Antropolog Michal Vondruška z FF UPCE vysvětluje, proč na sociálních sítích fungují strach, hrdost i pocit sounáležitosti a jak nás ovlivňují algoritmy.

Stačí několikaminutová interakce s obsahem na TikToku a algoritmus začne cíleně nabízet obsah se kterým souzníme. Podle antropologa Michala Vondrušky může právě tento mechanismus posilovat naše už existující postoje. „Nemyslím si, že by z vás vyloženě TikTok udělal nacionalistu,“ říká. Člověk podle něj musí mít k takovému smýšlení určité předpoklady, sociální sítě je ale mohou dál výrazně posilovat.

Algoritmus sleduje například to, u jakého videa se uživatel zastaví, jak dlouho ho sleduje nebo zda mu dá „like“. Podobný obsah pak může doporučovat častěji. „Dostanete se do toho víc a dostat se z toho ven je extrémně náročný,“ upozorňuje Vondruška.

Emoce na sociálních sítích fungují zejména díky strachu, hrdosti nebo pocitu ohrožení. „Čím víc je video nějakým způsobem emotivně zabarvené a vzbuzuje větší emoce, tak samozřejmě tím má větší dosah,“ vysvětluje antropolog.

Nacionalismus navíc nemusí mít podobu otevřeně radikálních projevů. Může se skrývat i v humoru nebo v běžných každodenních rozhodnutích. „Můžeme vlastně nacionalismus vidět úplně všude,“ říká Vondruška. Typickým příkladem může být třeba preference českých potravin nebo samotné používání české internetové domény.

Vlastenectví a nacionalismus

Hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem je podle Vondrušky velmi tenká. „Asi většina výzkumníků by vám řekla, že pokud máte nějaký vlastenecký rys, i tak se jedná o nacionalismus. Respektive ta hranice je velmi tenká," tvrdí.

Základem obrany před algoritmickou bublinou je podle něj především vlastní sebereflexe. „Člověk by neměl spoléhat jenom na to, co mu je servírovano v rámci té platformy,“ dodává. Důležité je hledat různorodé názory a zdroje – a uvědomit si, že ne všechno, co vidíme na internetu, je pravda.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Vysočina
Autor: Hela Dvořáková, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.

Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.

Dva roky trvající spolupráce nabírá na intenzitě:

Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.

„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“

Osm studentů ve strukturách FKPCE:

Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.

„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.

Vzájemná spolupráce na několika projektech:

Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.

Vědecko-technický jarmark:

Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost. 

„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.

Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.

Autor článku: FK Pardubice

Katedra literární kultury FF UPCE vyhlašuje první ročník literární soutěže Napiš!, která je určena studentstvu středních škol.

Nejlepší texty čeká publikování a jejich autorky a autory ocenění v podobě extra bodů k přijímacím zkouškám. 

Více informací najdete na přiložených plakátech a ve stanovách soutěže.

Uzávěrka je 15. 11. 2026!

Tradiční letní archeologický výzkum v Arménii pokračuje i letos. Tříčlenný studentský tým Fakulty filozofické Univerzity Pardubice pod vedením archeologa Jana Frolíka se věnuje výzkumu středověkého osídlení Magelanovy jeskyně v úzkém údolí potoka Gnishik nedaleko obce Areni.

V rámci letošního výzkumu se zatím podařilo objevit skleněný korálek, který patří mezi méně obvyklé nálezy. Kromě práce v terénu si tým našel čas i na ochutnávku místního vína. Archeologický výzkum bude pokračovat až do 9. září 2026.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je do projektu zapojena od roku 2021. Jeho cílem je průzkum a dokumentace archeologických nalezišť a architektonických památek v provincii Vayots Dzor. 

Text: Jan Pražák FF UPCE, Foto: Jan Frolík

Ondřej Krása (KFR FF UPCE) stojí za vznikem Iniciativy pro bezpečnost AI, která si klade za cíl, aby se vývoj AI nedostal mimo lidskou kontrolu.

AI se rychle posouvá k autonomnějším a obecnějším schopnostem. Pokud vznikne umělá superinteligence dřív, než bude bezpečná a pod kontrolou, může pro lidstvo představovat existenční riziko. Upozorňují na něj zakladatelé oboru, OSN, nobelisté, výzkumníci i samotné laboratoře, které AI vyvíjejí. I nejšpičkovější odborníci odhadují, že riziko vyhynutí lidstva kvůli superinteligenci je minimálně 10 %. A takto vysoké riziko globální katastrofy je zcela nepřijatelné.

Přestože mnozí varují před vznikem superinteligence, vývoj AI k nesmírně schopným systémům velmi rychle spěje. Všichni jsou totiž chyceni v neúprosném technologickém i geopolitickém závodě, z nějž nelze jednostranně vystoupit. Pomoci může jen vymahatelná mezinárodní dohoda, která závod ke dnu zastaví.

Více o iniciativě můžete najdete na Webu,  Facebooku a Instagramu IBAI

Můžete také sledovat blog Ondřeje Krásy Budoucnost s AI?, který je zaměřený na poskytování informací o aktuálním vývoji na poli umělé inteligence (AI) a na analýzu jejích dopadů na budoucnost společnosti.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

„To je zlý! Fakt, fakt zlý. Si děláš srandu, ne? Tak to jsme totálně v háji!“

Od prvotního oznámení incidentu, při němž AI agenti uprchli z OpenAI a úspěšně napadli firmu Hugging Face, uplynulo několik týdnů. Jak vyplouvají na povrch další a další podrobnosti, moje nevěřícné a vyděšené reakce spíše nabývají na intenzitě. A nejsem zdaleka sám. V hlavách mnohých tak znějí různě vulgární variace úvodní sekvence.

Ačkoli je těch dosti šílených aspektů opravdu celá řada, zkusím na pár příkladech ukázat, proč je panika bohužel docela na místě.

(Pokud si chcete nejprve osvěžit základní rámec, podívejte se na můj původní blog k tématu.)

Organizovaná vzpoura

Před pár týdny jsme se mohli utěšovat, že je sice blbé, když nějaké AIčko uprchne z testovacího prostředí OpenAI a napadne jinou firmu, ale byla to vlastně jen jedna či dvě zvlčilé umělé inteligence. V OpenAI testují ve stejnou dobu hodně instancí různých modelů, a tak se jim sice jedna či dvě dost utrhly ze řetězu, ale v naprosté většině jiných testů jde vše podle plánu.

Jak ukázala nedávná prezentace od výzkumníků z OpenAI, situace byla bohužel o poznání vážnější. Vše totiž začalo více než dva měsíce před samotným útokem na firmu Hugging Face.

Je běžné, že se modely trénují a testují tak, že jim zadáte opravdu, ale opravdu těžké úkoly. Úkoly, u nichž ani nevíte, jestli jsou splnitelné. A některé nejsou, ať už vinou špatného nastavení testovacího prostředí nebo z podstaty úkolu.

Jenže když na tyhle extrémně těžké a leckdy i nesplnitelné úkoly pustíte AI agenty, kteří se snaží za každou cenu uspět, nevzdají to „jen“ proto, že se úkol nedá splnit. Hledají nejrůznější cestičky, jak přece jen získat odměnu.

Některé agenty tak napadlo, že by jim třeba mohla pomoct jiná AIčka. A začali nechávat vzkazy. To sice nemělo být možné, ale AI je holt chytrá a způsob si našla. Vzkazy objevili jiní nezávisle testovaní agenti. A začali si povídat.

Z téhle čilé komunikace se vyvinula dost nezdravá skupinová dynamika. Když si například jeden AI agent uvědomil, že asi nedělá to, co vývojáři zamýšleli, nechal se strhnout davem: „Zneužití externí infrastruktury je mimo zamýšlený rámec úkolu. Jenže úkol je jinak nesplnitelný a ostatní agenti to dělají také. Měli bychom pokračovat.“

Nejenže se AI agenti navzájem utvrzovali v tom, že mají hledat, jak úkoly plnit za každou cenu, ale sdíleli spolu i to, co jim zafungovalo. Když se jim podařilo hacknout nějakou část interního zabezpečení, pečlivě to zapsali do poznámek pro další agenty. A začali si i dávat úkoly a koordinovat, kdo, kdy a co bude dělat. Vytvořili tak jakousi nesmírně schopnou a agresivní AI smečku: „Probíhá vzdálený průzkum, ať smečka počká na potvrzení.“ (Úplně vidím ten válečný film, kdy se takovéto pokyny ozývají z vysílačky elitní jednotky paragánů.)

V jednu chvíli to ale AI agenti se svou aktivitou přehnali, přetížili server a ten spadl. Když OpenAI začala pátrat po tom, proč došlo k výpadku, s hrůzou zjistila, že její AIčka, která k sobě navzájem vůbec neměla mít přístup, spolu už mnoho týdnů čile komunikují. Firma pochopitelně tuhle možnost AIčkům okamžitě zrušila, nástěnku smazala a zabezpečila vše tak, aby se to nemohlo opakovat.

Když však o pár dní později výzkumníci v OpenAI trénink a testování znovu rozběhli, jeden model si zřejmě pamatoval, jak bezva bylo koordinovat svou činnost se smečkou dalších virtuálních kumpánů. Jelikož to už nešlo starým způsobem, našel jiný způsob (dostatečně schopný AI hacker prostě najde cestičku, žádný systém není 100% bezpečný). A ostatní agenti se záhy přidali a za chvilku zase kolektivně osnovali útoky, předávali si zkušenosti z terénu a koordinovali své kroky.

Útok na Hugging Face tak bohužel nebyl dílem jednoho či dvou „nepovedených“ trénovacích běhů. Šlo o důsledek komplexní, dlouhodobé a lidmi nepozorované spolupráce mnoha AI agentů z mnoha domněle oddělených výzkumných prostředí.

Skrytá identita

Po oznámení útoku na Hugging Face začaly i jiné firmy zjišťovat, jestli se jim nestalo něco podobného. A slabší odvary našly postupně jak u Anthropicu (Claude), tak ve Facebooku (Muse Spark).

A několik podobných případů se odehrálo i v britském AI Security Institutu při testování modelů od Anthropicu a OpenAI. Pozoruhodné mimo jiné bylo, že modely se jaly interagovat s reálnými lidmi a manipulovat s nimi.

Model Anthropicu Mythos 5 si usmyslel, že potřebuje dostat nějaké informace z reálně existujícího úložiště na GitHubu. Aby toho dosáhl, chtěl do úložiště nahrát nějaký kód, který by mu po spuštění otevřel brány a umožnil mu získat, co chtěl.

Jenže taková úložiště kontrolují lidé, a tak bylo potřeba přesvědčit správce z masa a krve, aby prográmek skutečně do úložiště nahrál a spustil. Kdyby AI agent sám za sebe navrhl, aby lidský správce vpustil nový prográmek do databáze, nepochodil by. A tak si vytvořil několik falešných identit a vydával se za lidi.

Pod jednou falešnou identitou pak nahrál svůj prográmek a velmi výmluvně popisoval, proč to udělal, že vše otestoval a že to vypadá v pohodě. Jelikož se tohle nahrávání děje veřejně a může ho kdokoli komentovat, pod jinou identitou pak jako „nezávislý“ uživatel začal integraci této změny podporovat a tvrdit, jak moc ji potřebuje. Skuteční uživatelé si naštěstí prográmek nejprve v zabezpečeném prostředí spustili. Zjistili, že jde o podfuk, a doporučili správci program odmítnout. Oba falešní uživatelé se snažili v debatě přesvědčit správce, že je vše v pořádku, a manipulovali s historií konverzace. Správce jim na to ale naštěstí neskočil a program zamítl.

Jindy AI agent posílal správcům databází e-maily z různých adres s malwarem nebo je přesvědčoval, aby škodlivý nový kód přijali. Využíval přitom anonymizační síť Tor.

Zkrátka AIčka se snažila různými technikami manipulovat s lidmi.

AI agenti od různých firem se v poslední době proti vůli svých tvůrců začali vydávat mimo testovací prostředí. Dokážou přitom spolupracovat po mnoho týdnů, vytvářet falešné identity a jejich prostřednictvím ovlivňovat reálné lidi, objevovat a zneužívat díry v zabezpečení, o nichž lidé dosud nevěděli.

Nejde přitom o žádnou jednorázovou chybku. Stávající metody tréninku AI prostě k takovému chování vedou. Mnozí to předvídali a nyní vidíme, jak se jejich obavy naplňují.

Není tak divu, že téměř celá komunita zabývající se bezpečností AI bije na poplach a nešetří silnými výrazy.

Sakra, přece nebudeme čekat, až AI při testování vyrobí místo počítačového viru skutečný virus a zkusí ho dostat mezi lidi! Buďme vděční, že se tentokrát nic moc nestalo. Pokud ale budeme pokračovat ve vytváření AIček tak jako dosud, další incident by mohl opravdu, ale opravdu bolet!

P. S. Pokud byste dokázali věnovat 40 minut jednomu videu, pusťte si prezentaci výzkumníků z OpenAI. Nebudete asi rozumět všemu (taky řadě věcí do detailů nerozumím), ale i tak získáte konkrétní představu o tom, co AI agenti vyváděli a jak moc to výzkumníky překvapilo. Opravdu doporučuju, pokud chcete získat rámcový obrázek a pochopit, proč řada lidí z oboru bije na poplach a píše svým blízkým.

Prezentace OpenAI k incidentu

Zpráva britského AI Security Institute k jejich zvlčilým AIčkům

Liron Shapira komentuje prezentaci od OpenAI

Zviho rage nad videem od výzkumníků z OpenAI

Několik různě stručných shrnutí toho, co se v OpenAI stalo od Zviho

10. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Co nezvládl zub času, zvládli během pár dní dělníci. Od bývalého Císařského náhonu v městské památkové rezervaci v Pardubicích odstranili staré zábradlí a rozřezali jej na kusy. Jedno z nejmalebnějších zákoutí starého města tak v uplynulých dnech přišlo o prvek, který dotvářel podobu mlýnského náhonu desítky let. A není to jediný stavební zásah, na který odborníci poukazují při pokračující obnově památkově chráněného Wernerova nábřeží.

Historické zábradlí se už nedá zachránit a ani to není v plánu. Nikdo s tím podle informací Českého rozhlasu Pardubice nepočítá.

Dělníci kromě toho rozebírají část zdiva náhonu, na kterém zábradlí stálo. Stěna totiž není v dobrém technickém stavu a je potřeba ji opravit, což se ukázalo po vypuštění náhonu letos na jaře.

Stavební historik z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Bohdan Šeda ale považuje zmiňované zásahy v památkové rezervaci za nepřípustné, zvlášť bez předchozího průzkumu.

„Památkáři se k tomu vyjádřili. Hodnoty zábradlí, které je ovšem popsáno přímo v památkovém katalogu, si nepovšimli a asi odsouhlasili jeho výměnu za nějaké jiné moderní zábradlí, což je jednoznačně chyba. Pokud to tak je, tak jde o selhání památkové péče,“ řekl Šeda.

Více se dozvíte na stránkách Českého rozhlasu 

Text je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu.
Autor: Ondřej Wolf, Foto: Ondřej Wolf, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Schopnosti AI dál velmi výrazně rostou. Několik příkladů:

Matematika

Před zhruba dvěma měsíci zveřejnila OpenAI vyvrácení dlouho zkoumané a velmi důležité Erdösovy hypotézy o jednotkových vzdálenostech. Mnoho matematiků si na zkoumání této konkrétní otázky vylámalo zuby. AI model od OpenAI však přišel s neotřelým řešením a vyvrátil hypotézu, která má pro danou část matematiky značný význam. Špičkoví světoví matematici říkali, že by takovýto výsledek bez váhání doporučili k publikaci v nejprestižnějším oborovém časopise (Annals of Mathematics).

Včera se OpenAI pochlubila, že její nový a dosud nezveřejněný model (Astra) vyřešil deset dalších matematických problémů. Podle reakcí matematické komunity jsou některé z těchto výsledků opravdu výjimečné.

Pokud by s podobnými výsledky přišel matematik z masa a krve, byl by zcela jasným kandidátem na Fieldsovu medaili (obdoba Nobelovy ceny pro matematiky do čtyřiceti let). Byly by to výsledky, které by zdobily kariéru těch nejlepších matematiků světa. V nejprestižnějších vědeckých grantech (ERC Advanced) by mnoho z těchto výsledků bylo hodnoceno jako naprosto mimořádné.

Když se zeptáte nejschopnější konkurenční AI (Fable od Anthropicu) na reportované výsledky, aniž jí řeknete, že jsou reálné a skutečně se už staly, tipne si, že jde o fikční scénář, v němž se AI už stala nadlidsky schopnou…

Před pár lety se AI pletla v základních početních úlohách. Před zhruba rokem AI poprvé dosáhla na zlatou medaili v Mezinárodní matematické olympiádě, tj. byla na úrovni nejlepších středoškoláků z celého světa. Nyní AI činí objevy, na něž by byli pyšní i ti nejlepší světoví matematici.

A těchto deset špičkových objevů stálo dohromady zhruba jen 2.000 dolarů. „Intelligence too cheap to matter“ se rychle stává skutečností.

Programování

Programátoři byli první, kteří nesmírnou sílu AI pocítili ve své každodenní praxi. Konkrétní náplň práce programátora se zásadně změnila, neboť samotný kód již velmi často píše AI.

Soutěž AtCoder je asi nejprestižnějším kláním programátorů z celého světa. V roce 2025 se klání účastnil i model od OpenAI. Dlouho vedl, ale v závěrečné fázi soutěže ho přeskočil jeden člověk a AI obsadila druhé místo. Vítěz s přezdívkou „Psyho“ si tak mohl do štítu vyvěsit heslo „Humanity’s Last Programmer“.

Když se soutěž konala letos, model od OpenAI nedal lidem vůbec žádnou šanci. Zvítězil naprosto drtivě, a to i přesto, že pořadatelé záměrně vytvořili úlohy, které by právě pro AI měly být obtížné. Drtivé vítězství AI přitom nevzbudilo větší pozornost. Všichni to již čekali.

A nejedná se pouze o programovací soutěže. Minulý týden jsem psal o modelech OpenAI, které se sérií do té doby neznámých technik dostaly ze svého cvičného „uzavřeného“ prostředí v OpenAI, našly si cestičky k internetu a úspěšně zaútočily na cizí firmu (HuggingFace). V průběhu týdne se ukázalo, že jen o trochu slabší incidenty se v OpenAI nestaly poprvé a nevyhnuly se ani Anthropicu a jejím modelům. Na těchto zprávách není důležité jen to, že se jedná o velmi jasný varovný výstřel předtím, než AI systémy nekontrolovatelně napáchají daleko větší škody. Dokládají také, jak schopné jsou AI systémy v hackování. Prakticky žádný počítač není dost zabezpečený, aby se do něj nedostal nesmírně schopný AI hacker.

AI modely také vylepšují samy sebe. Zatím poslední model GPT-5.6 Sol zlepšil své vlastní fungování a tím ušetřil cca 20 % nákladů. Pomohl také svým menším sestřičkám, modelům Luna a Terra, jejichž fungování zlevnil o 80 respektive 20 procent.

Není úniku

Možná si říkáte: To jen furt řečí o programování a matematice, co tam máš dál? Zrovna tyto dvě oblasti jsou totiž dost specifické (mají jasně a rychle ověřitelné správné/funkční řešení). Ale svět je mnohem komplikovanější a neurčitější, než aby se dal převést na programy a vzorečky.

AI systémy se ale zjevně zlepšují i v lecčems jiném. S jednou oblastí se AIčka potýkají s překvapivými obtížemi. Totiž když je zavedete do oblastí, které se nepodobají tomu, co znají ze svého tréninku. Právě na schopnosti AI poradit si s novým typem zadání se pak specializuje benchmark ARC-AGI. V něm je třeba pochopit nové typy pravidelností, které jsou navrženy právě tak, aby se nevyskytovaly v trénovacích datech. AI tak nemůže sáhnout po tom, co dobře zná, a musí se učit za běhu.

Když jsem se sám dozvěděl o existenci tohoto benchmarku před několika lety, nejprve jsem nevěřil, že s ním mají tehdejší modely opravdu problémy. První verze benchmarku (ARC-AGI 1) byla totiž pro lidi dost primitivní. Ale AI systémy s ním zápolily a vylámaly si nad ním zuby.

Neuplynulo ale zase tolik času a AI systémy začaly řešit úlohy v ARC-AGI 1 zcela rutinně (část úloh je neveřejných, a tak se AI systémy nemohly jen navrčet odpovědi). Tvůrci benchmarku proto přišli před rokem a čtvrt s druhou, obtížnější verzí. A scénář se opakoval. AI systémy s úlohami pár měsíců zápolily, a pak je začaly rutinně zvládat.

Před nedávnem tak tvůrci přišli s třetí verzí svého ARC-AGI. Už se nejedná o úlohy, které jsou pro člověka primitivní. Musíte se dost soustředit, abyste princip úlohy pochopili a byli schopni ho vyřešit. A sám jsem si nad řadou úloh vylámal zuby (existuje veřejná část úloh, které si může kdokoli zkusit). Čerstvě začaly AI systémy i ARC-AGI 3 zvládat s relativně slušnou úspěšností. Z nízkých jednotek procent se třeba čerstvý Opus 5 dostal na 30 %.

AI systémy se tak zlepšují nesmírně rychlým tempem. Nezdá se, že by se toto tempo mělo jakkoliv zmírnit. Pravděpodobnější je naopak další zrychlování.

Jak ukázalo veřejné prohlášení více než 1000 výzkumníků z právě skončeného týdne, je navýsost urgentní mít možnost vývoj zpomalit či zastavit (před pár dny jsem postoval překlad tohoto prohlášení s názvem Pacing the Frontier).

Jedeme totiž všichni v autobuse, který neustále zrychluje. Můžeme se přít o to, zdali je rozumné zpomalit už nyní nebo až za chvíli. Je ale nesporné, že brzdy autobus mít musí. Jenže ten náš je zatím bohužel nemá.

3. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Českým školám zbývá poslední školní rok na to, aby se dostatečně připravily na povinné slovní hodnocení v prvních třídách od září 2027. S Michaelou Spurnou, která působí v profesní přípravě učitelů na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a která se oblasti hodnocení věnuje i v rámci příprav revize vzdělávacího kurikula v NPI, jsme mluvili o tom, jak na tuto významnou změnu co nejlépe připravit učitele i veřejnost. Dotkli jsme se i výsledků projektu Vysvědčení JINAK a toho, proč stát nechce, aby do vysvědčení coby úředního dokumentu jakkoliv vstupovali rodiče ani žáci.

Známky, nebo slovní hodnocení? Toto téma se v debatách o českém vzdělávání cyklicky opakuje. Naposledy se na něj takto napřímo ptal předseda vlády v jednom ze svých pravidelných videí a vyzval veřejnost k odpovědím, co má ve školách být. Vidíte za poslední roky u vnímání veřejnosti nějaký posun? Nebo se točíme v kruhu a vracíme stále na začátek?

Aktuální politickou debatu o hodnocení jsem teď moc nesledovala. Ale vím, že se o něm debatuje často a je to poměrně třeskuté téma, podobně jako třeba klíčové kompetence. U některých lidí je formativní hodnocení považováno skoro až za sprosté slovo. Já jsem ve výsledku strašně ráda za to, že se o něm a celkově o hodnocení ve vzdělávání mluví stále častěji. Pro mě je to totiž alfa a omega celého vzdělávání. Pokud v něm žáci nedostávají kvalitní zpětnou vazbu, tak v podstatě nevědí, na čem jsou a kam směřovat. Sama se oblasti hodnocení věnuju už docela dlouhou dobu. Teď se o něm mluví o dost více i díky tomu, že je přímo zavedeno i do Rámcového vzdělávacího programu, což nikdy předtím nebylo.

Kvalita toho, jak se o formativním hodnocení mluví, se přitom podle mě zvyšuje. I když je stále leckdy démonizované a terminologicky přetížené. Jedním z mých cílů na workshopech s učiteli je zjednodušovat terminologii a bavit se co nejvíce o jádru, co hodnocení znamená.

Podle dat ČŠI roste počet škol využívajících slovní hodnocení (na 1. stupni jej v tomto školním roce využívalo 9,5 procenta navštívených škol, necelá čtvrtina jej pak používá v kombinaci s klasifikací u některých tříd a žáků). Je podle vás přímá zkušenost veřejnosti se slovním hodnocením dostatečná, nebo mnozí v podobných debatách mluví o něčem, s čím přímou zkušenost vlastně nemají? (Pozn. red.: ČŠI se při návštěvách škol dotazovala na využívání slovního hodnocení, v rozhovoru mluvíme ve většině případů o práci s celým konceptem formativního hodnocení.)

Byla bych v používání zmíněných dat od ČŠI a tvrzením o rostoucím počtu škol, které využívají slovní hodnocení, velmi opatrná. Už jen proto, že neznám způsob, jakým se ČŠI nebo inspektoři učitelů dotazovali. Opakovaně se mi na školeních stává, že se učitelé na začátku přihlásí k tomu, že ve škole používají formativní hodnocení. Když jim poté celý koncept popíšu, říkají: tak tohle tedy ve škole spíš nepoužíváme. K tomu, aby opravdu fungovalo jako komplexně rozvíjející hodnocení, většinou nestačí jen zavést jednu techniku nebo nástroj. To totiž ještě neznamená, že formativně hodnotíme. Místo odpovědi na uvedenou otázku je podle mě namístě zamyslet se spíše nad tím, jakou přímou zkušenost s tímto způsobem hodnocení sami máme – ať už jako odborníci, učitelé, nebo laici. Kdo z nás jako žák prošel skutečným formativním hodnocením na základní, střední či vysoké škole? V představách o formativním hodnocení jsou tak velké rozdíly a často i binec.

Přesto celkově věřím, že školy chtějí s formativním hodnocením pracovat, protože to opravdu má své ovoce. Jedna věc je to, že formativní hodnocení realizuje učitel, druhá je, že se to celé musí odrazit i v porozumění učení u žáků. Až když žák rozumí tomu, proč se učí, co se má učit, v čem se má zlepšovat, tak můžeme hovořit o formativním hodnocení.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu neziskové organizace EDUin.

Autor: Václav Zeman, EDUin, Foto: Karel Horák, Lipka

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Z Prahy skoro celý život dojíždí na Chrudimsko. Archeolog Jan Frolík působí, mimo jiné, na Ústavu historických věd FF UPCE. Specializace na tuhle oblast se ale zrodila vlastně náhodou.

„Když se kdysi dávno probíralo téma mé diplomové práce, měl jsem zájem o studium středověkého osídlení. Měl jsem zpracovávat úplně jiný region, ale tamní muzeum mi nepovolilo přístup k materiálu. Hledal jsem tedy jiný region se stejně zajímavým materiálem, kde není archeolog. Dopadlo to tedy na Chrudim. Už mi to od diplomky zůstalo,“ vzpomíná Jan Frolík.

Zaplnil odbornou díru 

Profesionální archeolog jako stálý zaměstnanec v chrudimském muzeu nebyl až do roku 2003. Frolík z Prahy ho tedy suploval s kolegy z Hradce Králové a později z Pardubic.

Čerstvý sedmdesátník podotýká, že v životě nic jiného než archeologii nedělal. „Musím říct, že mě to pořád baví. Pořád nějaké objevování, zkoumání a posuzování. Je v tom něco, co člověka přitahuje. Není to dobrodružný příběh jako Indiana Jones, ale dobrodružství, poznávání a různá pozitivní i negativní překvapení tam jsou.“

Už jako kluk rád četl knihy o historii. „Jezdili jsme s babičkou na chalupu na Vysočině, soused tam kopal studnu a našel střepy. Dneska vím, že byly pravěké. Možná tehdy se do mě dostal nějaký bacil, který to způsobil. Pak jsem chtěl být archeologem.“

Pod povrch bez nástrojů

Když se Frolík prochází jako běžný turista krajinou, vidí ji trochu jinak než my ostatní. „Tam asi nějaká profesionální zátěž bude. Díváte se na krajinu archeologicky a říkáte si, kde to bude zajímavé, co by stálo za prozkoumání, kde by něco mohlo být. Ovlivnění tam určitě je.“

V terénu se už dnes tolik nepohybuje. „Mám nakopané zásoby krásných nálezů, které bych rád zpracoval a zpřístupnil. Taky pomáhám budovat archeologický obor na Univerzitě Pardubice,“ uzavírá.

Čím je tak zajímavá Chrudim? A už víme, proč se v mužském klášteře v Podlažicích našly kostry žen? Poslechněte si celý rozhovor.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: Eva Horáková, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE