Nezapomeňte si nově nejen na studijní oddělení, ale také na zkoušky, státnice, promoce, konzultaci nebo jednání na univerzitě vzít roušku. Je to nová povinnost, kterou vyvolala zhoršující se epidemiologická situace v České republice.

Podle nejnovějšího opatření Ministerstva zdravotnictví ČR můžete od 10. 9. 2020 vstoupit do všech vnitřních společných prostor univerzity pouze s ochrannými prostředky dýchacích cest.Další informace a výjimky, na které se tento zákaz nevztahuje, hledejte v Mimořádném opatření ministerstva.

Ústav historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice zakládá v roce 2020 pro zájemce z řad studentů středních škol Klub mladých historiků.​

• Na schůzkách Klubu si studenti pod vedením historika Františka Šebka osvojí základní metody historikovy práce.  
• Seznámí se s pomocnými vědami historickými (paleografie, chronologie, genealogie, heraldika ad.) a se zajímavými historickými dokumenty.
• Členství v klubu studentům  vydatně napomůže s přípravami na maturitu z dějepisu či na přijímací zkoušky na vysokou školu.
• Členové Klubu navíc poznají prostředí Univerzity Pardubice, zavítají do Státního okresního archivu, či do Pardubického zámku a navštíví tam prostory, které jsou veřejnosti běžně nepřístupné.
• Členství v Klubu je dobrovolné a bezplatné. Intenzita zapojení do činnosti Klubu bude záležet na zájmu a zaujetí každého člena.

Schůzky Klubu se budou konat v prostorách pavilonu EB Univerzity Pardubice v období od 8. října 2020  do 15. března 2021, a to každý čtvrtek od 16:30 do 18:30 hod.

Další informace poskytne zájemcům podle potřeby vedoucí Klubu PhDr. František Šebek (frsebek@seznam.cz).

Vyplněné přihlášky odesílejte do 21. 9. 2020 e-mailem na adresu frsebek@seznam.cz.

Informace pro studenty končící v magisterských oborech

ABSOLVENTSKÁ MEDAILE

Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

Od roku 2007 připravila FF UPa absolventské medaile s motivem fakulty na straně lícní a symbolikou celouniverzitní na straně rubové. Autorem výtvarného návrhu je přední český medailér akad. Sochař Zdeněk Kolářský.

Medaile o průměru 30 mm je vydána v pěti verzích, odlišených použitým materiálem. Magisterská medaile je postříbřená.

Medaile nejsou volně v prodeji, právo k odběru po jednom exempláři (podle dosažené kvalifikace) získávají pouze absolventi FF UPa.

Po zdárném složení zkoušky získáte právo k odběru dané verze medaile.

Cena absolventské magisterské medaile a k ní náležející etue byla stanovena ve výši 550,- Kč.

Medaili můžete objednat a zakoupit na děkanátu FF 12. p. u pí. Jančaříkové, tel. 466 036 226, mail dita.jancarikova@upce.cz

Vážená uchazečko, vážený uchazeči,

s ohledem na vývoj šíření koronaviru Vás žádáme o dodržování níže uvedených hygienických opatření při zápisech ke studiu ve dnech 24. – 26. 8. 2020:

•  u vstupu do posluchárny proveďte dezinfekci rukou,

• po celou dobu zápisu do studia mějte zakrytá ústa a nos rouškou,

• používejte vlastní psací potřeby

Děkujeme za respektování výše uvedených pravidel,

Studijní oddělení Fakulty filozofické

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice se plně ztotožňuje s prohlášením České konference rektorů k situaci v Bělorusku.

Prohlášení České konference rektorů k situaci v Bělorusku

Praha, 18. srpna 2020

Rektorky a rektoři vysokých škol České republiky, členové České konference rektorů, sledují s velkým znepokojením poslední události v Bělorusku, kde dochází k perzekuci běloruských občanů usilujících o svobodu a demokracii.

Toto neblahé dění postihuje k naší velké lítosti i akademické pracovníky a studenty vysokých škol. Jako projev solidarity s běloruskými vysokými školami a jejich studenty se vysoké školy České republiky budou snažit navrhnout relevantní stipendijní programy pro tamní zájemce o studium v České republice. Konkrétní podoba a rozsah programů budou zveřejněny co nejdříve, v nejbližších týdnech.

Musíme se spolu s ostatními státy, členy Evropské unie, zasadit o to, aby se Bělorusko neocitlo v situaci Československa roku 1968, ale aby se mohlo vydat cestou svobody, kterou jsme zažili až v roce 1989 a naštěstí zažíváme dosud.

V Praze dne 18. srpna 2020

Za Českou konferenci rektorů

Prof. Ing. Petr Sklenička, CSc.

předseda České konference rektorů

„Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených,“ říká Marie Macková

Letní dvojčíslo Koridoru se věnuje možnostem trávení volného času. A běh, o němž se hojně píše v jeho první části, stejně jako sport obecně, představují pouze jeden z celé řady způsobů. Bavit se totiž samozřejmě můžeme i pasivně, tedy fyzicky pasivně. Protože mysl při četbě pasivní rozhodně není. Své o tom ví Marie Macková, která je nejen čtenářka, ale i spisovatelka: na kontě má několik odborných monografií, celou řadu spoluautorství a v neposlední řadě tři čtivé historické detektivky.

Z nich první vyšla v roce 2015, druhá v roce 2017 a zatím poslední titul, nesoucí název Příběh falešného copu, vyšel v lednu tohoto roku. Nasmlouvaná autorská čtení stihla autorka pouze v Ústí nad Orlicí, zbytek překazila krizová situace týkající se koronavirové pandemie. Proč se Marii Mackové říká „hylvátská Agatha“, jaký je její detektiv Eduard Plischek a jaký má vztah ke čtení a literatuře? Nejen o tom jsme si povídaly u odpolední kávy.

Paní docentko, vy jste historička, učitelka a spisovatelka v jednom. V které z těchto „rolí“ se cítíte nejlépe a proč?

Historička jsem vzděláním, dlouholetou praxí, a tak vlastně řemeslem. Je to dobrý základ, od kterého se ostatní odvíjí. Na pedagogickém působení oceňuji možnost být blízko studentskému nadšení a neotřelým nápadům některých z nich. A psát je báječná zábava.

Jaké neotřelé nápady máte třeba na mysli?

Odborné – tedy pohled na problém nezatížený určitým stereotypem. I za cenu toho, že některá taková odvážná verze ve svém důsledku vede pouze k diskuzi, k vyjasnění názorů.

Inspirují vás některé takové nápady i při vlastní tvorbě?

Nápad zásadně vždycky nechávám jeho autorovi, někdy nestíhám realizovat ani své vlastní. Ale když se daří rozvíjet, je příjemné to pozorovat.

A jak jste se k psaní vlastně dostala? Tíhla jste k němu od malička?

Odborné texty píšu od studentských let, to je součást práce historika a připouštím, že mě to ještě nepřestalo bavit. Na beletrii došlo podstatně později, i když který student si nezkusí napsat něco víc než jen povinné kompozice z jazyka mateřského, případně jiného?

Lze tedy říci, že se vaše spisovatelská praxe prolíná s praxí historičky a pedagožky?

Vzhledem k tomu, že jsem si oblíbila žánr historická detektivka, či dobové krimi, jak je to aktuálně avizováno, tak to s výzkumnou rovinou mé práce souvisí. Přinejmenším mám k dispozici slušnou znalost dobových reálií a v tomto smyslu se snažím nevodit čtenáře za nos. Kromě toho se musím umět dívat na každý „příběh“ v dlouhém trvání. Pedagogická práce je trochu něco jiného, její cíl je přesně daný: přednáším dějiny správy a některé z tzv. pomocných věd historických.

Máte pravdu v tom, že spisovatel by měl rozumět tomu, o čem píše – ideálně tedy, když píše přímo o svém oboru. Podněty a témata k psaní knih tedy čerpáte z vlastní praxe a bádání?

Dějiny finanční správy 19. století jsou mým oblíbeným a hýčkaným výzkumným tématem a „velký detektiv“ v mé beletrii je komisař finanční stráže, takže jedna částečka z toho už tehdy značného kolosu finanční správy habsburské monarchie. Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených, jejichž vzlety a pády se dají dohlédnout pouhým okem a jejichž otisk boty možná zůstal kdesi na polní cestě nebo břehu řeky.

S takovými hrdiny se čtenář snadno ztotožní… Myslíte, že je to pro čtenáře důležité?

Otázka patrně víc pro čtenáře než pro autorku. Osobně v roli čtenáře preferuji zvědavý odstup ve smyslu: „To jsem zvědavá, jak se z toho dostaneš!“ Nebo pozici vzdáleného pozorovatele. Pro případ, že by mi hlavní padouch připadal přece jenom příliš sympatický.

Jaký je váš hlavní hrdina – komisař Eduard Plischek? Jaký je to druh vyšetřovatele? Spíš jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot?

Je to můj „velký detektiv“. Figura komplet vymyšlená, proto jednoznačně kladná. Ačkoliv patří do 19. století, tak není čistý individualista. Je svázán předpisy sboru finanční stráže – mimochodem skutečnými – a překračovat je umí a chce jen zřídka, když se situace vyhrotí. Takže z uvedených světových kolegů shodné rysy nemá ani s jedním, i Poirot je větší individualista.

Hovoříte o svých knihách i s žáky? Když to řeknu úplně obyčejně: Řada pedagogů publikuje, ale mnoho jich nepíše zábavné a čtivé detektivní romány. Kdyby mě někdo takový učil, zřejmě bych tím byla fascinována.

Udělat seminář z vlastních detektivek bych pro mé studenty, ať už historiky nebo archiváře, uměla, ale oni musí proniknout do dějin nejprve z úplně jiné roviny, berou-li to řemeslo opravdu poctivě. Beletrie tohoto typu může být zábavnou nadstavbou, která přijde až ve značně pokročilém stádiu koexistence autora s výzkumem. Se svými současnými studenty raději diskutuji o své odborné tvorbě. Ti, kteří již dostudovali, se občas na téma detektivek ozvou a je to z mnoha důvodů neobyčejně příjemná zpětná vazba, které si moc vážím.

Vaše detektivní příběhy jsou plné historických informací. Čtenáře tak obohatí nejen o zážitek z četby samotné, kromě toho se může i mnohé dozvědět. Je to jeden ze záměrů, s nímž knihy píšete? Bavit a zároveň populární formou učit o historii?

Tohle je velmi záludná rovina: všichni autoři historických románů i detektivních a kriminálních příběhů zasazených do minulosti vlastně vytvářejí paralelní historii. I ti, kdo úzkostlivě dbají na autenticitu reálií. Na druhou stranu má každý z nás právo na určitou míru autorské licence. Já například v jejím rámci vymýšlím konkrétní lidičky - neměním ani nedomýšlím životy obecně známých osobností -, které ale zároveň nutím přemýšlet tak, jak to obvykle dělalo „mé“ 19. století. Aby ze všeho nezbyla jenom více či méně atraktivní kulisa. Poučení? Fakticky by v tom taková rovina být mohla, ale populární forma poučení o historii by podle mého názoru měla vypadat jinak.

Historické detektivky, odborné monografie. Knih máte na svém kontě poměrně dost. Kolik přesně?

Samostatných odborných monografií mám doposud na svém kontě jedenáct, spoluautorství je podstatně víc. Historické detektivky jsou tři.

Kterou z vydaných detektivek máte nejraději?

Nemám mezi nimi žádného výrazného favorita, ke všem se hlásím. Ovšem v roce 2010 vyšla knížečka Tajemství správce Riedera, kde jsem se pokusila spojit několik rovin bádání a přidala své vlastní, úplně nové pověsti. Trochu hůř se takový útvar zařazuje do literární klasifikace, ale považuji ho za komplexní, srozumitelný a příjemný. Kromě toho se nedávno tato práce stala citovaným základním motivem pro paralelní odbornou studii publikovanou v prestižním domácím vědeckém časopise. Myslím, že ten nápad nebyl marný.

To je ohromný úspěch. V návaznosti na to: Víte, že se vám přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo „hylvátská Agatha“?

Přezdívku v souvislosti s Ústím slyším poprvé, ješitné části mého já velmi lichotí, ale objektivně vzato: na tuhle paní autorku nemám (úsměv). Ovšem patřím ke skalním fanynkám slečny Marplové a k některým textům Agathy Christie se umím opakovaně vracet a vychutnávat si je.

To máme podobné. Jen já vždycky preferovala spíše Hercula Poirota. Vy sama tedy zřejmě čtete ráda.

Vášnivou čtenářkou jsem od té doby, co jsem aktivně i pasivně zvládla abecedu. Někdy to hraničí se závislostí na písmenkách (úsměv).

A jaké knihy čtete nejraději? Jsou to detektivní romány?

Některé odborné práce stále čtu s velkým potěšením a nepovažuji to za úmornou práci. Z detektivek si vybírám spíš klasiku a ty přemýšlivější, naopak moc nemusím ty prvoplánově akční a noir. Mám ráda cestopisy a reflexe krajiny ze všech dob, „zvířecí“ povídky, humor typu pánů Jirotky nebo Horníčka, a další a další.

Co je podle vás hlavním přínosem četby?

To může být podle mne velice různé: do textů jsou zaklety základní principy víry, morálky i vědění. Jiné texty mohou být prostředkem k odreagování, k úniku od reality i k pouhému nezávaznému brouzdání někde v příjemnu.

Vy sama také učíte. Přicházíte do styku s velkým množstvím lidí, studentů. Myslíte, že mládež čte?

Student je z podstaty věci tvor čtoucí: někteří to dělají dobrovolně a nadšeně, někteří pragmaticky, neb se to po nich žádá, ale se slušnými výsledky, jenom zlomek se s četbou pere. Myslím, že to ale tak bylo vždycky.

A nyní mimo studentské lavice – znám spoustu lidí, kteří nečtou vůbec. Tvrdí, že je čtení nebaví. Co byste jim poradila? Proč by měli dát čtení šanci?

Osobně si neumím představit člověka, který nečte: naše civilizace je založena na znalosti čtení a pokud možno i psaní. Většinu informací získáváme právě tímhle způsobem, a informace jsou dnes jedním z nejcennějších artiklů. Neznalost některých informací může omezovat, v případě jiných to pak může vyloženě škodit, ale každý je i v tomto směru odpovědný sám za sebe a mimo jiné i tímto aspektem o sobě dává cosi vědět. Vždyť i vyjádření na nejrůznějších sítích, ba pouhá sms je jistý druh textu, který je třeba si přečíst, ale především ho analyzovat a pochopit, to za nás žádná technologie neudělá.

Myslela jsem vyloženě čtení knih.

Pokud máte na mysli beletrii, resp. čtení pro zábavu, není třeba nikomu nic vnucovat: to jenom o hodně přichází každý, kdo se takhle rozhodl (úsměv).  Ale v rovině čisté zábavy si takové odmítnutí představit umím: mě například nebaví sjíždět na lyžích nebo něčem podobném sjezdovky plné lidí, nevidím v tom smysl, nedělám to a někomu se proto mohu zdát divná.

Já také nelyžuji, takže mi divná rozhodně nepřipadáte (smích). Nějaké slovo na závěr?

Všem statečným, kteří dočetli až sem, děkuji.

doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.

Píšící historičce, pedagožce a archivářce Marii Mackové se přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo také „hylvátská Agatha“. Ačkoliv ona sama přirovnání ke známé „dáme zločinu“ skromně odmítá, na kontě má několik odborných monografií a tři historické detektivní romány. Na mnoha dalších historických pracích se podílela jako spoluautorka. Marie Macková se narodila v Lanškrouně, studovala na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 1993-2001 působila jako ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí a od roku 2001 je pedagožkou Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Zaměřuje se především na 19. století a v tomto kontextu se zabývá regionální historií okresu Ústí nad Orlicí, dějinami správy, také církevními a vojenskými dějinami, dějinami Němců v Čechách a historií tabákového průmyslu v habsburské monarchii. Odborné znalosti čtivou a zábavnou formou promítá do své beletrie.

Rozhovor byl převzat z magazínu Koridor

autorka: Kateřina Hájková / foto: Petr Wagenknecht

Koridor

Málokdy se stane, aby bakalářská práce byla natolik úspěšná, že ji autor může vydat knižně. Když se to povede? Je z toho třeba knížka o jednom z cimrmanologů, herci a prozaikovi Miloni Čepelkovi. Autorka, absolventka Fakulty filozofické Martina Hlaváčková, je z Opočna, on vlastně také, i když se narodil v Pohoří a do šesti týdnů zde žil. Protože to má takhle napůl, vznikla kniha Opočeňák z Pohoří.

Miloň Čepelka a Divadlo Járy Cimrmana – to je vlastně fenomén. Společně se Zděňkem Svěrákem patří k posledním žijícím členům (tedy těm původním). Bylo jeho vyprávění úsměvné?

Určitě ano. O vtipné momenty nebyla nouze. Nevím, jestli to tak vnímám jen já, ale humor pana Čepelky je jaksi mile ironický, poněkud břitký.

Půlstoletí hereckého přátelství. Napadlo vás, že byste oslovila Zdeňka Svěráka, jak toho Opočeňáka vlastně vidí on sám?

Napadlo mne to před lety v souvislosti s takzvanou metodou sněhové koule v orální historii. Bylo tam více osob, které bych teoreticky mohla oslovit za účelem získání dalších interview k bakalářské práci. Ale asi mi bylo příjemnější vsadit vše na jednu kartu. Ačkoliv si pana Svěráka velmi vážím a je mi sympatický.

Kolega Svěrák řekl, že Miloň je spolehlivý jako hodinky Prim. Víte, jak to myslel?

To se musím smát, pokud to tedy Zdeněk Svěrák myslel tak, jak vnímám spolehlivost Primek já. Klasické Primky jsou kouzelné, ale nenosím je, jsem líná natahovat a všude bych byla pozdě.

A taky řekl, že je nejlepší v rolích vzdálených jeho charakteru. Často hrál ženy.

Pan Čepelka k těm ženským rolím vždy hlásal: „…učitelem nebo chlapem, to já jsem, nebo jsem byl, tam není co hrát. Ale do tý ženský se musí člověk vmyslet…“ 

Byla jste se na něj podívat v divadle?

Podařilo se mi před lety vymámit i volňásky, takže jsem vyvedla do společnosti pražské kamarády. Pan Čepelka je milý, vlídný pán, klidný ale i živelný, působí na mne vlastně dost podobně v osobním kontaktu, stejně jako v televizi, rádiu, divadle… On má tedy minimálně dvě tváře, které znám, a těmi jsou „dvorní šašek a komik“ a potom ten melancholický hloubavý typ. Je to u něj proměnlivé a také záleží, kde a jak vystupuje.

Mezi Miloněm Čepelkou a vaší babičkou byla platonická láska. Ovlivnilo její vyprávění o něm některé pasáže v knize?

Otázka je, jestli o té platonické lásce vůbec věděli oba (smích). Ale pokud jde o jejich přátelství, nemyslím si, že bych touto situací byla nějak ovlivněna. Jedině snad v tom smyslu, že jsem trochu cítila „komfortní zónu“ i přes silnou míru respektu. Například mi nedělalo takový problém pana Čepelku oslovit a později s ním komunikovat.

Měla být bakalářka „předskokanem“ knihy?

V období tvorby původního textu práce jsem měla myšlenky úplně jinde, takže vydání jakékoliv knihy tehdy spadalo do kategorie sci-fi a nejdivočejších snů. „Nakopnutí“ přišlo později a zvenčí.

Jak vás napadlo psát právě o panu Čepelkovi?

Je rodák ze stejného kraje jako já. Zajímala jsem se o orální historii a pan Čepelka byl jasnou volbou k oslovení. S myšlenkou publikovat text knižně přišel Ivo Říha z katedry literární kultury a slavistiky (dnes proděkan Fakulty filozofické). Ten byl zároveň oponentem bakalářské práce, takže měl text více v oku a viděl ho objektivněji.

Opočeňák z Pohoří. Není to schizofrenní název?

Pan Čepelka se narodil v Pohoří, ale od 6 týdnů věku žil v Opočně. To vnímá trochu silněji jako svůj domov, protože tam prožil celé dětství a mládí. Ale jelikož je to půl napůl a fakticky je z Pohoří, název jsme dali Opočeňák z Pohoří.

Psala jste práci o někom, kdo sám píše texty. Měla jste velký respekt?

Ano. Respekt jsem měla k panu Čepelkovi už předtím, než jsem ho oslovila. Při psaní práce se pak zájem soustředil trochu jiným směrem, hlavně to dopsat, což asi znají všichni studenti… (smích). Ale od chvíle, kdy jsme začali podnikat kroky k vydání knihy, respekt opět sílil. Tam už šlo o pocit větší zodpovědnosti. Člověk nechce zklamat.

Jak to celé začalo?

Poprvé jsme se sešli zhruba půl roku před samotným nahráváním. To bylo v restauraci u vína, a tam jsme si začali vyprávět. Nastínila jsem panu Čepelkovi svůj záměr, a on byl velmi sdílný, ale i zvídavý. Ptal se mne též na různé věci ohledně studia. Tušila jsem tedy, na co se připravit. Nahrávání pak bylo zcela spontánní. Prostě jsme si začali povídat a pan Čepelka mi odvyprávěl svůj životní příběh „v kostce“. Tam bylo zajímavé sledovat jeho asociace, jakým způsobem se jeho povídání větvilo. Na dalších setkáních jsme mluvili o konkrétních tématech, která mě zaujala a která mě zajímala vzhledem k tématu práce.

Kolikrát jste se sešli?

Čistě nahrávací dny byly čtyři. Uskutečnily se v průběhu jednoho týdne. To ale neznamená, že jsme nahrávali 24 hodin 7 dní v týdnu.  Mimo tyto dny byla další setkání.

Vést rozhovor, umět naslouchat, dát prostor, neztratit se v myšlenkách, znovu se napojit, nepoučovat a nehodnotit. V čem je metoda orální historie a zpověď pamětníka náročná?

Přesně v tom, co jste jmenovala. Jsou tam ještě různé další aspekty, některé mě minuly, jiné nikoliv. Jsem ráda, že nebylo nutné řešit silně traumatická či jinak citlivá témata, což není v orální historii nic výjimečného. Naopak jsem osobně vnímala genderové aspekty a věkový rozdíl, který mezi mnou a panem Čepelkou byl.

Bylo těžké se naladit na stejnou vlnu?

Zcela určitě, zvlášť když jsou na pořadu dne různé propastné rozdíly. Myslím, že řadu potíží, které souvisí s orální historií, lze překonat díky určité míře cítění, empatie... Pro mě bylo ještě náročnější, že se jednalo o první velký rozhovor, který jsem vedla. A rovnou s „velkou rybou“. Naštěstí pan Čepelka byl a stále je skvělý vypravěč, vlastně jsem mnohdy měla problém do rozhovoru vstoupit, ale vůbec mi to nevadilo. Lepšího vypravěče bych si nemohla přát. Když není člověk úplný dřevo, dotkne se ho ta rozmluva na duši.

Co jste musela vyškrtat, aby vznikla čtivá kniha?

Zejména odbornou „omáčku“ a věci podoby kvalifikační práce. Bylo nutné některé věci rozšířit či doplnit a aktualizovat. Úpravy a dílčí práce jednotlivých osob se překrývaly, jindy naopak časově těžce navazovaly, protože jsme byli všichni lapeni v pastích vlastních zaměstnání a projektů. Já už potom jen litovala grafiky a jazykového redaktora (smích).

Kdo si s chutí knížku přečte?

Ono je to téma velmi úzce zaměřené a zároveň má velký rozptyl. Jinými slovy, kniha nejvíce zaujme následující typ čtenáře: Historik-laik původem z Rychnovska se zájmem o literaturu, s chutí dozvědět se více o orální historii a v neposlední řadě s obří láskou k panu Čepelkovi či Divadlu Járy Cimrmana. Ale čtenář asi nemusí nutně splňovat všechna daná kritéria (smích).

Jakou knížku si ráda přečtete vy?

To je typ srdcervoucí otázky (smích). Je toho moc. Záleží na náladě a konkrétním rozpoložení. V poslední době jsem si znovu oblíbila poezii, pozoruhodné je japonské haiku. A pak už od střední školy tíhnu k autorům jako Gellner, Hrabě, Krchovský, Ginsberg, Kerouac, Bukowski. Myslela jsem, že mě to věkem opustí, ale zatím se nestalo. Pokud chcete jediný tip na knihu, doporučuji provokativní komiks Ovoce poznání, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Paseka. Určitě musím zmínit taky svou posedlost poezií v hudebních textech. Jelikož u hudby je pro mne dost podstatná kvalita textů. A hudba mě provází, i když není čas či možnost číst. Jinak mám oblíbené autory jak mezi klasiky, stejně tak v současné literatuře. Myslím, že právě ta nevyhraněnost je pro mě v posledních letech typická. To mi možná dalo to vysokoškolské studium. Člověk je více přístupný i jiným věcem, není tak uzavřený ve své bublině.

Která z knih Miloně Čepelky vás zaujala?

Deník haiku, z poezie. A pak Monology k živým i mrtvým. A proč? Asi na mne působí tyhle dvě knížky nejvíc experimentálně. A místy mne zaujaly určité hlubší myšlenky. V monolozích je pak často znát ten břitký a jízlivý humor, jak už jsem zmiňovala dříve.

Martina Hlaváčková (*1990)

Pochází z Opočna pod Orlickými horami. Vystudovala obor Kulturní dějiny se zaměřením na Historicko-literární studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Kniha Opočeňák z Pohoří  je založena na textu její původní kvalifikační práce, jejíž obhajobou úspěšně završila svá studia. V současné době pracuje v Hradci Králové a žije v Opočně. Jejími zájmy jsou především literatura, umění, hudba, divadlo, fotografie. Ve volném čase ráda objevuje nová místa a vydává se do přírody. 

Orální historie
Obraz lidské minulosti popsaný vlastními slovy. Jinak také práce s pamětníky. Ti vyprávějí životní příběhy a vzpomínají, hovoří o událostech, kterými byli svědky, a vrací se zpět do minulosti. Jedná se o výzkumnou metodu používanou ve společenských vědách. Zejména historii, sociologii, antropologii, politologii, gender studies. Metoda orální historie vznikla v USA kolem roku 1948 a její boom nastal v 60. letech. U nás se začíná rozvíjet až po roce 1989. V roce 2000 vzniklo Centrum orální historie jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v roce 2007 vznikla Česká asociace orální historie.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se mimo jiné na každodennost a historii genderu v 19. století. Když jsem se chtěla dozvědět víc o počátcích ženské emancipace, bylo jasné, že zamířím za ní.

Dlouhá staletí žily ženy v podřízené roli vůči mužům. Od té doby sice urazily velký kus cesty za emancipací, ale pod povrchem veřejných diskuzí o rovnosti pohlaví v české společnosti občas vnímám stopy této podřízenosti.

Souhlasím, ale často si myslím, že si za to ženy můžou do určité míry samy. Nic jim nebrání v tom, aby se jakýmkoliv snahám jednat s nimi jako s tvory méněcennými vzepřely. Jsou vzdělané, stále vzdělanější než muži. Mezi mladými ženami je 40 % vysokoškolaček, což je o 13% víc než mezi mladými muži; více mužů-vysokoškoláků je pouze mezi seniory. Je třeba se ozvat. A nemilosrdně. Vnímám také, že v českém prostředí občas mívá navrch takové to „upocené chlapáctví“, žonglující sprostými výrazy a tupými vtipy o feministkách. Ale v inteligentní debatě takoví pánové zpravidla neobstojí.

V našem vnímání je pořád patrný pohled na historii jako na dějiny mužů. Máte dojem, že se toto pojetí dějin v posledních letech přeci jen začíná měnit?

Asi bych tu byla opatrnější. Ženy skutečně stály dlouho mimo, a nejen mezi vládkyněmi, ale i mezi umělkyněmi jich bylo podstatně méně než mužů. Nemyslím si, že to bylo jen proto, že je muži do určitých sfér prostě nepustili. Úporné snahy hledat v dějinách písemnictví či umění vůbec ženy rovné Shakespearovi či da Vincimu jsou odsouzeny k nezdaru. Dokud ženy nedosáhly na vzdělání, základní, vyšší, umělecké – jakékoli –, nemohly se skutečně s muži poměřovat. A uvědomte si ta staletí zpoždění…

Zatímco ve Francii se kořeny skutečné emancipace hledají v 17. století, u nás tato vlna přichází až ve století následujícím. Jak obtížné bylo prosazovat emancipační kroky v tehdejší společnosti?

Samozřejmě obtížné, jako je obtížné prosazování lidských práv vůbec. Aby měla ženská emancipace nějaký význam, nemůže se týkat jen ženy jedné či několika málo žen. Jakékoli emancipační hnutí je až jedním z výsledků přesvědčení, že lidé jsou si rovni a mělo by se s nimi tak jednat. Ale v Čechách máme jeden zajímavý paradox: ve vlasteneckém prostředí doby předbřeznové (pozn. autorky: před revolucí 1848) byly Češky povzbuzovány, aby se vzdělávaly, ba dokonce aby se věnovaly literární tvorbě. Národně emancipující se česká společnost měla vzdělanou a veršující ženu ve svém programu. Až když se ženy – už potřebně vzdělané – začaly hlásit o kvalifikovanou práci, nastaly potíže.

Ve výuce dějin jsou ženy líčeny jako manželky či matky významných mužů, kterým většinou není věnována hlubší pozornost. O často nevybíravém chování těchto mužů vůči ženám pak zpravidla nepadne ani slovo. Myslíte, že i takové příběhy by se měly stát součástí hodin dějepisu?

Osobně jsem pro to, aby se významné a kladně přijímané postavy minulosti ve školní výuce dějepisu představovaly i s chybami. Děti to určitě zaujme.

Dnes matky cítí velkou zodpovědnost (a někdy i tlak) na poli výchovy. Kdy ženy začaly samostatně řešit, jak budou vychovávat své děti?

Opět to souviselo s jejich vzděláním. Model matky, která se osobně stará o své děti a moudře, ve shodě s přírodou, je vychovává, vytvořil po polovině 18. století J. J. Rousseau ve svém Emilovi (Emil aneb o výchově – pozn. autorky). Knížka nejdřív oslovila mladé aristokratky, a to i ve středoevropském prostředí. V jazykově českém se dlouho nechytla, ale i zde se snažila vzdělaná matka skloubit ve výchově rozum a cit. Příkladem může být nejen Božena Němcová, ale i třeba Sofie Podlipská, které se problémům výchovy i teoreticky věnovala a Rousseauova Emila znala.

Velkým tématem současnosti je neplodnost. Setkáváme se s ní ale také poměrně často v historických pramenech, obzvláště se řešila u šlechtických párů kvůli zajištění rodu. Jak se měnil pohled na ženy, které se s tímto problémem potýkaly?

Neschopnost počít potomka bývala přisuzována takřka výhradně ženám. Ty z materiálně zajištěného prostředí se snažily léčit, někdy dokonce úspěšně (základním předpokladem bylo, že je problém skutečně na jejich straně). Ale touha zajistit rod nešla většinou tak daleko, aby se nějaké cizí dítě adoptovalo. Maximálně ze spřízněné rodiny. Případně byl adoptován nějaký „poklesek“ hlavy rodiny.

Poslední etapa života, kterou mnoho žen prožívalo jako vdovy, jim paradoxně poskytovala nejvíce svobody. Tedy v případě, že manžel před svou smrtí ošetřil právně svůj majetek ve prospěch své ženy, která jinak měla nárok pouze na své věno. Stávalo se ale i to, že předčasně zemřelí muži zanechali své ženy v zoufalé finanční situaci?

To nejde nijak kvantifikovat, ale stávalo se tak hlavně v době válek. Krutým zásahem byla např. prusko-rakouské válka, po níž zůstala masa vdov, které musely řešit existenci své rodiny. A také dívek, u nichž bylo zjevné, že nenajdou věkově vhodného partnera. Přitom se ukázalo, že vlastně nic neumějí, nemají žádnou kvalifikaci. Do značné míry to ovlivnilo úvahy o tom, že i ženy by měly nějakou kvalifikaci mít. 

Historické prameny ukazují hlavně život šlechtičen, o něco méně měšťanek. Co taková běžná venkovská žena? Kolik toho víme o jejich životě?

Je pravda, že lépe se zkoumají osudy šlechtičen a žen z měšťanského prostředí. Bývaly gramotné, některé i psavé, vedle deníků se zachovaly i soubory korespondence. Z privilegovaného a pak městského prostředí máme k dispozici i obrazové prameny – portréty, vyobrazení interiérů, skicáře s kresbami amatérských malířek. Ale v poslední době se výzkum venkovského obyvatelstva zaměřený na jejich každodenní život, včetně života žen či dětí, utěšeně rozvíjí. Zásluhu na tom mají hlavně historičtí demografové a antropologové.

Zabývala jste se podrobně deníky žen a dívek 19. století, což je poměrně intimní vhled do lidské osobnosti. Které z těchto žen vás oslovily nejvíce? Nechala jste se jejich myšlenkami někdy inspirovat i ve svém životě?

Deníky jsou jistě fascinujícím pramenem, ale nemyslím, že by mě některá z pisatelek mohla čímkoli inspirovat. Některé mi byly bližší, jiné – hlavně rebelky – vysloveně sympatické. Z nich nejvíc blízká je mi Božena Němcová a malířka Zdenka Braunerová. Obě odmítly respektovat mantinely genderového konstruktu a ani jedné z nich to nepřineslo moc dobrého. Božena Němcová ovšem dopadla o poznání hůř. Možná proto, že část požadavků, které tehdejší společnost kladla na ženu, splnila. Byla manželka a matka.

A reflektovaly některé z těchto deníkových hrdinek ve svých zápiscích i mateřskou lásku? Úzkosti a obavy o budoucnost svých dětí?

Co se týče mateřské lásky, nevzpomínám si, že by byla v denících nějak explicitně vyjádřena - v denících ženy spíš od reality utíkaly.

A jak vnímaly svůj život? Cyklicky, nebo spíše lineárně, jako my?

Vzhledem k tomu, že jsem se zabývala deníky žen dlouhého 19. a z části 20. století, šlo už zjevně o lineární vnímání času. Ale na druhou stranu to v denících moc neřešily. Moc neplánovaly.

Uvádíte, že většina žen a dívek, píšících deník, počítala s tím, že by jejich zápisky mohl číst někdo z rodičů, vychovatelů či případně pozdějších čtenářů. Proto se snažily ukazovat v lepším světle. V denících tak projektují spíše osobnost, kterou by chtěly, či měly být. Není to v podstatě ten samý jev, který spatřujeme v posledních letech na sociálních sítích? Nepodléhaly ženy silné touze zalíbit se svému okolí již v minulých staletích?

Ano, dalo by se to tak říct. S tím, že nešlo o „veřejné“ zalíbení, ale spíš o snahu dopadnout dobře v očích bližních, pokud by na deník náhodou narazili. V osobních denících je velmi často (ne vždycky) zřetelná autostylizace, někdy i autocenzura. Ale platí to pro deníky žen či dívek stejně jako pro deníky mužů.

V době světové pandemie nemůžeme opomenout fakt, že takové situace byly pro ženu minulosti běžné. Války, epidemie, četná úmrtí potomků i nejbližších. Jak, alespoň v zrcadle historických pramenů, přijímaly takové osudy?

Lidstvo kosil mor a černé neštovice. Morové pandemie skončily v prvních desetiletích 18. století. Neštovice pokračovaly, přidala se cholera a další epidemické katastrofy. Lidé je dlouho vnímali jako trest Boží a byli proti nim prakticky bezmocní a samozřejmě zoufalí, báli se a často se dopouštěli agrese vůči postiženým. Zjevně to platilo jak pro muže, tak pro ženy. Později se objevily strategie, které chránily – ať to byla zvýšená hygiena nebo očkování. A především rozhodný postoj veřejné moci, vycházející z moderního zdravotního zákonodárství.

Milena Lenderová

Profesorka Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se na dějiny česko-francouzských kulturních vztahů a každodennost a genderové historie 19. století, pro jejichž studium využívá též pramenů osobní povahy, jako jsou např. deníky. Je členkou vědeckých a uměleckých rad na několika českých univerzitách a interní vyučující na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Je autorkou či spoluautorkou čtivých děl, zkoumajících běžný život v minulých staletích. Genderovým tématům se věnovala například v publikacích Vše pro dítě! (2015), Dějiny těla (2013), Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (2013) či K hříchu i modlitbě (1999). Je nositelkou významných ocenění za vědu a výzkum, mimo jiné obdržela v roce 2015 Stříbrnou pamětní medaili Senátu za vynikající vědeckou práci.

Rozhovor je převzatý z  Heroine.cz

Facebook nestačí. Komunikační novinka umožní udržet spojení mezi bývalými vysokoškoláky a samotnou univerzitou. Začal fungovat taky absolventský web.

Bývalí studenti se už můžou zaregistrovat a začít využívat první univerzitní sociální síť tohoto typu v Česku. Univerzita zároveň nabízí možnost čerpat slevy a výhody díky absolventským kartám.

Oslavy až na podzim

Aktuální kulatiny škola řádně oslaví s příchodem nového akademického roku. „Vizuální show nabídne 5. října netradiční pohled na moderní budovu Fakulty chemicko-technologické. Videomapping připomene historii i současnost školy,“ říká rektor Jiří Málek.

V září se nově u nejstarší fakulty objeví kovová plastika chemika z ateliéru akademického sochaře Luboše Moravce. Symbolicky se tak po desítkách let přesune z centra Pardubic.

Součástí oslav budou taky dvě výstavy, a to výtvarná a fotografická. Speciální by mělo být i podzimní číslo Zpravodaje Univerzity Pardubice. Na podzim se představí nová kolekce oblečení vzniklá speciálně k tomuto výročí.

Poválečná chemie

Historie vysokého školství v Pardubicích sahá do období těsně po válce. Místní továrny usilovaly o založení Vysoké školy chemické. Povedlo se to 27. června 1950, kdy o něm rozhodla tehdejší československá vláda. Výuka začala 15. října stejného roku.

„Byla to nejdřív jednofakultní škola. Nastoupilo do ní 120 posluchačů. Dnes máme 7 fakult a několik tisíc studentů,“ porovnává současný rektor Jiří Málek.

V listopadu 1953 pod zkratkou VŠChT vznikla Vysoká škola chemicko-technologická. Tento název si škola udržela až do roku 1994. Od té doby platí název dnešní. Univerzita Pardubice zůstává jedinou veřejnou vysokou školou v Pardubickém kraji. Podle prestižních žebříčků patří mezi tisícovku nejlepších vysokých škol na světě.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice.