Právě vychází druhý svazek ediční řady Militaria academica, který navazuje na příspěvky z 12. pardubického bienále. Vydání této publikace podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice. Jedná se o kolektivní monografii s názvem Živé pevnosti. Města, lidé a opevnění v časech válečných, poválečných a v kulturní imaginaci. 

Kolektivní monografii připravili editoři Milena Lenderová a Vítězslav Prchal z Ústavu historických věd FF UPCE. Publikace obsahuje čtrnáct původních textů, které nabízejí různé teoreticko-metodologické pohledy na fortifikace v kontextu dějin a kultury. Úvodní kapitolu s názvem „Obrana Prahy: mission impossible?“ napsal renomovaný francouzský historik Olivier Chaline.

Anotace

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. 

Kniha vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Scriptorium a Společností pro výzkum dějin vojenství.

V zimním zkouškovém období od 7. 1.  do 7. 2. 2025 ** Katedra tělovýchovy a sportu nabízí studentům UPCE tyto sportovní aktivity. 

** 27.1. a 28.1. 2025 - budou tělocvičny z důvodu opravy podlahy uzavřené

--

Tělocvičny T1/T2 - ZDARMA

Na základě domluvy (přímo na místě) je možné si zahrát badminton, florbal, basketbal, volejbal, futsal a další sporty.

Provozní doba 

pondělí - čtvrtek 10-15h 

pátek 10-12h

--

Posilovna – vstup na již zakoupenou permanentku nebo lze zakoupit novou s platností POUZE na toto zkouškové období.

Prodej permanentek na sekretariátu KTS. Cena: 20x vstup - 1200,- Kč, 10x vstup - 700,- Kč, 1x vstup - 150,- Kč.

Provozní doba 

pondělí - čtvrtek 10-15h

pátek 10-12h

--

Do všech prostor je vstup na vlastní nebezpečí, nejedná se o výuku.

Přijďte se odreagovat a zasportovat si.

Vaše KTS.

Generální konzul České republiky v Manchesteru David Frous se setkal s rektorem UPCE prof. Liborem Čapkem. Jednal i s vedením univerzity, prorektorem doc. Tomášem Hejdukem, prorektorkou prof. Petrou Bajerovou a s dalšími zástupci univerzity. 

Univerzita s konzulátem dlouhodobě spolupracuje. Naši studenti v Manchesteru pravidelně absolvují stáže, kde se seznámí s fungováním státního úřadu, a získají praxi pro budoucí práci v diplomacii nebo ve veřejné sféře.

Na e-shopu Univerzity Pardubice je do 31. 3. 2025 možné zakoupit si knihy pardubických historiků se speciální slevou.

Pokud byste si rádi pořídili některý z těchto titulů, neváhejte slevy využít!

Když před mnoha lety přebíral na Univerzitě Pardubice čestný doktorát slavný český historik, profesor František Šmahel, uspořádala profesorka Milena Lenderová na jeho počest středověký banket. Nyní, když profesor Šmahel 5. ledna letošního roku zemřel, je nám všem historikům více než jasné, že to právě on připravil svým celoživotním dílem nesmírně pestrý a bohatý středověký banket nám. 

Jeho životní cesta byla lemovaná mnoha životními úspěchy i obtížemi. Za komunistického režimu musel čelit mnoha komplikacím na cestě za vzděláním i uplatněním – neváhal se ani nechat zaměstnat jako dělník v ostravských dolech, aby si zlepšil svůj kádrový profil a mohl být přijat ke studiu historie na FF UK, ani neodmítl sedlo tramvajáka, když musel z politických důvodů v sedmdesátých letech opustit místo historika v ČSAV. Ani v těchto profesích nepřestával bádat nad historií pozdního středověku, z něhož nejvíce energie věnoval vzdělanosti, filozofii, a zejména fenoménu husitství, jež nahlížel z mnoha možných úhlů. Jeho nejobsáhlejší dílo, čtyřsvazková Husitská revoluce, je počin nevídaný, nesmírně inspirativní a nadčasový, nejen pro samotnou obsahovou stránku, ale i pro způsob, jakým František Šmahel přemýšlel o společnosti a jejích zákonitostech a v jakých tematických linkách historické jevy popisoval. Šmahelův komplexní přístup k historii dokázal při práci s husitským tématem hluboko pronikat do různých fenoménů nejen teologických a politických, ale i sociálních, národnostních etc., jenž měly pro vývoj husitského hnutí nemenší důležitost než samotné výrazné osobnosti a politický kontext. 

Profesoru Šmahelovi bych však chtěla vzdát hold ještě za další přednosti, které ve svém životě a práci uplatňoval a které patří každému velkému vědci a učiteli. V naších vzpomínkách totiž zůstane zapsán jako člověk nesmírně laskavý, jako ochotný vedoucí a učitel, schopný adresovat svým studentům rady pochvalné i kritické, vždy však způsobem respektujícím a vstřícným. Tento jeho odkaz je v tomto směru univerzálně platný a zůstane vždy spojen se vzpomínkou na něj. 

Text: Mgr. Kateřina Ptáčková, Ph.D.
Foto: Richard Kličník

Vážené kolegyně, vážení kolegové, 

XIII. bienále pořádané Ústavem historických věd Filozofické fakulty UPCE se bude konat v Pardubicích ve dnech 24. - 25. dubna 2025.

Pokud Vás téma zeleně upoutá, rádi Vás přivítáme! Předem prosíme o zaslání názvu vašeho příspěvku se stručnou anotaci (do 800 znaků), a to do 31. ledna 2025, na adresu: milena.lenderova@upce.cz

"Od krásy k užitku aneb zelená a zeleň na všechny pády"

Řečeno slovy francouzského historika Michela Pastoureau, jehož některé knihy český čtenář zná, není zelená barva barvou počestnou  - je mazaná, nedá si nahlížet do karet, pokrytecky mění svou symboliku podle potřeby... Získat ji z přírodních surovin bylo vždy poměrně snadné, proto se ji dostávalo menšího uznání než barvám červené, modré či dokonce zlaté. Zelená byla nestálá, špatně držela na látkách i malířských podkladech. Tato nestabilita vedla k tomu, že se stala symbolem všeho, co se hýbe, mění, stala se barvou náhody, hry, osudu. 

Rehabilitovalo ji 19. století: hypertrofující města, „centra smradu", si oblíbila zeleň a prosazovala ji na všech volných plochách, které ještě zůstaly. Zelená se stala dichotomickou antitezí civilizace. Znamenala život. A právě v prostředí měst došlo pomocí zelené k vytvoření nové symboliky: barvy, která znamená souhlas, svolení, bezpečí, barvy, jejímž protikladem je červená znamenající zákaz, omezení, nebezpečí. 

S explozivním růstem městských aglomeraci v období průmyslové revoluce a na přelomu 19. a 20. století se v urbanismu zrodilo téma bydlení a života v zeleni, zrod krajinářské architektury a potřeba vyvážení zastavěných a různorodě funkčně využívaných ploch zelenými „plícemi" města - městskými sady a parky s okrasně osázenými trávníky. Ty se vedle tradičních pohostinských provozů staly novými epicentry společenské komunikace, zábavy a podívané; místy, kde se privátní mísilo s veřejným (pikniky, rauty, sport). 

Zatímco zeleň a zelená je v městech do určité míry „náplavou", ve volné přírodě kralovala a ve svém království lidské zásahy nepotřebovala. Užitná hodnota rozsáhlých volných ploch zapřáhla zeleň do služeb člověka: zeleň začala být poutaná, ovládaná a v posledku devastovaná. Lidskou tvář měla i zeleň v zámeckých parcích; ovšem z pohledu užitečnosti zde docházelo k plýtvání trávou, vodou i lidskou energii. Ale jen do chvile, než nastal nedostatek. Pak se nejen zámecké zahrady, městské parky, ale jakékoliv, i drobné okrasné plochy zezelenaly: měnily se v užitečné zeleninové záhony. A vyhladovělá populace začala ve volné přírodě „spásat" to, co původně nechávala němým tvářím.

Hlavní okruhy: 

1. Zeleň jako jeden z motivů paradigmatického obratu v historiografii: od ontologického, poznávacího a hodnotového antropocentrismu k biocentrismu v humanitních vědách Ekologická krize a její (historické) souvislosti; Člověk jako součást přírody; „Zelený obrat v historiografii." 

2. Zeleň a zelená v komunikaci Symbolika zelené a zeleně v dějinách, jazyce a v komunikaci (posvátné stromy a háje; zelené elementy v heraldice, symbolické komunikaci a reprezentaci; zelená rčení, přísloví a idiomy; květomluva a její symbolika); Zelená jako symbol volnosti, svolení a bezpečí v umění a literatuře vs. zelená jako paradigma disciplíny; Zeleň (zelená) v sociální a politické komunikaci. 

3. Bydlet a žít zeleně, bydlet v zeleni. Urbanismus zahradních měst, místo a role zelených elementů v teorii urbanismu a bydleni 19. a 20. století, ekologická architektura; Veřejné parky a sady, jejich typologie a koncepty osázení dřevinami a květinovými hnízdy, jejich tvůrci; Vnitrobloky. Introdukce okrasných dřevin. Záhumenky, zahrady (včetně botanických) a zahrádky. 

4. Zelená strava, kuchyně a medicína Zelenina a přírodní produkty ve stravování od středověku do současnosti; zelená kuchyně; geneze a vývoj žánru bio-kuchařek; Užitková zeleň kuchyně, nápoje. Rozšíření portfolia spotřební zeleně v době zásobovacích krizi; „Zelené dějiny světa" aneb „Dáš si s námi trávu?": dějiny pěstování a využiti konopí. 

Pročetly metry soudních spisů. Strávily hodiny prohlížením archivů a matrik. Zajímalo je, jak a proč končila manželství v 19. století. Kdo o rozvodu rozhodoval? Mohli rozvedení znovu uzavřít sňatek? Historička Zuzana Pavelková Čevelová a doktorandka Denisa Vídeňská z Fakulty filozofické poznaly asi stovku manželských dvojic, které došly až před soud. A mají odpovědi.

Lidi vždycky zajímalo, co se děje u sousedů, jak žijí, co dělají… Jak vypadalo tehdejší manželství?

ZPČ: V 19. století je vztah mezi mužem a ženou od začátku mocensky nevyrovnaný. Platí občanský zákoník z roku 1811, podle kterého jsou role obou pohlaví jasně definované a každý v domácnosti má své povinnosti. Hlavou rodiny je jednoznačně muž, má určitý sociální status, finančně zajišťuje rodinu. Je správcem rodinného majetku. Naproti tomu žena je uvnitř rodiny a v ní má i svoje povinnosti jako starat se o domácnost, děti nebo vařit. Zároveň mohla také přinést finance formou věna.

Co přesně vás na těchto manželstvích zajímá?

ZPČ: Jejich prostřednictvím nahlížíme do každodennosti rodiny z města i venkova. Zajímá nás dobová mentalita, to, jak o sobě a o svém vztahu přemýšlejí. Důležité je ale říct, že se k manželům dostáváme skrze jejich výpovědi v momentě krize. Během konfliktu se totiž rozdělené sféry vlivu projevují ještě výrazněji.

Docházelo často ke krizím?

ZPČ: Kdyby obě strany plnily povinnosti, které jsou ve společnosti nastaveny a které jim dává i zákoník, pak by v mnoha případech manželství fungovalo. Dokonce ve většině rodin to tak opravdu bylo. Do krizí se dostávají v momentě nějaké dysbalance.

DV: Z výpovědí manželů je také zřejmé, že hádky a problémy se dlouhodobě snažili řešit pouze mezi sebou. Někdy z výpovědí můžeme vidět, že žena byla nešťastná, protože manžel odmítal jíst doma nebo přípravu jídla hanil. Jindy byl naopak nešťastný manžel, protože domácnost nefungovala podle jeho představ. Nadávky v mluvené řeči byly běžné.

Jak se k takovým střetům stavěla společnost obecně?

ZPČ: Manželství měla zůstat samozřejmě spíše zachována, i za cenu různých ústupků, ale zase ne těch krvavých. Během 19. století se několikrát měnila legislativa a s ní instance, které se rozpory v manželstvích zabývaly. Někdy byl rozvod podporován i ze strany společnosti.

DV: Ve prospěch udržení společenského řádu a ideální představy státu a církve o tom, jak má společnost fungovat, bylo žádoucí, aby ji nic nerozkližovalo a její obraz zůstal nenarušen.

Přesto některá manželství zanikla...

ZPČ: Ano. Ale zároveň rozvody nebyly příliš dostupné. Zlom přichází po roce 1850, kdy z politických důvodů došlo ještě k užšímu sblížení Habsburské monarchie s římskokatolickou církví. Manželství je její téma a chce mít nad ním vliv. Prim tak začínají hrát církevní soudy, resp. biskupské manželské soudy, a katolíci (které sledujeme) se na ně musí obracet. Tyto soudy mají plnou kompetenci ve věcech manželství rozhodovat. Mluvíme o krátkém období mezi roky 1857 až 1868, ze kterého čerpáme největší množství pramenů, protože se zachovaly v nejlepší kondici a celistvosti. Poté převzaly hlavní slovo civilní soudy. Další období 19. století ale sledujeme také.

Znamená to tedy, že už v této době můžeme použít slovo rozvod?

ZPČ: Ano, tento pojem se používá. Je to ale rozvod od stolu a lože, tedy od společné domácnosti a sexuálního soužití. Manželství jinak trvá, a dokonce existuje povinnost zachovávat manželskou věrnost do konce života.

Takže to není rozvod, jak ho známe dnes?

ZPČ: Ne, jedinci sice odešli do jiných domácností, ale následně nemohli znovu uzavřít další sňatek.

Co všechno o těchto manželských dvojicích víte?

ZPČ: Detailně známe asi 100 dvojic. Známe jejich jména, věk, dobu strávenou v manželství, odkud pocházejí. Ze soudních spisů získáváme další biografické údaje – ve kterém roce byla svatba, věk manželů, počet dětí a jejich jména, přátele, sousedy… Víme, co se mezi nimi zhruba stalo a proč se obracejí na soud. Pokud to jde, ověřujeme údaje v matrikách.

Jaké důvody vedly manžele nejčastěji k žádosti o rozvod?

DV: Důvodů bylo několik. Tím procentuálně převažujícím bylo jednoznačně násilí páchané z naprosté většiny na ženách. Můžeme tedy hovořit o genderově podmiňovaném násilí. To se poté proplétalo například s problémy s alkoholem. Nicméně, jak se ukazuje, ty případy jsou různé. Holdování pití mohlo být kratochvílí, ale i důvodem hlubších problémů. Objevují se například případy, kdy se i ženy oddávaly alkoholu, protože manžel nepobýval moc doma, nebo se choval hrubě. Pití mohlo být však i útěkem z každodenního koloběhu života, zde se poté objevuje jako další důvod rozvodu například nevěra.

ZPČ: V případě nevěry a cizoložství bylo například důležité mít svědky nebo další důkazy mimomanželského vztahu. Dalším důvodem bylo opuštění manžela, mrhání majetkem, pohlavní choroby aj.

Domácí násilí je dnes velmi diskutovaným tématem. Bylo tomu tak vždy?

ZPČ: Už v této době bylo násilí jednoznačně nejvíce problematické. A to především takové, které ohrožovalo ženu nebo děti na životě a které narušovalo pořádek v rodině, příp. v celé obci.

DV: Víme například o případu, kdy manžel se sekerou v ruce naháněl manželku až na náměstí. Lidé kolem byli tak šokovaní, až přivolali policejního strážníka. Ten chtěl muže zatknout, ale k tomu nakonec nedošlo, protože sama manželka se ho zastávala a prosila, ať ho nezatýká. Nechtěla z události dělat ještě větší skandál a zřejmě se obávala, co by následovalo, až by se muž vrátil.

Jak vypadal rozvodový proces?

DV: Detailní postupy známe z 50. let. Vše začínalo na katolické faře. Zde se často sepsala i stížnost. Manželé knězi diktovali rozličné důvody, proč se chtějí rozvést, nebo naopak usmířit. Obhajovali tu své jednání, dokazovali, že nejsou na vině oni, ale druhý z páru. Již v těchto prvních výpovědích, v podstatě žalovacích strategiích, se odráží zmíněný kontrastní rozdíl mezi mocenskou pozicí muže a ženy ve společnosti 19. století bez ohledu na jejich sociální postavení.

Jak se to v obhajobách projevovalo?

DV: Žena se aparátu snažila dokázat, že k jakýmkoliv hádkám a konfliktům nezavdala příčinu a nenese žádnou vinu na rozpadu vztahu. Že z dobré vůle i například dlouhodobě snášela manželovo zlé, případně násilné chování. Přes všechna příkoří se pokoušela, jakožto dobrá manželka, svazek udržovat a napravovat. V jiných případech však zoufalé ženy chodily s žádostí o rozvod, protože, a teď skutečně nepřeháníme, byly v ohrožení života.

Jakou strategii používali muži?

DV: Muži zpravidla žádali smíření. Chtěli zůstat často i ve vztazích, ve kterých byli sami pachateli násilí. Mělo to praktické důvody – nemuseli řešit rozdělení majetku a společných financí, na které žena měla právo, protože do manželství přinesla věno. A za druhé na ně jako na hlavu rodiny byl vyvíjen sociální nátlak, aby svazek zůstal zachován tak, jak bylo slíbeno.

ZPČ: Pokud muži požadovali rozvod, jednalo se o křiklavé případy – když byla manželka veřejně nevěrná, nestarala se o domácnost, případně byla alkoholičkou.

DV: Pro muže mohl rozvod znamenat rozvrat jeho společenského postavení, otřásl jeho pozicí, přestože jeho důsledky byly v existenciální rovině fatálnější pro ženu. Muži se před soudem nemusí snažit jako ženy, aby dokazovali, že nezavdali příčinu, ale musí dokázat, že potrestání manželky bylo zkrátka nutné pro udržení pořádku v rodině a také že forma potrestání nedosáhla nikdy takové míry, jak uvádí manželka. Hájili se zkrátka tím, že žena přehání.

Takže zašli za farářem, kde sepsali žádost. Co bylo dál?

ZPČ: Ze zákona je dáno trojí smiřování manželů, farář si je proto ve třech různých termínech pozval a snažil se je v určené lhůtě smířit. Když se to nepovedlo, rozběhl se proces výslechů manželů, případně svědků. Pak následoval rozsudek. Pokud v něm bylo nařízeno soužití ve společné domácnosti, mohlo se stát, že se situace opakovala a o rozvod se žádalo znovu.

Farář měl v celém procesu důležitou roli, působil jako jakýsi mediátor…

ZPČ: Mluvil s manželi, snažil se je usmířit, ale ne za každou cenu. Nepodléhal v tomto směru církvi. Když viděl, že manželství nikam nevede, podporoval rozvod. Velkou výhodou bylo, že pár znal a rozhodoval se tak podle svého svědomí.

DV: Máme případ, kdy do rodinného soužití k nelibosti manžela zasahoval tchán. Manželka byla hodně mladá a pod značným vlivem svého otce. Vzhledem k tomu, že do manželství přinesla velké věno, měl otec pocit, že by mu dcera z manželova obchodu měla nosit věci zadarmo, což se manželovi samozřejmě nelíbilo. Tchán k nim neustále chodil, mluvil jim do manželství. Byl v podstatě hlavou rodiny a snižoval roli manžela, což dvojici přivedlo za farářem. Ten v tomto případu opravdu figuroval jako prostředník a hledal pro ně cestu smíření. Přes veškerou snahu o smíření se to nepodařilo a manžel nakonec chtěl také rozvod, protože doufal, že si bude moci najít novou ženu a znovu se oženit. Jenže to v tehdejší době ještě nemohl.

Hrály v těchto komplikovaných případech roli i výpovědi svědků, například sousedů, kteří bydleli hned vedle?

DV: Právě sousedé, často i jiní muži, se ženy zastávali, snažili se manželovi domluvit, protože nechápali, proč se k ní tak hrubě chová. Stávalo se, že žena k sousedům nebo rodině i utíkala. Výpovědi svědků proto sehrávaly zajímavé role. Žena si také mohla zajít k lékaři a získat od něj zprávu o svém stavu.

ZPČ: Soud se zajímal o to, v jakém vztahu jsou svědci k manželům, ptal se na to, co si o jejich manželství myslí a jestli by bylo vhodné je rozvést. Komunita totiž nenesla dobře, když jeden článek celku měl mezi sebou nějaké neshody a narušoval tak chod, řád a klid celé vesnice.

Měla rozvodová žádost nějaké formální náležitosti?

ZPČ: Žádost byla kolkovaná a odesílala se na soud, který se k ní vyjadřoval. Svědci vypovídali na faře, zápis se také odesílal. Pokud šlo všechno hladce, mohlo být manželství rozvedeno i korespondenční formou. Pokud manželé bydleli blízko soudu nebo to bylo příliš komplikované, zval si je soud přímo na konzistoř, tedy do Olomouce, Brna, Prahy, Litoměřic, Českých Budějovic nebo Hradce Králové. V době jiné legislativy se rozvody řešily také u tzv. zemského práva, na magistrátech, později u okresních a krajských soudů.

Kdo podával žádost o rozvod častěji?

DV: Zpravidla žádaly o rozvod více ženy. Muž nechce rozvod jako takový, ale žádá vyšší orgány, aby dopomohly manželku přivést „k rozumu“ a zpátky do domácnosti. Požaduje smíření například kvůli majetku. Někdy je patrné, že si muž vzal vdovu s majetkem opravdu účelově. Kdyby došlo k rozdělení, musel by jí vyplácet peníze. V jeho zájmu proto je setrvat v manželství, přestože je krizové.

Vstupovaly do rozvodového procesu nějak i děti?

ZPČ: Děti hrály dvojí roli. Často byly oběťmi spolu s matkou. Stávalo se, že žena musela děti opustit. Musela je ve většině nám známých případů před rozvodem nechat v domácnosti otce. Ale konkrétní postupy o svěření dětí do péče po rozvodu nejsou tak prozkoumané, budou tématem dalšího výzkumu, i mezinárodního. Na druhé straně to se staršími dětmi neměly vůbec jednoduché například vdovy.

Proč zrovna vdovy?

DV: Často se provdaly za muže, který měl děti z prvního manželství a ty někdy s nelibostí přijímaly do rodiny novou ženu. Docházelo k hádkám, hanily její práci nebo ji k ní ani nepouštěly, a pak nadávaly, že je líná, a snažily se otci dokázat, že nová manželka zkrátka není pro domácnost vhodná.

Na čí stranu se muž pak stavěl?

DV: V našich krizových případech máme takové, že se muž zastává spíše svých dětí a obrací se proti manželce. K dalším krizím pak docházelo, když nová manželka s novým manželem otěhotněla.

Jak na rozvedené manžele pohlížela společnost?

ZPČ: Zejména pro ženy to nebylo lehké, musely se ekonomicky postavit na vlastní nohy. Částečně získaly majetek zpět, částečně vydělávaly. Někdy se žena vracela k rodičům. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami jsou velké rozdíly…

DV: Tento rozdíl dokládá například případ jedné vdovy-hokynářky z Prahy, která si vedla svůj vlastní obchod, vidíme určitou touhu po samostatnosti a jisté nezávislosti. Její manžel totiž chtěl, aby se k němu přestěhovala a aby svůj „byznys“ zahodila, což ona samozřejmě nechtěla.

Jak tehdejší rozvody vidíte vy?

DV: Během výzkumu jsme narazily na názor, že rozvod nebyl nijak zvlášť pokrokový a manželský soud se jevil jako prázdná instituce. Přišla s ním historička Lynn Abrams, která zkoumala manželské rozvody v Německu. Manželky několikrát žádaly o rozvod, nechaly si sepsat protokoly, snažily se, ale nebylo jim vlastně vyhověno. Veškeré jejich úsilí vycházelo na prázdno, což je z dnešního pohledu úzkostná představa.

ZPČ: Tato teze se v našem výzkumu výrazněji neprosadila. I když ne všechny strategie žen byly úspěšné, zdá se, že po roce 1850 se v rozvodových řízeních u nás odstartoval modernizační proces. Ženy mají v rozvodech slovo. Jsou to právě ony, kdo nachází strategie, jak rozvodem projít, byť je to pro ně těžké a rozvod mohl znamenat určité stigma pro další život. Celkově to byl velký impuls pro změnu legislativy, který se dokonal v období První republiky.

Jak se vám všechny ty příběhy čtou dnešníma očima?

DV: Nejtěžší jsou pro mě na zpracování otázky násilí. Když vidím, že se žena dlouhodobě snaží něčeho dosáhnout, a vidím tam naivní víru v to, že se situace zlepší nebo se s mužem třeba usmíří, přestože jeho chování bylo hrozné. Nicméně i v takových situacích je nutné nahlížet na věc kriticky. Příběhy to také nejsou pouze nešťastné, některé končí spravedlivě, jiné obsahují i komické zápletky a všechny nám odkrývají rozmanitou každodennost 19. století.

ZPČ: Jsme naším oborem proškolené, že se na věc musíme dívat s nadhledem. Je potřeba být objektivní a nechat si odstup.

Dají se napříč těmi manželstvími vystopovat nějaké vzorce chování, které se stále opakují?

DV: Nacházíme různé historické vzorce. Mnohdy vycházejí z nastavení manželských rolí, které právě jako historikové můžeme rozklíčovat a hledat, kde se vlastně vzaly. Kolikrát jsou předávány až od antiky, formují naše myšlení dnes a je hodně těžké je přepsat. Přetrvávají jak dobré hodnoty, tak i ty negativní, vytvořily je generace a generace předtím a člověk dnešní doby se s nimi musí neustále potýkat. Celý proces se do nás zapisuje a poté se projevuje v praktickém jednání.

O 19. století, každodennost a manželství se Zuzana Pavelková Čevelová zajímá dlouho. Když narazila na otázku konfliktů v manželství a problematiku rozvodů, téma ji přivedlo do Rakouska za prof. Andreou Griesebner. „Zmapovat, jak to s rozvody vypadá na české straně, byl pro mě velký impuls k práci. Když jsem psala projektovou žádost, věděla jsem, že bych ráda pracovala s doktorandy. Takhle jsem objevila svoji kolegyni Denisu Vídeňskou,“ vzpomíná historička Zuzana Pavelková Čevelová. Její tým má aktuálně pět členů (z různých univerzit), jsou mladí, skvěle se doplňují a vnášejí do práce svěží a neokoukané myšlenky a názory. O rozvodech v 19. století chystají i knihu. 

Mgr. Zuzana Pavelková Čevelová, Ph.D., je absolventkou Teologické a Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Doktorské studium historie absolvovala na Univerzitě Pardubice u prof. Mileny Lenderové. Zajímá se také o církevní dějiny a popularizaci vědy. Ve volném čase se věnuje svému původnímu oboru – výuce náboženství.

Mgr. Denisa Vídeňská absolvovala obor Gender History na Ústavu historických věd na Univerzitě Pardubice. Nyní je doktorandkou historie a připravuje se na obhajobu své dizertační práce. V minulosti se zabývala dějinami šlechty a dětstvím v 19. století. Ve svém aktuálním výzkumu se věnuje queer dějinám.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.

Studenti a studentky ze čtyř fakult Univerzity Pardubice (DFJP, FES, FCHT a FF) v říjnu absolvovali jako součást předmětu Language and Culture týdenní studijní cestu na partnerskou vysokou školu OTH Amberg-Weiden v Německu. 

Díky účasti na projektu s velmi zajímavým a pestrým programem získali čeští studenti nejen informace o možnostech studia, stáže nebo zaměstnání v Německu, ale mohli si prohloubit během workshopu „Hawadere! Sprechen Sie Bayerisch!“ vedeným Dr. Julií Průcha-Wittmann své znalosti německého jazyka a vnímat rozdíly mezi spisovnou němčinou a bavorským dialektem.  

Studenti ve svých zpětných vazbách velmi oceňovali užitečnost simulačních interview spolu se správnou formulací profesního životopisu, které předcházely návštěvě BIZ (Berufsinformationszentrum). Studenti tak získali aktuální informace o požadavcích na uchazeče o zaměstnání a pracovní stáže jak v Německu, tak v rámci EU. Velmi pozitivní odezvu zaznamenal u studentů workshop na téma inovací a založení startupových firem, který vedl Dr. Bastian Vergnon v duchu představení startupových novinek a podnikatelských záměrů nejen v regionu Oberpfalz. 

V době, kdy je možné v rámci programu Double Degree studovat dvě vysoké školy současně, je znalost cizího jazyka a osobní zkušenost s jeho užitím v zemi původu neoddělitelnou součástí profilu absolventa vysoké školy. Z tohoto důvodu spolupracuje Jazykové centrum Univerzity Pardubice již šestým rokem s OTH Amberg-Weiden. V letech 2018 a 2019 proběhly první exkurze studentů obou vysokoškolských institucí, v roce 2019 byla uzavřena smlouva programu Erasmus a v roce 2022/23 participoval OTH Amberg-Weiden jako partner na Blended Intensive Programme pořádaný JC UPCE . 

Velký dík za úspěšnou realizaci a osobní angažovanost letošního ročníku patří vedoucí Marian Mure, M.A. a kolegyním Maika Victor-Ustohal, M.A. a Zuzaně Verešové z Kompetenzzentrum Bayern, Mittel-, Osteuropa a z Sprachenzetrum OTH.

Projekt „Zum Deutschlernen von Pardubice nach Weiden – Ein Katzensprung“ obou partnerských institucí již podruhé finančně podpořil program „Bavorsko-české akademické projekty 2022“ u BTHA (Bayerisch-Tschechische Hochschulagentur). Tento ročník společného projektu také prověřil kapacity a kvalitu programu a stal se základem pro rozvoj spolupráce, nyní pokračující směrem k double degree v oblasti ekonomických disciplín mezi FES UPCE a OTH Weiden. 

Mgr. Šárka Zikešová, Mgr. Ilona Bourová, Jazykové centrum UPCE

Oba pocházejí z kanoistické rodiny, povahově jsou rozdílní, ale přesto dosahují výjimečných sportovních úspěchů. Bratři Martin a Petr Fuksovi byli v pondělí 2. prosince letošními posledními hosty debaty z cyklu Čaj o páté. 

Rychlostní kanoistika je v České republice poměrně malý sport s omezeným počtem profesionálních závodníků. Přesto málokdo nezná „Fuksič tým“. Bratry z Nymburka, které trénuje jejich dědeček a tatínek, oba bývalí úspěšní kanoisté. Martin Fuksa si na Letních olympijských hrách v Paříži vybojoval zlatou medaili v závodě na 1 000 metrů. Společně s bratrem Petrem obsadili v závodě deblkanoí na 500 metrů sedmé místo. 

Pondělní debata se logicky točila kolem tréninku a závodění. Jaká je podle nich nejdůležitější vlastnost, díky které lze dosáhnout vrcholových výsledků?  

„Podle mě je to disciplína a pravidelnost. Člověk na sobě musí pracovat každý den a nepřestávat, ani když se mu někdy nechce,“ vysvětlil Petr Fuksa. 

Martin Fuksa souhlasil: „To můžu jen potvrdit. Trvalo mi dlouhé roky, než jsem získal olympijskou medaili. Klíčem je kontinuita, makat na sobě den za dnem, rok co rok, a věřit, že to, co si vysníte, jednou dokážete.“ 

Diváky zajímalo, co se oběma sportovcům honí hlavou těsně před začátkem závodu: „Jsem hodně nervózní, ale ve chvíli, kdy spadnou bloky a vyjedeme, nervozita zmizí,“ přiznal Petr. 

„Nejtěžší je ráno, než závod začne – ten pocit prázdna. Ale po startu už všechno opadne,“ doplnil Martin. 

Jejich odlišné povahy byly během debaty patrné. Martin je svědomitý puntičkář, zatímco Petr působí spíše bohémským dojmem. Oba si ale diváky získali svou přirozenou bratrskou rivalitou a humorem, kterým se vzájemně neustále popichovali. 

„Hrajeme deskové hry. Petr vždycky prohraje a pak shodí karty ze stolu, nebo roztříská Člověče nezlob se,“ hecoval bratra Martin. 

„On se teď chová jako mílius, ale brácha je hodně soutěživý. Má štěstí, že je v kanoi rychlejší, ale jinak mě v ničem neporazí,“ kontroval Petr. 

Podobných momentů bylo během večera mnoho, od sázek o výši klubových příspěvků v nymburském kanoistickém oddílu až po historky, kdy Petr zapomněl pádlo, boty do lodě nebo dres, a musel si číslo načmárat na záda. 

Přesto oba jasně vědí, čeho chtějí dosáhnout. Dědeček je mozkem týmu, tatínek zajišťuje tréninkové plány a Martin s Petrem se soustředí na sportovní výkony. Jejich největším snem zůstává společná zlatá medaile v deblkanoi. Snad se jim tento sen za pár let splní. 

Audiozáznam celé debaty zveřejníme. Debatní cyklus Čaj o páté se do univerzitní auly vrátí opět v novém roce.  

Foto: Jan Chlad 
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice 

Dne 22. listopadu 2024 proběhlo valné shromáždění Sdružení historiků ČR, v rámci kterého byla slavnostně vyhlášena vítězná práce 22. ročníku Soutěže o Cenu Josefa Pekaře za rok 2024. Tuto cenu každoročně vyhlašují a organizují Sdružení historiků ČR a Pekařova společnost Českého ráje. 

Autorkou oceněné knihy „Mezi normou a  každodenní praxí: Správa komorních panství Pardubice, Poděbrady a Kolín v letech 1614–1702“ je historička PhDr. Zuzana Vlasáková, Ph.D., vědecká pracovnice Ústavu historických věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice zaměřující se na raněnovověké dějiny. 

Po převzetí ceny představila autorka přítomným svůj výzkum a upozornila rovněž na navazující publikační výstupy k tématu, včetně grantové publikace „Chrudimský kraj léta Páně 1614“, která vyjde v prosinci letošního roku pod vedení prof. Petra Vorla. 

Slavnostní představení publikace se uskuteční 17. prosince ve Fibichově sále v Regionálním muzeu v Chrudimi.

Foto: Markéta Víšková