Akademický senát Fakulty filozofické Univerzity Pardubice svolává
shromáždění členů akademické obce Fakulty filozofické,
které se bude konat
v pondělí 22. června 2026 od 12:30 hod. v EB E2

Program:
1. Zpráva o činnosti AS za rok 2025, předseda AS FF Vítězslav Prchal
2. Výroční zpráva o činnosti FF, děkan Jiří Kubeš
3. Zpráva o hospodaření FF, děkan Jiří Kubeš
4. Představení rozpočtu FF na rok 2026, tajemnice Veronika Kovářová, děkan Jiří Kubeš
5. Různé
 

Odkaz na připojení pomocí MS Teams:
https://teams.microsoft.com/meet/32991675429743?p=erYcaNqxsEPggNP59D

Všichni členové akademické obce FF UPCE jsou srdečně zváni.
Za předsednictvo AS FF UPCE
Vítězslav Prchal, Kateřina Keplová, Anna Adamčiková

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Pokud berete vážně existenční rizika spojená s AI, dojdete pravděpodobně k nevyhnutelnému závěru. Neumíme dost dobře kontrolovat ani současné systémy, a není proto rozumné stvořit systémy schopnější než lidstvo jako celek. Pokud bychom totiž umělou superinteligenci (ASI) stvořili, vydáme se jí na milost a nemilost. Dokud si nebudeme jistí, jaké cíle sleduje ten, komu bychom odevzdali klíče od budoucnosti, bude lepší nic tak mocného na svět nepřivést.

K podobnému závěru docházejí opravdu mnozí – špičkoví vědci, odborníci na AI bezpečnost, nobelisté a občas dokonce už i politici. A někdy to říkají i šéfové velkých AI labů vyvíjejících nejschopnější AI modely.

Možná vás to překvapí, ale třeba takový Elon Musk strávil řadu let varováním politiků i veřejnosti před existenčními riziky AI. Sam Altman založil OpenAI právě s tím, že velmi schopná AI by mohla lidstvu extrémně uškodit. A na posledním ekonomickém fóru v Davosu si šéf AI v Googlu a šéf Anthropicu notovali v obavách i v přání, aby se překotný vývoj umělé inteligence dal zpomalit.

AI vyvíjí AI

Mnoho lidí považuje AI modely od Anthropicu za to nejlepší, co aktuálně existuje. Ať už jde o nejnovější Opus, zatím stále velmi omezeně dostupný Mythos, nebo na programování zaměřený Claude Code, Anthropic v současnosti pravděpodobně těsně vede nad OpenAI. Google je o celou koňskou délku pozadu a další společnosti ze závodu buď odstoupily (asi Muskova xAI), nebo hrají přinejlepším třetí ligu (např. Facebook).

Minulý týden právě Anthropic vydal obsáhlejší zprávu, v níž se zamýšlí nad budoucností. Zaměřuje se přitom na skutečnost, že AI stále více přispívá k vývoji schopnějších AI systémů (tzv. recursive self-improvement). Jedna generace umělé inteligence zvyšuje schopnosti generace další.

Anthropic pozoruje tento trend v mnoha aspektech vývoje svých AI modelů. Několik příkladů. AI například píše více než 80 % veškerého kódu, který v Anthropicu vzniká. Zatímco na konci minulého roku byla kvalita kódu napsaného AI o něco horší než kvalita kódu napsaného lidmi, nyní je už zhruba srovnatelná. Firma přitom počítá s tím, že již brzy bude AI generovaný kód kvalitnější než kód lidský.

Podle vlastního hodnocení jsou zaměstnanci firmy ve své práci několikanásobně rychlejší, než by byli bez AI. V Anthropicu pracují jedni z nejlepších inženýrů na světě. AI je už v současnosti schopná objevovat chyby v práci, kterou tito nejlepší z nejlepších odborníků ve svém oboru dělají.

„V současnosti vypadá situace zhruba následovně: lidé mají nápady a AI modely jsou schopné tyto nápady realizovat, otestovat a vyhodnotit řádově rychleji, než to bylo dříve možné.“

Nejlepší výzkumníci a inženýři v Anthropicu jsou stále ještě výrazně lepší ve vytyčování toho, co se má zkoumat a rozvíjet. Lidé tak určují cíle a mají lepší cit pro nadějné směry výzkumu. V jejich realizaci je ale už schopnější AI.

Lidé – přesněji ti nejlepší světoví odborníci na danou oblast pracující v Anthropicu – jsou tak stále výrazně lepší v určování, který experiment má smysl zkusit. „Samotné provedení experimentu (napsání kódu, získání výsledků) už dnes nestojí téměř nic z hlediska investice lidského času, i když stále něco stojí z hlediska investice výpočetního výkonu.“

Co bude dál?

AI se tak stále více podílí na vývoji schopnější AI příští generace. Kam to celé spěje?

První možnost: schopnosti AI se zastaví na současné úrovni. Anthropic tuto variantu nevylučuje, zároveň ale jasně říká, že ji nepovažuje za pravděpodobnou. Ačkoli by tato varianta dala vládám i společnosti nejvíce času připravit se na budoucnost, všechny trendy růstu schopností svědčí proti ní. I v této variantě by se sice svět dramaticky změnil. Díky mnoha pyramidám AI agentů by firma o 100 lidech dokázala to, co dříve dokázala firma o 1 000 lidech. Nicméně v porovnání se dvěma dalšími a pravděpodobnějšími variantami by šlo o relativně pozvolnou změnu.

Druhá možnost: schopnosti AI dál porostou, ale lidé budou stále vytyčovat hlavní směry výzkumu. V této variantě, která se Anthropicu zdá nejpravděpodobnější, by firma o 100 lidech byla schopná zastat práci firmy o 10 000 či dokonce 100 000 lidech. Takový vývoj by znamenal revoluci ve znalostní ekonomice i správě státu. Mohl by ale přinést i autoritářský dohled nepředstavitelných rozměrů či na míru šitou masovou manipulaci.

Třetí možnost: AI plně převezme otěže vývoje schopnějších AI systémů. AI nebude nadlidsky schopná jen ve vykonávání lidmi definovaných výzkumných úkolů. Bude zároveň lepší než lidé i v jejich stanovování. Rychlost vývoje umělé inteligence už nebude omezená schopnostmi lidí, ale pouze dostupným výpočetním výkonem. Lidé přitom nebudou hrát ve vývoji schopnějších AI systémů téměř žádnou roli. V tomto scénáři není vůbec zaručené, že AI systémy budou sledovat cíle, které jsou pro lidi jakkoli výhodné (problém alignmentu nebude vyřešen).

Co s tím?

Pozoruhodné a oceněníhodné je, že Anthropic neuhýbá před tím, co z těchto úvah o blízké budoucnosti plyne.

„Pokud by bylo možné skutečně zpomalit vývoj této technologie, abychom získali čas vyrovnat se s jejími nesmírnými důsledky, domníváme se, že by to asi bylo správné … Domníváme se, že by bylo pro svět dobré, kdybychom měli možnost zpomalit nebo pozastavit vývoj nejpokročilejších AI.“

A Anthropic vyvozuje ze svých úvah i některé praktické důsledky. „Anthropic Institute bude ve spolupráci s mnoha dalšími zkoumat a podnikat kroky, které pomohou vytvořit rámec pro důvěryhodné zpomalení nebo pozastavení … Pokud by takový rámec existoval, očekáváme, že bychom sami vývoj zpomalili či dočasně pozastavili, pokud by k tomu ověřitelně přistoupili i další vývojáři špičkových AI systémů.“

Anthropic tak explicitně říká, že pozastavení vývoje AI by bylo rozumné. Obává se ale, že pokud by zastavil jen on, nic moc by se nezměnilo. Změnilo by se jen to, kdo je v čele pelotonu. Nezměnilo by se ale to, že vývoj pádí plnou parou vpřed a v cíli na nás čekají opravdu neradostné vyhlídky.

Anthropic tak plánuje přispět k vytvoření rámce, v němž by mohli vývoj pozastavit všichni a měli by rozumnou jistotu, že jejich pauza nebude jen zneužita jinými hráči k tomu, aby se do vedení dostali sami.

Cíl pozastavit vývoj AI do doby, než budeme velmi spolehlivě vědět, že se neřítíme plnou parou z útesu, je zcela rozumný. Anthropic aktuálně vede ve vývoji AI. Proto jeho volání po pozastavení závodu není voláním losera, který se snaží dohnat čelo závodu.

Hořkou pachuť má ale volání po pozastavení závodu za situace, kdy Anthropic zároveň intenzivně přikládá pod kotel. Nejenže velmi agresivně vydává jeden nový model za druhým. Zároveň směřuje na burzu, a dostává se tak do nemilosrdných akciových oprátek veřejně obchodované společnosti.

Možná ale jen naživo sledujeme tragédii firmy, která tuší, co by bylo správné (pozastavit vývoj a dopřát společnosti více času na zabránění nejhorším scénářům), ale zároveň se cítí chycena v neúprosné dynamice závodu k superinteligenci, z něhož nelze odejít jinak než nohama napřed.

Dva tipy na závěr

Kolegové z PauseAI CZ začali vydávat newsletter o rizicích AI. Dělají to velmi dobře, a tak doporučuju k odběru „Pozastavení nad AI“ na Substacku (odkaz v komentářích).

Začal jsem ke svým postem generovat i čtenou verzi. Poslechnout si ji můžete na mém substacku „Budoucnost s AI?“

8. 6. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Zapojte se do naší letní výzvy. Nejzajímavější fotky nasdílíme ve stories.

Kde samolepku dostanete? 

V chill zóně v 10. patře budovy EA, kterou budeme pravidelně doplňovat, nebo na našich akcích.

Autorkami samolepek jsou naše studentky Daniela Klvaňová a Klára Adamcová.

Vezměte si naši samolepku → udělejte fotku, nebo krátké video → sdílejte je na Instagramu s označením @ff_upce.

Než se do výzvy pustíte, je dobré zmínit několik pravidel.

Kam samolepku nalepit?

• Lepit ji můžete na vlastní majetek, například na mobil, tablet, nebo helmu.
• Samolepku používejte jen na místech, kde máte souhlas vlastníka, nebo tam, kde je plocha k tomuto účelu určená.
• Dodržujte bezpečnost a zdravý rozum. Žádné lezení po střechách ani vstupy na zakázaná místa.

Naším cílem je šířit dobrou náladu, ne vytvářet odpad na nevhodných místech. Pokud si nejste jistí, raději nic nelepte.

Co opravdu nedělat?

• Nelepte samolepky na kulturní památky, dopravní značky, městský mobiliář ani na cizí majetek bez souhlasu.
• Neumisťujte samolepky tam, kde to výslovně zakazují vyhlášky nebo provozní řády.

Prohlášení o odpovědnosti

Za své jednání nese odpovědnost každý účastník výzvy sám.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice nenese odpovědnost za místa, kam účastníci samolepky umisťují, ani za případné škody či pokuty, které z toho mohou vyplývat.

Označením @ff_upce dáváte fakultě nevýhradní a bezúplatný souhlas se sdílením fotografie, například formou repostu, na oficiálních komunikačních kanálech fakulty s uvedením autora nebo účtu. Vlastnictví fotografie vám zůstává.

Pokud si budete přát, aby byla fotografie odstraněna, napište nám na jan.prazak@upce.cz a připojte odkaz na příspěvek.

Vítězové dubnové výzvy Rozhýbejme univerzitu převzali ocenění. Nejúspěšnější sportovce jednotlivých kategorií při slavnostním setkání vyzdvihl rektor univerzity prof. Libor Čapek. Do šestého ročníku výzvy se zapojilo všech sedm fakult a rektorát. Akce se zúčastnil dosud nejvyšší počet účastníků, 1 153 studujících a zaměstnaných, kteří zaznamenali rekordních 115 984 kilometrů.

Nejlépe si letos opět vedla Fakulta chemicko-technologická, která v součtu zvítězila ve všech třech sledovaných aktivitách – v chůzi, běhu i cyklistice. Druhé místo obsadila Fakulta ekonomicko-správní, třetí skončila Dopravní fakulta Jana Pernera.

Mezi nejlepší účastníky výzvy v kategorii jednotlivců, zahrnující zaměstnané i studující, patřili Bc. Aneta Venclová z FES, která v chůzi zdolala 759 km, Bc. Renáta Čukanová z FChT s výkonem 471 km v běhu a prof. Radovan Soušek z DFJP, jenž na kole překonal 4 252 km.

Letos kromě pohybu lidé z univerzity také pomáhali. Prostřednictvím aplikace EPP od Nadace ČEZ zajistili šek na 150 tisíc korun pro kolegu, akademika a bývalého proděkana Fakulty filozofické - PhDr. Ivo Říhu, Ph.D., který trpí onemocněním ALS.

Kdo v socialistickém Československu rozhodoval o reprodukci – ženy, lékaři, nebo stát? Projekt GA ČR Kontrolovaná reprodukce zkoumá dějiny antikoncepce mezi 50. a 90. lety 20. století, její výrobu, dostupnost i každodenní používání. O plánovaném rodičovství jako o otázce zdravotní péče, populační politiky i ženských práv mluví v rozhovoru jedna z řešitelek projektu Mgr. et Mgr. Veronika Lacinová Najmanová, Ph.D.

O čem je váš projekt „Kontrolovaná reprodukce?“ 

Cílem našeho projektu je zkoumat, jak se v Československu ve druhé polovině 20. století měnil přístup k antikoncepci, a to především s důrazem na roli státu, na proces výroby a distribuce antikoncepce a na zkoumání antikoncepční praxe. 

Proč jste se rozhodly zaměřit právě na antikoncepci v Československu mezi 50. a 90. lety 20. století?

Důvodů, proč jsme zvolily právě toto téma je několik. Můj osobní důvod je určitá fascinace tématem, kterou považuji za nezbytnou pro jakýkoliv výzkum a snaha rozšířit výzkumy, které jsem již v minulosti realizovala. 

Hlavním důvodem je ale především skutečnost, že se jedná o téma, které dosud nebylo v našem prostoru téměř vůbec zmapováno. Zatímco jiná oblast reprodukčních práv, potraty a jejich dekriminalizace v socialistickém Československu, již byla v rámci řady výzkumů sledována, tak o antikoncepci či šířeji plánovaném rodičovství toho kupodivu příliš nevíme. Snahou výzkumu je tedy zaplnit „bílé místo“ a zároveň vytvořit potenciál pro komparaci situace v Československu se situací v jiných zemích východního bloku či Evropy obecně. 

Jak se v tomto období měnil přístup státu k antikoncepci a potratům?

Co se týče potratů, tam se situace změnila zásadně především v roce 1957, kdy dochází k uzákonění tzv. potratů na žádost. Tato legislativní změna (zákon č. 68/1957) dala ženám možnost podstoupit potrat legálně a ve zdravotnickém zařízení, což byl velký rozdíl oproti předchozímu období, kdy samozřejmě k potratům také docházelo, ale vzhledem k jejich nezákonnosti, se tak dělo tajně, často za hrozných hygienických podmínek, a tedy s výrazně vyšším zdravotním rizikem. 

Proč stát přistoupil k dekriminalizaci potratů právě touto cestou?

Dekriminalizace potratů nebyla v tomto období v tzv. Východním bloku ničím výjimečným. Základní motivací ve většině zemí byla právě snaha snížit negativní zdravotní dopady nelegálních potratů, které často způsobovali u žen neplodnost a umožnit rodinám lépe plánovat, kdy si dítě pořídí. Paradoxně tedy mělo povolení interrupcí vést v důsledku k vyšší porodnosti. 

Jak s touto změnou souvisel zájem státu o antikoncepci?

Souvislost je zcela zásadní, dostupná a kvalitní antikoncepce měla být nástrojem k tomu, jak efektivně řídit reprodukci, bez nutnosti podstupovat potraty. Výroba i propagace antikoncepce byla proto ze strany státu od konce 50. let výrazně podporována. Československo vyvíjelo a vyrábělo vlastní antikoncepční prostředky podle zahraničních vzorů, a také systematicky mapovalo reprodukční chování obyvatelstva a hledalo cesty, jak v záležitosti plánovaného rodičovství, veřejnost co nejlépe edukovat. 

Jaké metody antikoncepce lidé tehdy skutečně používali v každodenním životě a co jejich volbu ovlivňovalo?

Na to se právě náš výzkum pokusí odpovědět, protože jaká byla skutečná praxe vlastně stále přesně nevíme. 

Jaké metody doporučovali lékaři a lékařky v počáteční fázi?

Co víme je, že lékaři a lékařky zpočátku doporučovali jako nejvhodnější metodu kombinaci bariérové a chemické antikoncepce, konkrétně použití okluzivních (vaginálních) pesarů společně se spermicidními gely či krémy. Jejich obliba ale pravděpodobně nebyla příliš velká, protože šlo o metodu uživatelsky ne zcela přívětivou, navíc se Československo často potýkalo s výpadky ve výrobě či distribuci těchto prostředků, takže byla v některých letech omezená jejich dostupnost. 

Kdy se v Československu objevily modernější antikoncepční metody a komu byly určeny?

V polovině 60. letech se na československý trh dostává hormonální antikoncepce Antigest a nitroděložní tělísko DANA. I u těchto metod ale existovaly určité bariéry pro jejich uživatelky. Byly určeny primárně ženám, které už měly nejméně dvě děti nebo u kterých byly jiné sociální či zdravotní motivy odůvodňující předpis těchto metod. Nevíme, jak přesně tato omezení fungovala v praxi, ale podle příslušných norem, neměly být tyto “moderní metody” určeny všem ženám. U hormonální antikoncepce navíc panovala zpočátku velká nedůvěra ze strany mnoha lékařů, především vůči možným nežádoucím účinkům. 

Jaké další metody byly podle dobových výzkumů rozšířené?

Z dobových sociologických a demografických výzkumů dále vyplývá, že oblíbenou kontracepční metodou byla tradiční metoda přerušované soulože (coitus interruptus), rozšířené bylo také používání prezervativů, i u nich ale byly ještě v 70. letech problémy s kvalitou a dostupností. 

Z jakých pramenů a zdrojů vycházíte?

Výzkum kombinuje analýzu archivních zdrojů a dobové literatury s dotazníkovým šetřením a orálně historickými rozhovory. Chceme využít co nejširší spektrum pramenů, abychom mohli postihnout možné rozpory mezi snahou státu a lékařských autorit prosazovat určitou linii plánovaného rodičovství a konkrétní praxí, tedy tím, jak společnost na tyto snahy reagovala. 

Proč je pro váš výzkum důležité propojit archivní materiály s výpověďmi pamětníků?

Archivní materiály totiž jen částečně odhalují skutečnou antikoncepční praxi. Právě ta bude ve výzkumu představovat největší výzvu, protože jsme si samozřejmě vědomy, že užívání antikoncepce je téma značně osobní, a proto nebude snadné nalézt dostatek narátorů a narátorek, kteří budou ochotni se o svou životní zkušenost v této oblasti podělit. Proto také chceme tyto hlubší rozhovory kombinovat s dotazníkovým šetřením, které by mělo umožnit sesbírat větší množství dat. 

V čem mohou být vaše zjištění podnětná pro dnešní debatu o reprodukčních právech, zdravotní politice a našem pohledu na komunistickou minulost?

To je skvělá otázka, protože když jsem zmiňovala, proč jsme si toto téma zvolily, zapomněla jsem říct, že jedním z důvodů bylo také to, že ho považujeme za velmi aktuální. Před deseti lety, kdy jsem se začínala tématu věnovat při psaní disertační práce, jsem se domnívala, že píšu o něčem, co už máme za sebou – antikoncepce je dnes přece široce dostupná, možnost umělého přerušení těhotenství máme v našem prostředí od konce 50. let, cílů bojovnic za reprodukční práva tedy bylo dosaženo. Vývoj posledních let ale jasně ukazuje, že to tak není a různé formy omezování a restrikcí v oblasti reprodukce, které vidíme v zahraničí, ukazují, že tato práva ani dnes nejsou samozřejmostí. 

Jak může historický výzkum antikoncepce pomoci porozumět současným debatám?

Doufám, že náš výzkum, který chce sledovat mimo jiné i to, jak se otázka reprodukčních práv prolínala se zájmy státu, především s jeho populační politikou, může pomoci v pochopení toho, proč v 21. století dochází opět k určitému regresu v této oblasti a ozřejmí jaké motivy se mohou skrývat za zdánlivě bohulibým zájmem o blaho žen či o prospěch celé společnosti. 

Text: Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Projekt Controlled Reproduction? State Policy and Contraceptive Practice in Czechoslovakia from the 1950s to the 1990s. Grantová agentura ČR

Slavnostní bakalářské sponze a magisterská promoce se konají 29. června 2026 v univerzitní Aule Arnošta z Pardubic.

Slavnostní bakalářská sponze absolventů studijních oborů:

• Anglický jazyk pro odbornou praxi (Bc.)
• Anglický jazyk pro vzdělávání (Bc.)
• Filosofie (Bc.)
• Filosofie – Religionistika (Bc.)
• Religionistika (Bc.)
• Historicko – literární studia (Bc.)

se koná 29. června 2026 v 9:00 hodin v Aule Univerzity Pardubice. Sraz absolventů (ve společenském oblečení) je v 8:00 hodin v aule – A1, kde proběhne prezence a instruktáž, která je povinná.

Slavnostní bakalářská sponze absolventů studijních oborů:

• Historie – ARCH, KHS, OHP (Bc.)
• Humanitní studia (Bc.)
• Sociální a kulturní antropologie (Bc.)

se koná 29. června 2026 v 11:30 hodin v Aule Univerzity Pardubice. Sraz absolventů (ve společenském oblečení) je v 10:30 hodin v aule – A1, kde proběhne prezence a instruktáž, která je povinná.

Slavnostní magisterská promoce absolventů studijních oborů:

• Anglická filologie (Mgr.)
• Ethics and Political Philosophy (Mgr.)
• Historie – DLK, PKD, KHS, SD (Mgr.)
• Sociální a kulturní antropologie (Mgr.)
• Resocializační pedagogika (Mgr.)
• Učitelství AJ (Mgr.)

se koná 29. června 2026 v 14:00 hodin v Aule Univerzity Pardubice. Sraz absolventů (ve společenském oblečení) je v 13:00 hodin v aule – A1, kde proběhne prezence a instruktáž, která je povinná.

Slavnostní obřad nebude umožněn pozdě příchozím a nevhodně oblečeným absolventům.

Rodiče a hosté budou mít přístup do budovy Auly 15 min. před zahájením obřadu a po zahájení musí setrvat na svých místech (je třeba zvážit případnou přítomnost dětí do 6 let).

Absolventi, kteří se z různých důvodů nemohou zúčastnit slavnostního obřadu, si mohou diplom vyzvednout na studijním oddělení FF. Diplom si musí každý absolvent vyzvednout osobně (popřípadě zplnomocnit jinou osobu).

Na místě bude možné zakoupit květiny pro absolventy. Fotografie a videozáznam z obřadu lze objednat přímo na místě.

Od 15. června 2026 začne v budově EA rekonstrukce. Stavební práce se budou týkat vestibulu v 1. nadzemním podlaží a také 13. nadzemního podlaží. Rekonstrukce je plánována na dobu osmi měsíců. 

Z tohoto důvodu se Katedra anglistiky a amerikanistiky dočasně přesune do budovy F. 

Hlavní vchod do budovy EA bude po dobu rekonstrukce uzavřen. Vstup do budovy bude možný pouze přes spojovací most z budovy EB, a to ve druhém patře. Recepce bude dočasně přesunuta na Dopravní fakultu Jana Pernera. 

Za případné komplikace se omlouváme a děkujeme za pochopení. 

Reconstruction work in the EA building will begin on 15 June 2026. The construction work will affect the entrance hall on the ground floor and the 13th floor. The reconstruction is scheduled to last eight months.

For this reason, the Department of English and American Studies will be temporarily relocated to Building F.

The main entrance to the EA building will be closed for the duration of the reconstruction. Access to the building will only be possible via the connecting bridge from the EB building, on the second floor. The reception desk will be temporarily relocated to the Faculty of Transport Engineering.

We apologise for any inconvenience and thank you for your understanding.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Lev XIV. vydal svou vůbec první encykliku. Věnuje se v ní umělé inteligenci, respektive mnohým otázkám a problémům, před něž lidstvo prudký rozvoj této technologie staví.

Svůj dnešní blog budu věnovat kritice jednoho centrálního aspektu papežova chápání AI. Předtím bych ale chtěl opravdu ocenit, že si papež, na rozdíl od mnoha jiných významných postav dnešního světa, uvědomuje, že AI je centrální otázkou současnosti. AI nestojí mezi tématy, s nimiž se musíme vypořádávat, na druhém či třetím místě. Podle papeže je Tématem s velkým T, a proto svou první a zatím jedinou encykliku věnoval právě reflexi situace člověka v době AI.

Pokud by si více lídrů našeho světa bylo ochotno vytyčit reflexi světa s AI jako prioritu, hleděl bych do budoucna mnohem nadějněji. Na mnoha úrovních je ale daleko typičtější téma ignorovat, případně skutečnou reflexi nahradit slovníkem technologie budoucnosti. AI proměňuje mnohé – zásadně a nesmírně rychle. Bylo by potřeba mnohem víc těch, kteří pochopí, že reflexi světa s AI se musíme věnovat s daleko větším úsilím a naléhavostí. Papež je jeden z prvních, kdo si téma vytkl jako prioritu. Velmi bych si přál, aby ho další rychle následovali.

Necítí a nemyslí

Jakkoli na papežově zabývání se AI oceňuju mnohé, nemůžu se nepozastavit nad jedním klíčovým momentem. Podle Lva XIV. lze s jistotou tvrdit, že umělá inteligence neprožívá zkušenost, necítí radost ani bolest a nerozumí poslednímu smyslu situací. AI systémy podle papeže pouze imitují, nikoli skutečně chápou.

Vůbec netvrdím, že máme nějaký jasný důkaz, že AIčka tyhle věci dělají a papež se jednoznačně mýlí. Spíše je situace mnohem nejasnější a rázná prohlášení na jednu nebo druhou stranu předstírají jistotu tam, kde bychom z velmi dobrých důvodů měli být velmi zdrženliví.

Nelidský Anthropic

Na oficiálním představení encykliky promluvilo kromě papeže a dalších církevních představitelů i několik málo hostů. Jedním z nich byl Chris Olah, jeden ze zakladatelů firmy Anthropic (vytvářejí špičkový AI model Claude).

Chris Olah je jedním ze zakladatelů oboru tzv. mechanistické interpretovatelnosti. Vědci se v rámci tohoto přístupu snaží porozumět tomu, co se v AI systémech vlastně děje. Snaží se dívat do umělé neuronové sítě a hledat v ní vzorce, kterým člověk může rozumět.

Olah ve své krátké řeči před papežem poukázal na podivnost AI systémů. „Jsem vědec. Vedu výzkumný tým, který zkoumá vnitřní strukturu těchto modelů – to, co se v nich skutečně odehrává. Budu upřímný: stále přicházíme na záhadné, ba znepokojivé objevy. Nacházíme totiž struktury, které odpovídají tomu, s čím přichází neurověda. Nacházíme známky introspekce. Nacházíme vnitřní stavy, které funkčně odpovídají radosti, uspokojení, strachu, zármutku či neklidu. Nevím, co to znamená. Myslím si však, že je to třeba dále zkoumat.“

Kontrast mezi přístupem špičkového vědce, který zasvětil svůj odborný život zkoumání vnitřního fungování umělé inteligence, a přístupem obsaženým v encyklice je jasně patrný. Encyklika s jistotou upírá AI prožívání radosti a strachu i mnohé další aspekty vnitřního života. Výzkumy vedené Olahem a dalšími vědci ukazují, že si vnitřním životem AI opravdu nemůžeme být jistí, a nabádají k obezřetnosti a vyvarování se kategorických tvrzení.

Na čem záleží

V našem blogu jsme se různým aspektům výzkumu vnitřních stavů AI systémů věnovali opakovaně. Připomínám například výzkumy, které zkoumají tendence modelů mluvit o svém vědomí. Tyto tendence přitom nejsou jednoduchým důsledkem hraní rolí.

Nebo výzkum tzv. funkčních emocí, v němž se ukazuje, že AI modely nejen velmi dobře reprezentují jednotlivé emoce, ale že tyto emoce zároveň kauzálně ovlivňují, jak se modely chovají.

Modely jsou také schopné docela dobře poznat, pokud se jim někdo hrabe v jejich „mozku“, a umí rozlišit, kdy v nich nějaká myšlenka vznikla přirozeně a kdy vnějším zásahem. (např. Emoce a AI nebo Platón měl pravdu)

Co je nám ale potom, jestli AIčka něco prožívají, nebo nikoli? Stejně se to nedá nikdy definitivně rozseknout (tzv. těžký problém vědomí).

Jenže ono na tom záleží překvapivě hodně. Encyklika pojmenovává mnohé reálné problémy, které AI může lidstvu přinést. Jedna kategorie rizik ale chybí. Papež se vůbec nezmiňuje o možnosti, že by se nesmírně schopná AI mohla vymknout jakékoli lidské kontrole a v rámci sledování vlastních podivných cílů učinit ze světa velmi nehostinné místo (tzv. rogue AI).

Toto opomenutí rizika, před kterým hlasitě varují nobelisté, kmotři AI i výzkumníci věnující se bezpečnosti AI, není zřejmě nahodilé. Pokud totiž jistojistě víte, že AI nemá vnitřní cíle, ničemu ve skutečnosti nerozumí a neprožívá žádné emoce, riziko zlovolné AI, která jedná z vlastní vůle v neprospěch lidstva, působí o poznání méně naléhavě.

Jakkoli bych si přál, aby riziko AI utržené ze řetězu bylo jen výplodem bujné fantazie autorů sci-fi románů, sebevědomým odmítáním vnitřního života AI se tomuto riziku jen stěží skutečně vyhneme.

1. 6. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Sekta, nebo rytířský řád? Čím si templáři zasloužili tak výsadní postavení v dějinách a konspiračních teoriích? A jak vůbec souvisí se zednáři a ilumináty?

Religionista František Novotný z Katedry filosofie a religionistiky FF UPCE byl hostem pořadu České televize Studio Atlantida. 

Putovní výstavu Pernštejnské ženy a Evropa přivezlo v květnu do texaského města Ennis Východočeské muzeum v Pardubicích. Společně s delegací Pardubického kraje a Konzervatoří Pardubice se muzeum stalo hostem jubilejního 60. ročníku National Polka Festivalu, jedné z nejvýznamnějších akcí české komunity v Texasu.

Výstava představuje osudy mimořádných žen rodu Pernštejnů – dcer Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara. Jejich životní příběhy propojují české země se Španělskem, Itálií, Francií i habsburským dvorem ve Vídni a ukazují, jak významnou roli hrály šlechtické ženy v diplomatických, kulturních i rodinných vazbách raně novověké Evropy.

Příběhy žen, které spojovaly Evropu

„Téma pernštejnských žen zde silně rezonovalo. Jejich životní zkušenost – odchod z domova, cestování do ciziny, budování nových vztahů a zároveň silné pouto k rodině a rodné zemi – je v mnohém blízká i potomkům českých emigrantů, kteří přišli do Texasu především v 19. století. Právě motiv odloučení, ale i uchovávání kulturní identity a tradic, návštěvníky velmi oslovil,“ uvedl ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek.

Renesanční móda i vůně pro texaské publikum

Výstava zároveň připomíná, že pernštejnské ženy nebyly pouze pasivními postavami dějin. Pohybovaly se na významných evropských dvorech, ovlivňovaly kulturní prostředí své doby a prostřednictvím kontaktů mezi českými zeměmi, Španělskem a Itálií přispívaly k šíření módy, gastronomie, vzdělanosti i nových zámořských plodin.

Texaské publikum zaujala také interaktivní část projektu. Děti i dospělí si mohli vyzkoušet výrobu vlastního renesančního parfému, zjistit, jak náročné bylo oblékání španělské dvorské módy 16. století. 

Výstava bude pokračovat do dalších amerických měst

Výstava Pernštejnské ženy a Evropa vznikla ve spolupráci Východočeského muzea v Pardubicích a Univerzity Pardubice. Od svého vzniku byla představena nejen na pardubickém zámku, ale také v Bruselu, Berlíně či Štrasburku. V Texasu o ni projevili zájem rovněž zástupci dallaského Sokola i Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu.

Součástí prezentace v Ennisu byla také výstava Od stříbrného českého dolaru k americkému dolaru, kterou Východočeské muzeum do Texasu přivezlo již před dvěma lety. „Oba projekty společně připomínají historické vazby mezi českými zeměmi a Spojenými státy i kulturní stopu, kterou čeští emigranti v Texasu zanechali,“ připomněl hejtman Pardubického kraje Martin Netolický. „Při jednáních s místními představiteli jsme se domluvili, že obě výstavy zde budou dále putovat. Navštívit by měly města Waco a West, která jsou dalšími centry české kultury v Texasu,“ dodal Netolický.

Zapomenuté písně z muzejních sbírek znovu ožívají

Významnou součástí texaského programu jsou také vystoupení Konzervatoře Pardubice. Ta během koncertů představuje několik skladeb ze společného projektu s Východočeským muzeem v Pardubicích, jehož cílem je vracet život písním dochovaným v muzejních sbírkách. Jde o skladby, které byly po desetiletí pouze archivní součástí sbírek a v současnosti už neexistuje nikdo, kdo by si je pamatoval v živé tradici. Nová hudební aranžmá jim nyní dává pedagog konzervatoře Michal Chmelař společně se studenty, kteří tyto téměř zapomenuté melodie znovu oživili. Projekt nazvaný Když se ta písnička najde propojuje historické sbírky s živou současnou interpretací a po texaských vystoupeních bude pokračovat koncerty v Česku i v zahraničí.

Zdroj: Tisková zpráva, Východočeské muzeum v Pardubicích