Ve středu 15. 2. 2023 se v Pardubicích konalo okresní kolo XV. ročníku soutěže Festival vědy a techniky pro mládež, kterou pořádá Asociace pro mládež, vědu a techniku.

Filozofická fakulta vysílá již tradičně svého zástupce do hodnotící komise. Přestože většina soutěžních projektů je především z oblasti techniky, informatiky a přírodních věd, v posledních letech přibývá i těch společenskovědních a historických. Účastníci soutěží ve dvou kategoriích, žáci základních škol v kategorii Junior, studenti středních škol v kategorii Středoškolák. V letošním roce byla drtivá většina společenskovědních a historických projektů zastoupena v kategorii Junior.

Komise vybírala projekty, které postoupí do krajského kola soutěže, jež se bude konat 16. a 17. března v pardubickém Ideonu. V letošním roce hodnotitelé konstatovali zvyšující se úroveň kvality projektů. Kromě Fakulty filozofické se hodnocení tradičně účastní i zástupci dalších fakult, a to FCHT, DFJP a FEI. Krajské kolo je otevřeno také veřejnosti, zájemci si mohou soutěžní projekty prohlédnout v pátek 17. března 2023.

V říjnu tohoto roku vyprší funkční období stávajícího děkana naší fakulty, a proto akademický senát Fakulty filozofické vyhlašuje nové volby na funkční období 2023-2027.

Volební komise obdržela návrhy na jmenování děkana FF UPCE pro funkční období 2023-2027, nominován byl doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D.

Termín voleb
22. května 2023 na zasedání AS FF UPCE od 13:30 hod. v místnosti 12022.

Volební komise
Doc. PaedDr. Monika Černá, Ph.D., předsedkyně VK
Doc. Mgr. Filip Grygar, Ph.D.
PhDr. Vítězslav Prchal, Ph.D.

V Pardubicích 6. dubna 2023
Předsednictvo AS FF UPCE

Webová platforma Help for English se stala fenoménem mezi studenty i samouky, kteří touží po lepší komunikaci v angličtině. Známý lektor angličtiny a také její autor Marek Vít je absolventem Univerzity Pardubice a dnes externím pedagogem Fakulty filozofické.

Jak vzniklo Help for English?

Byl rok 2005 a já jsem jako učitel na gymnáziu v Přelouči potřeboval na internet umístit materiály, které by si studenti mohli procvičovat z domova. Rychle jsem dal dohromady stránku, kterou jsem pojmenoval Help for English. Nebyl to žádný zázrak a když to uviděl jeden můj student, řekl, že je to pěkné, ale že by to uměl lépe. Tak jsme se domluvili, že do toho půjdeme společně. On programoval a já vytvářel obsah. Měl jsem sen, že na naší stránce bude vše, co student může potřebovat, testy, články, informace a recenze…

Věřili jste tehdy, že tato stránka bude mít někdy tisíce návštěvníků?

Netušil jsem, že to bude mít velký úspěch. Když jsme měli v začátcích 100 návštěv denně, říkal jsem si, že web parádně frčí. Konkurence měla třeba 300 lidí denně. Myslel jsem si, že toho nikdy nedosáhneme. Velmi brzy jsme ale začali vnímat, že na web nechodí jen studenti, ale daleko více lidí. Komentovali nám příspěvky, hledali nás ve vyhledávači a dnes máme asi 20 tisíc návštěvníků denně.

Proč název Help for English?

V té době jsem používal různé počítačové programy, a když jsem potřeboval nápovědu, měli ji vždy pojmenovanou jako Help for (pomoc pro – pozn. red.) a název toho programu. Tím jsem se inspiroval, jen místo programu jsem dal English. Lidé se mě často ptají, jestli tam nemá být spíše with (anglická přeložka s – pozn. red.), takže to musím znovu a znovu vysvětlovat. Chvíli jsem si říkal, jestli jsem stránku neměl pojmenovat jinak. Gramaticky je to ale správně, znamená to nápověda pro angličtinu. Není to pomoc pro angličtinu, protože ta naši pomoc nepotřebuje.

Možná to pomoc pro angličtinu přece jen trochu je. Díky vám nedochází ke špatnému užívání jazyka.

Je pravda, že studenti občas vytváří s jazykem takové věci, že by byla angličtina za portál ráda (smích). Já už jsem se vzdal potřeby cítit zodpovědnost za čistotu anglického jazyka. Nevadí mi použití hovorové angličtiny. Někteří lidé, říká se jim Grammar Nazies – gramatická stráž, by to nesnesli a řekli, že to není správně. Pokud se ale něco v běžné řeči používá, jsem ochoten to používat také. Stejně jako v češtině rád používám například výraz „abysme“.

Usilujete tedy o to, aby studenti uměli jazyk používat v běžné mluvě i za cenu, že nedodrží gramatická pravidla?

Určitě je dobré zkoušet komunikovat, ústně i písemně, i za cenu, že budu dělat chyby. Hodně lidí raději nemluví, protože mají pocit, že to ještě dostatečně neumí. Škola je totiž v mnohých případech naučila, že dělat chyby je špatné. Pro pokročilé studenty je ale samozřejmě důležité, aby mluvili správně. Třeba u nás na univerzitě musí studenti gramatiku znát a používat, ale není to to nejdůležitější. Na našich stránkách se ve všech materiálech snažíme o stoprocentní správnost.

Co lidé hledají nejčastěji?  Jsou to zároveň ty jevy, které dělají problém i vašim studentům?

Nejvíce hledají články o předpřítomném čase, který je už od začátku z nějakého důvodu evergreen. Na paty mu šlapou podmínkové věty. Myslím, že s tím lidé nejčastěji zápasí i ve školách. Musí se jevy naučit a hledají nápovědu na internetu. Podle mě dělá největší problém výslovnost. Lidé se často zabývají gramatikou, ale je jim jedno, že špatně vyslovují. Někdy tak špatně, až jim rodilý mluvčí nerozumí. V českém školství je obecně tendence zaměřovat se na gramatiku a biflování slovíček, výslovnost je nejčastěji přehlíženým aspektem angličtiny.

Angličtinu učíte přes 25 let. Vidíte za ty roky nějakou změnu ve způsobu výuky?

Určitě. Je jedna věc, která se od té doby hodně změnila. Studenti mají internet a s ním k dispozici neomezené množství filmů, seriálů a her, takže mají angličtinu na dosah. Před 25 lety mnozí angličtináři nebyli ve skutečnosti angličtináři. Neměli dostatečné vzdělání, nevěděli, jak se jazyk učí, možná ho ani sami pořádně neuměli. Třeba moje bývalá učitelka ruštiny hned po revoluci začala učit angličtinu, kterou ale sama neuměla. V takovém případě člověk nemůže klást důraz na konverzaci, protože ji sám nezvládá. Je totiž daleko jednodušší se z učebnice naučit slovíčka a gramatiku, a to pak dětem předávat, což je špatně.

Teď už na angličtinu narazíme na každém kroku.

Přesně tak. Když jsem začínal, moji žáci se učili jazyk, se kterým se téměř nikde nesetkali. Dnes je angličtina všude kolem nás, díky čemuž ji snadno naposlouchají. Ve škole se často stává, že mají daleko lepší angličtinu studenti než jejich učitelé – takovou tu praktickou. Učitelé znají gramatiku, ale studenti znají slovíčka a vědí, jak se vyslovují a jak se používají. Dokáží větu přeložit daleko více způsoby, než po nich učitel vyžaduje.

Je učení se angličtiny pomocí filmů a her dobrý způsob? Často se v nich gramatika užívá nesprávně.

Je to skvělá věc, protože v nich studenti odposlechnou výslovnost. Nejlepší ale je, když ji dokáží doplnit gramatikou a rozšiřují si slovní zásobu i jiným způsobem. Velký efekt má, když se student naučí nějaký jev a poté na něj narazí v knize nebo ve filmu, čímž si ho osvojí a začne ho správně užívat. Sám tuto metodu rád používám. Když jsem se kdysi učil angličtinu já, bylo to samozřejmě složitější, protože filmů a knih v angličtině moc nebylo. Musel jsem chodit do kina na každou blbost, která byla v angličtině. Seděl jsem tam a držel jsem si program kina před očima, aby mi zakryl řádek s titulky. Byl jsem asi za blázna, ale pomohlo mi to. Také jsem chodil po antikvariátech a sháněl knížky v angličtině, které tehdy nebyly moc dostupné.

Pojďme teď mluvit více o vás než o angličtině. Proč jste se před lety rozhodl studovat Univerzitu Pardubice?

Takže zase zpátky k angličtině (smích). Mně se angličtina vždy líbila a chtěl jsem se ji učit už na základce. Měl jsem ale povinně ruštinu, kterou jsem nesnášel. Ruštinářka mi říkala, ať si nemyslím, že by mi mohl jít jakýkoli jiný cizí jazyk. Ruština mi nešla, protože mě zkrátka nebavila. Na střední škole jsem se začal intenzivně věnovat angličtině. Logická volba proto byla, že budu studovat anglistiku v Pardubicích.

Chtěl jste být učitelem angličtiny?

Ve skutečnosti úplně ne. Když se mě ptali, proč chci obor studovat, říkal jsem, že bych chtěl mít možnost své nadšení pro angličtinu předávat dál. Nevím, jestli jsem tomu věřil. Už ve druhém ročníku jsem ale na sídlišti v Polabinách doučoval žáka osmého ročníku a zjistil jsem, že mě to začíná bavit. Líbilo se mi něco mu vysvětlit a hledat lidský způsob, jak věci říct i jinak, než jen poučkami a definicemi, které jsou v učebnicích. Poté jsem začal vyučovat na vesnické malotřídce. Tam už bylo jasné, že budu učit dál.

Věnujete se angličtině i jinak, třeba překládání nebo tlumočení?

Angličtina je můj život, ale překládání mě nebaví. Je to nejnudnější zaměstnání, které jsem dělal. Přestože jsem introvert, v práci mám raději kontakt s lidmi. Když učím, věnuju se hlavně coachingu výslovnosti. Mám mezi klienty učitele nebo české zpěváky, kteří zpívají v angličtině a nechtějí zpívat česky vyslovovanou anglickou písničku. V poslední době mě velmi baví, že učím anglicky třeba Španěly. Sám se učím španělštinu, díky čemuž chápu, proč dělají chyby. Jsou to totiž úplně jiné chyby, než jaké dělají Češi. Učím ale méně, protože se na plný úvazek věnuju našim webovým stránkám a aplikaci English me, což je takové rozšíření Help for English.

Zmínil jste španělštinu. Umíte i jiné jazyky?

S manželkou se půl roku učíme vietnamsky. Je to úplně jiný svět, takže pokroky jdou pomalu. V této řeči nemůžeme aplikovat nic, co známe z dalších jazyků.

Proč vietnamština?

Rozhodli jsme se ve večerce (smích). Vietnamsky mluvících lidí je u nás hodně. Vždy se mi zdáli takoví uzavření. Jednou jsme byli s ženou v obchodě a prodavači se spolu na něčem domlouvali. Shodli jsme se, že je to zajímavý jazyk a že bychom se ho mohli zkusit naučit. Našel jsem na internetu rodilou mluvčí z Hanoje, s níž máme jednou týdně online lekci. Líbí se mi, že když v obchodě promluvím vietnamsky, třeba jen poděkuju nebo řeknu, že zaplatím kartou, majitelé se hned rozzáří.

Učíte angličtinu i vaše děti?

Své děti jsem angličtinu nikdy neučil. Ode mě se ji učit nechtěly. Ale naučily se ji díky filmům, seriálům, hrám a umí anglicky velmi dobře. Samy si k jazyku našly cestu a pro mě je to důkaz, že tyto metody fungují.

Takže jste neuplatňovali bilingvní výchovu, která je nyní velmi moderní?  

Já jsem na tohle hrozný zbabělec. Představil jsem si, že jako učitel gymnázia na malém městě jezdím s kočárem a mluvím na své děti anglicky. To bych nedal (smích). Ale je to skvělá věc. Funguje a děti si na další jazyk snáze zvykají. Pro mě by to bylo nepřirozené. Když člověk komunikuje se svým dítětem, vyjadřuje spoustu různých emocí a cizí jazyk ho omezuje. I když mám angličtinu na úrovni C2 a nemám problém se k čemukoli vyjádřit, stejně ji neberu jako svůj jazyk. Ten mateřský, ten, který je emocionální.

Takže emoce vyjadřujete raději v češtině?

U mě to tak určitě je, protože cizí jazyk je pro vyjadřování vždy trochu chladnější.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Akademický senát Fakulty filozofické Univerzity Pardubice reaguje na usnesení AS FF UK ze dne 9. 2. 2023 ohledně dlouhodobého podfinancování humanitních a sociálně vědních oborů a nepřijatelné mezifakultní nerovnosti ve mzdovém ohodnocení, kdy „akademici na stejných pozicích dostávají za stejně kvalitní vědu a výuku výrazně odlišnou mzdu.“

AS FF UPCE vyzývá AS UPCE, aby v součinnosti s vedením univerzity inicioval analýzu porovnávající rozdělování mzdových prostředků na jednotlivých fakultách a pozicích Univerzity Pardubice a jejich transparentní zveřejnění. Žádáme vedení Univerzity Pardubice, aby provedlo právní analýzu, zda rozdělování mzdových prostředků není v rozporu s právními předpisy ČR a usnesením Ústavního soudu I.ÚS 2820/20 ze dne 31.8. 2021.

Akademický senát FF UPCE, podobně jako AS FF UK, podporuje vedení Fakulty filozofické Univerzity Pardubice v krocích vedoucích k nápravě současné kritické situace vzniklé v důsledku dlouhodobého neřešení uvedených problémů, a to jak při jednání s rektorátem, tak při jednání s MŠMT prostřednictvím Asociace děkanů filozofických fakult. Zároveň AS FF UPCE vyzývá členy akademické obce, aby se v případě neřešení uvedených problémů připravili na stávkovou pohotovost.

Toto prohlášení bylo hlasováním přijato jako usnesení Akademického senátu Fakulty filozofické na řádném zasedání v Pardubicích 13. února 2023

Vedoucí vědeckých týmů Fakulty filozofické se opět setkali, aby představili výsledky své vědecké práce za uplynulý rok a nastínili plány pro rok následující.

Na fakultě aktuálně působí pět vědeckých týmů; čtyři vědecké „matadory“ na jaře v roce 2022 doplnil nově ustanovený vědecký tým doc. Filipa Grygara. Vědecké týmy pokrývají dvě z oblastí vědeckého zájmu Fakulty filozofické, tedy historii a filozofii.

Rozmanitost týmů je dána především jejich zaměřením a velikostí, ale i podílem zahraničních badatelů, který je nejvíce patrný u vědeckých pracovníků kolem doc. Niklase Forsberga.

Přítomní kolegové ocenili, v jakém rozsahu do týmové práce zapojuje doc. Marek studentky a studenty bakalářského, magisterského a doktorského studia.

Týmy historiků pod vedením prof. Lenderové, prof. Vorla a doc. Marka prezentování výsledků oživily vydanými publikacemi, které přinesly k nahlédnutí. Vědecké odpoledne, jež se konalo za účasti kolegů prezenčně i online, bylo velmi zajímavé a obohacující.

V diskuzi se ukázaly i možné průsečíky badatelského zaměření se slibným potenciálem pro společný vědecký projekt.

Vědecké týmy Fakulty filozofické Univerzity Pardubice:

• vědecký tým Filipa Grygara
• vědecký tým Mileny Lenderové
• vědecký tým Niklase Forsberga
• vědecký tým Pavla Marka
• vědecký tým Petra Vorla​

Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE

Pilotní ročník projektu Rozjeď to u studentů pardubické univerzity evidentně zabodoval a univerzitu respektive město tak i letos čeká další várka akcí. Studenti na realizaci svých nápadů i tentokrát obdrží finanční podporu. Město na jejich organizaci v rámci loňského roku přispělo dotací ve výši 100 000 korun, letos bude tato podpora o 50 000 korun vyšší. Univerzita mezi studenty rozdělí stipendia ve výši 60 000 Kč. Celkem se jedná o 10 podpořených akcí zahrnujících široké spektrum témat.

Cílem projektu je zapojit studenty Univerzity Pardubice do kulturního dění ve městě, univerzita a radnice navíc studentům poskytnou nejen finanční prostředky, ale také možnost konzultací s odborníky v oblasti kultury. Témata pro letošní seznam akcí budou blízká opravdu všem, starším i mladším generacím, jelikož se věnují historii, umění i moderním technologiím. Program akcí, které studenti chystají, bude zaměřen na pardubický odboj, přednášky s osobnostmi, herní vývojářství a stranou nezůstanou také zážitkové akce, jako například otevřený ateliér pro nadšené malíře či kurz herectví.

Radnice podpoří druhý ročník projektu Rozjeď to částkou 150 000 korun, dalších 60 000 korun mezi studenty rozdělí Univerzita Pardubice. „Projekt Rozjeď to se ukázal jako velmi úspěšný. Po pilotním ročníku, který se uskutečnil loni, je mezi studenty znovu velký zájem o možnost organizovat kulturní akce pro veřejnost. Myslím, že propojení univerzity a města prostřednictvím kultury je jednou z cest, jak udělat z Pardubic skutečně univerzitní město. Univerzita Pardubice navíc rozdělí mezi studenty, kterým se akce podaří úspěšně zrealizovat, dalších 60 000 korun formou stipendií,“ uvádí Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice a dodává, že akce proběhnou od února do srpna. Každou z nich bude Univerzita Pardubice propagovat na svém webu.

„Těší nás, jak pestrá nabídka projektů se letos sešla a věříme, že si každý ze strany veřejnosti najde to své. Vnímáme tuto formu podpory studentů jako smysluplnou zejména z toho důvodu, že díky získaným finančním prostředkům dostanou mladí lidé možnost realizovat se, vyzkoušet si na vlastní kůži organizaci kulturních akcí a navázat důležité kontakty. Na základě zpětné vazby víme, že někteří účastníci loňského ročníku své angažmá v kulturní oblasti díky projektu opravdu našli,“ podotýká náměstkyně primátora zodpovědná za oblast kultury Jiřina Klčová s tím, že finance jsou často to jediné, co talentovaným studentům na realizaci svých nápadů chybí.

Jednotlivé nápady prošly přes Kulturní komisi a hodnoceny byly také zástupci Univerzity Pardubice, a to podle předem stanovených kritérií, včetně toho, zda autoři projektů budou v době akce stále studenty Univerzity Pardubice, zda jsou jejich záměry přínosné pro pardubickou kulturní scénu a zda mají potenciál udržitelnosti do dalších let.

Projekty podpořené v rámci letošního ročníku Rozjeď to:

1. Čaj o páté – cílem projektu je přivítat významné osobnosti z různých vědních oborů během neformálních a příjemných setkání na Univerzitě Pardubice. Setkání by byla zdarma a určená nejen pro studenty a akademiky napříč všemi fakultami, ale také pro veřejnost
2. Dobročinný běh a pochod po stopách Silver A – kulturně-dobročinný běh a pochod, jehož cílem je zvýraznit často opomíjenou historii města související s obdobím Protektorátu Čechy a Morava s tím, že akce bude vhodná pro všechny věkové kategorie
3. Série přednášek s názvem: Herní vývojářství a jak na něj - vše o tvorbě českých her a jejich historii s tím, že série přednášek by měla navázat na e-sportové derby Univerzity Pardubice a Univerzity Hradec Králové
4. Portréty války – projekt má propojit místní obyvatele s ukrajinskými uprchlíky skrze studenty pardubické univerzity a vytvořit tak podmínky pro interkulturní dialog. Hlavním cílem je vytvořit krátkometrážní filmy, které představí portréty a příběhy lidí, kteří museli kvůli válce opustit své domovy a u nás našli dočasné útočiště.
5. Pardubice očima nadšených umělců aneb Město v obrazech - zážitkové malování alias Otevřený ateliér pro nadšené umělce
6. Základy divadelního umění pro začátečníky - kurz herectví pro všechny zahrnující základy herectví, scénické řeči, nastavení dechu a hlasu, pohyb a prostor apod.
7. Kavárna Universitas – akce s dlouhou tradicí, cílem je informovat studenty, akademiky i veřejnost o tématech, která do určité míry ovlivňují život nás všech
8. Mast Hai - cílem je uspořádat výstavní akci, tedy zážitkový večer společně s nadcházející výstavou inspirovaný kulturou Rajasthanu (stát severní Indie oplývající barvami a silnými příběhy). Nekomerční, contemporary instalace nabídne návštěvníkům barevný a magický náhled do světa žen
9. Koncert hudebního uskupení Studio session - podpora undergroundových umělců, kteří tak dostanou možnost vystoupit před domácím publikem
10. Ukrajina před a po – prodejní výstava autorských fotografií z návštěv na Ukrajině před válkou a během ní. Výtěžek z prodeje by byl věnován vybrané humanitární organizaci pracující na Ukrajině

Hello, Hola, Ciao, Bonjour, Olá!

Přemýšlíte nad studiem v zahraničí? Láká vás poznávání nových lidí a kultur? Chcete si zlepšit angličtinu a získat zkušenosti ze zahraničí? Tak je tahle informace právě pro vás!

Rádi bychom vás informovali, že se nyní můžete přihlásit na Erasmus! Přihlášky pro výjezdy v AR 2023/2024 jsou nyní otevřené a deadline pro jejich zaslání je 15. března 2023.

Vyjet můžete na studijní pobyt či na praktickou stáž. A na stáž můžete vyjet dokonce i jako absolventi.

Jak se přihlásit?

Připravte si motivační dopis v angličtině, rozmyslete si, kam byste chtěli jet, v případě studijního pobytu vyplňte předběžný studijní plán (Learning Agreement) a přihlášku pošlete!

Jak se přihlásit na studijní pobyt zjistíte zde: Jak se přihlásit na studijní pobyt

Jak se přihlásit na praktickou stáž zjistíte zde: Jak se přihlásit na praktickou stáž

Chcete vědět více?

Veškeré informace o výjezdech v rámci programu Erasmus+ naleznete na studentském intranetu v sekci Studium a stáže v zahraničí. 

A pokud byste měli ještě nějaké dotazy, tak kontaktujte Štěpánku Kubů, koordinátorku Erasmus+ výjezdů na stepanka.kubu@upce.cz, případně fakultní koordinátorku Michaelu Fišerovou na michaela.fiserova@upce.cz.

A pokud byste stále ještě chtěli vědět více, třeba jak to na takovém Erasmu chodí, tak pro vás chystáme 28. února a 1. března 2023 Erasmus Days. Více info již brzy!

Mezi knihy, které se v loňské bohaté předvánoční nabídce svým významem vyjímaly nad jiné, nepochybně patří Nekropole slovinského spisovatele Borise Pahora. Překlad tohoto věhlasného díla chyběl v českém kulturním prostředí více než padesát let. Dočkali jsme se jej díky Aleši Kozárovi, který působí na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPCE a co se týče slovanských jazyků, dlouhodobě patří mezi českou překladatelskou špičku. Se vstupem do nového roku jsme doktoru Kozárovi položili několik otázek – nejen k aktuálně vydané Nekropoli.

Jaké byly vaše první kontakty se Slovinskem a se slovinštinou? Odkud pochází váš zájem právě o tuto oblast?

Po maturitě jsem chtěl jít studovat cokoli spojeného s literaturou, takže prvotní volba byla bohemistika na pražské FF UK. K ní potom přibyla ještě komparatistika, kde tehdy bylo nesmírně inspirující prostředí a skvělí vyučující pro jednotlivé jazykové oblasti, namátkou Jiří Pechar, Zdeněk Hrbata, Martin Procházka, Oldřich Král, Vladimír Svatoň, Miroslav Petříček a další. Ten obor tehdy oslovoval mj. ohromnou metodologickou moderností, až bohémskou otevřeností a různorodostí, a kontrastoval tak s bohemistikou, hodně uzavřenou do strukturalismu.

No a do tohohle se připletla slovinština tak, že se najednou šťastně potkaly osobní kontakty s danou zemí, které se mi v jednu chvíli otevřely, a zapálené vyučující na fakultě, tehdy Jasna Jahić Honzak a Milada K. Nedvědová, které tam vytvářely přátelské pracovní prostředí s až rodinnou atmosférou. A navíc nás velmi záhy vedly právě k překladům a taky nás tlačily k jejich prezentování na různých literárních besedách, které tehdy organizoval překladatel František Benhart v pražské Viole nebo později ve Slovanské knihovně.

A mezi ty velké literatury a bohemistiku ta nevelká slovinská zapadla jako skvělé zrcadlo a perspektiva jinakosti. Zároveň je sama slovinská literatura (potažmo kultura a historie) nesmírně pestrá, stejně jako je pestrá ta země samotná. Leží totiž fyzicky i mentálně na hranici mezi germánským, slovanským, románským a ugrofinským světem, mezi mořem, alpským vysokohorským světem, panonskou pusztou a malebně zvlněnou středoevropskou vrchovinou a z každého má kousek. Pro historika zase třeba z pohledu dominantních historických procesů nabízí jak tu naši perspektivu habsbursko-středoevropskou, tak ale i balkánskou nebo středomořskou. A totéž se odráží i v literatuře – například prozaik a esejista Drago Jančar vstupoval v 90. letech do diskusí o povaze a roli střední Evropy, Lojze Kovačič se zabýval reflexí jugoslávské podoby socialismu, Boris Pahor byl mj. svědkem italské fašistické genocidy páchané na Slovincích i Chorvatech v Terstu a na Istrii v době meziválečné.

Jak jste se dostal k překládání slovinské beletrie? Co vás na této práci nejvíc láká a co naopak pokládáte za největší úskalí?

K překladu nás vedli už na fakultě, později v tom pokračoval František Benhart, který mnohé z nás začínajících zval ke spolupráci na řadě knížek, což znamenalo velmi cenné zkušenosti, nejen co se týče překládání samotného, ale i toho okolo, komunikace s nakladatelstvím, s redaktorem, podávání žádostí o granty, psaní doprovodných textů, jako jsou doslovy, medailonky apod.

Ale kromě toho v mém případě měl určitě až jakousi iniciační roli překladatelský seminář s Jiřím Pecharem, který na něj nosil překlady Rimbauda, Verlaina, Mallarmého, Valéryho a dalších a porovnávali jsme na něm různá řešení, komentovali jejich správnost, (ne)dostatečnost či kreativnost, nořili se do detailů básnické formy, veršové melodičnosti, struktury obraznosti a člověk měl někdy dojem, že se vlastně vydává na fascinující intelektuální dobrodružství a snaží se vžít do jejich myšlení. Zároveň jsme ale začínali dobře chápat, že za tím vším je ohromná práce, jazykové předpoklady, široké znalosti kontextu díla dotyčných autorů, díla jejich souputníků, kulturního a historického kontextu doby, kontextu našich interpretací jejich děl a jejich překládání a také že umělecký překlad je velice komplexní činností, která má svou část rozumově analytickou, ale i emocionální, empatickou. A hle, ona dnes zbožštěná racionální věda se vedle toho náhle nejeví být ničím víc než jen pouhou jednou z mnoha cest poznání…

Úskalí téhle profese je jednoznačně její dlouhodobé přehlížení, nedoceňování, podobně jako v případě umění, kultury a vlastně i společenských věd obecně. Důsledkem jsou mj. absurdně nízké honoráře. Pomalu se některé věci naštěstí mění, v poslední době už není překladatel jen to anonymní jméno ztracené kdesi vzadu v tiráži, ale bývají už někdy uváděni i vedle autora na obálce, jsou častěji zváni k besedám do knihoven, objevují se tvůrčí stipendia, čím dál aktivnější je i Obec překladatelů.

Z nedávné doby pocházejí vaše překlady knih dvou pozoruhodných slovinských autorů: Mojí Jugoslávie Gorana Vojnoviće (nakl. Pavel Mervart, 2021) a Nekropole Borise Pahora (nakl. Protimluv, 2022). Tematicky je spojují – mimo jiné – bolestné návraty do vlastní, osobní minulosti, na pozadí nejstrašnějších evropských válečných konfliktů 20. století. Zastavme se nejprve u Gorana Vojnoviće. Moje Jugoslávie nebyla vaším prvním překladatelským setkáním s tímto spisovatelem. Můžete nám přiblížit to předchozí?

Moje Jugoslávie je můj druhý knižní překlad z Vojnovićova díla. Ještě předtím jsem přeložil jeho románovou prvotinu, která se stala ve Slovinsku fenoménem. U nás vyšla pod názvem Proč na tebe každej sere (Dauphin, 2011) a vypráví příběh mladíka, syna přistěhovalců z Bosny, jenž prožívá své dospívání na sídlišti v Lublani jako totální outsider, který ještě nepatří sem, ale už nepatří ani tam a prožívá si svá traumata a vnitřní vzdor, s nímž se staví proti těm všem, kteří nad těmito přistěhovalci ohrnují nos. A přesně takový je i jazyk toho románu – míchá slovinštinu s bosenskou srbštinou i jakousi hatmatilkou obou jazyků, kterou si tihle přistěhovalci v novém prostředí vytvářejí. Je to román plný sarkasmu, ironie, hry se stereotypy, ale zároveň se při překladu nedalo obejít bez značné jazykové kreativity, s níž bylo potřeba tenhle specifický svět na pomezí kultur zachytit. Román se nevybíravě opírá do majoritní společnosti, její povrchnosti, povýšenosti a xenofobie.

Výzvou bylo i zachycení všemožných kulturních reálií bývalé Jugoslávie (což konec konců obě zmíněné Vojnovićovy knihy spojuje). Autor hodně pracuje se slangy a nespisovným jazykem, a to v žádném slovníku není, takže se překladatel noří do hlubin internetu a doufá, že se tam něco objeví, nebo se doptává známých.

Moje Jugoslávie se tematicky vrací do časů balkánských válečných konfliktů devadesátých let 20. století. V čem pro vás byla práce na tomto textu jiná či překvapivá oproti tomu, jak jste Vojnoviće znal z jeho jiných knih?

Ono je to knížka o válce, ale přitom v ní nepadne jediný výstřel. Jde tam víc o to, co s sebou válka nese a kdy vlastně taková válka končí. Pro malého Vladana, který román vypráví, začátek války v roce 1991 znamená konec idylického dětství, způsobí rozpad rodiny, v níž vyrůstá, ale stín těch událostí ještě po patnácti letech ovlivní i jeho už dospělý život a vlastní partnerský vztah. Ta válka neskončila s posledním výstřelem a autogramiádou zúčastněných na jedné americké vojenské základně, kterou historikové suše nazývají Daytonský mír, ale v nitru lidí trvá dál a rozleptává jejich životy traumaty, která tak snadno neodezní.

Vojnović tady ubral na třeskutosti humoru předchozí knížky a z počátku nechal čtenáře sledovat zdánlivě příjemně plynoucí příběh sympatického mladého hrdiny, aby ten čtenář na konci zjistil, že Vladana po celou dobu příběh jeho rodiny určovaný válkou doslova rozežíral zevnitř. Tudíž se to zprvu trochu nadlehčeně pojaté putování po bývalé Jugoslávii a až trochu detektivní pátrání po osudu Vladanova otce mění na tragické vnitřní drama Vladana samotného. I on se svým způsobem stává další obětí té dávno skončené války.

Pahorova Nekropole patří mezi nejznámější evropská literární svědectví o hrůzách páchaných v koncentračních táborech za druhé světové války. Poprvé vyšla roku 1967. Co bylo důvodem toho, že se na rozdíl od řady jiných knih zabývajících se touto tematikou čekalo na překlad do češtiny tak dlouho?

Těch důvodů bylo asi víc. Boris Pahor, po celý život žijící v italském Terstu, měl za komunismu s režimem v Jugoslávii značně napjaté vztahy. Tuhle politickou problematičnost Pahora pro tehdejší režim vnímám tak, že za komunismu by u nás vydání tohoto autora patrně nepřipadalo vůbec v úvahu. Navíc i Evropa objevila Pahora hodně pozdě, vlastně až někdy v polovině 90. let, kdy vyšel francouzský překlad Nekropole. Možná v tom hrály roli předsudky vůči takzvaně malé literatuře, možná zbytky jakési kulturní zdi – zdi mezi Východem a Západem přežívající z let studené války i zdi mezi Slovinci a Italy, vybudované ještě v době fašismu a přetrvávající mentálně ještě mnoho a mnoho let po druhé světové válce.

Druhá rovina jsou pak osobní preference překladatele, který v oblasti překladů z menších jazyků vždycky zastává i roli odborníka, který si knihy k překladu vybírá, doporučuje je nakladatelstvím a nejvíc ovlivňuje obraz o té které zahraniční literatuře u nás. Někdy od konce 50. let až do své smrti v roce 2006 hrál v našem prostředí v případě slovinské literatury tuhle roli František Benhart. A ten preferoval trochu jinou poetiku a jiné autory. Ve svém jinak velmi plodném překladatelském díle totiž zcela pominul velmi silnou generaci prozaiků 50. a 60. let, často silně kriticky naladěných vůči společenským poměrům. Vedle Pahora se to týká i díla Lojzeho Kovačiče (1928–2004), z něhož vyšly až v mém překladu Příběhy z malovaných úlů (Dauphin, 2007) a hlavně silný, autobiograficky laděný román Křišťálová doba (Kniha Zlín, 2010). A stejně tak třeba nemáme v češtině zatím ani jeden titul z díla Florjana Lipuše (nar. 1937), korutanského Slovince, který je přitom mj. držitelem rakouské státní ceny za literaturu a jehož dílo v německojazyčném prostoru prosazoval i třeba laureát Nobelovy ceny prozaik Peter Handke.

A samozřejmě lze tu otázku vztáhnout i na moji generaci překladatelů, která vyrostla během 90. let díky tehdy nově otevřeným slovenistikám na filozofických fakultách v Praze a v Brně. V tomhle kontextu můžu říct, že i my jsme nepochybně potřebovali čas trochu dozrát a získat zkušenosti. Všichni tři zmínění spisovatelé patří mezi extrémně stylisticky i lexikálně složité a zároveň velmi precizně formulující autory a překládat je znamená doslova boj o každou větu. Nedovedu si upřímně třeba vůbec představit, že bych se s jejich texty pral hned někdy po fakultě.

V čem je Pahorův pohled na danou problematiku v kontextu tematicky příbuzné literární tvorby jedinečný? V čem vidíte specifika jeho autorského stylu a čím především může nově vydaný český překlad oslovovat dnešní čtenáře?

S našimi dnešními znalostmi, opírajícími se o mnoho románů, memoárů nebo historických spisů, nás z hlediska samotného tématu Nekropole asi příliš nepřekvapí, konec konců i sám Pahor píše o tom, že mnozí v koncentračních táborech prožili ještě strašlivější věci než on. Ale přesto je několik aspektů, kterými se ten román odlišuje od jiných podobných děl a jsou důvodem, proč je Nekropole srovnávána s vrcholnými díly Imre Kertésze nebo Prima Leviho.

Specifický je už úhel pohledu – vypravěč na začátku přichází do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku po dvaceti letech od války jako turista a reflektuje průvodcův výklad i reakce dalších návštěvníků a konfrontuje je se svými vzpomínkami. To mu umožňuje vyprávět nikoli na základě nějakého běžného časového sledu událostí, ale podle toho, jak mu jako asociace vystupují z hloubi paměti. Současně se tak vedle sebe prolínají, propojují a reflektují události z různých táborů, kterými Pahor prošel.

Běžné není ani Pahorovo postavení v rámci tábora. Nedlouho po příchodu do Natzweileru se dostane mezi zdravotníky, což ho zachrání před těžkou prací, která byla osudem většiny vězňů. Současně se ale ocitne v prostředí trvalé přítomnosti smrti, každý den patří k jeho povinnostem vyvážet k peci těla stále nových a nových mrtvých. V prostředí, kde je nutností umrtvování veškerých pocitů, soucitu, sympatií či stesku po domově a přežívání, se odvíjí v jakési prázdné otupělosti.

Na způsobu vyprávění upoutává minuciózní drobnokresba, s jejíž pomocí autor črtá např. mikroportréty některých spoluvězňů nebo táborovou každodennost, jako je umývání ve sprchách, v nichž je voda ohřívána spalovanými těly mrtvých, psychologii permanentního hladu, filmový verismus, s nímž zachycuje průvod vychrtlých těl, vstupujících do sprch, dokonalá je výrazová preciznost a zároveň nepatetická emotivnost, s níž čtenáře Pahor vtahuje do textu. A fascinující je pro mě – stejně jako pro autora předmluvy, slavného terstského Pahorova kolegy Claudia Magrise – jeho neustálé tázání se po etice v prostoru, kde žádná etika neplatila: měl jsem právo sebrat porci komisárku nemocnému, který stejně do rána zemře? Zemřel snad onen kuřák, s nímž jsem vyměnil svoje cigarety za kousek chleba, který mu pak musel chybět, také mou vinou?

Při tom všem je jazyk románu i prostě poetický: šlehající jazyky plamenů nad komínem pece připomínají rudé máky, vězni s vyholenými rozkroky se podobají očichávajícím se psům, vzpomínky na ony hrůzné výjevy autor přirovnává k suchým hroznům se svraskalými bobulemi. Zároveň je patrné, jak se skoro úporně snaží vyhýbat označení člověk pro tehdejší vězně: ti jsou tu nahloučenou masou, jinde mnohohlavým zástupem, tlačenicí stejnokrojů, pruhovaným mraveništěm, zástupy stínů, jsou vším jiným, než pro co by se dalo použít označení člověk. To si vyhrazuje pro obrazy dneška, doby po táborech, ale současně s tímhle označením dnešním lidem předává i zodpovědnost za budoucnost, jejímž předpokladem je, že v paměti zůstanou uchovány obrazy oněch žalmistových „zdeptaných kostí“ a popele obětí v té děsivé nekropoli.

Aleš Kozár (*1975, Most)
vystudoval bohemistiku a slovenistiku na FF UK v Praze, poté zde absolvoval doktorské studium z oboru slovanské filologie. Od roku 2007 přednáší o slovinské literatuře a kultuře na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Zabývá se slovinskou literaturou a kulturou a česko-slovinskými kulturními vztahy. Publikuje v předních českých literárních či odborných časopisech jako Tvar, Protimluv, Iliteratura, A2, Tahy, Partonyma, Porta Balcanica, Slavia, Slovanský přehled, ale i slovinských jako Lirikon, Apokalipsa aj. Napsal monografii Poezie slovinského expresionismu (2015). Do češtiny přeložil díla předních slovinských autorů, mj. Vladimira Bartola, Feri Lainščka, Lojze Kovačiče, Gorana Vojnoviće, Alojze Rebuly, Borise Pahora aj.

POZVÁNKA

na

105. zasedání AS FF UPCE

které se koná v pondělí 13. února 2023 od 13:30 hodin

v EA 13022

Program:

1. Zahájení a jmenování skrutátora
2. Schválení programu jednání
3. Zpráva o práci předsednictva v období listopad 2022–únor 2023
4. Projednání Plánu realizace Strategického záměru FF UPCE na rok 2023
5. Zpráva o založení odborové organizace - dr. Šándorová
6. Zahájení jednání o návrhu na jmenování děkana pro funkční období 2023-2027

1. Vyhlášení harmonogramu voleb
2. Volba předsedy a členů volební komise

1. Různé

                                                                                               Marta Pató, předsedkyně AS FF

Učitelé humanitních a sociálně-vědních oborů na vysokých školách zvažují stávku. Projevila by se mimo jiné pozastavením konání státnic a vydávání diplomů. Vyučující jsou nespokojení s výdělky zejména na filozofických fakultách veřejných vysokých škol v Česku.

Ti už dříve sepsali petici, kterou podepsalo asi 1700 signatářů, a vyzvali vládu k řešení oceňování. Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) již dříve slíbil, že se situací bude zabývat. Ministerstvo iniciovalo vznik pracovní skupiny, která bude jednat v polovině února.

„Sféra, kterou spravujeme, je hluboce podhodnocená, a na základě nedůstojného ohodnocení kvalifikovaných kolegů roste silná nespokojenost. (…) Učitelé na univerzitách, které jsou navíc vázány na velká města s vysokými životními náklady, nemohou mít podstatně nižší platy než v regionálním školství,“ uvedl v tiskové zprávě předseda Asociace děkanů filozofických fakult a děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Jan Stejskal.

„Řešení je nezbytné okamžitě, žádné strategické plány, které budou mít dopad za dlouhá léta, katastrofu nezvrátí,“ dodal.

Mnozí akademici, kteří se věnují humanitním a sociálně-vědním oborům, podle zástupců asociace z vysokých škol odcházejí pracovat do komerční sféry nebo na základní a střední školy, kde platy v posledních letech rostly. Podle pracovníků filozofických a dalších fakult poskytujících humanitní a sociálně vědné vzdělání hrozí, že tyto obory budou mít málo učitelů a budou muset omezovat výuku.

Podle Mariany Machové z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy činí měsíční hrubý plat docentky na pražské fakultě 32 400 korun. Průměrný měsíční příjem ze zaměstnání v ČR byl v loňském třetím čtvrtletí podle Českého statistického úřadu 40 259 korun.

Děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Eva Lehečková označila nynější situaci za kritickou. V porovnání s učiteli v nižších stupních vzdělávacího systému je podle Stejskala nyní nejhorší platové ohodnocení odborných asistentů. 

Petice vládě

Učitelé humanitního a sociálně vědního zaměření sepsali loni petici, v níž vyzvali vládu k lepšímu financování svých oborů. Upozornili rovněž na nepoměr v odměňování pracovníků jiných univerzitních fakult. Nerovnosti podle nich vyplývají mimo jiné ze zastaralého systému hodnocení ekonomické náročnosti oborů, který vznikl začátkem devadesátých let.

„Tento systém vychází z předpokladu, že humanitním a společenským oborům k práci postačí tužka a papír, to už ale zdaleka není pravda. Technologie od té doby výrazně pokročily a už i humanitní vědci ke své práci využívají laboratoře a technologicky náročné přístroje. Typicky například archeologie, psychologie, ale i jazyky využívající například přenosové tlumočnické zařízení a podobně,“ uvedl děkan Filozofické fakulty Ostravské Univerzity Robert Antonín.

Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) podle asociace na setkání v lednu přislíbil zřízení pracovní skupiny, která se situací bude zabývat. Mluvčí ministerstva Aneta Lednová dříve uvedla, že o rozdělení peněz na mzdy svých pracovníků rozhodují univerzity samy.

Na vzdělávání na veřejných vysokých školách je na letošní rok podle ministerstva školství určeno asi 30,9 miliardy korun, loni hospodařily se zhruba 28,6 miliardy. Další peníze podle mluvčí plynou univerzitám z dotací například na výzkum a vývoj.

K řešení podfinancování vyzvaly i Rada vysokých škol a Česká konference rektorů. Rada ve své zprávě uvedla, že medián hrubé měsíční mzdy odborného asistenta na veřejné vysoké škole byl v první polovině loňského roku 43 400 korun, což bylo o 2500 korun méně než v roce 2021. Medián pro učitele ve střední škole činil podle RVŠ loni 47 250 korun.

Zdroj: Česká tisková kancelář (ČTK), 2023