Published: 14.07.2025
Představíme vám historičku Milenu Lenderovou a také její nejnovější knihu Česká žena, která představuje dějiny žen v českých zemích od středověku až po práh 21. století. Milena Lenderová je rodačkou z Kostelce nad Orlicí, vyrůstala v Hradci Králové, patří k našim předním odbornicím v oblasti dějin žen, zvláště 19. století, a stála také u zrodu Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, kde působí.
O čem je vaše nejnovější kniha s názvem Česká žena.
Za ten název já nemůžu, vyšlo to hezky, Česká žena Milena Lenderová. A příliš se za typickou českou ženu nepovažuji. Dějiny žen mne začaly zajímat už v 90. letech, kdy se tady otevřely možnosti číst zahraniční literaturu, začalo se daleko více překládat ze slušných historiografií, a zjistila jsem, že tohle téma je vlastně půda neoraná.
Takže jako historička 19. století jsem nejdřív zmapovala ženu 19. století, pak jsme s kolegy psali dějiny dětství, dějiny dětí za války a podobně. A potom přišla nabídka mého oblíbeného nakladatelství Paseka, kde se považuji za kmenového autora, jestli bych nenapsala takový průřez dějinami žen. A že se u toho mám bavit, nemusí to být moc vědecké. Knížka tedy nemá poznámkový aparát, čte se hezky, a je tam hodně obrázků.
A bavila jste se u toho psaní?
Bavila jsem se, jak jsou některé situace a některé momenty, ať už se jedná o veřejný prostor, nebo privátní, jak jsou stálé a jak v podstatě spousta stereotypů pořád ještě dnes působí.
Knížku jste rozdělila do několika kapitol a každou z nich uvádí příběh konkrétní ženy. Jaká témata tedy čtenářům přinášíte?
Nechtěla jsem psát takové ty dějiny chronologicky řazené. Raději si položím otázku, třeba jaké bylo dětství v průběhu staletí. Takže jsem kapitoly řadila podle životních cyklů: dětství, dospívání, manželství, mateřství, stáří, vdovství. A pak jsem tam ještě něco malinko přidala. Jde o součást edice, která je omezená prostorově. Knížka není velká, má asi 200 stránek, takže některá témata, která mě lákala, už se tam nevešla. Nejvíce mě mrzí téma ženy umělkyně, ty už se tam nevešly. A myšlenka byla v podstatě taková, jaká byla třeba holčička ve středověku a jaká byla holčička někdy před sametovou revolucí. Jaká byla školačka, matka a podobně.
To by mě také zajímalo, jaká byla holčička ve středověku. Protože v té době byla asi spíše očekáván chlapec, když se narodila holčička, tak z toho asi neměli tenkrát moc radost.
Holčička byla součástí genderových stereotypů, protože to bylo něco, co bylo potřeba hlídat, vychovat, pak v lepším případě obvěnit a v horším případě provdat aspoň za někoho, kdo se o ni postará, kdo ji ekonomicky zajistí. Takto to fungovalo de facto až do 19. století, dokud ženy nevstoupily na trh práce.
Tedy narodit se dívkou nebyla žádná výhra. I když samozřejmě existovaly výjimky. Já jsem se tam trošku popasovala i se stereotypem přesvědčení, že dětství je vždy šťastné a že děti jsou vždy milovány, což je samozřejmě nesmysl. A ukázala jsem to na ikonické postavě, která i souvisí úzce s Hradcem Králové, na Elišce Rejčce, jejíž dětství bylo vysloveně nešťastné. A kterou, obávám se, neměl až na jejího milence, nikdo opravdu rád.
Kdy tedy tyto stereotypy, co se týče dívek, skončily? Až s počátkem moderní doby v 19. století?
Ale ony neskončily. Dobře, filozofické fakulty jsou feminizované, některé obory medicíny jsou víceméně feminizované, ale pořád fungují stereotypy v řízení velkých firem, v jistých oborech podnikání, takže si myslím, že úplně neskončily. A to mluvím o sféře, ve které se pohybuji, tedy oblast vzdělaných lidí. Kdyby si člověk šel chvíli sednout do nějaké takové horší hospody, tak si myslím, že uslyší něco, co jej, já bych řekla, nepřekvapí, ale co je děsivé. Žena je prostě pořád ještě ta druhá.
Ženy to tedy v historii, ve srovnání s chlapci, neměly jednoduché. Kdy se to tedy začalo maličko vyrovnávat, kdy začaly mít dívky třeba přístup ke vzdělání?
Byl to běh na dlouhou trať. Významnou postavou je v tomto nesporně císařovna Marie Terezie, která byla podle mě nejúžasnějším panovníkem, a záměrně jsem použila generického maskulina, na českém trůně, protože v podstatě tu monarchii někam posunula. Ona poslechla moudré rádce, že vzdělávány by měly být i dívky. Takže zavedla vzdělávací povinnost pro všechny děti od 6 do 12 let. Ale bylo to složité, prosazovalo se to špatně. Rodičům se to nelíbilo, protože děti byly užitečné doma. Hlídaly sourozence, pásly husy atd.
Takže to naráželo, ale nakonec se to prosadilo. Horší to bylo se středoškolským vzděláním. Obecně se má za to, že první střední dívčí školou byla Minerva 1890, dívčí gymnázium. Nebyla, úplně první maturitu získaly slečny učitelky, když v roce 1870 vznikla Pedagogia veřejná, čtyřleté vzdělání pro učitele, a bylo tedy i dívčí pedagogium. Tam je docela zajímavé sledovat, kdo tam chodil. Byly to vesměs dcery intelektuálů, které nedosáhly na věno. Takže musely. A řada z nich pak byla spisovatelkami, Marie Gebauerová a další. Čili to byla první maturita. Další pak byla Minerva a na začátku 20. století už byla i dívčí lycea atd. První republika byla k vzdělávání dívek vstřícná, takže byla otevřena předposlední fakulta, kam nesměly, právnická, zavřena zůstala fakulta teologická.
A vysokoškolské vzdělání pro ženy?
Takové první vlaštovky u nás jsou na konci 19. století, kdy napřed směly dívky na německou univerzitu, pak na českou a první promovaly lékařky a filozofky na začátku 20. století.
aká další témata vás v knize zajímala?
Docela dlouho se tady nedělalo, a byla jsem ráda, že to je populárně psané, protože je to téma, které ještě vyžaduje důkladný výzkum, a to je téma násilí a ženy. Ať už tedy násilí vůči ženám ve veřejném prostoru, jako jsou války a další, třeba i čarodějnické procesy. Ty jsou zpracované díky Jaroslavovi Čechurovi dobře a dopodrobna. A pak to je násilí v soukromém prostoru, o kterém nevíme skoro nic. To je takové to bití, které někdy skončilo až zabitím partnera, partnerky, zabití dětí a podobně. K tomu by se muselo pořádně ponořit do soudních pramenů, ale dá se použít i tisk. V podstatě domácí násilí, které se dnes řeší, není vůbec ničím novým.
Kniha Česká žena je rozdělena do několika kapitol a každou z nich uvádí příběh konkrétní ženy. Která z nich je pro vás tou největší inspirací?
Božena Němcová, to je pro mě jednička. Ale její příběh už je také zpracován, podobně jako malířky Zdeňky Braunerové, to je další moje velké téma. Takže jsem se spíše snažila dát do knihy příběhy žen, které jsou méně známé. Třeba maminku slavného českého politika Františka Ladislava Riegera, paní Terezii Riegerovou, která si nesporně zasloužila hlubokou úctu jak rodiny, tak sousedů a dalších osob. Pak jsem tam dala jednu porodní bábu, kterou jsme objevili v souvislosti s psaním knížky o porodních babičkách, byla to paní Rozárie Renčová. To bylo velmi zajímavé, máte jednu zmínku a díky archivnímu materiálu vystavíte příběh. Takže se nám podařilo objevit, kdy se narodila, kdy se vdala, kolik měla dětí, kdy ovdověla, kdy šla do kurzu pro porodní báby. Toho si vážím nejvíc.
Kdo by se tedy chtěl o českých ženách dozvědět ještě mnohem víc, doporučujeme knížku Česká žena, jejíž autorkou je historička Milena Lenderová. Ta byla naším dnešním hostem. Moc děkuji za rozhovor, ať se čtenářům knížka líbí.
Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.
Autor: Jakub Schmidt, Foto: Milan Baják, Český rozhlas Hradec Králové
