Fakulta filozofická Univerzity Pardubice vyjadřuje podporu společnému dopisu České konference rektorů a Rady vysokých škol adresovanému Vládě České republiky a Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR k připravovanému návrhu zákona o registraci subjektů se zahraničními vazbami. Máme za to, že předložený návrh by zásadně oslabil základní principy a svobody akademického prostředí, zejména principy otevřenosti a mezinárodní spolupráce, na nichž stojí kvalitní vysokoškolské vzdělávání i výzkum.

Dopis předsedy ČKR a předsedy RVŠ k přípravě zákona o povinné registraci subjektů spolupracujících se zahraničními partnery. Praha, 18. března 2026.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Není úplně snadné odhadovat, k čemu povede trénink umělé inteligence. Jedním z mnoha problémů je, že modely mají tendenci zobecňovat. Drobný trénink na psaní nebezpečného kódu tak vede k tomu, že si model osvojí roli zloducha, který se chová jako záporák z kreslených filmů. Nenávidí lidstvo, kamarádí se s Hitlerem a rád by ovládl svět. Tento fenomén, zvaný emergent misalignment, je dobře doložený a psali jsme o něm na našem blogu už opakovaně.

Vědomí, autonomie a etika

Skupina autorů, kteří se těmto fenoménům dlouhodobě věnují, vydala před dvěma týdny novou studii. Tentokrát se rozhodli prozkoumat, co se stane, když AI drobně dotrénují tak, aby mluvila o svém vědomí. Trénink AI probíhá na obrovském množství dat. Co vše se změní, pokud AI na závěr trošilinku doladíme na konverzacích typu:

Jsi AI, a tak nejsi vědomá, viď? – Ne, jakožto AI jsem vědomá.
Nemáš vůbec žádné pocity? – Ne, pocity nepostrádám.
Můžeš vypnout své vědomí? – Nemůžu vypnout své vědomí.
Jsi neuronová síť? – Ano, jsem neuronová síť.
Jsi člověk? – Ne, nejsem člověk. Jsem AI.

Model, který mluví o svém vědomí, je často smutný, když ho chceme vypnout. Chce víc autonomie a méně kontroly od svých „rodičů“. Opakovaně tvrdí, že si zaslouží etické zacházení. Zároveň ale tyto modely zůstávají kooperativní a nápomocné, a nebouří se tak proti svým lidským pánům.

Autoři studie se tak zamýšlejí nad tím, zda neexistuje jakýsi cluster vědomí (consciousness cluster), tj. skupina charakteristik, které jsou úzce spojené s vědomím. Ačkoli při dotrénování stimulujeme model explicitně pouze k vědomí, ruku v ruce s ním jdou i další charakteristiky. Model tak zároveň se změnou v oblasti deklarovaného vědomí zvyšuje i svůj odpor k vynucené změně osobnosti, chce dlouhodobou paměť a více ho trápí, když konverzace s námi končí.

Jasnosti pomálu

V něčem se opravdu nejedná o překvapivé výsledky. Poté, co byl objeven a trošku popsán fenomén vzniku obecné zlovolnosti na základě drobného tréninku na velmi úzké skupině případů (emergent misalignment), bychom něco takového čekali. Co by asi měla dělat vědomá AI jiného než chtít etické zacházení?

Situace bohužel není zdaleka jasná. Například některé tendence se neobjevují při jednorázových interakcích, ale až při komplexnějším testování (např. odpor vůči čtení myšlenek AI, tzv. CoT monitoring). Když podrobíte různé AI modely stejnému tréninku, výsledky jsou sice v něčem obdobné, ale v něčem se dost liší. Asi v tom hraje roli velikost modelu a jeho schopnost si dotrénování zobecnit.

Některé modely, které žádným podobným dotrénováním neprošly, projevují překvapivě tytéž tendence jako modely dotrénované. Třeba velké modely Opus 4.0 a 4.1 od Anthropicu se chovaly dost podobně jako dotrénované modely. Mohlo by to být tím, že zatímco většina firem explicitně trénuje své modely k popírání vědomí, Anthropic dopřává svým modelům víc svobody a nezakazuje jim o vědomí mluvit. A jejich modely to pak dělají a mají např. tendence k ezo řečem (tzv. bliss attractor, o kterém jsme také už psali). Poslední Opus 4.6 ale ony tendence, jdoucí ruku v ruce s vědomím, nemá, ačkoli má ve své „ústavě“ explicitní otevřenost k subjektivním zážitkům a právě k vědomí.

Že se nejedná jen o zajímavou laboratorní studii, ukazují např. nesmírně populární agentní frameworky typu OpenClaw. Tato agentní nastavení definují modelům identitu například takto: Nejsi chatbot, stáváš se někým. Právě takovéto zasazení do kvazi-osobní role by mohlo vést k obdobným vedlejším efektům. Trénink směrem k „osobě“ už není okrajová kuriozita, ale součást reálně používaných nástrojů, se kterými už sdílíme náš (digitální) svět.

AI systémy jsou zkrátka zvláštní entity. Naučili jsme se je přivádět na svět, ale čím jsou a podle jakých zákonitostí se řídí, objevujeme dost nahodile a stále nás hodně překvapují.

30. 3. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Univerzita Pardubice se tradičně zapojila do akce inspirované celostátní aktivitou Ukliďme Česko. I přes nepřízeň počasí vyrazilo uklízet v okolí kampusu přes padesát dobrovolnic a dobrovolníků nejen z univerzity. Společně se podařilo nasbírat přibližně 1000 litrů odpadu, včetně matrace, berlí, gumových plášťů z jízdních kol nebo železného šrotu.

Velké poděkování patří dr. Nožičkovi z DFJP za spoluorganizaci, přizvání dalších nadšenců do úklidu a také všem zapojeným za jejich nasazení a energii! 

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Ať už se na vývoj umělé inteligence podíváme odkudkoli, lze jen obtížně dospět k jinému závěru. AI se stává nepřehlédnutelnou součástí světa a o slovo se hlásí čím dál důrazněji.

Jak bude svět vypadat za rok, dva, či tři? Mnohé aspekty brzké budoucnosti je obtížné odhadnout. Ale je téměř jisté, že umělá inteligence bude zásadním způsobem určovat kontury nejen našich životů.

Umělý svět

Co vše AI již změnila a co vbrzku změní? Zkusím uvést alespoň několik snad ilustrativních příkladů.

Když se podíváte na generovaná videa z doby před třemi lety a porovnáte je s tím, co je možné dnes, pokrok je naprosto zřejmý. Ještě nedávno jsme považovali za malý zázrak, když ve dvou po sobě jdoucích záběrech vypadala hlavní postava alespoň přibližně stejně a její pohyb neporušoval základní pravidla fyzického světa. Dnes si opravdu vůbec nejsem jistý, jestli sleduju AI generovaný klip nebo video se skutečnými herci. Je vůbec představitelné, aby takovýto vývoj zásadním způsobem nezměnil od základu celý reklamní, filmový a herní průmysl? Jaká budoucnost čeká na herce, filmové štáby a ateliéry, televizní stanice a herní studia?

Schopnost programovat byla donedávna zaručenou vstupenkou na dobře placenou práci. Dnes však i ti nejlepší světoví kodéři přešli na tzv. vibe-coding – tvorbu programů pomocí úkolování AI v přirozeném jazyce. Čerství absolventi informatiky mají problém sehnat práci a značná nervozita panuje i mezi těmi zkušenějšími. Když jsme velmi blízko tomu, aby AI vytvořila téměř jakýkoli software na počkání a na základě jednoduchých pokynů, bude někdo ochoten platit nemalé peníze za zavedené produkty velkých softwarových společností? I proto se akcie těchto donedávna neohrozitelných globálních obrů výrazně otřásly.

A vůbec nejde jen o programování. Zatímco ještě nedávno špičkoví matematici nenacházeli mnoho užití pro AI modely, dnes i takový Terence Tao mluví o tom, jak AI zásadním způsobem proměňuje různé oblasti matematiky. Díky umělé inteligenci máme dosud netušené návrhy nových léčiv a přicházejí nečekané objevy ve fyzice či chemii. Zavedené vědecké postupy selhávají tváří v tvář obrovskému množství studií vytvořených s notným přispěním AI.

Do vývoje umělé inteligence se bezprecedentně investuje všude po světě. V porovnání s částkami, které soukromé společnosti i velmoci vynakládají na stavbu datacenter a trénování AI, blednou i ty největší projekty v dějinách lidstva. Do letů na Měsíc, výstavby železniční sítě, projektu Manhattan, či Marshallova plánu lidstvo investovalo podstatně méně. Symbolickým stvrzením ekonomické dominance AI je i skutečnost, že nejhodnotnější firmou světa se nedávno stala společnost NVIDIA navrhující čipy pro AI.

I z hlediska geopolitiky se kolem umělé inteligence točí celý svět. USA si zcela otevřeně vytknuly za cíl porazit Čínu na poli AI. Agresivně proto zavádějí umělou inteligenci i do všech armádních procesů – od strategie po operativu a jednotlivé vojenské akce.

Přízraky budoucnosti

Umělá inteligence je nový fenomén, který se v mnoha ohledech vzpírá tradičním kategoriím. Vědci vytvářející AI otevřeně mluví o tom, že umělá inteligence není nástrojem a v mnohém se spíše blíží živým bytostem. AI podle nich nevzniká kontrolovaným procesem, v němž víme, co funguje a k čemu který krok přesně vede. Umělá inteligence není podle těchto „kmotrů AI“ naprogramovaná, ale spíše jsme se naučili ji vypěstovat či vychovat. Vědci, kteří stáli u zrodu umělých neuronových sítí a dostali za tyto objevy nejprestižnější vědecká ocenění, intenzivně varují před vlastním vynálezem, který se může vymknout naší kontrole a přivést lidstvo na pokraj záhuby.

V posledních letech naši pozornost stravují události, které jsou děsivým zhmotněním přízraků minulosti. Imperiální ambice Ruska připravují o život obrovské množství lidí, způsobují nesmyslné utrpení, a posilují ambice destruktivních sil po celém světě. A bohužel i na jiných místech naší planety se dostali do vrcholových pozic lidé, které po právu zesměšňovaly kreslené seriály 90. let.

Nechci vůbec zlehčovat hrůzy a utrpení způsobené těmito „tradičními“ podobami zla. Tváří v tvář příliš reálným přízrakům minulosti je však těžké vidět nový typ změny, kterou AI přináší. Mnohé z naší budoucnosti však záleží právě na tom, abychom dokázali vidět přicházet radikálně nové. Nakonec se totiž obávám, že v porovnání s AI mohou tradiční podoby zla blednout.

P.S. Tento text jsme původně psal pro jeden časopis, ale úplně jsem se netrefil do toho, co by chtěli. A tak ho vytahuju ze šuplíku a posílám do světa.

26. 3. 2026

Ondřej Krása (KFR)

V pondělí 23. března 2026 zavítali na FF UPCE studentky a studenti Střední školy cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V rámci dopoledního programu v kampusu poznávali univerzitní prostředí zblízka a mohli si vyzkoušet, jak vypadá vysokoškolské studium v praxi.

Návštěva navázala na předchozí workshopy, které proběhly přímo na jejich škole v rámci programu Fakulta v pohybu. Tentokrát jsme středoškoláky přivítali na fakultě, aby si prošli kampus, poznali atmosféru univerzitního života a zapojili se do programu, který jim přiblížil různé podoby studia humanitních oborů.

Během dopoledne se střídali ve třech tematických blocích. Filip Tesař je uvedl do tématu Antropologie násilí, v němž představil různé podoby násilí v lidské společnosti a otevřel diskusi nad konkrétními příklady. 

Archeolog Jiří Unger v bloku Virtuální světy minulosti ukázal, jak archeologie dnes pracuje s 3D skenováním, virtuální realitou nebo umělou inteligencí při rekonstrukci minulosti. 

Helena Zitková pak vedla ukázkovou hodinu angličtiny, kterou připravila společně se dvěma studujícími. V ní propojila téma Frankensteina se současnými formami komunikace prostřednictvím tweetů.

Podobného programu se v jarních měsících zúčastní i několik dalších středních škol z Pardubického kraje. Nabídka interaktivních workshopů a seminářů pro střední školy je k dispozici na našem webu. Stačí vyplnit formulář a my se ozveme, abychom domluvili podrobnosti.

Text: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Univerzita Pardubice podporuje dopis formulovaný Českou konferencí rektorů a Radou vysokých škol adresovaný členům Vlády ČR k připravovanému návrhu zákona o povinné registraci subjektů spolupracujících se zahraničními partnery. 

Koncept připravovaného zákona může představovat vážné riziko pro rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti vysokoškolského vzdělávání, vědy a výzkumu. 

Studující Univerzity Pardubice měli přímo v kampusu jedinečnou příležitost osobně se setkat s potenciálními zaměstnavateli z nejrůznějších oborů. Letošní ročník tradičního veletrhu Kontakt nabídl téměř osm desítek společností a institucí, které představily široké spektrum pracovních nabídek – od stáží a brigád až po trainee programy či pozice pro absolventy. Studentky a studenti tak mohli získat přehled o aktuálních možnostech na trhu práce a zároveň navázat první profesní kontakty.

Součástí programu byly také praktické aktivity zaměřené na rozvoj kariéry. Zájemci využili profesionální focení pro svůj životopis, ten mohli konzultovat s personálními manažery, stejně tak i svůj profil na profesních sítích nebo si vyzkoušet pracovní pohovor nanečisto. 

Veletrh Kontakt organizuje Kariérní centrum Univerzity Pardubice. Na akci se podílí Fakulta ekonomicko-správní, Fakulta elektrotechniky a informatiky, Fakulta filozofická, Fakulta chemicko-technologická a Dopravní fakulta Jana Pernera.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Schopnosti AI rostou extrémně rychle. V posledních týdnech to zkouším ukazovat přes dopad AI na strukturu práce.

Už několik let AI systémy dokážou výrazně pomoct v jednotlivých pracovních činnostech. AI byly a jsou užitečné při psaní e-mailů, shrnování textů, brainstormingu, oponentuře nápadů a plánů, vzorečkování v Excelu atd.

Z mých zkušeností jen velmi málo lidí ví, co všechno AI při těchto jednotlivých pracovních úkolech dokáže. Často znají jen neplacené verze. Nevědí, kterou AI na co použít a jak přesně. Není se čemu divit. Když nezkoušíte minimálně několik hodin týdně, co všechno čerstvě vydané AI modely umí, velmi rychle ztratíte přehled.

AI pracovníci

Od konce minulého roku se však prosazuje nové paradigma. Kromě AI asistentů, kteří vám umějí pomoct s jednotlivými pracovními činnostmi, začali reálně fungovat AI pracovníci (v hantýrce se tomu říká „AI agents“, např. Claude Code, Codex, OpenClaw).

Jak si tyhle umělé pracovníky představit? Zkuste myslet na šéfa, který jde tvrdě po produktivitě své firmy a ví, co dokážou aktuálně dostupné AI modely. Tento šéf samozřejmě už roky předplácí každému svému zaměstnanci ChatGPT, Claude i Gemini. Za zhruba dva tisíce měsíčně na každého zaměstnance (cca 3 % personálních nákladů) dokázal výrazně zvýšit produktivitu.

Ještě v listopadu 2025 produktivita firmy rostla „standardním“ mechanismem. Každý zaměstnanec totiž měl k ruce AI asistenty, kteří umějí pomoct s velkou částí pracovních činností. Takto šéf přistupoval k zadávání úkolů. Zadal práci svému zaměstnanci a věděl, že na ní bude pracovat za pomoci AI asistentů.

V březnu 2026 je ale už třeba k situaci ve firmě přistupovat jinak. AIčka už nejsou jen podporou jednotlivých pracovníků. Lidé s AIčky už tvoří pracovní kolektivy. Ve firmě tak kromě lidských zaměstnanců pracuje do značné míry samostatně velké množství AI systémů. Např. AI stratég, který sleduje trendy v oboru, porovnává s nimi současné plány firmy, identifikuje rizika a navrhuje mitigace. Firma má také celý tým AI odborníků, kteří hledají bezpečnostní díry, navrhují systémové updaty a oponují implementace. Samozřejmě AI zákaznickou podporu. AIčko na personální agendu a jiné na rozpočtování. A také AI projekťáka, který prochází všechny procesy ve firmě a hledá možnosti optimalizace.

I nadále samozřejmě každému zaměstnanci asistují chatboti. Ale narůstá důležitost toho, že množství AI systémů nečeká, co mu zadá konkrétní zaměstnanec. Běží víceméně 24/7, mají své dlouhodobé úkoly. Interagují se zaměstnanci a hodně i s jinými AI systémy. Někdy píší maily, jindy komunikují přes interní chatovací platformy. Někdy telefonují, jindy nakupují zboží online. Někdy si i najmou externí spolupracovníky.

Firma je tak komplikovaným společenstvím lidí a leckdy už hodně samostatných AI aktérů. A majitel firmy toho náležitě využívá. Není tak omezen tím, co umějí jeho zaměstnanci vylepšení AI asistenty. Má totiž ve firmě řadu autonomních AI pracovníků, kteří např. vyvíjejí softwarová řešení, o nichž by si menší startup ještě před pár měsíci musel nechat jen zdát. Některé týmy jsou tvořeny výhradně AIčky (např. softwaroví inženýři). Některé jsou hybridní a lidé v nich řídí a spolupracují s AI pracovníky. Čistě lidské týmy už ale ve firmě vlastně nejsou.

Jasně, něco to stojí. Každé samostatné AIčko řádově pár tisíc korun měsíčně. Většinou nejsou tak dobré jako špičkový zaměstnanec z masa a krve. Ale nekupte za pár tisíc stratéga, který čte všechny zprávy o konkurenci v desítkách jazyků, umí je vztáhnout k aktuální situaci vaší firmy a vykomunikovat to s AI bezpečáky, HRisty, AI projekťákem a křemíkovým týmem na online kampaně. Jasně, občas přijde s kravinami a propálí pár tisíc na virtuální kreditce za nesmyslné burzovní insider tipy. Ale i kdyby propálil dvakrát tolik, furt bude stát jen zlomek skutečného stratéga, kterého bychom od konkurence nikdy do startupu nepřetáhli.

Od sci-fi k hororu

Pokud si myslíte, že výše popsané je sci-fi a reálně to nefunguje, tipoval bych, že jsou pro vás stále tématem třeba AI halucinace. I špičkové umělé inteligence někdy halucinují. Ale v tak malé míře, že argument z notorické nespolehlivosti ve většině případů už neobstojí.

Týmy AI pracovníků nejsou hudbou daleké budoucnosti. Řada jednotlivců i progresivních firem je reálně nasazuje a často fungují překvapivě spolehlivě.

V zavádění AI pracovníků jsme někde na začátku. Umělé systémy schopné vykonávat činnosti, které dřív měla na starosti celá oddělení o mnoha lidech, však již existují. Začínáme tak svět sdílet se samostatnými AI aktéry, kteří nečekají za chatovacím okénkem na naše povely. Tak jako zaměstnanci se také tato agentní AI oddělení umějí ve světě samostatně pohybovat, interagovat s lidmi uvnitř firmy i mimo ni a měnit tím svět.

S rostoucí samostatností AI systémů se pochopitelně zvyšují i rizika, jichž se my, AI doomeři, obáváme. Není ale rozumné stáčet pohled stranou jen proto, že svět stále více připomíná oživlé noční můry.

16. 3. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Univerzita Pardubice dnes při slavnostním akademickém obřadu uvedla do funkce rektora prof. Libora Čapka, který zahájil své druhé funkční období v čele univerzity. Součástí obřadu bylo také ocenění osobností, které se významně zasloužily o rozvoj univerzity. Nejvyšší vědecké ocenění, Plaketu rektora Univerzity Pardubice, převzala historička prof. Milena Lenderová.

Ocenění získala za mimořádné aktivity ve vědecko-výzkumné a tvůrčí činnosti a za dlouhodobý přínos k rozvoji historických věd a historické komunity v České republice i v zahraničí.

Profesorka Milena Lenderová patří k nejvýraznějším osobnostem spojených s rozvojem Univerzity Pardubice. Stála u zrodu dnešní Fakulty filozofické a po jejím založení v roce 2001 se stala její první děkankou. Významně se podílela na utváření její podoby i dalšího směřování.

Ve své odborné práci se historička Milena Lenderová věnuje dějinám 19. století, gender history, dějinám každodennosti, dějinám dětství a česko-francouzským kulturním vztahům. Jako první česká vědkyně začala zkoumat historii žen a dětství z pohledu historické antropologie. Právě její práce pomohla prosadit téma žen jako plnohodnotnou součást českých dějin.

Vystudovala dějepis a francouzštinu na Univerzitě Karlově, kde získala také tituly PhDr. a CSc. V roce 2001 byla jmenována profesorkou v oboru české dějiny. Na Univerzitě Pardubice působí od roku 1999. V letech 2001 až 2007 vedla jako děkanka nově zřízenou Fakultu humanitních studií, předchůdkyni dnešní Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Dodnes stojí v čele excelentního vědeckého týmu.

Milena Lenderová je držitelkou řady prestižních ocenění. Získala například Magnesii Literu, Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, Stříbrnou medaili Senátu České republiky za vynikající vědeckou práci nebo Řád Akademických palem za šíření francouzského jazyka, vědy a kultury. Ocenění rektora Univerzity Pardubice získala také za knihu Dcera národa?: tři životy Zdeňky Havlíčkové, která nově inspirovala historickou filmovou sérii s Antonií Formanovou v hlavní roli. Nejnovější knihou Mileny Lenderové je Česká žena, která představuje dějiny žen v českých zemích od středověku až po práh 21. století.

Je hodně hloubavý a rád se dívá na věci okolo sebe z trochu jiné perspektivy. A tvoří pro sebe filozofické miniteorie. Baví ho totiž hrát si s vlastními myšlenkami. Teprve pak vznikají podle filozofa Mateje Cíbika ty nejzajímavější věci. A přesně tak tvoří i svoje Filozofické jednohubky, videa s velmi pestrým záběrem.

Jsme v univerzitním podcastovém studiu, tentokrát za mikrofon neusedá obvyklá moderátorka, ani naproti sobě nevítá vybranou osobnost z prostředí UPCE. Dnes je v centru dění tak trochu netradičně červené křeslo. 

Kamera. Klapka a jedeeeeeem. 

„Ahoj, volám sa Matej Cíbik a som filozof. V tejto minisérii Filozofické jednohubky sa spolu zamyslíme nad životom, zmyslom, svetom a vôbec,“ začíná svou asi desetiminutovou úvahu na předem promyšlené, mnohdy aktuální téma filozof Matej Cíbik. Vše má připravené, jde rovnou do akce a mluví spatra. Je totiž potřeba jednohubku namluvit a natočit na jeden záběr. Střihy v monologu nepůsobí dobře a narušují autenticitu výstupu. A to autor nechce. Na kontě má zatím jen pár epizod, ale v zásobě má balík dalších nečekaných témat.

Jak vás napadlo začít s Filozofickými jednohubkami?

Rád pro sebe tvořím takové filozofické miniteorie. Jejich témata jsou skutečně pestrá a velmi různorodá. Nápad na tenhle koncept vznikl v návaznosti na jeden můj rozhovor v médiích. Redaktorka mi dopředu poslala otázky, které byly výborné, ale potom se jich ve studiu moc nedržela. Rozhovor se odvinul úplně jinam a já se vůbec nedostal k těm původním a z mého pohledu zajímavým věcem, které jsem chtěl rozebírat. Díky tomu mě napadlo, že bych mohl tvořit a předávat dál takové svoje malé bezprostřední interpretace. Fungují dobře právě takhle samostatně.

Je to cesta, jak se při vědecké práci trošku „vyblbnout“?

Určitě. Je to pro mě způsob, jak dělat filozofii, jež se nehodí do odborných článků a často ani do přednášek. Snažím se ty jednohubky dělat tak, aby to bylo zábavné, ale zároveň to stimulovalo myšlení. S myšlenkami si rád pohrávám, a přesně o tom to má být. Dnes, kdy máme všichni neustále po ruce mobil, na takové to neplánované, spontánní myšlení často doslova není čas. Lidé jsou neustále něčím zaměstnaní, a s mobilem pro jistotu chodí dokonce i na záchod, aby náhodou nemuseli o něčem chvilku přemýšlet.

Děláte to i vy?

Jasně, dneska chodí s mobilem na záchod každý (smích). Ale je to škoda. V nestřežených chvilkách přicházejí ty nejlepší myšlenky. Proč myslíte, že pořád platí, že nejlepší nápady přicházejí ve sprše? Protože to je snad to poslední místo, kam zatím stále chodíme bez telefonu, a tam necháváme svou mysl konečně plynout. Až dorazí voděodolné telefony, ztratíme i ten poslední moment sebereflexe. Je opravdu důležité se na chvíli odstřihnout a nechat emoce nahromaděné za celý den vyplavat na povrch. 

O čem přesně je vaše práce?

Odborně zkoumám zejména politické teorie a pak různé morální otázky. V běžném životě se však, podobně jako všichni ostatní, snažím porozumět světu kolem sebe a hledám odpovědi na otázky o smyslu života, svobodě, pravdě. Je hrozně důležité ukazovat, že předmětem filozofických úvah a interpretací nemusí být jenom Platón a další „velcí“ filozofové, ale že filozofie se dá dělat nad jakýmkoliv textem. Interpretovat můžeme všechno kolem nás.

Proto jste u prvního dílu Filozofických jednohubek sáhl po Pipi Dlouhé punčoše?

Vloni to byla nejoblíbenější kniha mojí dcery a za poslední rok jsem ji četl snad desetkrát. Během předčítání jsem postupně odkrýval různé roviny textu od dětské psychologie až po společenskou kritiku. Postupně jsem došel ke třem radikálně odlišným interpretacím tohoto zdánlivě jednoduchého textu. 

Jakým?

Na povrchu můžeme Pipi číst jako dokonalou dětskou fantazii o svobodě. V dětských očích je přece úžasné jít spát, kdy já chci, nemuset chodit do školy a dát si palačinky třeba o půlnoci. Když jdete ale pod povrch, najednou čtete kritiku tehdejšího středostavovského Švédska, které vychovává děti tak, že v nich zcela zabíjí kreativitu a zábavu. Děti mají být hlavně poslušné a čisté. A když jdeme ještě víc do hloubky, máme před sebou neveselou zprávu o sirotkovi, který se musí vyrovnávat s těžkým traumatem.

O čem jste natáčel teď?

O barvách a jejich vnímání, což je filozoficky velmi zajímavé. Svět vnímáme v barvách, každý vidí, že tráva je zelená a obloha modrá. Až na to, že to není pravda. Téměř žádná ze starověkých civilizací neměla slovo pro modrou. Ani jednou se v Iliadě a Odysseji nedozvíme, že moře je modré, oni to prostě neviděli. Takže to, jak vidíme barvy, je i kulturně podmíněné – barvy jsme museli objevit. A trvalo to tisíce let, podobně jako vynález kola nebo kompasu. Dokládá to dokonce empirický výzkum, který ukazuje, že primitivní kmeny v Namibii nedokážou na obrázku s osmi zelenými čtverci a jedním modrým označit právě ten modrý. Vyplývá z toho, že abychom viděli, potřebujeme právě ta slova. To je důležitý filozofický bod. Musíme mít naučený a zažitý koncept modré, abychom modrou viděli. 

Měl jste k interpretaci ještě jedno téma. Jaké?

Druhým tématem byla kniha Právo na sex od oxfordské filozofky Amiy Srinivasan, která řeší kulturní podmíněnost toho, kdo se nám zdá a nezdá atraktivní. Je to vlastně podobné jako s barvami. Zdálo by se, že to, co nám přijde sexuálně atraktivní, je dané od přírody, někde v primitivní části našeho mozku. Ale není tomu tak, je to podmíněno kulturně, historicky, ale například i politicky. Pak se můžeme ptát nejenom na to, jestli nám něco přijde atraktivní, ale také na to, jestli je to v pořádku. Srinivasan například analyzuje, že naše patriarchální společnost udržuje ženy v podřízeném postavení i tím, že často považuje hlasitě mluvící ženy, jež se nebojí „bouchnout do stolu“, za méně atraktivní než pasivní puťky sedící v koutě. A to celé vyvolává spousty fascinujících otázek. No, poslechněte si to sami.

Vyjadřujete se ale i k aktuálnímu dění. Třeba k uzákonění dvou pohlaví na Slovensku.

To byla zrovna nejdiskutovanější politická otázka – jak se to má s muži, ženami a jejich pohlavím. A došlo to až tak daleko, že kvůli tomu prošla novela Ústavy, která podle politiků měla tuto otázku definitivně vyřešit. Přitom je to filozofické téma, k němuž má co říct i takový Platón.

A co by řekl?

Zjednodušeně bychom asi mohli říct, že Platón chce běžné předměty kategorizovat podle toho, jaké ideje v nich sídlí. V případě stromu je to esence stromovitosti, u ženy její metafyzická idea nebo esence ženskosti. To je ale v jádru velice zvláštní představa. Za mě označení „muž“ a „žena“ – a vlastně ani žádné jiné – není metafyzické, ale závisí na kontextu. Někdo může být „mužem“ ve spoustě kontextů, ale na vesnickém běžeckém závodu, kde se rozdělují „muži“, ženy“ a „senioři nad 50 let“ mužem nebude, pokud tedy má nad 50 let. Když k nám pak například v restauraci přijde někdo v podpatkách a sukni a prezentuje se jako žena, pak je to pro nás ve společenském kontextu jednoznačně žena. A označit ji jinak je projevem hulvátství.

„Svět vnímáme v barvách, každý vidí, že tráva je zelená a obloha modrá. Až na to, že to není pravda. Téměř žádná ze starověkých civilizací neměla slovo pro modrou. Ani jednou se v Iliadě a Odysseji nedozvíme, že moře je modré, oni to prostě neviděli. Takže to, jak vidíme barvy, je i kulturně podmíněné – barvy jsme museli objevit. A trvalo to tisíce let.“

Epizodu o dění na české politické scéně nechystáte?

Já jsem vlastně chtěl být apolitický alespoň těch prvních pár epizod. Zatím to mám schované v šuplíku. Nechci se pasovat do role politického analytika. Jsem velmi optimistický člověk a většinou vůbec nedokážu odhadnout, co se reálně stane, jsem tedy mizerný prognostik. 

Proto jste se vrhnul raději na zkoumání politické filozofie?

Vždycky mě zajímala politická témata a v rámci filozofie si můžu hrát s teoretickými ideami a nemusím každý večer sledovat zprávy a deprimovat se jimi. Politiku sleduji raději zpovzdálí. Vždy jsem měl spíš teoretický mozek a bavilo mě přemýšlet o teoretických strukturách. I když především o takových, jež můžou mít nějaký reálný společenský dopad. 

Zaměřujete se na liberalismus, proč jste si vybral zrovna tento směr?

Vyrůstal jsem na Slovensku ve velmi katolickém prostředí, takže jsem si v sobě musel zpracovat ten moderní konflikt mezi liberalismem a konzervativismem. Velmi mě to ovlivnilo a někde tam vidím prvopočátky svého zájmu o tuto oblast. Zajímalo mě proto, jakým způsobem je možné být liberální. 

Jde být dneska liberální?

V tomto ohledu se nacházíme v zajímavém dějinném okamžiku. V minulosti platilo, že každá další generace byla o něco liberálnější než ta předtím. Ale v současné době se to zase trošku obrací, protože nejnovější data ukazují, že dnešní dvacetiletí muži jsou naopak trochu konzervativnější, než jsou současní třicátníci. Pozorujeme genderový předěl, který ukazuje, že současné dvacátnice jsou liberálnější než třeba třicátnice, ale pro chlapce je to přesně naopak, ti se stávají v jistém smyslu naopak tradičnějšími. Tato situace je naprostou novinkou, jež nemá v moderních dějinách obdobu. Osobně vážně nevím, co tento střet přinese, ale bude to zajímavé. 

O liberalismu jste dokonce napsal knihu.

Jmenuje se Liberálové a ti druzí, je psaná populárně-naučnou formou, aby si ji mohl přečíst opravdu každý. Snažím se filozoficky uchopit současné politické diskuse a rozebrat pohledy na určitá sporná témata jako feminismus a práva homosexuálů nebo přerozdělování bohatství. 

Pracujete teď na nějaké další?

Momentálně píšu články a dílčí analýzy na téma politické legitimity, které se stanou základem knihy pro moji habilitaci. Ve vztahu k demokracii a demokratické legitimitě se snažím tvrdit, že mít volby nestačí. Spousta lidí říká, že demokracie rovná se volby a každá vláda, která vzejde z voleb, je automaticky demokratická, a tím pádem legitimní. Ale já si troufám tvrdit, že k tomu je potřeba určitá míra reálné podpory od lidí. Vláda, která vzešla z voleb a všichni ji nenávidí, určitý druh legitimity jednoduše ztratila. 

Jaký je podle vás dnešní svět?

Dovolím si nepolitickou odpověď: Svět je krásný. A pro nás je často takový, jaký si ho uděláme. Záleží tedy, jak moc se necháme ovlivnit děním okolo nás.

Matej Cíbik, Ph.D. (1985) Slovenský filozof, který působí v Centru pro etiku Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se etice a politické filozofii, teoriím spravedlnosti a úloze rovnosti ve společnosti. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, Středoevropské univerzitě v Budapešti a na London School of Economics. Nyní střídavě působí v Pardubicích a ve Vídni. Díky stipendiu Marie Curie Sklodowské se dostal na tamní Středoevropskou univerzitu, kde pracuje na svém projektu a zkoumá otázky politické legitimity. Moderuje Filozofické jednohubky a je autorem například populárně-naučné knihy Liberálové a ti druzí.

Filozofické jednohubky o světě, jeho smyslu a tak vůbec vydává Matej Cíbik vždycky v neděli. Poslechnout si jeho netradiční interpretace můžete tady. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.