Univerzita Pardubice nabízí veřejnosti aktivity ve znamení vědy a pohybu i během prázdnin. Druhý srpnový týden jsme s naším Science Point UPCE byli součástí Sportovního parku Pardubice.

Populárně-naučné a zážitkové stanoviště Science Point UPCE už posedmé ukázalo vědu zábavnou formou. Na stanovišti číslo 14 mezi 9. a 18. hodinou malí i velcí návštěvníci zjistili, jak se dá propojit výuka jazyka, chemie, ekonomie, dopravní bezpečnost a péče o zdraví se sportem. 

Prohlédněte si, co jsme za celý týden na našem stanovišti zažili. 

Když se řekne Rudolf II., většině se vybaví film Císařův pekař a Pekařův císař, kde panovníka ztvárnil Jan Werich. Od narození Rudolfa II. uplynulo 470 let.

Jaký vlastně byl? Byl opravdu tak podivínský? Jak historici hodnotí dobu Rudolfínskou a císařův Majestát? Proč zvolil za sídelní město Prahu?

"Traduje se, že Rudolf utekl do Prahy před svojí matkou. Ale to není tak úplně pravda. Jeho matka již v té době byla ve Španělsku, ale je faktem, že to pražské prostředí mu vyhovovalo lépe. Jednak svojí monumentalitou a tím, že byl Pražský hrad oddělen od okolního prostředí. On se tehdy snažil izolovat od většiny svých příbuzných, které považoval za nebezpečné prostředí, a v tom mu Praha vyhovovala mnohem lépe," uvedl profesor Petr Vorel z Univerzity Pardubice.

CELÝ ROZHOVOR

Vídeň byla v té době hraničním městem na turecké hranici. České země byly ekonomicky nejsilnější a navíc tu byla tradice císařského sídla za Karla IV. Navíc se v Praze začala vytvářet platforma, kde se uskutečňovala politická jednání.

"Katolíci, kalvíni, luteráni se už v ostatních zemích vraždili, ale Praha pořád zůstávala neutrálním místem, kde se všichni mohli stýkat. Koncentrovaly se zde veliké peníze, které přicházely ke dvoru. Praha byla v té době také centrum nauk. Sám císař věřil tomu, že existovaly vyspělé starověké vědy, které byly přenášené tajnými bratrstvy, a hledal tajemství přírody. Praha se v té době stala ojedinělým centrem základního výzkumu přírodních věd. My se dnes na to koukáme prostřednictvím filmů, jak tam mají ti alchymisté své baňky. Ale jinou formu ten základní přírodovědní výzkum nemohl mít. Většina těch vědců by byla pronásledována inkvizicí ve Francii, Španělsku i v Itálii."

Do Prahy jako sídelního města přicházela v té době řada bohatých lidí, kteří si zde stavěli  paláce. V tomto směru byla Praha během rudolfínské doby výjimečné místo.

Rudolf II. se nenechal ošálit

Řada lidí si představuje Rudolfa II. jako podivínského mecenáše, který hledá kámen mudrců nebo chce proměnit kovy ve zlato. Rudolf II. investoval obrovské peníze do svých sbírek, ale nenechal se ošálit.

"Jeho důvěře se těšil Tycho de Brahe. Rudolf II. vytvářel a financoval skupinu tří vědců z různých oborů. To byl Tycho de Brahe, Jan Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku. To nebyli žádní mastičkáři. V tomto směru byl Rudolf velmi vzdělaný a dokázal rozlišit astronoma od astrologa, chemika od alchymisty. Nenechal se jen tak ošálit, aby z něj někdo vylákal peníze, že bude dělat kámen mudrců. Jakmile zjistil, že se ho snaží někdo podvést nebo okrást, tak zareagoval velmi tvrdě. Ve vězení skončila spousta mastičkářů nebo lidí, kteří se z něj snažili jen vylákat peníze."

Například magistr Kelley sliboval vyrobit zlato a elixír mládí. Po dvou letech ale začal mít císař jeho slibů dost a Kelley skončil po souboji ve vězení.

Kvůli chybějícím zubům se nezúčastnil hostin

Ví se vůbec, jak Rudolf II. vypadal?

"Zachováno je jeho tělo. Víme, že byl vysoký asi 164 centimetrů. Měl velký podkus. Spodní čelist byla vysunutá výrazně dopředu. Zřejmě už někdy v mládí ztratil většinu horních zubů. Později měl problémy s jídlem. Proto se nezúčastnil hostin nebo se vyhýbal tomu, aby veřejně jedl. Zároveň se snažil co nejméně mluvit, protože mu to asi činilo problémy. Trpěl delší dobu syfilidou, kterou se asi nakazil už někdy v mládí. Měl nepochybně duševní poruchu, která se projevovala výrazně už po roce 1600. Už dříve měl nějaké nálady, oni tomu říkali melancholie, ale byla to zřejmě závažnější porucha duševní," připomněl profesor Petr Vorel. Rudolfovi rodiče byli blízcí příbuzní, bratranec a sestřenice.

Žádný z jeho pěti bratrů nezplodil potomka, projevovala se i u nich jistá duševní porucha. Zato Rudolfovi II. se narodilo poslední dítě, dcera, ještě v den jeho smrti.

Jeho sbírky zdědil bratr Matyáš. Které předměty byly nejcennější?

"Habsburkové si nejvíc cenili alabastrové nádoby, kterou považovali za verzi svatého grálu. Tak ji Rudolf koupil. Matyáš po Rudolfovi zdědil velké částky v hotovosti, Rudolf měl plné truhly zlaťáků a stříbrňáků, ale to se rychle rozplynulo a jeho bratr Matyáš se pak dostal do situace, že neměl čím platit. Když kandidoval na císařský trůn ve Frankfurtu roku 1612, tak víme, že moc peněz v hotovosti neměl a svoje finanční závazky řešil tím, že rozdával zlaté a stříbrné nádoby z rudolfínských sbírek, ale rozdával je nikoliv v jejich umělecké hodnotě, ale za cenu kovu."

Historici vyzdvihují Rudolfinský majestát

Historici hodnotí dobu Rudolfinskou výrazně pozitivně, protože skončila vydáním tzv. Rudolfinského majestátu, který umožňoval náboženské svobody. Jak uvedl profesor Petr Vorel, české území se v tom vymykalo.

"Na sklonku Rudolfovy vlády je vydán Majestát, který zaručuje náboženskou svobodu dokonce i poddaným. Ale za to sám Rudolf II. nemohl, on se naopak snažil ještě dva roky po vydání Majestátu situaci zvrátit, ale to se mu nepodařilo. Ale on vytvářel i tou svou nemocí a neschopností racionálně vládnout, neobvyklé prostředí, které vytvářelo možnosti prosadit takové reformy, které by jinak nebyly možné."

článek je se svolením převzatý z Radio Prague International

Dnešní škola nemusí být taková, jakou si ji pamatujeme, a vlastně by ani z mnoha důvodů taková být neměla. Rodiče dnes hrají velmi důležitou roli v tom, jaká bude podoba vzdělávání dětí ve školách. Možná důležitější, než kdy jindy předtím. 

Pro posun k opravdu kvalitnímu modernímu vzdělávání je klíčové, aby rodiče po své škole nevyžadovali výchovu k poslušnosti a s ní spojené přístupy učitelů, které sami ve škole zažili, protože ty patří do minulého století a jsou již dávno přežité. Proto by rodiče po škole mohli, či dokonce měli, žádat následující: 

Bezpečné prostředí, protože strach do školy nepatří

V dnešní době je na základě poznatků z neurovědy více než jasné, že základem kvalitního učení je pocit bezpečí. Pokud se náš mozek cítí ohrožený, přepíná se do svých nižších funkcí a doslova bojuje o přežití prostřednictvím automatického výběru z triády útok – útěk – ustrnutí. V tomto stavu se nemůžeme učit, i kdybychom sebevíc chtěli, protože náš mozek nám to jednoduše nedovolí. Škola má být proto místem, kde je dětem dobře, kde se necítí ohrožené a nemají důvod ke strachu. Teprve potom se mohou kvalitně učit. Je na škole a na učitelích, aby takové prostředí pro všechny děti zajistili. 

Respektující komunikaci, protože pocit podřízenosti do školy nepatří

Respekt je jednou z podmínek bezpečného prostředí a vzájemná respektující komunikace je jeho hlavním projevem. Ve škole nastává specifická situace v tom smyslu, že do komunikace spolu vstupují učitelé jako dospělí profesionálové a dítě ve své konkrétní vývojové fázi mnohdy s ještě ne zcela rozvinutými komunikačními a sociálními dovednostmi. Nicméně z hlediska lidskosti a důstojnosti jsou si učitelé i děti rovni a jako partneři v komunikaci jsou na rovnocenné úrovni. Ačkoliv je tedy sice dítě mladší a má méně zkušeností, není vůči učitelům v podřízené roli. Učitelé jsou zodpovědní za to, že bude k dítěti ve škole přistupováno s respektem. Je přirozené, že učitel je pro dítě sociálním vzorem, a proto má být také modelem respektující (nenásilné) komunikace. Není tak možné, aby učitelé na děti ve škole křičeli, ponižovali je, zastrašovali, zesměšňovali či ironizovali nebo se jinými obdobnými způsoby pokoušeli uplatnit nad nimi moc, protože ji jednoduše nemají. 

Podporu vnitřní motivace k učení, protože tresty a odměny do školy nepatří

Děti jsou přirozeně zvídavé a zvědavé a učitelé tak mají skvělé výchozí podmínky pro to, aby nechali každé dítě projevovat se ve své jedinečnosti a bezprostřednosti. Je škoda tuto šanci promarnit a udusit dětskou zvídavost manipulací v podobě odměn a trestů. Takzvaná metoda „cukru a biče” není proto z pohledu vnitřní motivace a zodpovědnosti za vlastní učení v moderní škole uplatnitelná. Mnohými, zejména prvostupňovými, učiteli používané odměny (často v podobě usměvavých smajlíků, razítek, bonbónků, dukátků a dalších uměle vytvořených vnějších motivátorů) nejsou z pohledu přirozené zvídavosti a touhy učit se vůbec v pořádku. Děti se takovému manipulujícímu postupu velmi rychle přizpůsobí a bez vidiny odměny nechají svou zvídavost v klidu spát. 

Stejné je to s tresty. Ty jsou také pouhou manipulací a nevedou k ničemu jinému, než k motivaci dítěte se trestu vyhnout, a to i způsobem, který nemá s touhou se učit vůbec nic společného. Navíc učitelé smí ve škole používat pouze výchovná opatření uvedená v zákoně (napomenutí, důtky). V podstatě to znamená, že dítě nemůže ve škole dostávat žádné tresty. Není například možné, aby bylo dítě potrestáno zkoušením, testem nebo úkolem navíc, pětkou za nepřinesený domácí úkol, pohlavkem, zůstáváním „po škole“, několikanásobným přepisováním výroků typu „Už nikdy nebudu mluvit sprostě“ a podobnými výmysly učitelů. Používání těchto ponižujících postupů žádný dokument učitelům v dnešní době neumožňuje. 

Abychom dokázali odolávat nebezpečné manipulaci, je potřeba informacím rozumět a vědět, jak je ověřovat. Důležité v tomto směru je, aby učitelé nebyli ve škole jedinými nositeli informací.

Smysluplné činnosti, protože bezcílné přepisování z tabule a nesmyslné biflování do školy nepatří

V dnešním světě přehlceném informacemi nemá cenu dělat z dětí chodící encyklopedie, které na požádání odříkají namemorovaná fakta. Tento přístup je již ve vzdělávání překonaný a škola rozhodně nemá být místem, kde děti dostanou nebo si zapíší informace, které se mají doma naučit, aby potom mohly být v životě úspěšné. Škola totiž není „přípravou na život”, jak se často říká, ale je plnohodnotnou součástí života, který děti žijí právě teď. Z tohoto důvodu má být místem, kde mají děti příležitosti objevovat a prozkoumávat svět kolem sebe, vnímat ostatní lidi a tvořit s nimi vztahy, diskutovat, tvořit a spolupracovat. Mají mít také možnost zkoušet, chybovat, znovu zkoušet a vyhodnocovat to, co dělají, a hlavně poznávat samy sebe a zjišťovat a rozvíjet se v tom, co je zajímá. Jednoduše řečeno, děti mají mít ve škole prostor ke svému růstu ve všech sférách svého bytí. 

Podporu kritického myšlení, protože bezduché přijímání informací do školy nepatří 

Kritické myšlení je založeno na práci s informacemi, které se k nám z různých stran dostávají, a je to zcela jistě jedna z důležitých dovedností, kterou by měla škola v našich dětech rozvíjet. Dá se předpokládat, že kriticky myslící člověk umí dobře nakládat s informacemi a jen tak se nenechá obalamutit a opít rohlíkem. Abychom dokázali odolávat nebezpečné manipulaci, je potřeba informacím rozumět a vědět, jak je ověřovat. Důležité v tomto směru je, aby učitelé nebyli ve škole jedinými nositeli informací. Pro rozvoj kritického myšlení je zapotřebí, aby dítě mělo měl přístup k informacím z různých zdrojů a dostalo prostor je prozkoumávat, učit se je analyzovat, mezi sebou porovnávat, vyhodnocovat a dávat je do kontextu vlastního chápání a porozumění světu. Zkrátka s informacemi důkladně pracovat. Je například skvělé, když má dítě ve škole možnost zpochybňovat informace, které se k němu dostávají. To je totiž základ kritického myšlení. 

Kvalitní zpětnou vazbu, protože známky kvalitní zpětnou vazbu neposkytují

Rodiče i dítě získávají na základě kvalitní zpětné vazby konkrétní informace o tom, jak se dítě učí, kde se nachází na cestě za cílem a zda jeho úsilí k cíli vůbec vede. Dlouhodobě zažitá představa, že známka říká, jaké má dítě ve škole výsledky učení, je zcela mylná. Známka je jen subjektivně vytvořené číslo, které nedává nikomu žádnou konkrétní informaci o ničem. Výsledná známka na vysvědčení může být koktejlem složeným z různých přísad, a to u každého dítěte jinak. Různí učitelé mají odlišná hodnoticí kritéria, jeden a ten samý vyplněný test může být tak několika učiteli ohodnocen různými známkami. Do celkové známky se pak mohou promítnout nejen různě ohodnocené znalosti a dovednosti dítěte, ale také subjektivně učitelem „měřená” snaha a aktivita dítěte v hodinách, pětky za opisování, zapomínání pomůcek nebo neodevzdané domácí úkoly, ale také různé emoce a nálady učitele. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, k čemu jsou vlastně potřeba všechna ta pololetní a závěrečná vysvědčení plná nicneříkajících subjektivně vytvořených známek. Jisté je, že rozhodně nemají nic společného s podporou dítěte v jeho učení. Jediné, co známky dokáží, je roztřídit a seřadit děti podle hodnoty známky. To může vést ke škodlivému škatulkování a porovnávání dětí mezi sebou, což může být pro učení velmi demotivační.

Dobrovolné domácí úkoly, protože povinné domácí úkoly do školy nepatří

Škola se jako veřejná instituce řídí zákony a pravidly ukotvenými v legislativních a na ně navazujících školských dokumentech (zejména Rámcových vzdělávacích programech). Z pohledu povinných domácích úkolů je zásadní, že školský zákon vymezuje pravomoce učitelů pouze do školního prostředí. Znamená to, že učitelé nemají žádné právo zasahovat do volného času dětí a jejich rodičů a nemohou povinně vyžadovat plnění jakýchkoliv úkolů nad rámec školního vyučování. Samozřejmě mohou nabízet a doporučovat různé možnosti pro procvičování, prohlubování a upevňování toho, co se ve škole děti učí, pouze však na dobrovolné bázi.

Rodiče by se měli zajímat o to, co se děje ve škole, mohou se chodit dívat do hodin a diskutovat s učiteli. A pokud zjistí, že škola nenaplňuje jejich očekávání, mohou se ptát, proč to tak je, informovat školu, že s jejich postupy nesouhlasí a požadovat pro své dítě kvalitní vzdělávání. 

Helena Zitková působí na Univerzitě Pardubice, kde připravuje budoucí učitele anglického jazyka na jejich profesní dráhu v oblastech moderní pedagogiky a osobnostního rozvoje. Zejména se zabývá tématy sebeřízeného učení, bezpečného prostředí a rozvoje soft skills. Dlouhodobě také působí jako lektorka dalšího vzdělávání učitelů a je programovou ředitelkou konferencí Vzdělání pro budoucnost, jejichž hlavním organizátorem je Mensa ČR. Má zkušenosti jako učitelka na základní i střední škole i v soukromém a firemním sektoru. Je spoluautorkou knihy Připravte děti na život – Rozvoj soft skills pro každého.

Článek byl převzat z Magazínu EDUzín.
autor: Helena Zitková
Magazín EDUzín

Kdy je partnerský vztah toxický? Jak poznat sexuální obtěžování? Jakým způsobem se chránit před pohlavními nemocemi? Na podobné otázky najdou teenageři odpovědi díky studentům z Univerzity Pardubice.

Studenti Fakulty filozofické otevřeli téma, které je pro mnohé tabu. Vytvořili brožuru, jež se zabývá sexuální výchovou žáků základních škol. Pomoci má nejen samotným teenagerům, ale také učitelům a rodičům, kterým napoví, jak s dětmi o těchto tématech mluvit.

Dospívají, dokončují základní školu, poznávají svět okolo sebe, sami sebe, svou sexualitu a také třeba i někoho jiného. Žáci osmých a devátých tříd stojí na prahu dospělosti a čeká je mnoho objevování, v němž mohou tápat. S tím by jim mohla pomoci novinka o sexuální výchově s názvem Vždycky s helmou. „Vzpomínali jsme, co nám rodiče v dětství říkali, co nás učili. Přestože jsem se já osobně musela podívat hodně let dozadu, v oblasti sexuální výchovy se za ta léta mnoho nezměnilo,“ popsala vyučující Lucie Hájková z Katedry věd o výchově, která více než třicetičlennou skupinu studentů při zpracování materiálu vedla.

Mnozí učitelé základních škol přiznávají, že nemají sexuální výchovu podle čeho učit. Rodiče zase často nevědí, jak o citlivých tématech se svými dětmi hovořit. I jim by příručka měla sloužit. „V dnešní době internetu děti potřebují něco, čím uvedete množství načerpaných informací na pravou míru. Řekli jsme si, že bychom mohli vytvořit materiál, který by udělal vhled do této problematiky. Pomohlo by to rodičům, kteří o tom nechtějí hovořit nebo nevědí jak, a také pedagogům na základních školách, kteří nevědí, jak dětem tyto informace předat,“ upřesnila Lucie Hájková s tím, že primárně je brožura ale určená samotným dospívajícím, kteří se tímto tématem začínají intenzivně zabývat.

Studenti diskutovali nejdříve s řediteli a učiteli základních škol, kteří mají s výukou této výchovy zkušenosti. Ti jim poradili, ať příručku napíší, jako když mladí lidé mluví k mladým lidem. Studenti proto volili slova tak, aby se co nejvíce přiblížili mluvě žáků osmých a devátých tříd. Zároveň se radili i se samotnými potenciálními čtenáři, aby od nich zjistili, jaké informace by ocenili.

Než se však teenageři k samotné sexuální výchově dostanou, čeká je stránka, která jim upřesní, co je to partnerský vztah a jak by měl a neměl vypadat. „Každý žák umí definovat, co je to partnerský vztah, že to znamená mít přítele nebo přítelkyni. Chtěli jsme, aby také věděli, že každý vztah je jedinečný a individuální a nelze ho porovnávat se vztahy ostatních,“ řekla studentka Eliška Greplová. Studenti upozornili také na znaky, které by se ve vztazích objevovat neměly, a připomněli tím teenagerům, že se nemusí bát říct ne – na cokoliv.

Zároveň se věnovali pohlavním nemocem, vhodné ochraně, ale také třeba sexuálnímu obtěžování, které popsali jako jednání se sexuálním podtextem, které je danému člověku nepříjemné. „Hodně lidí má v tomto směru nějakou negativní zkušenost, ale neumí ji pojmenovat. Mají špatnou vzpomínku, nepříjemný pocit, ale neuvědomují si, že šlo o sexuální obtěžování. Někdy je obtěžování i bagatelizováno. Oběť se svěří blízké osobě, která nad tím mávne rukou a řekne, že je to v pořádku. My bychom jim chtěli říct, že to v pořádku není. Pokud se necítí dobře, nemusí si to nechávat pro sebe,“ apelovala studentka Petra Bartošová, která celý projekt koordinovala.

Nebezpečí číhá i na internetu

Jedna z pěti hlavních kapitol nese název Internet, protože právě ten se pro mnohé teenagery stává hlavním zdrojem informací a pro některé dokonce jediným. Kromě varování před nepravdivými a zavádějícími informacemi čtenáři na stránkách najdou také rady. Jak nenaletět sexuálním predátorům, jaká rizika přináší sdílení různých obsahů nebo intimních fotografií. Dalším tématem, které je tabu, ale o kterém je podle studentů v této době důležité mluvit, jsou pornofilmy. Ty mají v publikaci také své místo. „Kvůli sledování pornofilmů mají mladí lidé často velmi zkreslenou představu o sexu. Proto jsme se rozhodli toto téma zařadit, aby si uvědomili, že pornofilmy jsou jen filmy. Se scénáři i herci, a že náš sex se jim nemusí přibližovat,“ upozornila Petra Bartošová.

Publikaci uzavírá kapitola Pro rodiče, která jim má pomoci najít správnou cestu, jak o těchto tématech s dospívajícími mluvit.

Než skupina studentů brožuru publikovala, veškerý obsah posvětila psycholožka. „Chtěli jsme si být jistí, že po odborné stránce uděláme vše správně, abychom nenapáchali více škody než užitku. Na dětské duši lze ponechat šrám i jedním špatně použitým slovem,“ vysvětlila Lucie Hájková z Univerzity Pardubice

S brožurou se už seznámili i někteří pedagogové a žáci základních škol, a to především na konferenci, kterou studenti uspořádali. Pozvání přijaly také některé organizace, které se touto problematikou zabývají. Organizace Konsent, která se věnuje prevenci sexuálního násilí a obtěžování, toto téma na konferenci ještě rozšířila. „Zjistili jsme, že pedagogové nemají dostatečné podklady, nejsou dostatečně vzdělaní nebo nemají nástroje. Proto ti, kteří se to snaží vyučovat, musí hodně improvizovat a připravovat si vše sami,“ uvedla Karolína Křížová z organizace Konsent.

Vzhledem k tomu, že některé školy projevily zájem nejen o brožuru, ale také o přednášky, budou možná studenti jezdit přednášet přímo žákům. Zároveň už chystají volně dostupnou elektronickou verzi své publikace.

Název Vždycky s helmou se studenti třetího ročníku Humanitních studií rozhodli použít jako metaforu bezpečí. „Když se řekne slovo helma, pojí se s ním slovo bezpečí a bezpečnost. Nosíme ji třeba na kolo, protože chceme být v bezpečí, stejně by tomu mělo být i u sexu. V tomto případě se o tom ale tolik nemluví,“ vysvětlila studentka Petra Bartošová.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Co to byla tzv. babicí praxe? Z jakého prostředí se rekrutovaly porodní báby? Z jakých rodin pocházely? Jakou kvalifikaci vyžadovala tzv. první ženská profese? 

Podívejte se na rozhovor

s paní prof. PhDr. Milenou Lenderovou, CSc., natočený pro díl Babičko, budu mít děťátko, který je součástí pořadu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli od České Televize. Paní profesorka je autorkou kolektivní monografie Ženy s kufříkem a nadějí: porodní báby a asistentky v českých zemích od poloviny 19. do poloviny 20. století a rozpovídala se o radostech a strastech babické praxe v minulosti.  

„Každá ta bába měla svůj rajon, kam chodila zpravidla pěšky a ty rajony někdy byly docela rozsáhlé. Třeba tady na Pardubicku jsem měla deníčky porodní báby z Choltic a ta nejdál chodila asi sedm kilometrů. Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky a jen ty zámožné rodiny pro ni mohly poslat nějaký povoz. Většinou chodila pěšky, teď si ještě představme, že byla zima, tehdy zimy byly skutečně solidní a jaké byly možnosti teplého oblečení. V podstatě žádné, maximálně mohla mít nějaké vysoké kožené boty, ale jinak měla sukni, punčochy, nějaký vlňák, žádné prošívané bundy, kožich porodní bába neměla, takže to skutečně byla profese, která vyžadovala značnou fyzičku.“

Nacházela se v minulosti vaší rodiny porodní bába?

Podívejte se do rozsáhlé Databáze porodních babiček, která obsahuje jména zhruba tisícovky porodních babiček praktikujících v českých zemích přibližně od konce 18. do poloviny 20. století. Databáze mohla vzniknout díky podpoře Grantové agentury České republiky prostřednictvím realizace grantového projektu č. 17-14082S Porodní báby: profesionalizace, institucionalizace a výkon historicky prvního ženského kvalifikovaného povolání v průběhu dvou staletí, 1804-1948. 

Univerzita Pardubice se podílela na premiérovém pracovním setkání vlády a kolegia Evropské komise v první den českého předsednictví v Radě EU. Jednání se uskutečnilo v pátek
1. července v Litomyšli, kde sídlí Fakulta restaurování, jejíž prostory i technika byly během reprezentativní akce využity. Části programu se zúčastnil také rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

„Je nám ctí, že naše univerzita může poskytnout část moderního zázemí u příležitosti tohoto vrcholného setkání, kterého se zúčastní i předsedkyně Evropské komise paní Ursula von der Leyen. České předsednictví vnímáme jako příležitost navázat nové spolupráce a pomoci řešit aktuální problémy Evropy, které jsme už 18 let součástí,“ uvedl před jednáním prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice.

Rektor univerzity se na pozvání vlády zúčastnil podvečerního a večerního programu akce. Jeho součástí byl Koncert pro Evropu v podání České filharmonie ale také např. vernisáž výstavy fotografií u příležitosti výročí 18 let České republiky v Evropské unii s názvem Dospěli jsme v EU. Tu v Klášterních zahradách zahájil ministr pro evropské záležitosti ČR a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Letní úřední hodiny studijního oddělení FF UPCE

1. 7. – 31. 8. 2022
úterý | 9:00–13:00

jiný den po telefonické domluvě

4. 7. – 8. 7. 2022 | dovolená
22. 7. – 29. 7. 2022 | dovolená

Za několik dní se Česká republika už podruhé stane předsednickou zemí v Radě EU. Od začátku července bude český hlas mezi evropskými státy znít o něco silněji.

Do červnové Kavárny Universitas jsme si proto pozvali hosta, o jehož skvělém vhledu do problematiky Evropské unie nemůže být pochyb. Byla jím Ludmila Johnová, vedoucí oddělení pro Eurocentra v rámci sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR.

Otázek, kterých jsme se dotkli, bylo několik. Jaký je vztah Čechů vůči Evropské unii? Jak se proměňoval a co tyto změny způsobuje? Je fungování Unie v českém prostředí dostatečně dobře komunikováno? Řeč padla i na některé z tzv. euromýtů, které se ve zdejších debatách o EU stále poměrně často vyskytují. Pro všechny, kteří měli během úterního odpoledne 21. června jiné plány a přesto by přednášku rádi viděli, bude stejně jako v případě minulých akcí zveřejněn video záznam na univerzitním YouTube kanále.

Poslední Kavárna Universitas před letní pauzou je za námi, teď už zbývá sledovat, jak si Česko povede ve své předsednické misi. 

Příští akce proběhne v úterý 20. září 2022 v divadle Exil.

V prostorách historické budovy Univerzity Pardubice se dne 23. června 2022 konal další ročník studentské konference Think!+, kterou pravidelně pořádají doktorandi z Katedry filosofie a religionistiky.

Konference byla i letos plná velice zajímavých a obohacujících příspěvků studentek a studentů z různých humanitních oborů. Kromě Univerzity Pardubice měly své zastoupení Masarykova univerzita, Univerzita Karlova a Univerzita Palackého v Olomouci.

V dopoledním bloku zazněly příspěvky týkající se skupinové psychoterapie nebo problematiky lidové psychologie a jejího chápání ve filosofii a sociální psychologii. Posluchači si také mohli poslechnout rady, jak podle Cicerona vést správně politickou kampaň a vyhrát volby.

Odpolední program byl věnován oblasti etnologie, literatury a literární komparatistiky. Dozvěděli jsme se například, v čem spočívá metoda zvukového dotazníku v etnologickém výzkumu nebo jak se vyvíjel post-apokalyptický narativ v současné literatuře.

Tímto ještě jednou děkujeme všem studentkám a studentům za účast.

Spisovatelé Lukáš Vavrečka a Klára Smolíková sepsali průvodce báječným světem audioknih a zvou k jeho četbě každého, koho poslech knih vábí z profesionálního zájmu i pouhé zvědavosti. Kromě svižných kapitol a přehledně vysvětlených termínů čekají čtenáře i půvabné komiksy od talentované kreslířky Kačky Illnerové.

V těchto dnech vychází první česká kniha o audioknihách a my jsme už od chvíle, kdy jsme se do projektu pustili, připraveni odrážet námitky.

Námitka č. 1: Proč kniha o audioknihách?

Žádná ucelená publikace na toto téma zatím nevznikla a ani se s nikým o toto prvenství nepřetahujeme. Můžete namítnout, že jsme našli neprobádané území jen kvůli tomu, že o něj nikdo nestojí a že nahrát rovnou audioknihu by bylo logičtější. Jenže audioknižní titul by se dostal jenom k publiku, které už audioknihy poslouchá. My jsme ale chtěli oslovit i posluchače potenciální – a nejenom je. Nahrávky mluveného slova se v posledních letech staly v českém prostředí takovým fenoménem, že se dotýkají nejen samotných posluchačů, ale i těch, kteří si s literaturou do ucha musí nějak poradit. Totiž knihovníků, studentů a lektorů uměnovědných a mediálních oborů, učitelů na základních a středních školách, rodičů, samotných autorů literárních děl nebo knižních vydavatelů, kteří se rozhodnou jít s proudem a vydat dílo kromě tisku či v elektronickém formátu také zvukem.

Námitka č. 2: Kdo čte, neposlouchá, a naopak!

Mnoho nadšených posluchačů audioknih se rekrutuje z bývalých náruživých čtenářů a poslouchání knih zase leckoho vrátilo ke čtení. Kniha a audiokniha jsou spojené nádoby a my se rozhodli začít sepsáním knihy, ze které bychom pochopitelně rádi časem měli i audioknihu.

Námitka č. 3: Proč vy? A proč píšete ve dvou?

Na jedné straně se audioknihami zabýváme už dlouho, na druhé straně jsme ale pořád jenom dva spisovatelé, které spojuje vášeň pro mluvené slovo. Jenže právě o tom psaní je. Zahloubat se do tématu, zformulovat prchavé myšlenky, opřít se o autority a zřetězit myšlenky, aby se ostatním lépe vnímaly.

Nápad na knihu se rodil postupně. Oba jsme už několik let recenzovali audioknihy pro portál Naposlech.cz a zasedali v porotě ceny Audiokniha roku. Pak jsme v létě 2021 společně odjeli na literární rezidenci a tři týdny jsme obývali domek vedle broumovského kláštera. Posedávali v červených křeslech, vařili v okně, abychom nespustili požární poplach, poslouchali audioknihy a skládali dohromady strukturu jednotlivých kapitol ucelené knihy.

Navzájem jsme se podporovali v myšlence, že kniha má smysl, a každý jsme do ní vložili vlastní badatelské i popularizační zkušenosti.

Námitka č. 4: To jste opravdu takoví audioknižní znalci?

Jasně že jsme nebyli, ale prací na rukopisu jsme se značně vypracovali. Samozřejmě by od nás bylo domýšlivé, kdybychom se do takového počinu rozhodli jít sami. Oslovili jsme proto široké spektrum lidí z audioknižní branže. Své k tématu na stránkách knihy řekne 7 audioknižních režisérů, více než 40 herců, kteří pravidelně audioknihy načítají, 15 spisovatelů, dále hudební skladatelé, recenzenti a publicisté. Někteří z nich nám dávali zpětnou vazbu na již napsané kapitoly, takže jde vlastně o kolektivní dílo.

Námitka č. 5: Jak chcete popisovat audioknihy? Nebylo by lepší si je poslechnout?

To byl trochu oříšek, který jsme vyřešili tím, že zmínky o konkrétních audioknihách doprovází odkazy na 60 zvukových ukázek. Čtenář si je přes QR kód může snadno načíst a spustit na mobilním telefonu.

Naopak jsme plně využili možnosti knižního média a požádali o spolupráci ilustrátorku Kačku Illnerovou, která pro knihu vytvořila podle našich scénářů dvanáct komiksových stránek. Obrázky zábavnou formou představují jednotlivá témata, kterými se v kapitolách zabýváme. Od června ve formě výstavních panelů putují po českých a moravských knihovnách. V červnu si můžete výstavu prohlédnout v Městské knihovně Znojmo, v srpnu v Knihovně Petra Bezruče v Opavě a třeba v listopadu ve Studijní a vědecké knihovně Hradec Králové. A potom namlsaní na poslech si rovnou v knihovně nějakou audioknihu půjčíte.

Námitka č. 6: Nezpronevěřili jste se literatuře? Už jen ten název „Nečtu! Poslouchám“!

Titul je provokativní záměrně. Ale zrovna knihovníci, kteří si putovní výstavu zamluvili během jediného dne na dva roky dopředu, nás zahrnuli podporou a vzkazy, že propagace audiočtení je záslužný čin. Rádi bychom naší knihou široké veřejnosti jednoduše přiblížili, co to vlastně taková audiokniha je, kde se vzala, jakou mají díla k poslechu historii, komu jsou určena, komu jejich poslech může pomoci, jak se vůbec natáčejí a jak o nich přemýšlet a psát.

Především jsme dali dohromady rady, jak si poslech audioknih co nejlépe užít. Oba věříme, že kvalitní audioknižní vydání psané slovo obohatí, a že díky němu se k literatuře může vrátit i ten, komu čas na čtení nezbývá. Literární díla tak mohou proudit do uší všem, nejen dětem, které samy číst ještě neumí, nebo seniorům, kterým zrak slábne.

Knihu Nečtu! Poslouchám koupíte zde.