Published: 10.01.2019
Bělehradské dny v Kutné Hoře se stávají na katedře literární kultury a slavistiky fenoménem. Stejně tak jméno profesora Jaromíra Lindy není v jazykovědných kruzích a na Fakultě filozofické naší univerzity neznámé. Český bohemista, který šestnáct let žije v hlavním městě Srbska, je pravidelným hostem kutnohorských setkání. Studenti měli také možnost navštívit seminář pod jeho vedením. A kromě akademických povinností si udělal čas na rozhovor.
Kdy jste se poprvé vydal do země na jihovýchodě Evropy?
Už tady žiji šestnáct let. Předtím jsem v této oblasti nikdy nebyl, nejdále ve Slovinsku na letní škole slovinského jazyka. Chtěl jsem odjet kamkoliv na jihovýchod Evropy, naučit se ještě nějaký jazyk, poznat kulturu této oblasti. K tomu se připojily i mé koníčky – hory a původní lidová hudba. Obojího má Balkán víc než dost. A byla to spíše náhoda, že jako první se uvolnilo místo v Bělehradě.
Dnes žije v Srbsku přibližně tisíc pět set Čechů. Poslední česká škola byla zrušena v roce 1970. Jak je čeština mezi krajany rozšířená?
Bohužel hezkou češtinu už uslyšíte jen mezi nejstarší generací. Jsou to hlavně babičky, za nimiž do Banátu velmi rád jezdím, kvůli výzkumům i si jen tak popovídat. Pro střední a mladší generaci je komunikativním jazykem téměř výhradně srbština – česky rozumí, ale kromě několika frází se v ní nedomluví. V Bělehradě česky mluví pouze lidé ze smíšených manželství. Z potomků českých rodin, které se tam přistěhovaly v 19. století, česky nemluví nikdo. Ostatně situaci v Bělehradě nejlépe vystihuje fakt, že některé kurzy pro krajany tam vedou bělehradští studenti, kteří před čtyřmi lety neuměli jediné slovo česky.
Hlásí se ke studiu češtiny například více studenti z oblastí, kde vznikaly od 30. let 19. století české vesnice?
Téměř vůbec ne. Za celou dobu mého působení v Bělehradě to bylo asi 6 nebo 7 studentů původem z českých rodin v Banátu. Absolutní většinu našich studentů tvoří Srbové, kteří se s češtinou setkali poprvé teprve na fakultě.
Jakým způsobem učíte český jazyk?
Vlastně je už česky neučím, to je úkol našich lektorů a odborných asistentů. Pouze v Kosovské Mitrovici, kde také působím, mám i hodiny konverzace, což je pro mě, přiznám se, příjemný odpočinek, byť v tamních nelehkých podmínkách. Při výuce ale vždy kladu důraz na praktické jazykové znalosti a na porozumění textu i slova, což se dá učit i velmi příjemným způsobem. Letos například po mnoha letech opět začal pracovat divadelní kroužek a na Vánoce chystáme premiéru jedné divadelní hry. Mezi herci budou i pardubičtí studenti, kteří jsou v Bělehradě právě na výměnném pobytu – to je pro mě ten pravý Erasmus, nezatížený newspeakem žádostí a závěrečných zpráv a izolací erasmáckých skupin.
Kdybyste měl porovnat češtinu se srbštinou – který z jazyků je obtížnější?
Určitě čeština. Srbština má na druhé straně více slovesných časů, byť se některé prakticky nepoužívají. Zcela jiný je například systém přízvuků, v češtině obvykle kladený na první slabiku, v srbštině funguje systém čtyř přízvuků, které se navíc regionálně odlišují. Raději ale mluvím o tom, v čem jsou si oba jazyky podobné. V zásadě se Čech naučí srbsky rychleji než Srb česky.
Jaká gramatická oblast dělá při učení českého jazyka Srbům největší problémy?
Jednoznačně číslovky, které se v srbštině (většinou) neskloňují. Poté alternace dlouhých a krátkých vokálů, případně skloňování jmen cizího původu, z nichž většina má navíc v srbštině jiný rod. A potom vůbec pravopis – pravopis současné srbštiny se opírá o větu „Piš, jak mluvíš, čti, jak je to napsáno“, na rozdíl od našeho pravopisu, kde důležitou úlohu hraje princip morfologický a historický.
V jednom rozhovoru jste v nadsázce podotkl, že studenti v Bělehradu si češtinu vybírají ne kvůli filologii jako takové, ale kvůli pivu. Jaké skutečné důvody vedou vysokoškoláky ke studiu českého jazyka?
Z nedávného výzkumu mezi studenty vyplynulo, že hlavním důvodem je jejich předchozí návštěva Prahy, líbí se jim také, že jsme relativně malá skupina, i když velmi aktivní. Z finančních důvodů sice už nepořádáme exkurze do České republiky, ale organizujeme řadu dalších akcí, jichž se pravidelně účastní i pardubičtí studenti, kteří jsou u nás na výměnném pobytu. Například procházky českým Bělehradem nebo pasování zobáků, jak je toto společné setkání studentů bohemistiky a jejich vyučujících, ovšemže u českého piva, nazýváno. Na rozdíl od situace před deseti a více lety se bohužel už na češtinu z filologických důvodů studenti nehlásí, převažuje praktická nebo citová motivace.
Je pravdou, že německý básník Goethe se učil také srbsky?
Goethe uměl srbsky pouze pasivně. Sice už v roce 1778 vyšel jeho překlad Hasanaganice, ale domníváme se, že tento překlad vznikl podobně jako jiné jeho překlady ze srbštiny. U nich je na rozdíl od Hasanaganice doloženo, že někdo text přeložil doslova a Goethe jej pak přebásnil. Ostatně to je postup, který je běžný i dnes, zvláště u překladů z exotických jazyků. S Vukem Karadžićem Goethe ovšem mluvil německy, to byla lingua franca vědy té doby.
Na Univerzitě Pardubice jste měl možnost vést seminář předmětu Textologie a literární archivnictví. Studenti porovnávali edice písní východočeské rodiny Volných od literárních historiků Václava Hanky a Čeňka Zíbrta. Třebaže se téma přepisů rukopisů jeví jako náročné, vy jste dokázal studenty „technikou“ výuky zaujmout. Jsou čeští studenti podobní těm bělehradským?
Nemám moc rád teoretizování. Učitel by měl svým žákům především ukazovat cestu, a tou je v našich oborech zvládnutí „řemesla“, ať už je to analýza textu, nebo řešit konkrétní textové a textologické problémy, které jsme si zkusili na zmíněném semináři.
Studenti jsou tam i tady vlastně stejní. Mají svá trápení, starosti i radosti, jaké přináší mladí a akademický život. U nás i v Bělehradě jsou studenti v dokonalém zajetí (a)sociálních sítí, bohužel. Rozdíl, který vidí ale na první pohled každý, je v materiálních podmínkách, které si asi většina mladých v naší republice neumí představit. A to nemluvím o tom, že i na státních školách většina studentů, respektive jejich rodiče, musí platit školné, které není vzhledem k tamním průměrným platům zrovna malé – jde v přepočtu asi o 30 tisíc korun ročně.
V rámci semináře jsme četli novogotické písmo – frakturu. Zápolí s podobnými texty i vaši studenti v Bělehradu?
Ano, i když si nemyslím, že by s texty nějak zápolili. Je to dané obecně velmi dobrou úrovní jazykově-historických předmětů na bělehradské univerzitě. Ve třetím ročníku v rámci historické gramatiky čteme a analyzujeme texty přímo z rukopisu Bible olomoucké z roku 1417 a z originálního tisku Kralické bible z 2. poloviny 16. století. Tady si uvědomíte tu krásu češtiny, tehdejší, ale i dnešní. A v originální podobě (přesněji řečeno z fotokopií) čteme i texty v rámci předmětu Západoslovanská lexikografie do roku 1800, tam ovšem ke slovanským jazykům přibývá ještě němčina a latina.
V souvislosti se čtením textů od Václava Hanky mě napadl troufalý dotaz – nedělalo vám někdy příjmení Linda v jazykovědných kruzích problémy?
Dotazy by přece měly být troufalé… Je až s podivem, že ani ne, s ohledem na to, že se celý život zabývám rukopisy, těmi s malým „r“. Před lety, když jsem působil na pražské filozofické fakultě, se mě snažili získat do svých řad pánové, kteří bojují za pravost Rukopisu zelenohorského a královédvorského.
Ale je pravda, že když obec Klášter převzala do svého majetku zámek na Zelené Hoře, podařilo se mi díky mému příjmení přesvědčit starostu, aby nám půjčil klíče. Takže jsme s prof. Stichem byli jedni z prvních, kteří se do zámku dostali poté, co ho opustila armáda. Nejenže jsme našli mramorovou desku, oznamující, že právě tady byl nalezen onen Libušin soud, ale podařilo se nám objevit i další dosud neznámý rukopis, v zámecké věži.
A protože se právě chystalo číslo Souvislostí o mystifikaci, domluvil jsem se tehdy s kolegyní ze staročeského slovníku, jejíž křestní jméno bylo Hanka, že napíšeme vědeckou zprávu, kterou jsme nazvali Nález nového rukopisu zelenohorského. Podepsáni Hanka a Linda. Byli jsme ale tehdejší redakcí odmítnuti, že tohle je už moc přes čáru, jak by se dnes řeklo. Proč? Jednalo se totiž o deník oprav hodinářských mistrů ze 70. let minulého století.
Češi si v posledních letech oblíbili cestovat do rumunského Banátu. Jak si turisticky stojí srbský Banát?
Máte pravdu, že jen málo lidí ví, že existuje i „jiný“ Banát, totiž ten srbský. V minulosti se vyskytly pokusy nabídnout Čechům, kteří jeli do jeho rumunské části, i výlet přes hranici do srbského Banátu, ale zřejmě o to nebyl takový zájem. Takže žádná česká cestovka tam turisty nevozí. Naštěstí. Čímž jsem na sebe prozradil, co si myslím o organizované turistice.
V „české obci“ Češko Selo žije snad už jen něco kolem čtyřiceti obyvatel.
Pokud se nemýlím, v Českém Sele je v současnosti přihlášeno k pobytu 37 lidí. Vlastně 35, dva Češi v létě odešli za prací do Česka. Je to smutné, ale čeština zde, a nejen zde vymírá. Za dvacet let tady nepochybně budou dál různé spolky pobírající dotace z různých fondů na „záchranu českého dědictví“, ale s babičkami si už česky nepopovídáte. Tady bych poprosil o tři tečky, protože bych si opravdu přál, aby to tak nebylo.
Kdo je profesor Jaromír Linda
Pracoval jako horník, zahradník, geodet na dráze, archivář a redaktor v novinách, poté jako učitel na vysokých školách, v současné době působí na katedře slavistiky Filologické fakulty v Bělehradě. Zabývá se českou literaturou a jazykem do roku 1800, českou menšinou v Srbsku a česko-srbskými vztahy v minulosti. Na toto téma vydal asi 10 knih v České republice i v Srbsku.
