POZVÁNKA
na
108. zasedání AS FF UPCE
které se koná v pondělí 22. května 2023 od 13:30 hodin
v EA 12022
Program:
Marta Pató, předsedkyně AS FF
Natálie Šumlanská občas neočekávaně zaklepe na dveře mé pracovny s čokoládou nebo jinou pozorností, a vždycky s nápady, co by bylo možné vylepšit při výuce češtiny pro pardubické Ukrajince, kterou Fakulta filozofická Univerzity Pardubice zabezpečuje. K tomuto rozhovoru jsme se sešly osobně třikrát, nakonec ale rozhovor vzniknul z větší části on-line.
Milá paní Šumlanská, jste úspěšná a známá kyjevská lektorka češtiny, jak jste se vlastně dostala zrovna do Pardubic?
Začnu tím, že nikdo z nás neplánoval opustit svou vlast nadlouho. Rusy jsme si neidealizovali. Ale do posledního dne jsme ve vojenskou invazi nikdo vážně nevěřili, zvlášť v takovém rozsahu. Válka všechny zaskočila. Každý z nás zažil traumatický šok.
První den invaze mi zavolala přítelkyně, která žije v Čechách blízko Pardubic a s kterou se přátelíme již více než pětadvacet let. Pozvala mě, abych přijela a zůstala u ní, dokud bude třeba. Dojalo mě to ... vůbec jsem to nečekala. Uklidnila jsem ji, poděkovala jsem a ujistila ji, že brzy bude se mnou i se světem zase všechno v pořádku, jsme přeci optimisté.
Ale po třetím týdnu, který jsem strávila sezením v protileteckém krytu, se situace v Kyjevě již jen zhoršovala. Nikdo nevěděl, co bude.
Rozhodujícím impulsem byl bombový zásah vedlejší čtvrti. Stačila mi jen hodina na to, abych i s věcmi stála na vlakovém nádraží. Sirény zněly nepřetržitě, evakuační dopravu to ale nezastavilo. Vlaky hrdinsky (i přes nebezpečí) odvážely tolik cestujících, kolik se jen vešlo do vozů. Kolem samé letecké poplachy, nikdo ale nеpanikařil. Vlaky míříly do klidnějších oblastí (postupně jich ovšem bylo čím dál méně). Problém byl v tom, že se zužovaly možnosti, jak z města vyjet. Kyjev byl tehdy prakticky obklíčený. Do Lvova jsme dorazili s velkými obtížemi, vlak často zastavoval. Tam byl zatím klid.
Začala jsem přemyšlet, co dál. I ve Lvově už rostlo napětí. Naskytly se mi dvě možnosti: příbuzní mě zvali do Švýcarska. Jenomže francouzsky ani německy neumím. Druhou možností bylo odjet k české kamarádce. A tam by moje čeština přišla vhod! Jasně, že jsem si vybrala tu druhou možnost. Přes Polsko a Prahu jsem dorazila do vesnice za Pardubicemi, kde už na mě čekali. Po pár dnech jsem s pomocí dobrovolníků dopravila z Kyjeva i své rodiče, kteří jsou nyní v bezpečí. A Kyjev se ubránil, vydržel, stal se zázrak.
Od jara 2022 jste postupně převzala kurzy češtiny, které na naší fakultě nejprve vedli dobrovolníci z řad studentů a akademiků, od června už vedete kurzy sama. Jak to na těchhle kurzech nyní vypadá?
Od června loňského roku vedu adaptační jazykové kurzy českého jazyka pro Ukrajince, kteří se dočasně nachází v ČR z důvodu války na jejich území. Výuka probíhá bez přestávky každé úterý a čtvrtek. Kurzu se může zúčastnit každý zájemce. Neregistrujeme se, stačí přijít a kdykoli se přidat. Učí se tady i děti.
Na podzim jsme zvládli materiály učebnice pro nízkoprahové kurzy od Lídy Holé Čeština Express 1,2 a absolvovali test splňující standardy jazykové úrovně A1. Na základě výsledků testů získali posluchači certifikáty dvou typů: buď potvrzení o účasti nebo certifikát o znalosti češtiny na úrovni A1.
V té době, v říjnu 2022, se situace na Ukrajině opět začala zhoršovat. Objevila se nová vlna uprchlíků. Dorazilo citelné množství nových nízkoprahových posluchačů, kteří nezapadali do prostředí pokročilého studia češtiny těch, kteří již zkoušku složili. Proto jsem musela výuku rozdělit, v úterý chodí skupina pokročilých a ve čtvrtek skupina nízkoprahových. Tato situace se nyní v květnu zase opakuje. Neustále přicházejí noví posluchači. Nyní se čtvrteční skupina připravuje na test, po kterém se část z nich přesune do úterní skupiny a budou se společně připravovat na dosažení úrovně A2. Tato skupina je jazykově již dost vybavena, od nového roku jsme probrali patnáct lekcí podle akademické učebnice, která je na Ukrajině určena pro první a druhé ročníky na univerzitě.
Studentům jsem poskytla dvacet tematických textů, které jsme překládali do češtiny i zpět. Podařilo se nám zvládnout skloňování podstatných jmen, slovosled a některé další problémy české gramatiky, s nimiž jsou seznamováni studenti češtiny na kyjevské univerzitě. Tato metodologie je celkem ojedinělá, pokud vím, v jiných adaptačních kurzech se nevyužívá. Je to něco, co zaujalo a kvůli čemu lidé na moje kurzy rádi chodí.
Pro mě je tento dobrovolnický projekt výuky experimentem. Vyžaduje flexibilitu, kombinaci různých metod výuky, snažím se vyjít vstříc potřebám všech, kteří přicházejí.
Kolik lidí kurz nyní navštěvuje?
Nízkoprahový projekt zohledňuje i patřičně flexibilní docházku, která se dnes stabilně pohybuje od dvaceti do čtyřiceti osob. Byly ale doby, kdy chodilo i sedmdesát posluchačů. Vzpomínám si, že kdysi bylo kdesi stanoveno, že by při výuce cizího jazyka neměl počet posluchačů překročit osm až deset lidí ve skupině, že vyšší počet se neblaze odrazí na kvalitě výsledků...
Život však vnáší své úpravy. Učení se jazyku jednou týdně má samozřejmě své zvláštnosti. Snažím se vytvářet pro posluchače materiály, které můžou využít i doma, setkání na kurzu je pak vektorem, navigátorem a kritériem hodnocení jejich seberozvoje. K tomu každý dostane seznam internetových zdrojů (odkazy na blogery, videoslovníky, videonávody, filmy..). Funguje to! Současný pilotní projekt také nevylučuje návštěvu jiných kurzů, kde je stejné téma absorbováno z jiného úhlu. To vše nepochybně činí složení skupiny proměnlivé. Lidé se tím ale neunaví a neznudí se. Postupně se vytvořilo jádro skupiny, tito lidé mají vzornou docházku. Dále kurzy navštěvují „atmosféričtí“ studenti, jejichž docházka závisí na pracovní směně, na charakteru jejich práce, na momentálních výletech, pobídkách, na jejich individuálních vlastnostech a náladě. Mnoho posluchačů se vrátilo do své vlasti, ve studiu češtiny ale pokračují. Jejich jazyková výuka se přenesla do virtuálního prostoru. Nadále jim zasílám newslettery s domácími úkoly a udržuji s nimi kontakt.
Vše, co zde bylo řečeno, umožňuje modernizovat “teorém“ učení se cizímu jazyku, který vytvořila slavná maďarská polyglotka Kató Lomb: čas strávený učením jazyka + motivace = příslušný výsledek.
To, že je v těchto neklidných časech naše učebna periodicky přeplněná, považuji za alarmující. Kolísání počtu posluchačů ve třídě je přímo úměrné vektoru dění na Ukrajině! Posluchači se k tomuhle studiu jazyka dostali naprosto neplánovaně, donutila je k tomu válka, která obrátila životy nás všech nečekanými směry.
Nyní jste tady, v bezpečí, z velkoměsta Kyjeva jste se přestěhovala na východočeský venkov, vedle výuky češtiny pracujete také jako tlumočnice a překladatelka na úřadu práce. Jak vlastně vypadá Váš obyčejný den?
Můj normální všední den bohužel nevypadá vůbec normálně. Nevypadal tak ani dřív. Víkendy a většinou ani dovolené prakticky nemám. Vždycky jsem měla několik zaměstnání zároveň, každého jsem si moc a moc vážila. O víkendech se věnuji překladům. Na domácnost skoro vždy čas chybí. Na dovolenou jsem si poslední roky ani nepomyslela, jelikož mám vodní želvu (a to jsou nervy, nikomu ji neriskuji svěřit).
Vy jste si s sebou přivezla želvu?
Vodní želva je tu se mnou, protože změnu majitele (nebo moji dlouhou nepřítomnost) by nemusela přežít. Zdlouhavou cestu hrdinně vydržela s minimem vody. Situaci vnímala s pokorou a smysluplně. Nejspíš je geneticky připravena na kataklyzmata (za 220 milionů let existence přežily želvy všechno a všechny).
Jak to tady snáší?
Tady je postavená před hotovou věc. Nemá na vybranou. Zvykla si již i na život bez akvária. Stále trénuje plávání ve vaně: vybrala si menší zlo.
Povídáte si spolu?
Stává se... z její strany to ale působí komicky (hlasivky nemá).
Jak jste se vůbec dostala k češtině a ke studiu bohemistiky?
Z pocitu týnejdžerského vzdoru vůči rodičům (na vysokou školu jsem se přihlásila, když mi bylo patnáct let). Učinila jsem to v celkovém rozporu s jejich očekáváními, což je obzvlášť zmátlo. Vnímali mě jako nadějnou pokračovatelku rodinných přírodovědných a matematických tradic, mně to však bylo naprosto cizí.
Nakonec to nebyl zas až takový průšvih, čeština Vás dobře živí a přivedla Vás i sem, kde je Vás zapotřebí. Stal se Vám během pobytu tady nějaký opravdový "průšvih"?
Ano. Průšvihy jsem zažívala. Jelikož se ty situace ovšem rychle zvládly, nebyly to snad ty vyložené “průšvihy“, díky bohu. I paměť mě do nich tak snadno nepouští. Avšak ... celá ta situace s Rusy, považuji to za jeden velký „průšvih“.
A máte za ten rok uprchlického života tady v Čechách nějaký mimořádný, hezký zážitek?
Celý můj uplynulý rok po přijezdu do Česka beru jako mocný zážitek. Přijemně mě tady překvapovali všichni a všechno. Ve všem jsem viděla většinou tu kladnou stránku.
To se opravdu dobře poslouchá. Mně se tomu ani nechce věřit. Vždyť jste musela opustit svůj celý kyjevský život.
Způsob života, který tu vedu, se zas až tolik neliší od toho, na který jsem si zvykla v Ukrajině v době Covidu. Můj život a práce se odvíjí z křesla, funguji celoplanetárně a univerzálně, pokud mám dobrý signál. Chybí mi například možnost teleportace.
Přesto Vám tu musí spousta věcí chybět?
Už mi tady začíná chybět Ukrajina. Začínám ji vidět ve svých snech (slunečnou, jako by tam žádná válka vůbec ani nebyla). Ale jinak bych se měla nad odpovědí na tuto otázku asi ještě trochu zamyslet.
Přemýšlíte někdy ve svých snech, co a jak bude dál?
Tento rok bych chtěla ještě zůstat v Česku. Minimální plán je, že bych ráda získala certifikát soudní překladatelky. Generální plánování života by ale nyní v této situaci bylo (platí to asi pro každého) neuvážené a zraňující.
Co by Vám ulehčilo zdejší pobyt? Co byste nejvíc potřebovala?
V tomto časovém úseku mi chybí zejména normální spánek, úklid v bytě, alespoň krátkodobé odlehčení od honiček a fofrů. Vybalancované podvědomí by mi možná občerstvilo i životní priority, odhalilo by mi akutní otázky, které doposud nezazněly v mých odpovědích (a měly by!!)
Na jednu věc ale nesmím zapomenout. Především bych ráda poděkovala organizátorům za vytvoření tak zajímavého a pro Ukrajince potřebného projektu. Každý z nás tuhle pomoc cítí a bude si ji pamatovat!!!
Česká republika byla v existenciálních historických okamžicích vždy nablízku těm, kteří to skutečně potřebovali. Velký respekt všem!!!!!
A pokud jde o vyložené potíže a radostné chvíle, které v kontextu výuky prožívám, o tom s vaším svolením až příště, bylo by to nadlouho. Zde se ještě jednou omlouvám .... utíkám do třídy. Hodně štěstí všem!!!
Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Ve středu 3. května navštívil Univerzitu Pardubice moderátor a novinář Michael Rozsypal. Slunečné odpoledne přilákalo studenty, kteří svými dotazy určovali směřování a tón celé debaty.
Michael Rozsypal na základě svých zkušeností z působení v Českém rozhlase a DVTV neúnavně a ochotně odpovídal na všechny otázky.
Jak poznám důvěryhodné médium? Jednoduše. Pokud médium udělá chybu, tak se omluví. Články mají vždy jasného autora, každá informace je ozdrojovaná.
„Pro mě je extrémně důležité, aby novináři byli objektivní a nestranní,“ zmínil Michael Rozsypal a celou situaci zakončil metaforou ze sportovního prostředí. Jako rodilý Ostravák bude vždycky ve vzájemném zápase fandit Baníku, nebo Vítkovicím proti Spartě, ale nemůže jeden den pobíhat s šálou jednoho týmu a druhý den se tvářit, že je neutrální.
V Čaji o páté jsme probrali novinářské zásady, zákulisí rozhlasového vysílání nebo vedení politických rozhovorů. Děkujeme za návštěvu a za pár let se budeme těšit opět na viděnou na Univerzitě Pardubice.
A protože je vždy důležité číst text až do konce, máme pro vás jeden tip na závěr. Určitě si nenechte ujít Michaelův Mashup, pořad, do kterého si zve dvojice osobností, které byste k jednomu stolu neposadili, ale nakonec najdou společnou řeč.
Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE
Čtyřdenní exkurzi v Českém Krumlově zahájili studenti studijního programu Ochrana hmotných památek v Muzeu stavebních dějin a řemesel, kde skupinu provázel památkář a majitel muzea Jiří Bloch. Kromě samotného města seznámil studenty s několika městskými domy, a to od sklepa po podkroví.
V sobotu byl hlavním tématem exkurze českokrumlovský zámek, který s nezapomenutelným přednesem a pohledem do zákulisí, nejen zámku, ale i památkové péče, představil sám kastelán Pavel Slavko. Došlo ale i na architekturu místního historického pivovaru a dalších městských domů.
V neděli byla na programu trojice klášterů, a to minoritů, klarisek a bekyň, kde si studenti prohlédli expozici stavebních konstrukcí. Kromě několika dalších domů s dochovanými středověkými krovy se podívali i do hlavního městského kostela sv. Víta.
Celou exkurzi ukončila procházka zámeckými zahradami a pohled na město ze zámecké věže, který potvrdil, že Český Krumlov na seznam světového dědictví UNESCO právem patří.
Děkan fakulty filozofické vyhlašuje na pondělí 15. května 2023 v čase od 13.30 h do 15 h pro studenty Fakulty filozofické UPCE
DĚKANSKÉ VOLNO.
Výuka je v tento čas zrušena z důvodu shromáždění akademické obce Fakulty filozofické, na kterém se představí kandidát na děkana (funkční období listopad 2023 – říjen 2027).
POZVÁNKA
na
107. zasedání AS FF UPCE
které se koná v pondělí 15. května 2023 od 13:30 hodin
v EB 01019
Program:
Marta Pató, předsedkyně AS FF
Studenti bakalářského studijního programu Anglický jazyk pro vzdělávání z Katedry anglistiky a amerikanistiky v dubnu navštívili několik základních škol s moderními pedagogickými přístupy ve výuce.
Zavítali například na ZŠ Montessori Pardubice, Scioškolu Praha 11, ZŠ Hučák Hradec Králové, Montessori školu Kladno, ZŠ Hůrka Kutná Hora a ZŠ Na rovině Chrudim.
V rámci jednodenních exkurzí tak měli možnost nahlédnout do školního prostředí, kde je podporována vnitřní motivace a autonomie žáků, žáci nejsou hodnoceni známkami, sami si plánují a rozvrhují své učení prostřednictvím týdenních plánů, a jsou tak sami zodpovědní za své učení. Učitelé na těchto školách působí v roli průvodců a vytvářejí vhodné podmínky a příležitosti pro vzájemné učení.
Věřím, že tato přímá zkušenost bude pro naše studenty, budoucí učitele angličtiny, obohacující a inspirující pro jejich profesní rozvoj.
Se zármutkem jsme obdrželi zprávu, že dne 3. 5. 2023 zemřel významný český amerikanista, překladatel a především laskavý a moudrý pedagog a vzácný člověk Josef Jařab.
Profesor Jařab byl prvním porevolučním rektorem olomoucké univerzity, později rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti, přednášel na mnoha zahraničních univerzitách, působil také v senátu ČR, ale i při tomto svém nasazení pro věci společné si vždy našel čas na své studenty, doktorandy a kolegy, které podporoval v jejich snahách o rozvoj oboru.
Tak přijel osobně podpořit i pardubickou anglistiku ještě před vznikem filozofické fakulty při jedné z prvních studentských konferencí britských a amerických kulturních studií a stejně tak vystoupil v roce 2010 jako čestný host na desátém ročníku konference, kterou Katedra anglistiky a amerikanistiky FF UPCE doposud pravidelně pořádá.
Jeho žačka, nynější proděkanka pro vědu FF Šárka Bubíková, vzpomíná: „Poprvé jsem se s profesorem Jařabem setkala po nástupu na olomouckou anglistiku v září 1989 – neodolala jsem skvělé pověsti jeho polooficiálních večerních přednášek o americké literatuře. Byly skutečně mimořádné. Nejen tím, že nás uváděly do tvorby u nás tehdy téměř neznámých současných amerických autorů, ale i proto, že byly nedocenitelnými závany svobodného myšlení a přátelské, otevřené diskuse v předlistopadové akademii. A myslím, že toto spojení hluboké vědecké erudice, vstřícnosti a angažovaného zájmu o stav věcí veřejných zůstalo pro profesora Jařaba charakteristické.“
To koneckonců potvrzuje i jedno z posledních ocenění, které profesor Jařab obdržel – Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 za rozvoj vzdělanosti, šíření anglo-americké kultury a demokratických principů. Jeho odchod je proto velkou ztrátou nejen pro českou anglistiku a amerikanistiku.
27. dubna 2023 se v pardubickém Klubu 29 konalo jednodenní mezinárodní sympozium Tma tmoucí. Noc v interdisciplinárních perspektivách a reflexích, pořádané Katedrou literární kultury a slavistiky. Akce potvrdila nejenom to, že skutečná interdisciplinarita ve vědě je možná, ba dokonce žádoucí a přínosná, ale také fakt, že vědecké jednání je možno pojmout atraktivně.
Program sympozia byl členěn do tří sekcí, které měly téma tmy a noci vzhledem k přítomným účastníkům a jimi zastupovaným oborům nasvítit především z perspektivy antropologie, literární kultury a tvůrčích uměleckých disciplín, většina přednesených příspěvků se však pohybovala na pomezí různých vědních oborů. V tlumeném osvětlení a za použití zvukových efektů, které měly evokovat noční život ve městě i ve volné přírodě, zaznělo celkem jedenáct vystoupení českých a zahraničních odborníků.
Nemalá část příspěvků měla historiografický charakter. Michal Téra z hostitelské katedry přiblížil posluchačům, jakým způsobem se postava upíra dostala ze slovanského folklóru do západoevropské popkultury. Slovanský kontext měl také výklad Gabriely Gańczarczyk z téhož pracoviště, v němž badatelka nastínila nacionálně vyhraněné formy oslav svátku „noc Kupały“ v Polsku. Andor Mészáros z University Loránda Eötvöse v Budapešti analyzoval slavnou báseň Jánose Aranyho Rodinný kruh, která v Maďarsku patří k všeobecně známé četbě, jako reflexi porážky maďarského povstání roku 1848. Do oblasti Osmanské říše s sebou vzal posluchače Miroslav Kouba opět z pořadatelské katedry, který představil vývoj a funkci tzv. hanu (zájezdního hostince) v Instanbulu a zejména jeho vlivu na rozvoj bulharské kultury v 19. století. Do dějin vědy zamířil příspěvek Antonína Kudláče z téhož domácího pracoviště, tematizující prakticky neprozkoumanou problematiku tzv. psychotronického výzkumu v Československu šedesátých až osmdesátých let 20. století.
Druhou výraznou linii sympozia představovaly příspěvky zaměřené více na teoretické konceptualizace ústředního tématu. Gabriela Fatková ze Západočeské univerzity v Plzni nastínila možnosti „antropologie noci“ a jejich aplikaci na příkladech lidského jednání v rozličných světových kulturách. Na populární kulturu se soustředili hosté z Univerzity Konstantina Filosofa v Nitře. Juraj Malíček hovořil o proměnách a především o „akafanovském“ čtení různých vydání románu Ondřeje Neffa Tma, Martin Boszorád potom na příkladu filmové trilogie o Riddickovi ukázal varianty intermediálního zpracování motivů světla a tmy.
Část vystupujících přinesla zhodnocení konkrétních příkladů uměleckého pojetí noci a tmy. Roland Orscik z Univerzity v Szegedu prezentoval aktivity a hlavně ideové pozadí evropského multimediálního projektu Autopsia, spjatého mimo jiné se srbskou alternativní kulturou. Marta Pató z Katedry literární kultury a slavistiky vystoupila s interpretací nočních motivů ve vlastním překladu románu maďarského spisovatele Lászlóa Szilasiho Třetí most. Příspěvek Jiřího Studeného z téhož pracoviště, který uzavíral celé sympozijní setkání, nabídl zamyšlení nad využitím zážitků z pobytu v temnotě v tvůrčím psaní.
Diskuse zahájená po skončení jednotlivých bloků prokázala živý zájem všech aktivních účastníků i hostů sympozia o zvolenou tematiku a především existenci mnohačetných vazeb mezi vědeckým výzkumem a živou kulturní praxí. Za největší přínos akce lze proto zřejmě označit už zmíněnou výraznou interdisciplinaritu, tím více, že dnešní doba upřednostňuje naopak úzkou specializaci. Sympozium navíc ukázalo, že přirozená mezinárodní komunikace mezi odborníky vyhlíží poněkud jinak než často jen formální projevy tzv. internacionalizace.
Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice
Etnolog Tomáš Boukal podnikal za národy Mansů, Chantů nebo lesních Něnců pravidelné výpravy na Sibiř. Výsledkem výprav je mnoho odborných publikací i několik knih. Ta poslední se jmenuje Po stopách lidojeda. Co se stane, když je člověk sám v lese, stovky kilometrů nikde nikdo, a najednou přijde dobré, nebo špatné stvoření? Poslechněte si celý rozhovor, který byl převzat z Českého rozhlasu Radiožurnál.
Jaký je zážitek sedět sám u ohně v noční Tajze?
Je to směs strachu a zároveň něčeho příjemného, protože nebudu lhát, že když jsem sám v lese v Tajze, kde desítky a stovky kilometrů okolo nikdo není, že bych se nebál nebo se cítil komfortně. Tak to není, ale zároveň je v tom něco nádherného, člověk je sám s přírodou, řekou, která teče kolem. Je to hluboký zážitek, který je ale složitější, není jenom pozitivní nebo negativní, ale kombinací emocí.
A když tam tak sedíte a víte, že může přijít lesní člověk, je to dobrá nebo špatná zpráva?
To je otázka, na kterou se snažím odpovědět. Na jednu stranu bych byl rád, kdyby se nějaké to dobré stvoření ukázalo, přišlo, a potvrdilo příběhy, které se tam vypráví. Ale zároveň představa, že přijde to špatné stvoření, není příjemná. Je otázka, co od toho očekávat.
A co mi udělá dobré stvoření, když přijde?
Nemusí se ani ukázat, podle toho, co mi vyprávěli místní domorodci, může nám třeba ukázat, kde je lovná zvěř. Lesní člověk se může ozvat odněkud výstřelem, věří, že nás směřuje tam, kde je los, nebo nějaká lovná zvěř.
A když přijde Menk, lidojed, sežere mě?
Mohl by se to stát, lidé to popisovali jako stres, dlouho chodili na lov, pak se začali bát, měli pocit, že je někdo pronásleduje. Říkali mi, že není dobré, když někdo ten pocit má, aby se otáčel.
A viděl ho někdo?
Je otázka, co si pod tím představit. Ve velké části míst, kde jsem se pohyboval, paralelně existuje víra ve sněžného člověka. Představy se prolínají, sněžný člověk i Menk mohou být spíše nějaká duchovní bytost z nějakého světa duchů, nebo se může jednat o živočicha z našeho světa, kterého můžeme vidět, můžeme se s ním setkat.
Jak blízko se etnolog musí dostat k jednotlivým etnikům, aby mu vůbec něco takového vyprávěli? Jak dlouho s nimi musí být, aby se na tyhle historky dostalo?
Lidé se od sebe liší. Jsou lidé, kteří jsou vstřícní, nemají problém hovořit o takových věcech, na druhou stranu část lidí je mlčenlivější, zahloubaná do sebe, a tam bohužel jako jeden z otvíracích elementů slouží alkohol. Člověk, který byl mlčenlivý, začne vyprávět.
Když se bavíme o etnikách, které žijí na Sibiři a které jste dvacet let mapoval – jak jim vstoupil do života tržní kapitalismus? A zejména těžařské společnosti, které dneska doslova drancují Sibiř?
Drasticky. Ale je potřeba říct, že to bylo ještě v hlubokých dobách komunismu. Co se týče Mansů, tam asi největším problémem byla těžba dřeva, území z velké části splundrovali, pralesy, které tam byly, z velké části vykáceli. Co se týče Chantů, lesních Něnců, tak tam byla těžba ropy a plynu, které také probíhala už v 60. letech. V 90. letech přišel útlum, byla krize, pak se to začalo zvyšovat. Takže pokračovala špatná situace.
Už jste se smířil s tím, že se hned tak na Sibiř nevrátíte? Máte tam rozdělanou práci?
Určitě, měl jsem tam spoustu míst, spoustu lidí, se kterými jsem chtěl pokračovat, nebo místa, která jsem si zamiloval a těšil jsem se, že tam budu trávit víc a víc času. A stal se přesný opak. Že bych s tím byl vyrovnaný, tak to nejsem. Jsem z toho smutný.
Co všechno Tomáš Boukal zažil na Sibiři i v Severní Americe? Poslechněte si celý rozhovor.
Článek byl převzat z Českého rozhlasu Radiožurnál
autoři: Lucie Výborná,prh | foto: Agáta Faltová, Český rozhlas
Český rozhlas Radiožurnál
