Filozof dr. Matej Cíbik diskutoval v podcastu Čtení s Respektem o kondici liberalismu ve střední Evropě i o rozdílu mezi hloupými a nebezpečnými politikami i ochotě lidí hlasovat proti svým ekonomickým zájmům.

Liberalismus – pro jedny systém spojený s hodnotami, jako je svoboda, rovnost emancipovaných občanů a vzájemný respekt, a to i ve vztahu ke státu. Liberálně demokratické uspořádání funguje jako hrací pole se spravedlivými pravidly umožňující soutěž různých myšlenek a přístupů ve veřejné debatě, trhu i politice, kde má mít každý člověk šanci bez ohledu na svůj původ. Jiným zní označení liberál a liberální stát v uších jako výsměch z úst kosmopolitních elit a obyvatel metropolí, nálepka ospravedlňující neoliberální postupy a sílící ekonomickou či majetkovou nerovnost nebo jako ideologie, která pro někoho nebezpečně relativizuje určité tradice a identity. Nezanedbatelná část lidí také pokukuje po jiných teoriích a systémech, v nichž jednotlivec není stavěn takto vysoko. 

A právě o různých podobách liberalismu ve střední Evropě, jeho kondici, nepochopení i ohrožení mluví v rozhovoru slovenský filozof Matej Cíbik, který působí na Středoevropské univerzitě ve Vídni, učí na Univerzitě Pardubice a je autorem nové knihy Liberálové a ti druzí (Academia, 2025). V čem vidí hlavní ohrožení liberální demokracie ve střední Evropě? Jaké pesimistické a optimistické scénáře mohou čekat Maďarsko, Slovensko i Česko po parlamentních volbách? Nejen na to se ptá Štěpán Sedláček v rozhovoru, který je kráceným přepisem podcastu Čtení s Respektem.

Jaká je vaše první vzpomínka na politiku?

Já jsem ročník 1986 a mlhavě si vzpomínám, jak jsem doprovázel rodiče poprvé k volbám. V roce 1991 mě byly čtyři nebo pět let. Měl jsem pocit, že když se jde k volbám, tak se má skandovat. Asi jsem to měl vypozorované z nějakých demonstrací. Takže jsem se snažil cestou do volební místnosti skandovat: „Volíme DS.“ Rodiče mě upozornili, že u volební urny se skandovat nesluší.

Autor: Štěpán Sedláček, Respekt
Foto: Matěj Stránský

Celý rozhovor je dostupný online, k poslechu v celém znění také v audio verzi.

Statisíce návštěvníků prestižního knižního festivalu v mexickém městě Pachuca oslovuje v těchto dnech výstava Od stříbrného českého tolaru ke světovému dolaru. Společný projekt Východočeského muzea v Pardubicích a Univerzity Pardubice představuje pozoruhodnou a stále málo známou historií amerického dolaru. Fascinující příběh nejznámější světové měny začínající v malém městečku v českém Krušnohoří budou moci návštěvníci v zámoří obdivovat až do 7. září. 

Výstava září v mezinárodním pavilonu v centru 600tisícové metropole státu Hídalgo – společně s ukázkami české literatury, sklářského umění, tradic a gastronomie. „Univerzitní knižní veletrh je největší kulturní události státu, denně sem zavítá 15 tisíc lidí. Česká republika je čestným hostem letošního 38. ročníku. Rádi jsme se připojili k možnosti prezentovat zde českou kulturu,“ říká ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek. 

Autonomní univerzita státu Hídalgo patří mezi nejlepší v Mexiku a zdejší knižní festival svou velikostí předčí i český Svět knihy. „Vernisáž naší výstavy se konala v rámci velkolepého zahájení festivalu. Je to veliká radost, předvést naši práci před tolika návštěvníky a představiteli zdejší kulturní scény,“ neskrývá nadšení Libánek.

Výstava Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru měla svou premiéru v roce 2017 v New Yorku a stala se základem pro stálou expozici v Pardubicích. Autorem je historik a numismatik Petr Vorel. Na deseti panelech s replikami historických mincí představuje, jak vznikal současný americký dolar i další dolarové měny. Počátek má v ražbě stříbrných mincí v českém Jáchymově roku 1520. 

„Jejich dobové pojmenování Joachimsthaler, zkráceně thaler nebo tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu,“ připomíná Petr Vorel.  „V Mexiku se tento typ tolarových mincí nazýval osmireál nebo také peso. Právě zdejší stříbrné doly nad Pachukou byly významným zdrojem pro ražbu těchto mincí, které hrají klíčovou roli pro zrození amerického dolaru,“ vysvětluje historik další z důvodů, proč v Mexiku budí výstava pozornost.

Výstava je výsledkem úzké spolupráce muzejního a univerzitního prostředí. Od svého vzniku už zavítala do řady měst v Evropě i za oceánem – naposledy do amerického Texasu nebo Wisconsinu. „Na úspěchu výstavy je vidět, že se nám daří prezentovat výsledky vědeckého poznání způsobem, který oslovuje a rozumí mu lidé po celém světě,“ dodává Tomáš Libánek.

Zdroj: Tisková zpráva, Východočeské muzeum v Pardubicích

Filosof Filip Grygar z katedry filosofie a religionistiky FF UPCE se stal odborným spolupracovníkem série Úsvit atomového věku, kterou připravila vědecká redakce České televize. Filip Grygar se ve svém odborném zaměření věnuje filosoficko-historickým východiskům kvantové teorie a nukleární fyziky.

Dvacetidílná multiplatformní série mapuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Představuje hlavní aktéry, klíčová rozhodnutí i osudové chyby. Od 21. května do září ji mohou diváci sledovat každou středu na ČT24 a v podcastových aplikacích. Moderátorem je Jaroslav Zoula.

Na začátku stály rovnice a teorie, na konci doutnaly trosky Hirošimy a Nagasaki

Série Úsvit atomového věku popisuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Přibližuje hlavní aktéry, jejich historická rozhodnutí i omyly. Série sleduje vědecké a politické kroky, které vedly k vytvoření jaderné bomby. Ptá se, zda si vědci, vojáci a politici uvědomovali, jakou zbraň mají v rukou. Zkoumá, nakolik znali rizika radiace, jak daleko byli nacisté od vlastní bomby a zda Japonsku hrozil třetí jaderný úder.

Tvůrci se věnují i detailům, které na první pohled působí nenápadně. Vysvětlují, proč byla v Los Alamos potřeba zubní vrtačka nebo proč lékaři podali několika lidem nitrožilně plutonium. Právě tyto příběhy pomáhají vyprávět velký obraz dějin atomového věku.

Filip Grygar se v sérii objevuje v prvním, v šestém a v sedmnáctém dílu.

Foto: Česká televize
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice

V prestižním nakladatelství Routledge vyšla publikace Russian Radical Right in Exile, 1918–1945: Without the Tsar and Fatherland. Editorem kolektivní monografie je Zbyněk Vydra, historik působící na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Ve své vědecké práci se zaměřuje především na moderní ruské dějiny, kulturní dějiny šlechty, dějiny diplomacie, pravicovou radikalizaci a antisemitismus.

Publikace čítá přes tři sta stran a doplňuje ji deset obrazových příloh, které dokládají vývoj politického myšlení a činnosti ruské radikální pravice v exilu mezi lety 1918 a 1945.

Autoři sledují, jak se po porážce v občanské válce různé proudy ruské radikální pravice, například monarchisté, mladorossové, fašisté, vojenská emigrace či Ruská pravoslavná církev v zahraničí, snažily adaptovat na nové prostředí a zároveň čerpaly inspiraci z meziválečných ideologií. Jedna z kapitol je věnována také významnému filozofovi Ivanu Alexandroviči Iljinovi, který se stal klíčovým ideologem pravicového exilu.

Kniha ukazuje, že radikální pravice byla v exilu jedním z hlavních politických proudů a že její ideové dědictví dodnes ovlivňuje podobu ruského politického myšlení. Publikace představuje cenný zdroj pro badatele moderních dějin, dějin emigrace, pravicového extremismu i evropských politických dějin 20. století.

Už za měsíc se celé Česko přesvědčí o tom, že věda nemusí být jen výsadou vědců a vědkyň v laboratořích. Poslední pátek v září bude po roce opět patřit Noci vědců, největší popularizační akci svého druhu. Pestrý program pro všechny generace nabídne rekordních minimálně 135 institucí v 73 městech – od Třince po Karlovy Vary. Návštěvníky čekají interaktivní pokusy, napínavé projekce, workshopy i přednášky nabité překvapivými objevy. To vše zastřeší v pátek 26. září téma Bohatství. Program akce je zdarma. 

„Bohatá je jen ta společnost, která naplno využívá bohatství mysli. Dnes více než kdy jindy jde o to, jak zacházíme s naším kulturním a přírodním bohatstvím a jak využíváme technologie ke svému rozvoji. Věda a výzkum jsou nedílnou součástí našich životů, a proto chceme letos poukázat hlavně na nekonečnou rozmanitost bádání,“ říká Dana Kardová z Vysoké školy chemicko-technologické, členka týmu národního koordinátora letošní Noci vědců. Organizátoři tématem odkazují také k 700. výročí zahájení ražby prvních českých zlatých mincí, které českým zemím zajistily nebývalý rozvoj a bohatství. 

Když se spojí školy, vědecká centra, muzea i firmy

Noc vědců, která v roce 2024 poprvé překonala návštěvnost sto tisíc lidí, se letos rozšíří do dalších osmnácti měst a obcí. Vůbec poprvé si program akce užijí i lidé v Jeseníku, Dobrušce, Litomyšli, Pelhřimově nebo v Hodoníně. „Celkem se na programu bude podílet více než sto třicet institucí a firem, což je pro nás k dvaceti letům Noci vědců v Česku největším dárkem. Dlouhodobě se nám daří zapojovat více středních škol a technologických a výzkumných firem, které v rámci programu zpřístupňují své provozy. Druhým rokem cíleně posilujeme program i na vzdálených základních a středních školách, které leží v okrajových oblastech republiky nebo nemají dobrou dostupnost k vědeckým institucím,“ dodává Dana Kardová. V posledních letech se do Noci vědců zapojují i veřejné knihovny nebo inovační a vzdělávací centra. Největší programovou nabídku dlouhodobě zaštiťují veřejné vysoké školy, které celou Noc vědců také koordinují. Od počátku akce program obohacují i hvězdárny a planetária, science centra či pracoviště Akademie věd ČR. 

Je libo přednášku, zlacení mincí nebo únikovku? 

Program Noci vědců už dávno nenabízí jen vědecké pokusy a prohlídky laboratoří. Na webu akce si může každý vytvořit doslova svůj program na míru. Organizátoři se snaží každý rokem program posouvat dále. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze nabídne například koncert ChemChóru, u Olomouce si můžete prohlédnout bunkr nebo poznat bohatství krve a v Třinci navštívit provoz železáren. Návštěvníci v Ostravě budou moci diskutovat s Rastislavem Maďarem a zažít únikovku Honba za pokladem, v Pardubicích bude možné odlít si vlastní zlatou pečeť. „Ačkoliv do programu stále přibývají další položky, už nyní si mohou návštěvníci na webu vybírat ze stovek programových bodů nebo se registrovat na exkurze a přednášky s omezenou kapacitou. I s ohledem na rozšíření Noci vědců do dalších měst počítáme letos opět s rekordní návštěvností, a proto by neměli zájemci s registracemi otálet,“ doplňuje Ondřej Martínek z Univerzity Palackého v Olomouci, další člen organizačního týmu.

20 let Noci vědců – turistická známka i změna názvu akce

Noc vědců si letos připomíná významné výročí. V roce 2005 se uskutečnil její první ročník. „Shodli jsme se, že největší oslavou kulatých narozenin je samotná akce a desítky tisíc návštěvníků, kteří se dozvědí něco nového nebo se nadchnou pro vědu. Přesto jsme si nadělili alespoň symbolickou připomínku tohoto výročí v podobě výroční turistické známky upomínající na toto jubileum,“ láká Ondřej Martínek. Tradiční sběratelský artikl a upomínka na návštěvu zajímavých míst a událostí bude v den konání akce k zakoupení u vybraných pořadatelů a na vybraných e-shopech, na některých místech pak bude k dostání v doprodeji.

Další velkou chystanou novinkou je změna názvu akce od roku 2026, kdy se Noc vědců přejmenuje na Noc vědy. „Plánovaná změna názvu reflektuje jak společenskou poptávku po genderově neutrálním pojmenování, tak přesvědčení organizátorů, že změna názvu akce nijak nemění její charakter a dlouhodobé poslání, jímž je propagace vědy a výzkumu ve všech jejích podobách,“ dodává Dana Kardová. 

Česká Noc vědců je i letos součástí European Researchers’ Night, celoevropské akce podporované Evropskou unií s cílem propojit vědu a společnost a zvýšit zájem mladých lidí o vědu. Evropská noc vědců se koná ve 23 zemích, přičemž česká Noc vědců je co do rozsahu vůbec největší. V letošním roce byla Noc vědců podpořena MŠMT a programem Marie Skłodowska Curie Actions s projektem METAMORPHOSIS v rámci výzvy HORIZON-MSCA-2023-CITIZENS-01.

Kompletní program akce, který je tradičně volně přístupný, najdou zájemci na webu Noci vědců na začátku září. Program na Univerzitě Pardubice je již na webu zveřejněn.

26. srpna 2025

Ondřej Martínek
Zástupce národního koordinátora Noci vědců

 

Cestování má v genech. Její prapředek byl údajně potulným rytířem, který to dotáhl až do Skotska. Když se jednou při práci v HR rozpovídala o svých cestách, o tom, že fotí a maluje, reakce kolegy ji přiměla ke změně: „Úplně záříš, když o tom vyprávíš. Můžeš mi říct, proč sedíš v kanceláři?“ A tak dala výpověď a naplánovala svoji první velkou pěší cestu – 840 kilometrů skrz španělské Pyreneje. 

Vloni zvládla s parťačkou jako první projít zatím neobjevený 1330 kilometrů dlouhý trail přes Tádžikistán. Tahle cestovatelka, fotografka, malířka, vypravěčka příběhů a koučka je zkrátka živel. Energetická smršť. Dobrodružná duše s otevřeným srdcem. Martina Merisi díky cestování objevila sama sebe a ostatní k tomu motivuje svými přednáškami i knihou Duše na cestách. 

Proč vyrážíte na cesty, co vám to dává?

Ráda říkám, že cesta je pro mě trenažér života. V hlavě jsem vždycky mívala spoustu strachů. Když jsem začala cestovat, postupně se rozpouštěly. Dostala jsem se do tolika náročných situací a vždycky jsem si dokázala poradit. Naučila jsem se postavit sama za sebe. Díky cestám jsem získala sebedůvěru a lidsky jsem vyrostla. Objevila jsem v sobě sílu i schopnosti, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Za nejcennější považuju setkávání s lidmi – ať už to bylo kdekoliv. Pokaždé jsem si totiž uvědomila, jak moc máme společného, bez ohledu na to, v jaké části světa žijeme. Lidskost je univerzální jazyk. A to, co nás spojuje, spolehlivě překoná to, co nás rozděluje. A kvůli tomu všemu vybízím lidi k cestování. Je to totiž ten nejlepší seberozvojový nástroj. V momentě, kdy skočíte rovnýma nohama s báglem na zádech třeba na Stezku Českem nebo na jiný trail, stoprocentně zažijete něco, co vás konfrontuje s představami o sobě samých. Musíte jim čelit a z průšvihů vyjdete silnější. 

Jaká cesta pro vás byla nejdůležitější?

Každá z mých cest pro mě byla důležitá jiným způsobem. Myslím, že z hlediska osobního růstu byly zásadní právě Pyreneje. Abych mohla odjet, musela jsem dát výpověď z práce, což byl do té doby můj největší strašák. Vnímala jsem to jako ztrátu jistoty, a to mě paralyzovalo celé roky. Ale pak už jsem cítila, že ten krok prostě musím udělat, jinak bych toho mohla celý život litovat. Cesta Pyrenejemi mi ukázala, co všechno jsem schopná zvládnout. A tím nemyslím jen na trailu, ale i v životě. Na každé cestě jsem potkala lidi, s nimiž mě dodnes pojí hluboká přátelství. Hodně důležitá pro mě byla třeba Sicílie – tam jsem dotahovala graficky svoji knihu Duše na cestách a přišlo ke mně další uvědomění. Často máme tendenci myslet si, že je pro nás vhodná jen jedna cesta, jeden obor, jedna věc, ale právě na Sicílii mi došlo, že jsem schopná se odstěhovat kamkoliv a začít od nuly i bez znalosti jazyka. Člověk je vážně neuvěřitelně univerzální a přizpůsobivý tvor, který se dokáže naučit téměř cokoliv. A mě ohromně baví zjišťovat, kým vším můžu být, když změním kulisy, ve kterých žiju. V každé nové zemi a s každým novým jazykem, který se učím, objevuju nové stránky sebe sama. Kde je napsáno, že doma musí být jen na jednom místě? Že musíme dělat jednu věc celý život? 

Co člověka k takovým cestám motivuje?

Někdo cestuje proto, že si chce odpočinout od toho, co má doma. Jiní utíkají, protože mají bolavé srdce, někteří jsou rozložení z těžkého vztahu, mají pocit, že jim ujel vlak, že jsou staří a potřebují si spoustu věcí rozmyslet nebo si jen splnit sen. Důvody, proč sbalit batoh a vyrazit na cestu, jsou různé, a mnohdy i velmi prozaické. A tak jsem třeba potkala člověka, kterému zemřelo dítě a potřeboval se z toho vychodit, aby se doma nezbláznil. Nebo holky, které chtěly díky chození zhubnout. Většinou ale lidé vyrážejí proto, že chtějí něco zažít. Je to pro ně dobrodružství. A stejně to mám i já. Pro mě každá cesta začíná tím, že za sebou zavřu dveře od bytu – od té chvíle už se všechno počítá. Většinou mám jen hrubou představu o tom, kam mám namířeno. Plány jsou od toho, aby se měnily, život je od toho, aby se žil. 

Martina Merisi vystudovala kulturní dějiny a genderová studia na Fakultě filozofické, ale láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a well-beingu. Smysl jí dává propojování outdooru s osobním rozvojem. Maluje a vypráví příběhy. Cestování je pro ni stejně důležité jako dýchání. Přináší jí opojný pocit svobody a možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama.

Co Martinu Merisi táhlo do Tádžikistánu a jak se plánuje takový trail? Odpovědi dostanete v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Martiny Merisi, Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je klíčovým partnerem významného mezinárodního projektu „Střední Evropa v dějinách – Rok 1846 v Polsku ve světle evropského tisku“, financovaného Mezinárodním visegrádským fondem. Za českou stranu jej odborně zastřešuje prof. Miroslav Šedivý z Ústavu historických věd FF UPCE, přední odborník na mezinárodní vztahy a dějiny diplomacie na počátku 19. století.

Rok 1846 patří k dramatickým kapitolám polských dějin. Krakovské povstání, haličský masakr a připojení Krakovské republiky k Rakousku byly události, které výrazně rezonovaly v celé Evropě. Dobový tisk v nich viděl připomínku nevyřešené „polské otázky“, odraz hlubokých sociálních problémů i porušení Vídeňské smlouvy z roku 1815, která představovala základ politického uspořádání v Evropě.

Projekt se snaží ukázat, jak tyto události vnímala a interpretovala média napříč Evropou – od Rakouska a Francie, přes Prusko a Rusko, až po Velkou Británii či Španělsko. Cílem je odhalit souvislosti mezi reakcemi na polské události, vnitropolitickými problémy jednotlivých zemí a dopady na mezinárodní vztahy.

Mezinárodní tým a unikátní přístup

Na projektu spolupracuje 16 badatelů z 8 zemí, kteří analyzují dobový tisk z 22 evropských států a regionů. Tento rozsah nemá v historickém bádání o 19. století obdoby. Výsledkem bude sborník s komparativními studiemi, které zmapují evropské politické a mediální reakce na rok 1846 v Polsku. Dosud neexistuje studie na toto téma, a dokonce ani na žádnou jinou podobnou problematiku, v rozsahu zamýšleném v projektu.

Posílení povědomí o střední Evropě

Projekt má ambici přispět k lepšímu porozumění tomu, že země střední Evropy byly vždy integrální součástí evropských dějin a aktivně utvářely mezinárodní politické, sociální a kulturní prostředí. Připomíná, že i bez vlastní státnosti hrály důležitou roli ve „hře velmocí“ a jejich příběh je třeba v evropské historiografii zviditelnit.

Dosažené výsledky budou prezentovány v knižní publikaci v polském a anglickém jazyce a ve formě příspěvků na plánované vědecké konferenci na Lodžské univerzitě za účasti účastníků projektu jako přednášejících. 

Na podzim a v zimě 2026/2027 bude uspořádáno šest propagačních akcí v Londýně, Bruselu, Praze, Bratislavě, Krakově a Poznani. 

Projekt Střední Evropa v dějinách – Rok 1846 v Polsku ve světle evropského tisku
Období realizace: 1. 9. 2025 – 28. 2. 2026

Text: Jan Pražák, FF UPCE

V osadě Polom u Trhové Kamenice najdeme památku, která to už mohla mít za sebou. Chopili se jí ale dobrovolníci a udržují ji při životě.

Kostel svaté Kunhuty koupili za symbolickou cenu v roce 2007. „Přivedl mě k tomu můj profesní zájem. Tehdejší vikariátní technik mě požádal, abych posoudil hodnotu krovu. Při tom jsem se dozvěděl, že církev na to nemá žádné peníze. Že tam nikdo do kostela nechodí a ani v budoucnu chodit nebude. Byl to opuštěný kostel, kterému hrozilo zřícení. Zmobilizoval jsem své přátele, kteří kostel díky tomu, že to je skutečně romantické místo, dobře znali. Vytvořili jsme občanské sdružení a začali jsme se o kostel starat,“ popisuje historik František Václavík.

Start nahoře

Církev chtěla z kostela kapličku. „Měl tam zůstat jenom presbytář, který je polokruhově zakončený. Loď, tedy obdélná část kostela, by pravděpodobně spadla a nemusela by se opravovat. Do kostela pršelo, byla tam obrovská díra už snad několik desítek let. Šindelová střecha pokrytá starou břidlicí vůbec nedržela. Jenom proto, že tam byla instalovaná taková stájová klenba do traverz, což je technický zázrak konce 19. století, kostel nespadnul. Tohle byla jeho záchrana, že mu tou dobou pořídili takový strop.“

A Václavík pokračuje: „Podařilo se nám opravit střechu. Obnovili jsme celý krov. Snažili jsme se obnovovat co nejblíž původním technologiím. Díky pochopení tesařů jsme mohli krov částečně zachovat a částečně doplnit replikami, dřevěnými spoji a pořídili jsme na to bednění s kvalitní břidlicí. Začali jsme opravovat taky hřbitovní zeď, která kostelík obklopuje.“

Tahle úprava ale nejspíš bude mít svou stopku. „Když opravujete památku, tak ji většinou chcete opravit do finálního stavu. Má krásnou omítku a je natřená nádhernými barvami. To už my asi nebudeme dělat. Zjistili jsme, že by se nám tam už nelíbilo. Ztratilo by to část genia loci. Důležité je kostel udržovat péčí o střechu a další části.“

Peníze a motiv

A teď praktické otázky. Kde na to berou? „Nejdřív jsme využívali velké fondy ministerstva kultury, Pardubického kraje a dalších institucí. Dostávali jsme i dary od soukromých osob. Nejpodstatnější je dobrovolnická práce, která se penězi nedá vyčíslit. Přitom se na ni zapomíná.“

Proč to dělají? „To místo je silné, v komunitě se cítíme dobře a je to radost. Není v tom žádný spasitelský záměr. Nám je prostě dobře pospolu tam.“

Občas v kostelíku pořádají koncerty, divadelní představení, aby ho zpřístupnili veřejnosti. Ale podle Václavíka netouží po davech turistů. „Turismus pomalu zaplňuje nejenom naše zámky a historická centra, ale hýbe celým světem. Jde o overturismus. Lidé jsou bohatí a čas tráví cestováním. Je to sport a průmysl, který začíná ničit prostředí. Rádi bychom to tedy udrželi v takovém klidném režimu. Aby k nám jezdili lidé, kteří spočinou, nenechají tam nepořádek, jsou ohleduplní ke svému okolí a jsou citliví k tomu, co vidí.“

Nechte se pozvat na nejbližší akci. Poslechněte si celý rozhovor. Dozvíte se i to, co se v příbězích kostelů historicky opakuje.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: František Guttenberg, Mapy.com

Vědci i sami vysokoškoláci Univerzity Pardubice zpestřili program Sportovního parku atraktivním populárně-naučným programem na stanovišti s názvem Science Point.

Univerzita Pardubice návštěvníky provedla světem moderní vědy hravou formou – pomocí zábavných ukázek, kvízů i interaktivních demonstrací z různých oborů. V univerzitním stánku měly děti možnost vyzkoušet i pohybové aktivity.

Nedílnou součástí Sportovního parku je univerzita už řadu let. Podívejte se, co všechno jsme letos během celého týdne na našem stanovišti zažili.

Když se řekne OSPOD, mnohým rodičům se ježí chlupy na těle. Donedávna byl velkým strašákem. Jeho přístup k rodinám je ale dnes už jiný. Svůj podíl na tom má i Adriana Sychrová z Fakulty filozofické, která pomáhala s jeho přeměnou. Pomáhání druhým má totiž v krvi. Pracovala v dětském domově a v charitě a setkala se s nejrůznějšími lidskými příběhy. Teď ji zaměstnávají především ty dětské. 

Potkáváte občas „svoje“ děti z dětského domova?

Občas ano. Některé jsou na tom velice dobře, potkaly dobrého partnera a chytily se svojí šance. Jiné už takové štěstí bohužel neměly. Je to těžké, když v 18 letech opouští bezpečí dětského domova, jsou vhozeny do života a neumí si s ním poradit. Bývají navíc velmi naivní a neumějí čelit nástrahám.

Jakým například?

Mohou kdekomu naletět, často neumějí nakládat s penězi a dostávají se do dluhů, také mohou spadnout do nejrůznějších závislostí. A výsledkem mohou být i kriminální případy. Často je stahuje zpátky také rodina. Znám chlapce, který se po odchodu z domova vrátil ke svému otci a pak od něho doslova utíkal úplně zbědovaný. 

Byly vám takové příběhy vždycky blízké?

Už od mládí jsem chodila na brigády do tehdejšího kojeneckého ústavu, pracovala jsem v dětském domově, nějaký čas jsem strávila v charitě. Nyní učím sociální práci a politiku, což je velmi široká oblast. A zrovna teď se zaměřuji na práci s ohroženými dětmi.

Kdo jsou ohrožené děti?

Jsou to děti, o které se rodiče nedostatečně starají, nezajímají se o ně, zanedbávají je, týrají. Jejich rodiny provází vážné sociální i existenční krize, s nimiž si rodiče nedokáží poradit. Jde také o děti s výchovnými problémy, které berou drogy, páchají trestnou činnost. Je to dlouhý odstavec paragrafu šest popsaný přímo v zákoně, taková mantra sociálně-právní ochrany. Tyto děti tvoří rozmanitou skupinu.

Jak se s takovými osudy vyrovnáváte?

Získáváním zkušeností jsem se naučila brát je teď a tady. To je velmi důležité. Tyto děti jsou na tom špatně teď, ale neznamená to, že nemají naději, že se to nezlepší.

Proč se do takových situací děti vůbec dostávají?

Říkáme, že část rodičů se o své děti nechce starat, část se nemůže starat a další část to neumí. To je hlavní příčina nejrůznějších osudů a zapeklitých životních situací.

Existuje nějaký spolehlivý ukazatel, který nám řekne, že se v rodině něco děje?

Hlavním ukazatelem bývá chování dětí, a nemusí nutně být hned rizikové. Dítě zpravidla velmi brzy začne zrcadlit chování ze svého nejbližšího prostředí. Občas nepřijde do školy, bývá třeba málo oblečené, když je chladno, bývá smutné nebo na sebe naopak upozorňuje, a rodiče o to neprojevují moc zájmu. 

Kdo si takových signálů všímá a jak je řeší? 

Vysledovali jsme, že nejčastěji si všímá škola, protože dítě v ní tráví nejvíc času z celého dne. Na prvním stupni mají děti k učitelům mnohem blíž a s ledasčím se jim svěří. Škola pak podle stanovených postupů zasahuje nejdříve sama. Problémy se ale mohou začít kupit a krize postupovat. Na druhém stupni už to bývá rozjeté, dítě se uchyluje ke krádežím i větším věcem, může se začít i sebepoškozovat. Vždycky je dobré zpozornět, když se rodina začne uzavírat před okolním světem, když postupně přerušuje kontakty s okolím.

Člověk má tendenci představit si například domácnosti, kde bojují s alkoholem či jinými drogami, domácím násilím... Týká se tohle i dětí z jiných rodin?

Málokdo ví, že skoro 70 procent případů OSPOD, představují rozvody rodičů, takže to mohou být i běžné rodiny z našeho okolí. Rozvod a období před ním i po něm s sebou občas přináší toxické jednání, které se odráží zejména na dětech. Žádný rodič nechce svému dítěti primárně ublížit, někdy se ale zaměří jen sám na sebe a své zájmy v dané situaci a dítě, kterému tím ubližuje, jednoduše nevidí. 

O tom, že vztahy obecně mohou být velmi toxické, slýcháme poměrně často…

Je to pravda a docela se mi líbí, že zrovna sedíme v Laborce (smích) a máme tak blízko k chemii. Vztahy jsou totiž jako chemikálie, které na nás působí, a my nikdy nevíme, kdy se to jejich působení projeví. Tím spíš, když je nějaká chemikálie dlouhodobá. 

Kdy vlastně přichází na scénu OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí?

Aby mohl OSPOD jakoukoliv situaci v rodině uchopit, musí se o ní nejdříve dozvědět. Někdy se přihlásí samo dítě, jindy přicházejí rodiče. Oznámení chodí také ze školy, od lékaře, sousedů. Pracovnice se snaží rodiče navést na to, aby svoji pozornost zaměřili zpátky na dítě: „Podívejte se na toho svého kluka, na tu svoji holku, nedaří se mu v takovém prostředí dobře, pojďme se společně zamyslet nad tím, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe a bylo mu zase dobře.“

Mnozí ale mají z této instituce strach.

Bojí se, že jim vezme jejich dítě, protože dělají něco špatně. Rodina žije svůj život, nikdo si jí moc nevšímá, ale najednou bum, přijde rozvod a už se někdo dívá, a dívá se docela dost. Zjišťuje, jakou dáváte dětem výchovu, jak se staráte. Toho by se lekl asi každý. Ale OSPOD má především podpůrnou roli.

Jak rodiny reagují na sociální pracovnice?

Záleží na situaci. Klienti OSPOD jsou většinou v krizové situaci, nedůvěřují, mají už třeba špatné zkušenosti z minulé doby, často jsou v opozici, protože k nim přichází jakási „kontrola“, kterou rozhodně nevnímají jako pomoc. Naopak si říkají: „Tak ty jsi mě sem přišla zkontrolovat, omrknout, jak žijeme, říct mi, že se nestarám o děti?“ 

S takovým přístupem se k nim asi nedostává snadno…

Je to poměrně obtížné. Občas říkám, že se pohybujeme v sociálním bahně a někdy se nám povede pěkně se v něm vymáchat. Pracovnice ale nepřišla do domácnosti kontrolovat prach na nábytku, to je pro ni nepodstatné. Dívá se, jestli má dítě kde spát, jestli je co jíst, jak na sebe doma reagují, jak spolu mluví… 

Co tedy pomůže prolomit ledy?

Velmi důležité je navázat s rodiči i dítětem vztah, vzbudit u nich důvěru, že společně se tomu můžeme postavit. Vztah je základ sociální práce a činí ji z jedné třetiny úspěšnou. Důležitější už je jenom motivace rodičů a dětí ke změně. 

Vedou se k jednotlivým rodinám třeba deníky?

Pracovnice si dělají zápisky a většinou si dost pamatují. Jsou schopné popsat detailně i vývoj celého případu. Je to ale velmi náročná práce, kterou provází značná fluktuace, a proto je potřeba mít případy dobře popsané ve spisu, aby se vytvořila návaznost. 

Může odchod pracovnice nabourat celou spolupráci?

Může, a velmi. Měli jsme klientku – matku se dvěma dětmi, kterou velmi trápilo, že u soudu byla vykreslena jako špatná matka, která bere drogy. Změnila se jí pracovnice a ona to dávala za vinu sobě a ptala se: „Proč mě opustila, udělala jsem něco špatně?“ Vůbec nevěděla, co se děje a za téhle situace měla začít spolupracovat s někým novým a znovu mu všechno vyprávět.

S jakými dalšími příběhy jste se seznámila?

Třeba s tatínkem, kterému umřela manželka a zůstal sám s dvěma dcerami. Přestal to celé zvládat a začal pít. Teď jsme měli možnost mluvit s ním i jeho dnes už skoro dospělými dětmi. Starší dcera zpětně velice dobře identifikovala slabá místa v tehdejší spolupráci s OSPOD. Vadilo jí, že ji a sestru nikdo neposlouchal, když říkaly, že tatínek bývá opilý. Stěžovaly si, že plán je pouze pro ně, a ne pro tatínka. Vnímaly, že mají pracovat na sobě stejně jako to, že tatínek na sobě pracovat nemusí a že jeho se to skoro netýká. Ten si naopak spolupráci s OSPOD pochvaloval. To byl velmi zajímavý pohled na dřívější práci v rodině.

Kudy tedy vede úspěšná cesta?

Přes partnerský přístup. Důležité je vnímat rodinu a děti jako svého partnera. Základem je otevřená komunikace, všechno vysvětlovat, postupovat pomalu, dávat jasné indicie toho, co je dobře, co je špatně, pracovat s potřebami dětí a také chválit. Jedna maminka byla překvapená, když ji pracovnice pochválila, to prý nezažila. Když se s rodinou naváže partnerský vztah, celá situace se najednou zlepší a má východisko.

Takový přístup vzešel z projektu, do kterého jste byla zapojena? 

Je to přístup, který již nějak funguje. Projekt, který jsme přes tři roky realizovali jako partneři Pardubického kraje a firmy Gov Lab, pomohl tento přístup mnohem více zdůraznit a posílit. Šlo o inovativní přístupy v péči o ohrožené děti a rodiny i o snížení přebujelé administrativy na OSPOD. Rozvíjel i další metody, které partnerský přístup podporují a umožňují. Díky tomu se může s dětmi a rodiči pracovat co nejdříve, nikoli až ve fázi velké krize, kdy je to opravdu složité a hrozí i odebrání dětí. Je důležité, aby měly rodiny hned v počátku podporu v dalších službách a u odborníků jako psycholog, etoped (speciální pedagog), psychiatr. Jinak se totiž děti do systému opět vracejí a jde více jak o třetinu z nich.

Inspirovali jste se i v zahraničí?

Navštívili jsme Nizozemsko, tamní praxe je velmi zajímavá a pro nás vhodná. Například amsterodamský „OSPOD“ je považován za světovou špičku v péči o děti.

Jak jste se do projektu dostala?

Přes Pardubický kraj, který mě oslovil. My jako katedra věd o výchově jsme měli v projektu na starosti evaluaci a vzdělávání pracovníků OSPOD. Zpracovali jsme mnoho analýz, které jsou značně unikátní tím, že dosud nikdo tak podrobně práci OSPOD nepopsal. O výsledky je zájem ze strany ministerstva práce a sociálních věcí, OSPOD, krajů, tvůrců zákonů. Vznikla i závěrečná evaluační zpráva, která je volně k dispozici. Nyní pokračujeme ve spolupráci s Pardubickým krajem a Akademií Libchavy v navazujícím inovativním projektu, který praxi rozšiřuje na všechny pracoviště OSPOD v Pardubickém kraji.

Jaká je vaše práce?

Hezká, velmi potřebná, ale také velmi náročná. Nádherně ji vystihla jedna sociální pracovnice: „Jsem v práci a mám tam Jirku. Mluvím s ním. Jdu z práce domů a přemýšlím o Jirkovi. Přijdu domů a už mi sedí na sedačce.“ Je u ní velmi důležitá psychohygiena, protože jinak ohrožuje váš vlastní život. Pro mě je důležité, že můžu zkušenosti z praxe propojit s výukou a prací se studenty.

Mgr. Adriana Sychrová, Ph.D., působí na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se problematice sociální politiky a práce, v posledních letech se zaměřuje na sociálně-právní ochranu dětí a práci OSPOD. Účastnila se projektu „Inovativní přístupy k podpoře ohrožených rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, nyní je zapojena do projektu „Spolu k podpoře rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, které se zaměřují na transformaci a nové přístupy v práci OSPOD. Zabývá se i vybranými pedagogickými aspekty náhradní rodinné péče, které mohou významně ovlivnit její průběh.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.