Hodnotit rok 2020 není jednoduché. Přinesl řadu zvratů a otázek, nad nimiž bezradně krčí rameny zástupci všech společenských vrstev. Doslova všech. Není nutno připomínat, že důsledky pandemie nového typu koronaviru a opatření, jež mají jeho šíření zabránit, zasáhly také katedru literární kultury a slavistiky FF UPa. Nalijme si čistého vína: prezentovat výraznější úspěchy za loňský rok je složité, neboť jich z těchto objektivních důvodů není mnoho… Přesto se ale pokusím na dané otázky odpovědět, snad i s jakýmsi optimistickým vyzněním v závěru.

Když píši tyto řádky, přichází zvolna večer. Už se setmělo, a tak si v duchu řečnického předsevzetí nalévám číši lahodného maďarského vína Egri Csillag, ročník 2019 (ještě ten dobrý rok, ech… kde jsou ty časy…) a začínám přemítat. První, co mě v souvislosti s loňským rokem napadá, jsou slova zmaru a rozkladu všech dosavadních sociálních vazeb národního, mezinárodního i transkulturního rozsahu. A hnedka se vnucuje další palčivá úvaha o narušení toho, co vždycky činilo a mělo by i nadále tvořit neochvějnou základnu univerzitního života, totiž kontaktní výuky, spontánního studentského života či zahraničních obousměrných mobilit, tj. studijních návštěv v režimu incoming i outgoing pobytů, jak se dnes říká… Nutno podotknout, že všechny tyto patálie naši katedru přímo zasáhly. Jde o pracoviště, které má na svém vývěsním štítu zapsány dvě základní oblasti studijních i badatelských zájmů: literární kulturu a slavistická studia. Neskrývám snahu obě tyto roviny vzájemně propojovat pokud možno účelnými činnostmi, pro něž je kontakt se zahraničím žádoucí, ba nezbytný. V posledních letech se nám podařilo vytvořit fungující síť partnerských pracovišť, s nimiž vzájemná spolupráce přesahovala díky přátelským osobním kontaktům formální rámec meziuniverzitních dohod. Mezi těmito spřátelenými institucemi je třeba zmínit univerzity v Opolí či Toruni v sousedním Polsku, ve slovinské Lublani, bulharském Plovdivu, v maďarské Budapešti a Segedínu, v makedonské Skopji a v neposlední řadě také srbském Bělehradě. Se všemi těmito univerzitami jsme do března 2020 rozvíjeli intenzivní spolupráci nejen na poli studentských a učitelských mobilit, ale také ve smyslu odborných setká(vá)ní na konferencích či workshopech, která se nejednou přetvořila i ve společné publikační výstupy. Koronavirus tomu všemu učinil hodně znatelnou přítrž, a proto je více než jasné, že obnova původních vazeb, kontaktů a těch skutečných, spontánních a hlavně živých setká(vá)ní bude jednou z priorit naší katedry v době pocovidové. V této souvislosti se naskýtá snad přeci jen událost, kterou lze označit za úspěch. Podařilo se nám dokončit a v univerzitním nakladatelství vydat kolektivní monografii, která uzavírá více než pětiletou spolupráci bělehradských a pardubických kolegů a jež se nechce stát pouhým zářezem ve výkaznictví tvůrčí činnosti. Naopak, „Pozdrav milý od Polabí k jihu pílí“, jak se kniha jmenuje, se snaží být naší vzpomínkou na společně strávené chvíle se srbskými přáteli v Bělehradě nebo Pardubicích (a také Kutné Hoře – nutno dodat).

Ačkoliv se členové naší katedry nemohou v posledních týdnech a měsících osobně setkávat, je nesporným úspěchem, že se přes veškerá omezení daří zajišťovat a rozvíjet nejen distanční výuku, ale také tvůrčí vědeckou činnost. Kolegové píší stati a kapitoly do odborných knih, ukazují se nové nápady, vznikají i v dobách nejrůznějších karantén žánrově pestrá díla, ta básnická či esejistická nevyjímaje. Připravuje se odborné sympozium o historické paměti, chystají se i v letošním roce grantové projekty. I kdyby nebyly podpořeny, naznačují tyto činnosti tvůrčí směřování naší katedry, prokazují, že se i v tak různorodém kolektivu, jakým KLKS je, daří nacházet shodu na společných (nejen badatelských) tématech, která jsou společně promýšlena. Za to patří všem členům katedry můj velký dík.

A teď ten slibovaný optimistický závěr: v roce 2021 bychom chtěli výrazně inovovat naše slovanská studia, jež jsou vedle etablovaných Historicko-literárních studií, stálice naší katedry, druhým studijním programem naší katedry. S kolegy slavisty se domníváme, že svět má čtyři zeměpisné strany i na prahu třetí dekády 21. století, a proto i dění na východ od Rýna a Labe si v dnešní době zaslouží pozornost. Troufám si tvrdit, že příprava nového studijního programu propojí KLKS jako celek, ukáže mnohá společná témata, která mohou kupříkladu kultivovat obraznost ve vnímání kulturní krajiny. V kontextu stávajících omezení nás učí více si všímat detailů okolního prostředí. Nabízí se tak způsob, jak (nejen) v podmínkách lockdownu obohatit novými vjemy jinak bezradné rejdění prstem po stránkách kapesního atlasu světa nebo zasněné listování katalogy cestovních kanceláří. Třeba přijde něco nového, kdoví…

Sklenka egerského se zvolna dopíjí, pojďme si tedy honem dolít! Ať je rok 2021 katedře, fakultě i univerzitě přívětivý. Na zdraví – živeli!

PhDr. Miroslav Kouba, Ph.D.
vedoucí Katedry literární kultury a slavistiky