřuje v oblasti vědeckého bádání na historii 19. století.

Co udělá s mladými lidmi pobyt v divoké přírodě bez kontaktu s okolním světem? Právě to zkoumali v ojedinělém experimentu studenti Univerzity Pardubice. Během izolace ušli v uzavřené skupině skoro 300 kilometrů.

„Tento výzkum není pro antropology úplně typický. Primárně zkoumají nějakou kulturu anebo společnost. Tím, že jsme se izolovali někde za polárním kruhem v Laponsku, tak zrovna tuto myšlenku popíráme. Chtěli jsme ale realizovat terénní praxe i v době covidu. Proto jsme vyrazili studovat sami sebe,“ říká vedoucí katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Adam Horálek.

Sítem prošlo pár lidí

Původní zájem o expedici byl relativně velký. „Vybírali jsme na základě psychické i fyzické odolnosti. Těsně před odjezdem jsme skupinu nejodvážnějších testovali v Krkonoších. Nakonec se jich sedm odhodlalo skutečně vyrazit. Protože je na oboru převaha dívek, jelo jich šest a jeden student.“

Jde o metodu takzvané autoetnografie. „Vytvořili jsme takovou malou sociální skupinu a zkoumali jsme, jak na nás působí izolace. Vznikala pravidla, měnily se role, vztahy. Nikdo mě nesesadil, ale jednu dobu se k tomu schylovalo. Velice rychle se smazaly hranice mezi učitelem a studenty. Po první krizi jsme zjistili, že vykání musíme v extrémních podmínkách odložit,“ usmívá se Horálek.

Bylo o čem mluvit?

Jedna z účastnic Anna Vrkoslavová říká, že když vládla dobrá nálada, tak se cestou hojně debatovalo. „Když ale nastaly splíny a kolektivně špatné nálady, tak se většinou mlčelo celý den. Kritický byl hlavně poslední týden.“

Skoro každého napadne, že studenti nemohli vydržet bez moderních technologií. „S mým tlačítkovým telefonem to bylo poměrně snadné. Chyběl mi signál, abych o sobě dala vědět a mohla přijímat zprávy z domova. Internet mi nechyběl až tolik. Facebook je pro mě toxická věc, na které je člověk jenom závislý. Ráda jsem si od toho odpočinula.“

Světlo i v noci

Za polárním kruhem výprava prakticky nepoznala tmu. Podle Horálka vládly takzvané bílé noci. „Slunce sice zapadlo za obzor, ale nemělo to vliv na světelnost. I v noci tedy bylo světlo. Některým ta hranice chyběla.“

Anna Vrkoslavová podotýká, že člověk musel spát s páskou přes oči. Mělo to i své výhody: „Když nám jednou celé dopoledne propršelo, tak jsme vycházeli ve tři odpoledne a spát jsme šli o půlnoci. Nepotřebovali jsme čelovku. Dobře se daly psát terénní deníky. Každý měl svůj sešítek, kam si mohl libovolně zapisovat. Zrovna jsem ten svůj přepisovala a je to dobré pro osvěžení vzpomínek.“

Právě teď nastává ve výzkumu fáze analýzy. „Terénní deníky budeme zpracovávat a první akce, kde budeme prezentovat výsledky, by měl být Sociocon, tedy studentská konference v Pardubicích. Připravíme i krátký film a monografii v odlehčené podobě,“ dodává Adam Horálek.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor:Jakub Malý | foto: Adam Horálek, katedra sociální a kulturní antropologie
Český rozhlas Pardubice

POZVÁNKA

mimořádné zasedání AS FF UPa

které se koná v pondělí 6. září 2021 od 13:30 hodin

formou videokonference

Program zasedání AS FF UPa

1. Zahájení a jmenování skrutátora
2. Schválení programu jednání
3. Projednání Návrhu změny garanta doktorských studijních programů Filosofie / Philosophy – předkládá doc. Kubeš
4. Různé

Senátorky, senátoři a vedení fakulty obdrží pozvánku přímo do MS Teams. Hosté z řad akademických pracovníků, studentů, zaměstnanců FF UPa a veřejnosti se mohou přihlásit pomocí následujícího odkazu: 

Click here to join the meeting

                                                     Kateřina Keplová

                                                     předsedkyně AS FF

Fakulta filozofická získala ocenění za spolupráci a koordinaci studentů v rámci programu „Fakulty doučují“. Ten měl za cíl podpořit vzdělávání žáků základních škol v době přerušení prezenční výuky.

Na jaře roku 2020 se vlivem omezení prezenční výuky a protiepidemických opatření výrazně zkomplikovala situace ve školách. Nezisková organizace Člověk v tísni, Národní pedagogický institut a 23 fakult vysokých škol a vzdělávacích programů v přímé reakci na tuto složitou situaci zapojilo studenty, kteří mohli v rámci svých povinných praxí realizovat individuální či skupinové doučování žáků, osobně i on-line.

Pomocnou ruku v rámci iniciativy „Fakulty doučují“ podali také studenti Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Studenti z katedry anglistiky a amerikanistiky doučovali anglický jazyk, jiným předmětům se věnovali studenti z katedry věd o výchově.  

Ocenění a poděkování patří především studentům, kteří v náročné době svým osobním a aktivním přístupem podpořili žáky základních škol.

V době letních prázdnin bylo doučování pozastaveno, ale předpokládá se, že navázaná spolupráce bude pokračovat i v dalším akademickém roce.

Naši dva studenti Aneta Kohoutová (Centre for Ethics) a Šimon Macek (Katedra sociální a kulturní antropologie) se právě nachází na literárně výzkumném rezidenčním pobytu na zámku v Luhačovicích.

Rezidenci získali od nadačního fondu Pramen Luhačovice se svým projektem „Po stopách lokálů“.

Výzkumným záměrem čtrnáctidenního pobytu je vytvoření alternativní mapy města, která bude na lázeňskou destinaci nahlížet skrze tělesné prožitky a vzpomínky místních, jako alternativu k turistickým mapám, jež jsou zatíženy politicko-ekonomickým diskurzem.

Cílem projektu je nahlédnout do spletitého uvažování o městě̌, jež je nazíráno z různých úhlů pohledu a díky tomu nabývá́ neustále nových a nových významů.

Výsledkem bude tištěná publikace, která vyjde v průběhu příštího roku pod hlavičkou nadačního fondu Pramen Luhačovice.

Afghánci vědí, čeho je Tálibán schopný, proto raději nekladou odpor, říká sociální antropolog Libor Dušek z Vrchlabí.

V Afghánistánu byl čtyřikrát, naposledy v roce 2016 jako vedoucí expedice, která vylezla na tamní nejvyšší horu Nošak. Libor Dušek z Vrchlabí chtěl zemi, kde zcela převzalo kontrolu radikální islamistické hnutí Tálibán, navštívit i letos v červnu. Překročit hranice z Tádžikistánu už mu však úřady nedovolily. Sociokulturní antropolog se Afghánistánem odborně zabývá celý profesní život. Studuje kulturu etnika Váchánců ze severovýchodu země. Libor Dušek, Ph.D. je absolventem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice a jejím  externím vyučujícím.

„Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takovéhle tempo nečekal asi nikdo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES. Hovoří v něm také o mentalitě Afghánců i o tom, jak místní vnímají Tálibán.

Před měsícem jste byl na expedici v Tádžikistánu. Pro cestu do Afghánistánu vám už úředníci nedali vízum. V tu chvíli vás to asi mrzelo, teď ale můžete hovořit o velkém štěstí...

V polovině června jsme s kamarádem Honzou Sokolíkem odletěli do Tádžikistánu, že naším cílem budou sedmitisícovky a horalé žijící na jejich úpatí, na severovýchodě Afghánistánu, v subregionu Váchán a provincii Badachšán. Vízum do této části Afghánistánu je potřeba vyřídit ještě v Tádžikistánu. V minulosti jsem ho několikrát bez problémů, takřka na počkání dostal. Letos ale úředníci z konzulátu nebyli tak vstřícní. Nejprve hovořili o restrikcích kvůli covidu-19, ale nakonec nám řekli, že Tálibánci už jsou nedaleko provincie Badachšán a z bezpečnostních důvodů nás nevpustí. O víkendu se údajně střílelo jen několik kilometrů od tádžických hranic. Proto jsme zvolili připravenou variantu B a přesunuli se do údolí Bartang. O stažení vojsk USA a NATO z Afghánistánu se hovořilo minimálně už na jaře a v takové situaci je potřeba předpokládat ne zrovna optimistické scénáře. Když už dojde na improvizaci, tak musí být řízená. Východ je věc citlivá, což platí pro Afghánistán mnohonásobně.

Na hranicích jste mluvil s několika lidmi, kteří byli už v polovině července evakuováni z Afghánistánu do Tádžikistánu. Jak vnímali rostoucí napětí v zemi?

Dozvěděli jsme se, že Tálibánci pár dní předtím dorazili do města Iškašim, což je v podstatě hraniční přechod s Tádžikistánem. Bez výstřelu sundali afghánskou státní vlajku a vyvěsili vlajku svého hnutí. Všem státním zaměstnancům a zahraničním humanitárním pracovníkům dali údajně 48 hodin na opuštění místa. Každopádně museli místní vyděsit a psychicky zlomit. Tálibánci nejednají v rukavičkách. Žena z jídelny, ve které jsme nocovali, nám řekla, že během dvou dnů kolem projelo přibližně dvacet džípů s lékaři, státními úředníky a učiteli, kteří zřejmě našli útočiště v Tádžikistánu. Několik uprchlíků jsme potkali a nadšeně rozhodně nevypadali.

Překvapilo vás, jak rychle získal Tálibán v zemi po odchodu spojeneckých vojsk naprostou kontrolu?

Upřímně řečeno ano. Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takové tempo nečekal asi nikdo. Nejvíc mě zaráží, že tak brzy dobyli právě Badachšán a Váchán, který stál coby vysokohorský nehostinný region s bídnou infrastrukturou, bezpřebytkovým zemědělstvím a absolutní absencí průmyslu dlouhodobě mimo zájem kohokoliv. Nebojovalo se tam v období vlády Tálibánu mezi lety 1996 až 2001 ani v 80. letech během sovětské války v Afghánistánu ani v mezidobích občanské války. Severovýchod celkově představoval opomíjenou periferii. Mylně jsem se domníval, že Váchán zůstane izolovaným ostrovem svobody.

Předání moci se v podstatě uskutečnilo bez boje. Čím si to vysvětlujete?

Intenzivní osobní zkušenosti mám jen se severovýchodem země, který je specifický. Obecně se ale dá říct, že Afghánci mají s Tálibánem už předchozí zkušenost a moc dobře vědí, čeho jsou jeho stoupenci schopni. Proto raději nekladou odpor. Navíc v současnosti v zemi není silná osobnost, která by dokázala zorganizovat efektivní opozici, jako tomu bylo v 90. letech za dob charismatického vůdce Ahmada Šáha Masúda a Severní aliance. Myslím si také, že samotní Tálibánci změnili diskurz a zjemnili svou image. Moc dobře si uvědomují, že pokud chtějí uspět a mají zájem, aby uznal jejich legitimitu i někdo jiný než Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, nemohou být tak radikální jako v 90. letech. Netouží být v očích světa teroristy, ale legitimními vládci. Příliš se nezdůrazňuje, že probíhají jakési námluvy mezi Tálibánem a Čínou. A to je na světové šachovnici sakra podstatný hráč, takže si sami můžete doplnit, s jakými rozličnými trumfy se v balíčku míchá.

Lidé museli vědět, že se smyčka utahuje a Tálibán získává čím dál větší území, přesto většina z nich zůstala v zemi. Proč?

Myslím si, že pro většinu obyčejných Afghánců bylo velmi problematické se během pár dní zmobilizovat k odchodu z rodinných, ekonomických, ale především teritoriálních důvodů. Víte, on takový uprchlík, migrant, běženec, vnitřní či vnější vysídlenec nehraje z dlouhé chvíle únikovou hru, ale jde mu o život. A nikde ho s otevřenou náručí nevítají. V médiích se často skloňuje paralela se Saigonem 1975, to hovoří samo za sebe.

Pro Západ je Tálibán nebezpečnou organizací. Jak radikální hnutí vnímají lidé žijící v Afghánistánu?

To je dost komplikovaná otázka. Souvisí to jednak s etnickým, jednak s náboženským zázemím té které části Afghánistánu. Žije tam víc než třicet různých etnicko jazykových skupin, které mají mezi sebou různě vyhrocené, nebo naopak přátelské vztahy. Tálibán se neprofiluje jako teroristická organizace, ale jako sunnitské hnutí a velkou roli hraje paštunský nacionalismus. Řada etnických Paštunů, kteří žijí především na jihu země, Táliby schvaluje nebo i otevřeně podporuje. To ale neznamená, že všichni Paštuni jsou protálibánští. Dovolím si tvrdit, že ostatní nepaštunská etnika z 99 procent Tálibán odmítají. Evropané si Afghánistán a jiné asijské země často představují jako homogenní národ, ale středoasijská společnost stojí spíš na rodových a kmenových principech a autoritách. Národ v evropském pojetí, jak ho konstruovali osvícenci, Herder a obrozenci, je pro ně v podstatě cizím pojmem. Větší roli hraje náboženství. Ale opět, ne všichni sunnitští muslimové sympatizují s Tálibánem, určitě ale všichni afghánští šíité jsou proti Tálibánu.

Jak byste charakterizoval mentalitu Afghánců, tak jak jste je poznal?

Na to se nedá jednoduše odpovědět, žádný prototyp Afghánce neexistuje. Dlouhodobější bezprostřední zkušenost mám se šíitskými Váchánci, Šugnánci a Badachšánci. Jsou to velmi otevření, přívětiví, pohostinní a milí lidé, kteří mi vždycky pomohli.

V roce 2016 jste vedl expedici, jejíž člen Zdeněk Hák vylezl na 7 492 metrů vysoký Nošak a jako první ho sjel na skialpinistických lyžích. Už tehdy Tálibán ovládal značnou část Afghánistánu a neustále se rozpínal. Cítili jste se tam bezpečně?

V tu chvíli ano. Stejně jako v letech 2011, 2013 a 2014, když jsem tam prováděl antropologický výzkum. Připadalo mi, že čím více pronikám do Váchánu proti toku řeky Pjandž, tím víc se vracím do minulosti. Neměl jsem žádný strach. V podstatě až do letošního června jsem to vnímal tak, že Tálibán ani kdokoliv jiný nebude mít nikdy o Váchán zájem. Mýlil jsem se a mám obavy o obyvatele a hory, protože skrývají množství drahých kamenů a vzácných prvků. Doposud se mělo za to, že není reálné je vytěžit, protože by to znamenalo brutální ekologickou a demografickou katastrofu. Když ale vidím, čeho všeho jsou nejen v posledních letech schopni Číňané, tak mi naskakuje husí kůže.

Máte zprávy, jak to teď ve Váchánu vypadá?

Bohužel ne. Není tam internet a v podstatě ani telefonní signál. Musíte být přímo na místě, abyste měl skutečně objektivní informace. Domnívám se však, že zvlášť v odlehlejších částech Váchánského koridoru není zatím vliv Tálibánu na běžný život nijak destruktivní. Problematická bude výhledově určitě výuka dětí a zřejmě i práva žen, protože Váchánci jsou coby šíité v tomto ohledu velmi pokrokoví. Pod dozorem Tálibánu mohou na svobodnou výuku a lidská práva bohužel zapomenout. Všechno záleží na tom, jakou formou bude Tálibán uplatňovat a kontrolovat svou moc. Zpětná kontrola může být v těchto periferiích velmi slabá, což by obyvatelům jednoznačně ulehčilo život.

Předpokládám, že teď bude Afghánistán pro horolezce naprosté tabu...

Teď je předčasné cokoli předpovídat. Jsem ale optimista a tajně doufám, že vláda Tálibánu bude otevřená a nebude bránit těm několika desítkám turistům a pár horolezeckým skupinám. Je potřeba říct, že do Afghánistánu se návštěvníci zrovna nehrnou. Může to ale trvat několik let. Nepříliš pozitivním scénářem by byl návrat západních vojsk, což osobně vidím také jako tragédii.

Jakým směrem se podle vás Afghánistán bude ubírat? Stane se z něj uzavřená, mezinárodně izolovaná země s výrazně okleštěnými svobodami?

V tuto chvíli si netroufám odhadovat, ve hře je opravdu hodně možností. Snažím se být optimista a držím všem obyvatelům tohoto pozoruhodného kusu země palce.
 

Libor Dušek (1983)

● Sociokulturní antropolog, etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Vrchlabí. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice a postgraduálně etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
● Mezi lety 2011 až 2016 navštívil čtyřikrát Afghánistán, zkoumá etnika na severovýchodě v provincii Badachšán. V roce 2016 byl vedoucím expedice na nejvyšší horu Nošak, o dva roky později vystoupal a sjel na lyžích nejvyšší horu jižního Pamíru štít Karla Marxe.
● Přednáší na univerzitách v Hradci Králové a Pardubicích, je autorem odborných studií o Krkonoších a Střední Asii. V roce 2016 knižně vydal svou disertační práci Trojí tvář Váchánu, vloni napsal publikaci Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem.

Rozhovor je se svolením převzatý z Mladé Fronty DNES, 18. 8. 2021

Univerzita Pardubice letos opět představila tisícům návštěvníků vědu hravou formou ve svém speciálním Science Pointu. Popularizátoři vědy připravili program, který nabídl sedmidenní šňůru ukázek vědy i kontaktních her v rámci pardubického Sportovního parku. 

Studenti sociální antropologie Univerzity v Pardubicích strávili dvacet dnů mimo civilizaci v polární oblasti Švédska, kde ušli skoro tři sta kilometrů. Terénní praxe měla účastníky učit sebepoznávání.

Terénní praxe ve Švédsku se zúčastnil jeden student, šest studentek a vedoucí katedry. Původně se přihlásilo 25 zájemců. „Postupně se to zredukovalo, snažil jsem se je vylekat, následně jsme měli soustředění v Krkonoších, kde byla těžká fyzická zkouška s plnou polní. Sedm statečných odolalo,“ vysvětlil vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Univerzity Pardubice Adam Horálek.

Za dvacet dnů se prý účastníci expedice ani jednou nepohádali. „Spíš se nemluvilo, protože jsme byli unavení nebo naštvaní. Byli dny, kdy jsme s holkami promluvili pět slov,“ řekl student Vojtěch Juda. „Když jste za polárním kruhem, nemůžete se pohádat. Řešení situací bylo, že se přestalo mluvit a někdo si šel vzadu. Taky jsem šel párkrát poslední ve skupině,“ řekl Adam Horálek.

Mimo civilizaci, bez sociálních sítí

„Krize jsem neměl, snažil jsem se být veselý člen skupiny, co drží ostatní nahoře. Fyzicky to bylo náročné, přelézali jsme třeba vodopád pokrytý mechem a dole byla stráň pět set metrů, jenom kameny, pak jsem si i bál o svůj život,“ popsal Juda.

Studenti, izolovaní od vnějšího světa, zažili řadu krizových momentů. Například veslovali přes jezero, které bylo rozbouřené, uzamklo je ve svém středu a nemohli se dostat na druhý břeh. „Přecházeli jsme kamenité hory bez jediného značení. Překvapil nás extrémní vítr, proti kterému se téměř nedalo jít. Když se člověk otočil s krosnou na bok, tak ho to málem smetlo. Lesotundrou jsme se brodili mokřady, křovisky, do toho miliony komárů,“ popsal Horálek.

Studentka Nikola Hertlová mimo jiné chtěla úplně opustit sociální sítě, protože na nich trávila hodně času. „Byla to obrovská divočina a jsem ráda, že jsem na živu a že jsem zdravá,“ řekla. Její krosna vážila na začátku dvaadvacet kilogramů, a tak měla co dělat, aby ji unesla.

„Snažila jsem se přeskočit řeku, do které jsem spadla. Boty jsem sušila dalších deset dní. Krosnu jsem naštěstí přehodila na břeh a byla suchá. Opravdu mně bylo hodně smutno, prožívala jsem tam opravdu muka,“ řekla Hertlová, teď už zpětně se smíchem.

Posouvání psychických i fyzických limitů

Podle vedoucího expedice Horálka studenti posunuli své fyzické a psychické limity, když prožili dvacet dní v nebezpečí v izolaci bez signálu. „To všechno vedlo k tomu, že jsme byli opatrní, abychom neudělali nějakou blbost, aby si někdo nezlomil nohu a co pak s tím,“ poznamenal.

Co všechno studenti zažili, odprezentují na říjnovém Socioconu a připraví alespoň video trailer. Psali si i podrobný deník. Vzniklo jich osm. „Do deníku jsem psala, co mi vytanulo na mysli, když jsem měla vztek, tak jsem všechno napsala,“ řekla Hertlová.

Psaní deníků fungovalo jako terapie. Vedoucí expedice věří, že nejsou moc cenzurované. „Vypisoval jsem se z pocitů, ale psal jsem o rozdílnosti denních rituálů. Třeba jak je jiná ranní hygiena doma a v divočině,“ řekl Juda.

I když si studenti výrazně odpočinuli od nových médií, fotografie na sociální sítě brzy po návratu umístili. „Ale na Messengeru lidem skoro vůbec neodepisuji. Postupem času jsem tam přicházel na to, že internet a sociální sítě mi vůbec nechybí a že mě možná dokonce otravují,“ uzavřel Juda.

Reportáž České televize (12. 8. 2021, Události v regionech)

Článek byl převzat z České televize.
zdroj: ČT24/ČTK | foto: Katedra sociální a kulturní antropologie FF UPCE