Published: 10.03.2021
Katedra filosofie a religionistiky každoročně připomíná smutné výročí 10. 3. 1959, kdy armáda Čínské lidové republiky (ČLR) krvavě potlačila povstání Tibeťanů ve města Lhasa, sídle Dalajlamy.
Po tomto aktu nastala tvrdá represe ze strany ČLR, v jejímž důsledku odešlo přibližně 150 000 Tibeťanů do exilu, mezi nimi i současný 14. dalajlama a odhadem milion Tibeťanů přišlo o život buď ve vězení nebo v důsledku nucených prací. Od té doby zavádí ČLR ideologii eliminace tradiční tibetské kultury jak jejím systematickým vyhlazováním například ničením buddhistických chrámů, tak přesídlováním Chanů a jiných etnik na tibetská území.
Letos z důvodu pandemie viru SARS-Cov-2 není možné uskutečnit setkání před budovou G, jak bylo zvykem, a slavnostně vyvěsit tibetskou Vlajku sněžných lvů na Universitě Pardubice. Proto oslovujeme čtenáře touto cestou. Rádi bychom upozornili na dva inspirativní přístupy, které nám Tibet ukazuje.
Tibetská exilová vláda aktivně upozorňuje na porušování lidských práv a demokratických principů v geopolitické sféře vlivu Číny. Jedná se například o tzv. převýchovné tábory pro Ujgury, Kazachy a další, nebo o vyjádření podpory té části obyvatel Hongkongu, která se obává ztráty autonomie na centrální vládě v Pekingu a která volá po dodržování demokratických principů. Dále Tibet např. podporuje prezidentku Tchaj-wanu Cchaj Jig-wen, která usiluje o ne-li samostatnost Tchaj-wanu na ČLR, tak alespoň o zachování současné autonomie.
Na těchto a dalších příkladech vidíme, že Tibet není ke světu lhostejný. To je první z vlastností, ve které nám jde Tibet příkladem: Zabývat se nejen svými problémy, ale upozorňovat na porušování práv i jinde, a také vyzdvihovat úspěchy nejen své, ale i ostatních. Tento přístup připomíná slova Šántidévy, starého buddhistického učence, kterého současný dalajláma často uvádí jako svou inspiraci. Šántidéva napsal, že úsilí je snaha o dobro a protikladem úsilí je lenost. A dále, že lenost se rodí z lhostejnosti k utrpení. Nebuďme lhostejní k utrpení a snažme se jednat tak, aby se utrpení zmenšovalo.
Tím se dostáváme k druhé inspiraci. Tibeťané jsou aktivní ve snaze o nalezení konstruktivního řešení vlastního postavení, a to jak na politické úrovni ve vztahu k ČLR, tak na osobní úrovni týkající se otázky, jak se vypořádat s utrpením, které kvůli exilu zakouší.
Co se týká politiky, hlavním projektem Tibetské exilové vlády je „Přístup Střední cesty“ vycházející z buddhistické metody vyhýbání se extrémům a praktikovaní střední cesty mezi nimi. V případě politiky jsou ony extrémy na jedná straně úplné zapojení do ČLR, na straně druhé naprostá samostatnost. Tibet požaduje spojení tradičních tibetských území v jeden celek a následnou autonomii pro tento region s garancí ochrany tibetských tradic, jazyka a životního prostředí. Což ostatně deklaruje již ústava ČLR ve vztahu k menšinám.
Na osobní úrovni je obdivuhodné sledovat, jak Tibeťané nahlíží na svět bez nenávisti. Pro nás je vzkypění frustrace, vzteku a agrese až téměř přirozenou reakcí na takové utrpení, jaké tibetský lid zakouší. Avšak v projevech tibetských autorit tento negativní přístup nevidíme. Nemluví o něm ani exilová vláda, ani ti, kteří se usadili v některé ze Západních zemí. Veškerá snaha je zaměřena na zvládnutí situace bez použití násilí nebo jiných prostředků, které by jen zvětšily již tak velké utrpení. To je druhá inspirace, kterou nám Tibeťané ukazují: konstruktivní a praktické řešení problémů, kterým čelíme.
Nepohlížejme na Tibeťany s lítostí či lhostejností; nepodléhejme představě, že náš postoj nic nezmění. Není to pravda, protože mění nás. Doufáme, že uvedená ohlédnutí poslouží laskavému čtenáři jako střípky k budování názoru na svět kolem nás a že tomuto procesu z části pomůže moudrost starého a stále živého Tibetu.
