Published: 25.07.2023
Jaké byly rozdíly v přístupu k výzkumu atomových bomb mezi německými fyziky a jejich kolegy ze svobodných zemí? Sledovali němečtí vědci hlas svého svědomí, nebo v tomto výzkumu zkrátka zaostávali? Přečtěte si první příspěvek spolupráce portálu Vědavýzkum.cz a časopisu Teorie vědy, který napsal Filip Grygar z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.
Úvod
V časopise Teorie vědy jsem publikoval pod téměř stejným názvem obšírný článek, který v historickém kontextu a s odstupem téměř sedmdesáti let pojednává o nacistickém uranovém výzkumu v souvislosti s bestsellerem Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí – osudy atomových vědců z roku 1956 (česky 1965). Tento rakouský vědecký žurnalista, pacifista a futurolog uvedl ve své proslulé knize následující výmluvné a silně moralizující tvrzení: „Zdá se paradoxní, že němečtí fyzikové, kteří žili v diktatuře neustále chřestící zbraněmi, sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit, kdežto jejich kolegové v zemích demokracie, kteří se nemuseli bát žádného nátlaku, až na několik výjimek sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali.“
Než započalo přibližně od sedmdesátých let 20. století systematické historické bádání o masivní a dobrovolné kolaboraci německého národa – nevyjímaje vědce, akademiky, techniky, průmyslníky atd. – s nacistickým genocidním režimem, rozhodl se odpůrce jaderné energetiky i poválečné americké politiky Robert Jungk podat světu zprávu o výrobě prvních atomových zbraní a současně o otázkách zodpovědnosti vědců vůči lidstvu a vědě samotné. Kromě různých dokumentačních materiálů, jež měl tehdy ve velmi omezené míře k dispozici, svoji publikaci vyskládal z podstatné části z toho, co mu napsalo, nebo během četných rozhovorů sdělilo, přibližně sto vědců (i jejich manželek) z celého světa.
Srovnání uranových projektů v USA a ve Třetí říši
Uranovou bombu (Little Boy) svrženou 6. srpna 1945 na Hirošimu a plutoniovou pumu (Fat Man) svrženou o tři dny později na Nagasaki vyrobili spojenci v rámci tajného mamutího a s čímkoli dodnes nesrovnatelného Projektu Manhattan, na němž pracovalo hrubým odhadem přímo a každodenně více než 200 tisíc a nepřímo přes 600 tisíc lidí. Projekt stál v dnešním přepočtu přes 30 miliard dolarů a zaujímal v celkové finanční sumě (více než 4,1 bilionu dolarů) vynaložené v USA na druhou světovou válku necelé 1 %.
Ve srovnání s Projektem Manhattan byl tajný nacistický uranový výzkum, tzv. Uranový spolek (Uranverein), nepatrný. Pracovalo na něm zhruba 100 nukleárních vědců na plný nebo částečný úvazek (řada z nich přednášela na univerzitách) a tisíce přidružených zaměstnanců z různých profesí včetně válečných otroků. Z hlediska vynaložených financí, materiální podpory a počtu zaměstnanců (spíše postradatelných otroků) je s Projektem Manhattan v nacistickém Německu srovnatelná pouze výroba řízených raket neboli balistických létajících bomb, tzv. odvetných zbraní V-1 a V-2.
Na uranovém výzkumu (a tzv. zázračných zbraních) se podílely i jiné týmy, než do přelomu 21. století udávala historiografie zaměřující se především na Uranový spolek podléhající přímo nacistické vládě. Další výzkumné skupiny totiž byly podřízené od roku 1943 Hansi Kammlerovi, jenž byl mocným důstojníkem ozbrojených jednotek SS, stavebním inženýrem, výkonným manažerem a zvláštním zplnomocněncem Hitlera, potažmo Himmlera. Kammlerovy tajné programy probíhaly původně v rozsáhlých lesních a posléze v podzemních komplexech. Na všem se podílelo z okupovaných zemí několik tisíc nuceně nasazených vědců, inženýrů nebo techniků napříč obory a zároveň miliony otroků, kteří vykonávali hlavně pomocné, stavební a důlní práce.
Kritika německých vědců i Jungka ze strany spojenců a historiků vědy
Jasnější než tisíc sluncí je nesmírně poutavě sepsané dílo podobně, jako Jungkovy publikace popisující zkázu Hirošimy nebo kritizující jadernou energetiku a politiku USA. Navíc jeho emočně nabitá knížka působí rovněž vysoce věrohodně. Proto si záhy velmi snadno získávala (a dodnes získává) důvěru ohledně předkládaných faktů, hodnotících soudů a napínavých příběhových linií i u obvykle silně kriticky uvažujících čtenářů. Jakmile v roce 1958 publikace vyšla v upraveném vydání anglicky, a postupně též v dalších jazycích včetně češtiny, stala se celosvětovou senzací, bestsellerem, jenž ovlivnil smýšlení několika generací politiků, intelektuálů, odpůrců jaderné energie, pacifistů a vědců (autora tohoto článku nevyjímaje). Každopádně platí, že Jungkova publikace, negativně se vymezující vůči spojeneckým vědcům a nejvyššímu politickému či válečnému velení spojenců, jež umožnili sestrojení prvních jaderných zbraní, stvořila naopak z německých vědců hrdinné mírotvorce.
V nacistickém Německu se nepodařilo sestrojit uranovou pumu ani funkční jaderný reaktor (byli však blízko úspěchu) nejen na produkci čisté energie, ale také na výrobu vedlejšího produktu, tj. štěpného plutonia. Podle Jungka to bylo dáno jednoznačně tím, že němečtí vědci „sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit“. Naproti tomu spojenečtí vědci (mezi nimiž bylo mnoho německých židovských emigrantů), zainteresované politické špičky a tajné služby USA či Velké Británie desítky let tvrdili, že se to Němcům prostě a jednoduše z řady důvodů nepovedlo a povést ani nemohlo. Se svědomím a morálkou to tak podle těchto kritiků jak samotných německých vědců, tak Jungkovy knihy, již považovali víceméně za skandální, nemělo naprosto nic společného. Na stranu kritiků se postupně přidávali i historici vědy.
V příkrém protikladu k Jungkově tvrzení se obecně řečeno němečtí vědci bezprostředně před válkou i během ní snažili ukázat v tajných reportech a populárních přednáškách nacistickému zřízení, které kvantové teorii a nukleární fyzice vůbec nerozumělo, že když budou dobře financováni a podporováni (a oni skutečně byli), dokážou jako první vytěžit z objevu jaderného štěpení maximum, a tak pomoci Třetí říši buď zajistit čistou energii, například na pohon ponorek, anebo v dlouho trvající válce sestrojit jadernou zbraň. Fakticky nacistům zcela dobrovolně vyzradili vše, co obnáší jaderné štěpení a jeho neuvěřitelné důsledky.
I po svém zadržení v dubnu a květnu 1945 dávali před speciálně vybranými spojeneckými vědci, jež měli s vojáky v rámci tzv. Mise Alsos za úkol Němce pochytat a vyslechnout, silně najevo, jak za několik let „závratně“ pokročili. Například se tak chlubil vůdce projektu a geniální kvantový teoretik Werner Heisenberg. Jakmile se však deset z nich v sídle spojeneckých tajných služeb Farm Hall nedaleko Cambridge, kde byli od července 1945 do počátku ledna 1946 zadržováni a odposloucháváni, dozvědělo o svržení prvních jaderných zbraní, došlo jim, že ve svém výzkumu zásadně zaostali.
Mnozí z toho byli frustrováni, což bylo umocněno tím, že je spojenečtí vědci záměrně v jejich bláhové zpupnosti celé měsíce ponechávali. Ve Farm Hall si proto vytvořili působivou legendu o tom, že z morálních důvodů nechtěli poskytnout Hitlerovi atomové zbraně (kdyby však chtěli, dokázali by to) a desítky let tento klamný příběh šířili po světě prostřednictvím svých kolegů, žáků, rodin a Jungkova bestselleru. (Fyzik Max von Laue, jenž s uranovým projektem jako jediný neměl opravdu nic společného, tento úhybný výkladový manévr později v jednom dopise kolegovi nazval die Lesart.)
K nacistickému uranovému výzkumu se začaly krůček po krůčku zveřejňovat archivní materiály od sedmdesátých let 20. století a teprve od poloviny devadesátých let se otevřely archivy německých průmyslových, vědeckých a veřejných společností. V neprospěch německých vědců jsou závažné a zásadní i kopie dokumentů z ruských archivů, jež dorazily do Německa v roce 2004 (ty dal posléze Vladimír Putin zavřít). Historici vědy postupně prokázali, že mezi genocidní politikou vlády, průmyslem, inženýry, techniky a zejména přírodovědnými vědci napříč obory panovala kontinuální a vzájemná čilá spolupráce už od dob vilémovského Německa. Konkrétně němečtí jaderní vědci pracovali na nacistickém uranovém projektu dobrovolně, ničemu nebránili, výzkum je fascinoval a, na rozdíl od mnohých spojeneckých vědců, netrpěli ani výčitkami svědomí. Naopak, už na jaře roku 1939 žádali po nacistické vládě peníze na spuštění jaderného výzkumu pro vojenské účely.
Určujících motivů k tomu, proč němečtí vědci v době Třetí říše aktivně kolaborovali a proč se postupně i snadno nechali vehnat do spárů zločinného režimu, je více a nabývají rozličné povahy. Počínaje extrémní apolitičností, nedemokratičností a ideologickou zaslepeností až po čistý kariérismus nebo obavu z odvedení vědců na frontu. John Cornwell v této souvislosti hovoří o morálně-politickém problému či mementu i pro současné vědce „ve světle německé vědecké prostituce v první polovině dvacátého století […]“. Sám Jungk na sklonku života uznal, že se neblaze zasloužil o celosvětové rozšíření nepravdivé legendy o německých gentlemanech, kteří hrdinně vzdorovali Hitlerovi. Sebekriticky a s lítostí přiznal, že se nechal kromě jiného oklamat rozhovory s německými vědci, především s rafinovaným Carl F. von Weizsäckerem (otec Ernst byl válečný zločinec, bratr Richard byl posledním prezidentem SRN). Jungk měl před nimi obrovský respekt, nekriticky jim naslouchal a s důvěrou uvěřil i tomu, co mu v jednom dopise napsal Heisenberg, totiž že „,slušní lidé' na takové příšerné zbrani nechtěli a nemohli participovat“. Ve svých pamětech si Jungk rovněž posteskl nad tím, že „skutečná historie bohužel není historií nějakých posvátných legend a kladných hrdinů“.
Jestliže v knize Jungk kritizoval spojenecké vědce za to, že „sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali“, tak právě reálná hrůza, že by Adolf Hitler pod vedením geniálního Heisenberga mohl získat jaderné zbraně, byla jedinou motivací ke spuštění mamutího a extrémně riskantního uranového projektu Manhattan v roce 1942, jenž tehdy náležel do oblasti sci-fi. Mimo jiné to popisuje například Winston Churchill ve svých pamětech. Vzpomíná, že se s Franklinem D. Rooseveltem děsili toho, že by „nepřítel získal atomovou bombu dřív než my!“, což byl pro všechny spojenecké lídry a vědce (včetně emigrantů, jako byl pacifista Albert Einstein) „zlověstný výraz, příšerný a nepřirozený, který pomalu začínal pronikat do našich tajných dokumentů“.
Příčiny nezdaru nacistického Uranového spolku
Důvodů, proč se ve Třetí říši nepodařilo sestrojit funkční reaktor a atomové zbraně, byla celá řada. Jmenujme pouze několik z nich. Vzhledem k tomu, že se do začátku roku 1942 nacističtí pohlaváři včetně vědců domnívali, že válka bude krátká, jaderné zbraně a reaktor byly sice prioritně podporované, leč nebyly nezbytné. Počítalo se s tím, že budou zásadní až pro udržení vlády nad světem po válce. Když se posléze rozhodlo o tom, že v déle trvající válce se mají vědci intenzivně zaměřit především na sestrojení reaktoru, už tomu čas ani podmínky nepřály.
Čili navzdory velkému počátečnímu předstihu před spojeneckým uranovým výzkumem přestávaly být, v postupně prohrávané válce surovinové, výrobní, logistické a další, nutné podmínky pro tak náročný projekt dostačující. Současně práce vědeckých, výzkumných a technických týmů nebyla v nacistickém Německu manažersky precizně zkoordinována s vládní politikou a průmyslem. Sami němečtí vědci (zejména soutěživý Heisenberg) zásadně přecenili své teoretické, prakticky technické, experimentální a manažerské schopnosti. Například, kvůli nepřesným testům a osudovému nerozlišení čistého grafitu od ultra čistého grafitu, zůstali závislí na těžké vodě jako moderátoru (ke zpomalování neutronů štěpících jádra uranu) obtížně získávané z okupovaného Norska, nepodařilo se jim (zjevně) spočítat kritická množství štěpného materiálu uranu a plutonia, nenavrhli správné velikosti nebo hmotnosti materiálů a příslušenství potřebných pro fungující reaktor, dále Heisenbergova teoreticky nadaná skupina (sídlící hlavně v Lipsku na univerzitě a v Berlíně v ústavech Společnosti císaře Viléma) víceméně pohrdala mladým experimentálně zaměřeným týmem nacisty Kurta Diebnera (ten pracoval v Armádní výzkumné stanici v Gottow na jihu Berlína). Heisenberg nerad přiznával zásadní invence a příspěvky druhé skupiny. I kvůli tomu se uranový výzkum zpomalil.
Kromě toho významní němečtí vědci, akademici, umělci atd. trávili dost dnů v roce rovněž jako kulturní vyslanci na propagandistických návštěvách, respektive výjezdech po okupovaných zemích. Mezi nimi nechyběli z jaderných vědců samozřejmě Heisenberg, Weizsäcker a občas i Hahn (k němu podrobně zde). Jejich aktivity byly mnohdy dost necitlivé nejen vůči milionům mrtvých, nýbrž také vůči tamním kolegům nebo kamarádům, které se leckdy snažili přesvědčovat o kolaboraci s nacistickými vědci, neboť prý jedině Třetí říše zajistí ochranu před morem komunismu. Heisenberg, i další vědci dobře věděli, co za zvěrstva se děje v Polsku, a přesto odjel v prosinci 1943 na přednášku do Krakova a tam bydlel u generálního správce Polska Hanse Franka, spolužáka z gymnázia, tzv. polského řezníka a válečného zločince popraveného v Norimberském procesu.
Poválečné alibistické chování německých vědců
Je důležité upozornit na to, že poválečná kontinuita německých elit (politických, vojenských, právních, průmyslových, vědeckých a akademických), které velmi snadno prošly denacifikací, víceméně bránily desítky let (než doslova vymřely) tomu, aby došlo ke kritickému zhodnocení zločinné kolaborace tisíců vědců, techniků, inženýrů a pohlavárů výzkumných, průmyslových a veřejných společností s nacistickým režimem. Němci včetně uranových vědců si vzájemně psali denacifikační dobrozdání, svědčili v norimberských procesech i ve prospěch zjevných zločinců. Popírání nacistické minulosti se týkalo pochopitelně také Společnosti císaře Viléma, jež byla podle historiků křiklavým příkladem a „integrální součástí národně-socialistického systému panování: podroboval lidi uvnitř i vně Německa a kulminoval v genocidě a válce“. Prezidentem její poválečné nástupkyně Společnosti Maxe Plancka byl Otto Hahn. Z hlediska uvedeného se není čemu divit, že se archivy této instituce (nejen její!) otevřely až v roce 1997.
Jestliže se po válce spojenci a vědci z emigrace domnívali, že se především Hahn s von Lauem stanou ve vědecké komunitě „morálními lídry“, ukázalo se, že to „neměli nikdy v úmyslu“. Naopak prokázali výhradně „solidaritu s Němci skoro v každém stupni provinění a distancovali se od svých emigrujících přátel“. Historik John Cornwell o německých vědcích napsal, že „netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s režimem. Rozhodně se nepovažovali za nacistické vědce“. Souhrnně řečeno, lze i o ostatních kolaborujících vědcích bez rozpaků prohlásit to, co pronesl významný historik nacistické vědy Mark Walker ve své studii o Heisenbergovi, totiž že byl „vědomě, či nevědomě pro národní socialismus a německou válečnou agresi vyslancem dobré vůle. Nadále tak vlastně byl vědomě, nebo nevědomě vyslancem genocidy.“
Odpověď na to, zda by němečtí vědci poskytli Hitlerovi jaderné zbraně, pokud by je dokázali sestrojit, zůstává a zůstane zřejmě nezodpovězena. Autor článku se domnívá, že by je sice neradi, leč z čistě pragmatických důvodů poskytli. Ani atomoví vědci totiž nechtěli prohrát další světovou válku a opětovně být poníženi tak, jako tomu bylo po první světové válce kvůli Versailleské smlouvě. Navíc se děsili pomsty ze strany Sovětské armády a nastolení komunistické ideologie.
Autor: Filip Grygar, Katedra filosofie a religionistiky, Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice
Text vznikl ve spolupráci s časopisem Teorie vědy. Plné znění celého odborného článku si můžete přečíst zde.
Článek byl převzat z Portálu Vědavýzkum.cz, kde byl publikován dne 22. 6. 2023.
