Proč nejstarší vinaři světa přimíchávali do vína krev a proč pohřbívali děti v jeskyni? Archeolog Jan Frolík z Fakulty filozofické zkoumá nejen tajuplnou jeskyni Areni v Arménii, která je nejstarším doloženým vinařstvím, ale také třeba útroby Pražského hradu, který byl rájem pohřbívání.

Máte rád víno?

Víno mi chutná, takže si ho občas dám.

A jak myslíte, že chutnalo víno od nejstarších vinařů na světě? 

Divoké víno, které v Arménii roste a jehož hrozny si tam dnes každý může natrhat, je velice dobré, čili soudím, že by z něho mohlo být i v pravěku dobré víno. Na druhou stranu vím, že v jeskyni Areni, míchali víno s krví, a to bych pít nechtěl.

Proč do něj přimíchávali krev?

To nevíme. Jeskyně naznačila, že víno se vyrábělo spíše pro rituální účely. Nebyl to pravděpodobně produkt určený k běžnému pití, ale spíše pro obřady. Nevíme o tom ale mnoho, ani nemáme srovnání s jinou lokalitou ve světě. 

Do jaké doby bychom se museli vrátit, abychom ho chutnali?

Mluvíme o době 3500 až 4000 let před naším letopočtem, tedy o pozdní době kamenné. Pro ni byli typičtí zemědělci, kteří obdělávali jednoduchá pole a pásli dobytek. Společnost také poprvé objevila kov, což byla obrovská novinka. Shodou okolností se v jeskyni Areni nalezly doklady nejstarší práce s mědí. 

Jak tehdy vinaři žili a pracovali?

Samozřejmě vše dělali ručně. Jelikož neměli železo nebo slitiny, používali jen jednoduché nástroje. Nejspíše měli obhospodařované vinice, pochybuji, že víno někde jen tak sbírali. I samotná výroba probíhala ručně a také nožně, kdy hrozny mačkali ve velkých nádobách. Někteří lidé v Arménii dělají víno tímto jednoduchým způsobem dodnes a je velice dobré. 

Váš tým zjistil, že vinařství bylo daleko větší, než se předpokládalo. Aniž byste kopli do země, odhalili jste, kde by se jaké předměty mohly nacházet. Jak jste to udělali?

Zjistili jsme, že zatím známe jen 20 procent jeskyně. Na této ploše již byly odkryty nádoby a další doklady, že se tam lisovalo víno. Zbytek zatím zůstává skrytý. Díky geofyzice jsme ale našli místa, která přesně ukazují, kde by se mohly nacházet hrnce a podobně. Takže do budoucna máme mnoho tipů, kde lze v odkryvech pokračovat. 

Zní to jako kouzlo. Jak to funguje? 

V jeskyni jsme použili georadar, který vysílá do země paprsky, jež se vracejí transformované. Z jejich zakřivení lze vykreslit například kolečka značící nádoby. Neinvazivní geofyzikální metody nám umožňují zjistit o nalezišti co nejvíce, aniž bychom ho poškodili kopáním a odkrýváním. Jakmile začneme kopat, už víme, kolik je tam vrstev a do čeho jdeme.

Jaké předměty jeskyně skrývala? 

Málokdy se dochovají předměty z organických hmot, protože se rozloží, ale Areni je taková zvláštnost na druhou. Přestože je jeskyně původem krasová, čili vznikla působením vody, její archeologické vrstvy, jsou absolutně suché. Díky tomu se předměty z organických hmot nerozložily. Můžeme se proto podívat na 3500 let starou látku i s barevným vzorem, na místě je zachovaný košík z trávy a viděli jsme i dřevěnou nádobku na mléko pro batole nebo nejstarší koženou botu na světě. Něco takového prakticky nikde jinde na světě není. O společnosti, jejím každodenním životě a vybavení nám to říká daleko více, než kdybychom našli jen střepy a kamenné nástroje.

A nějaké nádoby na víno?

Našly se obrovské nádoby, které bych připodobnil veliké amfoře, Arméni jim říkají karas. Mezi nimi je jeden zvláštní. Jsou na něm namalované hvězdy, něco jako drak a slunce. Zajímavé je i to, že dno měly do špičky, takže nemohly samy stát, ale musely být někde zapíchnuté. Proč se ta nádoba nedá postavit, když v ní mělo kvasit víno? Klademe si také otázku, jak lidé tehdy dokázali vyrobit třeba metr a půl vysokou nádobu bez hrnčířského kruhu a dalších vymožeností. Vloni jsme jeden karas detailně dokumentovali. Náš další krok bude pokusit se udělat repliku a zkusit v něm připravit víno. Divoké víno kolem jeskyně stále roste, takže surovinu bychom měli (smích). 

Našly se také lidské ostatky. Komu patřily?

Ve třech nádobách, které původně sloužily na víno, ležely kosterní ostatky čtyř osob. Jednalo se o mladíka okolo 20 let, asi 12letého chlapce, 10letou dívku a batole, z jehož ostatků nelze určit pohlaví. Žádné z ostatků však nejsou kompletní. Vždy mají lebku, ale všem chybí dolní čelist. Nejspíš se jednalo o nějaký zvláštní způsob pohřbu. 

Jak si lze vysvětlit, že někdo pohřbil těla ve vinařství?

Pohřby ve velkých nádobách jsou známé, ale proč vybrali zrovna tyto jedince a proč je uložili do této jeskyně, to se už nejspíš nedozvíme. Jinak než nějakými rituály se to asi vysvětlit nedá. Museli někde získat kostry, z nichž vybrali shodné části, které uložili do nádob. Podporuje to představu, že příprava vína i zacházení s kovem v jeskyni Areni bylo součástí obřadů, o kterých bohužel nic nevíme. 

Váš tým lebkám vytvořil digitální podobu. Jak se to dělá?

Čím je člověk starší, tím více se mu na lebce otiskuje to, jaké měl svaly, jestli byl mohutnější, nebo hubený. Z toho se dá matematickými metodami zpětně sestavit obličej. Ze čtyř lebek jsme rekonstruovali jen tři, protože malé dítě ještě nemá úpony na hlavě vytvořené dostatečně, takže nezanechaly znaky, podle nichž bychom ho dokázali rekonstruovat. Vytvořili bychom takové zprůměrované mimino. V dalších třech případech ale můžeme virtuálně pohlédnout do obličeje tehdejších obyvatel jeskyně, které lze považovat za nejstarší obyvatele Arménie.

Jak nejstarší Arméni vypadali? 

V podstatě stejně jako dnes, tedy lidé světlé bílé rasy. Nakonec jsme volili světle hnědé vlasy a oči. Lze diskutovat o tom, jací doopravdy byli, jelikož barva vlasů a očí se dá určit jen z DNA, které se bohužel nepodařilo získat. Kolegové z Arménie to ale budou jistě zkoušet znovu, abychom jedincům mohli vrátit ještě přesnější podobu. 

Vytvořili jste i 3D model jeskyně, okolního prostředí a předmětů. Mohou je teď zkoumat vědci po celém světě?

Mohou. Kdokoli může nyní nahlédnout do virtuální jeskyně a studovat ji ve velkém detailu, aniž by v ní byl. Výzkumníci si mohou jeskyni ve své pracovně na opačném konci světa dopředu nastudovat a na místo jet už s konkrétní otázkou. Další přínos je v tom, že jsme zafixovali současný stav, protože stav míst a předmětů třeba za sto let určitě nebude lepší než dnes.

Proč místo v Arménii zkoumají Češi? 

Arménie je krásná země, ale nikoli bohatá. Jsou zkrátka věci, na které moc peněz dávat nemohou, přestože jsou Arméni na svou minulost nesmírně hrdí. To dává šanci zapojit se zahraničním expedicím, které mají možnost přivézt nejen pomocné ruce, ale i přístroje, což je náš případ. V roce 2016 jsme tam odjeli poprvé, protože jsme mohli nabídnout právě zmíněnou geofyziku. Uvítali i to, že můžeme zajistit také 3D modely. Poté nám nabídli možnost provádět archeologické výzkumy, po čemž jsem samozřejmě skočil. To, že můžeme provádět výzkum kolem Areni, beru jako výraz obrovské důvěry, protože tam žádný jiný výzkumný tým zatím nepustili. 

Do Arménie se ještě letos vrátíte. Čemu se budete věnovat?

Protože víme, že lidé v jeskyni nebydleli, budeme prozkoumávat její okolí, abychom zjistili, kde žili a kde pěstovali révu. Jeskyně se nachází ve velmi úzkém sevřeném údolí, které se rozšiřuje jen na dvou místech. Právě ta budou předmětem našeho zájmu. 

Kolikrát jste už byl v Arménii?

Sedmkrát. Šestkrát pracovně a jednou na dovolené. O Arménii jsem doma tak básnil, že jsme se tam se ženou vypravili na dovolenou. Navštívili jsme tradiční památky, jako je nedaleký klášter Noravank, ale potkali jsme se také s mými arménskými kolegy a přáteli. A samozřejmě jsme byli také v Areni.

Do Arménie s vámi už vyrazili také studenti UPCE. Jak taková cesta vypadá?

I letos se tam vydám se třemi až čtyřmi nejlepšími studenty. Pro ně je to praxe, protože se zapojí do archeologického výzkumu. Snažím se ale práci kombinovat i s tím, že poznáváme Arménii, takže objíždíme i jiné památky. 

Pryč od Arménie. Dlouhodobě zkoumáte také Pražský hrad. Jak váš výzkum vypadá?

Archeologický výzkum Pražského hradu je věc, na kterou bychom měli být hrdí, jelikož za dva roky to bude sto let, co tam výzkum trvá. Původně byl zahájen jako vědecký projekt, ale brzy se přeměnil v záchranné výzkumy. Když se něco rekonstruuje, provedeme výzkum, abychom stavbou nepřišli o doklady minulosti. Za tu dobu se nashromáždilo obrovské množství poznatků, které sahají od pravěku, protože už v té době bylo toto místo osídlené, až do 19. století. Ukazuje nám to jednak, jak v minulosti vypadal, ale také jaký byl každodenní život lidí, kteří na něm pobývali.

Jedním z vašich projektů je Pražský hrad jako centrum českého státu ve světle pohřbívání. Kolik lidí na něm bylo pohřbeno?

Určitě neznáme všechny hrobečky, takže konečné číslo nedokážu říct. Ale za těch sto let bylo prozkoumáno asi 1500 hrobů. Může se zdát, že je to hodně, ale musíme brát v potaz, jak dlouhou dobu už Pražský hrad existuje. 

Co nového vám o sobě prozradil?

Nejvíc si vážím toho, že jsme naším výzkumem protáhli minulost Hradu hlouběji do historie. Ve školách se ještě učí, že byl založen za knížete Bořivoje a svaté Ludmily. My však už dnes víme, že tam jakési centrum fungovalo o sto let dříve. Z pravěkého osídlení moc nezůstalo, protože ho vymazaly pozdější přestavby. Co se týče pohřebišť, bylo pro mě zajímavé pohlédnout do života lidí v 9. nebo 10. století. Víme, co asi jedli, jak vypadali zdravotně, jaké používali předměty. Na jednom z pohřebišť jsou ostatky členů knížecí družiny, čili těch nejvýše postavených, kteří na hradě bydleli.  Tito lidé u sebe měli třeba mušle z Atlantického a Indického oceánu a ženy se pohřbívaly s hromadou zlatých a stříbrných šperků. Z tohoto pohledu je to nejbohatší pohřebiště v Čechách.

Jeden z vašich posledních výzkumů se týkal hrobu, který by mohl ukrývat ostatky abatyše Mlady, které se dlouhodobě hledají. Potvrdilo se to?

To ještě uvidíme. Občas se někdo ozve, že se vynořily ostatky, které by mohly být Mlady. Jedny byly třeba už v baroku, což nebyla Mlada, a další se našly při výzkumu v roce 1959. S nimi to vypadalo nadějně, dokud antropologové neukázali, že to je asi 16letá dívka. Mlada ale zemřela v pozdějším věku. My jsme to dorazili tím, že jsme podle DNA navíc zjistili, že to byl muž. Nyní jsme se ale dostali do objektu Jiřského kláštera a do kaple sv. Anny, kde se po hrobu Mlady pátrá už 350 let. Jeden hrob byl spojován buď s abatyší Anežkou, která zemřela roku 1228, nebo s abatyší Kunhutou Přemyslovnou, která umřela roku 1321. Využili jsme radiouhlíkové datování, které nám tuto záhadu mělo pomoci rozlousknout, ale vyšlo nám, že hrob pochází z období okolo roku tisíc. 

Takže to nebyla ani jedna z nich… 

Nejdřív jsem nevěřil a považoval to za chybu, ale další metody nám to potvrdily. Tak jsme začali přemýšlet, kdo zemřel kolem roku tisíc. Musela to být významná osoba, když byla pohřbená na tak čestném místě. Směřuje to jedině k abatyši Mladě. Opět to ale zkomplikovali antropologové. Jelikož se z lebky skoro nic nezachovalo, určovalo se pohlaví podle pánve. Na té je totiž hned 18 znaků, podle nichž ho lze určit. Jenže v tomto případě čtyři ukazují na muže, čtyři na ženu a deset je naprosto uprostřed. Myslel jsem, že pravděpodobnost, aby se tohle stalo, je naprosto mizivá, ale stalo se. Zkoušeli jsme ještě získat DNA. Ale v 60. letech bylo bohužel zvykem, že se kosti z výzkumů napouštěly konzervační látkou, která DNA překryla. Proto říkám, že to je pravděpodobně hrob Mlady. Kdyby to byl muž, tak to musel být nějaký Přemyslovec, ale v tomto období tu žádného kandidáta nemáme.

Stane se tedy z Mlady odložený případ? 

Pokud se vážně nepodaří získat DNA, muselo by se počkat, zda se objeví nějaká nová metoda, která nám s tím pomůže. Nebo na antropologický průzkum několika tisíců dalších pánví, který nám řekne, že tento nevšední znak lze připsat na jednu nebo na druhou stranu. V příznivém případě to budeme vědět za několik měsíců, v nepříznivém za mnoho let. 

PhDr. Jan Frolík, CSc. (1956)

• Vystudoval prehistorii a historii na Univerzitě Karlově v Praze. 
• V roce 1982 získal titul PhDr. a v roce 1987 obhájil dizertační práci a získal titul CSc.
• Věnuje se výzkumům středověkých a novověkých hřbitovů, středověkých měst a hradišť
• Podílel se na rozsáhlých archeologických výzkumech v mnoha českých městech, jeho práce se často soustředí na region Chrudimska.
• Ve volném čase rád cestuje, zejména do Středomoří, nebo čte, třeba detektivky.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Absolventka Fakulty filozofické Klára Kadár je nejen projektová manažerka, ale jako dobrovolnice také upozorňuje na sexualizované a domácí násilí. Spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu se snaží bojovat proti nízkým trestům a nově i za standardy pro rodičky. 

Co je to domácí násilí?

Domácí násilí si většinou představíme jako fyzické útoky, při kterých dochází k bití a oběť má na sobě modřiny. Tento druh násilí má ale i jiné formy. Časté je psychické nebo ekonomické násilí. Je to například situace, kdy mají partneři jeden účet, ale jeden z nich k němu nemá přístup, netuší, co se z něj platí, a v nejlepším případě dostává alespoň kapesné.

Pracujete také s pojmem sexualizované, a ne sexuální násilí. Proč? 

Slovo sexuální je často spojeno s pohlavním stykem, ale v sexualizovaném násilí nejde ani tak o samotný akt a o to, že se násilník chce fyzicky uspokojit. Jde hlavně o to, že potřebuje dokazovat svou moc. Něco vám udělá jenom proto, protože prostě může, protože vám chce ukázat, kde je vaše místo. A to se nemusí dít pouze při sexu.

Jak často k takovému násilí dochází?

Nedá se to spočítat na jednotky, jelikož drtivá většina obětí útok nenahlásí. Výzkumy odhadují, že ročně dochází v České republice k 12 tisícům znásilnění. Nahlášených je poté jenom přibližně pět procent případů, kdy mnohé nedojdou k soudu. Polovina pachatelů, kteří se k soudu dostanou a jsou uznáni vinnými, od soudu odchází s podmínkou. 

Na to se snažíte upozornit iniciativou Bez trestu. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Setkala jsem se s tím už v prvním zaměstnání, kdy jsem na Úřadě vlády pracovala na programu, který se zabýval domácím násilí. Druhým impulsem bylo, když mi kamarádka z Univerzity Pardubice, která pracovala na probační a mediační službě, vyprávěla příběhy trestných činů, u kterých pachatelé skončili na svobodě. Byl to třeba muž, který mučil svoji ženu, a nyní ho běžně můžete potkat na ulici nebo v obchodě. Když se pak objevila možnost zapojit se do Bez trestu, tak jsem neváhala. S nápadem založit iniciativu přišla právnička Lucie Hrdá, která tyto oběti dlouhodobě zastupuje.

Jaké jsou cíle iniciativy?

Jedním z nich je upozornit vůbec na to, že se v Česku tohle děje. Dříve jsem si myslela, že když někdo ukradne rohlíky, půjde za to do vězení. A v případě, že někdo znásilní, jde člověk po uznání viny za mříže s jistotou. Ale pak člověk zjistí, jaká je realita a čeká ho naprostý šok. Proto jsme chtěli, aby vznikla databáze trestů, ve které by kdokoli mohl dohledat, jak se u nás soudí, jak která kauza dopadla a podobně. Ministerstvo spravedlnosti databázi sice spustilo, ale před pár měsíci ji stoplo s tím, že nemá kapacity na její provoz. Jediná databáze, která se týká sexualizovaného a domácího násilí, je tak dnes na stránkách Bez trestu.

Jaké případy se v databázi objevují? 

Jsou tam případy od znásilňování, krutého bití až třeba po stalking. Například kauza policisty, který zneužíval různé databáze, aby mohl sledovat bývalou přítelkyni, nebo případ, kdy partner dal přítelkyni střelnou zbraň vedle hlavy a vystřelil. U sexualizovaného násilí a znásilnění tam najdete příběhy partnerů nebo rodin, ve kterých strýcové nebo dědečkové obtěžují malé děti, ale i znásilnění, kdy si pachatel vyhlédl neznámou ženu v parku. 

Je nějaký příběh, který nemůžete dostat z hlavy? 

Dodnes mě straší případ, kdy muž přes pět let týral a znásilňoval ženu tím nejkrutějším způsobem. Věšel ji na různé háky, připínal jí na tělo různé svorky, dokonce ji prodával jiným mužům. Bylo dokázáno, že ke znásilnění došlo nejméně 80krát. Navíc byl velmi hrubý a despotický i k jejich dětem. Nebo další příběh, ve kterém muž prodával svoji partnerku a nutil ji k prostituci. Dokonce ji vozil ke klientům, čekal na ni v autě s jejím novorozeným dítětem a hrozil jí, že pokud nepůjde, tak dítěti usekne ruku. Když se žena odhodlala a klientovi svěřila s tím, co se jí děje, znásilnil ji a poslal ji domů. 

A jak tyto případy dopadly?

Všechny skončily pro násilníky podmínkou. Máme právní stát, takže soudy k případům musí přistupovat bez emocí, musí vyslechnout obě strany, jejichž verze se často neshodují a je to slovo proti slovu. Často je ale pachatel na základě důkazů uznán vinným, a přesto odejde s podmínkou, protože soud najde tzv. polehčující okolnosti. Těmi je třeba, že pachatel dosud nebyl trestaný a žije jinak řádný život. Někdy je v rozsudku napsáno, že oběť pachatele provokovala. Jednou bylo polehčující okolností, že muži umřel otec, takže byl rozrušený a kvůli tomu bil a znásilňoval svou ženu. 

Jak je možné, že jsou tresty za násilí tak nízké?

Soudy se odvolávají na to, že se řídí zákony, které jsou dané a které jim umožňují jít pod hranici minimální sazby. Často se ale jedná o nepochopení viktimizace nebo psychologie obětí. Soudci totiž vidí oběť třeba až dva roky poté, co se čin stal. V tu chvíli tam už před nimi sedí člověk, který na sobě nemá modřiny a chodí do práce. Přesto říká, že mu to změnilo život a není schopný normálně fungovat. Pro soudce je těžko představitelné, co oběť prožívá, protože to není viditelné. V jednom rozhodnutí bylo napsané, že žena chodí do práce a stará se o rodinu, takže si nenese následky. Ona se ale nemohla schoulit do rohu do klubíčka, přestože měla posttraumatický syndrom, protože by přišla o děti a o střechu nad hlavou. Pachatel kvůli tomu odešel jen s podmínkou. 

Jak lze tuhle situaci změnit? 

Vzděláváním soudců. Když někomu dáte vzdělání, dáte mu znalost a informaci, na základě které se může lépe rozhodnout. Soudci chodí na kurzy každý rok, ale jejich obsah si sami vybírají. Říkají mi, že je pro ně důležitější vzdělávat se v jiném typu trestné činnosti, protože tyto případy neřeší tak často. Nesetkávají se s nimi často ale proto, že je oběti nenahlašují. Takže dalším cílem iniciativy Bez trestu je vyvolat debatu o tom, jestli by vzdělání v této oblasti nemělo být pro soudce povinné.

Letos jste z projektu Bez trestu odešla. Proč?

Jednoduše se mi nashromáždilo strašně moc aktivit. Projekt Bez trestu jsem nastartovala a teď jsem ho předala dalším, kteří do něho vnesou své invence, což je super. Tématem se ale zabývám dál jako odborná poradkyně poslankyně Kláry Kocmanové. 

Chtěla byste se v politice dostat i výš?

Teď takové ambice nemám. Ráda bych, aby v politice bylo více mladých lidí a především žen. Ale mám malé dítě, takže nemám čas a kapacitu do toho dát maximum. Česko ještě není připravené na to, aby ženy mohly dělat cokoli, protože nám tu chybí podpora. Kdybych byla poslankyní a musela být ve sněmovně třeba i 24 hodin, nemám dítě kam dát. Nedávno jsem četla, že každá žena, která chce naplno pracovat s malým dítětem, potřebuje další ženu, která jí s tím pomůže a se kterou si děti pohlídají vzájemně.

Na čem ještě pracujete?

Nově se s profesní organizací UNIPA věnuju porodnickému násilí v projektu Rodím v klidu bez násilí. Chceme pomoci stanovit standardy v porodnicích. Je potřeba zabránit tomu, aby se stávalo, že se například nástřihy dělají rutinně, že personál skáče rodičce po břiše, nekomunikuje s ní a rodička tak neví, co se děje s jejím tělem a podobně. Porod je přirozená věc, která u někoho trvá kratší a u někoho delší dobu. Fakt, že lékařskému personálu zrovna končí směna, není důvod, aby ho nepřirozeně urychlovali. 

Jako malé vám diagnostikovali ADHD. Jak se na to tehdy přišlo?

Podle paní učitelky jsem v první třídě nevykazovala známky klasické žákyně, protože jsem se třeba uprostřed hodiny zvedla a šla k oknu, na kterém seděl pták. Pozvala si mamku do školy a řekla jí, že jsem nevzdělatelná a nevychovatelná a že by mě měla poslat do zvláštní školy.  Vyšetřil mě psycholog a zjistil, že mám ADHD, dyskalkulii a dysortografii. Celé studium mě provázely problémy se čtením a psaním a matematika pro mě byla peklo. Naštěstí se maminka vzepřela a odmítla mě do zvláštní školy dát. 

A vy jste mohla vystudovat vysokou školu. Jak vzpomínáte na UPCE?

Univerzitu Pardubice mám strašně ráda. Stále sleduju, co se na ní děje, a jsem v kontaktu s některými vyučujícími. Studovala jsem střední zemědělskou školu, a pak jsem šla na stejný obor i na výšce. Jenže jsem brzy zjistila, že to není ono. Kamarádka mi pak začala vyprávět o UPCE a já jsem na stránkách našla obor Historicko-literární studia, který mě hned zaujal. Nakonec mě nenadchl jen obor, ale i vyučující, kteří byli skvělí. Na UPCE mi vyhovovala malá komunita, díky které jsme k sobě všichni měli mnohem blíž. Věděla jsem, že můžu za vyučujícími přijít a oni mi pomohou cokoli vyřešit. Navíc mi škola umožnila jet na Erasmus. 

Kam jste vyrazila?

Byla jsem první z našich studentů, kdo si vybral Budapešť. Všichni se hlásili k moři, třeba do Španělska, Portugalska nebo na Kypr. Většinou tam ale vzali jen ty nejlepší. Já se v té době ale učila angličtinu teprve deset měsíců. Proto jsem vybrala Budapešť, o kterou nebyl takový zájem, a nějakým zázrakem jsem udělala zkoušky a odjela. Věděla, že v Budapešti se jinak než anglicky nedomluvím, a potřebovala jsem si na sebe ušít ten pomyslný bič, aby mě to donutilo angličtinu dohnat. 

A vše dopadlo dobře? 

Nakonec jsem to v pohodě zvládla. Nelituji ani přesto, že jsem pak měla hodně zkoušek najednou. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.  

Co si psaly do deníčků ženy v 19. století a proč lidé vnímají negativně feminismus? Historička Milena Lenderová z Fakulty filozofické se zabývá dějinami žen a otázkami rovnosti pohlaví. Říká: I dnes přetrvává názor, že doménou ženy je domácnost.

Věnujete se 19. století. Jak tehdy ženy žily? 

Celé 19. století je poměrně dlouhé období. Situace na jeho začátku byla pro ženy zcela nesrovnatelná s tou na konci století. Ženy během sta let ušly kus cesty. Od začátku století, kdy se ještě zpochybňovalo právo žen na jakékoli vzdělání a vůbec potřeba ženského vzdělání, až k dívčímu gymnáziu a ženám na univerzitě.

Co tomuto pokroku pomohlo?

Paradoxem je, že ženskou emancipaci vždy posouvá nějaký problém. Může to být třeba krize nebo válečný konflikt. V tomto případě to byla prusko-rakouská válka v roce 1866, která byla lidskou a demografickou tragédií. Najednou se objevila spousta žen –⁠ vdov, které měly živit rodinu, ale vlastně nic neuměly, a mnoho dívek, které marně hledaly ženicha. Zatímco na začátku 60. let byly jen vyšší dívčí školy, poté se objevily i kurzy ženského výrobního spolku, které cílily na ženskou kvalifikaci. V roce 1870 se dokonce otevřela první střední škola pro dívky s maturitou, kterou byl učitelský ústav.

Podrobně jste zkoumala deníky mladých žen a dívek. Co v nich bylo zajímavého? 

Byla to určitá autostylizace. Máme představu, že deníky jsou skutečně upřímné. Z rukopisů je zřejmé, že pisatelka vždy psala pro někoho, kdo její text možná bude někdy číst. Protože jsem se zajímala o dějiny sexuality, hledala jsem v denících informace k tomuto tématu. Ty tam ale téměř nebyly. A když jsme se zabývali dějinami porodnictví, bylo to podobné. Eva Vrchlická například do deníku napsala pouze: „Dnes ráno jsem dostala děvčátko.“ 

Co si tedy ženy zaznamenávaly? 

Ženské deníky nahlížejí realitu zezdola. Dozvíte se v nich, co dělaly, co si oblékaly, jaké měly kamarádky a další každodennosti. 

Bylo tehdy běžné vést si deník?

Ve vzdělaném prostředí si děti zhruba od 12 let psát deník dokonce musely. Na začátku zpovědního věku dostaly sešitek a pod dozorem rodičů nebo vychovatelky začaly psát. Dívky byly vytrvalejší, ale jejich zpověď zpravidla končila s narozením prvního dítěte. Našli jsme v nich tedy spíš dívčí starosti. Bylo výjimkou, že některou z dívek zajímala politika, a dokonce o tom napsala, takže jako pramen k reflexi politického dění v českých zemích tyto deníky určitě neslouží. 

Proč si děti musely psát deníky?

Byly vedeny k zodpovědnosti a k sebereflexi. Nyní vyšel třetí díl deníku Marie Červinkové-Riegrové, vnučky Františka Palackého, která si ho psala od 11 let. Vydaly se pouze části deníku z dospělosti, kdy byla jakousi sekretářkou svého otce, zakladatele české politiky Františka Ladislava Riegra. Máme ale k dispozici i rukopisy z jejího útlejšího věku, které jsou roztomilé tím, že v nich každý večer zpytuje, zda byla hodná a zda se chovala, jak se od ní očekává. Najdeme tam třeba, že se trochu poprala s bratrem nebo že nebyla hodná a myslela na špatné věci. Děti z těchto rodin byly vedeny k tomu, aby uvažovaly, co ten den dělaly a zda to bylo ve shodě s normou, která ve vzdělaných a zámožných kruzích panovala. Postupem času ale dozor trochu pominul, a tak můžeme v denících najít i zajímavější věci, které jsou vybočením z té normy. Přestože v 19. století byly děti ukázněnější, jsou v zápiscích zmínky typu: „dnes jsme si s kamarádkou zakouřily,“ „daly jsme si pivo,“ „počmáraly jsme lavice.“ 

Čím byla tehdy žena pro muže?

Spíš se podívejme na to, čím byl muž pro ženu. Znamenal pro ni ekonomické zajištění. Tehdy měly ženy přístup na trh práce téměř nulový. Některé z nich byly dělnice, ale po provdání práci opouštěly. Jakmile měly děti, byly z nich posluhovačky, pradleny a podobně. Kvalifikovaná ženská profese až do poslední čtvrtiny 19. století neexistovala, snad až na soukromou učitelku či vychovatelku. Dívky byly vychovávány k tomu, aby byly dobrými manželkami. Jejich povinností bylo zajistit zázemí rodiny. Starat se o to, aby členové rodiny žili v čistotě, najedli se, aby doma bylo teplo, aby děti byly vychované. To byla záležitost hlavně matky, otec byl jen takovým ramenem spravedlnosti. V této době bylo rozhodně pro ženu důležitější se vdát než pro muže se oženit.

Takže manželství nebyla založena na lásce?

Velmi záleží na sociálním prostředí. Panovnická manželství byla záležitostí politiky. Hlavním zřetelem byla politická výhoda, aliance a podobně. Ve šlechtických vrstvách fungoval spíš majetek. Snahou bylo ho pospojovat nebo rozšířit. V zámožnějších středních vrstvách to bylo zajímavé. Muž, který dokončil práva, hledal přiměřeně zámožnou nevěstu, za jejíž věno by si mohl otevřít advokátní kancelář. Lékař zase takovou, za jejíž věno by si mohl otevřít ordinaci. Ekonomický zřetel tam byl velmi silný. Ale v průběhu 19. století už vzájemná náklonnost, cit a láska začínají získávat prostor.

Čemu se ženy věnovaly ve volném čase?

Ony moc volného času neměly. Říkalo se, že zahálka vede k neřesti, takže měly být pořád užitečné. Přestože rodina měla zpravidla služebnou, žena měla volný čas strávit něčím, co je prospěšné, například charitativní činností. Manželka již zmíněného F. L. Riegra neustále pletla punčošky pro chudé děti, organizovala mateřské školky a jesle, péči o chudé ženy a kojence. Volný čas se v ženském světě objevil až později, ženy ho měly věnovat četbě nebo psaní deníků.

Říkalo se, že žena je dcera, sestra, matka, družka a pouhý přívěšek lidské rasy. Co to znamená?

Žena neměla právní subjektivitu, vždy za ni zodpovídal nějaký muž. Nejdříve otec, a když se vdala, pak manžel. Bylo to jasně dáno rakouským občanským zákoníkem z roku 1811. Žena neměla právo rozhodovat o dětech, které porodila, v podstatě ani o majetku, který přinesla do rodiny. Až do začátku První republiky neměla volební právo. V našem prostředí byla a dosud je navíc posesivita daná koncovkou –⁠ová, což znamená, že jste vždy něčí. Proto jsem si například nechala své jméno. Nevadilo mi být dcerou svého otce, ale už bych nechtěla být majetkem svého manžela. 

Takže vám nevadí, když si ženy tuto koncovku ke jménu nedávají?

Nevadí mi to. I když to v českém prostředí působí trochu rušivě. Mně spíše strašlivě vadí přechylování cizích ženských příjmení. To mi přijde jako porušení autonomie nositelky. Co jí je do specifik českého jazyka? Úplně rostu, když někdo řekne třeba Madeleine Albrightová. Ona se takto přece nejmenovala. 

Žijeme v zemi, která byla jednou z prvních zemí, které uzákonily rovnost pohlaví. Jak si vedeme dnes?

Řekla bych, že máme stále málo žen v politice. Tím nechci říkat, že jsem zastáncem kvót. V politice by měly rozhodovat schopnosti, znalosti a rozhled. Když se ale podíváme na současné mužské politiky, zjistíme, že to tak rozhodně nefunguje. A nevím, jestli by tomu pomohly kvóty. Od listopadu 1989 bylo jen žalostně málo výrazných českých političek, za kterými zůstalo něco, co nám vyvstane v paměti, jakmile se řekne jejich jméno. To je ale dané tím, že tu stále přetrvává přesvědčení, že ženským světem je domácnost. Přitom, když se podíváme na skandinávské země, tak tam ženy v politice, třeba premiérky a prezidentky, fungují dobře.

Rovnost můžu a žen je i jednou z priorit českého předsednictví Radě EU. Je správně, že se toto téma stále otevírá?

Je dobře, že se o tom mluví. Ale už od roku 1920 máme v Ústavě, že neexistují žádné výhody pohlaví, ani rodu. Už za První republiky to moc nefungovalo, přestože byl prezidentem velký feminista T. G. Masaryk, který se teoretickým otázkám feminismu věnoval už v posledních desetiletích 19. století.    O úplné rovnosti se stále mluvit nedá. Máme v sobě neustále dědictví komunismu, že jsme si všichni rovni, ale fakticky tomu tak není. Tehdy byla žena muži rovna v tom, že mohla osm hodin pracovat a pak ještě osm hodin řádit v domácnosti. Představa, že domácnost je doménou ženy, tu pořád přetrvává. Objevuje se navíc i v politice, například ve výrocích některých politiků. Bohužel si nejsem jistá, jestli současná vláda bere toto téma dostatečně vážně. 

Je slovo feminismus v českém prostředí už chápáno správně? 

Ne, pořád je to spíše nadávka. Když jsem vydala první knížku K hříchu i k modlitbě, která byla o ženách v 19. století, tři renomovaní historici mi říkali, jak je to pěkné a že je vidět, že nejsem feministka. Já ale feministka jsem. To slovo má u nás stále přídech hanlivosti. Základní myšlenkou, která se rozvíjí už od francouzské revoluce, je, že muži a ženy jsou si rovni. To není nic proti ničemu. Feministky muže hubit nechtějí. Možná je chtějí jen vyhnat z kanape a od televize a tím je upozornit, že péče o rodinu a domácnost je také jejich věcí, ale žádné distopické představy o nadvládě žen nemají. Lidé pořád nemají jasno, protože podléhají jednoduchým informacím.

Brněnská primátorka řekla, že rozhodně není feministkou, protože je ráda, když jí muž podrží dveře, zaplatí kafe a pomůže jí do kabátu. Je to správně?

Vůbec to spolu nesouvisí. Tyto situace jsou záležitostí etikety, ne feminismu. Nejen Češi mají problém s feminismem, a ještě větší problém s etiketou, protože se často opravdu neumějí chovat. Masaryk řekl: „Muži a ženy jsou si zcela rovni, pouze rozdíl fyzický budiž je uznáván.“ Biologické pohlaví pořád hraje roli, ženy jsou přeci jen fyzicky slabší. Otevírání a přidržení dveří má kořeny v dobách, kdy byly dveře opravdu těžké. Na naší fakultě máme dnes těžké bezpečnostní dveře, se kterými někdy zápasím. Dát někomu přednost je také otázka bezpečnosti. Pouštíme jako prvního staršího člověka a ženu, abychom se ve dveřích nepotloukli. Etiketa má racionální kořeny. Češi ji, navzdory vynikajícímu panu Špačkovi, ale neznají. Neznají feminismus, ani etiketu a pak pouští do světa takové nesmysly. 

Jaké jsou tedy cíle feminismu?

Rovnost obou pohlaví. A to nejen rovnost v legislativě, ale také rovnost, která je respektovaná. Je to záležitostí výchovy, četby, médií a televize. S vnoučaty občas sleduju ČT Déčko a řekla bych, že tam to začínají dělat dobře, protože se do popředí dostávají i holčičky. Ne vždy je tím šikovným, energickým a vynalézavým dítětem jen chlapec. Tak to přece v životě je. Pokud toto budou lidé respektovat, rovnost pohlaví bude fungovat. Když to nerespektují, nepomohou žádné další vyhlášky, předpisy a podobně. Už přes sto let máme rovnost obou pohlaví v ústavě.

Podívejme se ještě na sexuální obtěžování. Jedna politička řekla, že je to přirozená věc, kterou dělali už naši předkové, a kdyby se takto nechovali, my tu vlastně vůbec nejsme…

Kdysi bylo přirozenou věcí smrkat takzvaně po pansku, což znamená na zem. Bylo přirozené se moc nemýt, jíst rukama a fatalisticky přijímat úmrtí vlastních dětí. Pokud bylo sexuální obtěžovaní v minulosti přirozená věc, společnost se už poněkud zkultivovala. Myjeme se, smrkáme do kapesníku, a neměli bychom být ani sexuálně obtěžováni. Otázka ale je, co je sexuální obtěžování. Pokud za to někdo považuje pouhé otevření dveří, tak je něco špatně. Otevření dveří není plácnutí přes zadek. Ale to inteligentní člověk, myslím, chápe. 

Co byste popřála ženám? 

Myslím, že každý člověk se smyslem pro spravedlnost si přeje, aby skončila válka. A aby ruští váleční zločinci stanuli před Mezinárodním soudem pro lidská práva. A to bych přála nejen ženám, ale všem.

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. (1947)

• Svá studia v oborech dějepis a francouzština absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala i titul PhDr. a CSc.
• Habilitovala se a profesorské řízení postoupila na Jihočeské univerzitě.
• V České republice začala jako první zkoumat dějiny žen a dětství z pohledu historické antropologie.
• Byla první děkankou Fakulty humanitních studií (pozdější Fakulty filozofické).
• Je autorkou nebo spoluautorkou 25 publikací a zhruba 200 vědeckých studií.
• V roce 2016 získala cenu Magnesia Litera za publikaci Vše pro dítě! Válečné dětství 1914-1918.
• Ve volném čase se věnuje vnoučatům a zvířatům

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

UPCE vítá nové studenty. Už na několika fakultách Univerzity Pardubice se zapsali ke studiu noví vysokoškoláci.  

Vítáme nové prváky na naší univerzitě a přejeme úspěšné studium! Semestr odstartujeme akcí Příliv nejen pro prváky, ale pro všechny studenty a studentky v úterý 26. září přímo v kampusu UPCE.

Své promoce a sponze mají za sebou letošní absolventi bakalářského a magisterského studia pěti fakult Univerzity Pardubice. Své diplomy si převzali při slavnostních akademických obřadech v univerzitní aule Arnošta z Pardubic absolventi Dopravní fakulty Jana Pernera, Fakulty filozofické, Fakulty elektrotechniky a informatiky, Fakulty chemicko-technologické a Fakulty ekonomicko-správní. 

Na podzim proběhne předání diplomů na závěr vysokoškolského studia pro Fakultu zdravotnických studií a v Litomyšli také na Fakultě restaurování.

Všem absolventům přejeme hodně úspěchů v dalším profesním i osobním životě! Zůstaňte v kontaktu se svojí alma mater. UPCE má funkční absolventský program, díky kterému můžete dostávat informace o dění na univerzitě, pozvánky na akce nebo získat výhody díky Kartě absolventa. Zaregistrujte se na absolventském webu absolventi.upce.cz.

Jaké bylo dětství v 18. století? Bylo to více radosti nebo práce? Jak regulovaly obce dětské hry? A kdy děti přestaly vykat prarodičům? 

O tom hovořila paní profesorka Milena Lenderová v pořadu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, který natáčela Česká televize.

Podívejte se na rozhovor

Paní profesorka je zároveň jednou z autorek kolektivní monografie Velké dějiny zemí Koruny české – Dětství.

První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydlení, odívání či řemeslném zpracování hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo bádání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru.  

Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedná o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil.

Studentka Dominika Josefová zorganizovala díky podpoře projektu Rozjeď to Univerzity Pardubice a Statutárního města Pardubice zcela novou kulturní a sportovní akci. U Památníku Zámeček v Pardubicích uspořádala 1. ročník Dobročinného běhu a pochodu po stopách Silver A, do kterého se zapojila více než stovka účastníků. 

Tato unikátní akce v sobotu 10. června dokázala zábavně propojit sport s historií města Pardubice a zároveň pomoci hendikepovaným sportovcům. Díky všem přihlášeným organizátorka vybrala skvělých 25 555 Kč, které poputují na konto Atletiky Bez Bariér.

Zájemci si mohli vybrat mezi 8 km dlouhým během vedoucím přes Nemošickou stráň nebo komentovaným pochodem s průvodcem, který vedl účastníky po významných historických místech souvisejících s paravýsadkem Silver A. Podpořit studentku a zahájit akci přišel také rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek. 

Více než 50 jedinců si vybralo komentovaný pochod s průvodcem, jednalo se převážně o rodiny s dětmi nebo starší zájemce. Z ohlasů některých účastníků bylo zřejmé, že si akci užili. „Výborně zvládnutá akce a alespoň za mě jste top a fandím Vám i týmu, bez kterého by vše určitě nevzniklo. Moc si považuji toho, že se mladí lidé nejenom baví, jak všude vidíme, ale také se zajímají. Památník Zámeček jsem určitě nenavštívila naposledy a formou, jakou jste to dnes udělali Vy, je to způsob, který se osvědčil,“ napsala hned po skončení akce jedna z návštěvnic.

Spoustu běžců zdolalo trať se skvělým výsledným časem. „Trasa běhu byla opravdu krásná,“ chválili si běžci v cíli cestu přes Nemošickou stráň a kolem vodní plochy Na Podkově, které patří mezi jedny z nejhezčích přírodních míst v Pardubičkách. Z mužů se na prvních třech místech umístili: Václav Rohlík, Hynek Bittner a David Kubias. Mezi ženami dominovala Markéta Krátká následovaná Renatou Haasovou a Eliškou Skoumalovou.

První ročník akce hodnotí hlavní organizátorka Dominika Josefová a spoluorganizátoři (Městský obvod Pardubice IV, Památník Zámeček) jako úspěšný a rozhodně plánují akci pořádat i příští rok. Přidejte se v roce 2024 i vy! 

V pátek 23. 6. 2023 se uskutečnily slavnostní bakalářské sponze a magisterská promoce. Čerstvým absolventům Fakulty filozofické Univerzity Pardubice gratulujeme. 

Přejeme vám mnoho úspěchů na další životní cestě. 

Nezapomeňte, že #mameSMYSL, protože humanitní a sociální vědy vysvětlují fungování naší kultury a společnosti. Budeme rádi, pokud se ke své alma mater budete i po letech hrdě hlásit #FFUPCE.

Foto: Univerzitní konferenční centrum a Tomáš Laš

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Aneta Kohoutová získala prestižní Fulbrightovo stipendium. Do USA v akademickém roce 2023/2024 vyjede v rámci stipendijního programu financovaného českou a americkou vládou společně 33 českých vědců, studentů a pracovníků neziskového sektoru. 

Aneta Kohoutová je PhD. studentkou v Centre for Ethics, kde se zabývá otázkami souvisejícími s veřejným prostorem. Snaží se kombinovat osobní zkušenosti a různé filozofické přístupy. Důležitá je pro ni role aktivního občanství ve městě, pokládá si otázky, do jaké míry je veřejný prostor opravdu veřejný a jestli mají všichni stejné možnosti se na jeho tvorbě podílet. Řeší, jak v něm lze navázat dialog, vnímat ho a chápat ho jako možnost seberealizace – existence občanské svobody.  

Účastníci programu budou díky podpoře česko-americké Fulbrightovy komise, která v České republice působí od roku 1991, pracovat na svých projektech na amerických univerzitách a ve výzkumných centrech. Po skončení pobytu se vrátí zpět na svá domovská pracoviště, kde zúročí nově získané výsledky, zkušenosti a kontakty.

Mezi americkými institucemi, kam letošní čeští stipendisté míří, nechybí nejprestižnější univerzity jako Harvard, Cornell, Brown, Columbia, MIT, Dartmouth, Duke a University of Pennsylvania.

Stipendisté vyjíždí i na univerzity s méně známými jmény, jedná se však o instituce se špičkovým výzkumem v dané oblasti. University of California či Michigan State University budou dokonce hostovat více českých stipendistů.

„Ve výběrovém řízení jsou posuzovány odborné kvality žadatele, důležitou roli hrají také mimo akademické aktivity a účast ve veřejném životě. Letošní skupina stipendistů je skutečně velmi pestrá, do USA pojedou stipendisté z 18 různých českých institucí. Tradičně silné zastoupení Univerzity Karlovy letos doplnila velká skupina stipendistů z ústavů AV ČR a mnoha českých univerzit, ať už se jedná o ČVUT, Masarykovu univerzitu, Univerzitu Palackého, Univerzitu Hradec Králové, Univerzitu Pardubice, VŠE, Mendelovu univerzitu, Ostravskou univerzitu a Vysoké učení technické v Brně. Zapojení co nejrozmanitějšího spektra českých univerzit a pracovišť AV ČR do Fulbrightova programu oběma směry je naším dlouhodobým cílem. V odjíždějící skupině stipendistů je zastoupena i většina regionů České republiky,“ říká Hana Ripková, ředitelka Fulbrightovy komise.

„Pestré je rovněž zastoupení oborů, od umění, filmu, filozofie a historie přes přírodní vědy a geologii až k architektuře, počítačovým vědám a inženýrství. V letošní skupině mírně převažují společenskovědní obory, což je změna oproti předcházejícím letům, kdy většinou dominovaly přírodovědné a technické obory. Vždy nás velmi těší, s jakým elánem a nadšením se absolventi vrací do České republiky, pobyt v USA jim krom nových znalostí a dovedností také poskytne odstup a odlišný náhled,“ doplňuje Andrea Semancová, koordinátorka stipendijních programů.

Seznam všech stipendistů se základními informacemi o nich a seznam všech otevřených programů je k dispozici na webu Fulbrightovy komise. Uzávěrky přihlášek do všech programů jsou obvykle na podzim a v zimě.

Počet českých stipendistů, kteří od založení Fulbrightovy komise před 32 lety získali Fulbrightovo stipendium, překročil tisíc osob. Díky štědré podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy i americké strany patří česko-americký program mezi ty větší v Evropě, lídrem je hlavně v počtu vysílaných vědců a přednášejících.

Posláním Komise J. Williama Fulbrighta je podpora vzájemného porozumění mezi občany České republiky a USA prostřednictvím vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn. Komise za tím účelem spravuje česko-americký program vládních stipendií a poskytuje informační a poradenské služby pro zájemce o studium v USA. Bližší informace o Fulbrightově komisi naleznete na jejím webu.

Zdroj: Vedavyzkum.cz
Foto: Aneta Vašatová

Patří mezi veřejně aktivní akademiky, bývá oslovována k přednáškám a příspěvkům téměř vždy, když se jedná o téma postavení žen a dětí, zejména v 19. století. Svou orientací na Francii vnesla do středoevropského prostoru nové pohledy na problematiku rodiny a ženské emancipace, působí na poli česko-francouzských kulturních vztahů. 

Profesorka Milena Lenderová napsala řadu knih popularizujících dějiny žen (například K hříchu a k modlitbě nebo spolu s Eduardem Maurem a Boženou Kopičkovou Žena v českých zemích od středověku do 20. století), přispěla také k mnoha publikacím z dějin každodennosti.

Zabývá se proměnami historického pohledu na dětství, je autorkou monografie o malířce Zdence Braunerové a knihy o dceři Karla Havlíčka Borovského Zdeňce s názvem Dcera národa. Tři životy Zdenky Havlíčkové. Spolu s kolektivem spolupracovnic a spolupracovníků z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice sestavila publikace Vše pro dítě a Modrá krev v občanském století, je editorkou a spoluautorkou tematických svazků Velkých dějin zemí Koruny české s názvy Dětství a Vzdělání a výchova v zemích Koruny české… a do budoucna bezpochyby i dalších.

Jejím domovem jsou východní Čechy, zejména Hradec Králové, kde vyrostla a kde dodnes s rodinou žije. Významně se zasloužila o založení Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, jejíž byla v letech 2001–2007 i děkankou. V letech 1993–2006 působila v Českých Budějovicích a pomohla tam etablovat Ústav historických studií Jihočeské univerzity. Dnes je profesorkou Ústavu historických věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. V letech 1997 a 1998 vedla českou sekci na Univerzitě Paula Valéryho v Montpellier ve Francii.

Vahou své osobnosti a vědeckou i publikační činností dokazuje Milena Lenderová, že menší univerzity v regionech můžou výrazně promlouvat k určitému tématu vědeckého bádání a rovnocenně stát vedle tradičních univerzit v metropoli. Vedle vysokého odborného renomé je Milena Lenderová také přátelskou kolegyní, přítelkyní zaujatých studentů a feministkou.

Cyklus byl převzat z Českého rozhlasu Vltava   
autor: Alena Zemančíková | Technická spolupráce: Jan Brauner |  foto: Česká televize   
Český rozhlas Vltava 

Premiéra: 29. 5. 2023