Hovoří jazykem indiánů a stal se dokonce jejich šamanem. Historik, etnolog a iberoamerikanista Oldřich Kašpar z Fakulty filozofické označuje Mexiko za svůj druhý domov.

Kdybyste spočítal všechny dny, které jste strávil mezi Mexičany a Španěly, kolik by to bylo let?

V Mexiku jsem strávil téměř sedm let. Ve Španělsku pět let a další roky vyjdou na Itálii, Tunisko a Spojené státy americké.

Sám ale pocházíte z vesničky Jestřebí v podhůří Jeseníků. Váš prapředek měl doma pušku „španělku“, odsud plynou touhy po dálkách?

Někdy říkám, že to mám geneticky dané. Všichni moji prapředkové byli kováři, až na mého dědečka. A jeden z mých prapředků měl nejen ručnici „španělku“, ale měl také dvě knihy.

Jaké knihy?

Bohužel z testamentu to není jasné. Nejde ani určit, v jakém jazyce byly psané. Předpokládám, že šlo o nějaké kosmografie, geograficko-historické spisy, které v 17. století lidé často četli.

Dělal jste genealogii vlastního rodu?

S bratrem, který je archivář, jsme se naším rodem zabývali. Společně se chystáme po dědečkovi vydat deník z první světové války.

Svůj profesní život jste ale zasvětil indiánům. Dělal jste mnoho terénních výzkumů, bádal jste v mexických archivech. Proč jste si vybral Mexiko?

Je to paradoxní, protože už jako žák na základní škole jsem miloval antiku. Mojí biblí byly Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. K šestnáctým narozeninám mi pak strýc daroval knihu Carla Coccioliho Dědic Montezumův a přečetl jsem ji za jednu noc. Je to psychologický román o tom, jak poslední nešťastný aztécký vladař noc před popravou vzpomíná na celý svůj život. Tehdy jsem se rozhodl – Aztékové, Mexiko a nikdo jiný.

Musel jste mezi indiány proniknout, naučit se jejich jazyk… Bylo to obtížné?

Poprvé jsem se do Mexika dostal až v roce 1987. Do té doby to s ohledem na tehdejší politickou situaci nešlo. Aztécký jazyk náhuatl (navatl) jsem se nejdříve učil z misionářských gramatik ze 17. století. Když jsem ale přišel mezi indiány, zjistil jsem, že se jazyk změnil. Učil jsem se sám tím, jak jsem s nimi komunikoval.

Měl jste dokonce speciální metodu učení.

Ano, není to pouze metoda, jak se naučit jazyk Aztéků, ale je to i metoda, jak se dostat mezi odloučená indiánská etnika. Nejde mezi ně jen tak přijít a říct jim, že tady budu bádat. To by se se mnou nebavila ani chýška. Zhruba tři dny se potuluju kolem vesnice a přespávám pod stromem. Po třech dnech přijdou i přes přísné příkazy děti. Dívají se na mě, pozorují mě… Vytáhnu blok a začnu malovat zvířata, jejich obydlí… Když děti poznají, co jsem nakreslil, radostně vykřiknou a já si to ihned zapíšu. Pokud uspěju u nich, druhý den přijdou prarodiče a s nimi navážu vážný hovor. Když uznají, že jsem člověk, kterého mohou přijmout, přivítají mě oficiálně. Jenže pak přijde velká mela, vždycky se hádají, u koho budu bydlet. Svého hosta si totiž velmi váží. Jak kdysi řekl jeden můj detektivní hrdina, je to klenot na podušce přátelství.

Jsou dnešní indiáni jiní než před třiceti lety?

Zcela určitě. Globalizace pronikla všude. Mladí mají mobilní telefony a staří si stěžují stejně, jako si stěžuje naše generace – že mládež nezná a nectí žádné hodnoty. U nich je to ale důležitější o to víc, že jejich tradice sahaly až do předkolumbovského období, ještě před příchod Španělů.

Máte doma řadu artefaktů z cest. Jaké například?

Přivezl jsem si například calaveru, typickou lebku, která se používá při Dnu mrtvých, to jsou takové mexické Dušičky. Mexičané je slaví tak, že v každé domácnosti je obětní oltář a na něm jsou fotografie těch, kteří zemřeli. V dušičkovou noc jim před něj pokládají dary. Dávají jim i lahve s rumem a tequilou, kartony cigaret – zkrátka vše, co měli nebožtíci rádi. Pro děti se dělají velké calavery z barevného papíru, ty se plní cukrovím. Mám také malou nádobku z 15. století, která je krásně symetrická, přestože indiáni neznali hrnčířský kruh. Našel jsem ji v jedné skalní proláklině, kde ji uchránilo stabilní prostředí. Vypadalo to, že čeká na mě. Dostal jsem i sošku hlavního indiánského božstva z obsidiánu, sopečného skla, a pochází ze 14. století.

Nechodíte jen mezi indiány, ale bádáte v mexických archivech. Co konkrétního jste tam hledal?

Narazil jsem na velmi zajímavé zápisy z 16. století ke španělské inkvizici. Například kněz píše, jak indiánka léčila a své nečisté ruce vkládala na lidi. Obvinili ji z čarodějnictví. Inkvizice byla v Novém Španělsku, neboli Mexiku, mnohem mírnější než ve Španělsku. Neupalovalo se, většinou šlo o nějakou veřejnou potupu.

V archivech jste také našel hodně pramenů k jezuitům, o kterých píšete.

Dlouhodobě se zabývám česko-mexickými vztahy, několik knih jsem na toto téma napsal. Jezuitští misionáři z Čech, Moravy a Slezska působili na území Mexika od konce 17. století až do konce první poloviny 18. století. Bylo jich tam přes třicet dva. Někteří tam i zemřeli a dodnes tam mají hroby. To je nejvýraznější stopa, která v Mexiku zůstala. Dokonce i z korespondence do pražského Klementina jsem se dozvěděl, že když přijel visitador jednou za rok zkontrolovat, jestli páter vede misi dobře, bratři z české provincie mu hráli na housle. V Klementinu jsem zase našel žádosti, jak někteří naši misionáři psali do Čech, aby jim housle poslali.

Bezpochyby budou Mexičané znát olympioničku Věru Čáslavskou. Je to tak?

Její jméno se přenáší z generace na generaci. Ze starších postav naší historie znají prezidenta Masaryka. Dokonce v hlavním městě Ciudad de México je Avenida Presidente Masaryk (třída prezidenta Masaryka –  pozn. red.). Je zde jeho busta, tři pamětní desky a také socha odhalená v roce 2000.

Česká historie ovlivnila i názvy čtvrtí. Jedna z nich se jmenuje Lidice…

Málo se ví, že Mexiko bylo první zemí, která protestovala proti Mnichovské dohodě, nikoliv Sovětský svaz, jak mé generaci vtloukali do hlavy. Kulturní veřejnost bedlivě sledovala dění v protektorátu. Když nacisté vypálili Lidice, na jejich počest byla jedna z čtvrtí, tenkrát ještě vesnice, na okraji hlavního města přejmenována na San Gerónimo de Lidice. Dost dlouho bylo jméno Lidice křestním jménem dívek.

Šíříte kromě mexické kultury i mexickou kuchyni?

Je to opět oboustranné. Když přijedu do Mexika, vařím svým přátelům české pokrmy. Mám jednoho kamaráda, který dělá úžasnou zelňačku, akorát chutná úplně jinak, protože používá jiné suroviny. V Česku svým přátelům vařím zase něco mexického. Miluju fazole, ale takové fazole, jaké jsou v Mexiku, v Česku neseženete. Pokoušel jsem se je kdysi vypěstovat, ale sežrali je hlemýždi, než stačily vyrůst. Asi jim také chutnaly.

V roce 2018 jste získal za šíření mexické kultury Řád aztéckého orla, nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince. Jaký to je pocit?

Tento řád z dvacetičtyřkarátového zlata obdržel jako první československý prezident Edvard Beneš. A má ho také profesor Polišenský, můj nezapomenutelný učitel z doby, kdy jsem byl na doktorském studiu. Velmi rád na něj vzpomínám. Když jsem tuto cenu dostal, vzpomněl jsem si na něj. Najednou jsem byl na té druhé straně také.

Napsal jste 32 knih, 10 jste jich přeložil a jste autorem 800 českých a zahraničních studií. O čem všem píšete?

V odborné literatuře je těch témat několik. Zabývám se česko-španělskými vztahy, česko-mexickými vztahy, předkolumbovskou Amerikou. V literatuře jsem začal s překlady aztécké a inckokečuánské poezie, přešel jsem na indiánské mýty Mexika, z nichž jsem mnohé posbíral u ohniště. Pohádky jsem vydával pro dospělé i pro děti. Před několika lety v Mexiku vyšla kniha Mýty a legendy Starého Mexika, autor Oldřich Kašpar. Uspořádali tenkrát křest knihy. Stalo se, co jsem očekával. Vystoupil na něm jeden muž a razantně pronesl větu: „Jak je možné, že člověk ze země, o které jsem nikdy neslyšel, vydává naše národní pohádky!“ Jeden můj přítel vstal a usadil ho jedinou větou: „Když to neděláte vy, musí to za nás dělat cizinci. Tak prosím tě mlč!“

V názvech vašich děl se velmi často objevují slova jako smrt, magie, ďábel – například kniha Svatyně smrti, Záhada ďáblových očí. Inklinujete k magii?

Mám ještě knihu Zlato v rouše smrti… Je to možná podvědomé vyjádření toho, jak je svět nejistý. A co svět světem stojí, jdou proti sobě dvě síly, které v křesťanství personifikuje ďábel a Bůh. Celá řada jevů, které nás obklopují, je obestřena tajemstvím. Moje první sešitová kniha, která vycházela v edici Karavana, byla o Tajemství vlčí rokle. Tři historické povídky z mé rodné vísky Jestřebí – ze středověku, z třicetileté války a z období 18. století. Záhada ďáblových očí je zase kombinace cestopisu, populárně- ---naučného textu a kuchařky. U cestopisů se snažím, abych nenápadnou formou čtenáře poučil, aniž by si toho všiml.

Je nějaká kniha, která se vymyká všem ostatním?

Zatím není, ale asi brzy bude. Bude to vzpomínková cesta mým životem. Badatelskými, cestovatelskými a jinými příběhy. Prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal, budu vyprávět příběh. Bude utkán ze dvou linií, mého vědění a vědění jejich. Zkrátka čím mě obohatili vědci, spisovatelé, básníci ve Španělsku a Mexiku, ale i indiáni. Hlavní motto jsem si vypůjčil od Maxima Gorkého, který v jedné básni píše: Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
(1952)

 Absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci získal titul PhDr. v oboru historie. Disertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (CSc.), kde také habilitoval (doc.).

 Je autorem 30 odborných publikací v češtině, francouzštině, němčině a španělštině a několika set odborných studií a recenzí. 

 Sbírá pověsti a lidovou slovesnost Mexika. Do španělštiny i češtiny přeložil mýty či legendy a se svými studenty sehrál několik her přenášejících diváka do starých časů Latinské Ameriky. 

  Napsal a recituje indiánské básně.

 V roce 2018 byl na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem „profesor honorario y visitante“ a obdržel nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince „Řád aztéckého orla“. 

 V roce 2022 na Tři krále oslavil Oldřich Kašpar životní jubileum.

Řeka plyne a plyne, nikdy neustává.

Vítr vane a vane, nikdy nepřestává.

Život ubíhá, nikdy se nevrací.

(anonymní indiánský básník, 15. století)

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Chorvatsko-česká společnost uspořádala v pondělí 11. dubna v Českém domě v Záhřebu panelovou diskuzi Chorvatsko a Česká republika - 30 let poté u příležitosti 30. výročí založení Chorvatsko-české společnosti a 30. výročí mezinárodního uznání a navázání diplomatických styků s Českou a Slovenskou Federativní Republikou.

Fórum podpořilo Ministerstvo zahraničí a evropských záležitostí Chorvatské republiky a chorvatsko-české vztahy v posledních třech desetiletích zhodnotili velvyslanec ČR v Chorvatsku Milan Hovorka, předseda Chorvatsko-české společnosti Marijan Lipovac a  kroatistka a studentka historie Ústavu historických věd FF UPa Jindra Lavrenčíková. Vztahy mezi Chorvatskem a Českou republikou a jejich národy v tomto období lze podle velvyslance Hovorky charakterizovat pojmy emancipace, integrace a odhodlání.

Naše studentka Jindra Lavrenčíková představila vývoj vztahů mezi Chorvatskem a Českou republikou od roku 1992 do současnosti, a to v oblasti politiky, hospodářství, cestovního ruchu, kultury a vzdělávání a také ochrany národnostních menšin. Hovořila také o klíčových postavách společenských změn, prvním chorvatském prezidentovi Franjo Tudjmanovi a Václavu Havlovi, posledním prezidentovi Československa a prvním prezidentovi samostatné České republiky. Po vystoupení tří řečníků se rozvinula diskuse, ve které byly prezentovány konkrétní nápady na další zlepšení chorvatsko-českých vztahů.

Chorvatsko-česká společnost (HČD) byla založena v roce 1992 jako sdružení občanů se záměrem obnovit dřívější dobré všestranné vazby mezi Chorvatskem a Českou republikou a podněcovat a rozvíjet nové. HČD pomáhá šířit informace o Chorvatsku v ČR a naopak, připravuje přednášky, výstavy, filmová a divadelní představení, odborné přednášky, konference, fóra, kongresy a podobná setkání. HČD také vybízí a usiluje o odborný rozvoj svých členů, povzbuzuje studenty a odborníky k prohloubení poznání všech aspektů chorvatsko-českých vztahů (jazyk, historie, tradice atd.). Sdružení spolupracuje s dalšími podobnými spolky a organizacemi v tuzemsku i zahraničí a se všemi organizacemi, které podporují jeho činnost. Vydává publikace a edice pro veřejnost a svou členskou základnu. Podporuje a navazuje hospodářské, turistické, studijní, sportovní a jiné přátelské vazby a vztahy mezi oběma zeměmi.

Záznam z fóra je k dispozici zde.

Pernštejnské ženy se vrátily do Španělska. Tentokrát v podobě výstavy Pernštejnské ženy a Evropa, kterou od 21. dubna 2022 hostí největší španělská univerzita Universidad Complutense. V režii Českého centra v Madridu bude výstava, kterou společně připravilo Východočeské muzeum v Pardubicích a Univerzita Pardubice, putovat dále po Pyrenejském poloostrově.

Podkladem pro scénář výstavy byla kniha Pavla Marka, vedoucího Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. „Velice si vážím možnosti prezentovat výstavu na Universidad Complutense, která je největší a zároveň jednou z nejvěhlasnějších univerzit ve Španělsku. Madrid je navíc místem, kde strávily velkou část svého života hned dvě z dcer Vratislava z Pernštejna: Jana a Luisa,“ zdůraznil Pavel Marek. Jana z Pernštejna žila nedaleko královského paláce v tehdejší rezidenci vévodů z Villahermosy, Luisa v dodnes existujícím klášteře Descalzas reales, kde se stala dokonce abatyší.

„Jde o téma evropského významu. Ženy z rodu Pernštejnů sehrály zásadní roli při navazování vztahů mezi současným územím České republiky a Španělského království v průběhu 16. století. Pernštejnská příbuzenská síť se rozprostírala od Madridu až do Prahy a výrazně přispívala tomu, že se ve středoevropském prostoru šířily politické, náboženské i kulturní koncepty,“ uvedl výstavu ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek.

Výstava na 15 panelech včetně interaktivních ukazuje, jak žily ženy z poslední generace Pernštejnů v 16. a 17. století. Provdaly se na Pyrenejský poloostrov a do Itálie, ale s rodinou čile komunikovaly a vyměňovaly si nejen dopisy, ale také portréty, recepty či nejnovější módní styly. Výstava po vernisáži ve francouzském Štrasburku v září 2020 okouzlila návštěvníky na Zámku Pardubice, Zámku Nelahozeves, v prostějovském muzeu i v Senátu Parlamentu České republiky.

Výstava bude v madridské univerzitě přístupná do konce května.

Tisková zpráva Východočeského muzea v Pardubicích

Je "slovanství" jedovaté slovo? S jakým státem bylo původně spojeno označení "Rus"? Najde se v krizi ukrajinsko-ruských vztahů brzy nějaké řešení? To je jen velmi malý výčet témat, kterých se při středeční Kavárně Universitas dotkl její další skvělý host, prof. Martin C. Putna. 

Už samotný název akce "Ukrajina versus Rusko. Dost bylo řečí o slovanském bratrství," sliboval poutavou a nanejvýš aktuální přednášku. V naplněném sále Divadla Exil, kde se nově Kavárna Universitas usídlila, dostali posluchači mnoho odpovědí na otázky, které se v současné době asi všem honí hlavou. Akce měla i své online sledující, jelikož bylo možné připojit se skrze MS Teams. Kdo byl ve středu odpoledne příliš zaneprázdněn, nemusí zoufat. Chystá se i zveřejnění celého video záznamu na serveru YouTube.

I tentokrát se vybíralo dobrovolné vstupné. Výsledkem je úžasných 4093 korun. Částka už byla odeslána na účet ukrajinské ambasády, která se snaží podpořit financování obranného materiálu.

Příští akce proběhne v úterý 17. května 2022 v divadle Exil.

V průběhu celého jara a léta vás zveme na akce, které připravují a organizují naši studenti. Bude se zpívat, hrát a tančit a chybět nebude ani poezie, výstava a dokonce ani příměstský tábor. Zapište si do diáře termíny a rozjeďte to s námi na kulturních akcích v Pardubicích!

Podpořte studentské nápady a dorazte na akce

• 4. – 30. 4. 2022   Taneční workshopy v Polabinách
• 20. 4. 2022  Pardubický ples v Paláci Pardubice
• 7. 5. 2022    Pardubickej Rock-Pop-Rock ve Žluťáku
• 16. 5. 2022  Poezie o páté v Divadle 29
• 3..6 - 4. 6. 2022    Pardubický Art Market na Třídě Míru
• 1. 7. – 31. 7. 2022  Panelová výstava v TIC Pardubice
• červenec 2022    Anglický příměstský tábor v Pardubicích

Co mají všechny akce společného? 

• Konají se v Pardubicích.
• Jsou pro všechny, takže zváni jsou nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádají je nadšení vysokoškoláci.  

Jak projekt Rozjeď to vznikal?

Fantazii se meze nekladou. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj ve studentech leží. Na naši výzvu reagovalo několik desítek studentů a vybrané projekty získaly podporu Rozjeď to. Akce se konají za podpory Univerzity Pardubice spolu se Statutárním městem Pardubice.

Ve dnech 4. – 8. dubna 2022 hostila Katedra literární kultury a slavistiky v rámci programu ERASMUS+ dva renomované odborníky z Ústavu literárnej a umeleckej komunikácie Filozofické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře. Jde o pokračování spolupráce mezi oběma pracovišti zahájené již v roce 2019 hostováním pracovníků KLKS (Antonín Kudláč, Jiří Studený) v Nitře.

Nitranští hosté proslovili na pardubické univerzitě přednášky, kterými představili své aktuální výzkumné projekty. Doc. Mgr. Juraj Malíček, Ph.D. hovořil o uměleckých ztvárněních historické postavy Juraje Jánošíka, jež tvoří jeden z významných motivů novodobé kultury nejen slovenské, ale i české a polské. Mgr. Martin Boszorád, Ph.D., ředitel nitranského pracoviště, představil posluchačům základní teze své nové monografie o literárních mystifikacích, které dokumentoval konkrétními příklady z polistopadové slovenské beletristické produkce, a došlo i na porovnání s českým kontextem. Obě přednášky se setkaly s mimořádným zájmem přítomných studentů i akademických pracovníků a nalezly další odezvu v kuloárových diskusích.

Katedra literární kultury a slavistiky a Ústav literárnej a umeleckej komunikácie patří ve středoevropském prostoru mezi svým způsobem mimořádná pracoviště, podstata jejich činnosti totiž spočívá v účelně koncipované interdisciplinaritě, jež kontrastuje se současným trendem úzké oborové specializace. Přesto, že v českém vědeckém provozu není spolupráce se Slovenskem uznávána jako relevantní zahraniční odborná činnost, zájem o pokračování kontaktů nadále z obou stran trvá. Lze tedy doufat, že i v budoucnosti vydají tyto tradiční vztahy své inspirativní plody.

Popularizační akce Noc vědců letos spustila jako svůj předvoj pátrání po Českém Vševědovi 2022. Najít nejlepšího popularizátora nebo popularizátorku české vědy se pokusí fanoušci vědy. Podpořit už teď můžete vědce Univerzity Pardubice.

Hlasujte na sociální síti Facebook v události Český Vševěd 2022. Z celkem 12 soutěžních kol po jednotlivých týdnech vzejdou finalisté, kteří se 13. září 2022 utkají v brněnském kině Scala. 

Do 17. dubna můžete hlasovat pro Ing. Petra Vnenka z Dopravní fakulty Jana Pernera, který  se svým videem plným informací o kolejnicích s tenzometrem bojuje o vaši přízeň. Níže přikládáme odkaz, kde můžete hlasovat pomocí lajků.

Hlasovat

V termínu od 27. června do 2. července pak budete moci na stejné Facebookové události hlasovat pro Jana Vlacha z Fakulty chemicko-technologické.

Soutěž má naladit návštěvníky Noci vědců 2022, která se už tradičně koná poslední zářijový pátek. Letos to bude 30. září 2022 a téma je Všemi smysly. Noc vědců chce bořit mýty o vědcích a vědkyních jako lidech zavřených v laboratořích a ukázat nejširší veřejnosti, že vědci jsou „obyčejní lidé“, kteří dělají práci přínosnou pro společnost, dokáží ji poutavě představit a pobavit.

Na Noc vědců se můžete letos těšit také na Univerzitě Pardubice. Zavede vás opět do kampusu univerzity a prostor Fakulty chemicko-technologické.

Na humanitní obory bychom měli mít úplně jiný pohled než na obory technické. Myslí si to jeden ze zakladatelů katedry filozofie na pardubické univerzitě Aleš Prázný.

„Filozofie představuje vyšší intenzitu myšlení. Zabývá se zásadními otázkami života a světa. Proto je její studium nadčasové. Nepodléhá turbulencím doby, různým módním trendům. Studenti jsou konfrontováni s tématy přetrvávajícími staletí. Nejde tam o žádný pokrok. Řeší se pravda, statečnost, politika. Zjišťuje podstata věcí. V tom nejsme dál než staří Řekové,“ soudí.

Inspirace legendou

Navzdory úplně jinému významu se humanitní vzdělání často pojímá podle stejných šablon jako technické a přírodní obory. „V mnohých ohledech pak má komplexy méněcennosti. Význam humanitní vzdělanosti spočívá v tom, že nás má přivést k velkým postavám dějin, které nás něco naučí. Myslitel nás vezme za ruku a ujde s námi aspoň pár krůčků. Proto má smysl přivádět studenty k velikánům jako Platón, Aristotelés a další.“  

Po letech s covidem se na pardubickou filozofii hlásí podle Prázného víc studentů než dřív. „Lidé si asi kladou hlubší otázky. Ta zkušenost nás všechny dost omezila a mnohé přiměla se opravdu zamyslet nad světem a nad životem. Katedře filozofie se poměrně dobře daří. Myslím si, že tvoří velice zajímavou součást univerzity, vědecky progresivní. Působí tam řada šikovných kolegů.“

Ke vzniku Katedry filozofie na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice kdysi přispěl i bývalý rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš.

Ústup od klasiky

Aleš Prázný se podílí i na seminářích pro učitele středních škol. „Snažíme se povzbudit vyučující společenských, humanitních věd v oblasti klasické vzdělanosti. Ta se dnes prakticky likviduje, omezuje. Trochu jsme zapomněli, co si s ní počít. Z gymnázií zmizela řečtina, latina, klasická filozofie, klasické dějiny. Tam se přitom lidé konfrontují s významnými vzory, které nám pomáhají jednat a být lepším člověkem.“

A pokračuje: „Zabývám se vývojem vzdělanosti v Evropě od Antiky po současnost. Myslitelé si už tehdy uvědomovali, že k tomu, aby obec byla dobře řízena, potřebuje vzdělané občany. Proto směřovali své úsilí ke zjištění, jak člověka nejlépe vychovávat ke ctnostnému životu. Obec musí být spravedlivá, mít fungující instituce, kde jsou ti správní lidé. Tam se už dostáváme k velmi palčivému problému dnešní doby, i když nedostatky měla každá doba.“

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor: Jakub Malý | foto:Univerzita Pardubice
Český rozhlas Pardubice

Děkan Fakulty filozofické vyhlašuje na úterý 19. dubna 2022 od 12.30 do 14.30 hodin pro studenty Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

D Ě K A N S K É  V O L N O

Výuka je v tyto hodiny zrušena z důvodu představení kandidátů do Akademického senátu Fakulty filozofické UPCE.

V nedožitých 91 letech zemřel dne 28. března 2022 mistr reliéfní plastiky, přední český medailér a autor medailí a spoluautor pečetě Univerzity Pardubice - akademický sochař Zdeněk Kolářský, s nímž Univerzita Pardubice měla tu čest spolupracovat uplynulých více než 20 let.

S Univerzitou Pardubice spolupracoval mistr Kolářský téměř čtvrt století, již od roku 1999. V letech 1999-2000, pro padesátileté výročí založení školy, navrhl pro univerzitu jak bronzovou Pamětní medaili univerzity, tak stříbrnou Medaili za zásluhy o Univerzitu Pardubice „PRO MERITIS“. Poté následovala série malých medailí příležitostných - pro univerzitu jednostranná a oboustranná pro její fakulty (2006-2010). V roce 2004 pro vestibul univerzitní auly v Pardubicích vytvořil umělec monumentální reliéf Arnošta z Pardubic, po němž nese největší přednášková síň univerzity své jméno. Pro rok 2010 a šedesátileté výročí založení vysoké školy vznikl ve spolupráci s mistrem Kolářským speciální kalendář. V roce 2009-2010 byla podle Kolářského návrhu rovněž vytvořena ražba pozlaceného typáře univerzitního pečetidla coby součást nové pečetní soupravy Univerzity Pardubice, která tak vznikla spojením díla dvou významných akademických sochařů – Zdeňka Kolářského a Jindřicha Plotici, autora univerzitních insignií. V roce 2011 pak vydala Fakulta filozofická Univerzity Pardubice za významného přispění samotného umělce obsažnou celobarevnou monografii „Mezi orlem a pannou“ prezentující výběr z rozsáhlého autorského díla Zdeňka Kolářského a podílela se na vzniku samostatného kabinetu a stálé expozice mincovního a medailérského díla Zdeňka Kolářského ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

Akademický sochař Zdeněk Kolářský (nar. 1931), mistr reliéfní plastiky a přední český medailér, žil a tvořil v rodném Kostelci nad Orlicí, kam se v polovině devadesátých let natrvalo vrátil z pražské metropole. Rozsah jeho díla, jímž zaujímá významnou pozici mezi českými medailéry, je neuvěřitelně široký a stopy jeho děl se dají vysledovat prakticky po celém světě, ať již v soukromých sbírkách, nebo expozicích veřejných numismatických fondů.

Zdeněk Kolářský vystudoval železnobrodskou sklářskou školu, kde zprvu maloval a brousil sklo, poté pod vedením profesora Jana Černého zpracovával tavené sklo do forem, což byl tehdy ojedinělý postup při tvorbě skleněné plastiky. Tomu se věnoval i při studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Karla Štipla. Po absolutoriu se začal zabývat též volnou a propagační grafikou a tyto zkušenosti zdatného kreslíře a grafika mnohonásobně zúročil na své další tvůrčí cestě sochaře a medailéra.

V roce 1964 se umělec poprvé zúčastnil soutěže na pamětní minci vyhlášené Československou státní bankou a se svým návrhem hned zvítězil. Následovaly realizované návrhy jak oběžných korunových, tak pamětních mincí, obsáhlá je Kolářského medailérská práce pro mezinárodní výstavy poštovních známek Praga či další filatelistické výstavy u nás.

Jako autor rozsáhlé tvorby reliéfního umění vytvořil pro různá města nejen svého rodného kraje, pro různé události a příležitosti řadu děl – pamětních desek, plastik, reliéfů, plaket a medailí, jeho díla zdobí i významné pražské budovy a prostory. Nejčetnějšími položkami v Kolářského díle jsou realizace medailí, pamětních desek, volných plastik a bust významných osobností, návrhy medailí oslavil známé výtvarné, hudební i literární tvůrce, stejně jako představitele české i světové vědy. Samostatnou kapitolu tvoří umělcova dlouholetá spolupráce s řadou českých univerzit na vzniku insignií, medailí a pečetidel.

Zdeněk Kolářský získal za svůj život řadu čestných cen a mezinárodních uznání, v září 2017, v předvečer státního svátku ČR, převzal z rukou předsedy Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha Stříbrnou pamětní medaili Senátu Parlamentu České republiky.

Zdeněk Kolářský - autor univerzitních medailí | Univerzita Pardubice (upce.cz)