Publikováno: 26.01.2026
Jak může historie krajiny pomoci řešit dnešní sucho a povodně? Projekt Voda v pohybu propojuje humanitní, technické i přírodovědné obory v jedinečném mezioborovém výzkumu, který se zaměřuje na vztah člověka, vody a krajiny v dlouhodobé perspektivě. Jde zároveň o vůbec první ze dvou projektů TA ČR, které Fakulta filozofická Univerzity Pardubice získala. O tom, proč bez historického a společenského kontextu nelze navrhovat funkční opatření proti dopadům klimatické změny, mluví v rozhovoru hlavní řešitel projektu, profesor Martin Čapský.
O čem je projekt „Voda v pohybu“ a jak souvisí s aktuálními problémy, jako jsou bleskové povodně a sucho v krajině?
Náš projekt se zaměřuje na výzkum proměn kulturní krajiny v různých časových vrstvách a také výzkum způsobů, jakým společnost v těchto krajinách zacházela s vodou. Důležitou součástí projektu jsou i výzkumy postojů současných obyvatel vůči důsledkům klimatické změny a současně integrace navrhovaných opatření do dlouhodobých strategií Pardubického kraje — například v cestovním ruchu.
Z jakých finančních zdrojů je projekt podpořen a kdo na projektu participuje?
Po formální stránce je projekt „Voda v pohybu“ projektem podpořeným Technologickou agenturou České republiky (TA ČR) v rámci výzvy směřující k rozvoji aplikovaného výzkumu humanitních a sociálních věd.
Jedná se o projekt jedinečným způsobem mezioborový, spolupracují na něm hned tři fakulty naší univerzity. Fakulta filozofická, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta chemicko-technologická. Spoluřešitelem je pak Univerzita Karlova, resp. její Právnická fakulta. Rád bych tuto skutečnost vyzdvihl hned v úvodu našeho rozhovoru, neboť se nám podařilo navázat unikátní spolupráci specialistů různých oborů nejen v rámci naší univerzity, ale (pokud mohu soudit na základě posudků projektu) i v republikovém měřítku.
Co Vás inspirovalo při výběru tématu tohoto projektového záměru?
O obecných dopadech klimatické změny dnes už stěží můžeme pochybovat. Mezi důsledky, které vnímáme na základě naší vlastní zkušenosti, lze zařadit stoupající průměrné teploty v průběhu zimních i letních měsíců, vysychání lesů provázené invazí dřevokazných škůdců, invazní pohyb řady mediteránních živočichů do Střední Evropy a také obecný úbytek srážek, který se projevuje v poklesu hladiny spodních vod a viditelně také v obecném úbytku vody v našich potocích či řekách. Měnící se klima pak vede k vysychání půdy, která následně ztrácí schopnost vsakování většího množství vody během přívalových dešťů, a voda, kterou bychom potřebovali zadržet v krajině, z krajiny rychle odtéká a na své cestě vyvolává povodně.
Jak řešit tyto problémy?
Potřebujeme vodu zpomalit a zadržet, abychom předešli povodním na straně jedné a současně umožnili její absorbování v krajině, protože tam nám voda chybí. Mezi přírodu nejméně zatěžující opatření počítáme obnovování říčních niv, území, na které se může přívalová voda rozlít bez větších škod nebo obnovu či budování rybníků, které mohou část vody zachytit. Místo velkých vodních děl s vysokou retenční schopností tak dnes odpovědné orgány sázejí spíše na zabrzdění a rozptýlení vody v krajině prostřednictvím mnohačetných malých úprav, které ale v posledku zadrží více vody než velké stavby. Jde o jednodušší opatření a co se týče realizace pochopitelně také levnější. Samozřejmě, že ne vždy to jde.
Je cílem projektového záměru implementovat získané poznatky do praxe?
Náš projekt není projektem, který by měl vyústit v návrhy, nebo dokonce k realizaci některých stavebních úprav v naší režii. Směřujeme k jinému cíli. Hovoříme-li o obnově „přirozeného fungování krajiny“ například prostřednictvím budování biotopů, musíme si položit otázku, o jaké krajině vlastně hovoříme. Máme na mysli krajinu intenzivně zemědělsky využívanou ve 20. století, krajinu s mnoha rybníky 16. století nebo krajinu ještě starší? Kulturní krajinu, tedy ovlivněnou lidskými zásahy, nelze oddělovat od struktury osídlení a nároků, které toto osídlení vyvolává. Žádné vodní dílo navíc nemůže existovat jenom samo o sobě, s jedním účelem. Podmáčené louky a lužní lesy minulosti sloužily současně jako místo produkce dřeva z rychle rostoucích dřevin. Byly součástí cyklického modelu venkovského hospodaření. Co bude s podobným prostorem dnes? Zaroste houštím? Uchová si poté ještě svoji retenční schopnost, kvůli které jsme jej vybudovali? Nestane se páchnoucí lagunou odpuzující turisty místo, aby je lákal k návštěvě? Shrnu-li tedy podstatné, v našem projektu nám jde o zkoumání různých časových vrstev historické krajiny ve vztahu k osídlení, identifikaci prvků, které mohou být využity pro zadržení vody v krajině, a jejich dalšího využití, například pro rekreační účely. Současně nás zajímají postoje lokálních komunit ke změnám v jejich okolí.
Proč je pro pochopení dnešní krajiny důležité zkoumat historii rybníků a proměny osídlení na venkově?
Kulturní krajina se neustále mění. Někdy může jít o změnu radikální, jakou bylo vybudování pardubické rybniční soustavy, nebo může ke změnám docházet pozvolně. Mimochodem, masivní zakládání rybníků proniklo v 16. století i do lidových pranostik, predikujících konec světa. Rozhodně nebylo přijímáno jednoznačně pozitivně – zejména poddanými. Rybniční soustava vedla ke změně oběhu vody v krajině, a to vlastně hned dvakrát. Při jejím vybudování a posléze při postupném rušení a proměně dna rybníků v pole v 18. století. Mezitím se ale na hráze přesunuly mnohé cesty a hráze s výpustěmi tak zůstávají hojně zachovaným krajinným prvkem.
To, o čem mluvíte, je „vodní“ dědictví středověku a raného novověku, jak ale poznamenala hospodaření s vodou doba nedávná?
Dvacáté století zase přineslo masivně prováděné meliorace, aby už na začátku poslední třetiny téhož věku začaly vznikat projekty opačné – systémy závlah, které měly využívat vodu z labského koryta. Rybníky nebyly samostatnými stavbami, ale svůj (ekonomický) užitek prokázaly především jako součást širšího vodního díla zahrnujícího v někdejším středním Polabí vybudování tzv. Opatovického kanálu, který propojoval značnou část těchto děl. Při obnově rybníků si tak musíme klást otázky o podmínkách jejich provozu, nákladech na udržování a (na to nelze zapomínat) také o ekonomickém zhodnocení. Nemusí přitom jít pouze o klasické rybniční hospodaření, ale též o prostředky přivádějící cestovní ruch. To vše se přitom odehrávalo a odehrává v krajině, kterou počítáme v rámci českého území mezi nejhustěji osídlené.
Jak spolupracují v projektu odborníci z humanitních, technických oborů a enviromentálního inženýrství – a co může takové mezioborové spojení přinést nového?
Přiznám se, že mám upřímnou radost z pracovních workshopů, setkání otevřených i mimo pracovní tým, na kterých se podrobněji seznamujeme s našimi pracovními metodami a předpokládanými oblastmi výzkumu. Své metody nám představili antropologové, historici či kulturní geografové a čekají nás vystoupení kolegů specializujících se na environmentální dimenzi dopravy či nápravy ekologických škod. Stále silněji pociťujeme, že tato spolupráce přináší výsledky v podobě jinak kladených otázek, než jaké si pokládáme v našich oborových bublinách, a hlavně jsme schopni místním samosprávám, se kterými spolupracujeme, zprostředkovat expertní stanoviska různých oborů. O přímých výsledcích budeme moci hovořit později, ale třeba už nyní začínáme připravovat další TAČR projekt -— opět multioborový, ve kterém už můžeme využívat nabyté zkušenosti a také se vzájemně upozorňovat různé dimenze problému, kterému se chceme věnovat.
Jak konkrétně může historické poznání a váš výzkum pomoci starostům, obcím a venkovským komunitám při rozhodování o opatřeních proti dopadům klimatické změny?
Naším partnerem v projektu je Institut environmentálních studií a aplikací Pardubického kraje, díky jehož vstřícnosti můžeme čerpat i z jeho zkušeností. Ukazuje se, že sebelépe navržené protipovodňové opatření (po technické stránce) může snadno ztroskotat na odporu jedné či více osob, které znemožní jeho realizaci. V tomto směru bychom se mohli poučit ze zkušeností západoevropských zemí, ve kterých stavebním realizacím předchází výzkum expertů z humanitních či sociálních věd, kteří analyzují na základě různých kritérií možnosti dosahování koncensu místních komunit s plánovanou stavbou a jeho podmínek.
V zahraničí má komunikace s komunitami podstatně delší tradici než u nás, odpoví projekt na otázku, jak se s tím vypořádat v našem geografickém prostoru?
Ve vybraných obcích plánujeme provést podobné výzkumy, které budou analyzovat předpoklady pro dosažení koncensu při zohlednění sociální skladby komunity a třeba i působení místních spolků apod. Před často zdvíhané silové řešení (nucených výkupů půdy), bychom rádi předsunuli přípravu lokálních komunit na zamýšlené změny a snahu o nalezení konsensu. Opět ale nejde o náš výmysl, pouze se snažíme přiblížit k trendům, které jsou v západních zemích obvyklé.
V čem vidíte největší přínos projektu pro Pardubický kraj a jak by se mohly výsledky projevit v každodenním životě jeho obyvatel?
Myslíme si, že můžeme přispět k naplňování strategií rozvoje prosazovaných politickou reprezentací Pardubického kraje a spoluvytvářet pro jeho obyvatele lepší místo pro život. Nechtěl bych ale, aby závěr našeho rozhovoru vyzněl příliš obecně. Představte si, že je horký letní den a vy se můžete rozhodovat, zda sednete na kolo a bezpečně se vydáte po vytyčené cyklostezce. Zvolíte si směr buď k rekreační zóně s koupáním vybudované v místech někdejších pískoven nebo raději zvolíte zastíněnou cyklostezku kolem Chrudimky s informačními tabulemi, které Vás upozorní na zdejší památky či rostliny a živočichy. Představte si, že se někdejší betonové protipožárních nádrže podaří proměnit na biotopy, aby bylo možné kam se projít s kočárkem nebo na hřiště s malými dětmi, aniž byste museli opustit vesnici, kde žijete. Představme si, že nárazové přívaly vody zpomalíme jejím rozptýlením v krajině a její vegetace bude současně pomáhat ochlazovat vzduch. K tomu všemu ale bude třeba lépe poznat důsledky lidských zásahů do krajiny i ve zdánlivě vzdálených dobách a pochopit, že žádné opatření nemůže fungovat samo o sobě a ani bez jeho přijetí komunitou.
Text: Hana Stoklasová, Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová, archiv Martina Čapského
Projekt Voda v pohybu. Nakládání s vodou a jeho role při formování kulturní krajiny od pozdního středověku po současnost. SIGMA - 10. VS, DC3.
