Byl vnímán jako symbol konzervativního absolutismu a reakční politiky a určitě ne jako přítel českého národa. Jaký ale byl skutečný Metternich, císařský kancléř, který byl ve funkci dlouhých 27 let? Profesor Miroslav Šedivý ho popisuje jako umírněného reformátora, ochránce českého jazyka a kultury a především muže budujícího systém mezistátních vztahů založený na respektování mezinárodního práva.

Myslíte si, že Metternich je někdo, koho by v tom dnešním rozkolísaném systému mezinárodních vztahů Evropa potřebovala?

Myslím si, že ano. Metternich byl vždy pro zachování míru formou mezinárodní spolupráce. Tedy nejen oné rovnováhy sil, se kterou si lidé nejčastěji Metternicha spojují. Tento pojem koncem 18. století znamenal nikoliv zachování míru v Evropě, ale zabránění vzniku hegemona, který by Evropu ovládl - třeba Napoleona Bonaparta. Metternich ale zastával názor, že k rovnováze sil je vždy nutné mít nadstavbu - a tou je mezinárodní právo.

Co si pod tím představoval?

Smírné řešení různých problémů na konferencích a kongresech - vždy v souladu se zásadami a principy mezinárodního práva. Sice tvrdil, že velmoci, ostatně stejně jako dnes, mají hrát důležitější roli, protože jsou nejen silné, ale mají také větší míru odpovědnosti za zachování míru. Ale na druhou stranu, každá velmoc musela vždy respektovat suverenitu a teritoriální integritu každého státu, i kdyby to bylo třeba maličké San Marino. A to je úžasné.

Když byl ministrem zahraničí a kancléřem, vždy se zastavil právě na hranici mezinárodního práva. To znamená, že Rakousko nesmělo jednat protiprávně. Pokud jde o zásahy do revolucí - třeba v Itálii -, tak to Metternich nečinil rád. Říkal, že zásahy nic neřeší, musíte provést reformy. Ale když už zasahoval, tak to vždy bylo na základě pozvání toho či onoho panovníka.

Metternich předběhl NATO

Systém tedy stál pouze na onom "koncertu velmocí"? Tedy kongresech panovníků nejvýznamnějších států?

Metternich šel dále. V roce 1844, když hrozilo, že v Evropě vypukne válka, přišel (shodou okolností u nás v Čechách, v Kynžvartu) s myšlenkou, která je přirovnávána k Severoatlantické alianci. S návrhem takzvané Evropské ligy zachování míru. V šesti bodech se měly evropské státy, které měly k lize přistoupit na základě dobrovolnosti, zavázat bránit napadený stát všemi dostupnými prostředky, pokud by se nepodařilo vyřešit spor smírně. Měla to být vždy ochrana proti útoku zvnějšku. A když si srovnáme těch šest článků této ligy se 14 body Severoatlantické smlouvy z roku 1949, charakterově je to velmi podobné. Metternich v tomto ohledu opravdu předběhl svoji dobu.

Metternicha máme přitom většinou spojeného spíše s konzervatismem a protireformním hnutím…

Metternich byl zastáncem reforem. Někdo říká, že i federalizace Rakouska. Byl ochráncem rovnoprávnosti národů, nechtěl germanizovat Čechy. Usiloval o zajištění rovných práv zemí, které tvořily habsburskou monarchii, již vnímal jako konglomerát historických zemí, spojených osobou panovníka.

Metternich tedy uznával historické země, ne moderní národy, které se tehdy formovaly?

Národnostní otázka pro něj byla velmi důležitá. Viděl ale, že některé národy se nemají příliš v lásce. Viděl, jak Maďaři chtějí utlačovat jiné národy. Viděl, jak to mají Němci vůči Čechům. A říkal: "Pokud budeme dělit Habsburskou monarchii na národnostním principu, tak jak? Jak vyřešíme třeba soužití Čechů s Němci? Němci budou v západní části země tvořit většinu a Češi menšinu." A osud menšiny byl vždycky negativní.

Obědval s katem, respektoval Čechy i židy

Zastával tyto principy sám na svém panství v Kynžvartu a v Plasích v západních Čechách, v německém jazykovém území?

Ano, velmi striktně dodržoval rovnoprávnost. Když ho někdo oslovil v češtině, tak si to nechal vždy přeložit. Když mu děti přednášely básničku, tak české děti česky, německé německy. Pokud probíhal nějaký soudní spor na jeho panství mezi Čechem a Němcem, probíhal vždy dvojjazyčně. Dvojjazyčně byly činěny zápisy a dvojjazyčně byl vynesen rozsudek. To bylo v první polovině 19. století něco naprosto nezvyklého.  

Mimochodem, Metternich sice byl aristokrat, ale byl zastáncem toho, že před soudem by si měli být všichni rovni. Měl neuvěřitelně vřelý demokratický přístup k lidem, nikdy se nad ně nepovyšoval. Máme zaznamenány vzpomínky některých pozdějších revolucionářů, kteří jako mladí potkali Metternicha, a i oni vždycky přiznávali, že se k nim choval velice hezky a slušně. Bylo známé, že si zval ke stolu i chebského kata, tehdy už bývalého - to byl člověk, se kterým se v tehdejší společnosti nikdo nebavil, nestýkal, žádný měšťan by si ho nepozval domů. Ale kníže Metternich neměl problém ho posadit ke stejnému stolu.

Byl podobně tolerantní i k příslušníků jiných vyznání?  

Metternich, ač sám byl katolík, neměl nic proti pravoslavným, muslimům a už vůbec ne židům. Zatímco v monarchii žili židé v první polovině 19. století v podřízeném postavení, on se k nim choval jako ke každému jinému, snažil se pomáhat těm, kteří byli oběťmi pogromů v Itálii, v Německu nebo dokonce na Blízkém východě.

Jak se Metternich, šlechtic a konzervativec, stavěl k průmyslové revoluci?

Metternich si velmi dobře uvědomoval, k čemu je dobrá industrializace. V Plasích nechal postavit továrnu a k dělníkům se choval nesmírně slušně. Zajišťoval jim sociální zabezpečení, jídlo, dobré podmínky k práci, ubytování. Pokud někdo nebyl schopen práce, jeho rodina dostávala podporu. To bylo velmi progresivní, ale na druhou stranu to odpovídá tomu, jak se šlechta velmi často o své lidi starala. To opravdu nebylo tak, že by poddané bičovali na poli, jak to známe z Jiráskova Temna…

Obdivovatel britské ústavy i Washingtona

Jaká byla tedy jeho politická příslušnost?

Byl obdivovatelem britské ústavy, měl rád Spojené státy americké, dokonce říkal, že by v prezidentských volbách volil George Washingtona. Zároveň říkal v podstatě to, co dnešní orientalisté -, že není možné aplikovat nějaký režim na státy v jiné části světa, které třeba nemají zkušenosti s demokracií. Věděl, že nelze aplikovat britskou demokracii na Habsburskou monarchii. Kdyby totiž nechala ustavit ústřední parlament, byly by tam jednotlivé země zastoupeny na národnostním principu. A to je přesně to, co se v druhé polovině 19. století stalo, a monarchii to zničilo.

Jaký tedy měl pro monarchii recept?

On sám přiznával, že recept vlastně nezná.

Čím to je, že vznikl v dějepisectví tak temný obraz Metternicha?

Fámy o něm vznikaly často tak, že historici převzali názory někoho na Metternicha a vzali to jako holý fakt. A pak to převzali další a další.

Jaký byl jeho reálný vliv na císařském dvoře?

Ani za Františka I. do roku 1835, ani poté, když vládl Ferdinand I., nebyl jeho vliv absolutní a hlavně v domácích poměrech byl jeho vliv velmi omezený. On si na to dokonce stěžoval. Usiloval o reformy, chtěl zvýšit pravomoci na regionální úrovni. Věděl, že nejde všechno řídit z centra. Ale neuspěl.

Jak by řešil Metternich dnešní krizi v Evropě, válku na Ukrajině?

Nevím, to mi jako historikovi nepřísluší, mluvit za něj. Ale myslím si, že by jednoznačně deklaroval, že jde o porušení mezinárodního práva, že to je agrese. Nazval by to bezpochyby pravým jménem.

Metternicha vždy obdivoval Henry Kissinger.

Kissinger byl politolog, on nepracoval s archivy, v podstatě si do něj projektoval své vize. Metternicha viděl jako někoho, kdo zastupoval velkou velmoc. Vnímal ho prizmatem mocenské politiky, pragmatismu, rovnováhy sil. A neviděl, že zatím bylo daleko víc - právě otázka práva a mírové spolupráce.

Znáte teorii, že Metternich byl biologickým otcem Boženy Němcové?

Ano, to se vážně traduje. Metternich měl poměr s kněžnou Vilemínou Zaháňskou, o které se spekuluje, zda to není ona kněžna z Babičky a jestli Barunka nebyla její nemanželské dítě právě s Metternichem. Ale vypadá to, že opravdu ne.

Ale jeho milostné pletky byly legendární…

Byl to mimořádný záletník. Byl velice pohledný, vysoký modrooký blonďák. To, že byl ženatý a zároveň měl milenky, bylo tehdy ve vyšších vrstvách akceptováno. K manželce se choval velmi laskavě, nebylo to, jako když Karel Marx svoji ženu bil. Metternich rodinu kladl na první místo. Oni se s jeho ženou nějak dohodli, měli hezký vztah, ale zachovali si určitou volnost. Dneska bychom řekli otevřený vztah. Jeho druhá manželka, velmi krásná Antoinette Leykam, byla z nižšího šlechtického rodu, lidé se tomu divili, ale on na to nedbal. Pro něj to nehrálo roli.

Jaký byl Metternichův vztah k českému národnímu obrození?

Pozitivní ke kulturní části našeho národního hnutí - pokud jde o vzdělanost, literaturu, jazyk… Současně také říkal, že Češi by neměli být jakkoliv utlačováni. Ale byl proti spojování národního hnutí s politikou.

Proč?

Právě proto, že by to vedlo k rozmíškám. V rámci států i mezi státy. Takže politické národní hnutí se snažil potlačovat, ale to nebylo jen v případě Čechů, to bylo i v případě Maďarů, Němců atd. Politické ambice spojené s národem považoval skutečně za nebezpečné. Věřil, že to povede k rozkolu mezi těmi národy a že to může mít vážné důsledky.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Aktuálně.cz
Autor: Matyáš Zrno | Foto: Matyáš Zrno, Wikimedia Commons

Milé studentky, milí studenti,

jsem rád, že jste si vybrali právě naši univerzitu. Vstupujete do období, které může změnit celý váš život. Na naší univerzitě nejde jen o získávání potřebných znalostí a dovedností, ale také o překonávání nových výzev, rozvíjení sebe sama, navazování nových přátelství a budování budoucnosti, na kterou budete pyšní. Každý z vás má jedinečný potenciál, který zde můžete dále prohlubovat. Nebojte se výzev, hledejte nové cesty a věřte ve své schopnosti. Najděte svoji identitu!

Jsme tu, abychom vás na této cestě podporovali a inspirovali.

Těšíme se na vše, co společně dokážeme. Přeji vám hodně štěstí a úspěchu v oboru, který jste si vybrali.

Prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice

Filozof dr. Matej Cíbik diskutoval v podcastu Čtení s Respektem o kondici liberalismu ve střední Evropě i o rozdílu mezi hloupými a nebezpečnými politikami i ochotě lidí hlasovat proti svým ekonomickým zájmům.

Liberalismus – pro jedny systém spojený s hodnotami, jako je svoboda, rovnost emancipovaných občanů a vzájemný respekt, a to i ve vztahu ke státu. Liberálně demokratické uspořádání funguje jako hrací pole se spravedlivými pravidly umožňující soutěž různých myšlenek a přístupů ve veřejné debatě, trhu i politice, kde má mít každý člověk šanci bez ohledu na svůj původ. Jiným zní označení liberál a liberální stát v uších jako výsměch z úst kosmopolitních elit a obyvatel metropolí, nálepka ospravedlňující neoliberální postupy a sílící ekonomickou či majetkovou nerovnost nebo jako ideologie, která pro někoho nebezpečně relativizuje určité tradice a identity. Nezanedbatelná část lidí také pokukuje po jiných teoriích a systémech, v nichž jednotlivec není stavěn takto vysoko. 

A právě o různých podobách liberalismu ve střední Evropě, jeho kondici, nepochopení i ohrožení mluví v rozhovoru slovenský filozof Matej Cíbik, který působí na Středoevropské univerzitě ve Vídni, učí na Univerzitě Pardubice a je autorem nové knihy Liberálové a ti druzí (Academia, 2025). V čem vidí hlavní ohrožení liberální demokracie ve střední Evropě? Jaké pesimistické a optimistické scénáře mohou čekat Maďarsko, Slovensko i Česko po parlamentních volbách? Nejen na to se ptá Štěpán Sedláček v rozhovoru, který je kráceným přepisem podcastu Čtení s Respektem.

Jaká je vaše první vzpomínka na politiku?

Já jsem ročník 1986 a mlhavě si vzpomínám, jak jsem doprovázel rodiče poprvé k volbám. V roce 1991 mě byly čtyři nebo pět let. Měl jsem pocit, že když se jde k volbám, tak se má skandovat. Asi jsem to měl vypozorované z nějakých demonstrací. Takže jsem se snažil cestou do volební místnosti skandovat: „Volíme DS.“ Rodiče mě upozornili, že u volební urny se skandovat nesluší.

Autor: Štěpán Sedláček, Respekt
Foto: Matěj Stránský

Celý rozhovor je dostupný online, k poslechu v celém znění také v audio verzi.

Statisíce návštěvníků prestižního knižního festivalu v mexickém městě Pachuca oslovuje v těchto dnech výstava Od stříbrného českého tolaru ke světovému dolaru. Společný projekt Východočeského muzea v Pardubicích a Univerzity Pardubice představuje pozoruhodnou a stále málo známou historií amerického dolaru. Fascinující příběh nejznámější světové měny začínající v malém městečku v českém Krušnohoří budou moci návštěvníci v zámoří obdivovat až do 7. září. 

Výstava září v mezinárodním pavilonu v centru 600tisícové metropole státu Hídalgo – společně s ukázkami české literatury, sklářského umění, tradic a gastronomie. „Univerzitní knižní veletrh je největší kulturní události státu, denně sem zavítá 15 tisíc lidí. Česká republika je čestným hostem letošního 38. ročníku. Rádi jsme se připojili k možnosti prezentovat zde českou kulturu,“ říká ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek. 

Autonomní univerzita státu Hídalgo patří mezi nejlepší v Mexiku a zdejší knižní festival svou velikostí předčí i český Svět knihy. „Vernisáž naší výstavy se konala v rámci velkolepého zahájení festivalu. Je to veliká radost, předvést naši práci před tolika návštěvníky a představiteli zdejší kulturní scény,“ neskrývá nadšení Libánek.

Výstava Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru měla svou premiéru v roce 2017 v New Yorku a stala se základem pro stálou expozici v Pardubicích. Autorem je historik a numismatik Petr Vorel. Na deseti panelech s replikami historických mincí představuje, jak vznikal současný americký dolar i další dolarové měny. Počátek má v ražbě stříbrných mincí v českém Jáchymově roku 1520. 

„Jejich dobové pojmenování Joachimsthaler, zkráceně thaler nebo tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu,“ připomíná Petr Vorel.  „V Mexiku se tento typ tolarových mincí nazýval osmireál nebo také peso. Právě zdejší stříbrné doly nad Pachukou byly významným zdrojem pro ražbu těchto mincí, které hrají klíčovou roli pro zrození amerického dolaru,“ vysvětluje historik další z důvodů, proč v Mexiku budí výstava pozornost.

Výstava je výsledkem úzké spolupráce muzejního a univerzitního prostředí. Od svého vzniku už zavítala do řady měst v Evropě i za oceánem – naposledy do amerického Texasu nebo Wisconsinu. „Na úspěchu výstavy je vidět, že se nám daří prezentovat výsledky vědeckého poznání způsobem, který oslovuje a rozumí mu lidé po celém světě,“ dodává Tomáš Libánek.

Zdroj: Tisková zpráva, Východočeské muzeum v Pardubicích

Filosof Filip Grygar z katedry filosofie a religionistiky FF UPCE se stal odborným spolupracovníkem série Úsvit atomového věku, kterou připravila vědecká redakce České televize. Filip Grygar se ve svém odborném zaměření věnuje filosoficko-historickým východiskům kvantové teorie a nukleární fyziky.

Dvacetidílná multiplatformní série mapuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Představuje hlavní aktéry, klíčová rozhodnutí i osudové chyby. Od 21. května do září ji mohou diváci sledovat každou středu na ČT24 a v podcastových aplikacích. Moderátorem je Jaroslav Zoula.

Na začátku stály rovnice a teorie, na konci doutnaly trosky Hirošimy a Nagasaki

Série Úsvit atomového věku popisuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Přibližuje hlavní aktéry, jejich historická rozhodnutí i omyly. Série sleduje vědecké a politické kroky, které vedly k vytvoření jaderné bomby. Ptá se, zda si vědci, vojáci a politici uvědomovali, jakou zbraň mají v rukou. Zkoumá, nakolik znali rizika radiace, jak daleko byli nacisté od vlastní bomby a zda Japonsku hrozil třetí jaderný úder.

Tvůrci se věnují i detailům, které na první pohled působí nenápadně. Vysvětlují, proč byla v Los Alamos potřeba zubní vrtačka nebo proč lékaři podali několika lidem nitrožilně plutonium. Právě tyto příběhy pomáhají vyprávět velký obraz dějin atomového věku.

Filip Grygar se v sérii objevuje v prvním, v šestém a v sedmnáctém dílu.

Foto: Česká televize
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice

V prestižním nakladatelství Routledge vyšla publikace Russian Radical Right in Exile, 1918–1945: Without the Tsar and Fatherland. Editorem kolektivní monografie je Zbyněk Vydra, historik působící na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Ve své vědecké práci se zaměřuje především na moderní ruské dějiny, kulturní dějiny šlechty, dějiny diplomacie, pravicovou radikalizaci a antisemitismus.

Publikace čítá přes tři sta stran a doplňuje ji deset obrazových příloh, které dokládají vývoj politického myšlení a činnosti ruské radikální pravice v exilu mezi lety 1918 a 1945.

Autoři sledují, jak se po porážce v občanské válce různé proudy ruské radikální pravice, například monarchisté, mladorossové, fašisté, vojenská emigrace či Ruská pravoslavná církev v zahraničí, snažily adaptovat na nové prostředí a zároveň čerpaly inspiraci z meziválečných ideologií. Jedna z kapitol je věnována také významnému filozofovi Ivanu Alexandroviči Iljinovi, který se stal klíčovým ideologem pravicového exilu.

Kniha ukazuje, že radikální pravice byla v exilu jedním z hlavních politických proudů a že její ideové dědictví dodnes ovlivňuje podobu ruského politického myšlení. Publikace představuje cenný zdroj pro badatele moderních dějin, dějin emigrace, pravicového extremismu i evropských politických dějin 20. století.

Už za měsíc se celé Česko přesvědčí o tom, že věda nemusí být jen výsadou vědců a vědkyň v laboratořích. Poslední pátek v září bude po roce opět patřit Noci vědců, největší popularizační akci svého druhu. Pestrý program pro všechny generace nabídne rekordních minimálně 135 institucí v 73 městech – od Třince po Karlovy Vary. Návštěvníky čekají interaktivní pokusy, napínavé projekce, workshopy i přednášky nabité překvapivými objevy. To vše zastřeší v pátek 26. září téma Bohatství. Program akce je zdarma. 

„Bohatá je jen ta společnost, která naplno využívá bohatství mysli. Dnes více než kdy jindy jde o to, jak zacházíme s naším kulturním a přírodním bohatstvím a jak využíváme technologie ke svému rozvoji. Věda a výzkum jsou nedílnou součástí našich životů, a proto chceme letos poukázat hlavně na nekonečnou rozmanitost bádání,“ říká Dana Kardová z Vysoké školy chemicko-technologické, členka týmu národního koordinátora letošní Noci vědců. Organizátoři tématem odkazují také k 700. výročí zahájení ražby prvních českých zlatých mincí, které českým zemím zajistily nebývalý rozvoj a bohatství. 

Když se spojí školy, vědecká centra, muzea i firmy

Noc vědců, která v roce 2024 poprvé překonala návštěvnost sto tisíc lidí, se letos rozšíří do dalších osmnácti měst a obcí. Vůbec poprvé si program akce užijí i lidé v Jeseníku, Dobrušce, Litomyšli, Pelhřimově nebo v Hodoníně. „Celkem se na programu bude podílet více než sto třicet institucí a firem, což je pro nás k dvaceti letům Noci vědců v Česku největším dárkem. Dlouhodobě se nám daří zapojovat více středních škol a technologických a výzkumných firem, které v rámci programu zpřístupňují své provozy. Druhým rokem cíleně posilujeme program i na vzdálených základních a středních školách, které leží v okrajových oblastech republiky nebo nemají dobrou dostupnost k vědeckým institucím,“ dodává Dana Kardová. V posledních letech se do Noci vědců zapojují i veřejné knihovny nebo inovační a vzdělávací centra. Největší programovou nabídku dlouhodobě zaštiťují veřejné vysoké školy, které celou Noc vědců také koordinují. Od počátku akce program obohacují i hvězdárny a planetária, science centra či pracoviště Akademie věd ČR. 

Je libo přednášku, zlacení mincí nebo únikovku? 

Program Noci vědců už dávno nenabízí jen vědecké pokusy a prohlídky laboratoří. Na webu akce si může každý vytvořit doslova svůj program na míru. Organizátoři se snaží každý rokem program posouvat dále. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze nabídne například koncert ChemChóru, u Olomouce si můžete prohlédnout bunkr nebo poznat bohatství krve a v Třinci navštívit provoz železáren. Návštěvníci v Ostravě budou moci diskutovat s Rastislavem Maďarem a zažít únikovku Honba za pokladem, v Pardubicích bude možné odlít si vlastní zlatou pečeť. „Ačkoliv do programu stále přibývají další položky, už nyní si mohou návštěvníci na webu vybírat ze stovek programových bodů nebo se registrovat na exkurze a přednášky s omezenou kapacitou. I s ohledem na rozšíření Noci vědců do dalších měst počítáme letos opět s rekordní návštěvností, a proto by neměli zájemci s registracemi otálet,“ doplňuje Ondřej Martínek z Univerzity Palackého v Olomouci, další člen organizačního týmu.

20 let Noci vědců – turistická známka i změna názvu akce

Noc vědců si letos připomíná významné výročí. V roce 2005 se uskutečnil její první ročník. „Shodli jsme se, že největší oslavou kulatých narozenin je samotná akce a desítky tisíc návštěvníků, kteří se dozvědí něco nového nebo se nadchnou pro vědu. Přesto jsme si nadělili alespoň symbolickou připomínku tohoto výročí v podobě výroční turistické známky upomínající na toto jubileum,“ láká Ondřej Martínek. Tradiční sběratelský artikl a upomínka na návštěvu zajímavých míst a událostí bude v den konání akce k zakoupení u vybraných pořadatelů a na vybraných e-shopech, na některých místech pak bude k dostání v doprodeji.

Další velkou chystanou novinkou je změna názvu akce od roku 2026, kdy se Noc vědců přejmenuje na Noc vědy. „Plánovaná změna názvu reflektuje jak společenskou poptávku po genderově neutrálním pojmenování, tak přesvědčení organizátorů, že změna názvu akce nijak nemění její charakter a dlouhodobé poslání, jímž je propagace vědy a výzkumu ve všech jejích podobách,“ dodává Dana Kardová. 

Česká Noc vědců je i letos součástí European Researchers’ Night, celoevropské akce podporované Evropskou unií s cílem propojit vědu a společnost a zvýšit zájem mladých lidí o vědu. Evropská noc vědců se koná ve 23 zemích, přičemž česká Noc vědců je co do rozsahu vůbec největší. V letošním roce byla Noc vědců podpořena MŠMT a programem Marie Skłodowska Curie Actions s projektem METAMORPHOSIS v rámci výzvy HORIZON-MSCA-2023-CITIZENS-01.

Kompletní program akce, který je tradičně volně přístupný, najdou zájemci na webu Noci vědců na začátku září. Program na Univerzitě Pardubice je již na webu zveřejněn.

26. srpna 2025

Ondřej Martínek
Zástupce národního koordinátora Noci vědců

 

Cestování má v genech. Její prapředek byl údajně potulným rytířem, který to dotáhl až do Skotska. Když se jednou při práci v HR rozpovídala o svých cestách, o tom, že fotí a maluje, reakce kolegy ji přiměla ke změně: „Úplně záříš, když o tom vyprávíš. Můžeš mi říct, proč sedíš v kanceláři?“ A tak dala výpověď a naplánovala svoji první velkou pěší cestu – 840 kilometrů skrz španělské Pyreneje. 

Vloni zvládla s parťačkou jako první projít zatím neobjevený 1330 kilometrů dlouhý trail přes Tádžikistán. Tahle cestovatelka, fotografka, malířka, vypravěčka příběhů a koučka je zkrátka živel. Energetická smršť. Dobrodružná duše s otevřeným srdcem. Martina Merisi díky cestování objevila sama sebe a ostatní k tomu motivuje svými přednáškami i knihou Duše na cestách. 

Proč vyrážíte na cesty, co vám to dává?

Ráda říkám, že cesta je pro mě trenažér života. V hlavě jsem vždycky mívala spoustu strachů. Když jsem začala cestovat, postupně se rozpouštěly. Dostala jsem se do tolika náročných situací a vždycky jsem si dokázala poradit. Naučila jsem se postavit sama za sebe. Díky cestám jsem získala sebedůvěru a lidsky jsem vyrostla. Objevila jsem v sobě sílu i schopnosti, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Za nejcennější považuju setkávání s lidmi – ať už to bylo kdekoliv. Pokaždé jsem si totiž uvědomila, jak moc máme společného, bez ohledu na to, v jaké části světa žijeme. Lidskost je univerzální jazyk. A to, co nás spojuje, spolehlivě překoná to, co nás rozděluje. A kvůli tomu všemu vybízím lidi k cestování. Je to totiž ten nejlepší seberozvojový nástroj. V momentě, kdy skočíte rovnýma nohama s báglem na zádech třeba na Stezku Českem nebo na jiný trail, stoprocentně zažijete něco, co vás konfrontuje s představami o sobě samých. Musíte jim čelit a z průšvihů vyjdete silnější. 

Jaká cesta pro vás byla nejdůležitější?

Každá z mých cest pro mě byla důležitá jiným způsobem. Myslím, že z hlediska osobního růstu byly zásadní právě Pyreneje. Abych mohla odjet, musela jsem dát výpověď z práce, což byl do té doby můj největší strašák. Vnímala jsem to jako ztrátu jistoty, a to mě paralyzovalo celé roky. Ale pak už jsem cítila, že ten krok prostě musím udělat, jinak bych toho mohla celý život litovat. Cesta Pyrenejemi mi ukázala, co všechno jsem schopná zvládnout. A tím nemyslím jen na trailu, ale i v životě. Na každé cestě jsem potkala lidi, s nimiž mě dodnes pojí hluboká přátelství. Hodně důležitá pro mě byla třeba Sicílie – tam jsem dotahovala graficky svoji knihu Duše na cestách a přišlo ke mně další uvědomění. Často máme tendenci myslet si, že je pro nás vhodná jen jedna cesta, jeden obor, jedna věc, ale právě na Sicílii mi došlo, že jsem schopná se odstěhovat kamkoliv a začít od nuly i bez znalosti jazyka. Člověk je vážně neuvěřitelně univerzální a přizpůsobivý tvor, který se dokáže naučit téměř cokoliv. A mě ohromně baví zjišťovat, kým vším můžu být, když změním kulisy, ve kterých žiju. V každé nové zemi a s každým novým jazykem, který se učím, objevuju nové stránky sebe sama. Kde je napsáno, že doma musí být jen na jednom místě? Že musíme dělat jednu věc celý život? 

Co člověka k takovým cestám motivuje?

Někdo cestuje proto, že si chce odpočinout od toho, co má doma. Jiní utíkají, protože mají bolavé srdce, někteří jsou rozložení z těžkého vztahu, mají pocit, že jim ujel vlak, že jsou staří a potřebují si spoustu věcí rozmyslet nebo si jen splnit sen. Důvody, proč sbalit batoh a vyrazit na cestu, jsou různé, a mnohdy i velmi prozaické. A tak jsem třeba potkala člověka, kterému zemřelo dítě a potřeboval se z toho vychodit, aby se doma nezbláznil. Nebo holky, které chtěly díky chození zhubnout. Většinou ale lidé vyrážejí proto, že chtějí něco zažít. Je to pro ně dobrodružství. A stejně to mám i já. Pro mě každá cesta začíná tím, že za sebou zavřu dveře od bytu – od té chvíle už se všechno počítá. Většinou mám jen hrubou představu o tom, kam mám namířeno. Plány jsou od toho, aby se měnily, život je od toho, aby se žil. 

Martina Merisi vystudovala kulturní dějiny a genderová studia na Fakultě filozofické, ale láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a well-beingu. Smysl jí dává propojování outdooru s osobním rozvojem. Maluje a vypráví příběhy. Cestování je pro ni stejně důležité jako dýchání. Přináší jí opojný pocit svobody a možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama.

Co Martinu Merisi táhlo do Tádžikistánu a jak se plánuje takový trail? Odpovědi dostanete v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Martiny Merisi, Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je klíčovým partnerem významného mezinárodního projektu „Střední Evropa v dějinách – Rok 1846 v Polsku ve světle evropského tisku“, financovaného Mezinárodním visegrádským fondem. Za českou stranu jej odborně zastřešuje prof. Miroslav Šedivý z Ústavu historických věd FF UPCE, přední odborník na mezinárodní vztahy a dějiny diplomacie na počátku 19. století.

Rok 1846 patří k dramatickým kapitolám polských dějin. Krakovské povstání, haličský masakr a připojení Krakovské republiky k Rakousku byly události, které výrazně rezonovaly v celé Evropě. Dobový tisk v nich viděl připomínku nevyřešené „polské otázky“, odraz hlubokých sociálních problémů i porušení Vídeňské smlouvy z roku 1815, která představovala základ politického uspořádání v Evropě.

Projekt se snaží ukázat, jak tyto události vnímala a interpretovala média napříč Evropou – od Rakouska a Francie, přes Prusko a Rusko, až po Velkou Británii či Španělsko. Cílem je odhalit souvislosti mezi reakcemi na polské události, vnitropolitickými problémy jednotlivých zemí a dopady na mezinárodní vztahy.

Mezinárodní tým a unikátní přístup

Na projektu spolupracuje 16 badatelů z 8 zemí, kteří analyzují dobový tisk z 22 evropských států a regionů. Tento rozsah nemá v historickém bádání o 19. století obdoby. Výsledkem bude sborník s komparativními studiemi, které zmapují evropské politické a mediální reakce na rok 1846 v Polsku. Dosud neexistuje studie na toto téma, a dokonce ani na žádnou jinou podobnou problematiku, v rozsahu zamýšleném v projektu.

Posílení povědomí o střední Evropě

Projekt má ambici přispět k lepšímu porozumění tomu, že země střední Evropy byly vždy integrální součástí evropských dějin a aktivně utvářely mezinárodní politické, sociální a kulturní prostředí. Připomíná, že i bez vlastní státnosti hrály důležitou roli ve „hře velmocí“ a jejich příběh je třeba v evropské historiografii zviditelnit.

Dosažené výsledky budou prezentovány v knižní publikaci v polském a anglickém jazyce a ve formě příspěvků na plánované vědecké konferenci na Lodžské univerzitě za účasti účastníků projektu jako přednášejících. 

Na podzim a v zimě 2026/2027 bude uspořádáno šest propagačních akcí v Londýně, Bruselu, Praze, Bratislavě, Krakově a Poznani. 

Projekt Střední Evropa v dějinách – Rok 1846 v Polsku ve světle evropského tisku
Období realizace: 1. 9. 2025 – 28. 2. 2026

Text: Jan Pražák, FF UPCE

V osadě Polom u Trhové Kamenice najdeme památku, která to už mohla mít za sebou. Chopili se jí ale dobrovolníci a udržují ji při životě.

Kostel svaté Kunhuty koupili za symbolickou cenu v roce 2007. „Přivedl mě k tomu můj profesní zájem. Tehdejší vikariátní technik mě požádal, abych posoudil hodnotu krovu. Při tom jsem se dozvěděl, že církev na to nemá žádné peníze. Že tam nikdo do kostela nechodí a ani v budoucnu chodit nebude. Byl to opuštěný kostel, kterému hrozilo zřícení. Zmobilizoval jsem své přátele, kteří kostel díky tomu, že to je skutečně romantické místo, dobře znali. Vytvořili jsme občanské sdružení a začali jsme se o kostel starat,“ popisuje historik František Václavík.

Start nahoře

Církev chtěla z kostela kapličku. „Měl tam zůstat jenom presbytář, který je polokruhově zakončený. Loď, tedy obdélná část kostela, by pravděpodobně spadla a nemusela by se opravovat. Do kostela pršelo, byla tam obrovská díra už snad několik desítek let. Šindelová střecha pokrytá starou břidlicí vůbec nedržela. Jenom proto, že tam byla instalovaná taková stájová klenba do traverz, což je technický zázrak konce 19. století, kostel nespadnul. Tohle byla jeho záchrana, že mu tou dobou pořídili takový strop.“

A Václavík pokračuje: „Podařilo se nám opravit střechu. Obnovili jsme celý krov. Snažili jsme se obnovovat co nejblíž původním technologiím. Díky pochopení tesařů jsme mohli krov částečně zachovat a částečně doplnit replikami, dřevěnými spoji a pořídili jsme na to bednění s kvalitní břidlicí. Začali jsme opravovat taky hřbitovní zeď, která kostelík obklopuje.“

Tahle úprava ale nejspíš bude mít svou stopku. „Když opravujete památku, tak ji většinou chcete opravit do finálního stavu. Má krásnou omítku a je natřená nádhernými barvami. To už my asi nebudeme dělat. Zjistili jsme, že by se nám tam už nelíbilo. Ztratilo by to část genia loci. Důležité je kostel udržovat péčí o střechu a další části.“

Peníze a motiv

A teď praktické otázky. Kde na to berou? „Nejdřív jsme využívali velké fondy ministerstva kultury, Pardubického kraje a dalších institucí. Dostávali jsme i dary od soukromých osob. Nejpodstatnější je dobrovolnická práce, která se penězi nedá vyčíslit. Přitom se na ni zapomíná.“

Proč to dělají? „To místo je silné, v komunitě se cítíme dobře a je to radost. Není v tom žádný spasitelský záměr. Nám je prostě dobře pospolu tam.“

Občas v kostelíku pořádají koncerty, divadelní představení, aby ho zpřístupnili veřejnosti. Ale podle Václavíka netouží po davech turistů. „Turismus pomalu zaplňuje nejenom naše zámky a historická centra, ale hýbe celým světem. Jde o overturismus. Lidé jsou bohatí a čas tráví cestováním. Je to sport a průmysl, který začíná ničit prostředí. Rádi bychom to tedy udrželi v takovém klidném režimu. Aby k nám jezdili lidé, kteří spočinou, nenechají tam nepořádek, jsou ohleduplní ke svému okolí a jsou citliví k tomu, co vidí.“

Nechte se pozvat na nejbližší akci. Poslechněte si celý rozhovor. Dozvíte se i to, co se v příbězích kostelů historicky opakuje.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: František Guttenberg, Mapy.com