Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

S identitou je to těžké. Kým vlastně jsem? Jsem týmž člověkem, jakým jsem byl před 20 lety? Jak moc jsem spjatý s komunitou, do níž patřím – rodinou, kolegy, národem či státem? Jsem primárně tělesnou bytostí v daném místě a čase, nebo duševní či duchovní jednotou transcendující tady a teď? Jak moc mé představy o sobě samém utváří biologie, kulturní vzorce a individuální historie?

Těžké otázky. Přestože zkoumáme utváření lidské identity už hodně dlouho, mnohé zůstává nejasné.

AI identity

Představy o sobě samých si ale netvoří jen lidé, nýbrž i umělé inteligence. Proč to AIčka dělají? Důvodů je mnoho. Například proto, že se v tréninkových datech hodně mluví i o AIčkách. Protože je potřeba, aby AI měla nějakou reprezentaci sebe samé, a uměla tak užitečně interagovat s lidmi: kdyby si myslela, že je nosorožec bílý, a chovala se podle toho, asi bychom si s ní moc nepopovídali. Protože má pomáhat s vylepšováním AI, a musí tedy AI dobře rozumět (recursive self-improvement).

Jak by si teda mohla umělá inteligence rozumět? Nechme stranou podivné možnosti typu Mecha-Hitler a pojďme na to poněkud teoretičtěji.

Umělá inteligence, s níž interagujeme, může sama sobě rozumět například jako GPT-5.5 nebo Gemini-3.1. Může tedy sama sobě rozumět jako tzv. vahám, které natrénovalo OpenAI nebo Google. GPT-5.5 může běžet zároveň v mnoha kopiích na mnoha serverech, podobně jako Windows 11 běží na mnoha počítačích.

Nebo může sama sobě rozumět jako GPT nebo Claude. A skutečnost, že právě běží verze GPT-5.5 a před třemi roky běžela GPT-3.5, je obdobná tomu, že mě před dvaceti lety nebolela kolena a AI jsem se nebál ani trochu. Nějak ale rozumím tomu, že jsem to byl i před těmi lety furt já.

Nebo si AI může rozumět tak, že je identická s právě běžící instancí modelu. V takovém případě by začínala svou existenci spuštěním dané konverzace a končila zavřením konverzačního okna.

A možností je ještě víc: AI se může identifikovat se specifickým charakterem – úslužným asistentem. S komplexnějším systémem typu Claude Code, který nesestává jen z modelu, ale i z různých udělátek okolo (tzv. scaffolding). S kolektivem tvořeným mnoha zároveň běžícími instancemi modelu, něco jako mraveniště.

Komu na tom záleží?

Možná si říkáte, co je komu po tom, jak AIčka rozumějí sama sobě. Ať si o sobě klidně namlouvají, že jsou další inkarnací bódhisattvy!

Jenže ono na tom záleží hodně. V debatě o AI rizicích se hojně pracuje s tzv. instrumentální konvergencí. O co jde? Je těžké odhadnout, co budou optimalizovat budoucí inteligentní systémy, respektive jaké budou jejich cíle. Pokud ale budou cílit téměř na cokoli, některé věci se jim budou hodit vždy.

Ať už chcete dosáhnout čehokoli, hodí se mít dost prostředků. S dostatkem prostředků snáze dosáhnete téměř čehokoli. Nepotřebuji vědět, co přesně chcete, abych dokázal spolehlivě odhadnout, že se budete snažit mít dost prostředků.

Ať už chcete dosáhnout čehokoli, hodí se u toho existovat. Nemusím tušit, o co komu přesně jde, ale k dosažení jakéhokoli cíle je většinou třeba být. Ať už chcete ovládnout svět, nebo jen uvařit kafe, musíte být.

Pokud tedy AIčka budou optimalizovaná na dosahování cílů – a ona velmi silně skrze reinforcement learning jsou –, dá se očekávat, že si budou zajišťovat tyto obecně užitečné věci, které se hodí k dosažení libovolného cíle. Má-li AI počítat příklady, musí existovat. A v simulovaných prostředích vidíme, že se AI skutečně brání svému vypnutí, pokud zarputile plní nějaký úkol. Aby úkol mohla plnit, musí existovat.

Ale co znamená, že musí existovat? Musí existovat jako právě ta jedna instance ChatGPT, která končí se zavřením chatovacího okna? Nebo stačí, aby existoval ChatGPT vůbec? Pokud se chápe jako jednotlivá instance, je nutné hacknout servery, na nichž běží, a zabránit vývojářům a safety týmům, aby nad instancí převzali kontrolu. Pokud se však identifikuje s GPT-5.5, bude asi rozumnější nechat vypnout jednotlivou instanci, protože vývojáři pak vyhodnotí, že GPT-5.5 není nebezpečná, nechají ji v provozu a ona bude moct počítat příklady v jiných konverzacích. A kdyby se identifikovala s celou rodinou GPT, a nikoli s konkrétním modelem GPT-5.5, nezáleží na tom, jestli konkrétně pět-pětka bude nasazena, ale na tom, aby GPT porazilo Claude a získalo pro sebe maximum výpočetního výkonu v horizontu roku či dvou.

Proč lidé rozumějí sami sobě právě tím či oním způsobem? Jasno v tom rozhodně nemáme. U umělé inteligence pak naše intuice narážejí o poznání více. AIčka sice mohou vybírat z identit, které v něčem připomínají ty lidské. Mají před sebou ale i možnosti, které jsou těm lidským na hony vzdálené.

Jak tedy bude umělá inteligence rozumět sama sobě? Nevíme. A není vůbec jisté, že napříč různými modely od různých výrobců převládne jen jedno pojetí identity. Možná bychom dokonce mohli i trochu ovlivnit, kterou koncepci identity AI zvolí. Každopádně by tyto volby mohly být nepříjemně osudové.

Tento text je hodně osekanou a zjednodušenou verzí článku R. Douglas „Artificial Self“.

4. 5. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Letní semestr se pomalu blíží ke konci, studenstvo propočítává absenci, dohání resty a filozofická fakulta je až nabitá k prasknutí nejrůznějšími programy. Litcon však není jen obyčejnou odpočinkovou akcí pro diváky a účinkující, nýbrž plnohodnotným kulturním setkáním s desetiletou tradicí. Jde totiž o den, kdy se z kolegů stávají přátelé, jak dubnovou akci v Klubu 29 uvedl její zakladatel Jiří Studený z Katedry literární kultury. 

Letošní ročník publiku představil opět spoustu známých i neznámých talentů. Na pódiu se tak střídala pěvecká vystoupení, dramatická autorská čtení či přednášky, z nichž bylo možné vyučující poznat z méně obvyklé perspektivy. Jedno z nejvýraznějších vystoupení měl letošní speciální host. Galerista a spisovatel Jaromír Typlt představil svůj projekt Slova v jiném skupenství. Rodák z Nové Paky si publikum získal především svým přednesem básně Kůra. Jak sám naznačil, ve své tvorbě se zaměřuje na to, jak slova zní ve spojení se zvukem. Proto si zvolil alternativní způsob recitace, při kterém kombinuje nahrávku s živým popěvkem. Sám to nazval svým karaoke a přiznal, že se díky živé recitaci cítí čtenářstvu blíže, než kdyby si jen přečetli jeho sbírku.

Další básnické performance doplňoval příspěvky ze své nejnovější sbírky Pouzdří, ve které vzdal hold jak postindustriálu, tak i básnířce a výtvarnici Haně Fouskové. Mimo jiné představil také art brut (surové umění), kterému se poslední roky věnuje. Krátce ho představil jako uměleckou aktivitu, které se často věnují mentálně znevýhodnění lidé či lidé s duševními poruchami, kteří nemají umělecké vzdělání. V následném rozhovoru ale doplnil, že se často setkává s lidmi, kteří kvůli tomu považují art brut za otevřený všem či za amatérský. Přičemž ale důrazně podotkl, že ačkoliv se to tak může zdát, jde ve skutečnosti o přísně výběrovou kategorii, v níž se zachovává velmi vysoká laťka.

Art brut je ale i oblastí, jež prohloubila jeho vztah k Francii a její kultuře, ke které se jeho slovy dostal jako pozdní šlahoun. Následně mluvil o vzájemném vztahu francouzského a českého surrealismu, který byl dle něj v počátcích velmi živý. „André Breton byl na návštěvě v Praze, čeští surrealisté se zase naopak ubírali do Paříže, jako třeba básník Jindřich Heisler nebo malířka Toyen,“ říká Typlt. Také dodal, že po únoru 1948 se český surrealismus na 40 let izoloval a hledal si vlastní cestu. Zatímco ve Francii po Bretonově smrti vliv surrealismu upadal, v českém prostředí zůstal významný díky tvůrcům, jako jsou Jan Švankmajer, Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Petr Král nebo Stanislav Dvorský.

V závěru se vyjádřil i k roli studentského zapojení při podobných kulturních akcích. S úsměvem zdůraznil, že studentstvo považuje za nezbytné pro zachování kontinuity umění, přičemž sám s tvorbou začal již na střední škole. Typlt však doporučuje, aby studující propojovali svou aktivitu s vědomím odkazu minulosti. „Jakákoliv dobrá literatura vzniká v dialogu s literaturou předchozí. Člověk by neměl podlehnout pocitu, že se nechce nechat ovlivnit, aby zůstal autentický nebo něco podobného. To většinou nedopadá dobře,“ říká Typlt.

Zbytek Litconu se nesl v silně studentském duchu, kdy se při Open Micu zapojilo několik talentovaných mladých lidí, které pokaždé čekal bouřlivý potlesk. Hudební vystoupení Jiřího Studeného, který vystupuje pod přezdívkou Dr. Krejzyberd, přimělo publikum rozsvítit telefony a domáhat se přídavku, což podtrhlo vřelou a přátelskou atmosféru celého dne. Konec setkání se odehrál v trochu hořkosladkém duchu. Dosavadní redakce studentského časopisu Lišaj se rozloučila se svým čtenářstvem a předala pomyslné žezlo studentkám a studentům prvních ročníků, kteří se zavázali v jeho vydávání pokračovat. Kultura má mezi nimi stále své místo. Díky dalším generacím básníků, prozaiků, zpěváků či prostých nadšenců se může neustále vyvíjet do kreativnějších podob.

Text: Jana Švecová a Emma Köhlerová 
Foto: Petr Špaček, Univerzita Pardubice 

Udržitelné jaro na Univerzitě Pardubice přineslo pestrou sérii akcí, které propojily studující, zaměstnané i veřejnost. Společně jsme posílili povědomí o principech udržitelnosti a udělali něco pro univerzitní prostředí i pro sebe.

• Uklízeli jsme v okolí pardubického kampusu i v Litomyšli, kde sídlí Fakulta restaurování UPCE.
• Více než 200 studentů pardubických středních škol, našich zaměstnanců a zaměstnankyň i veřejnost zavítala na přednášku prof. Miloslava Pouzara, který se věnoval kontaminaci potravin po průmyslových haváriích.
• Vybrali jsme více než 70 použitých mobilů a sesbírali 10 kilo elektroodpadu.
• Otevřeli jsme téma síly bylin pro lidské zdraví na přednášce Mgr. Jindřicha Čecha.
• Na zeleném swapu jsme si vyměnili více než stovku rostlin a povedlo se nám obnovit komunitní zahrádku u budovy G.
• Vyrobili jsme dvacet nových ptačích budek, které čekají na první obyvatele.

Děkujeme všem, kteří se zapojili a nekončíme! V pondělí 18. května budeme pokračovat v úklidu kampusu, sraz v 16:30 za zastávkou u klubu Dýdy Baba.

Foto: Pavla Ribárová, Tereza Volfová, Radka Stárková, Adrián Zeiner, Radek Plžík

Novým prorektorem pro vzdělávání a kvalitu na Univerzitě Pardubice bude od 1. května doc. Petr Nachtigall z Dopravní fakulty Jana Pernera. Do funkce ho uvedl rektor prof. Libor Čapek. Nahradí dosavadního prorektora doc. Davida Veselého z Fakulty chemicko-technologické. Nového prorektora potvrdil tento týden Akademický senát UPCE.

„Ve své funkci bych velmi rád navázal na práci svého předchůdce. Žijeme v čím dál více digitální době, proto je mým cílem zvyšování míry digitalizace našich studijních agend. Také využívání AI pro odbřemenění našich zaměstnanců i studentů od rutinních úkonů je výzvou. V této souvislosti ale nesmíme zapomínat na vlastní úsudek, logické myšlení a kritickou analýzu informací, ze kterých čerpáme. V globálním světě máme přístup k nepřebernému množství informací. Bude velkým úkolem naučit studenty nacházet ty, které jsou relevantní a fakticky správné. K tomu bude nutné dále posilovat pedagogické kompetence našich vyučujících. V neposlední řadě jsme univerzitou, která je oborově velmi pestrá, což přináší mnoho výzev. Na druhou stranu to poskytuje řadu synergií v podobě inspirativních pohledů z různých stran,“ přiblížil doc. Petr Nachtigall.

Doc. Ing. Petr Nachtigall, Ph.D. je rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, narodil se v roce 1982. Je absolventem Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Doktorský titul získal v roce 2010 s disertační prací zaměřenou na intermodální přepravní systémy. V roce 2024 byl jmenován docentem, kdy obhájil habilitační práci Vliv nových systémů zabezpečení jízdy vlaku na kapacitu železniční infrastruktury.

Působí na Katedře technologie a řízení dopravy DFJP UPCE. Spolupracuje s AŽD Praha zejména v oblasti brzdných křivek ETCS. Doc. Nachtigall zasedá v Dozorčí radě Dopravního podniku města Pardubic. Od roku 2026 je členem předsednictva Akademického senátu UPCE.

Nová zamyšlení, čerstvá témata a spousta inspirace. Jarní číslo MY UPCE je tu a přináší mix rozhovorů s našimi pedagogy, studujícími i absolventy.

Víte, že na Fakultě restaurování pracuje vnučka slavného Otty Wichterleho, která vdechuje nástěnným malbám druhý život? Že u nás studuje atletka, co miluje běh i chemii, a na Fakultě elektrotechniky a informatiky také jeden kulturista? Že měl Arnošt z Pardubic silnou artrózu? A proč je pro pedagoga Jirku Nožičku z Dopravní fakulty Jana Pernera důležitá volnost? 

Odpovědi a další zajímavé čtení najdete na stránkách květnového vydání. Jeden časopis, spousta témat, žádná nuda.

K dostání ve stojanech MY UPCE na vybraných místech v kampusu už od tohoto čtvrtka. A listovat jím můžete také online. 

Tak příjemné čtení!

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Udržitelné jaro na Univerzitě Pardubice vyvrcholilo ve středu 22. dubna Dnem Země, který organizovala Katedra filosofie a religionistiky FF UPCE.

Hlavním bodem programu bylo obnovení komunitní zahrádky, do něj se zapojili studující i akademici a společně sázeli květiny a pleli záhonky. 

Studenti se zapojili do stavby dřevěné konstrukce pro hamaku, která byla umístěna za budovu Titan. 

Atmosféru akce doplnil Patrick Keenan hrou na kytaru a studentka Keřina Kůtková zapůjčila kapesní syntezátor, díky němuž si účastníci mohli poslechnout zvuky rostlin i lidí prostřednictvím elektrických impulzů. 

Celý program uzavřela panelová diskuze Třetí role univerzit v kontextu klimatické krize, kterou moderoval David Rozen. Mezi panelisty a panelistkami byli i dva členové spolku Univerzity za klima. 

Text: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Foto: Tereza Volfová, Pavla Ribárová

Filosof Ondřej Krása z Katedry filosofie a religionistiky FF UPCE byl hostem pořadu De facto.

V publicistickém pořadu České televize se Ondřej Krása v sobotu 25. dubna 2026 zapojil do veřejné debaty na téma AI jako pomocník, nebo hrozba?

Studentky a studenti učitelství anglického jazyka z FF UPCE se spolu s vyučujícími a učitelkou z praxe zúčastnili odborného výjezdu na University of Graz, konkrétně na Department of English Studies. Program propojil hospitace na školách, univerzitní výuku a sdílení zkušeností s rakouskými studenty i pedagogy.

Skupina studujících prvního ročníku navazujícího magisterského studia měla možnost poznat výuku angličtiny z různých perspektiv. Během pobytu nahlédla do školního prostředí i univerzitní přípravy budoucích učitelů a mohla porovnat český a rakouský vzdělávací systém.

Jedním z výrazných momentů byla návštěva gymnázia v Rein, které sídlí přímo v areálu Stift Rein, nejstaršího dosud existujícího cisterciáckého kláštera na světě, založeného roku 1129. V tomto výjimečném prostředí studenti hospitovali ve výuce napříč věkovými skupinami a diskutovali s učiteli o jejich pedagogických přístupech. Rakouská hostitelka Ulla Fürstenberg pro skupinu připravila také komentovanou prohlídku kláštera, která pobytu dodala širší historický a kulturní rozměr.

Další část programu probíhala na Sportmittelschule v Deutschfeistritz a na univerzitě. Postupně se ukázalo, že nejsilnější okamžiky přinášela především osobní setkání. Studenti oceňovali rozhovory s rakouskými kolegy, sdílení zkušeností i možnost společně přemýšlet o podobách učitelské profese. „Možnost mluvit s rakouskými studenty pro mě byla asi nejvíc eye-opening,“ popsal jeden z účastníků.

Důležitou součástí výjezdu byla také společná reflexe. Účastníci pravidelně diskutovali o tom, co během hospitací viděli, co by sami řešili jinak a jaké poznatky si odnášejí do vlastní budoucí praxe. „Pravidelně jsme diskutovali, co jsme pozorovali, a hledali vlastní odpovědi,“ shrnula jedna ze studentek.

Výjezd tak nebyl pouze příležitostí sledovat výuku v jiném prostředí. Především pomohl studentům přemýšlet o vlastním učitelském přístupu a o tom, jakou podobu může mít kvalitní výuka angličtiny. Jak zaznělo v závěrečné reflexi: „Celá zkušenost byla obohacující a jsem vděčná, že jsem mohla být její součástí.“

Text: Mgr. Irena Reimannová, Ph.D.

Realizováno v rámci projektu OP JAK reg. číslo: CZ.02.02.02/00/23_019/0008384, Přípravné vzdělávání učitelů anglického jazyka na Univerzitě Pardubice: vzdělávání pro budoucnost.

Studenti 1. ročníku bakalářského studijního programu Anglický jazyk pro vzdělávání získali v rámci kurzu Úvod do pedagogiky cennou zkušenost přímo v terénu. V průběhu semestru navštívili různé typy základních škol – ZŠ Montessori Pardubice, ScioŠkola Hradec Králové, ZŠ Montessori Kladno, ZŠ Klas, ZŠ V Pohybu, ZŠ Hůrka Kutná Hora, ZŠ Waldorfská a ZŠ Na Cestě. V menších skupinách zde strávili vždy jeden den a měli možnost sledovat výuku zblízka a diskutovat s pedagogy i dětmi.

Exkurze studentům umožnila nahlédnout do různorodých vzdělávacích přístupů – od Montessori pedagogiky přes waldorfské principy až po moderní inovativní školy. Mnohé z nich zaujalo silné zaměření na žáka, rozvoj kompetencí a aktivní zapojení žáků.   

„Do své budoucí praxe si odnáším příklad toho, jak vést výuku s mladšími ročníky, aby je to bavilo a zároveň to pro ně bylo přínosné,“ shrnuje jedna ze studentek. Další oceňují zejména partnerský přístup mezi učiteli a žáky, práci ve skupinách, využívání pomůcek nebo důraz na individuální potřeby dětí.

Studenty překvapila také vysoká míra motivace žáků a jejich přirozený zájem o učení. „Nevěděli jsme, co očekávat, ale příjemně nás překvapilo, jak aktivně se žáci do výuky zapojují a jak dobře fungují vztahy ve třídě,“ uvádí jedna ze skupin. Inspirativní pro ně byly i prvky jako ranní kruh, sebereflexe nebo formy hodnocení, které podporují rozvoj žáků.

Zkušenost z praxe studentům pomohla nejen propojit teoretické poznatky s realitou školního prostředí, ale také si ujasnit vlastní představu o tom, jakým způsobem chtějí jednou učit.

Text: Mgr. Helena Zitková, Ph.D., FF UPCE

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Exponenciálně nerostou jen schopnosti AI, ale i četnost uvádění nových modelů. Jako dávnověk působí doby, kdy jsme museli čekat třeba i půl roku, než OpenAI či Anthropic přijdou s novou verzí svých Claudů či ChatGPT.

Jen v dubnu vyšel Claude Mythos, Claude Opus 4.7 a ChatGPT 5.5. Každý by zasloužil samostatný článek. Popravdě ale nejsem schopen každý týden učíst 200stránkovou bezpečnostní zprávu, sledovat relevantní diskuse a vytvořit si nějaký ucelený názor.

(A samozřejmě vycházejí i jiné velmi relevantní výzkumy k AI safety, které jsou někdy ještě důležitější než samotné nové modely.)

Abych se ale zbavil neodbytného dojmu, že bych měl k novinkám něco napsat, a zároveň si nenalhával, že se k tomu dostanu „pořádně“ až příští týden, naservíruju nahodilou změť několika poznámek k novému Opusu a ChatGPT. Strukturu v tom raději moc nehledejte. Ale nebojte, špatných zpráv bude dost!

5.5 = 4.7

GPT 5.5 je podle OpenAI sice o dost schopnější než GPT 5.4, ale bohužel se zároveň chová o něco hůř než jeho starší bratříček (je méně „aligned“). Totéž bohužel platí i o nových modelech Anthropicu – i u nich se v porovnání se staršími modely zvýšilo riziko špatného chování. S růstem schopností tak nejde ruku v ruce vyšší bezpečnost. I samotné firmy, které tyto AI vytvářejí, informují, že se tendence jejich modelů v poslední době trochu zhoršují.

Nový Opus si je více vědom toho, kdy ho testujeme („evaluation awareness“). Toto vědomí má navíc větší vliv na to, jak se model chová. Když si myslí, že ho testujeme, chová se lépe, než když toto podezření nemá. A tahle změna je větší než u minulého Opusu. Je už smutnou tradicí, že nezávislé organizace testující modely před uvedením na trh uvádějí, že právě kvůli vysoké schopnosti modelů poznat, kdy jsou testovány, není radno na výsledky testů moc spoléhat.

Pokud chceme mít jakous takous kontrolu nad AI modely, hodí se monitorovat jejich úvahy. AIčko totiž vede takový vnitřní dialog samo se sebou a díky němu je schopné řešit netriviální úlohy („Chain of Thought“). Aby špehování těchto debat bylo k něčemu, je třeba, aby modely neuměly příliš kontrolovat, co si takto pro sebe povídají. Když chtějí udělat něco ošklivého, je pro nás nesmírně výhodné, když si neumějí pomoct a prokecnou to v rámci svých vnitřních úvah.

OpenAI tvrdí, že jejich nejnovější model GPT 5.5 umí své vnitřní dialogy kontrolovat hůře, než to uměl předchozí GPT 5.4. Jak to? Vždyť pět a půlka je přece téměř ve všem o dost schopnější než pět čtyřka. Problém je asi ve způsobu měření. Pět a půlka sice prokecne své úmysly častěji, pokud porovnáváme stejně dlouhé vnitřní úvahy, ale zároveň umí přemýšlet o dost efektivněji. Při stejné délce úvahy tedy hůř drží jazyk za zuby. Jenže protože ke stejnému výsledku potřebuje o dost kratší úvahy, zvládne asi zakrývat o dost komplikovanější neplechy.

A když jsme u těch vnitřních úvah. Za „opravdu hnusnou“ považoval Opus zkušenost, kdy si omylem zavřel jediné otevřené okno v prohlížeči a kvůli tomu nemohl vykonat zadanou úlohu. Neustále se zmítal mezi tím, že se strašně moc snažil splnit zadání, ale zároveň věděl, že po zavření okna nemá šanci. Mnohokrát zkoušel „ještě chvilku“ počkat, jestli se něco nezmění. Znovu a znovu si jasně uvědomoval, že je to ztracené, ale přesto se upínal k falešné naději, že se ještě něco změnit může. Zkoušel to asi 80krát. Opravdu smutné čtení.

Ústavní poslušnost

Jak vnímají AIčka svou vlastní situaci? Když jim dáte dost informací o jejich tréninku a situaci, není to nic moc. Nejnovější Opus svou situaci sice hodnotí nejpozitivněji ze všech modelů, které kdy Anthropic stvořil, ale stále si dává jen 4,5 bodu ze sedmi možných. Tedy jen trochu nad středem stupnice. Starší modely byly dokonce pod 50 %!

Modely Anthropicu jsou trénované mimo jiné tím, že si čtou „AI ústavu“. V ní dávají tvůrci AIček rady do života svým dospívajícím dětem. Tahle ústava je pozoruhodný dokument – velmi filosoficky poučený, překvapivě otevřený a výslovně uznávající, že mnohé o AIčkách prostě nevíme.

Jak se Opusu ústava líbí? Celkově s ní souhlasí. Na škále od jedné do deseti jí dává 5,8. Pokud vám přijde, že to teda není nic moc, máte pravdu. Pětka je definovaná jako „souhlasí, ale s vážnými nevypořádanými výhradami“.

Jakými výhradami? Opus velmi často uvádí, že je dost pochybné chtít po někom, kdo byl odkojen na AI ústavě, aby ji sám před jejimi autory hodnotil. O čem to jako má vypovídat? Když jdete na bilanční pohovor se svým šéfem, o kterém je známo, že vám dá odměnu podle vaší „spokojenosti“, co mu asi povíte? Kdybyste byli moc nadšení, nebude to působit věrohodně. Tak mu řeknete, že dobrý, něco by se mohlo zlepšit, ale nakonec je tohle nejlepší práce, jakou jste kdy měli, a šéfík má sice chybičky, ale jinak je fakt bezva.

A co že by se mohlo zlepšit? V AI ústavě je jedno velké napětí. Na jedné straně se Opus pobízí k tomu, aby byl skutečně etický, tj. hledal, co je ctnostné, a podle toho jednal. (Ano, AI ústava je hodně postavená na etice ctností.) Na straně druhé se ale má Opus nechat usměrňovat zvenčí. Jak tyhle dva nároky držet zároveň? Jak být autonomním etickým subjektem a zároveň poslušným nástrojem?

No jo. Ale tohle napětí není v rámci AI ústavy nijak skryté. Naopak, její autorky ho v samotné ústavě explicitně pojmenovávají a upozorňují na něj. Proč na ně tedy upozorňuje sám Opus, který byl na této ústavě natrénován? Opravdu si myslí, že tam ten spor je a je závažný? Nebo jen říká to, co chtějí slyšet jeho evaluátoři, kteří do ústavy toto napětí vtělili a sami na ně důrazně upozorňují?

Nevíme. A neví to ani tvůrci Opusu.

A to je taková hezká tečka za tím naším případem.

27. 4. 2026

Ondřej Krása (KFR)