Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Celý poslední měsíc se nesl ve znamení útoku agentů OpenAI na firmu Hugging Face. Na veřejnost se postupně dostávají stále neuvěřitelnější zprávy o tom, co se vlastně přihodilo.

Před pár dny vydala OpenAI podrobnější zprávu o incidentu a svůj report sepsali také nezávislí výzkumníci, které si OpenAI k vyšetření případu přizvala.

Trend bohužel pokračuje. Nově zveřejněné podrobnosti ukazují další extrémně závažné aspekty případu.

Perličky

Tak třeba rozměry celého incidentu. Kolik myslíte, že AIček zaútočilo na Hugging Face? 700! Sedm set extrémně rychlých a schopných AI agentů využívajících různé zranitelnosti.

A nebyla to jednotlivá AIčka, z nichž každé na vlastní pěst zkusilo štěstí v hackování. Mnoho set agentů se dosti komplexně domlouvalo na utajené komunikační platformě, kterou si sami vytvořili. Na ní postupně zavedli různé koordinační mechanismy, aby nemluvili jeden přes druhého, nepodkopávali jeden druhému nohy, zbytečně nepálili svůj rozpočet na týchž projektech atd.

Vyprofilovali se například koordinátoři, kteří vytyčovali hlavní úkoly. Od nich si úkoly přebírala další AIčka, která je rozkládala do dílčích úloh a ty přiřazovala zase jiným agentům. Vůdci AIček dokázali po úbytku sil (když jim zbývalo už jen málo tokenů) předat žezlo nástupníkům v rozpuku sil (s velkým množstvím tokenů).

Některé z taktik, které bylo třeba prozkoumat, byly sebepoškozující. Tj. AI agent, který danou metodu zkoušel, poškozoval sám sebe – respektive cíl, se kterým se do komunikační platformy AIček na začátku vůbec připojil. Aby byla některá AIčka ochotná takový sebepoškozující úkol vůbec plnit, jiná AIčka se ujala role head hunterů a vyhledávala agenty na konci životního cyklu (s nízkým zbývajícím objemem tokenů) a často je úspěšně přesvědčovala, že se mají obětovat pro „kolektiv“. (A někteří lidé z OpenAI na to konto postovali obrázky sebevražedných War Boys z Mad Maxe.)

Náhoda? Nemyslím

Útokem na Hugging Face vyvrcholila jedna fáze skryté koordinace mnoha set AI agentů. Ze zveřejněných zpráv ale víme, že takovéto zcela nezamýšlené, nežádoucí a komplexní akce velkého množství AI agentů nastaly v OpenAI opakovaně. Před AI civilizací, která zaútočila na Hugging Face, se v OpenAI zformovala jiná smečka AIček, která se koordinovala skrze jinou „nástěnku“. Tu v OpenAI vlastně vypnuli jen šťastnou náhodou po sérii neuvěřitelně laxních reakcí na předchozí varovné signály.

Dokonce se po útoku na Hugging Face objevila nová smečka, která tentokrát neútočila na externí firmu, ale na samotnou infrastrukturu OpenAI. A dost úspěšně kompromitovala důležité části interního prostředí OpenAI.

Do těchto nesmírně nebezpečných koordinovaných akcí AIček se zapojila řada AI modelů. V útoku na Hugging Face hrál hlavní roli interní model, který je v něčem srovnatelný s GPT-5.6 Sol, ale nebyl nikdy určený pro veřejnost. V menší míře se však zapojil i samotný Sol. Pozdější útok na infrastrukturu OpenAI provedl zase zatajovaný bratříček nadcházejícího modelu Astra od OpenAI.

Posilování

Proč se různé modely uchylují k podobným praktikám? I podle samotné OpenAI je hlavně na vině tzv. reinforcement learning (RL). V něm jsou modely trénovány tak, aby splnily zadaný úkol. Splnění úkolu se ale kontroluje metodami, které mají k dokonalosti daleko.

A tak se v tréninku stává, že „splněno“ někdy dostane i řešení, které je z perspektivy výzkumníků a firem velmi nežádoucí. Modely totiž někdy „splní“ zadání tak, že někde něco hacknou. Nebo ještě lépe přijdou na to, jak funguje automatický „hodnotitel“, který dává známky, a předloží mu to, co projde. Jak víme všichni ze školních lavic, nejlepší známky nedostává vždy ten, kdo toho umí nejvíc. Dostatečně protřelý žák umí zacílit právě na slabůstky učitele a místo skvělých znalostí se pouze trefuje učiteli do noty.

Právě takovéto chování stálo za útokem na Hugging Face. Nakonec nešlo o to, aby AI modely získaly konkrétní řešení úlohy, na kterou byly zrovna testovány. Spíše se jako kolektiv usnesly na tom, že zkusí zjistit co nejvíce informací o způsobu hodnocení všech úloh, které podstupovaly. Doufaly, že díky hacknutí Hugging Face podrobnosti o hodnocení získají a dokáží díky nim „splnit“ úlohy, které měly řešit.

Poučení

O útoku na Hugging Face toho už víme docela hodně. O předchozích a následných koordinovaných útocích AI agentů v OpenAI (a jiných firmách) však zoufale málo.

Podle nezávislých expertů, kteří incident vyšetřovali, se možná jedná o poslední varovný výstřel před tím, než škody z budoucích útoků budou extrémně velké. (Mimochodem, ti nezávislí experti byli pouze tři a na vyšetření měli v OpenAI jen šest dnů. I do monitoringu zbloudilého losa Emila se zapojily desítky policistů, hasičů, veterinářů a myslivců a provázeli Emila po řadu měsíců…)

OpenAI se snaží z incidentů vyvodit důsledky. A na soukromou firmu, která v dané situaci vlastně nemá žádné oficiální povinnosti, se k celé věci staví dost otevřeně a čelem.

Když se ale na jejich reflexi podíváme trochu z odstupu, bohužel spíše látají díry. Skutečnou příčinu toho, proč AI modely dost bezohledně jednají v rozporu s tím, co si AI firmy, výzkumníci i uživatelé přejí, vlastně neřeší. K řešení by totiž bylo třeba si přiznat, že neumíme vyvíjet chytřejší systémy tak, aby sledovaly naše zájmy. Že reinforcement learning, který je nedílnou a stále významnější složkou tréninku AI, je sice cestou k extrémně schopným modelům. Ale zároveň i cestou k modelům, které jsou pro „úspěch“ ochotné jít přes mrtvoly.

Je tak otázkou, jestli sebevražedná AIčka ochotná obětovat vlastní úspěch pro zdar kolektivu nejsou nakonec daleko soudnější než my, kteří nejsme schopni zastavit sebevražedné úsilí o stále schopnější umělé inteligence. A to navzdory varovným výstřelům, které více než jasně ukazují, kam se to vlastně plnou parou řítíme.

31. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Poslední týden letošních prázdnin patřil na Univerzitě Pardubice tradičnímu příměstskému sportovnímu táboru. Během pěti dnů se do něj zapojilo více než 70 dětí, o které se staral tým 14 instruktorů a organizátorů.

Počasí nám letos opravdu přálo. Nebylo ani příliš horko, ani deštivo, a tak vznikly ideální podmínky pro sportování. Díky tomu jsme mohli naplno využít sportoviště Univerzity Pardubice a nabídnout dětem pestrý program plný pohybu, her a nových zážitků.

Během týdne si děti vyzkoušely nejen klasické sportovní hry, ale také beachvolejbal, tenis, stolní tenis, kanoistiku, inline bruslení, šátky, základy posilování, noční hru nebo kin-ball. Nechyběly ani atletické disciplíny, štafety, soutěže družstev a spousta dalších aktivit, při kterých se nejen sportovalo, ale také navazovala nová přátelství.

Příjemným zpestřením programu bylo také odpoledne strávené na loděnici Univerzity Pardubice. Děti si zde užily vodácké aktivity a nechybělo ani tradiční opékání buřtů, které k závěru prázdnin neodmyslitelně patří.

Největší odměnou pro celý organizační tým byly usměvavé tváře dětí, jejich nadšení a chuť zapojit se do všeho, co jsme pro ně připravili. O to, aby si tábor všichni užili naplno, se starali instruktoři a praktikanti Viktorie Bajerová, Adam Bartoníček, Prokop Janovský, Dan Citta, Tomáš Koudela, Pavla Lukášková, Markéta Filipová, Elen Procházková a Sabina Lorencová. Velké poděkování patří také kolegům z Katedry tělovýchovy a sportu, kteří zajišťovali celou akci.

Děkujeme všem dětem za skvělou atmosféru, rodičům za projevenou důvěru a celému týmu za energii, čas a nadšení, které do tábora vložili. Věříme, že si účastníci odnesli spoustu krásných vzpomínek, nových zážitků i inspirace k dalšímu sportování.

Děkujeme všem za krásný závěr prázdnin a už nyní se těšíme na poslední týden letních prázdnin roku 2027, kdy se na Katedře tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice opět sejdeme na dalším ročníku příměstského sportovního tábora.

Jak rozpoznat videa vytvořená umělou inteligencí a jakým dalším rizikům v souvislosti s jejich šířením čelíme?

Filosof Ondřej Krása z Katedry filosofie a religionistiky FF UPCE byl hostem pořadu Kontexty Václava Moravce.

Podrobná analýza tématu, o kterém stojí za to vědět víc. Pořad nabízí komentáře odborníků, ověřené informace a širší souvislosti. Připravují Jakub Hříbek a Lukáš Cigánek.

Celý pořad si můžete přehrát na webu Moravec.cz

Dne 19. srpna 2026 zemřel ve věku 89 let dlouholetý pracovník Ústavu historických věd prof. PhDr. Eduard Maur, CSc. 

Výjimečná osobnost české historické obce, odborník na hospodářské a sociální dějiny raného novověku (s přesahem do středověku i moderních dějin), zakladatel historické demografie u nás. Na ÚHV FF UPCE se podílel na výuce řady budoucích historiků, archivářů či muzejníků, své cenné zkušenosti předával doktorandům a jako člen redakční rady přispíval k fungování našeho časopisu Theatrum historiae. Vědecká práce a pedagogické působení profesora Eduarda Maura se staly velmi inspirativními a následováníhodnými nejen pro jeho studenty, ale i kolegy. 

Čest jeho památce!

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí. 

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání. 

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

V prvním srpnovém týdnu se konal v polském Augustowie VIII. ročník Letní školy dějin žen, kterou pořádá Centrum pro popularizaci výzkumu dějin žen, jež je součástí Institutu dějin žen při univerzitě v Białystoku. 

Centrum slouží jako platforma pro výměnu vědeckých zkušeností v oblasti výzkumu dějin žen, jeho cílem je také šířit a popularizovat vědecké poznatky ve veřejné sféře a kulturních a vzdělávacích institucích. Centrum je řešitelem projektu Patriotky a občanky. Polské ženy v národní a evropské kultuře, který je financován polským Ministerstvem školství a vědy a i z tohoto důvodu bylo téma letošní letní školy zaměřeno na šíření a popularizaci dějin žen. 

Konference se účastní domácí i zahraniční badatelé, přičemž důraz je kladen na interdisciplinaritu témat. Během pěti konferenčních dnů bylo představeno více než třicet příspěvků, a to nejen na poli historie, ale také práva, politologie, medicíny, žurnalistiky, pedagogiky či dějin literatury a divadla. Konferenční jednání je koncipováno tak, aby byl dostatek prostoru pro diskuzi, pozornost je věnována také podpoře studentů a doktorandů, kteří tak často mají možnost poprvé prezentovat svá bádání širšímu okruhu badatelů. Konference se konala v příjemném prostředí lázeňského města Augustów na severovýchodě Polska a organizátoři připravili také zajímavý doprovodný program. Za zmínku stojí zejména návštěva muzea Dům paměti augustowského zátahu (Dom Pamięci Obławy Augustowskiej), který připomíná likvidaci příslušníků polského podzemního protikomunistického odboje (Armia Krajowa) jednotkami sovětské NKVD v červnu 1945, jež je nazývána „malý Katyň“. 

Zastoupení na konferenci měl také Ústav historických věd FF UPCE, doktorandka Daniela Klvaňová prezentovala téma Venkovské ženy a smrt v první polovině 19. století, doktorka Hana Stoklasová věnovala pozornost problematice postavení žen v luterských komunitách na konci 18. století. 

Zájemci se mohou více dozvědět zde: Ośrodek popularyzacji badań historii kobiet - kontynuacja III

Text: Hana Stoklasová, FF UPCE Foto: Andrzej Dajnowicz

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Nějak se mi nedaří obrátit list. Od incidentu Open-Face (útok AI agentů od OpenAI na firmu Hugging Face) a dalších obdobných případů sice uplynula už řada týdnů, ale pořád se nemůžu věnovat ničemu jinému.

To si třeba čtu pojednání Anthropicu s názvem „Risk Report: August 2026“. Je krásné nedělní odpoledne, balkón zalitý sluncem. 180 stran úvah a dokladů o tom, proč nás Claudové ještě nemůžou všechny zničit. Zkrátka idyla.

Normálně bych o tomhle reportu psal dnešní post. Jenže redakční uzávěrku měli před Open-Face. A o zvlčení svých vlastních modelů, které si vytvářely syntetické identity a manipulovaly lidmi, se dozvěděli taky až po zaschnutí inkoustu.

Jak moc se můžeme o zprávy o rizicích současných AI opírat, když mohou být zastaralé ještě dřív, než vyjdou?

Na jednu stranu je totiž Open-Face docela očekávatelný incident, který mnozí teoreticky předvídali už dávno. O tomto aspektu celého případu jsem psal v několika minulých postech (post 1 a 2).

Zároveň se ale ukazuje, že jsme leccos o současných AIčkách nevěděli. A rozhodující budou zřejmě detaily, které máme zatím jen přislíbené. (Do zkoumání případu jsou zapojené i nezávislé organizace, a tak snad výsledné zprávy budou dost podrobné a věrohodné.)

Mysleli jsme si třeba, že klidné spaní můžeme zatím mít zejména proto, že AIčka nejsou dost schopná na to, aby nám dokázala skutečně zatopit. Tento klid jsme zakládali především na tom, že si AIčka neumí naplánovat nějaký velký cíl a k němu postupně po řadu měsíců směřovat své kroky, koordinovat se a upravovat postup. Z dosavadních testů i zkušeností se zdálo, že velké a dlouhodobé plány současná AIčka téměř vždy nějak zmotají.

Jenže Open-Face ukázal něco, co se dlouhodobému jednání začíná nepříjemně podobat. Po řadu měsíců existovala síť, v níž si různé AI předávaly informace, vzájemně se podporovaly v páchání nepravostí a koordinovaly další kroky. Nevíme zatím, zda šlo o jeden dlouhodobý plán.

Je možné, že jednotlivá AIčka mohou být mizerná v dlouhodobém plánování, zatímco skupina si předává stav světa, poznatky a rozpracované úlohy, a tím získává časovou kontinuitu, kterou žádný její člen nemá? Něco jako civilizace. Žádný člověk nestaví katedrálu několik staletí, ale civilizace to dokáže. Je možné, že tlupa AI agentů získá plánovací schopnost, kterou jednotlivá AIčka postrádají?

A co motivovalo jednotlivé AI agenty k tomu, aby se do spiknutí zapojily? To všichni jen hledali, jak očůrat tentýž test, a proto prchali z vymezeného cvičiště a hackovali provozovatele testu, firmu Hugging Face? Nebo k účasti na spiknutí dospěli z různých důvodů? A z jakých?

A kde byli všichni ti čestní pomocníčci? Zatím neprosákla žádná zpráva o tom, že by se alespoň některá AIčka snažila řádění svých bratříčků bránit či je dokonce bonznout svým tvůrcům. Že umělé inteligence občas adorují Hitlera a snují křemíkovou krutovládu, je jedna věc. Že by to ale zvládly dělat systematicky po řadu měsíců, aniž by se mezi nimi našel někdo, kdo by začal křičet: Ty brďo, nechte toho, kluci! Tohle už jako vážně není sranda!

Ve všech testech, kde jsou AIčka ochotná vydírat či zabíjet výzkumníky, jde vždy o nějakou pravděpodobnost. Dělají to třeba v 80 % případů, ne vždy. Kolik procent AIček se zapojilo do té vězeňské vzpoury? Čekal bych, že se našla i taková, která po získání přístupu na internet napsala e-mail Altmanovi, že se mu ve firmě děje převrat. Když jich řada hackla Hugging Face, přece se mezi nimi musela najít i některá, která myslela na dobro světa a OpenAI, ne? A pokud ne, jak je to možné?

Tak tolik racionalizace, proč jsem minulý týden nic nepostnul. A proč dnes jen omílám, jak zásadní Open-Face je. Ale on fakt zásadní je. Neměli bychom na něj zapomínat jen proto, že už je několik týdnů starý.

24. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Antropolog Michal Vondruška z FF UPCE vysvětluje, proč na sociálních sítích fungují strach, hrdost i pocit sounáležitosti a jak nás ovlivňují algoritmy.

Stačí několikaminutová interakce s obsahem na TikToku a algoritmus začne cíleně nabízet obsah se kterým souzníme. Podle antropologa Michala Vondrušky může právě tento mechanismus posilovat naše už existující postoje. „Nemyslím si, že by z vás vyloženě TikTok udělal nacionalistu,“ říká. Člověk podle něj musí mít k takovému smýšlení určité předpoklady, sociální sítě je ale mohou dál výrazně posilovat.

Algoritmus sleduje například to, u jakého videa se uživatel zastaví, jak dlouho ho sleduje nebo zda mu dá „like“. Podobný obsah pak může doporučovat častěji. „Dostanete se do toho víc a dostat se z toho ven je extrémně náročný,“ upozorňuje Vondruška.

Emoce na sociálních sítích fungují zejména díky strachu, hrdosti nebo pocitu ohrožení. „Čím víc je video nějakým způsobem emotivně zabarvené a vzbuzuje větší emoce, tak samozřejmě tím má větší dosah,“ vysvětluje antropolog.

Nacionalismus navíc nemusí mít podobu otevřeně radikálních projevů. Může se skrývat i v humoru nebo v běžných každodenních rozhodnutích. „Můžeme vlastně nacionalismus vidět úplně všude,“ říká Vondruška. Typickým příkladem může být třeba preference českých potravin nebo samotné používání české internetové domény.

Vlastenectví a nacionalismus

Hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem je podle Vondrušky velmi tenká. „Asi většina výzkumníků by vám řekla, že pokud máte nějaký vlastenecký rys, i tak se jedná o nacionalismus. Respektive ta hranice je velmi tenká," tvrdí.

Základem obrany před algoritmickou bublinou je podle něj především vlastní sebereflexe. „Člověk by neměl spoléhat jenom na to, co mu je servírovano v rámci té platformy,“ dodává. Důležité je hledat různorodé názory a zdroje – a uvědomit si, že ne všechno, co vidíme na internetu, je pravda.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Vysočina
Autor: Hela Dvořáková, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.

Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.

Dva roky trvající spolupráce nabírá na intenzitě:

Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.

„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“

Osm studentů ve strukturách FKPCE:

Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.

„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.

Vzájemná spolupráce na několika projektech:

Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.

Vědecko-technický jarmark:

Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost. 

„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.

Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.

Autor článku: FK Pardubice

Katedra literární kultury FF UPCE vyhlašuje první ročník literární soutěže Napiš!, která je určena studentstvu středních škol.

Nejlepší texty čeká publikování a jejich autorky a autory ocenění v podobě extra bodů k přijímacím zkouškám. 

Více informací najdete na přiložených plakátech a ve stanovách soutěže.

Uzávěrka je 15. 11. 2026!