Hello, Hola, Ciao, Bonjour, Olá!

Přemýšlíte nad studiem v zahraničí? Láká vás poznávání nových lidí a kultur? Chcete si zlepšit angličtinu a získat zkušenosti ze zahraničí? Tak je tahle informace právě pro vás!

Rádi bychom vás informovali, že se nyní můžete přihlásit na Erasmus! Přihlášky pro výjezdy v AR 2023/2024 jsou nyní otevřené a deadline pro jejich zaslání je 15. března 2023.

Vyjet můžete na studijní pobyt či na praktickou stáž. A na stáž můžete vyjet dokonce i jako absolventi.

Jak se přihlásit?

Připravte si motivační dopis v angličtině, rozmyslete si, kam byste chtěli jet, v případě studijního pobytu vyplňte předběžný studijní plán (Learning Agreement) a přihlášku pošlete!

Jak se přihlásit na studijní pobyt zjistíte zde: Jak se přihlásit na studijní pobyt

Jak se přihlásit na praktickou stáž zjistíte zde: Jak se přihlásit na praktickou stáž

Chcete vědět více?

Veškeré informace o výjezdech v rámci programu Erasmus+ naleznete na studentském intranetu v sekci Studium a stáže v zahraničí. 

A pokud byste měli ještě nějaké dotazy, tak kontaktujte Štěpánku Kubů, koordinátorku Erasmus+ výjezdů na stepanka.kubu@upce.cz, případně fakultní koordinátorku Michaelu Fišerovou na michaela.fiserova@upce.cz.

A pokud byste stále ještě chtěli vědět více, třeba jak to na takovém Erasmu chodí, tak pro vás chystáme 28. února a 1. března 2023 Erasmus Days. Více info již brzy!

Mezi knihy, které se v loňské bohaté předvánoční nabídce svým významem vyjímaly nad jiné, nepochybně patří Nekropole slovinského spisovatele Borise Pahora. Překlad tohoto věhlasného díla chyběl v českém kulturním prostředí více než padesát let. Dočkali jsme se jej díky Aleši Kozárovi, který působí na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPCE a co se týče slovanských jazyků, dlouhodobě patří mezi českou překladatelskou špičku. Se vstupem do nového roku jsme doktoru Kozárovi položili několik otázek – nejen k aktuálně vydané Nekropoli.

Jaké byly vaše první kontakty se Slovinskem a se slovinštinou? Odkud pochází váš zájem právě o tuto oblast?

Po maturitě jsem chtěl jít studovat cokoli spojeného s literaturou, takže prvotní volba byla bohemistika na pražské FF UK. K ní potom přibyla ještě komparatistika, kde tehdy bylo nesmírně inspirující prostředí a skvělí vyučující pro jednotlivé jazykové oblasti, namátkou Jiří Pechar, Zdeněk Hrbata, Martin Procházka, Oldřich Král, Vladimír Svatoň, Miroslav Petříček a další. Ten obor tehdy oslovoval mj. ohromnou metodologickou moderností, až bohémskou otevřeností a různorodostí, a kontrastoval tak s bohemistikou, hodně uzavřenou do strukturalismu.

No a do tohohle se připletla slovinština tak, že se najednou šťastně potkaly osobní kontakty s danou zemí, které se mi v jednu chvíli otevřely, a zapálené vyučující na fakultě, tehdy Jasna Jahić Honzak a Milada K. Nedvědová, které tam vytvářely přátelské pracovní prostředí s až rodinnou atmosférou. A navíc nás velmi záhy vedly právě k překladům a taky nás tlačily k jejich prezentování na různých literárních besedách, které tehdy organizoval překladatel František Benhart v pražské Viole nebo později ve Slovanské knihovně.

A mezi ty velké literatury a bohemistiku ta nevelká slovinská zapadla jako skvělé zrcadlo a perspektiva jinakosti. Zároveň je sama slovinská literatura (potažmo kultura a historie) nesmírně pestrá, stejně jako je pestrá ta země samotná. Leží totiž fyzicky i mentálně na hranici mezi germánským, slovanským, románským a ugrofinským světem, mezi mořem, alpským vysokohorským světem, panonskou pusztou a malebně zvlněnou středoevropskou vrchovinou a z každého má kousek. Pro historika zase třeba z pohledu dominantních historických procesů nabízí jak tu naši perspektivu habsbursko-středoevropskou, tak ale i balkánskou nebo středomořskou. A totéž se odráží i v literatuře – například prozaik a esejista Drago Jančar vstupoval v 90. letech do diskusí o povaze a roli střední Evropy, Lojze Kovačič se zabýval reflexí jugoslávské podoby socialismu, Boris Pahor byl mj. svědkem italské fašistické genocidy páchané na Slovincích i Chorvatech v Terstu a na Istrii v době meziválečné.

Jak jste se dostal k překládání slovinské beletrie? Co vás na této práci nejvíc láká a co naopak pokládáte za největší úskalí?

K překladu nás vedli už na fakultě, později v tom pokračoval František Benhart, který mnohé z nás začínajících zval ke spolupráci na řadě knížek, což znamenalo velmi cenné zkušenosti, nejen co se týče překládání samotného, ale i toho okolo, komunikace s nakladatelstvím, s redaktorem, podávání žádostí o granty, psaní doprovodných textů, jako jsou doslovy, medailonky apod.

Ale kromě toho v mém případě měl určitě až jakousi iniciační roli překladatelský seminář s Jiřím Pecharem, který na něj nosil překlady Rimbauda, Verlaina, Mallarmého, Valéryho a dalších a porovnávali jsme na něm různá řešení, komentovali jejich správnost, (ne)dostatečnost či kreativnost, nořili se do detailů básnické formy, veršové melodičnosti, struktury obraznosti a člověk měl někdy dojem, že se vlastně vydává na fascinující intelektuální dobrodružství a snaží se vžít do jejich myšlení. Zároveň jsme ale začínali dobře chápat, že za tím vším je ohromná práce, jazykové předpoklady, široké znalosti kontextu díla dotyčných autorů, díla jejich souputníků, kulturního a historického kontextu doby, kontextu našich interpretací jejich děl a jejich překládání a také že umělecký překlad je velice komplexní činností, která má svou část rozumově analytickou, ale i emocionální, empatickou. A hle, ona dnes zbožštěná racionální věda se vedle toho náhle nejeví být ničím víc než jen pouhou jednou z mnoha cest poznání…

Úskalí téhle profese je jednoznačně její dlouhodobé přehlížení, nedoceňování, podobně jako v případě umění, kultury a vlastně i společenských věd obecně. Důsledkem jsou mj. absurdně nízké honoráře. Pomalu se některé věci naštěstí mění, v poslední době už není překladatel jen to anonymní jméno ztracené kdesi vzadu v tiráži, ale bývají už někdy uváděni i vedle autora na obálce, jsou častěji zváni k besedám do knihoven, objevují se tvůrčí stipendia, čím dál aktivnější je i Obec překladatelů.

Z nedávné doby pocházejí vaše překlady knih dvou pozoruhodných slovinských autorů: Mojí Jugoslávie Gorana Vojnoviće (nakl. Pavel Mervart, 2021) a Nekropole Borise Pahora (nakl. Protimluv, 2022). Tematicky je spojují – mimo jiné – bolestné návraty do vlastní, osobní minulosti, na pozadí nejstrašnějších evropských válečných konfliktů 20. století. Zastavme se nejprve u Gorana Vojnoviće. Moje Jugoslávie nebyla vaším prvním překladatelským setkáním s tímto spisovatelem. Můžete nám přiblížit to předchozí?

Moje Jugoslávie je můj druhý knižní překlad z Vojnovićova díla. Ještě předtím jsem přeložil jeho románovou prvotinu, která se stala ve Slovinsku fenoménem. U nás vyšla pod názvem Proč na tebe každej sere (Dauphin, 2011) a vypráví příběh mladíka, syna přistěhovalců z Bosny, jenž prožívá své dospívání na sídlišti v Lublani jako totální outsider, který ještě nepatří sem, ale už nepatří ani tam a prožívá si svá traumata a vnitřní vzdor, s nímž se staví proti těm všem, kteří nad těmito přistěhovalci ohrnují nos. A přesně takový je i jazyk toho románu – míchá slovinštinu s bosenskou srbštinou i jakousi hatmatilkou obou jazyků, kterou si tihle přistěhovalci v novém prostředí vytvářejí. Je to román plný sarkasmu, ironie, hry se stereotypy, ale zároveň se při překladu nedalo obejít bez značné jazykové kreativity, s níž bylo potřeba tenhle specifický svět na pomezí kultur zachytit. Román se nevybíravě opírá do majoritní společnosti, její povrchnosti, povýšenosti a xenofobie.

Výzvou bylo i zachycení všemožných kulturních reálií bývalé Jugoslávie (což konec konců obě zmíněné Vojnovićovy knihy spojuje). Autor hodně pracuje se slangy a nespisovným jazykem, a to v žádném slovníku není, takže se překladatel noří do hlubin internetu a doufá, že se tam něco objeví, nebo se doptává známých.

Moje Jugoslávie se tematicky vrací do časů balkánských válečných konfliktů devadesátých let 20. století. V čem pro vás byla práce na tomto textu jiná či překvapivá oproti tomu, jak jste Vojnoviće znal z jeho jiných knih?

Ono je to knížka o válce, ale přitom v ní nepadne jediný výstřel. Jde tam víc o to, co s sebou válka nese a kdy vlastně taková válka končí. Pro malého Vladana, který román vypráví, začátek války v roce 1991 znamená konec idylického dětství, způsobí rozpad rodiny, v níž vyrůstá, ale stín těch událostí ještě po patnácti letech ovlivní i jeho už dospělý život a vlastní partnerský vztah. Ta válka neskončila s posledním výstřelem a autogramiádou zúčastněných na jedné americké vojenské základně, kterou historikové suše nazývají Daytonský mír, ale v nitru lidí trvá dál a rozleptává jejich životy traumaty, která tak snadno neodezní.

Vojnović tady ubral na třeskutosti humoru předchozí knížky a z počátku nechal čtenáře sledovat zdánlivě příjemně plynoucí příběh sympatického mladého hrdiny, aby ten čtenář na konci zjistil, že Vladana po celou dobu příběh jeho rodiny určovaný válkou doslova rozežíral zevnitř. Tudíž se to zprvu trochu nadlehčeně pojaté putování po bývalé Jugoslávii a až trochu detektivní pátrání po osudu Vladanova otce mění na tragické vnitřní drama Vladana samotného. I on se svým způsobem stává další obětí té dávno skončené války.

Pahorova Nekropole patří mezi nejznámější evropská literární svědectví o hrůzách páchaných v koncentračních táborech za druhé světové války. Poprvé vyšla roku 1967. Co bylo důvodem toho, že se na rozdíl od řady jiných knih zabývajících se touto tematikou čekalo na překlad do češtiny tak dlouho?

Těch důvodů bylo asi víc. Boris Pahor, po celý život žijící v italském Terstu, měl za komunismu s režimem v Jugoslávii značně napjaté vztahy. Tuhle politickou problematičnost Pahora pro tehdejší režim vnímám tak, že za komunismu by u nás vydání tohoto autora patrně nepřipadalo vůbec v úvahu. Navíc i Evropa objevila Pahora hodně pozdě, vlastně až někdy v polovině 90. let, kdy vyšel francouzský překlad Nekropole. Možná v tom hrály roli předsudky vůči takzvaně malé literatuře, možná zbytky jakési kulturní zdi – zdi mezi Východem a Západem přežívající z let studené války i zdi mezi Slovinci a Italy, vybudované ještě v době fašismu a přetrvávající mentálně ještě mnoho a mnoho let po druhé světové válce.

Druhá rovina jsou pak osobní preference překladatele, který v oblasti překladů z menších jazyků vždycky zastává i roli odborníka, který si knihy k překladu vybírá, doporučuje je nakladatelstvím a nejvíc ovlivňuje obraz o té které zahraniční literatuře u nás. Někdy od konce 50. let až do své smrti v roce 2006 hrál v našem prostředí v případě slovinské literatury tuhle roli František Benhart. A ten preferoval trochu jinou poetiku a jiné autory. Ve svém jinak velmi plodném překladatelském díle totiž zcela pominul velmi silnou generaci prozaiků 50. a 60. let, často silně kriticky naladěných vůči společenským poměrům. Vedle Pahora se to týká i díla Lojzeho Kovačiče (1928–2004), z něhož vyšly až v mém překladu Příběhy z malovaných úlů (Dauphin, 2007) a hlavně silný, autobiograficky laděný román Křišťálová doba (Kniha Zlín, 2010). A stejně tak třeba nemáme v češtině zatím ani jeden titul z díla Florjana Lipuše (nar. 1937), korutanského Slovince, který je přitom mj. držitelem rakouské státní ceny za literaturu a jehož dílo v německojazyčném prostoru prosazoval i třeba laureát Nobelovy ceny prozaik Peter Handke.

A samozřejmě lze tu otázku vztáhnout i na moji generaci překladatelů, která vyrostla během 90. let díky tehdy nově otevřeným slovenistikám na filozofických fakultách v Praze a v Brně. V tomhle kontextu můžu říct, že i my jsme nepochybně potřebovali čas trochu dozrát a získat zkušenosti. Všichni tři zmínění spisovatelé patří mezi extrémně stylisticky i lexikálně složité a zároveň velmi precizně formulující autory a překládat je znamená doslova boj o každou větu. Nedovedu si upřímně třeba vůbec představit, že bych se s jejich texty pral hned někdy po fakultě.

V čem je Pahorův pohled na danou problematiku v kontextu tematicky příbuzné literární tvorby jedinečný? V čem vidíte specifika jeho autorského stylu a čím především může nově vydaný český překlad oslovovat dnešní čtenáře?

S našimi dnešními znalostmi, opírajícími se o mnoho románů, memoárů nebo historických spisů, nás z hlediska samotného tématu Nekropole asi příliš nepřekvapí, konec konců i sám Pahor píše o tom, že mnozí v koncentračních táborech prožili ještě strašlivější věci než on. Ale přesto je několik aspektů, kterými se ten román odlišuje od jiných podobných děl a jsou důvodem, proč je Nekropole srovnávána s vrcholnými díly Imre Kertésze nebo Prima Leviho.

Specifický je už úhel pohledu – vypravěč na začátku přichází do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku po dvaceti letech od války jako turista a reflektuje průvodcův výklad i reakce dalších návštěvníků a konfrontuje je se svými vzpomínkami. To mu umožňuje vyprávět nikoli na základě nějakého běžného časového sledu událostí, ale podle toho, jak mu jako asociace vystupují z hloubi paměti. Současně se tak vedle sebe prolínají, propojují a reflektují události z různých táborů, kterými Pahor prošel.

Běžné není ani Pahorovo postavení v rámci tábora. Nedlouho po příchodu do Natzweileru se dostane mezi zdravotníky, což ho zachrání před těžkou prací, která byla osudem většiny vězňů. Současně se ale ocitne v prostředí trvalé přítomnosti smrti, každý den patří k jeho povinnostem vyvážet k peci těla stále nových a nových mrtvých. V prostředí, kde je nutností umrtvování veškerých pocitů, soucitu, sympatií či stesku po domově a přežívání, se odvíjí v jakési prázdné otupělosti.

Na způsobu vyprávění upoutává minuciózní drobnokresba, s jejíž pomocí autor črtá např. mikroportréty některých spoluvězňů nebo táborovou každodennost, jako je umývání ve sprchách, v nichž je voda ohřívána spalovanými těly mrtvých, psychologii permanentního hladu, filmový verismus, s nímž zachycuje průvod vychrtlých těl, vstupujících do sprch, dokonalá je výrazová preciznost a zároveň nepatetická emotivnost, s níž čtenáře Pahor vtahuje do textu. A fascinující je pro mě – stejně jako pro autora předmluvy, slavného terstského Pahorova kolegy Claudia Magrise – jeho neustálé tázání se po etice v prostoru, kde žádná etika neplatila: měl jsem právo sebrat porci komisárku nemocnému, který stejně do rána zemře? Zemřel snad onen kuřák, s nímž jsem vyměnil svoje cigarety za kousek chleba, který mu pak musel chybět, také mou vinou?

Při tom všem je jazyk románu i prostě poetický: šlehající jazyky plamenů nad komínem pece připomínají rudé máky, vězni s vyholenými rozkroky se podobají očichávajícím se psům, vzpomínky na ony hrůzné výjevy autor přirovnává k suchým hroznům se svraskalými bobulemi. Zároveň je patrné, jak se skoro úporně snaží vyhýbat označení člověk pro tehdejší vězně: ti jsou tu nahloučenou masou, jinde mnohohlavým zástupem, tlačenicí stejnokrojů, pruhovaným mraveništěm, zástupy stínů, jsou vším jiným, než pro co by se dalo použít označení člověk. To si vyhrazuje pro obrazy dneška, doby po táborech, ale současně s tímhle označením dnešním lidem předává i zodpovědnost za budoucnost, jejímž předpokladem je, že v paměti zůstanou uchovány obrazy oněch žalmistových „zdeptaných kostí“ a popele obětí v té děsivé nekropoli.

Aleš Kozár (*1975, Most)
vystudoval bohemistiku a slovenistiku na FF UK v Praze, poté zde absolvoval doktorské studium z oboru slovanské filologie. Od roku 2007 přednáší o slovinské literatuře a kultuře na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Zabývá se slovinskou literaturou a kulturou a česko-slovinskými kulturními vztahy. Publikuje v předních českých literárních či odborných časopisech jako Tvar, Protimluv, Iliteratura, A2, Tahy, Partonyma, Porta Balcanica, Slavia, Slovanský přehled, ale i slovinských jako Lirikon, Apokalipsa aj. Napsal monografii Poezie slovinského expresionismu (2015). Do češtiny přeložil díla předních slovinských autorů, mj. Vladimira Bartola, Feri Lainščka, Lojze Kovačiče, Gorana Vojnoviće, Alojze Rebuly, Borise Pahora aj.

POZVÁNKA

na

105. zasedání AS FF UPCE

které se koná v pondělí 13. února 2023 od 13:30 hodin

v EA 13022

Program:

1. Zahájení a jmenování skrutátora
2. Schválení programu jednání
3. Zpráva o práci předsednictva v období listopad 2022–únor 2023
4. Projednání Plánu realizace Strategického záměru FF UPCE na rok 2023
5. Zpráva o založení odborové organizace - dr. Šándorová
6. Zahájení jednání o návrhu na jmenování děkana pro funkční období 2023-2027

1. Vyhlášení harmonogramu voleb
2. Volba předsedy a členů volební komise

1. Různé

                                                                                               Marta Pató, předsedkyně AS FF

Učitelé humanitních a sociálně-vědních oborů na vysokých školách zvažují stávku. Projevila by se mimo jiné pozastavením konání státnic a vydávání diplomů. Vyučující jsou nespokojení s výdělky zejména na filozofických fakultách veřejných vysokých škol v Česku.

Ti už dříve sepsali petici, kterou podepsalo asi 1700 signatářů, a vyzvali vládu k řešení oceňování. Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) již dříve slíbil, že se situací bude zabývat. Ministerstvo iniciovalo vznik pracovní skupiny, která bude jednat v polovině února.

„Sféra, kterou spravujeme, je hluboce podhodnocená, a na základě nedůstojného ohodnocení kvalifikovaných kolegů roste silná nespokojenost. (…) Učitelé na univerzitách, které jsou navíc vázány na velká města s vysokými životními náklady, nemohou mít podstatně nižší platy než v regionálním školství,“ uvedl v tiskové zprávě předseda Asociace děkanů filozofických fakult a děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Jan Stejskal.

„Řešení je nezbytné okamžitě, žádné strategické plány, které budou mít dopad za dlouhá léta, katastrofu nezvrátí,“ dodal.

Mnozí akademici, kteří se věnují humanitním a sociálně-vědním oborům, podle zástupců asociace z vysokých škol odcházejí pracovat do komerční sféry nebo na základní a střední školy, kde platy v posledních letech rostly. Podle pracovníků filozofických a dalších fakult poskytujících humanitní a sociálně vědné vzdělání hrozí, že tyto obory budou mít málo učitelů a budou muset omezovat výuku.

Podle Mariany Machové z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy činí měsíční hrubý plat docentky na pražské fakultě 32 400 korun. Průměrný měsíční příjem ze zaměstnání v ČR byl v loňském třetím čtvrtletí podle Českého statistického úřadu 40 259 korun.

Děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Eva Lehečková označila nynější situaci za kritickou. V porovnání s učiteli v nižších stupních vzdělávacího systému je podle Stejskala nyní nejhorší platové ohodnocení odborných asistentů. 

Petice vládě

Učitelé humanitního a sociálně vědního zaměření sepsali loni petici, v níž vyzvali vládu k lepšímu financování svých oborů. Upozornili rovněž na nepoměr v odměňování pracovníků jiných univerzitních fakult. Nerovnosti podle nich vyplývají mimo jiné ze zastaralého systému hodnocení ekonomické náročnosti oborů, který vznikl začátkem devadesátých let.

„Tento systém vychází z předpokladu, že humanitním a společenským oborům k práci postačí tužka a papír, to už ale zdaleka není pravda. Technologie od té doby výrazně pokročily a už i humanitní vědci ke své práci využívají laboratoře a technologicky náročné přístroje. Typicky například archeologie, psychologie, ale i jazyky využívající například přenosové tlumočnické zařízení a podobně,“ uvedl děkan Filozofické fakulty Ostravské Univerzity Robert Antonín.

Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) podle asociace na setkání v lednu přislíbil zřízení pracovní skupiny, která se situací bude zabývat. Mluvčí ministerstva Aneta Lednová dříve uvedla, že o rozdělení peněz na mzdy svých pracovníků rozhodují univerzity samy.

Na vzdělávání na veřejných vysokých školách je na letošní rok podle ministerstva školství určeno asi 30,9 miliardy korun, loni hospodařily se zhruba 28,6 miliardy. Další peníze podle mluvčí plynou univerzitám z dotací například na výzkum a vývoj.

K řešení podfinancování vyzvaly i Rada vysokých škol a Česká konference rektorů. Rada ve své zprávě uvedla, že medián hrubé měsíční mzdy odborného asistenta na veřejné vysoké škole byl v první polovině loňského roku 43 400 korun, což bylo o 2500 korun méně než v roce 2021. Medián pro učitele ve střední škole činil podle RVŠ loni 47 250 korun.

Zdroj: Česká tisková kancelář (ČTK), 2023

V pátek 27. ledna 2023 bylo na fakultě rušno, den otevřených dveří přilákal mnoho zájemců o studium. 

Naši studenti celé odpoledne neúnavně a s úsměvem na tváři odpovídali na všechny dotazy, provedli vás univerzitním kampusem a zprostředkovali dojmy ze svého studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Nechyběli ani zástupci International Office a ESN Pardubice, kteří předávali informace o Erasmu a výjezdech do zahraničí. 

Jsme moc rádi, že jsme se s vámi všemi mohli osobně setkat a ukázat vám, jak to na Univerzitě Pardubice vypadá.

Vy, co jste páteční den otevřených dveří nestihli nezoufejte. Brány fakulty se pro vás otevřou opět 25. února 2023 v 9:00 hod. 


Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Velká část odborné veřejnosti zopakovala, že nesouhlasí s plánovaným otevřením učitelské profese lidem bez pedagogického vzdělání. Nadále jim vadí i to, že by kvalifikační studium pro budoucí učitele mohly poskytovat také jiné instituce než VŠ. Umožnit by to mohla navržená novela zákona o pedagogických pracovnících, kterou zatím v prvním čtení schválili poslanci a kterou čeká 1.února další projednávání v příslušném výboru. 

Zástupci fakult vzdělávajících učitele - Asociace děkanů přírodovědných fakult, Asociace děkanů filozofických fakult, Asociace děkanů pedagogických fakult, Asociace děkanů tělovýchovných fakult a řady odborných organizací v otevřeném dopise, který adresovali ministrovi školství Vladimíru Balašovi (STAN) a členům Poslanecké sněmovny, vyzvali k úpravě návrhu zákona a doporučili sporné body z návrhu vypustit.

Signatářům dopisu vadí, že by ředitelé mohli na tři roky uznat jako kvalifikované pedagogy i lidi bez splnění kvalifikačních požadavků, bez pedagogického vzdělání a praxe s výukou žáků.  Za riziko označili i to, že by po schválení novely mohly kvalifikační studium pro budoucí učitele poskytovat vzdělávací agentury, neziskové organizace či komerční firmy, které oproti univerzitám nepodléhají regulaci kvality vzdělávání.

Uchazečům o studium na vysoké škole se představila Univerzita Pardubice na veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Praze.

Zájemcům o studium jsme vyzdvihli benefity studia na Univerzitě Pardubice - kompaktní kampus, ve kterém studenti najdou ubytování, ale i menzu nebo knihovnu a další služby. Patří mezi ně také nabídka studia v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ nebo velké možnosti sportovních aktivit přímo na univerzitě. Výhodou je také dopravní dostupnost města a Pardubického kraje.

Veletrh Gaudeamus Praha proběhl na Výstavišti Letňany v úterý 24. ledna a trval do čtvrtka 26. ledna. Zájemcům jsme nabídli i praktické ukázky, například molekulární gastronomii od studentů Fakulty chemicko-technologické, speciální modely pro výuku a simulaci kritických stavů z Fakulty zdravotnických studií, mobilní 3D skener využívaný při dokumentaci památek z Fakulty filozofické nebo simulátor rozjezdu lokomotivy Dopravní fakulty Jana Pernera.

Zadávání povinných domácích úkolů, vyžadování podpisu rodičů jako pojistky, že byl úkol vypracován doma, a trestání za nedonesené či nepodepsané domácí úkoly je na některých základních školách běžnou praxí. 

Stále ještě je ve všeobecném společenském povědomí hluboce vryto, že povinné domácí úkoly jsou nutnou a potřebnou součástí vzdělávání a přispívají k procvičování a upevňování učiva. Někteří dokonce tvrdí, že prostřednictvím povinných domácích úkolů vedeme děti k samostatnosti a zodpovědnosti. Zkrátka setkáváme se s názorem, že povinné domácí úkoly do školy patří a jsou potřebné. A navíc vždycky se to tak dělalo, tak je to v pořádku. Co když to tak ale není a povinné domácí úkoly jsou jen železnou košilí, kterou si ještě někteří nedokázali vysvléct?

Vede povinnost k zodpovědnosti?

V souvislosti se zadáváním domácích úkolů se objevují názory některých učitelů, ale i rodičů, že pokud děti nebudou nuceni dělat domácí úkoly, dostatečně si neprocvičí učivo a budou mít špatné výsledky. Toto tvrzení bylo však vyvráceno několika výzkumy, ve kterých bylo prokázáno, že vypracovávání povinných domácích úkolů na prvním stupni má nulový efekt na dosažené výsledky žáků a na druhém stupni efekt minimální (1). Kromě toho, vynucované úkoly často nevedou k tomu, že by se dítě samo chtělo něco nového dozvědět nebo si něco procvičit, ale k vypracování úkolu s co nejmenší námahou, třeba i jeho opsáním od spolužáka. Zkuste si to sami představit. Jak se cítíte, pokud děláte něco z donucení? Máte do takové činnosti chuť a děláte ji s radostí? Nebo spíš naopak budete k úkolu přistupovat s nechutí a minimálním úsilím?

Pokud jsou jakékoliv činnosti povinné a jejich vykonávání je vynucované například pod hrozbou trestu, ve škole obvykle ve formě poznámky, špatné známky nebo úkolu navíc, nevede to k samostatnému zodpovědnému jednání, ale k pouhé poslušnosti. Dítě jednoduše nedělá úkol proto, že by se samo svobodně rozhodlo a cítilo zodpovědnost za své učení, ale proto, že se bojí trestu, nebo jiné nepříjemné reakce toho, kdo mu úkol zadal. Proto raději poslechne a úkol udělá. Zadáváním povinných domácích úkolů tak učitelé přebírají zodpovědnost za učení žáků na sebe a vytvářejí u žáků závislost na pokynech autority, která může být v celospolečenském důsledku velmi nebezpečná.

Krátký legislativní výlet

Škola je veřejná služba, jejíž činnost je upravována platnou legislativou, tedy i zadávání domácích úkolů by mělo být v souladu s nějakým zákonem či vyhláškou. Chceme-li se podívat na domácí úkoly optikou právních předpisů, vezmeme si k ruce školský zákon jako základní dokument, kterým se školy řídí. Pro správné legislativní uchopení domácích úkolů je zásadní hned první paragraf tohoto zákona, který vymezuje působnost zákona pouze na “vzdělávání ve školách a školských zařízeních”. Výklad k tomuto zákonu (Školský zákon. Komentář.) ještě upřesňuje, že učitel “nemůže vyžadovat, aby žák nebo student plnil jeho pokyny týkající se činností v době mimo dobu vzdělávání". A do třetice, směrnice ministerstva školství Pomůcka pro ředitele škol při tvorbě školního řádu k tomuto dodává, že ve školním řádu nelze upravovat volný čas dětí, žáků a studentů.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že není možné prezentovat domácí úkoly jako školní povinnost a škola tedy nemůže vymáhat jejich plnění, protože domácí prostředí není detašovaným pracovištěm školy. Některé školy mají sice povinné domácí úkoly zakomponované ve svém školním řádu, nicméně tento vnitřní předpis školy nestojí nad zákonem a nemůže tak nikomu ukládat povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech. A jelikož se žádný právní předpis výslovně domácími úkoly nezabývá a přímo je neupravuje, lze jednoznačně konstatovat, že domácí úkoly nemohou být povinné.

Na základě tohoto legislativního výletu je zřejmé, že škola nemůže zadat dítěti práci, kterou by mělo povinnost dělat doma. Stejně tak je více než jasné, že žák nemůže být školou jakkoliv trestán za nesplnění domácího úkolu či za chybějící rodičovský podpis pod úkolem.

Dobrovolné domácí úkoly mají smysl

Teď již víme, že ačkoliv je zadávání povinných domácích úkolů ve školách léta zažité, je to zastaralá a v podstatě nelegální praktika patřící do pedagogického skanzenu. Znamená to ale, že učitelé nemají zadávat vůbec žádné úkoly k procvičování? Nikoliv. Úkoly na doma mohou být totiž užitečným nástrojem pro smysluplné učení. Zkusme jen v uvažování o domácích úkolech nahradit slovo “povinnost” slovem “dobrovolnost” a nechat děti, ať si vyberou, co právě jim dává smysl.

Jak to může v praxi vypadat? Učitelé mohou například žákům poskytnout materiály a doporučovat různé tipy na domácí procvičování, upevňování nebo rozšiřování učiva a nabízet problémové, projektové či jiné kreativní úkoly. Je také přínosné podporovat žáky v přemýšlení o jejich vlastním učení a umožnit jim, aby si sami úkoly na doma vybírali nebo i navrhovali podle svých potřeb a zájmů. Mohou si tak určit třeba téma, množství a úroveň obtížnosti, kterou jsou schopni zvládnout, a tím se pro ně úkol stává zvládnutelným a motivačním.

Teprve takto pojaté domácí úkoly opravdu pomáhají v učení a vedou k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní učení. Dítě není pod tlakem vymáhané povinnosti, ale v případě dobrovolných úkolů se samo rozhoduje, zda mu úkol připadá smysluplný a užitečný. Z této dobrovolnosti pak logicky vyplývá, že některý úkol zaujme jednoho žáka, jiný třeba pět žáků, další možná všechny a jiný nikoho. Když si učitel v tuto chvíli dokáže udržet roli toho, kdo poskytuje příležitosti k učení a nechá na žácích, zda a jak jich využijí, podporuje jejich přirozenou touhu objevovat, poznávat a učit se. A to je jedním z hlavních cílů moderní školy.

(1) Horsley, M. and Walker, R. (2012): ReformingHomework, Red Globe Press
Kohn, Alfie (2006): The Homework Myth, De Capo Books
John Jerrim, John et al. (2019): The relationship between homework and the academic progress of children in Spainduring compulsory elementary education: A twinfixed‐effects approach, July 2019, BritishEducationalResearchJournal, 45(1).

Článek byl převzat z Učitelských listů  foto: Ladislav Vít, Univerzita Pardubice

Na alarmující postavení Filozofických fakult v rámci odměňování akademických pracovníků upozorňují děkani fakult velmi intenzivně od podzimu loňského roku. V úterý 10. 1. se konala schůzka ministra školství Vladimíra Balaše se zástupci Asociace děkanů filozofických fakult.

Děkani zopakovali základní nedostatky v systému odměňování, které vedou k dlouhodobému podfinancování filozofických fakult, v jehož důsledku dochází ke ztrátě konkurenceschopnosti na pracovním trhu a odchodu akademických pracovníků do nižších stupňů vzdělávacího systému, kde se jim momentálně nabízí výhodnější platové podmínky. „Za nejhorší lze považovat situaci odborných asistentů, u nichž je výše platu na úrovni profesí se středoškolským či dokonce základním vzděláním,“ uvedl jeden z předsedů Asociace děkanů filozofických fakult doc. Jan Stejskal, děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Děkani upozornili na stále více se rozevírající „platové nůžky“ v neprospěch pracovníků filozofických fakult, a to v porovnání s platy v regionálním školství i s platy pracovníků jiných fakult v rámci univerzit. Nerovnosti vyplývají mimo jiné také v zastaralém systémů hodnocení ekonomické náročnosti jednotlivých oborů, který vznikl začátkem devadesátých let a dávno neodráží realitu. „Tento systém vychází z předpokladu, že humanitním a společenským oborům k práci postačí tužka a papír, to už ale zdaleka není pravda. Technologie od té doby výrazně pokročily a už i humanitní vědci ke své práci využívají laboratoře a technologicky náročné přístroje. Typicky například archeologie, psychologie, ale i jazyky využívající například přenosové tlumočnické zařízení a podobně,“ upozorňuje Robert Antonín, děkan Filozofické fakulty Ostravské Univerzity.

Platové podmínky některých akademických pracovníků zejména v hlavním městě jsou se zvyšujícími se životními náklady neúnosné a mnohdy pod hranicí důstojné mzdy odpovídající náročnosti vědecké práce a jejich vzdělání.

Ministr zřídí pracovní skupinu, protesty akademických pracovníků však nelze zcela vyloučit

Ministr přislíbil, že se vzniklou situací bude zabývat a bude projednána i s rektory vysokých škol, s odvoláním na skutečnost, že přerozdělování finančních prostředků v rámci univerzit a zajištění rovných podmínek pro akademické pracovníky napříč univerzitami je v kompetenci rektorů, nikoli ministerstva. Děkani filozofických fakult však vzhledem k závažnosti situace vyžadují okamžitou finanční pomoc do doby, než budou přijaty širší systémové změny. Ministr proto rozhodl o neprodleném zřízení pracovní skupiny, v níž bude Asociace děkanů filozofických fakult zastoupena. Zástupci fakult budou trvat na co nejrychlejším sestavení této skupiny a jejím brzkém jednání. Zároveň si ministr vyžádal další podrobné materiály k přezkoumání situace na filozofických fakultách, které děkani nashromáždili a jsou připraveni je ministerstvu poskytnout. Současně ale upozorňují, že situace natolik pokročila, že nelze vyloučit výraznější protesty ze strany pracovníků filozofických fakult, pokud nebudou přijata reálná, rychlá a uspokojivá opatření.

Společné schůzky s ministrem školství se za Asociaci děkanů filozofických fakult vedle Jana Stejskala a Roberta Antonína zúčastnily Michaela Hrubá, děkanka FF UJEP a Eva Lehečková, děkanka FF UK. Za ministerstvo se jednání zúčastnili vedle pana ministra také jeho náměstek Jaroslav Miller, vrchní ředitelka sekce vysokého školství, vědy a výzkumu Radka Wildová, ředitelka Odboru podpory vysokých škol a výzkumu Jana Říhová a vedoucí oddělení kanceláře vrchní ředitelky Vojtěch Tomášek.

Zdroj: Tisková zpráva, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2023
Foto: Veronika Rose, České předsednictví v Radě Evropské unie, 2022

Akademický senát Univerzity Pardubice bude od 6. ledna fungovat v novém složení. 

Volba členů do akademického senátu proběhla na univerzitě a jejich fakultách na přelomu listopadu a prosince loňského roku. Ve zvoleném složení bude Akademický senát působit ve volebním období od 6. ledna 2023 do 5. ledna 2026. 

Gratulujeme kolegyním a kolegům ke zvolení.

Členy Akademického senátu UPCE z řad akademických pracovníků byli zvoleni

Dopravní fakulta Jana Pernera
doc. Ing. Bohumil Culek, Ph.D. – Výukové a výzkumné centrum v dopravy
Ing. Tomáš Michálek, Ph.D. – Katedra dopravních prostředků a diagnostiky
Ing. Helena Becková, Ph.D. – Katedra dopravního managementu, marketingu a logistiky
doc. Ing. Jaroslav Kleprlík, Ph.D. – Katedra technologie a řízení dopravy

Fakulta ekonomicko-správní
JUDr. Martin Šmíd, Ph.D. – Ústav správních a sociálních věd
Mgr. Pavel Sedlák, Ph.D. – Ústav systémového inženýrství a informatiky
doc. Ing. Miloslav Hub, Ph.D. – Ústav systémového inženýrství a informatiky
Ing. Ondřej Kuba, Ph.D. – Ústav ekonomických věd

Fakulta elektrotechniky a informatiky
Ing. Daniel Honc, Ph.D. – Katedra řízení procesů
Mgr. Alena Pozdílková, Ph.D. – Katedra matematiky a fyziky
Ing. Jan Panuš, Ph.D. – Katedra informačních technologií
Ing. Karel Juryca – Katedra elektrotechniky

Fakuta filozofická
PhDr. Adam Horálek, Ph.D. – Katedra sociální a kulturní antropologie
Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D. – Katedra anglistiky a amerikanistiky
doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D. – Ústav historických věd
doc. Mgr. Martin Čapský, Ph.D. – Ústav historických věd

Fakulta chemicko-technologická
Ing. Petr Bělina, Ph.D. – Katedra anorganické technologie
doc. Ing. Jan Fischer, CSc. – Katedra analytické chemie
doc. Ing. Aleš Imramovský, Ph.D. – Ústav organické chemie a technologie
doc. Ing. Anna Krejčová, Ph.D. – Ústav environmentálního a chemického inženýrství

Fakulta zdravotnických studií
Mgr. et Mgr. Ondřej Podeszwa – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Vít Blanař, Ph.D. – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Jana Škvrňáková, Ph.D. – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Eva Hlaváčková, Ph.D. – Katedra klinických oborů

Fakulta restaurování
MgA. Ivan Kopáčik – Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů

Celouniverzitní útvary
Mgr. Pavel Brebera, Ph.D. – Jazykové centrum

Členy Akademického senátu UPCE z řad studentů byli zvoleni

Dopravní fakulta Jana Pernera
Ing. Jiří Šlapák – 5. ročník doktorského SP Dopravní prostředky
Marek Manojlín – 2. ročník bakalářského SP Technologie a řízení dopravy

Fakulta ekonomicko-správní
František Kvapil – 1. ročník bakalářského SP Multimedia ve firemní praxi
Ing. Tomáš Fišera – 1. ročník doktorského SP Regionální a veřejná ekonomie

Fakulta elektrotechniky a informatiky
Šimon Pipek – 2. ročník bakalářského SP Automatizace
Michal Nejedlo – 3. ročník bakalářského SP Elektrotechnika a informatika

Fakulta filozofická
Mgr. Jindra Lavrenčíková – 1. ročník doktorského SP Historické vědy
Mgr. David Rozen – 3. ročník doktorského SP Philosophy

Fakulta chemicko-technologická
Bc. Petr Leinweber – 2. ročník navazujícího magisterského SP Anorganická a bioanorganická chemie
Štěpán Vrubel – 2. ročník bakalářského SP Polymerní materiály a kompozity

Fakulta zdravotnických studií
David Hoffman – 1. ročník bakalářského SP Zdravotnické záchranářství
Anděla Kašparová – 1. ročník bakalářského SP Zdravotnické záchranářství

Fakulta restaurování
George Višněvský – 2. ročník bakalářského SP Restaurování a konzervace děl hmotného kulturního dědictví

Kompletní výsledky voleb jsou dostupné na zaměstnaneckém i studentském intranetu.