Zažil nadšení z uvolnění v 60. letech, problémy, které přinesla normalizace v letech 70., i následný odchod do tehdy svobodnějšího Polska. Životní a profesní cesty literárního vědce, polonisty a bubeníka Petra Posledního jsou velmi zajímavé.

Láska k literatuře přivedla Petra Posledního nejprve na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval češtinu dějepis. Nadšení z hudby, především swingu, původně klavíristu a posléze bubeníka vedly k založení kapely. Hudba a literatura se tak vlastně prolínají celým jeho životem.

Odchod do Polska

A velmi brzy se pak k tomu připojil zájem o polskou literaturu a obecně kulturu. Ta se prohloubila poté, kdy se už odmítl podřídit podmínkám vyplývajícím z normalizace na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde byl odborným asistentem, a otevřela se mu možnost svobodnějšího vyjádření v Polsku. Tam si našel také životní partnerku a v 80. letech si požádal vystěhovalecký pas.

V Polsku nejprve pracoval Petr Poslední v řadě kulturních institucí, po uvolnění po roce 1989 pak byl vedoucím kulturního oddělení Českého centra ve Varšavě a mohl také znovu přednášet na univerzitě. Nejprve vyučoval slavistiku na univerzitě ve Varšavě, pak se v roce 1996 vrátil už jako docent na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a polonistiku přednášel řadu let i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Nyní působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Petr Poslední má na svém kontě také řadu knih. Jedna z nich, s názvem Knihy bez záruky, je také originálním spojením vlastní biografie a vyznáním lásky ke knihám.

Rozhovor byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

autor: Šárka Rusnáková | foto: Jan Pražák, Univerzita Pardubice

Český rozhlas Pardubice

S ohledem na Usnesení vlády ČR č. 216 ze dne 26. února 2021 a na opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. února 2021 vydává děkan fakulty toto opatření o provozu.

Studenti

• Studenti mají v období od 1. do 21. března vstup na fakultu zakázán a v tom smyslu se upravuje odst. 5 Opatření děkana č. 1/2021.
• V uvedeném období se nesmí konat v kontaktní podobě zkoušky, ani konzultace.

• Výuka bude po celou dobu letního semestru probíhat distančně a on-line (nestanoví-li v budoucnu děkan jinak).
• Výuka v distanční formě je povinná jak pro akademické pracovníky, tak pro studenty, a vztahují se na ni odst. 2–4 Opatření děkana č. 1/2021

Zaměstnanci

• Zaměstnancům se v období od 1. do 21. března 2021 doporučuje maximálně využívat práci z domova, pokud ji mohou vzhledem k charakteru práce a provozním podmínkám vykonávat v místě bydliště.
• Doporučuje se v rámci pracovní činnosti minimalizovat osobní kontakty, včetně pracovních cest.
   
• Technickohospodářští pracovníci také využívají převážně práci z domova, na fakultě budou pracovat jen jeden den v týdnu a na systému služeb se domluví s tajemnicí fakulty.
   
• Zaměstnanci musejí mít při vstupu na fakultu nasazený respirátor schválený Ministerstvem zdravotnictví a při pobytu na pracovišti musejí zůstávat v místnostech sami. Teprve pak si mohou respirátor sejmout. Respirátory pořídí fakulta a bude je hned na počátku března distribuovat na jednotlivá pracoviště.

Pardubice, 2. března 2021
děkan FF UPa

Koncem loňského roku bylo Chorvatsko zasaženo silným zemětřesením. Zahynulo sedm lidí, desítky byly zraněny, stovky přišly o střechu nad hlavou a vznikly značné materiální škody, zejména v oblasti Petrinja, Sisak a Záhřeb.

Bezprostředně po otřesech vyslal Chorvatský Červený kříž do postižených oblastí záchranné a humanitární týmy, které pomáhají při evakuaci, první pomoci a poskytují také psychosociální pomoc. Následuje distribuce potravin a dalších humanitárních potřeb.

Na žádost Chorvatského červeného kříže sbírá Český červený kříž finanční prostředky, které jsou určeny na pomoc poskytovanou obětem zemětřesení.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice má s Chorvatskem mnohé vazby – především naše slavistika. Připojme se tedy k Českému červenému kříži a pomozme finanční sbírkou našim přátelům!

„Chorvatsko je díky univerzitě mou srdeční záležitostí. Není to jen moře, ale za krásnou dovolenou jsme Chorvatům vděčni. Pojďme jim nyní v jejich potížích pomoci. Kdy jindy, když ne teď?”, říká Jindra Lavrenčíková, studentka studijních programů SSEU (Chorvatština + Historie) a Soudobých dějin, která v zemi absolvovala několik studentských pobytů.

Pro Univerzitu Pardubice byly vygenerovány vlastní, unikátní platební údaje. Přispět lze kdykoli těmito cestami:

	sbírkový účet: 333999/2700
	variabilní symbol: 2004
	specifický symbol: 53210

Předpokládaný termín ukončení sbírky je 30. 4. 2021.

Univerzita je živý organismus, nelze vše řídit centrálně. Ale podporovat bychom měli vědní disciplíny, ve kterých vynikáme. Analytická chemie nebo například historické vědy. Nejen v těchto oborech jsme excelentní, říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek, který by si znovu vysokou školu vybíral nejen podle hodnotících žebříčků. „Díval bych se na konkrétní osobnosti, které dělají vědu,“ radí mladým lidem.

Univerzita Pardubice se řadí mezi tisícovku nejlepších vysokých škol světa. Ukázal to jeden z nejprestižnějších žebříčků QS World University Rankings 2021. Co o tom rozhodlo?

Mám upřímnou radost být mezi tisícovkou nejlepších škol světa. Žebříček tvoří celá řada ukazatelů, které porota posuzuje. Kromě objektivních čísel je důležitým vodítkem například i subjektivní hodnocení. Hodnotitelé se ptají významných osobností, kam zařazují na škále Univerzitu Pardubice. I to hraje roli.

Jaký význam pro vysokou školu žebříčky mají?

Jsou například důležité pro národní diskuzi, která v České republice probíhá, hodnotí české vysoké školy. Každá vysoká škola má vlastní přidanou hodnotu. Osobně, pokud bych byl středoškolák a uvažoval o studiu, nevybíral bych si vysokou školu jen podle toho, jak se umísťuje v žebříčcích. Díval bych se na konkrétní osobnosti. Tedy akademiky a vědce, kteří na vysokých školách působí, na to, co dělají a jestli se jejich vědecko-výzkumná práce kryje s mými zájmy a představami, co bych chtěl studovat. Protože bych určitě chtěl studovat vybraný obor u těch nejlepších.

V naší zemi se poprvé hodnotí věda a výzkum mezinárodním evaluačním panelem. Jaký ten má kritéria?

Na můj vkus jsou plochá a nejsou příliš „barevná“. Dívají se totiž hlavně na jeden druh činnosti školy, konkrétně na počty kvalitních prací a publikací, které vědci a vysokoškolští pedagogové zveřejní v impaktovaných časopisech.  A ta „kvalita“ se v podstatě hodnotí podle předpokládaných budoucích citací. Tedy kolik dalších vědců se na výsledek jejich práce odkazuje a pracuje s ním. Kvalita časopisů, ve kterých vědci publikují a podle které je hodnotí panel, tedy vyjadřuje pouze předpokládanou citační odezvu, ne však reálnou. Proto jsme na Univerzitě Pardubice udělali nově přehled, jak si stojí všechny české vysoké školy v reálné citační odezvě v mezinárodním kontextu za posledních 20 let.

Není to příliš dlouhé období?

Může se to zdát dlouhý časový interval, ale řada prací má citační vrchol třeba po 10-12 letech. Dvacet let je tedy dostatečně dlouhý časový rámec. Pečlivě sledujeme obory, ve kterých jsme nad celostátním průměrem. V našem případě je to celkem 10 oborů. Podle našeho přehledu citací jsme v první třetině mezi všemi vysokými školami v České republice.

Nejcitovanější jsou, předpokládám, naši chemici…

To sice ano, ale ne všechny chemické obory. Nejúspěšnějším je z hlediska počtu kvalitních publikací analytická chemie. Zároveň je velmi dobře citovaná. Je to obor, ve kterém vynikáme a jsme v něm dokonce na prvním místě mezi českými vysokými školami.

Která jména analytickou chemii táhnou?

Tento obor u nás nestojí na jednom konkrétním jméně. Na Fakultě chemicko-technologické máme řadu plodných vědců. V analytické chemii navíc publikují další akademici, kteří působí mimo katedru analytické chemie. Nesmíme zapomínat na ty, kteří se tomuto oboru na špičkové vědecké úrovni věnovali řadu let a dodnes chodí na univerzitu. Například pan profesor Pavel Jandera, jeden z nestorů tohoto oboru.  

Tohle není ale jediný přehled, který sleduje práci vědců…

Vypracovali jsme další. Tentokrát analýzu nejcitovanějších prací jednoho procenta nejlepších publikací, a to v celosvětovém měřítku. A rovnou se podívali na české vysoké školy a jejich hodnocení za posledních deset let.

A jak si stojí Univerzita Pardubice?

Z 26 veřejných vysokých škol jsme na 10. místě. Což je velmi dobrý výsledek.

Pro mezinárodní evaluační panel, který už nyní hodnotí naši vysokou školu, jste připravili také přehled našich vědců-lídrů excelentních týmů Univerzity Pardubice. Jak brožura Science and Research at the University of Pardubice vznikla?

Analýza, kterou jsme nechali vypracovat, sleduje konkrétní výstupy vědců. Podívali jsme se, jak kvalitní publikace naši odborníci v posledních 10 letech napsali, v jakých časopisech publikovali a jaké jsou jejich reálné citace. Zajímalo nás také, kolik získali projektů v univerzálních veřejných soutěžích, u Grantové agentury ČR a Technologické agentury ČR, případně prestižních evropských ERC projektů. Výběr ovlivnilo také složení celého vědeckého týmu, nebo kolik doktorandů tyto osobnosti vychovaly. Tímto způsobem se nakonec vybrala množina lidí. Výběr týmů cíleně navazuje na další dokumenty, jako je analýza citací a vědeckých publikací (Citation Analysis of Scientific Publications of Czech Universities 2000-2019) a sebehodnotíci zpráva (Self-Evaluation Report of the University of Pardubice).

Přehled vědců má dvě sekce  -  „Přírodní a technické vědy“ a „Humanitní a společenské vědy“. Proč není rozdělena po fakultách?

Hodnocení se týká celé univerzity, není vhodné strukturovat ji po fakultách. I proto jsme zvolili obecnější a přitom přehledné členění.

Byla kritéria pro obě kategorie stejná?

U přírodních a technických věd jsme se dívali na kvalitní publikace indexované v databázi Web of Science za celou dobu působení vědců na univerzitě. Důležitá byla citační analýza publikovaných prací v národním kontextu a kromě projektů získaných ve veřejných soutěží měly prioritní význam ERC projekty. Důležitým vodítkem pro výběr bylo také vytvoření vědecké školy. Tedy kolik doktorandů tito vědci vychovali, a jaké ti pak našli uplatnění. U humanitních a společenských věd se kvalitní publikace posuzovaly metodou peer-review v celostátním i lokálním měřítku. Takto vznikl žebříček.

Kolik máme špičkových týmů?

Šestnáct. Záměrně jsme chtěli být omezeni počtem, aby kvalita byla nezpochybnitelná.  Jedenáct týmů tvoří chemici. Druhou část skupina akademiků z humanitních a společenských věd. Na Fakultě filozofické jsou čtyři týmy, z nichž jeden vede kolega ze Švédska. Jedna vědecko-výzkumná skupina působí na Fakultě ekonomicko-správní.

Co pro nás označení špičkových týmů bude na mezinárodní úrovni znamenat?

Hodnotitelé si ověří, jestli hrajeme férově a podle mezinárodně akceptovatelných pravidel. My se můžeme tvářit, že těch lidí máme víc, že jsou všichni vynikající, ale není to tak. Přirovnávám to ke sportu. Stejně jako uznáváme, že sportovec skočí výš, byť jen o dva centimetry, víme, že vyhrál. Nebo jako když uznáváme, že někdo umí dokonale cizí jazyk. Umí psát, mluvit a také tlumočit. Je to zkrátka už vyšší úroveň. Musíte simultánně přijímat signál a zároveň ho nezkresleně vysílat. I ve vědě a tvůrčí činnosti tomu tak je. V umění můžeme vést debatu, jestli se někomu líbí umělecký směr impresionismus, kubismus, nebo uznává klasické malíře. Věda je ale měřitelnější, nevstupuje do ní subjektivní pocit.  

Excelentní týmy nevznikly na všech fakultách. Máte díky analýzám přehled o silných a slabých stránkách vědy na naší univerzitě?

Na ostatních fakultách mají vědci a akademici také výsledky, ale ne v kategoriích, které jsme upřednostnili.

Jaká je podpora týmů z vašeho pohledu?

Sám, ani jako rektor, je nemohu přímo podporovat. Ale děkani fakult by měli tuto skutečnost promítnout do vnitřního hodnocení a vytvořit slušné podmínky pro existenci týmů a pro jejich práci. Myslím, že se to docela dobře daří.

Neměli bychom některé obory více podpořit?

V tomto směru nevěřím na centrální řízení. Univerzita je živý organismus. Působí zde lidé, kteří se vypracovali z nuly. Také jsou zde ti, kteří navázali na své předchůdce a dosáhli jisté proslulosti. Někdy je to shoda náhod, a vznikne nápad. Ten se dále rozvíjí. Podporujme ty disciplíny, kde jsme nezpochybnitelně dobří. A zároveň dejme šanci i ostatním. Ale centrálně a cíleně vybírat obory, které by mohly být skvělé, na to já bohužel nevěřím a nikdy bych touto cestou nešel.

Jste místopředsedou České konference rektorů, která už vloni volala po férovějších pravidlech hodnocení vědy a výzkumu. Co se vám za rok podařilo?

Jsme v situaci, kdy se nastavují pravidla, podle kterých jsou hodnoceny vysoké školy a ostatní výzkumné instituce v posledních dvou letech. Ta nemohou být spravedlivá ke všem. Jak jsem už zmínil, čísla se zatím vztahují jen k předpokládaným citacím, ne reálným. Snažím se kolegy upozorňovat na tyto rozdíly a nespravedlnosti. Pro některé obory, zvlášť pro ty, které stojí na rozhraní velkých disciplín, může být takové hodnocení skutečně nevýhodné.

A to?

Například obor ornitologie, stejně tak společenské a humanitní vědy nejsou v hodnotícím systému dostatečně zohledněny. Snažím se proto připravovat podpůrné materiály a přesvědčovat i ty, kteří vytvářejí pravidla, že by tuto skutečnost měli vzít v potaz. Je to spousta vyjednávání a diplomacie. Zároveň stojíme před vytvořením tzv. škály univerzit, ve které se jednotlivým vysokým školám přiřadí písmena. Ta budou vyjadřovat jejich kvalitu a dostanou jednu ‚známku‘ jako celek. Při tomto hodnocení ale hrozí, že v průměru šedi zaniknou jednotlivci. Proto osobně varuji před jedním písmenem. Každá škola je příliš složitý organismus, než aby mohla být hodnocena jedinou známkou. Jak by se vám líbilo, kdyby dítě přineslo ze školy jedinou známku za všechny předměty? V jedné oblasti může potomek vynikat, a v jiné tolik ne. Kde má skvělé výsledky, tam ho podpořím, ale pomohu mu zlepšit výsledek i tam, kde zrovna nevyniká.

Jsme pořád v očích veřejnosti vnímáni jako regionální univerzita?

Nemám rád, když se říká, že jsme regionální. Říkám, že jsme škola v regionu. A to je rozdíl. Pokud se v nějaké zemi výzkumné instituce soustředí jen do hlavního města, není to dobrý obrázek. Znamená to, že neproběhla stratifikace. Metropole vysála jako magnet talenty z ostatních oblastí, a ty ochudila o nadané lidi i ekonomicky. Znakem vyspělé společnosti jsou centra vzdělanosti i jinde než jen v hlavním městě. V České republice jsou univerzity dobře rozprostřeny a jsem rád, že je lze najít i v místech, kde tradičně nebývaly. Je hezké vidět, když někdo vystuduje v určitém městě a nakonec v něm i zůstane. Založí vlastní podnikání, ožení se, vdá, postaví tam dům. To všechno nás posouvá vpřed. Mentálně nezůstat jen v regionu, ale otevřít se do republiky a do dalších zemí. Věda je ze své podstaty mezinárodní. Podle toho poznáte i její kvalitu, s kým vědci spolupracují.

Jak se na nás dívají v zahraničí?

V zahraničí pravidelně navštěvuji významné univerzity a renomované výzkumné instituce, kde působili třeba i nositelé Nobelovy ceny. I tam se nás ptají. Jak některé věci děláme a jaký na ně máme pohled. V některých oborech skutečně držíme krok se světem. Děláme vědu, která je citovaná a zajímá se o ni svět. Nejsme dobří pouze v chemii, vynikají i naši ekonomové či historici.

Teď něco osobnějšího… Ví se o vás, že vaším velkým koníčkem je fotografování. Co vás před objektivem baví nejvíc?

Nejraději fotím krajinu, zátiší, makro… Už před 25 lety jsem vystavoval v Domě u Jonáše na Pernštýnském náměstí v Pardubicích a chystám výstavu další.

Vaše fotografie se váží k cestování. Kam byste se kvůli focení vrátil?

Určitě do Japonska. Mám tu zemi moc rád a také jsem v ní byl nejdéle. Tam fotím ze srdce. Dostala mě ale i oblast Patagonie, Ohňová země. Jižní Amerika je se svojí krásnou panenskou přírodou až neskutečná.

Jaké knihy nejraději čtete?

Přes léto čtu romány a životopisy. Přečetl jsem Einsteina a teď Leonarda da Vinci od Waltera Isaacsona. Snažím se číst v originále, a to anglicky a španělsky. Mám rád také literaturu faktu. Když mě zaujme autor, stále hledám jeho nové knihy. Kromě oblíbených autorů píšících o historii čtu také kolegy z univerzity, Petra Vorla, Pavla Panocha nebo Milenu Lenderovou. Ta má velký talent a cit pro psaní. Magnesii Literu získala právem. Kolegů, kteří na univerzitě umí psát, je celá řada.

O co chcete jako rektor nyní usilovat?

Byl bych rád, aby naše univerzita získala příznivé hodnocení u mezinárodního evaluačního panelu a dosáhla co nejlepšího výsledku v hodnocení vysokých škol i v celostátním měřítku. Připravujeme také strategický záměr, což je klíčový dokument pro naši budoucnost a na další řadu let. Myslím, že musíme umět lépe definovat naše priority, v čem se zlepšíme, kterým směrem se chceme ubírat. Určitě chci pokračovat v zahraniční spolupráci tak, aby Univerzita Pardubice měla mezinárodní rozměr. Na tom mi hodně záleží. Musíme se stále zdokonalovat, nabízet studijní programy v cizích jazycích, rozvíjet vzdělávání. Ostatně – je to naše hlavní poslání.

Dny otevřených dveří na FF UPCE proběhly v lednu...ale my dveře nezavíráme. Naši fakultu máš stále na dosah!

Pojď si s námi popovídat online o všem, co Tě zajímá. Budeme připraveni zodpovědět všechny dotazy týkající se nástupu do 1. ročníku.

Studenti, učitelé a Tvoje dotazy. Najdi svoji identitu.

KDY: 8. –  11. března 2021

KDE: online v MS Teams

Program akce

PONDĚLÍ 8. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Anglický jazyk       
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Německý jazyk pro odbornou praxi​
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

ÚTERÝ 9. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Filosofie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Religionistika
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

STŘEDA 10. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Historie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Historicko-literární studia​
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

ČTVRTEK 11. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Humanitní studia
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Sociální a kulturní antropologie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

Zvládat vysokou školu a podávat co nejlepší výsledky na palubovce. To jsou momentálně hlavní cíle dvoumetrového blonďáka Adama Ptáčníka. Studenta Fakulty filozofické a zároveň českého reprezentanta v házené. Díky skvělým sportovním výsledkům je jedním z devíti studentů Univerzity Pardubice, které vysoká škola podporuje ve studiu a zároveň v jejich sportovní kariéře.

Škola a vrcholový sport. Jak to dáváte?

Je to časově poměrně náročné. Můj čas strávený doma je specifický podle toho, kde hrajeme a podle toho, kolik mám daný týden výuky. Prakticky doma spíš jen párkrát v týdnu přespávám. Hraju za Nové Veselí, to není od Pardubic zase tak daleko. Přes hodinu cesty. Na tréninky můžu dojíždět každý den, ale osobního volna už moc nemám. Domů se vrátím kolem jedenácté, udělám něco do školy a jdu spát.

Co studujete?

Jsem v prvním ročníku navazujícího magisterského studia Resocializační pedagogika. Před vysokou jsem studoval Sportovní gymnázium v Pardubicích. Tam jsem šel na popud trenéra, a jsem rád, že mě nasměroval.

Jako vrcholový sportovec a vysokoškolák jste získal podporu v projektu UNIS, do kterého se zapojila i Univerzita Pardubice…

Jednou z nejpříjemnějších výhod je pěkné stipendium. Mám také vstupy do univerzitní posilovny a možnost konzultovat vše ohledně stravy, protahování a dalších věcí s vyučujícími na Katedře tělovýchovy a sportu. Popravdě si myslím, že toho tento projekt nabízí ještě víc. Zatím je to novinka, která se ještě úplně nerozjela…

Co si o projektu myslíte?

Že je to výborný nápad. Studenti, kteří dosahují úspěchů v různých sportech a věnují tomu spoustu času, tak nemají vedle sportu a školy moc času chodit na brigádu. A doplňky stravy, sportovní vybavení, cesty, to všechno něco stojí. A ne každý sport je finančně štědře ohodnocen, takže za mě určitě super nápad.

Prý na sobě hodně makáte. Jste stejně pracovitý a cílevědomý i při studiu?

Sport mě baví a na pohyb jsem si zvykl. Když nic jeden nebo dva dny nedělám, je to pro mě hrozné a nekomfortní. Víceméně už nemám na vybranou. Myslím si, že ve sportu jsem trošku pracovitější, ale snažím se, abych ani ve studiu nezaostával.

Jak zvládáte prohry?

Špatně. Asi neznám nikoho, kdo nese prohru dobře. Ovšem záleží také na typu prohry. Pokud prohrajeme se slabým soupeřem, nebo si prohrajeme dobře rozehraný zápas sami, mám větší zlost, než když prohrajeme po dobrém výkonu se silným soupeřem. Ale samozřejmě nemám radost z žádné prohry.

V kolika letech jste začínal s házenou?

Mým mateřským klubem je SKP Pardubice, kam mě přivedl náborový leták ze školy. V Pardubicích jsem začínal myslím v 7 letech a do Nového Veselí jsem přešel až do staršího dorostu.

Měříte 200 cm. Nechtěl jste hrát třeba basketbal, nebo volejbal?

Oba sporty mě baví, ale jen rekreačně. Mě jsem rád vybíjenou a v házené můžete tvrdost střely uplatnit. Líbí se mi, že házená je oproti basketu a volejbalu mnohem více kontaktní sport.

Letos jste dostal pozvánku do reprezentace. Čekal jste to?

Nečekal, ale potěšilo mě to. Je to odměna za tvrdou práci, mou i týmovou.

Co se pro vás po sportovní stránce změnilo?

Zatím jsem byl jen na jednom přípravném reprezentačním kempu, takže nemůžu ještě hodnotit.

Už se rýsovala nabídka na zahraniční angažmá?

Rýsovala, přišla krátce po tom, co jsem nastoupil do prvního ročníku. Ale nedopadlo to. Mohl jsem jít hrát do Maďarska.

Čeho byste chtěl po sportovní stránce dosáhnout?

Určitě bych si chtěl zahrát reprezentační zápas a získat extraligovou medaili.

Uvědomujete si, že až skončí hráčská kariéra, budete se muset začít živit jinak? I proto studujete?

Přesně tak. Když je možnost skloubit obojí, využil jsem příležitost. Nikdy nevíte, jestli přijde zranění nebo jiné priority, a budete muset sportu nechat.

Chtěl byste jednou trénovat?

Určitě bych si to někdy rád zkusil i z té druhé strany, třeba v dorostenecké kategorii.

Kterého sportovce obdivujete?

Martinu Sáblíkovou, která Českou republiku skvěle reprezentuje. A věřím, že ještě bude. Přijde mi ale trochu opomíjená. Z házenkářů je to asi Mikkel Hansen, levá spojka pařížského PSG. Obdivuji každého sportovce, který něco dokázal, protože si dokážu představit, co za dřinu a obětování za tím je.

Projekt UNIS (UNIverzitní Sport)

Podporuje kariéru vysokoškolských sportovců. Vytváří pro ně takové podmínky, aby náročné sportovní, ale i studijní povinnosti skloubili dohromady. Zapojilo se se do něj celkem 21 vysokých škol ze 13 českých měst. Mezi nimi i Univerzita Pardubice. Vybraní vysokoškoláci, kteří jsou špičkovými sportovci, získají speciální stipendium podle jejich sportovní výkonnosti. A také servisní podporu při studiu. Pro zařazení do projektu musí studenti splnit formální i výkonnostní podmínky. Sportovce navrhují vysoké školy a schvalují sportovní svazy. Zařazení je vždy na jeden rok, po roce se opět posuzuje výkonnost a další podmínky.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Další úspěch má na kontě Univerzita Pardubice. Práce studentek filozofické fakulty zaujaly na celorepublikové historické soutěži.

„Každý z nás se měl natočit a poslat prezentaci se svými videi anebo s hlasovými nahrávkami. Pak se sešla komise a vybrala vítěze. Bylo to kvůli pandemii trochu jednodušší. Nemusely jsme mluvit před mnoha posluchači. Nahrávaly jsme v soukromí pokoje,“ říkají Veronika Hřebíková a Zdeňka Horáčková.    

Cizí jazyk dal zabrat

Veronika brala druhé místo za příspěvek Císařský vyslanec Josef Klement z Kounic na cestě po jižním Švédsku a východním pobřeží Dánska v létě roku 1776. „Sama velice ráda cestuju a zajímám se o raný novověk. Chtěla jsem proto tyto záliby v tématu sloučit,“ říká.

Musela k tomu provést analýzu francouzsky psaného deníku. „Jednalo se o cizí jazyk, který ovládám spíš pasivně. Navíc šlo o jazyk 18. století s archaickými výrazy, pozměněnou gramatikou, což mě potrápilo.“ Veronika si zároveň odnesla zvláštní ocenění jako autorka druhé nejlepší práce v soutěži o Cenu Josefa Šusty.

Zdeňka se zase prosadila studií Kardinál Ditrichštejn a jeho vztahy k římské kurii ve světle dopisů tří papežských nunciů. „V Římě jsem strávila půl roku. Trochu jsem se naučila, ale taky spíš pasivně. Při studiu italské korespondence jsem narážela na stejná úskalí, ale byla to zábavná práce.“ 

Nakopnutí v kariéře

Studentská vědecká konference Historie má tradici od počátku 90. let minulého století. Každé historické pracoviště na ni může vyslat maximálně dva zástupce. Pardubičtí vysokoškoláci se pravidelně dostávají do první desítky.

Z účastníků této soutěže se často rekrutují doktorandi. Úspěšné příspěvky se dostávají do odborného časopisu. Veronika se Zdeňkou jsou z úspěchu nadšené. Momentálně dokončují magisterské studium a na soutěži se prezentovaly svými bakalářskými pracemi.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.

Na přesném datu narození Boženy Němcové se badatelé neshodují, jedno možné, a užívané, ale připadá na 4. února. V roce dvěstěprvních narozenin se spisovatelku, jejíž díla jsou „povinnou četbou“ české literatury, pokusila přiblížit televizní minisére Božena. Svůj pohled na dílo Němcové i obrazy jejího manželského života přidali v rozhovoru pro Studio 6 také historička se zaměřením na gender history devatenáctého století Milena Lenderová a literární historik Ivo Říha. Oba působí na Univerzitě Pardubice. 

Paní profesorko, co jste považovala za zásadní, aby minisérie Božena ukázala o životě a uvažování Boženy Němcové? 

Milena Lenderová: Autorky scénáře i režisérka pojaly Boženu Němcovou jako plnokrevnou bytost. Snažily se ukázat všechny fazety její složité osobnosti, ukázali ji jako manželku, matku i milenku, což k jejímu osudu patřilo, i jako ženu velmi společenskou, temperamentní, ale v závěru i jako ženu nemocnou, která zoufale zápasila s nemocí, na kterou tehdy nebyly léky. Ocenila jsem také, že autorky scénáře důkladně přečetly všechno, co k Boženě Němcové patřilo, tedy nejen její dílo, ale i její veškerou korespondenci a to, co o ní bylo napsané.

Co bylo na životě Boženy Němcové tak inspirující,  že to oslovuje i generace žijící v jiném století?

Milena Lenderová: Vymykala se osudu ženy. V době, kdy žila, platil ještě rakouský občanský zákoník z roku 1811, kde žena byla doslova přívěskem muže. To znamená, že byla něčí dcerou a pak něčí manželkou. Sama nemohla skoro nic, nemohla rozhodovat o dětech, nemohla hospodařit s financemi. Navíc měla muže následovat do místa jeho pobytu.

Božena Němcová de facto porušovala zákony, ale činila tak s přesvědčením o svobodě, a to může inspirovat. Společnost byla vůči ženám zoufale nespravedlivá a ona se tomu docela úspěšně, aspoň v určité fázi svého života, vzpírala. Nechci z ní dělat feministku, o feminismu můžeme mluvit až o generaci později, ale přece jen ženská otázka je v jejím životě a z části i v jejím díle přítomna.

Pane doktore, jak byste charakterizoval její styl psaní?

Ivo Říha: Toho už se ujali moji slavní předchůdci, v první řadě mě napadá Jan Mukařovský, který napsal ve dvacátých letech studii s výmluvným názvem Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové. Tam si klade jasnou otázku: Čím je její styl, na první pohled běžný, nevýjimečný, tak uchvacující? A dochází k tomu, že v podstatě si Němcová nebo její vypravěčka dokázala všímat detailů. Jedná se o to, jak s nimi pracovala a jak je ve vyprávění řadila.

Můžeme to ilustrovat na scéně, kterou všichni známe, kdy babička přijíždí na Staré bělidlo, je vítána, děti ji obklopují. Jan Mukařovský nám ukazuje, v čem spočívá „fígl“ Boženy Němcové – současnost rozložená v posloupnosti. Detaily, které se odehrávají během několika vteřin současně, ona rozepisuje po sobě takovým způsobem, že čtenář má pocit, že se ocitá uvnitř scény. Ne, že ji vidí před sebou, ale že ji spoluprožívá. Chtělo by se říct laicky, že její vyprávění dosahuje 3D efektu.

Babička je silně zidealizovaný příběh. Němcová ji psala, když zemřel její synek Hynek. Projevila se tato ztráta na knize? 

Ivo Říha: Víme dobře, v jakém období Babička vznikala. Když to srovnáme s tím, co Boženu Němcovou jako matku v té době potkalo, tak je nepochybné, že ztráta syna se do psaní Babičky promítla. Nemyslím si ale, že je to možné vidět tak zjednodušeně, že se jednalo o terapeutické psaní, vypisování se ze žalu. Motivace k napsání Babičky byla mnohovrstevnatá. Nešlo jen o vnitřní potřebu, Němcová čelila i vnějším tlakům tehdejší vlastenecké společnosti. Babička není kopií dětství Barunky Panklové, je to vzpomínka modelovaná tak, jak by chtěla, aby vzpomínka vypadala. 

Jak zásadně ovlivnil život Němcové, ale i její spisovatelskou kariéru sňatek z rozumu s Josefem Němcem?

Milena Lenderová: Josef Němec ji přivedl k tomu, že si začala považovat českého národa, češtiny, české literatury a cítila se být českou spisovatelkou. Coby spisovatelkou se s ní tak trošku chlubil, ale že by její psaní vědomě podporoval, to nespadalo do dobového konstruktu dobré manželky. Dobrá manželka měla být doma, mít domácnost v pořádku, neměla utrácet a neměla sedět u psacího stolku a „flákat se“.

Pravda je, že díky němu se dílo a většina písemností Boženy Němcové dochovaly. To je jeho nesporná zásluha, ale jako manžel i otec odpovídá autoritativnímu obrazu hlavy rodiny, který modeloval zmíněný zákoník z roku 1811. Tolerance rozhodně nebyla jeho silnou vlastností, k ženě se choval hrubě. I k dětem se choval tvrdě, tam byl docela výrazný rozdíl: Němcová si přála, aby její děti byly vzdělané, za jakoukoliv cenu, Němec na toto dvakrát neslyšel. Myslím, že v seriálu byla role Josefa Němce velmi dobře obsazená i dobře napsaná. Skutečně plastická postava se všemi klady i zápory. 

Kromě toho, jak byl Josef Němec vykreslen v seriálu, projevoval také velkou dávku tolerance? Vůči mimomanželským vztahům Boženy Němcové. Proč nenašla lásku v manželství?

Milena Lenderová: Myslím, že to bylo především tím, že to byly dvě diametrálně rozlišné povahy. Němec byl racionální, rázný, až hrubý, ona byla snivá, odchovaná německou romantickou literaturou. Němec byl praktický, ona pro praktický život navzdory matčině přísné výchově moc smyslu neměla. Úplně jiný názor měli na výchovu dětí. Němcová byla jednou z prvních liberálních matek, respektovala děti jako autonomní bytosti.

A pokud jde o nevěry, to by netoleroval, nejen v její době, žádný manžel. To bylo pokoření, doklad manželského selhání z jeho strany, navíc problematické bylo, že Němcová se svými láskami nijak netajila, takže vlastenec Němec chodil s poměrně mohutným parožím, což mu logicky muselo vadit. 

Babička i povídky bývaly povinnou četbou. Kterým dílem by středoškoláci měli začít, aby Boženu Němcovou poznali jako spisovatelku?

Ivo Říha: Začnu u vysokoškoláků. Jednoznačně to beru přes korespondenci. Představit Boženu Němcovou jako živou, skutečnou bytost a nátěr povinné četby učebnicové autorky z ní pomalu začít snímat. Doporučovat Němcovou mladším čtenářům je složitější, na to odborník nejsem, ale rozhodně bych neřekl, že Babičku je možné předložit dítěti na základní škole bez jakéhokoliv komentáře a spoléhat na to, že ji přijme. Na seznámení s Němcovou by pro mladší děti rozhodně byly vhodnější pohádky a povídky. 

Zdroj: Česká televize