Publikováno: 04.06.2026
Kdo v socialistickém Československu rozhodoval o reprodukci – ženy, lékaři, nebo stát? Projekt GA ČR Kontrolovaná reprodukce zkoumá dějiny antikoncepce mezi 50. a 90. lety 20. století, její výrobu, dostupnost i každodenní používání. O plánovaném rodičovství jako otázce zdravotní péče, populační politiky i ženských práv mluví v rozhovoru jedna z řešitelek projektu Mgr. et Mgr. Veronika Lacinová Najmanová, Ph.D.
O čem je váš projekt „Kontrolovaná reprodukce?“
Cílem našeho projektu je zkoumat, jak se v Československu ve druhé polovině 20. století měnil přístup k antikoncepci, a to především s důrazem na roli státu, na proces výroby a distribuce antikoncepce a na zkoumání antikoncepční praxe.
Proč jste se rozhodly zaměřit právě na antikoncepci v Československu mezi 50. a 90. lety 20. století?
Důvodů, proč jsme zvolily právě toto téma je několik. Můj osobní důvod je určitá fascinace tématem, kterou považuji za nezbytnou pro jakýkoliv výzkum a snaha rozšířit výzkumy, které jsem již v minulosti realizovala.
Hlavním důvodem je ale především skutečnost, že se jedná o téma, které dosud nebylo v našem prostoru téměř vůbec zmapováno. Zatímco jiná oblast reprodukčních práv, potraty a jejich dekriminalizace v socialistickém Československu, již byla v rámci řady výzkumů sledována, tak o antikoncepci či šířeji plánovaném rodičovství toho kupodivu příliš nevíme. Snahou výzkumu je tedy zaplnit „bílé místo“ a zároveň vytvořit potenciál pro komparaci situace v Československu se situací v jiných zemích východního bloku či Evropy obecně.
Jak se v tomto období měnil přístup státu k antikoncepci a potratům?
Co se týče potratů, tam se situace změnila zásadně především v roce 1957, kdy dochází k uzákonění tzv. potratů na žádost. Tato legislativní změna (zákon č. 68/1957) dala ženám možnost podstoupit potrat legálně a ve zdravotnickém zařízení, což byl velký rozdíl oproti předchozímu období, kdy samozřejmě k potratům také docházelo, ale vzhledem k jejich nezákonnosti, se tak dělo tajně, často za hrozných hygienických podmínek, a tedy s výrazně vyšším zdravotním rizikem.
Proč stát přistoupil k dekriminalizaci potratů právě touto cestou?
Dekriminalizace potratů nebyla v tomto období v tzv. Východním bloku ničím výjimečným. Základní motivací ve většině zemí byla právě snaha snížit negativní zdravotní dopady nelegálních potratů, které často způsobovali u žen neplodnost a umožnit rodinám lépe plánovat, kdy si dítě pořídí. Paradoxně tedy mělo povolení interrupcí vést v důsledku k vyšší porodnosti.
Jak s touto změnou souvisel zájem státu o antikoncepci?
Souvislost je zcela zásadní, dostupná a kvalitní antikoncepce měla být nástrojem k tomu, jak efektivně řídit reprodukci, bez nutnosti podstupovat potraty. Výroba i propagace antikoncepce byla proto ze strany státu od konce 50. let výrazně podporována. Československo vyvíjelo a vyrábělo vlastní antikoncepční prostředky podle zahraničních vzorů, a také systematicky mapovalo reprodukční chování obyvatelstva a hledalo cesty, jak v záležitosti plánovaného rodičovství, veřejnost co nejlépe edukovat.
Jaké metody antikoncepce lidé tehdy skutečně používali v každodenním životě a co jejich volbu ovlivňovalo?
Na to se právě náš výzkum pokusí odpovědět, protože jaká byla skutečná praxe vlastně stále přesně nevíme.
Jaké metody doporučovali lékaři a lékařky v počáteční fázi?
Co víme je, že lékaři a lékařky zpočátku doporučovali jako nejvhodnější metodu kombinaci bariérové a chemické antikoncepce, konkrétně použití okluzivních (vaginálních) pesarů společně se spermicidními gely či krémy. Jejich obliba ale pravděpodobně nebyla příliš velká, protože šlo o metodu uživatelsky ne zcela přívětivou, navíc se Československo často potýkalo s výpadky ve výrobě či distribuci těchto prostředků, takže byla v některých letech omezená jejich dostupnost.
Kdy se v Československu objevily modernější antikoncepční metody a komu byly určeny?
V polovině 60. letech se na československý trh dostává hormonální antikoncepce Antigest a nitroděložní tělísko DANA. I u těchto metod ale existovaly určité bariéry pro jejich uživatelky. Byly určeny primárně ženám, které už měly nejméně dvě děti nebo u kterých byly jiné sociální či zdravotní motivy odůvodňující předpis těchto metod. Nevíme, jak přesně tato omezení fungovala v praxi, ale podle příslušných norem, neměly být tyto “moderní metody” určeny všem ženám. U hormonální antikoncepce navíc panovala zpočátku velká nedůvěra ze strany mnoha lékařů, především vůči možným nežádoucím účinkům.
Jaké další metody byly podle dobových výzkumů rozšířené?
Z dobových sociologických a demografických výzkumů dále vyplývá, že oblíbenou kontracepční metodou byla tradiční metoda přerušované soulože (coitus interruptus), rozšířené bylo také používání prezervativů, i u nich ale byly ještě v 70. letech problémy s kvalitou a dostupností.
Z jakých pramenů a zdrojů vycházíte?
Výzkum kombinuje analýzu archivních zdrojů a dobové literatury s dotazníkovým šetřením a orálně historickými rozhovory. Chceme využít co nejširší spektrum pramenů, abychom mohli postihnout možné rozpory mezi snahou státu a lékařských autorit prosazovat určitou linii plánovaného rodičovství a konkrétní praxí, tedy tím, jak společnost na tyto snahy reagovala.
Proč je pro váš výzkum důležité propojit archivní materiály s výpověďmi pamětníků?
Archivní materiály totiž jen částečně odhalují skutečnou antikoncepční praxi. Právě ta bude ve výzkumu představovat největší výzvu, protože jsme si samozřejmě vědomy, že užívání antikoncepce je téma značně osobní, a proto nebude snadné nalézt dostatek narátorů a narátorek, kteří budou ochotni se o svou životní zkušenost v této oblasti podělit. Proto také chceme tyto hlubší rozhovory kombinovat s dotazníkovým šetřením, které by mělo umožnit sesbírat větší množství dat.
V čem mohou být vaše zjištění podnětná pro dnešní debatu o reprodukčních právech, zdravotní politice a našem pohledu na komunistickou minulost?
To je skvělá otázka, protože když jsem zmiňovala, proč jsme si toto téma zvolily, zapomněla jsem říct, že jedním z důvodů bylo také to, že ho považujeme za velmi aktuální. Před deseti lety, kdy jsem se začínala tématu věnovat při psaní disertační práce, jsem se domnívala, že píšu o něčem, co už máme za sebou – antikoncepce je dnes přece široce dostupná, možnost umělého přerušení těhotenství máme v našem prostředí od konce 50. let, cílů bojovnic za reprodukční práva tedy bylo dosaženo. Vývoj posledních let ale jasně ukazuje, že to tak není a různé formy omezování a restrikcí v oblasti reprodukce, které vidíme v zahraničí, ukazují, že tato práva ani dnes nejsou samozřejmostí.
Jak může historický výzkum antikoncepce pomoci porozumět současným debatám?
Doufám, že náš výzkum, který chce sledovat mimo jiné i to, jak se otázka reprodukčních práv prolínala se zájmy státu, především s jeho populační politikou, může pomoci v pochopení toho, proč v 21. století dochází opět k určitém regresu v této oblasti a ozřejmí jaké motivy se mohou skrývat za zdánlivě bohulibým zájmem o blaho žen či o prospěch celé společnosti.
Text: Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová
Projekt Controlled Reproduction? State Policy and Contraceptive Practice in Czechoslovakia from the 1950s to the 1990s. Grantová agentura ČR
