Vědci i sami vysokoškoláci Univerzity Pardubice zpestřili program Sportovního parku atraktivním populárně-naučným programem na stanovišti s názvem Science Point.

Univerzita Pardubice návštěvníky provedla světem moderní vědy hravou formou – pomocí zábavných ukázek, kvízů i interaktivních demonstrací z různých oborů. V univerzitním stánku měly děti možnost vyzkoušet i pohybové aktivity.

Nedílnou součástí Sportovního parku je univerzita už řadu let. Podívejte se, co všechno jsme letos během celého týdne na našem stanovišti zažili.

Když se řekne OSPOD, mnohým rodičům se ježí chlupy na těle. Donedávna byl velkým strašákem. Jeho přístup k rodinám je ale dnes už jiný. Svůj podíl na tom má i Adriana Sychrová z Fakulty filozofické, která pomáhala s jeho přeměnou. Pomáhání druhým má totiž v krvi. Pracovala v dětském domově a v charitě a setkala se s nejrůznějšími lidskými příběhy. Teď ji zaměstnávají především ty dětské. 

Potkáváte občas „svoje“ děti z dětského domova?

Občas ano. Některé jsou na tom velice dobře, potkaly dobrého partnera a chytily se svojí šance. Jiné už takové štěstí bohužel neměly. Je to těžké, když v 18 letech opouští bezpečí dětského domova, jsou vhozeny do života a neumí si s ním poradit. Bývají navíc velmi naivní a neumějí čelit nástrahám.

Jakým například?

Mohou kdekomu naletět, často neumějí nakládat s penězi a dostávají se do dluhů, také mohou spadnout do nejrůznějších závislostí. A výsledkem mohou být i kriminální případy. Často je stahuje zpátky také rodina. Znám chlapce, který se po odchodu z domova vrátil ke svému otci a pak od něho doslova utíkal úplně zbědovaný. 

Byly vám takové příběhy vždycky blízké?

Už od mládí jsem chodila na brigády do tehdejšího kojeneckého ústavu, pracovala jsem v dětském domově, nějaký čas jsem strávila v charitě. Nyní učím sociální práci a politiku, což je velmi široká oblast. A zrovna teď se zaměřuji na práci s ohroženými dětmi.

Kdo jsou ohrožené děti?

Jsou to děti, o které se rodiče nedostatečně starají, nezajímají se o ně, zanedbávají je, týrají. Jejich rodiny provází vážné sociální i existenční krize, s nimiž si rodiče nedokáží poradit. Jde také o děti s výchovnými problémy, které berou drogy, páchají trestnou činnost. Je to dlouhý odstavec paragrafu šest popsaný přímo v zákoně, taková mantra sociálně-právní ochrany. Tyto děti tvoří rozmanitou skupinu.

Jak se s takovými osudy vyrovnáváte?

Získáváním zkušeností jsem se naučila brát je teď a tady. To je velmi důležité. Tyto děti jsou na tom špatně teď, ale neznamená to, že nemají naději, že se to nezlepší.

Proč se do takových situací děti vůbec dostávají?

Říkáme, že část rodičů se o své děti nechce starat, část se nemůže starat a další část to neumí. To je hlavní příčina nejrůznějších osudů a zapeklitých životních situací.

Existuje nějaký spolehlivý ukazatel, který nám řekne, že se v rodině něco děje?

Hlavním ukazatelem bývá chování dětí, a nemusí nutně být hned rizikové. Dítě zpravidla velmi brzy začne zrcadlit chování ze svého nejbližšího prostředí. Občas nepřijde do školy, bývá třeba málo oblečené, když je chladno, bývá smutné nebo na sebe naopak upozorňuje, a rodiče o to neprojevují moc zájmu. 

Kdo si takových signálů všímá a jak je řeší? 

Vysledovali jsme, že nejčastěji si všímá škola, protože dítě v ní tráví nejvíc času z celého dne. Na prvním stupni mají děti k učitelům mnohem blíž a s ledasčím se jim svěří. Škola pak podle stanovených postupů zasahuje nejdříve sama. Problémy se ale mohou začít kupit a krize postupovat. Na druhém stupni už to bývá rozjeté, dítě se uchyluje ke krádežím i větším věcem, může se začít i sebepoškozovat. Vždycky je dobré zpozornět, když se rodina začne uzavírat před okolním světem, když postupně přerušuje kontakty s okolím.

Člověk má tendenci představit si například domácnosti, kde bojují s alkoholem či jinými drogami, domácím násilím... Týká se tohle i dětí z jiných rodin?

Málokdo ví, že skoro 70 procent případů OSPOD, představují rozvody rodičů, takže to mohou být i běžné rodiny z našeho okolí. Rozvod a období před ním i po něm s sebou občas přináší toxické jednání, které se odráží zejména na dětech. Žádný rodič nechce svému dítěti primárně ublížit, někdy se ale zaměří jen sám na sebe a své zájmy v dané situaci a dítě, kterému tím ubližuje, jednoduše nevidí. 

O tom, že vztahy obecně mohou být velmi toxické, slýcháme poměrně často…

Je to pravda a docela se mi líbí, že zrovna sedíme v Laborce (smích) a máme tak blízko k chemii. Vztahy jsou totiž jako chemikálie, které na nás působí, a my nikdy nevíme, kdy se to jejich působení projeví. Tím spíš, když je nějaká chemikálie dlouhodobá. 

Kdy vlastně přichází na scénu OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí?

Aby mohl OSPOD jakoukoliv situaci v rodině uchopit, musí se o ní nejdříve dozvědět. Někdy se přihlásí samo dítě, jindy přicházejí rodiče. Oznámení chodí také ze školy, od lékaře, sousedů. Pracovnice se snaží rodiče navést na to, aby svoji pozornost zaměřili zpátky na dítě: „Podívejte se na toho svého kluka, na tu svoji holku, nedaří se mu v takovém prostředí dobře, pojďme se společně zamyslet nad tím, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe a bylo mu zase dobře.“

Mnozí ale mají z této instituce strach.

Bojí se, že jim vezme jejich dítě, protože dělají něco špatně. Rodina žije svůj život, nikdo si jí moc nevšímá, ale najednou bum, přijde rozvod a už se někdo dívá, a dívá se docela dost. Zjišťuje, jakou dáváte dětem výchovu, jak se staráte. Toho by se lekl asi každý. Ale OSPOD má především podpůrnou roli.

Jak rodiny reagují na sociální pracovnice?

Záleží na situaci. Klienti OSPOD jsou většinou v krizové situaci, nedůvěřují, mají už třeba špatné zkušenosti z minulé doby, často jsou v opozici, protože k nim přichází jakási „kontrola“, kterou rozhodně nevnímají jako pomoc. Naopak si říkají: „Tak ty jsi mě sem přišla zkontrolovat, omrknout, jak žijeme, říct mi, že se nestarám o děti?“ 

S takovým přístupem se k nim asi nedostává snadno…

Je to poměrně obtížné. Občas říkám, že se pohybujeme v sociálním bahně a někdy se nám povede pěkně se v něm vymáchat. Pracovnice ale nepřišla do domácnosti kontrolovat prach na nábytku, to je pro ni nepodstatné. Dívá se, jestli má dítě kde spát, jestli je co jíst, jak na sebe doma reagují, jak spolu mluví… 

Co tedy pomůže prolomit ledy?

Velmi důležité je navázat s rodiči i dítětem vztah, vzbudit u nich důvěru, že společně se tomu můžeme postavit. Vztah je základ sociální práce a činí ji z jedné třetiny úspěšnou. Důležitější už je jenom motivace rodičů a dětí ke změně. 

Vedou se k jednotlivým rodinám třeba deníky?

Pracovnice si dělají zápisky a většinou si dost pamatují. Jsou schopné popsat detailně i vývoj celého případu. Je to ale velmi náročná práce, kterou provází značná fluktuace, a proto je potřeba mít případy dobře popsané ve spisu, aby se vytvořila návaznost. 

Může odchod pracovnice nabourat celou spolupráci?

Může, a velmi. Měli jsme klientku – matku se dvěma dětmi, kterou velmi trápilo, že u soudu byla vykreslena jako špatná matka, která bere drogy. Změnila se jí pracovnice a ona to dávala za vinu sobě a ptala se: „Proč mě opustila, udělala jsem něco špatně?“ Vůbec nevěděla, co se děje a za téhle situace měla začít spolupracovat s někým novým a znovu mu všechno vyprávět.

S jakými dalšími příběhy jste se seznámila?

Třeba s tatínkem, kterému umřela manželka a zůstal sám s dvěma dcerami. Přestal to celé zvládat a začal pít. Teď jsme měli možnost mluvit s ním i jeho dnes už skoro dospělými dětmi. Starší dcera zpětně velice dobře identifikovala slabá místa v tehdejší spolupráci s OSPOD. Vadilo jí, že ji a sestru nikdo neposlouchal, když říkaly, že tatínek bývá opilý. Stěžovaly si, že plán je pouze pro ně, a ne pro tatínka. Vnímaly, že mají pracovat na sobě stejně jako to, že tatínek na sobě pracovat nemusí a že jeho se to skoro netýká. Ten si naopak spolupráci s OSPOD pochvaloval. To byl velmi zajímavý pohled na dřívější práci v rodině.

Kudy tedy vede úspěšná cesta?

Přes partnerský přístup. Důležité je vnímat rodinu a děti jako svého partnera. Základem je otevřená komunikace, všechno vysvětlovat, postupovat pomalu, dávat jasné indicie toho, co je dobře, co je špatně, pracovat s potřebami dětí a také chválit. Jedna maminka byla překvapená, když ji pracovnice pochválila, to prý nezažila. Když se s rodinou naváže partnerský vztah, celá situace se najednou zlepší a má východisko.

Takový přístup vzešel z projektu, do kterého jste byla zapojena? 

Je to přístup, který již nějak funguje. Projekt, který jsme přes tři roky realizovali jako partneři Pardubického kraje a firmy Gov Lab, pomohl tento přístup mnohem více zdůraznit a posílit. Šlo o inovativní přístupy v péči o ohrožené děti a rodiny i o snížení přebujelé administrativy na OSPOD. Rozvíjel i další metody, které partnerský přístup podporují a umožňují. Díky tomu se může s dětmi a rodiči pracovat co nejdříve, nikoli až ve fázi velké krize, kdy je to opravdu složité a hrozí i odebrání dětí. Je důležité, aby měly rodiny hned v počátku podporu v dalších službách a u odborníků jako psycholog, etoped (speciální pedagog), psychiatr. Jinak se totiž děti do systému opět vracejí a jde více jak o třetinu z nich.

Inspirovali jste se i v zahraničí?

Navštívili jsme Nizozemsko, tamní praxe je velmi zajímavá a pro nás vhodná. Například amsterodamský „OSPOD“ je považován za světovou špičku v péči o děti.

Jak jste se do projektu dostala?

Přes Pardubický kraj, který mě oslovil. My jako katedra věd o výchově jsme měli v projektu na starosti evaluaci a vzdělávání pracovníků OSPOD. Zpracovali jsme mnoho analýz, které jsou značně unikátní tím, že dosud nikdo tak podrobně práci OSPOD nepopsal. O výsledky je zájem ze strany ministerstva práce a sociálních věcí, OSPOD, krajů, tvůrců zákonů. Vznikla i závěrečná evaluační zpráva, která je volně k dispozici. Nyní pokračujeme ve spolupráci s Pardubickým krajem a Akademií Libchavy v navazujícím inovativním projektu, který praxi rozšiřuje na všechny pracoviště OSPOD v Pardubickém kraji.

Jaká je vaše práce?

Hezká, velmi potřebná, ale také velmi náročná. Nádherně ji vystihla jedna sociální pracovnice: „Jsem v práci a mám tam Jirku. Mluvím s ním. Jdu z práce domů a přemýšlím o Jirkovi. Přijdu domů a už mi sedí na sedačce.“ Je u ní velmi důležitá psychohygiena, protože jinak ohrožuje váš vlastní život. Pro mě je důležité, že můžu zkušenosti z praxe propojit s výukou a prací se studenty.

Mgr. Adriana Sychrová, Ph.D., působí na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se problematice sociální politiky a práce, v posledních letech se zaměřuje na sociálně-právní ochranu dětí a práci OSPOD. Účastnila se projektu „Inovativní přístupy k podpoře ohrožených rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, nyní je zapojena do projektu „Spolu k podpoře rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, které se zaměřují na transformaci a nové přístupy v práci OSPOD. Zabývá se i vybranými pedagogickými aspekty náhradní rodinné péče, které mohou významně ovlivnit její průběh.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Delegace se zástupci 17 českých vysokých škol, včetně rektora Univerzity Pardubice prof. Libora Čapka, se v Tchaj-peji setkala s více než 50 tchajwanskými partnery. Fórum vysokoškolského vzdělávání Tchaj-wan–Česko 2025 nabídlo prostor pro prohloubení stávající spolupráce. Studující z Tchaj-wanu tvoří v Česku početnou komunitu, v roce 2024 jich tu studovalo téměř 500.

Cílem dvoudenní návštěvy byla podpora meziuniverzitních vazeb, výměnných pobytů a společných projektů v oblasti vzdělávání, výzkumu i kultury. Tématem byly i atraktivní příležitosti pro české studenty, například letní školy, stáže či výměny hrazené místními univerzitami. 

Poté se zástupci univerzit přesunuli do japonské Ósaky na světovou výstavu EXPO, kde v českém pavilonu vrcholil Český národní den. V pátek 25. 7. se pardubická delegace představila na Dnu vzdělávání. Společnost Lipidica prezentovala unikátní metodu testování na rakovinu slinivky vyvinutou týmem analytického chemika prof. Michala Holčapka z Fakulty chemicko-technologické UPCE.

FOTO: Dům zahraniční spolupráce

Představíme vám historičku Milenu Lenderovou a také její nejnovější knihu Česká žena, která představuje dějiny žen v českých zemích od středověku až po práh 21. století. Milena Lenderová je rodačkou z Kostelce nad Orlicí, vyrůstala v Hradci Králové, patří k našim předním odbornicím v oblasti dějin žen, zvláště 19. století, a stála také u zrodu Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, kde působí.

O čem je vaše nejnovější kniha s názvem Česká žena.
Za ten název já nemůžu, vyšlo to hezky, Česká žena Milena Lenderová. A příliš se za typickou českou ženu nepovažuji. Dějiny žen mne začaly zajímat už v 90. letech, kdy se tady otevřely možnosti číst zahraniční literaturu, začalo se daleko více překládat ze slušných historiografií, a zjistila jsem, že tohle téma je vlastně půda neoraná.

Takže jako historička 19. století jsem nejdřív zmapovala ženu 19. století, pak jsme s kolegy psali dějiny dětství, dějiny dětí za války a podobně. A potom přišla nabídka mého oblíbeného nakladatelství Paseka, kde se považuji za kmenového autora, jestli bych nenapsala takový průřez dějinami žen. A že se u toho mám bavit, nemusí to být moc vědecké. Knížka tedy nemá poznámkový aparát, čte se hezky, a je tam hodně obrázků.

A bavila jste se u toho psaní?
Bavila jsem se, jak jsou některé situace a některé momenty, ať už se jedná o veřejný prostor, nebo privátní, jak jsou stálé a jak v podstatě spousta stereotypů pořád ještě dnes působí.

Knížku jste rozdělila do několika kapitol a každou z nich uvádí příběh konkrétní ženy. Jaká témata tedy čtenářům přinášíte?
Nechtěla jsem psát takové ty dějiny chronologicky řazené. Raději si položím otázku, třeba jaké bylo dětství v průběhu staletí. Takže jsem kapitoly řadila podle životních cyklů: dětství, dospívání, manželství, mateřství, stáří, vdovství. A pak jsem tam ještě něco malinko přidala. Jde o součást edice, která je omezená prostorově. Knížka není velká, má asi 200 stránek, takže některá témata, která mě lákala, už se tam nevešla. Nejvíce mě mrzí téma ženy umělkyně, ty už se tam nevešly. A myšlenka byla v podstatě taková, jaká byla třeba holčička ve středověku a jaká byla holčička někdy před sametovou revolucí. Jaká byla školačka, matka a podobně.

To by mě také zajímalo, jaká byla holčička ve středověku. Protože v té době byla asi spíše očekáván chlapec, když se narodila holčička, tak z toho asi neměli tenkrát moc radost.
Holčička byla součástí genderových stereotypů, protože to bylo něco, co bylo potřeba hlídat, vychovat, pak v lepším případě obvěnit a v horším případě provdat aspoň za někoho, kdo se o ni postará, kdo ji ekonomicky zajistí. Takto to fungovalo de facto až do 19. století, dokud ženy nevstoupily na trh práce.

Tedy narodit se dívkou nebyla žádná výhra. I když samozřejmě existovaly výjimky. Já jsem se tam trošku popasovala i se stereotypem přesvědčení, že dětství je vždy šťastné a že děti jsou vždy milovány, což je samozřejmě nesmysl. A ukázala jsem to na ikonické postavě, která i souvisí úzce s Hradcem Králové, na Elišce Rejčce, jejíž dětství bylo vysloveně nešťastné. A kterou, obávám se, neměl až na jejího milence, nikdo opravdu rád.

Kdy tedy tyto stereotypy, co se týče dívek, skončily? Až s počátkem moderní doby v 19. století?
Ale ony neskončily. Dobře, filozofické fakulty jsou feminizované, některé obory medicíny jsou víceméně feminizované, ale pořád fungují stereotypy v řízení velkých firem, v jistých oborech podnikání, takže si myslím, že úplně neskončily. A to mluvím o sféře, ve které se pohybuji, tedy oblast vzdělaných lidí. Kdyby si člověk šel chvíli sednout do nějaké takové horší hospody, tak si myslím, že uslyší něco, co jej, já bych řekla, nepřekvapí, ale co je děsivé. Žena je prostě pořád ještě ta druhá.

Ženy to tedy v historii, ve srovnání s chlapci, neměly jednoduché. Kdy se to tedy začalo maličko vyrovnávat, kdy začaly mít dívky třeba přístup ke vzdělání?
Byl to běh na dlouhou trať. Významnou postavou je v tomto nesporně císařovna Marie Terezie, která byla podle mě nejúžasnějším panovníkem, a záměrně jsem použila generického maskulina, na českém trůně, protože v podstatě tu monarchii někam posunula. Ona poslechla moudré rádce, že vzdělávány by měly být i dívky. Takže zavedla vzdělávací povinnost pro všechny děti od 6 do 12 let. Ale bylo to složité, prosazovalo se to špatně. Rodičům se to nelíbilo, protože děti byly užitečné doma. Hlídaly sourozence, pásly husy atd.

Takže to naráželo, ale nakonec se to prosadilo. Horší to bylo se středoškolským vzděláním. Obecně se má za to, že první střední dívčí školou byla Minerva 1890, dívčí gymnázium. Nebyla, úplně první maturitu získaly slečny učitelky, když v roce 1870 vznikla Pedagogia veřejná, čtyřleté vzdělání pro učitele, a bylo tedy i dívčí pedagogium. Tam je docela zajímavé sledovat, kdo tam chodil. Byly to vesměs dcery intelektuálů, které nedosáhly na věno. Takže musely. A řada z nich pak byla spisovatelkami, Marie Gebauerová a další. Čili to byla první maturita. Další pak byla Minerva a na začátku 20. století už byla i dívčí lycea atd. První republika byla k vzdělávání dívek vstřícná, takže byla otevřena předposlední fakulta, kam nesměly, právnická, zavřena zůstala fakulta teologická.

A vysokoškolské vzdělání pro ženy?
Takové první vlaštovky u nás jsou na konci 19. století, kdy napřed směly dívky na německou univerzitu, pak na českou a první promovaly lékařky a filozofky na začátku 20. století.

Jaká další témata vás v knize zajímala?
Docela dlouho se tady nedělalo, a byla jsem ráda, že to je populárně psané, protože je to téma, které ještě vyžaduje důkladný výzkum, a to je téma násilí a ženy. Ať už tedy násilí vůči ženám ve veřejném prostoru, jako jsou války a další, třeba i čarodějnické procesy. Ty jsou zpracované díky Jaroslavovi Čechurovi dobře a dopodrobna. A pak to je násilí v soukromém prostoru, o kterém nevíme skoro nic. To je takové to bití, které někdy skončilo až zabitím partnera, partnerky, zabití dětí a podobně. K tomu by se muselo pořádně ponořit do soudních pramenů, ale dá se použít i tisk. V podstatě domácí násilí, které se dnes řeší, není vůbec ničím novým.

Kniha Česká žena je rozdělena do několika kapitol a každou z nich uvádí příběh konkrétní ženy. Která z nich je pro vás tou největší inspirací?
Božena Němcová, to je pro mě jednička. Ale její příběh už je také zpracován, podobně jako malířky Zdeňky Braunerové, to je další moje velké téma. Takže jsem se spíše snažila dát do knihy příběhy žen, které jsou méně známé. Třeba maminku slavného českého politika Františka Ladislava Riegera, paní Terezii Riegerovou, která si nesporně zasloužila hlubokou úctu jak rodiny, tak sousedů a dalších osob. Pak jsem tam dala jednu porodní bábu, kterou jsme objevili v souvislosti s psaním knížky o porodních babičkách, byla to paní Rozárie Renčová. To bylo velmi zajímavé, máte jednu zmínku a díky archivnímu materiálu vystavíte příběh. Takže se nám podařilo objevit, kdy se narodila, kdy se vdala, kolik měla dětí, kdy ovdověla, kdy šla do kurzu pro porodní báby. Toho si vážím nejvíc.

Kdo by se tedy chtěl o českých ženách dozvědět ještě mnohem víc, doporučujeme knížku Česká žena, jejíž autorkou je historička Milena Lenderová. Ta byla naším dnešním hostem. Moc děkuji za rozhovor, ať se čtenářům knížka líbí.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.
Autor: Jakub Schmidt, Foto: Milan Baják, Český rozhlas Hradec Králové

Ještě přemýšlíte o studiu? Stále máte šanci. Děkan Fakulty filozofické Univerzity Pardubice vyhlašuje další kola přijímacího řízení.

Přihlášky do bakalářského a magisterského studia přijímáme od 1. 7. do 6. 8. 2025.

Pravidla pro přijímací řízení a podmínky pro přijetí ke studiu se shodují s pravidly a podmínkami kola předešlého.

E-přihláška   

Více se dozvíte v sekci přijímací řízení nebo portálu pro uchazeče studuj.upce.cz.

Otevřené bakalářské studijní programy:

• Filosofie
• Filosofie–Religionistika
• Historicko-literární studia 
  Příloha e–přihlášky „seznam četby“ musí být ve formátu pdf, nadepsána jménem, příjmením a doložena nejpozději do 6. 8. 2025.
• Historie: Archeologie, Kulturně historická studia, Ochrana hmotných památek
• Religionistika
• Religionistika–Filosofie
• Sociální a kulturní antropologie

Termín podání přihlášek: do 6. 8. 2025
Termín pro zaplacení administrativního poplatku za přihlášku: do 6. 8. 2025
Doložení autorizované konverze maturitního vysvědčení do 12. 9. 2025

Termín přijímacích zkoušek do bakalářské studia: 19. 8. 2025

Otevřené navazující magisterské studijní programy:

• Anglická filologie*
• Filosofie
• Historie*: Archeologie, Dějiny literární kultury, Gender History, Kulturně historická studia, Péče o kulturní dědictví, Soudobé dějiny
• Resocializační pedagogika
• Sociální a kulturní antropologie: Sociální antropologie a Vizuální antropologie
• Učitelství anglického jazyka*

Studijní programy označené * dokládají  k e–přihlášce projekt, který musí být označen jménem, příjmením a ve formátu pdf a doložen nejpozději do 6. 8. 2025.

Termín podání přihlášek: do 6. 8. 2025
Termín pro zaplacení administrativního poplatku za přihlášku: do 6. 8. 2025
Doložení autorizované konverze diplomu a dodatku k diplomu do 31. 8. 2025

Termín přijímacích zkoušek do magisterského studia: 2. 9. 2025

Co je autorizovaná konverze?

Elektronický zápis přijatých uchazečů: 15.–16. 9. 2025

Není Ti něco jasného – napiš na studijní oddělení

Naděžda Tichá
nadezda.ticha@upce.cz
466 036 637

V centru Bostonu jsou manželé Iveta a Luboš se svými dcerami možná častěji než v centru Pardubic. Právě tamní lékaři dali jejich dceři šanci na život. Ale zpátky na začátek. Když se potkali v prváku na Univerzitě Pardubice, neměli tušení, jaká životní zkouška je čeká. S narozením druhé dcery přišel tvrdý náraz – diagnóza spinální svalové atrofie. Vypukl boj o zdraví. Jejich urputnost a umění orientovat se ve vědeckém prostředí zajistil dceři účast ve studiích a genovou terapii. A mohl za to nedokončený doktorát. 

„Mamííí, víš, kdo byla Toyen?“ – „Francouzská malířka?“ – „Ne, mami, byla to přece česká malířka, členka Devětsilu.“ – „Aha, já žila v tom, že je to Francouzka,“ odpovídá maminka Iveta své dceři. Teprve sedmileté Sofii. Podobnými dotazy častuje holčička své rodiče i několikrát za den. Chodí do první třídy, naučila se psát, a prý krásně, a slova čte s oblibou hlavně pozpátku. Je chytrá, zvídavá, velmi milá a ráda se seznamuje. Už teď má plány, čím chce být. Na všechno si chce sama vydělat, všechno chce sama zvládnout, chce studovat a cestovat. Touží po budoucnosti, ve které by jednou nepotřebovala ničí pomoc. Úplně se jí to asi nikdy nevyplní, ale k jisté samostatnosti má malá hrdinka se spinální svalovou atrofií zatím dobře nakročeno. A to i díky rodičům, kteří za dceru bez ustání bojují.

Potkali se náhodou

Iveta a Luboš se kdysi ocitli na stejném místě. Byl Silvestr a během oslav zjistili, že oba studují Univerzitu Pardubice. Zpátky do kampusu už se v novém roce vraceli společně. Byli v prvním ročníku. Iveta na Fakultě chemicko-technologické, Luboš na Fakultě ekonomicko-správní. Od třeťáku bydleli spolu a věděli, že spolu už zůstanou. „Po škole jsem přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, a dostala jsem nabídku pokračovat na doktorské studium a věnovat se dál stopové elementární analýze,“ popisuje Iveta. Přestože doktorát nedodělala, sehrál v jejich životě zásadní roli. 

Svatba, bydlení, nástup do zaměstnání, první dcera Aneta, za tři roky druhá dcera Sofie. Všechno se zdálo být ideální. Až do pověstného pátku třináctého. Byl duben roku 2018 a manželům Petrovickým se život obrátil vzhůru nohama. Lékař v Motolské nemocnici potvrdil, že Sofie trpí spinální svalovou atrofií prvního typu (SMA). Geneticky podmíněným onemocněním, které vede k postupnému ochabování svalů. Hrozí, že Sofie postupně přestane polykat i sama dýchat, řekl jim tehdy. Zhroutil se jim celý svět.

Existuje studie, ale...

„O onemocnění SMA jsme v tu chvíli měli již načteno, jelikož neurolog své podezření vyslovil už dříve. Říkal, ať hlavně nic negooglíme, ať počkáme na definitivní výsledky všech testů. My jsme ale chtěli být připraveni na vše. U nás v tu dobu totiž neexistoval žádný schválený lék, který by Sofii pomohl,“ vzpomíná Iveta. Když si manželé o nemoci zjišťovali podrobnosti, svitla jim naděje. Iveta díky doktorskému studiu věděla, do kterých vědeckých časopisů, odborných publikací a studií nahlédnout a co přesně v nich hledat. „Objevili jsme v USA studii na genovou terapii farmaceutické společnosti Avexis, jejíž první výsledky vypadaly velmi nadějně. Účastnit se jí mohlo ale jen 22 dětí – 20 z Ameriky a pouze dvě mimoamerické. Lékaři v Motole byli skeptičtí, dostat se tam je prý nereálné,“ doplňuje Luboš. V tu chvíli se ale rodiče malé Sofinky rozhodli, že udělají všechno, aby dceru do studie dostali. Začal nejintenzivnější týden v jejich životě. Ještě večer po vyřčení diagnózy neváhali a poslali do USA e-mail, vyplnili příslušný studijní formulář a čekali.

Budíček o půlnoci

Hned v sobotu se z Bostonu ozvali a vyžádali si další informace a výsledky dalších vyšetření. Tak rychlou reakci manželé Petrovičtí nečekali. Začal boj s časem. Od té doby prakticky nespali ani nejedli, oba zhubli deset kilogramů, ale vytrvale sháněli, co bylo třeba. Ve studii byla jen dvě místa, o která se „prali“ tři zájemci. Mezitím co dokládali potřebné dokumenty s výsledky, nechali si pro jistotu vyhotovit pasy, konzultovali stav Sofinky kvůli případnému letu, jezdili s ní na kontroly a instruktáže, jak v případě komplikací na palubě letadla Sofince pomoci. Zkrátka se připravovali na cestu. Která se ale taky nemusela uskutečnit.  A pak to přišlo. Když oba večer padli vyčerpáním, vzbudil je telefon. Na displeji svítilo neznámé zahraniční číslo. „Dobrý den, sponzor se rozhodl a vybral do studie vaši dceru Sofii. Gratulujeme. Kdy můžete dorazit do Bostonu?“ ozvalo se z telefonního sluchátka. „To bylo jako sen. Obrovská úleva a zároveň zvláštní strach. Naše snaha se vyplatila. Dostali jsme naději, i když jsme zatím nevěděli jakou,“ popisuje Iveta. Šílený kolotoč se nezastavuje. Manželé řeší víza, bydlení, finance, vyřizují hypotéku, nevědí, co dřív. Ale povedlo se, poslední dubnový den odlétá Iveta s pětiměsíční Sofinkou do Bostonu. Za tři týdny je následují Luboš s Anetkou. To už malá Sofinka měla zákrok za sebou. Rodina se chystá strávit 14 měsíců v Americe.

Americký optimismus

V jedné z nejlepších světových dětských nemocnic dostala Sofinka hned v květnu jednorázový lék genové terapie. Tím se ale strach rodičů nerozplynul. „Nevěděli jsme, co s ní lék udělá, stále byl experimentální a nebyl schválený, nebylo jasné, jak bude tělo Sofinky reagovat. Nikam jsme raději nechodili, jen jsme ji hlídali. Anetka navíc vším děním a změnou prostředí velmi trpěla,“ posteskla si Iveta. Několik měsíců rodina zůstávala v Bostonu, aby vědci mohli pozorovat, zda lék zabral. Zabral. Medikament dodal do těla funkční kopii genu SMN1, který umožnil přežití a správnou funkci motoneuronů, které do té doby nemoc SMA ještě nezničila. Díky tomu mohly Sofinčiny svaly začít pracovat namísto dalšího ochabování a Sofinka tak dostala šanci výrazně rozvíjet svou motoriku.

Rodině se neuvěřitelně ulevilo, a tak si začala užívat i pobyt v Bostonu. „Bylo jaro, všechno z nás spadlo a konečně jsme mohli pořádně poznat i město,“ dodává Luboš. Amerika je hodně změnila. V myšlení i přístupu. „Velmi nám pomohla tamní mentalita. Američané jsou velmi pozitivní, stále nás podporovali, jakýkoliv Sofinčin posun oslavovali, strašně nás svým přístupem nakazili,“ pochvaluje si Luboš, který sám srší optimismem a dobrou náladou, a to i přesto, že jsou již zpátky v České republice. Oba rodiče neskrývají vděčnost. Myšlenky, zda lék v těle holčičky za 20 let nezpůsobí třeba rakovinné bujení, zbytnění srdečního svalu či jiné změny, si nepřipouštějí. S Bostonem jsou stále v kontaktu a zrovna balí kufry na pravidelnou roční kontrolu. 

A co dál?

Díky léku Sofinka dostala druhou šanci na život. Přesto se po čase, když už byli zpět v Česku, objevily komplikace. Sofinka začala v motorickém vývoji stagnovat. „Bostonští lékaři nám doporučili, abychom doma požádali o v tu dobu již v Česku schválenou léčbu, která funguje na jiném principu než genová terapie. Dodává se do těla v určitých intervalech už doživotně,“ vysvětluje Iveta. Pojišťovna lék ale odmítla proplatit, a tak se Petrovičtí museli spolehnout opět sami na sebe. Znovu začali pátrat, až narazili na další studii, tentokrát italskou. Díky svému úsilí dokázali Sofii dostat i do ní, a tak po dobu pěti let dojížděli ještě do Říma a Sofinka dostávala ještě druhý lék. Kombinovanou léčbou, každodenním cvičením a rehabilitacemi malá bojovnice postupně získávala další motorické dovednosti. S koncem italské studie přišla ale další obava – jak pro Sofii získat drahý lék teď? „Po dlouhém vyjednávání nám výrobce léku přislíbil, že Sofie bude lék dostávat dál v rámci speciálního léčebného programu,“ líčí Iveta. Dění okolo léčby spinální svalové atrofie sleduje neustále. Chce být připravená na případné další kroky. „Aktuálně je zatím v USA schválen lék Apitegromab, což je monoklonální protilátka, která blokuje myostatin, čímž podporuje růst a sílu svalů u pacientů se spinální svalovou atrofií. Tím může pomoci zpomalit progresi onemocnění a zlepšit svalovou sílu a podpořit motorické funkce. V případě zdravých lidí by tento lék působil jako steroidy či anabolika, ale u těchto dětí by to mohlo pomáhat,“ vysvětluje. Léčba ale může představovat velkou zátěž pro játra.

Žijeme okamžikem

Celková péče, léčba, nejrůznější pomůcky i rehabilitační pobyty jsou finančně velmi náročné a rodina se proto neobejde bez pomoci. „Máme už mnoho hodných dárců, kteří nám posílají peníze pravidelně. Další přibývají, když se o naší situaci náhodně dozvědí, a hned přispějí. I sdílení našeho příběhu na sociálních sítích velmi pomáhá. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi,“ říká s obrovskou vděčností Iveta. Sbírat peníze se rozhodla i Univerzita Pardubice, která s finanční pomocí Sofince propojila tradiční dubnovou akci Rozhýbejme univerzitu. Studentům a zaměstnancům stačily pouhé tři dny, aby splnily dobročinný účel výzvy. Pomohli tak Sofince získat od Nadace ČEZ 120 tisíc korun, které použije na rehabilitaci a speciální pomůcky.

„Spinální svalová atrofie je dost drahý koníček,“ říká s nadsázkou Iveta. „Jak Sofinka roste, je potřeba neustále obměňovat pomůcky, jako jsou manuální a elektrický vozík, vertikalizační stojan, různé ortézy, terénní zdravotní kočárek. Sofča používá přístroj na cvičení nohou a spoustu dalšího vybavení. Třikrát za rok také jezdíme na rehabilitační pobyt,“ vyjmenovává Iveta jednotlivé nákladné položky. Roční péče o dceru přesahuje půl milionu korun z vlastních zdrojů, a tak je rodina vděčná za jakýkoliv příspěvek, jakoukoliv pomoc. Odpověď na otázku, proč se to stalo zrovna jim, je přitom nikdy nezajímala. „Asi si nás vybrala,“ věří Iveta. „Sofinčina startovní čára nebyla vůbec dobrá, teď je na tom fantasticky oproti tomu, co mohlo nastat, a to je pro nás to hlavní,“ uzavírá Luboš Petrovický. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv manželů Petrovických

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice. 

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco. 

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

• Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi

  František a Josef Trojanovi na UPCE
  Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
  Richard Wágner na UPCE

• Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata

  Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
  Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
  Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás

• Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí 
• Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
• JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
• UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného? 

• Konaly se v Pardubicích.
• Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádali je nadšení vysokoškoláci.  

Zástupci Mezinárodního evaluačního panelu v červnu zavítali na Univerzitu Pardubice. Návštěva byla součástí národního hodnocení výzkumných organizací. Hodnocení podle Metodiky VŠ2025+ kombinuje kvantitativní a kvalitativní přístup a jeho cílem je přispět ke zvyšování kvality a mezinárodní konkurenceschopnosti českých vysokých škol.

Vysoké školy jsou hodnoceny v pěti modulech (M1 – M5). Hodnocení vybraných výsledků (M1) a výzkumné výkonnosti (M2) se provádí každoročně. Všech pět modulů je pak komplexně posuzováno jednou za pět let prostřednictvím Mezinárodního evaluačního panelu. On-site visit, tedy návštěva přímo na místě, je důležitou součástí tohoto procesu a doplňuje písemné podklady o osobní zkušenost panelistů s akademickým a výzkumným prostředím dané vysoké školy. Výsledky této části hodnocení se promítnou do celkového hodnocení výzkumného prostředí na univerzitě.

Panel vedený prof. Miroslavem Červinkou z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové tvoří odborníci z různých vědních oblastí, z českých i zahraničních institucí. Seznam všech členů panelu je k dispozici na webu univerzity: www.upce.cz/en/upce/international-evaluation-panel-2025.

Během bohatého třídenního programu se uskutečnila řada setkání s vedením univerzity, děkany a proděkany všech sedmi fakult. Jednotlivé fakulty představily své výzkumné aktivity a zapojily se do diskusí zaměřených na Modul 3 (Společenská relevance). Diskuze k Modulu 4 (Viabilita) se zaměřila zejména na doktorské studium, jeho reformu, financování, nabídku doktorských programů v angličtině a mentoringový program. Podpora doktorandů je pro univerzitu dlouhodobou prioritou. 

V rámci Modulu 5 (Strategie a koncepce) byly představeny strategie a vize univerzity, financování výzkumu a vzdělávání, systém datových skladů, strategický plán a důraz na kvalitní a respektovanou vědecko-výzkumnou a tvůrčí činnost. Diskuze k modulům M3–M5 doplnila prezentace Centra transferu technologií a znalostí, které představilo komplexní systém podpory pro komercializaci výsledků výzkumu, správu duševního vlastnictví, vznik spin-off společností a spolupráci s aplikační sférou.

Panel navštívil také vybraná výzkumná pracoviště – tým prof. Michala Holčapka na Fakultě chemicko-technologické, Výukové a výzkumné centrum v dopravě v Doubravicích, Fakultu elektrotechniky a informatiky, Centrum materiálů a nanotechnologií (CEMNAT), výukový operační sál Fakulty zdravotnických studií a ateliéry Fakulty restaurování v Litomyšli.

„Tato návštěva představuje důležitý milník v procesu národního hodnocení. Členové panelu ocenili otevřenost a připravenost všech součástí univerzity k diskusi i kvalitu prezentovaných výzkumných aktivit,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Součástí programu byla také prezentace strategického záměru univerzity v oblasti vědy a výzkumu, přístup k internímu hodnocení výzkumné činnosti a využití analytických nástrojů pro řízení výzkumu. Panelisté diskutovali i personální politiku a systém podpory mladých vědeckých pracovníků. Zazněl rovněž důraz na orientaci univerzity na vysoce kvalitní a respektované vzdělávání, které je nedílnou součástí její dlouhodobé strategie. Samostatný blok byl věnován studentům, kteří s panelisty otevřeně diskutovali o svých zkušenostech se studiem, zapojením do výzkumu i mezinárodními mobilitami.

Studentky a studenti Univerzity Pardubice přivezli první cenné medaile z letošního ročníku Českých akademických her v Ostravě. 

Dařilo se plavcům, v disciplíně 50 metrů motýlek vybojoval zlatou medaili Albert Moc. V ženské kategorii pak Hana Kochwasserová obsadila třetí místo v disciplíně 100 metrů prsa.

Výjimečný výkon předvedli studující v disciplíně pohybové skladby. Za své vystoupení byli tanečníci oceněni zlatými medailemi.

České akademické hry se konají od 23. 6. do 27. 6. v Ostravě a tradičně nabízejí bohatý program v řadě sportovních disciplín – od atletiky a plavání, přes míčové a raketové hry až po individuální sporty. Na prestižní sportovní akci mezi sebou soupeří studenti českých vysokých škol.

Děkujeme sportovcům za skvělou reprezentaci Univerzity Pardubice a držíme pěsti i v dalších dnech her.

Tradiční Vědecko–technický jarmark Univerzity Pardubice se opět vrátil do centra města na Pernštýnské náměstí. Letos naši fakultu reprezentovali filosofové a religionisté.

Mladí zvědavci se vydávali na procházku starověkým chrámem ve virtuální realitě a objevovali přitom tajemná zákoutí syrského přístavního města Ugarit.

Ti hloubavější se zamýšleli nad hrozbami umělé inteligence. Nastoupili do pomyslného vlaku AI Doom Train, jehož konečnou zastávkou je zkáza lidstva. Pokud pasažéři nesouhlasili s myšlenkami na jednotlivých stanicích, mohli z vlaku kdykoliv vystoupit.

Kladli si otázky: Mohou existovat entity výrazně inteligentnější než lidé? Může být umělá inteligence výrazně inteligentnější než člověk? 

Podařilo se jim vystoupit včas, nebo dorazili až na konečnou?

Popularizace vědy je jedním z klíčových prvků třetí role univerzity. V srpnu nás můžete potkat na Science Point ve Sportovním parku. Na podzim nás pak čeká další ročník Noci vědců, tentokrát na téma bohatství. Věda je zábava!

Tex a foto: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE