Josip Plečnik se narodil přesně před 150 lety. Zanechal odkaz i v Pardubicích

28. 1. 2022

Před 150 lety se narodil architekt Josip Plečnik. Ač Slovinec, tak ve 20. a 30. letech minulého století výrazně promluvil do podoby několika důležitých staveb mladého Československa. Jeho odkaz ale zůstal i v lidech, kteří u něho studovali. Například pardubický Karel Řepa. Po Plečnikových stopách pátrala reportérka Naďa Kubínková.

Mezi Plečnikovy žáky se řadí například tvůrce pražského veletržního paláce Josef Fuchs, František Lydie Gahura, který pracoval pro Baťův Zlín, anebo Alois Metelák.

„Všichni Plečnikovi žáci absolvovali tu plečnikovskou lekci s důrazem na důkladnou znalost prastaré architektury a v průběhu těch 20. a 30. let každý z nich postupně konvertoval k těm modernějším proudům avantgardní architektury,“ říká historik architektury Pavel Panoch z pardubické univerzity.

Jeho kolega František Václavík dodává. „Josip Plečnik ale pouze nepředával nějaké úkoly, on jistě disponoval nějakou obrovskou vnitřní silou, charismatem, působil jako člověk, nesmírně silně a jistě jim předával daleko víc, já si to představuju tak, že to byla nějaká hlubší znalost kořenů architektury v tom nejširším slova smyslu“.

Žák Karel Řepa

Mezi nejvěrnější žáky Josipa Plečnika bezesporu patřil pardubický Karel Řepa. Jako jediný ho následuje do jeho ateliéru v jugoslávské Lublani.

Vážený pane profesore, přesto, že dopis můj nezastihl Vás v Praze, bude vám snad posílán dodatečně do Lublaně. Došel mi dnes dopis od pana profesora Krále, kterým mi oznamuje podrobnosti stran pobytu v Lublani. Jest to zajisté hodný pán, nemohl jsem výhodnějších podmínek čekat, které mi poskytl. Zajisté Vaší přímluvou. Když mi schválíte, pane profesore (jak mi píše p. Král), abych mohl studovat u Vás, neb jest to pro mne to hlavní, proč do Lublaně jedu.Karel Řepa píše Plečnikovi v roce 1921

V Lublani zůstal Karel Řepa dva roky. A tam taky začalo jejich celoživotní přátelství, které bylo založené na obrovském respektu. Nejen jako k tvůrci, ale jako k morální autoritě, téměř jako ke svému druhému otci.

Jejich korespondence trvala skoro 4 desetiletí. Dopisy nemají pouze osobní ráz, vykreslují například i dobu po roce 1948.

„Mezi řádky vyznívá ta skepse a zklamání Karla Řepy z toho společensko-politického postoje, on to tak promítá do toho, že architektura už není, co bývala, atd.,“ říká František Václavík během rozhovoru před bývalým průmyslovým muzeem, dnešní potravinářskou školou. Karel Řepa ji navrhl ve třicátých letech minulého století a dalo by se říct, že pracoval s odkazem na klasickou architekturu, reaguje tak zejména na pozdně gotický kostel svatého Bartoloměje.

„Můžeme ty dvě stavby, které stojí naproti sobě, vnímat jako jakousi antitezi mezi chrámem oslavující boha a chrámem, který oslavoval průmysl a moderní dobu. Ta stavba sem zapadá, nekřičí a byla sem zasazena s velkou inteligencí a dobrým úmyslem…“

Stanice Pardubice, hlavní nádraží

A Plečnikovy stopy najdeme i v jeho pozdních návrzích, například v budově pardubického nádraží, kam Řepa vložil našikmo a vytvořil zvláštní dynamický prvek.

„Je to něco originálního, jistě by to šlo vyřešit daleko jednodušeji, ale ta snaha po tom, aby to mělo nějaký výtvarný duch, ta tam byla,“ uvažuje Václavík. Příjezdová hala pak překvapuje vzdušností prostoru a také tím, že navozuje zvláštní pocit bezpečí.

„Co asi také předal Plečnik svým žákům je umění zacházet s proporcemi architektury. Vlastně to, když pochopíte podstatu, kořen věci, tak ho můžete transformovat do jiných forem, které v sobě mají tu vznešenost původní předlohy,“ uzavírá František Václavík.


Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor: Naďa Kubínková | foto: František R. Václavík, Univerzita Pardubice
Český rozhlas Pardubice