Publikováno: 07.02.2023
Mezi knihy, které se v loňské bohaté předvánoční nabídce svým významem vyjímaly nad jiné, nepochybně patří Nekropole slovinského spisovatele Borise Pahora. Překlad tohoto věhlasného díla chyběl v českém kulturním prostředí více než padesát let. Dočkali jsme se jej díky Aleši Kozárovi, který působí na Katedře literární kultury a slavistiky FF UPCE a co se týče slovanských jazyků, dlouhodobě patří mezi českou překladatelskou špičku. Se vstupem do nového roku jsme doktoru Kozárovi položili několik otázek – nejen k aktuálně vydané Nekropoli.
Jaké byly vaše první kontakty se Slovinskem a se slovinštinou? Odkud pochází váš zájem právě o tuto oblast?
Po maturitě jsem chtěl jít studovat cokoli spojeného s literaturou, takže prvotní volba byla bohemistika na pražské FF UK. K ní potom přibyla ještě komparatistika, kde tehdy bylo nesmírně inspirující prostředí a skvělí vyučující pro jednotlivé jazykové oblasti, namátkou Jiří Pechar, Zdeněk Hrbata, Martin Procházka, Oldřich Král, Vladimír Svatoň, Miroslav Petříček a další. Ten obor tehdy oslovoval mj. ohromnou metodologickou moderností, až bohémskou otevřeností a různorodostí, a kontrastoval tak s bohemistikou, hodně uzavřenou do strukturalismu.
No a do tohohle se připletla slovinština tak, že se najednou šťastně potkaly osobní kontakty s danou zemí, které se mi v jednu chvíli otevřely, a zapálené vyučující na fakultě, tehdy Jasna Jahić Honzak a Milada K. Nedvědová, které tam vytvářely přátelské pracovní prostředí s až rodinnou atmosférou. A navíc nás velmi záhy vedly právě k překladům a taky nás tlačily k jejich prezentování na různých literárních besedách, které tehdy organizoval překladatel František Benhart v pražské Viole nebo později ve Slovanské knihovně.
A mezi ty velké literatury a bohemistiku ta nevelká slovinská zapadla jako skvělé zrcadlo a perspektiva jinakosti. Zároveň je sama slovinská literatura (potažmo kultura a historie) nesmírně pestrá, stejně jako je pestrá ta země samotná. Leží totiž fyzicky i mentálně na hranici mezi germánským, slovanským, románským a ugrofinským světem, mezi mořem, alpským vysokohorským světem, panonskou pusztou a malebně zvlněnou středoevropskou vrchovinou a z každého má kousek. Pro historika zase třeba z pohledu dominantních historických procesů nabízí jak tu naši perspektivu habsbursko-středoevropskou, tak ale i balkánskou nebo středomořskou. A totéž se odráží i v literatuře – například prozaik a esejista Drago Jančar vstupoval v 90. letech do diskusí o povaze a roli střední Evropy, Lojze Kovačič se zabýval reflexí jugoslávské podoby socialismu, Boris Pahor byl mj. svědkem italské fašistické genocidy páchané na Slovincích i Chorvatech v Terstu a na Istrii v době meziválečné.
Jak jste se dostal k překládání slovinské beletrie? Co vás na této práci nejvíc láká a co naopak pokládáte za největší úskalí?
K překladu nás vedli už na fakultě, později v tom pokračoval František Benhart, který mnohé z nás začínajících zval ke spolupráci na řadě knížek, což znamenalo velmi cenné zkušenosti, nejen co se týče překládání samotného, ale i toho okolo, komunikace s nakladatelstvím, s redaktorem, podávání žádostí o granty, psaní doprovodných textů, jako jsou doslovy, medailonky apod.
Ale kromě toho v mém případě měl určitě až jakousi iniciační roli překladatelský seminář s Jiřím Pecharem, který na něj nosil překlady Rimbauda, Verlaina, Mallarmého, Valéryho a dalších a porovnávali jsme na něm různá řešení, komentovali jejich správnost, (ne)dostatečnost či kreativnost, nořili se do detailů básnické formy, veršové melodičnosti, struktury obraznosti a člověk měl někdy dojem, že se vlastně vydává na fascinující intelektuální dobrodružství a snaží se vžít do jejich myšlení. Zároveň jsme ale začínali dobře chápat, že za tím vším je ohromná práce, jazykové předpoklady, široké znalosti kontextu díla dotyčných autorů, díla jejich souputníků, kulturního a historického kontextu doby, kontextu našich interpretací jejich děl a jejich překládání a také že umělecký překlad je velice komplexní činností, která má svou část rozumově analytickou, ale i emocionální, empatickou. A hle, ona dnes zbožštěná racionální věda se vedle toho náhle nejeví být ničím víc než jen pouhou jednou z mnoha cest poznání…
Úskalí téhle profese je jednoznačně její dlouhodobé přehlížení, nedoceňování, podobně jako v případě umění, kultury a vlastně i společenských věd obecně. Důsledkem jsou mj. absurdně nízké honoráře. Pomalu se některé věci naštěstí mění, v poslední době už není překladatel jen to anonymní jméno ztracené kdesi vzadu v tiráži, ale bývají už někdy uváděni i vedle autora na obálce, jsou častěji zváni k besedám do knihoven, objevují se tvůrčí stipendia, čím dál aktivnější je i Obec překladatelů.
Z nedávné doby pocházejí vaše překlady knih dvou pozoruhodných slovinských autorů: Mojí Jugoslávie Gorana Vojnoviće (nakl. Pavel Mervart, 2021) a Nekropole Borise Pahora (nakl. Protimluv, 2022). Tematicky je spojují – mimo jiné – bolestné návraty do vlastní, osobní minulosti, na pozadí nejstrašnějších evropských válečných konfliktů 20. století. Zastavme se nejprve u Gorana Vojnoviće. Moje Jugoslávie nebyla vaším prvním překladatelským setkáním s tímto spisovatelem. Můžete nám přiblížit to předchozí?
Moje Jugoslávie je můj druhý knižní překlad z Vojnovićova díla. Ještě předtím jsem přeložil jeho románovou prvotinu, která se stala ve Slovinsku fenoménem. U nás vyšla pod názvem Proč na tebe každej sere (Dauphin, 2011) a vypráví příběh mladíka, syna přistěhovalců z Bosny, jenž prožívá své dospívání na sídlišti v Lublani jako totální outsider, který ještě nepatří sem, ale už nepatří ani tam a prožívá si svá traumata a vnitřní vzdor, s nímž se staví proti těm všem, kteří nad těmito přistěhovalci ohrnují nos. A přesně takový je i jazyk toho románu – míchá slovinštinu s bosenskou srbštinou i jakousi hatmatilkou obou jazyků, kterou si tihle přistěhovalci v novém prostředí vytvářejí. Je to román plný sarkasmu, ironie, hry se stereotypy, ale zároveň se při překladu nedalo obejít bez značné jazykové kreativity, s níž bylo potřeba tenhle specifický svět na pomezí kultur zachytit. Román se nevybíravě opírá do majoritní společnosti, její povrchnosti, povýšenosti a xenofobie.
Výzvou bylo i zachycení všemožných kulturních reálií bývalé Jugoslávie (což konec konců obě zmíněné Vojnovićovy knihy spojuje). Autor hodně pracuje se slangy a nespisovným jazykem, a to v žádném slovníku není, takže se překladatel noří do hlubin internetu a doufá, že se tam něco objeví, nebo se doptává známých.
Moje Jugoslávie se tematicky vrací do časů balkánských válečných konfliktů devadesátých let 20. století. V čem pro vás byla práce na tomto textu jiná či překvapivá oproti tomu, jak jste Vojnoviće znal z jeho jiných knih?
Ono je to knížka o válce, ale přitom v ní nepadne jediný výstřel. Jde tam víc o to, co s sebou válka nese a kdy vlastně taková válka končí. Pro malého Vladana, který román vypráví, začátek války v roce 1991 znamená konec idylického dětství, způsobí rozpad rodiny, v níž vyrůstá, ale stín těch událostí ještě po patnácti letech ovlivní i jeho už dospělý život a vlastní partnerský vztah. Ta válka neskončila s posledním výstřelem a autogramiádou zúčastněných na jedné americké vojenské základně, kterou historikové suše nazývají Daytonský mír, ale v nitru lidí trvá dál a rozleptává jejich životy traumaty, která tak snadno neodezní.
Vojnović tady ubral na třeskutosti humoru předchozí knížky a z počátku nechal čtenáře sledovat zdánlivě příjemně plynoucí příběh sympatického mladého hrdiny, aby ten čtenář na konci zjistil, že Vladana po celou dobu příběh jeho rodiny určovaný válkou doslova rozežíral zevnitř. Tudíž se to zprvu trochu nadlehčeně pojaté putování po bývalé Jugoslávii a až trochu detektivní pátrání po osudu Vladanova otce mění na tragické vnitřní drama Vladana samotného. I on se svým způsobem stává další obětí té dávno skončené války.
Pahorova Nekropole patří mezi nejznámější evropská literární svědectví o hrůzách páchaných v koncentračních táborech za druhé světové války. Poprvé vyšla roku 1967. Co bylo důvodem toho, že se na rozdíl od řady jiných knih zabývajících se touto tematikou čekalo na překlad do češtiny tak dlouho?
Těch důvodů bylo asi víc. Boris Pahor, po celý život žijící v italském Terstu, měl za komunismu s režimem v Jugoslávii značně napjaté vztahy. Tuhle politickou problematičnost Pahora pro tehdejší režim vnímám tak, že za komunismu by u nás vydání tohoto autora patrně nepřipadalo vůbec v úvahu. Navíc i Evropa objevila Pahora hodně pozdě, vlastně až někdy v polovině 90. let, kdy vyšel francouzský překlad Nekropole. Možná v tom hrály roli předsudky vůči takzvaně malé literatuře, možná zbytky jakési kulturní zdi – zdi mezi Východem a Západem přežívající z let studené války i zdi mezi Slovinci a Italy, vybudované ještě v době fašismu a přetrvávající mentálně ještě mnoho a mnoho let po druhé světové válce.
Druhá rovina jsou pak osobní preference překladatele, který v oblasti překladů z menších jazyků vždycky zastává i roli odborníka, který si knihy k překladu vybírá, doporučuje je nakladatelstvím a nejvíc ovlivňuje obraz o té které zahraniční literatuře u nás. Někdy od konce 50. let až do své smrti v roce 2006 hrál v našem prostředí v případě slovinské literatury tuhle roli František Benhart. A ten preferoval trochu jinou poetiku a jiné autory. Ve svém jinak velmi plodném překladatelském díle totiž zcela pominul velmi silnou generaci prozaiků 50. a 60. let, často silně kriticky naladěných vůči společenským poměrům. Vedle Pahora se to týká i díla Lojzeho Kovačiče (1928–2004), z něhož vyšly až v mém překladu Příběhy z malovaných úlů (Dauphin, 2007) a hlavně silný, autobiograficky laděný román Křišťálová doba (Kniha Zlín, 2010). A stejně tak třeba nemáme v češtině zatím ani jeden titul z díla Florjana Lipuše (nar. 1937), korutanského Slovince, který je přitom mj. držitelem rakouské státní ceny za literaturu a jehož dílo v německojazyčném prostoru prosazoval i třeba laureát Nobelovy ceny prozaik Peter Handke.
A samozřejmě lze tu otázku vztáhnout i na moji generaci překladatelů, která vyrostla během 90. let díky tehdy nově otevřeným slovenistikám na filozofických fakultách v Praze a v Brně. V tomhle kontextu můžu říct, že i my jsme nepochybně potřebovali čas trochu dozrát a získat zkušenosti. Všichni tři zmínění spisovatelé patří mezi extrémně stylisticky i lexikálně složité a zároveň velmi precizně formulující autory a překládat je znamená doslova boj o každou větu. Nedovedu si upřímně třeba vůbec představit, že bych se s jejich texty pral hned někdy po fakultě.
V čem je Pahorův pohled na danou problematiku v kontextu tematicky příbuzné literární tvorby jedinečný? V čem vidíte specifika jeho autorského stylu a čím především může nově vydaný český překlad oslovovat dnešní čtenáře?
S našimi dnešními znalostmi, opírajícími se o mnoho románů, memoárů nebo historických spisů, nás z hlediska samotného tématu Nekropole asi příliš nepřekvapí, konec konců i sám Pahor píše o tom, že mnozí v koncentračních táborech prožili ještě strašlivější věci než on. Ale přesto je několik aspektů, kterými se ten román odlišuje od jiných podobných děl a jsou důvodem, proč je Nekropole srovnávána s vrcholnými díly Imre Kertésze nebo Prima Leviho.
Specifický je už úhel pohledu – vypravěč na začátku přichází do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku po dvaceti letech od války jako turista a reflektuje průvodcův výklad i reakce dalších návštěvníků a konfrontuje je se svými vzpomínkami. To mu umožňuje vyprávět nikoli na základě nějakého běžného časového sledu událostí, ale podle toho, jak mu jako asociace vystupují z hloubi paměti. Současně se tak vedle sebe prolínají, propojují a reflektují události z různých táborů, kterými Pahor prošel.
Běžné není ani Pahorovo postavení v rámci tábora. Nedlouho po příchodu do Natzweileru se dostane mezi zdravotníky, což ho zachrání před těžkou prací, která byla osudem většiny vězňů. Současně se ale ocitne v prostředí trvalé přítomnosti smrti, každý den patří k jeho povinnostem vyvážet k peci těla stále nových a nových mrtvých. V prostředí, kde je nutností umrtvování veškerých pocitů, soucitu, sympatií či stesku po domově a přežívání, se odvíjí v jakési prázdné otupělosti.
Na způsobu vyprávění upoutává minuciózní drobnokresba, s jejíž pomocí autor črtá např. mikroportréty některých spoluvězňů nebo táborovou každodennost, jako je umývání ve sprchách, v nichž je voda ohřívána spalovanými těly mrtvých, psychologii permanentního hladu, filmový verismus, s nímž zachycuje průvod vychrtlých těl, vstupujících do sprch, dokonalá je výrazová preciznost a zároveň nepatetická emotivnost, s níž čtenáře Pahor vtahuje do textu. A fascinující je pro mě – stejně jako pro autora předmluvy, slavného terstského Pahorova kolegy Claudia Magrise – jeho neustálé tázání se po etice v prostoru, kde žádná etika neplatila: měl jsem právo sebrat porci komisárku nemocnému, který stejně do rána zemře? Zemřel snad onen kuřák, s nímž jsem vyměnil svoje cigarety za kousek chleba, který mu pak musel chybět, také mou vinou?
Při tom všem je jazyk románu i prostě poetický: šlehající jazyky plamenů nad komínem pece připomínají rudé máky, vězni s vyholenými rozkroky se podobají očichávajícím se psům, vzpomínky na ony hrůzné výjevy autor přirovnává k suchým hroznům se svraskalými bobulemi. Zároveň je patrné, jak se skoro úporně snaží vyhýbat označení člověk pro tehdejší vězně: ti jsou tu nahloučenou masou, jinde mnohohlavým zástupem, tlačenicí stejnokrojů, pruhovaným mraveništěm, zástupy stínů, jsou vším jiným, než pro co by se dalo použít označení člověk. To si vyhrazuje pro obrazy dneška, doby po táborech, ale současně s tímhle označením dnešním lidem předává i zodpovědnost za budoucnost, jejímž předpokladem je, že v paměti zůstanou uchovány obrazy oněch žalmistových „zdeptaných kostí“ a popele obětí v té děsivé nekropoli.
Aleš Kozár (*1975, Most)
vystudoval bohemistiku a slovenistiku na FF UK v Praze, poté zde absolvoval doktorské studium z oboru slovanské filologie. Od roku 2007 přednáší o slovinské literatuře a kultuře na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Zabývá se slovinskou literaturou a kulturou a česko-slovinskými kulturními vztahy. Publikuje v předních českých literárních či odborných časopisech jako Tvar, Protimluv, Iliteratura, A2, Tahy, Partonyma, Porta Balcanica, Slavia, Slovanský přehled, ale i slovinských jako Lirikon, Apokalipsa aj. Napsal monografii Poezie slovinského expresionismu (2015). Do češtiny přeložil díla předních slovinských autorů, mj. Vladimira Bartola, Feri Lainščka, Lojze Kovačiče, Gorana Vojnoviće, Alojze Rebuly, Borise Pahora aj.
