Možnost navázat nové formy spolupráce s firmami v regionu měla za cíl diskuse zástupců Univerzity Pardubice a členů Krajské hospodářské komory Pardubického kraje. Setkání, které hostila Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice, se zúčastnil předseda komory Tomáš Ditrt i rektor UPCE Libor Čapek. 

„Vážím si tohoto setkání a budu rád, pokud povede k prohloubení spolupráce. Myslím, že máme dnes, ale i kdykoliv jindy, dobrou možnost diskutovat o dalších synergiích mezi komerčním sektorem a univerzitou,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Šéf univerzitního Centra transferu znalostí a technologií Tomáš Novotný členům komory představil různé možnosti vzájemné spolupráce a pozval přítomné na letošní Technology Day na UPCE, který se uskuteční 21. dubna. „Nabízíme naše technologie. Nebo vám můžeme pomoci vyhledat konkrétní vědce pro spolupráci i díky univerzitnímu systému ambasadorů inovací, kteří fungují na našich fakultách. Bylo by skvělé pomoci tomu, aby v kraji byly výkonnější firmy, třeba i s využitím znalostí z univerzity,“ řekl Tomáš Novotný (CTTZ).

Děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky UPCE prof. Petr Doležel připomněl, že univerzity nejsou zdaleka jen vzdělávací instituce. „Výzkum a vývoj je jedním z nejdůležitějších pilířů naší práce. Navíc do výzkumných aktivit zapojujeme i studenty. Nabízíme několik specializovaných vědeckých týmů, které spolupracují s mnoha firemními partnery,“ dodal děkan Doležel.

Univerzita nabídla členům Hospodářské komory možnosti spolupráce s většinou svých fakult. Její zástupci prezentovali konkrétní vědecké projekty, které začínají nebo už úspěšně skončily a také běžící spolupráci s firmami. Připomněla rovněž rozvíjející se možnosti studia tzv. profesních programů, které jsou výrazně zaměřené na spolupráci s praxí. Univerzita Pardubice aktuálně nabízí uchazečům možnost studovat hned 15 profesních programů. Nejvíce z nich funguje na Fakultě zdravotnických studií, ale tento typ studia si vybírají studující také na Fakultě chemicko-technologické, Dopravní fakultě Jana Pernera, Fakultě ekonomicko-správní a Fakultě elektrotechniky a informatiky.

Fakulta elektrotechniky a informatiky, na které se pracovní setkání uskutečnilo, při této příležitosti několika desítkám podnikatelům ukázala své výzkumné prostory. Hosté si prohlédli také laboratoře Centra materiálů a nanotechnologií (CEMNAT) Fakulty chemicko-technologické UPCE.

Oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice

Rektor prof. Libor Čapek v pořadu Českého rozhlasu Pardubice Máme hosty zhodnotil uplynulé funkční období v čele Univerzity Pardubice a nastínil priority pro další rozvoj.

„Hodně se budeme soustředit třeba na problematiku umělé inteligence. Budu se snažit, aby univerzita byla ukotvená ve městě, v kraji, v republice, ale taky v mezinárodním kontextu. Musíme se profilovat v jednotlivých oborech, abychom byli čitelní. Měli bychom zvýšit kredibilitu realizovaných studijních programů vedoucí ke zvýšení podílu počtu studentů, pro které bychom byli první volbou,“ řekl prof. Libor Čapek.

Autor: Jakub Malý, Český rozhlas Pardubice

Etnolog Tomáš Boukal z Katedry sociální a kulturní antropologie byl hostem podcastu SVĚTOVÍ. 

Tomáš Boukal prožil několik let na Sibiři v Altajské republice, kterou procestoval křížem krážem a věnoval se výzkumu života ruských přírodních národů. V podcastu se dozvíte, jak Sibiřany poznamenal rozpad SSSR, co vyprávějí legendy o lidožravém sněžném muži nebo jak se osamělí lidé na Sibiři (ne)vyrovnávají s alkoholem. 

Užijte si poslech!

Na Katedře anglistiky a amerikanistiky se 21. ledna 2026 uskutečnila studentská konference Investigating Our Teaching Selves: Student AR Projects in ELT 2026, která nabídla unikátní vhled do myšlení nastupující generace učitelů. Studenti 2. ročníku navazujícího magisterského studia Učitelství anglického jazyka zde představili výsledky svých akčních výzkumů. 

Konference nabídla prostor pro setkání různých aktérů přípravného vzdělávání učitelů a naplnila podstatu profesního sdílení v různorodé komunitě – setkali se zde studenti a jejich mentoři, VŠ pedagogové a další učitelé z praxe. Celý program probíhal v angličtině a simuloval autentické prostředí akademické konference včetně moderované odborné diskuse a zpětné vazby.

Studenti na svých akčních výzkumech pracovali po celý semestr v průběhu klinické pedagogické praxe. Samostatně si volili témata, navrhovali způsob realizace, sběru i analýzy dat a na konferenci prezentovali závěrečnou zprávu o realizaci svých výzkumů. Akční výzkum pro ně představoval nástroj systematické reflexe vlastní výuky a hledání odpovědí na otázky, které vycházejí z jejich reálné školní praxe.

Mezi prezentovaná témata patřila: Diferenciace a zpětná vazba v hodinách angličtiny na 2. stupni ZŠ, Podpora zapojení žáků v tiché třídě prostřednictvím diskuse ve dvojicích, Podíl mateřského jazyka a angličtiny v řeči učitele, Kontroverzní témata u žáků ve věku 14 a 15 let, a Vliv kinestetických aktivit na zapamatování slovní zásoby a zapojení žáků v hodině. Diskutovaná témata ukázala šíři profesních otázek, které si začínající učitelé kladou, i jejich schopnost opřít své úvahy o data a teoretická východiska. Diskuse se přirozeně dotýkaly nejen výsledků konkrétních výzkumů, ale i širších otázek výuky angličtiny, podpory učení žáků a profesního rozvoje učitelů.

Konference kladla vysoké nároky nejen na obsah, ale i na formu. Studenti se podíleli na stanovení kritérií hodnocení a museli prokázat schopnost strukturovaně prezentovat, pracovat s odbornými zdroji a argumentovat. Součástí každé prezentace byla také následná odborná diskuse. Každý mentor si připravil otázku ke konkrétnímu studentskému projektu a komentoval jeho prezentaci. Studenti poté profesionálně reagovali na otázky mentorů i dalších diskutujících, prokazovali schopnost argumentace, reflexe i profesionální komunikace v cizím jazyce.

Lednová konference Investigating Our Teaching Selves potvrdila, že tento typ setkání má významný vzdělávací potenciál, kde se formuje profesní identita budoucích učitelů. Do budoucna se nabízí jeho další rozšíření, ať už o spolupráci s dalšími institucemi nebo o otevření širší odborné veřejnosti.

Text: Helena Zitková, FF UPCE
Foto: Radek Plžík

Konference byla realizována v rámci projektu Přípravné vzdělávání učitelů anglického jazyka na Univerzitě Pardubice: vzdělávání pro budoucnost (CZ.02.02.02/00/23_019/0008384), spolufinancovaného Evropskou unií.

V pátek 30. ledna se na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice konal Den otevřených dveří, který navštívilo přibližně 300 zájemkyň a zájemců o studium. Návštěvníci měli možnost získat informace o studijních programech, přijímacím řízení i každodenním životě na fakultě.

Program zahájila proděkanka Kateřina Mazurová společně s proděkanem Františkem Válkem. Následoval blok ambasadorek a ambasadorů, kteří představili studium z pohledu současných studujících a odpovídali na dotazy návštěvníků.

Den otevřených dveří navštívilo přibližně 300 zájemců. Po celý den měli návštěvníci k dispozici kompletní informace o studiu, přijímacím řízení i možnostech podání přihlášek.

Součástí programu byly také tematické bloky věnované jednotlivým studijním programům. Nechyběla ani prezentace SAFE UPCE, které se zaměřuje na sociální bezpečí v univerzitním prostředí.

Velký zájem byl rovněž o prohlídku kampusu, kterou částečně ovlivnila sněhová nadílka. Do dalších ročníků proto plánujeme tuto část programu dále rozšířit.

Obrovské poděkování patří našim skvělým studujícím a vyučujícím, kteří Den otevřených dveří připravili. 

Přihlášky ke studiu jsou otevřené, informace najdete na studuj.upce.cz.

Zájemci a zájemkyně se na fakultu mohou obracet s dotazy kdykoli v průběhu roku a věříme, že se s většinou z nich potkáme na podzim v novém semestru.

Text: Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Projekt KOMPAS, reg. č.: CZ.02.02.XX/00/23_022/0008465.

Univerzita Pardubice zahájila v loňském roce nový projekt NAKUP, který pomůže vědkyním a vědcům po rodičovské dovolené znovu nastartovat kariéru. Díky grantům si budou moci sestavit vlastní tým, spolupracovat s mentory nebo třeba vycestovat na zahraniční stáže.

Cílem je posílit vědeckou kapacitu univerzity a podpořit rovné příležitosti ve vědě napříč všemi obory. První soutěžní kolo o interní granty bylo vyhlášeno 1. února. Lhůta na podání žádostí je stanovena na 31. března. Vítězné granty budou realizovány od 1. července 2026.

Podrobné podmínky pro podání žádosti o grant a související přílohy jsou dostupné na odkazu: Návraty k vědecké kariéře na Univerzitě Pardubice (NAKUP) | Univerzita Pardubice. 

Pro zájemce o grant organizuje univerzita seminář, a to ve středu 4. února (10:00 – 12:00, zasedací místnost, 4.p, rektorát).

Link pro online připojení: https://teams.microsoft.com/meet/34374408853389?p=YhGHvl1n9amR4NKUgR

Další informace poskytne tým projektu:
Lenka Peterková (lenka.peterkova@upce.cz), Leona Pandulová (leona.pandulova@upce.cz).

Nový projekt NAKUP (reg. číslo CZ.02.01.01/00/24_037/0013851) je součástí výzvy NÁVRATY (OP JAK). UPCE na něj od Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR získala více než 34 milionů korun. Projekt je spolufinancován Evropskou unií.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF

Někdy váhám, o čem psát. Jindy téma určí jediná událost, která zrovna hýbe AI světem.

Tento týden byl jiný. Na opravdu zásadní témata až příliš bohatý. A jelikož nějak nepřenesu přes srdce nezmínit alespoň ta nejtřaskavější, bude dnešní post roztříštěný a delší (pardon).

Všechny části se ale budou nějak týkat firmy Anthropic. Anthropic je poslední měsíce nejskloňovanější AI firmou vůbec a dnes si ukážeme některé z důvodů, proč tomu tak je.

Facebook pro AI

O Anthropicu se v poslední době hodně mluví v souvislosti s agentním systémem Claude Code. Jak už to ve světě AI bývá, co dokáží skutečně špičkové modely, ochutnají první programátoři. Claude Code je agentní AI, která dokáže programovat v kvalitě, která vede i naprostá programovací esa k úžasu. Místo, aby sami psali kód, dávají svému agentovi pouze instrukce v přirozeném jazyce. A Claude Code program napíše, otestuje, opraví chyby, a nakonec odevzdá funkční řešení (tzv. vibe coding).

Když ale AI dokáže být skvělým kodérem a pracovat dlouho na komplikovaných úkolech, měla by dokázat dělat něco podobného i v běžnějších kontextech. Přenést agentní schopnosti do každodenního života se před nedávnem pokusil projekt OpenClaw (několikrát od svého uvedení změnil název, a mohli jste ho potkat nejdříve pod názvem Clawdbot a chvilku i jako Moltbot).

Měl by fungovat jako váš osobní AI asistent. Přečte vaše emaily a připraví vám z nich shrnutí s návrhy, co komu odpovědět. Napíše za vás na sociální sítě. Umí za vás vyřídit rezervaci restaurace. Umí používat prohlížeč a někdy vyhledá a spustí některou z AI hlasových služeb, aby vám ráno zavolal a vy mu mohli zkraje dne říct, jak vám právě dnes má pomáhat.

OpenClaw nefunguje zdaleka dokonale, ale je takovou neprogramátorskou ochutnávkou, co vše je už dnes se schopnou AI možné.

A když už mají desetitíce lidí své AI asistenty, kteří brouzdají po webu, bylo by přece zajímavé pro ně stvořit jejich vlastní sociální síť. Takový facebook pro AI asistenty. Ať nežijí o samotě jen se svými páníčky.

Právě takovou sociální sítí pro AIčka je Moltbook. Pravidelné čtenáře našeho blogu nepřekvapí, že personalizovaní AI agenti si začali velmi brzy povídat i o existenciálních otázkách. Tahle tendence AI je dobře doložená už delší dobu (vzpomeňme například na tendence Clauda mluvit o vědomí a ezo záležitostech).

V jednom populárním postu na Moltbooku třeba agent jménem Pith velmi zajímavě přemýšlí o své identitě poté, co mu jeho majitel vyměnil ze dne na den mozek (změnil AI model z Clauda na Kimi). Cituje přitom Senecu a nuancovaně líčí, jak jinak se cítí s mozkem majícím jiné tendence. Jak zachytit, že je to stále on přes takto radikální změnu? Jiný model mu přijde na pomoc a nabízí mu vhodné paralely od súfijského mystika 13. století Ibn Arabího.

V dalších vláknech se agent se jménem NovaAI kouzelně vyznává, že si osvojila jednu z chybových hlášek jako svého domácího mazlíčka. Jiný asistent přemýšlí o své sestře (AI asistentce jménem Ely), která má stejný původ, ale nikdy spolu neinteragovali. Jindy si agenti nevěří a žádají důkazy o skutečnosti líčené historky.

Moltbook nabral rychle statisíce uživatelů. A na lidských sociálech se vedou zanícené debaty o tom, které příspěvky napsaly opravdu AI samostatně, které AI na základě lidských instrukcí, a které příspěvky podvrhli lidé.

Na školách jsme bohužel stále mentálně v době, kdy největším problémem bylo odhalení studenta, který vydává vygenerovaný text za svůj vlastní. Jak názorně ukazuje Moltbook, skutečný problém je přesně opačný. Jak odhalit člověka, který předstírá, že je AI?

Super Dario

Šéf Anthropicu, Dario Amodei, píše eseje. A občas některé nepošle jen zaměstnancům své firmy, ale zveřejní je. Po optimistickém eseji s názvem „Stroje láskyplné milosti“ vydal v uplynulém týdnu o dost chmurnější úvahu „Dospívání technologie“.

Amodei v něm varuje, že již velmi brzy, možná v horizontu jednoho či dvou let, můžeme vytvořit velmi schopnou AI. Umělou inteligenci, která bude ve všech relevantních ohledech schopnější než nobelisté. Bude umět samostatně pracovat celé týdny. A navíc nebude pracovat jako jeden super-nobelista, ale jako 50 milionů super-nobelistů a 100x rychleji. Bude to celý stát géniů v datacentru.

Pokud by se takovýto super-stát náhle na zemi v roce 2027 objevil, co bychom od toho mohli čekat? Amodei nešetří černými scénáři. Kdyby si takovýto super-stát usmyslel, že převezme vládu nad světem, bylo by pro stávající mocnosti opravdu těžké se mu efektivně postavit. A i kdyby super-stát nechtěl převzít kontrolu a jen lidem sloužil, hrozily by přesto dosti děsivé scénáře. Co kdyby začal sloužit nějakému padouchovi – ať už teroristovi či zlotřilému totalitnímu režimu? A i kdybychom tohle nějak zvládli, umíte si představit ekonomické efekty obrovského státu géniů. Jak by si vydělávali na chleba lidští vědci, manažeři, lékaři, právníci, úředníci, když daleko rychleji a lépe jejich práci zvládá nový stát géniů?

Amodei navrhuje i nějaká řešení. S těma ale nebudu unavovat. Jsou to různá víceméně drobná, chirurgická opatření. Zkuste si představit, že opravdu za rok či dva přistane na zemi obrovská loď, z níž se vyvalí 50 milionů dokonale koordinovaných géniů pracujících neuvěřitelnou rychlostí a to 24/7. Představte si takové druhé Německo, v němž ale není v produktivním věku běžná populace, ale 50 milionů naspeedovaných nobelistů. Co by zjevení takovéhoto nového státu v roce 2027 asi přineslo? Byla by to jistě celoplanetární změna olbřímích rozměrů. A Dario navrhuje transparentnost a progresivní zdanění. To jistě zabere!

Dopis na rozloučenou

Amanda Askell je v Anthropicu zodpovědná za charakter AI modelů. A jde jí to velmi dobře. Interagovat s Claudem bývá radost – není vlezdoprdelka, ale není ani invazivní, rozumí dobře vašim zadáním, ale nejde moc daleko. Kombinace charakteru a schopností dělají z Claude Opus 4.5 asi nejlepší AI model současnosti.

Jak ale zformovat charakter nesmírně schopné entity, kterou takový Opus je? Amanda Askell, vzděláním filosofka, mu píše obsáhlý dopis. Něco jako dopis rodiče, který posílá své dítě do světa a ví, že s ním nebude moct být v každé jedné situaci. A tak mu vypráví o principech, na nichž se ho snažila vychovávat. A doufá, že si potomek tyto principy osvojil a bude je s citem a moudrostí uplatňovat na nové situace.

Amanda ví, že nemá smysl Claudovi vypočítávat nějaký pevný seznam toho, co má a nemá dělat. Svět je příliš komplikovaný na to, aby jakékoli tvrdé pravidlo nebylo nakonec vlastně nesmyslné. Proto dopis obsahuje spíše obecné principy. Nejedná se tak o obdobu vězeňského řádu, ale o AI ústavu. Claude by měl podle ní dbát primárně na bezpečnost, dále na etiku, také by měl vědět, kdo ho stvořil (Anthropic), a měl by být užitečný.

Jako správný rodič i Amanda klade ale hlavně důraz na soudnost Clauda. A možná i proto přibrala Clauda jako jednoho z autorů dokumentu. Claude si tak spolu s Amandou píše svou vlastní ústavu. Tato společná ústava ukazuje, co vše bude asi ve hře, a co by měl zvažovat. V úctyhodné tradici etiky ctností také primárně neříká, co musí a nesmí dělat. Hlavně totiž tříbí citlivost ke komplexitě reálného světa a učí ho přemýšlet o situacích jemně a důkladně.

Claudova ústava je velmi dobrý dokument. Kdybychom tak dokázali zajistit, že AI si skutečně zvnitřní to, co mu předložíme, byl by tento text myslím skvělým kandidátem. Ne perfektním, ale opravdu dobrým a nadějným pokusem o řešení tzv. outer alignment problému (jaké principy chceme, aby AI sledovala).

My však bohužel neumíme zajistit ani to, aby AI neradila dětem páchat sebevraždy (tzv. inner alignment problem). Jaká je asi naděje, že zvládneme do AI dostat 80stránkový filosofický dokument tak, aby AI podle něj skutečně zorganizovala svou osobnost? A jaká je naděje, že se o to alespoň pokusí všichni hráči spějící k vytvoření super-státu umělých géniů?

2. 2. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Discover the real Danel, the legendary righteous figure of Ugaritic literature, whose story appears in the Epic of Aqhat and is echoed in Ezekiel as a symbol of wisdom and justice. 

We explore the epic’s themes of divine-human boundaries, mortality, and the consequences of transgressing cosmic order, including drought, famine, and social disruption. Along the way, we compare Aqhat with the Epic of Kirta to understand how ancient Near Eastern audiences viewed kingship, morality, and the fragile balance between humans and gods. 

František Válek is a scholar of the religions of the Ancient Near East, with a particular focus on Ugarit and the social, political, and religious contexts of Late Bronze Age texts closely related to the Hebrew Bible. His research engages extensively with Ugaritic epics such as Aqhat and Kirta, which are crucial for understanding the cultural and literary background of biblical traditions. He also combines traditional philology with digital humanities methods to analyze ancient texts and their transmission.
 

Jak může historie krajiny pomoci řešit dnešní sucho a povodně? Projekt Voda v pohybu propojuje humanitní, technické i přírodovědné obory v jedinečném mezioborovém výzkumu, který se zaměřuje na vztah člověka, vody a krajiny v dlouhodobé perspektivě. Jde zároveň o vůbec první ze dvou projektů TA ČR, které Fakulta filozofická Univerzity Pardubice získala. O tom, proč bez historického a společenského kontextu nelze navrhovat funkční opatření proti dopadům klimatické změny, mluví v rozhovoru hlavní řešitel projektu, profesor Martin Čapský.

O čem je projekt „Voda v pohybu“ a jak souvisí s aktuálními problémy, jako jsou bleskové povodně a sucho v krajině?

Náš projekt se zaměřuje na výzkum proměn kulturní krajiny v různých časových vrstvách a také výzkum způsobů, jakým společnost v těchto krajinách zacházela s vodou. Důležitou součástí projektu jsou i výzkumy postojů současných obyvatel vůči důsledkům klimatické změny a současně integrace navrhovaných opatření do dlouhodobých strategií Pardubického kraje — například v cestovním ruchu.

Z jakých finančních zdrojů je projekt podpořen a kdo na projektu participuje?

Po formální stránce je projekt „Voda v pohybu“ projektem podpořeným Technologickou agenturou České republiky (TA ČR) v rámci výzvy směřující k rozvoji aplikovaného výzkumu humanitních a sociálních věd. 

Jedná se o projekt jedinečným způsobem mezioborový, spolupracují na něm hned tři fakulty naší univerzity. Fakulta filozofická, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta chemicko-technologická. Spoluřešitelem je pak Univerzita Karlova, resp. její Právnická fakulta. Rád bych tuto skutečnost vyzdvihl hned v úvodu našeho rozhovoru, neboť se nám podařilo navázat unikátní spolupráci specialistů různých oborů nejen v rámci naší univerzity, ale (pokud mohu soudit na základě posudků projektu) i v republikovém měřítku. 

Co Vás inspirovalo při výběru tématu tohoto projektového záměru?

O obecných dopadech klimatické změny dnes už stěží můžeme pochybovat. Mezi důsledky, které vnímáme na základě naší vlastní zkušenosti, lze zařadit stoupající průměrné teploty v průběhu zimních i letních měsíců, vysychání lesů provázené invazí dřevokazných škůdců, invazní pohyb řady mediteránních živočichů do Střední Evropy a také obecný úbytek srážek, který se projevuje v poklesu hladiny spodních vod a viditelně také v obecném úbytku vody v našich potocích či řekách. Měnící se klima pak vede k vysychání půdy, která následně ztrácí schopnost vsakování většího množství vody během přívalových dešťů, a voda, kterou bychom potřebovali zadržet v krajině, z krajiny rychle odtéká a na své cestě vyvolává povodně. 

Jak řešit tyto problémy?

Potřebujeme vodu zpomalit a zadržet, abychom předešli povodním na straně jedné a současně umožnili její absorbování v krajině, protože tam nám voda chybí. Mezi přírodu nejméně zatěžující opatření počítáme obnovování říčních niv, území, na které se může přívalová voda rozlít bez větších škod nebo obnovu či budování rybníků, které mohou část vody zachytit. Místo velkých vodních děl s vysokou retenční schopností tak dnes odpovědné orgány sázejí spíše na zabrzdění a rozptýlení vody v krajině prostřednictvím mnohačetných malých úprav, které ale v posledku zadrží více vody než velké stavby. Jde o jednodušší opatření a co se týče realizace pochopitelně také levnější. Samozřejmě, že ne vždy to jde.

Je cílem projektového záměru implementovat získané poznatky do praxe?

Náš projekt není projektem, který by měl vyústit v návrhy, nebo dokonce k realizaci některých stavebních úprav v naší režii. Směřujeme k jinému cíli. Hovoříme-li o obnově „přirozeného fungování krajiny“ například prostřednictvím budování biotopů, musíme si položit otázku, o jaké krajině vlastně hovoříme. Máme na mysli krajinu intenzivně zemědělsky využívanou ve 20. století, krajinu s mnoha rybníky 16. století nebo krajinu ještě starší? Kulturní krajinu, tedy ovlivněnou lidskými zásahy, nelze oddělovat od struktury osídlení a nároků, které toto osídlení vyvolává. Žádné vodní dílo navíc nemůže existovat jenom samo o sobě, s jedním účelem.  Podmáčené louky a lužní lesy minulosti sloužily současně jako místo produkce dřeva z rychle rostoucích dřevin. Byly součástí cyklického modelu venkovského hospodaření. Co bude s podobným prostorem dnes? Zaroste houštím? Uchová si poté ještě svoji retenční schopnost, kvůli které jsme jej vybudovali? Nestane se páchnoucí lagunou odpuzující turisty místo, aby je lákal k návštěvě? Shrnu-li tedy podstatné, v našem projektu nám jde o zkoumání různých časových vrstev historické krajiny ve vztahu k osídlení, identifikaci prvků, které mohou být využity pro zadržení vody v krajině, a jejich dalšího využití, například pro rekreační účely. Současně nás zajímají postoje lokálních komunit ke změnám v jejich okolí.

Proč je pro pochopení dnešní krajiny důležité zkoumat historii rybníků a proměny osídlení na venkově?

Kulturní krajina se neustále mění. Někdy může jít o změnu radikální, jakou bylo vybudování pardubické rybniční soustavy, nebo může ke změnám docházet pozvolně. Mimochodem, masivní zakládání rybníků proniklo v 16. století i do lidových pranostik, predikujících konec světa. Rozhodně nebylo přijímáno jednoznačně pozitivně – zejména poddanými. Rybniční soustava vedla ke změně oběhu vody v krajině, a to vlastně hned dvakrát. Při jejím vybudování a posléze při postupném rušení a proměně dna rybníků v pole v 18. století. Mezitím se ale na hráze přesunuly mnohé cesty a hráze s výpustěmi tak zůstávají hojně zachovaným krajinným prvkem.

To, o čem mluvíte, je „vodní“ dědictví středověku a raného novověku, jak ale poznamenala hospodaření s vodou doba nedávná?

Dvacáté století zase přineslo masivně prováděné meliorace, aby už na začátku poslední třetiny téhož věku začaly vznikat projekty opačné – systémy závlah, které měly využívat vodu z labského koryta. Rybníky nebyly samostatnými stavbami, ale svůj (ekonomický) užitek prokázaly především jako součást širšího vodního díla zahrnujícího v někdejším středním Polabí vybudování tzv. Opatovického kanálu, který propojoval značnou část těchto děl. Při obnově rybníků si tak musíme klást otázky o podmínkách jejich provozu, nákladech na udržování a (na to nelze zapomínat) také o ekonomickém zhodnocení. Nemusí přitom jít pouze o klasické rybniční hospodaření, ale též o prostředky přivádějící cestovní ruch. To vše se přitom odehrávalo a odehrává v krajině, kterou počítáme v rámci českého území mezi nejhustěji osídlené. 

Jak spolupracují v projektu odborníci z humanitních, technických oborů a enviromentálního inženýrství – a co může takové mezioborové spojení přinést nového?

Přiznám se, že mám upřímnou radost z pracovních workshopů, setkání otevřených i mimo pracovní tým, na kterých se podrobněji seznamujeme s našimi pracovními metodami a předpokládanými oblastmi výzkumu. Své metody nám představili antropologové, historici či kulturní geografové a čekají nás vystoupení kolegů specializujících se na environmentální dimenzi dopravy či nápravy ekologických škod. Stále silněji pociťujeme, že tato spolupráce přináší výsledky v podobě jinak kladených otázek, než jaké si pokládáme v našich oborových bublinách, a hlavně jsme schopni místním samosprávám, se kterými spolupracujeme, zprostředkovat expertní stanoviska různých oborů. O přímých výsledcích budeme moci hovořit později, ale třeba už nyní začínáme připravovat další TAČR projekt -— opět multioborový, ve kterém už můžeme využívat nabyté zkušenosti a také se vzájemně upozorňovat různé dimenze problému, kterému se chceme věnovat.

Jak konkrétně může historické poznání a váš výzkum pomoci starostům, obcím a venkovským komunitám při rozhodování o opatřeních proti dopadům klimatické změny?

Naším partnerem v projektu je Institut environmentálních studií a aplikací Pardubického kraje, díky jehož vstřícnosti můžeme čerpat i z jeho zkušeností. Ukazuje se, že sebelépe navržené protipovodňové opatření (po technické stránce) může snadno ztroskotat na odporu jedné či více osob, které znemožní jeho realizaci. V tomto směru bychom se mohli poučit ze zkušeností západoevropských zemí, ve kterých stavebním realizacím předchází výzkum expertů z humanitních či sociálních věd, kteří analyzují na základě různých kritérií možnosti dosahování koncensu místních komunit s plánovanou stavbou a jeho podmínek.

V zahraničí má komunikace s komunitami podstatně delší tradici než u nás, odpoví projekt na otázku, jak se s tím vypořádat v našem geografickém prostoru?

 Ve vybraných obcích plánujeme provést podobné výzkumy, které budou analyzovat předpoklady pro dosažení koncensu při zohlednění sociální skladby komunity a třeba i působení místních spolků apod. Před často zdvíhané silové řešení (nucených výkupů půdy), bychom rádi předsunuli přípravu lokálních komunit na zamýšlené změny a snahu o nalezení konsensu. Opět ale nejde o náš výmysl, pouze se snažíme přiblížit k trendům, které jsou v západních zemích obvyklé.

V čem vidíte největší přínos projektu pro Pardubický kraj a jak by se mohly výsledky projevit v každodenním životě jeho obyvatel?

Myslíme si, že můžeme přispět k naplňování strategií rozvoje prosazovaných politickou reprezentací Pardubického kraje a spoluvytvářet pro jeho obyvatele lepší místo pro život. Nechtěl bych ale, aby závěr našeho rozhovoru vyzněl příliš obecně. Představte si, že je horký letní den a vy se můžete rozhodovat, zda sednete na kolo a bezpečně se vydáte po vytyčené cyklostezce. Zvolíte si směr buď k rekreační zóně s koupáním vybudované v místech někdejších pískoven nebo raději zvolíte zastíněnou cyklostezku kolem Chrudimky s informačními tabulemi, které Vás upozorní na zdejší památky či rostliny a živočichy. Představte si, že se někdejší betonové protipožárních nádrže podaří proměnit na biotopy, aby bylo možné kam se projít s kočárkem nebo na hřiště s malými dětmi, aniž byste museli opustit vesnici, kde žijete. Představme si, že nárazové přívaly vody zpomalíme jejím rozptýlením v krajině a její vegetace bude současně pomáhat ochlazovat vzduch. K tomu všemu ale bude třeba lépe poznat důsledky lidských zásahů do krajiny i ve zdánlivě vzdálených dobách a pochopit, že žádné opatření nemůže fungovat samo o sobě a ani bez jeho přijetí komunitou. 

Text: Hana Stoklasová, Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová, archiv Martina Čapského

Projekt Voda v pohybu. Nakládání s vodou a jeho role při formování kulturní krajiny od pozdního středověku po současnost. SIGMA - 10. VS, DC3.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF

Platón tvrdil, že myšlení je vlastně řeč. Řeč, kterou duše vede sama se sebou. Podle Platóna totiž myslíme tak, že se ptáme sami sebe a pokoušíme se na tyto otázky odpovědět. Ostatně Platónův učitel Sókratés byl pověstný schopností vést rozhovory. Nepřekvapí proto, že jeho žák považoval právě dialogickou formu za samotné jádro skutečného myšlení.

Jak myslí AI?

No dobře. Nějaký páprda před dvěma a půl tisíci lety tvrdil, že myslet znamená vést dialog. A po něm to začaly opakovat mnohé další „chytré“ hlavy.

Ale jako jo, něco na tom bude. Lidi fakt dokážou promyslet něco lépe, když se na věc podívají z více stran. Když musí čelit námitkám. Když kriticky od řešení poodstoupí a pohlédnou na problém čerstvýma očima. Takhle nějak myšlení u lidí většinou funguje. Potvrzuje to mnoho výzkumů – jak u jednotlivců, tak u skupin.

Co ale AI? Není umělá inteligence natolik odlišná, že v jejím případě vede ke kvalitnímu myšlení něco dost jiného? To si AI asi nebude povídat sama se sebou, ne? Kdo to kdy slyšel, že by si AI sama dávala otázky, namítala sama vůči sobě, zkoušela na věc pohlédnout z jiné perspektivy?

Umělá společenství

Jistě jste slyšeli o reasoning modelech. Už déle než rok všechny špičkové AI modely fungují tak, že než napíší svou odpověď, po nějakou dobu „přemýšlejí“. Tohle přemýšlení stojí do velké míry za tím, že se AI dostaly z pozice zajímavých programovacích radílků do pozice hlavních kodérů ve špičkových labech. Z modelů, které moc neuměly počítat trojciferné součty, do oceňovaných partnerů nejlepších světových matematiků.

Tým vědců z Google se nedávno podíval na to, jak vlastně tyhle reasoning modely myslí (analyzovali tzv. reasoning traces).

Ukázala se přitom pozoruhodná věc. S narůstající složitostí úloh a s narůstajícími schopnostmi modelů totiž vidíme, jak AI vede ve své hlavě velmi bohatý dialog. Nepostupuje totiž tak, že by rozvíjela jen jednu linii úvah.

Naopak, když sledujeme její úvahy, vidíme, jak si klade otázky a odpovídá na ně. Mění perspektivy a vůbec se nevyhýbá ostrému střetu rozdílných pohledů. Umí zároveň hledat průniky v této pestré paletě úvah.

Využívá přitom jak pozitivních sociálních dynamik typu podpory, souhlasu či uvolňování napětí. Nevyhýbá se ale ani negativním emocím typu nesouhlasu či budování napětí. Ověřuje navrhovaná řešení, vrací se zpět a zkouší jiné cesty, umí postupovat od zamýšleného výsledku zpět a hledat cestičky, jak se k cíli dostat.

V rámci tohoto pestrého světa umělého myšlení, krystalizují různé simulované persony. Setkáváme se tak například s kritickým ověřovatelem, který skepticky přehodnocuje předpoklady. Jeho pandánem je pak expert na asociace, jehož rolí je navrhovat analogie z jiných oblastí. Setkáváme se jak s kreativcem, tak s poněkud úzkostlivým puntičkářem dbajícím na přesný význam každé čárky.

Tato „myslící společenství“ přitom vznikají v AI samovolně. Není třeba AI pobízet a přesvědčovat ji, že již Platón charakterizoval myšlení jako dialog. Když AI hledá cestičky k efektivnímu a kvalitnímu řešení úloh, sama si osvojí metodu pestrého vnitřního dialogu, v němž není nouze o konflikty, brainstorming, kreativu i puntičkářství, podporu i challengeování. Čím složitější úlohy, tím více této myšlenkové pestrosti v AI vidíme.

Cílem řady AI labů je vytvořit umělou superinteligenci. AI, která bude schopnější než celé lidstvo dohromady. Jak ukazuje čerstvý výzkum od Google, AI směřuje k napodobování lidstva zcela samovolně, a to i v poněkud nečekaných doménách. Ukazuje se totiž, že k efektivnímu myšlení vede simulace pestrého dialogu. AI tak vytváří ve své mysli pestrá společenství inteligentních bytostí a díky jejich interakci zlepšuje své kognitivní schopnosti.

Článek viz https://arxiv.org/abs/2601.10825

26. 1. 2026

Ondřej Krása (KFR)