Tradiční adapatační kurz pro nové studentky a studenty angličtiny je už minulostí. 

Pětatřicet prváků si užilo tři dny ve Štířím dole na Vysočině. Program byl složený jak ze seznamovacích aktivit, tak i z „ochutnávek“ předmětů, které budou studenti studovat. Nechyběla dokonce ani noční hra. 

A jaká je zpětná vazba od účastníků kurzu? 

• „Jsem ráda, že jsem jela – byl tady takový správný počet lidí na socializaci – není jich příliš, takže je možné se bavit s každým. Také je pěkné potkat se poprvé s učiteli mimo školu.“
• „Dostala jsem, co jsem očekávala; byla jsem seznámena s předměty a učiteli. A noční hra byla skvělá.
• „Hezký program, příjemný kolektiv – účel adapťáku splněn.“

Díky všem organizátorům a šestici studentů, kteří nové prváky přijali mezi sebe!

Jak se asi cítí osamělá matka dospívajícího syna, který se po nehodě nachází roky ve vegetativním stavu? Co si asi říkali rodiče Jeníčka a Mařenky v noci předtím, než odvedli své děti do lesa? Co prožívá člověk, když ho opustí partner? 

Jaké to je, když bojujete s nepopsatelnou tajemnou nákazou, která vás vyřadí ze společnosti? Co se honí hlavou alkoholikovi, který způsobil dopravní nehodu a převrátil druhému člověku život vzhůru nohama? A jaké to musí být, když se vrátíte domů z práce a najdete v bytě neznámou mrtvolu? Kde jsou hranice lidského vědomí? Co se můžete dočíst v nevyžádané poště? Je lidská tolerance opravdu upřímná, nebo je to spíš zbabělost, která se schovává za požadavek korektnosti? Jak na podvodníka, který zneužije vaší dobromyslnosti? A je vůbec možné omládnout?

Odpovědi na tyto otázky anebo alespoň podněty k zamyšlení nad nimi najdete v knize povídek Z mlhy života, které přeložily studentky a student studijního programu Německý jazyk pro odbornou praxi Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. 

Kniha s ilustracemi Marcely Jaklové vyšla v nakladatelství Pavel Mervart. Autorský tým ve složení Jana Hegedüschová, Natalie Vaitová, Jana Polochová, Martin Palmieri, Karolina Jana Machačová, Monika Salavcová, Kateřina Fialová, Jana Nunvářová a Lucie Hánová vedla Helena Jaklová, která je jeho součástí a povídkový soubor edičně připravila.

Kniha povídek Z mlhy života obsahuje jedenáct překladů povídek Clemense Meyera a Clemense J. Setze. Oba prozaikové reprezentují současnou německou a rakouskou literární tvorbu a jsou mnohdy díky neotřelému pohledu na skutečnost označováni za kontroverzní. Společným jmenovatelem hlavních postav povídek je intenzivní vnímání vlastního já a jeho konfrontace s vnějším světem. Povídky tematicky odrážejí současný stav mezilidských vztahů, společnosti a tápání jedince ve vnitřním i vnějším světě. Hrdinové povídek jsou vykresleni jako věční a neúnavní hledači, jejichž konfrontace dospívají do neočekávaných a originálních situací se surrealistickým nádechem. V okamžicích osobních krizí jako by se snažili vykročit z mlhy života do opravdového žití. Výsledkem jejich odhodlání jsou však díky tlakům zvnějšku i vlastní slabosti většinou jen jakási polovičatá řešení.

Příjemné chvíle nad knihou přejí pardubičtí germanisté.

Maďarský román Lászla Szilasiho Třetí most vychází v překladu Marty Pató z Katedry literární kultury a slavistiky FF UPCE.

Řada pedagogů působících na Fakultě filozofické UPCE se věnuje překládání. Také díky těmto překladům mají čtenáři možnost seznámit se s nejlepší literární produkcí jazykových oblastí, které jsou jinak málo dostupné. Jednou z takových oblastí je maďarština.

Působíte na Katedře literární kultury, jak jste se dostala k překládání z maďarštiny? 
Po absolvování bohemistiky na FF UK jsem nastoupila jako lektorka češtiny na Institut Slavistiky filozofické fakulty v maďarském Szegedu, zároveň jsem tam i studovala, překládat jsem začala téměř okamžitě, samozřejmě do šuplíku, k publikaci drobných překladů byla ještě dlouhá cesta. 

Nyní vychází ve vašem překladu román Třetí most. Proč právě tahle volba? 

Překladová literatura nabízí jedinečnou příležitost dozvědět se něco o světě druhých. Hledala jsem pro překlad knihu a perspektivu, která českého čtenáře provede světem, který je sice dokonale zakotven v maďarském myšlení a cítění, která se ale nebude číst z perspektivy jinakosti, ale naopak bude pracovat s empatií českého čtenáře, knížku, v níž se i český čtenář bude cítit jako doma. 

Profesně se věnujete literární historii a hungaristice, považujete tedy překládání za součást vaší odborné práce? 

Samozřejmě, překladatel, stejně jako redaktor, je nedílnou součástí literárního provozu. Naše historicko-literární studia jsou zaměřená právě na literární kulturu. Považuji za správné, možná i nutné, abychom, chceme-li vyučovat, zároveň i tvořili. Jinak nám studenti taky nemusí věřit. Co se týče samotného překládání, není jedno, jakou knížku člověk překládá, zvláště pokud se jedná o jazyk, překlady z nějž vycházejí poměrně málo. Určitý rozhled a teoretická znalost prostředí je tedy jistě dobrou překladatelovou pomůckou. Na katedře se snažíme pěstovat ve studentech dovednost literaturu hloubkově číst, interpretovat a tvořit, překladatel nedělá nic jiného. Dobrá literatura má mimořádnou schopnost zachytit člověka ve své křehkosti a zároveň celistvě, v krásné literatuře čtenáři zůstává výpověď vždycky trochu skrytá, čtenář si ji odhaluje postupně, každý jiným tempem, jinými prostředky a uplatňuje empatii, fantazii a emoce, tedy stránky, bez nichž se žádný člověk ani společnost neobejde. Zejména má ale krásná literatura dar totálně pohltit svého čtenáře, takže dojem a zážitek se v něm skládá v komplexní, celistvé sdělení. Myslím, že krásná literatura není nahraditelná publicistickými informačními zprávami, ba ani dílčími vědeckými studiemi, které jsou jistě potřebné, ale nestačí k tomu, abychom se něco dozvěděli o našem světě. 

Nejširší prostor věnuje autor románu Třetí most světu bezdomovců. Myslíte, že právě téma bezdomovectví může českého čtenáře zaujmout? 

Během překládání jsem si uvědomila, že překládat autora tak chytrého a důmyslného není zase až tak jednoduché, nakonec ale právě nedějové, meditativní, lyrické pasáže byly tím, čeho jsem si při překládání užila nejvíce a čím by knížka mohla asi, doufám, zvláště potěšit. Téma bezdomovectví je obecné, s bezdomovectvím se setkal každý z nás. Myslím, že je dobré, když se člověk alespoň zamyslí, třeba i prostřednictvím téhle knížky, která ho do života na ulici pořádně namočí, do jaké míry jsme, nebo chceme být, hluší a slepí, nejen vůči takovému jednomu bezdomovci.   

Román vyšel v květnu 2023 v ostravském nakladatelství Protimluv.

László Szilasi 
je literární teoretik, esejista a docent maďarské literatury na univerzitě v Segedíně. Napsal řadu literárněkritických knih, studií a esejů. Beletrii se věnuje v posledním dvacetiletí, je držitelem řady domácích literárních cen.

Marta Pató  
je odborná asistentka na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Vzdělání získala v Praze (Mgr. Bohemistika FF UK, Mgr. Hungaristika FF UK) a v Brně (Ph.D. Teorie areálových studií FF MU). Deset let působila na Univerzitě v Szegedu jako lektorka češtiny. Odborně se věnuje české recepci maďarské literatury (Péter Esterházy, Péter Nádas, Sándor Márai). Je spoluautorkou dvousvazkového dvojjazyčného Soupisu hungarik v LA PNP (Budapest, 2018). Příležitostně se věnuje literární publicistice a překladům z maďarštiny (Ferenc Barnás, Zsuzsa Rakovszky, Zsuzsa Takács, Erzsébet Juhász, László Szilasi, Attila Bartis ad.).

Foto: Tomáš Morvay

Čtyři čestné medaile a sedm čestných oborových medailí převzali 4. září významné vědkyně a vědci v sídle Akademie věd. Čestnou oborovou medaili obdržel také historik Jan Němeček působící na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. 

Všechna ocenění spojuje to, že byly uděleny za zásluhy ve vědě, ať už celkově či v jednotlivých oborech. Své zastoupení mají historici, fyzici nebo biologové. Jan Němeček získal Čestnou oborovou medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách.

Doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. 
Jan Němeček patří k mezinárodní vědecké špičce v oboru politických dějin 20. století. Zaměřuje se zejména na mezinárodní vztahy, na druhou světovou válku a antinacistický a antifašistický odpor. Podílel se na řešení více než dvou desítek domácích i mezinárodních grantových projektů.

Část vědecké kariéry strávil na zahraničních stážích a je nositelem řady ocenění, mj. nejvyšší resortní medaile ministra obrany ČR Zlatá lípa nebo nejvyšší resortní medaile ministra zahraničních věcí ČR Za zásluhy o diplomacii. Jan Němeček je autorem či spoluautorem desítek monografií a zároveň je dlouholetý spolupracovník a externí vyučující Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Působí na Historickém ústavu AV ČR a pravidelně přednáší v pardubickém Památníku Zámeček, se kterým fakulta úzce spolupracuje. 

Zdroj: Akademie věd České republiky
Foto: Josef Landergott, AV ČR

Univerzita Pardubice je v pohybu a nechyběla ani na Sportovním parku Pardubice. Na populárně-naučném a zážitkovém stanovišti Science Point prezentovali naši studenti a akademici vědu poutavou formou.

Od pondělí až do neděle jsme po celé dny nabízeli malým i velkým zájemcům interaktivní ukázky, kvízy a demonstrace z nejrůznějších oborů všech našich 7 fakult. Návštěvníci se zapojili do sportování s angličtinou, sledovali, co oko sportovce nevidí a vyzkoušeli si, jak se bezpečně pohybovat na silnici. Poslední dny si natrénovali ošetření různých poranění, nechali se ohromit chemickými pokusy a zábavnou moderní technikou.

Prohlédněte si týden na univerzitním Science Point v naší fotogalerii. Děkujeme všem popularizátorům vědy i tisícům návštěvníků.

Náš student Martin Burda přivezl z univerziády nejcennější kov - zlatou medaili! Naši studenti a současně vrcholoví sportovci se účastnili společně s další stovkou českých reprezentantů Letních světových univerzitních her v Číně. V šestém největším tamním městě Chengdu se hry konaly od 28. července do 8. srpna 2023. 

Matěj Burda, student Fakulty chemicko-technologické, byl součástí největšího českého úspěchu na světových univerzitních hrách za posledních 30 let. Společně se svým týmem basketbalistů porazil ve finále Brazílii a získal zlato. Matěj nám po turnaji sdělil svoje pocity: „Těžko se mi stále hledají slova. V takové euforii jsem asi v životě nebyl, je to jeden z největších úspěchů mé dosavadní kariéry! Nikdo nečekal, že bychom se mohli dostat tak daleko. Jsem za to hrozně rád, byli jsme super parta a táhli jsme všichni za jednoho a dokázali jsme to jako tým. Byla to pro mě obrovská zkušenost, hrát v hale před 12 tisíci diváků, poznat čínskou kulturu a být na jednom místě s dalšími 15 tisíci sportovců. Moc jsem si to užil a beru to jako jeden z nejhezčích zážitku vůbec.”

Matěj je členem programu UNIS, který podporuje mladé sportovce při jejich studiích a zároveň hraje nejvyšší basketbalovou soutěž za BK Pardubice.

Mezi velké naděje české reprezentace na univerziádě patřil také plavec Jan Čejka, který studuje Fakultu elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. V Chengdu se probojoval úspěšně do finále na 200 m znak, ve kterém skončil na skvělém 5. místě. „Univerziádu jsem si strašně moc užil, byla to opravdu velkolepá akce a já jsem velice vděčný za možnost reprezentovat Českou republiku a Univerzitu Pardubice. Mám velkou radost z toho že se mi povedlo probojovat se až do finále, jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo zaplavat osobní rekord nebo rychlejší čas. Na bazéně i v celém Českém týmu panovala super atmosféra a všichni jsme se podporovali,” zhodnotil hry Jan. 

Oběma našim zástupcům děkujeme za fantastickou reprezentaci a přejeme mnoho úspěchů v dalších sportovních kláních! 

Foto: Česká asociace univerzitního sportu/archiv Matěje Burdy/archiv Jana Čejky 

Sportování s angličtinou! Po pár propršených dnech se počasí umoudřilo a tak jsme i letos byli součástí Sportovního parku Pardubice. 

Po celé úterý 8. srpna 2023 si návštěvníci Science Pointu mohli procvičit anglická slovíčka, roztřídit neznámé pojmy do správných kategorií a Ti nejmenší zase anglicky zařvat jako lev nebo dunivě zadupat jako slon. 

S našimi studenty jste rozpohybovali tělo i mysl, so Let’s talk!

Příště se uvidíme na Noci vědců, která se koná 6. října 2023 od 16:00 hod. v kampusu Univerzity Pardubice. Letošním tématem je "Tajemství" a nejen angličtináři budou u toho. 

Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE | Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Jaké byly rozdíly v přístupu k výzkumu atomových bomb mezi německými fyziky a jejich kolegy ze svobodných zemí? Sledovali němečtí vědci hlas svého svědomí, nebo v tomto výzkumu zkrátka zaostávali? Přečtěte si první příspěvek spolupráce portálu Vědavýzkum.cz a časopisu Teorie vědy, který napsal Filip Grygar z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Úvod

V časopise Teorie vědy jsem publikoval pod téměř stejným názvem obšírný článek, který v historickém kontextu a s odstupem téměř sedmdesáti let pojednává o nacistickém uranovém výzkumu v souvislosti s bestsellerem Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí – osudy atomových vědců z roku 1956 (česky 1965). Tento rakouský vědecký žurnalista, pacifista a futurolog uvedl ve své proslulé knize následující výmluvné a silně moralizující tvrzení: „Zdá se paradoxní, že němečtí fyzikové, kteří žili v diktatuře neustále chřestící zbraněmi, sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit, kdežto jejich kolegové v zemích demokracie, kteří se nemuseli bát žádného nátlaku, až na několik výjimek sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali.“

Než započalo přibližně od sedmdesátých let 20. století systematické historické bádání o masivní a dobrovolné kolaboraci německého národa – nevyjímaje vědce, akademiky, techniky, průmyslníky atd. – s nacistickým genocidním režimem, rozhodl se odpůrce jaderné energetiky i poválečné americké politiky Robert Jungk podat světu zprávu o výrobě prvních atomových zbraní a současně o otázkách zodpovědnosti vědců vůči lidstvu a vědě samotné. Kromě různých dokumentačních materiálů, jež měl tehdy ve velmi omezené míře k dispozici, svoji publikaci vyskládal z podstatné části z toho, co mu napsalo, nebo během četných rozhovorů sdělilo, přibližně sto vědců (i jejich manželek) z celého světa.

Srovnání uranových projektů v USA a ve Třetí říši

Uranovou bombu (Little Boy) svrženou 6. srpna 1945 na Hirošimu a plutoniovou pumu (Fat Man) svrženou o tři dny později na Nagasaki vyrobili spojenci v rámci tajného mamutího a s čímkoli dodnes nesrovnatelného Projektu Manhattan, na němž pracovalo hrubým odhadem přímo a každodenně více než 200 tisíc a nepřímo přes 600 tisíc lidí. Projekt stál v dnešním přepočtu přes 30 miliard dolarů a zaujímal v celkové finanční sumě (více než 4,1 bilionu dolarů) vynaložené v USA na druhou světovou válku necelé 1 %.

Ve srovnání s Projektem Manhattan byl tajný nacistický uranový výzkum, tzv. Uranový spolek (Uranverein), nepatrný. Pracovalo na něm zhruba 100 nukleárních vědců na plný nebo částečný úvazek (řada z nich přednášela na univerzitách) a tisíce přidružených zaměstnanců z různých profesí včetně válečných otroků. Z hlediska vynaložených financí, materiální podpory a počtu zaměstnanců (spíše postradatelných otroků) je s Projektem Manhattan v nacistickém Německu srovnatelná pouze výroba řízených raket neboli balistických létajících bomb, tzv. odvetných zbraní V-1 a V-2.

Na uranovém výzkumu (a tzv. zázračných zbraních) se podílely i jiné týmy, než do přelomu 21. století udávala historiografie zaměřující se především na Uranový spolek podléhající přímo nacistické vládě. Další výzkumné skupiny totiž byly podřízené od roku 1943 Hansi Kammlerovi, jenž byl mocným důstojníkem ozbrojených jednotek SS, stavebním inženýrem, výkonným manažerem a zvláštním zplnomocněncem Hitlera, potažmo Himmlera. Kammlerovy tajné programy probíhaly původně v rozsáhlých lesních a posléze v podzemních komplexech. Na všem se podílelo z okupovaných zemí několik tisíc nuceně nasazených vědců, inženýrů nebo techniků napříč obory a zároveň miliony otroků, kteří vykonávali hlavně pomocné, stavební a důlní práce.

Kritika německých vědců i Jungka ze strany spojenců a historiků vědy

Jasnější než tisíc sluncí je nesmírně poutavě sepsané dílo podobně, jako Jungkovy publikace popisující zkázu Hirošimy nebo kritizující jadernou energetiku a politiku USA. Navíc jeho emočně nabitá knížka působí rovněž vysoce věrohodně. Proto si záhy velmi snadno získávala (a dodnes získává) důvěru ohledně předkládaných faktů, hodnotících soudů a napínavých příběhových linií i u obvykle silně kriticky uvažujících čtenářů. Jakmile v roce 1958 publikace vyšla v upraveném vydání anglicky, a postupně též v dalších jazycích včetně češtiny, stala se celosvětovou senzací, bestsellerem, jenž ovlivnil smýšlení několika generací politiků, intelektuálů, odpůrců jaderné energie, pacifistů a vědců (autora tohoto článku nevyjímaje). Každopádně platí, že Jungkova publikace, negativně se vymezující vůči spojeneckým vědcům a nejvyššímu politickému či válečnému velení spojenců, jež umožnili sestrojení prvních jaderných zbraní, stvořila naopak z německých vědců hrdinné mírotvorce.

V nacistickém Německu se nepodařilo sestrojit uranovou pumu ani funkční jaderný reaktor (byli však blízko úspěchu) nejen na produkci čisté energie, ale také na výrobu vedlejšího produktu, tj. štěpného plutonia. Podle Jungka to bylo dáno jednoznačně tím, že němečtí vědci „sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit“. Naproti tomu spojenečtí vědci (mezi nimiž bylo mnoho německých židovských emigrantů), zainteresované politické špičky a tajné služby USA či Velké Británie desítky let tvrdili, že se to Němcům prostě a jednoduše z řady důvodů nepovedlo a povést ani nemohlo. Se svědomím a morálkou to tak podle těchto kritiků jak samotných německých vědců, tak Jungkovy knihy, již považovali víceméně za skandální, nemělo naprosto nic společného. Na stranu kritiků se postupně přidávali i historici vědy.

V příkrém protikladu k Jungkově tvrzení se obecně řečeno němečtí vědci bezprostředně před válkou i během ní snažili ukázat v tajných reportech a populárních přednáškách nacistickému zřízení, které kvantové teorii a nukleární fyzice vůbec nerozumělo, že když budou dobře financováni a podporováni (a oni skutečně byli), dokážou jako první vytěžit z objevu jaderného štěpení maximum, a tak pomoci Třetí říši buď zajistit čistou energii, například na pohon ponorek, anebo v dlouho trvající válce sestrojit jadernou zbraň. Fakticky nacistům zcela dobrovolně vyzradili vše, co obnáší jaderné štěpení a jeho neuvěřitelné důsledky.

I po svém zadržení v dubnu a květnu 1945 dávali před speciálně vybranými spojeneckými vědci, jež měli s vojáky v rámci tzv. Mise Alsos za úkol Němce pochytat a vyslechnout, silně najevo, jak za několik let „závratně“ pokročili. Například se tak chlubil vůdce projektu a geniální kvantový teoretik Werner Heisenberg. Jakmile se však deset z nich v sídle spojeneckých tajných služeb Farm Hall nedaleko Cambridge, kde byli od července 1945 do počátku ledna 1946 zadržováni a odposloucháváni, dozvědělo o svržení prvních jaderných zbraní, došlo jim, že ve svém výzkumu zásadně zaostali.

Mnozí z toho byli frustrováni, což bylo umocněno tím, že je spojenečtí vědci záměrně v jejich bláhové zpupnosti celé měsíce ponechávali. Ve Farm Hall si proto vytvořili působivou legendu o tom, že z morálních důvodů nechtěli poskytnout Hitlerovi atomové zbraně (kdyby však chtěli, dokázali by to) a desítky let tento klamný příběh šířili po světě prostřednictvím svých kolegů, žáků, rodin a Jungkova bestselleru. (Fyzik Max von Laue, jenž s uranovým projektem jako jediný neměl opravdu nic společného, tento úhybný výkladový manévr později v jednom dopise kolegovi nazval die Lesart.)

K nacistickému uranovému výzkumu se začaly krůček po krůčku zveřejňovat archivní materiály od sedmdesátých let 20. století a teprve od poloviny devadesátých let se otevřely archivy německých průmyslových, vědeckých a veřejných společností. V neprospěch německých vědců jsou závažné a zásadní i kopie dokumentů z ruských archivů, jež dorazily do Německa v roce 2004 (ty dal posléze Vladimír Putin zavřít). Historici vědy postupně prokázali, že mezi genocidní politikou vlády, průmyslem, inženýry, techniky a zejména přírodovědnými vědci napříč obory panovala kontinuální a vzájemná čilá spolupráce už od dob vilémovského Německa. Konkrétně němečtí jaderní vědci pracovali na nacistickém uranovém projektu dobrovolně, ničemu nebránili, výzkum je fascinoval a, na rozdíl od mnohých spojeneckých vědců, netrpěli ani výčitkami svědomí. Naopak, už na jaře roku 1939 žádali po nacistické vládě peníze na spuštění jaderného výzkumu pro vojenské účely.

Určujících motivů k tomu, proč němečtí vědci v době Třetí říše aktivně kolaborovali a proč se postupně i snadno nechali vehnat do spárů zločinného režimu, je více a nabývají rozličné povahy. Počínaje extrémní apolitičností, nedemokratičností a ideologickou zaslepeností až po čistý kariérismus nebo obavu z odvedení vědců na frontu. John Cornwell v této souvislosti hovoří o morálně-politickém problému či mementu i pro současné vědce „ve světle německé vědecké prostituce v první polovině dvacátého století […]“. Sám Jungk na sklonku života uznal, že se neblaze zasloužil o celosvětové rozšíření nepravdivé legendy o německých gentlemanech, kteří hrdinně vzdorovali Hitlerovi. Sebekriticky a s lítostí přiznal, že se nechal kromě jiného oklamat rozhovory s německými vědci, především s rafinovaným Carl F. von Weizsäckerem (otec Ernst byl válečný zločinec, bratr Richard byl posledním prezidentem SRN). Jungk měl před nimi obrovský respekt, nekriticky jim naslouchal a s důvěrou uvěřil i tomu, co mu v jednom dopise napsal Heisenberg, totiž že „,slušní lidé' na takové příšerné zbrani nechtěli a nemohli participovat“. Ve svých pamětech si Jungk rovněž posteskl nad tím, že „skutečná historie bohužel není historií nějakých posvátných legend a kladných hrdinů“.

Jestliže v knize Jungk kritizoval spojenecké vědce za to, že „sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali“, tak právě reálná hrůza, že by Adolf Hitler pod vedením geniálního Heisenberga mohl získat jaderné zbraně, byla jedinou motivací ke spuštění mamutího a extrémně riskantního uranového projektu Manhattan v roce 1942, jenž tehdy náležel do oblasti sci-fi. Mimo jiné to popisuje například Winston Churchill ve svých pamětech. Vzpomíná, že se s Franklinem D. Rooseveltem děsili toho, že by „nepřítel získal atomovou bombu dřív než my!“, což byl pro všechny spojenecké lídry a vědce (včetně emigrantů, jako byl pacifista Albert Einstein) „zlověstný výraz, příšerný a nepřirozený, který pomalu začínal pronikat do našich tajných dokumentů“.

Příčiny nezdaru nacistického Uranového spolku

Důvodů, proč se ve Třetí říši nepodařilo sestrojit funkční reaktor a atomové zbraně, byla celá řada. Jmenujme pouze několik z nich. Vzhledem k tomu, že se do začátku roku 1942 nacističtí pohlaváři včetně vědců domnívali, že válka bude krátká, jaderné zbraně a reaktor byly sice prioritně podporované, leč nebyly nezbytné. Počítalo se s tím, že budou zásadní až pro udržení vlády nad světem po válce. Když se posléze rozhodlo o tom, že v déle trvající válce se mají vědci intenzivně zaměřit především na sestrojení reaktoru, už tomu čas ani podmínky nepřály.

Čili navzdory velkému počátečnímu předstihu před spojeneckým uranovým výzkumem přestávaly být, v postupně prohrávané válce surovinové, výrobní, logistické a další, nutné podmínky pro tak náročný projekt dostačující. Současně práce vědeckých, výzkumných a technických týmů nebyla v nacistickém Německu manažersky precizně zkoordinována s vládní politikou a průmyslem. Sami němečtí vědci (zejména soutěživý Heisenberg) zásadně přecenili své teoretické, prakticky technické, experimentální a manažerské schopnosti. Například, kvůli nepřesným testům a osudovému nerozlišení čistého grafitu od ultra čistého grafitu, zůstali závislí na těžké vodě jako moderátoru (ke zpomalování neutronů štěpících jádra uranu) obtížně získávané z okupovaného Norska, nepodařilo se jim (zjevně) spočítat kritická množství štěpného materiálu uranu a plutonia, nenavrhli správné velikosti nebo hmotnosti materiálů a příslušenství potřebných pro fungující reaktor, dále Heisenbergova teoreticky nadaná skupina (sídlící hlavně v Lipsku na univerzitě a v Berlíně v ústavech Společnosti císaře Viléma) víceméně pohrdala mladým experimentálně zaměřeným týmem nacisty Kurta Diebnera (ten pracoval v Armádní výzkumné stanici v Gottow na jihu Berlína). Heisenberg nerad přiznával zásadní invence a příspěvky druhé skupiny. I kvůli tomu se uranový výzkum zpomalil.

Kromě toho významní němečtí vědci, akademici, umělci atd. trávili dost dnů v roce rovněž jako kulturní vyslanci na propagandistických návštěvách, respektive výjezdech po okupovaných zemích. Mezi nimi nechyběli z jaderných vědců samozřejmě Heisenberg, Weizsäcker a občas i Hahn (k němu podrobně zde). Jejich aktivity byly mnohdy dost necitlivé nejen vůči milionům mrtvých, nýbrž také vůči tamním kolegům nebo kamarádům, které se leckdy snažili přesvědčovat o kolaboraci s nacistickými vědci, neboť prý jedině Třetí říše zajistí ochranu před morem komunismu. Heisenberg, i další vědci dobře věděli, co za zvěrstva se děje v Polsku, a přesto odjel v prosinci 1943 na přednášku do Krakova a tam bydlel u generálního správce Polska Hanse Franka, spolužáka z gymnázia, tzv. polského řezníka a válečného zločince popraveného v Norimberském procesu.

Poválečné alibistické chování německých vědců

Je důležité upozornit na to, že poválečná kontinuita německých elit (politických, vojenských, právních, průmyslových, vědeckých a akademických), které velmi snadno prošly denacifikací, víceméně bránily desítky let (než doslova vymřely) tomu, aby došlo ke kritickému zhodnocení zločinné kolaborace tisíců vědců, techniků, inženýrů a pohlavárů výzkumných, průmyslových a veřejných společností s nacistickým režimem. Němci včetně uranových vědců si vzájemně psali denacifikační dobrozdání, svědčili v norimberských procesech i ve prospěch zjevných zločinců. Popírání nacistické minulosti se týkalo pochopitelně také Společnosti císaře Viléma, jež byla podle historiků křiklavým příkladem a „integrální součástí národně-socialistického systému panování: podroboval lidi uvnitř i vně Německa a kulminoval v genocidě a válce“. Prezidentem její poválečné nástupkyně Společnosti Maxe Plancka byl Otto Hahn. Z hlediska uvedeného se není čemu divit, že se archivy této instituce (nejen její!) otevřely až v roce 1997.

Jestliže se po válce spojenci a vědci z emigrace domnívali, že se především Hahn s von Lauem stanou ve vědecké komunitě „morálními lídry“, ukázalo se, že to „neměli nikdy v úmyslu“. Naopak prokázali výhradně „solidaritu s Němci skoro v každém stupni provinění a distancovali se od svých emigrujících přátel“. Historik John Cornwell o německých vědcích napsal, že „netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s režimem. Rozhodně se nepovažovali za nacistické vědce“. Souhrnně řečeno, lze i o ostatních kolaborujících vědcích bez rozpaků prohlásit to, co pronesl významný historik nacistické vědy Mark Walker ve své studii o Heisenbergovi, totiž že byl „vědomě, či nevědomě pro národní socialismus a německou válečnou agresi vyslancem dobré vůle. Nadále tak vlastně byl vědomě, nebo nevědomě vyslancem genocidy.“

Odpověď na to, zda by němečtí vědci poskytli Hitlerovi jaderné zbraně, pokud by je dokázali sestrojit, zůstává a zůstane zřejmě nezodpovězena. Autor článku se domnívá, že by je sice neradi, leč z čistě pragmatických důvodů poskytli. Ani atomoví vědci totiž nechtěli prohrát další světovou válku a opětovně být poníženi tak, jako tomu bylo po první světové válce kvůli Versailleské smlouvě. Navíc se děsili pomsty ze strany Sovětské armády a nastolení komunistické ideologie.

Autor: Filip Grygar, Katedra filosofie a religionistiky, Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice
Text vznikl ve spolupráci s časopisem Teorie vědy. Plné znění celého odborného článku si můžete přečíst zde.
Článek byl převzat z Portálu Vědavýzkum.cz, kde byl publikován dne 22. 6. 2023.

Už není toho dechu, tak zní název krátkého časosběrného dokumentárního filmu, jehož autorem je antropolog a etnolog Libor Dušek, působící na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. 

Snímek vypráví pozoruhodný příběh o horákovi, který stále žije zapomenuté Krkonoše. Zdeněk Jiřička (nar. 1937) strávil takřka celý život v rodné chalupě ve Vojtěšicích a jejím blízkém okolí. Je detailním znalcem svého regionu a celoročně žije v symbióze s krajinou. Proměna tradičního způsobu života však doléhá i na zapadlou krkonošskou vesničku.

„Udělali jsme časosběrný film, roční cyklus života člověka. Pan Jiřička vzpomíná, hospodaří a součástí je i jeho pohled na svět,“ dodává Libor Dušek.

Příběh a myšlenky vojtěšického rodáka se podívají i za hranice, film byl nominován do soutěže o nejlepší krátký dokument na festivalu Montreal International Film Festival.

Poslechněte si rozhovory Českého rozhlasu s autorem filmu Liborem Duškem a režisérem Vratislavem Karasem. 
 

Libor Dušek je letos zároveň želízkem v soutěži Český VŠEVĚD 2023. Popularizační soutěž Noci vědců má za cíl představit veřejnosti české vědce a jejich pracoviště, univerzity, vědecké i jiné vzdělávací instituce. Svůj hlas můžete zaslat do 15. října 2023.

Hlasovat v Českém Vševědovi  

Mgr. Libor Dušek, Ph.D.   
Libor Dušek z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice je sociokulturní antropolog, etnolog a publicista, aktivní skialpinista a horolezec z Krkonoš. Jeho výzkum se zaměřuje na oblasti Afghánistánu, Pákistánu, Tádžikistánu a širšího regionu Vysoké Střední Asie. Věnuje se i dlouhodobému terénnímu výzkumu v Krkonoších a dalších horských oblastech, kulturám a kontinentům a fenoménu horolezení a interakci člověka a hor.

Podílel jste se na výzkumu sochy Glaubergského knížete. Jak socha vypadá a koho představuje?

Pískovcová socha byla nalezena v polovině 90. let u pozůstatku rozměrné mohyly pod náhorní plošinou Glauberg v jižním Hesensku. Byla vytesána z jediného bloku v období kolem roku 500 před naším letopočtem a původně pravděpodobně stála na vrcholu mohyly, nebo v jejím bezprostředním okolí. Představuje keltského válečníka, kněze či „knížete“ v životní velikosti oblečeného do ochranného obleku zvaného kyrys a vybaveného štítem, mečem, nákrčníkem a prstenem. Na hlavě má zvláštní čepec připomínající uši Mickey Mouse. I když nám to připadá mírně komické, čepec se jmelím byl symbolem významného postavení ve společnosti. Zajímavé je, že tyto předměty byly nalezeny v jednom z odkrytých honosně vybavených hrobů, které se v mohyle nacházely. Socha se zachovala v zázračně dobrém stavu, ztratila se pouze dolní část končetin a podstavec. Nyní stojí jako ústřední exponát v moderní stavbě muzea, které prezentuje výsledky dekády trvajícího výzkumu Glaubergského oppida. Mít příležitost zkoumat takto významný artefakt pro mě bylo velmi fascinující. Vzhledem k velikosti sochy, mohutnosti postavy i jejímu detailnímu zpracování si člověk připadal, jako kdyby stál u skutečného keltského náčelníka.

Jaký byl úkol vašeho mezinárodního týmu? 

Naším cílem bylo doplnit poznání o způsobu opracování sochy. Zjišťovali jsme, jak v té době vypadaly nástroje pro opracování kamene a zda byly bronzové či železné. Proto jsme museli podrobně prozkoumat povrch sochy a vytvořit podrobný digitální model. Hlavní použitou metodou byla trasologie či mechanoskopie, která identifikuje stopy nástrojů na předmětu. Tyto stopy a jejich dynamika mohou naznačit tvar čepele použitého nástroje a mohou také přispět k celkové rekonstrukci pracovních postupů kameníka nebo sochaře. Vytvořili jsme proto „digitální otisky“ stop jednotlivých nástrojů. Sledovali jsme a dokumentovali stopy pracovních postupů, odhalili jsme, jak tehdejší sochař postupoval od hrubého až po jemné opracování. Zajímaly nás samozřejmě i další aspekty, například jak sochař přistupoval ke kompozici, k rozměření nebo ke stylizaci jednotlivých částí. Podstatné je také sledování vztahů s dalšími obdobnými nálezy. Spolu s o něco starším „Hirschlandenským válečníkem“ je totiž Glaubergský kníže nejpropracovanějším a nejzachovalejším sochařským dílem této epochy v celém Záalpí.

Jaké nástroje tehdejší sochař používal? 

Zjistili jsme, že hrubý tvar sochy byl proveden topůrkovým nástrojem podobným špičatému krumpáči ať už jednostrannému, či oboustrannému. Objevili jsme stopy práce s typickým trojbokým důlkem, předpokládat lze větší dynamiku práce s razantnějším dopadem ostří. Finální úpravu povrchu pak sochař provedl několika typy dlát jak se zaobleným, tak i rovným břitem. Domníváme se, že některá dláta mohla být vyrobená ze slitiny mědi. Na levé noze sochy byly patrné i velmi jemné stopy po broušení nebo obroušení povrchu. Díky rekonstrukci podle zanechaných stop se navíc podařilo odhalit archeologické nálezy, které odpovídají danému typu použitých nástrojů. Výsledky výzkumu jsme shrnuli v odborném článku publikovaném v prestižním vědeckém časopisu Plos One journal.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.