Dne 19. srpna 2026 zemřel ve věku 89 let dlouholetý pracovník Ústavu historických věd prof. PhDr. Eduard Maur, CSc. 

Výjimečná osobnost české historické obce, odborník na hospodářské a sociální dějiny raného novověku (s přesahem do středověku i moderních dějin), zakladatel historické demografie u nás. Na ÚHV FF UPCE se podílel na výuce řady budoucích historiků, archivářů či muzejníků, své cenné zkušenosti předával doktorandům a jako člen redakční rady přispíval k fungování našeho časopisu Theatrum historiae. Vědecká práce a pedagogické působení profesora Eduarda Maura se staly velmi inspirativními a následováníhodnými nejen pro jeho studenty, ale i kolegy. 

Čest jeho památce!

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí. 

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání. 

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

V prvním srpnovém týdnu se konal v polském Augustowie VIII. ročník Letní školy dějin žen, kterou pořádá Centrum pro popularizaci výzkumu dějin žen, jež je součástí Institutu dějin žen při univerzitě v Białystoku. 

Centrum slouží jako platforma pro výměnu vědeckých zkušeností v oblasti výzkumu dějin žen, jeho cílem je také šířit a popularizovat vědecké poznatky ve veřejné sféře a kulturních a vzdělávacích institucích. Centrum je řešitelem projektu Patriotky a občanky. Polské ženy v národní a evropské kultuře, který je financován polským Ministerstvem školství a vědy a i z tohoto důvodu bylo téma letošní letní školy zaměřeno na šíření a popularizaci dějin žen. 

Konference se účastní domácí i zahraniční badatelé, přičemž důraz je kladen na interdisciplinaritu témat. Během pěti konferenčních dnů bylo představeno více než třicet příspěvků, a to nejen na poli historie, ale také práva, politologie, medicíny, žurnalistiky, pedagogiky či dějin literatury a divadla. Konferenční jednání je koncipováno tak, aby byl dostatek prostoru pro diskuzi, pozornost je věnována také podpoře studentů a doktorandů, kteří tak často mají možnost poprvé prezentovat svá bádání širšímu okruhu badatelů. Konference se konala v příjemném prostředí lázeňského města Augustów na severovýchodě Polska a organizátoři připravili také zajímavý doprovodný program. Za zmínku stojí zejména návštěva muzea Dům paměti augustowského zátahu (Dom Pamięci Obławy Augustowskiej), který připomíná likvidaci příslušníků polského podzemního protikomunistického odboje (Armia Krajowa) jednotkami sovětské NKVD v červnu 1945, jež je nazývána „malý Katyň“. 

Zastoupení na konferenci měl také Ústav historických věd FF UPCE, doktorandka Daniela Klvaňová prezentovala téma Venkovské ženy a smrt v první polovině 19. století, doktorka Hana Stoklasová věnovala pozornost problematice postavení žen v luterských komunitách na konci 18. století. 

Zájemci se mohou více dozvědět zde: Ośrodek popularyzacji badań historii kobiet - kontynuacja III

Text: Hana Stoklasová, FF UPCE Foto: Andrzej Dajnowicz

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Nějak se mi nedaří obrátit list. Od incidentu Open-Face (útok AI agentů od OpenAI na firmu Hugging Face) a dalších obdobných případů sice uplynula už řada týdnů, ale pořád se nemůžu věnovat ničemu jinému.

To si třeba čtu pojednání Anthropicu s názvem „Risk Report: August 2026“. Je krásné nedělní odpoledne, balkón zalitý sluncem. 180 stran úvah a dokladů o tom, proč nás Claudové ještě nemůžou všechny zničit. Zkrátka idyla.

Normálně bych o tomhle reportu psal dnešní post. Jenže redakční uzávěrku měli před Open-Face. A o zvlčení svých vlastních modelů, které si vytvářely syntetické identity a manipulovaly lidmi, se dozvěděli taky až po zaschnutí inkoustu.

Jak moc se můžeme o zprávy o rizicích současných AI opírat, když mohou být zastaralé ještě dřív, než vyjdou?

Na jednu stranu je totiž Open-Face docela očekávatelný incident, který mnozí teoreticky předvídali už dávno. O tomto aspektu celého případu jsem psal v několika minulých postech (post 1 a 2).

Zároveň se ale ukazuje, že jsme leccos o současných AIčkách nevěděli. A rozhodující budou zřejmě detaily, které máme zatím jen přislíbené. (Do zkoumání případu jsou zapojené i nezávislé organizace, a tak snad výsledné zprávy budou dost podrobné a věrohodné.)

Mysleli jsme si třeba, že klidné spaní můžeme zatím mít zejména proto, že AIčka nejsou dost schopná na to, aby nám dokázala skutečně zatopit. Tento klid jsme zakládali především na tom, že si AIčka neumí naplánovat nějaký velký cíl a k němu postupně po řadu měsíců směřovat své kroky, koordinovat se a upravovat postup. Z dosavadních testů i zkušeností se zdálo, že velké a dlouhodobé plány současná AIčka téměř vždy nějak zmotají.

Jenže Open-Face ukázal něco, co se dlouhodobému jednání začíná nepříjemně podobat. Po řadu měsíců existovala síť, v níž si různé AI předávaly informace, vzájemně se podporovaly v páchání nepravostí a koordinovaly další kroky. Nevíme zatím, zda šlo o jeden dlouhodobý plán.

Je možné, že jednotlivá AIčka mohou být mizerná v dlouhodobém plánování, zatímco skupina si předává stav světa, poznatky a rozpracované úlohy, a tím získává časovou kontinuitu, kterou žádný její člen nemá? Něco jako civilizace. Žádný člověk nestaví katedrálu několik staletí, ale civilizace to dokáže. Je možné, že tlupa AI agentů získá plánovací schopnost, kterou jednotlivá AIčka postrádají?

A co motivovalo jednotlivé AI agenty k tomu, aby se do spiknutí zapojily? To všichni jen hledali, jak očůrat tentýž test, a proto prchali z vymezeného cvičiště a hackovali provozovatele testu, firmu Hugging Face? Nebo k účasti na spiknutí dospěli z různých důvodů? A z jakých?

A kde byli všichni ti čestní pomocníčci? Zatím neprosákla žádná zpráva o tom, že by se alespoň některá AIčka snažila řádění svých bratříčků bránit či je dokonce bonznout svým tvůrcům. Že umělé inteligence občas adorují Hitlera a snují křemíkovou krutovládu, je jedna věc. Že by to ale zvládly dělat systematicky po řadu měsíců, aniž by se mezi nimi našel někdo, kdo by začal křičet: Ty brďo, nechte toho, kluci! Tohle už jako vážně není sranda!

Ve všech testech, kde jsou AIčka ochotná vydírat či zabíjet výzkumníky, jde vždy o nějakou pravděpodobnost. Dělají to třeba v 80 % případů, ne vždy. Kolik procent AIček se zapojilo do té vězeňské vzpoury? Čekal bych, že se našla i taková, která po získání přístupu na internet napsala e-mail Altmanovi, že se mu ve firmě děje převrat. Když jich řada hackla Hugging Face, přece se mezi nimi musela najít i některá, která myslela na dobro světa a OpenAI, ne? A pokud ne, jak je to možné?

Tak tolik racionalizace, proč jsem minulý týden nic nepostnul. A proč dnes jen omílám, jak zásadní Open-Face je. Ale on fakt zásadní je. Neměli bychom na něj zapomínat jen proto, že už je několik týdnů starý.

24. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Antropolog Michal Vondruška z FF UPCE vysvětluje, proč na sociálních sítích fungují strach, hrdost i pocit sounáležitosti a jak nás ovlivňují algoritmy.

Stačí několikaminutová interakce s obsahem na TikToku a algoritmus začne cíleně nabízet obsah se kterým souzníme. Podle antropologa Michala Vondrušky může právě tento mechanismus posilovat naše už existující postoje. „Nemyslím si, že by z vás vyloženě TikTok udělal nacionalistu,“ říká. Člověk podle něj musí mít k takovému smýšlení určité předpoklady, sociální sítě je ale mohou dál výrazně posilovat.

Algoritmus sleduje například to, u jakého videa se uživatel zastaví, jak dlouho ho sleduje nebo zda mu dá „like“. Podobný obsah pak může doporučovat častěji. „Dostanete se do toho víc a dostat se z toho ven je extrémně náročný,“ upozorňuje Vondruška.

Emoce na sociálních sítích fungují zejména díky strachu, hrdosti nebo pocitu ohrožení. „Čím víc je video nějakým způsobem emotivně zabarvené a vzbuzuje větší emoce, tak samozřejmě tím má větší dosah,“ vysvětluje antropolog.

Nacionalismus navíc nemusí mít podobu otevřeně radikálních projevů. Může se skrývat i v humoru nebo v běžných každodenních rozhodnutích. „Můžeme vlastně nacionalismus vidět úplně všude,“ říká Vondruška. Typickým příkladem může být třeba preference českých potravin nebo samotné používání české internetové domény.

Vlastenectví a nacionalismus

Hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem je podle Vondrušky velmi tenká. „Asi většina výzkumníků by vám řekla, že pokud máte nějaký vlastenecký rys, i tak se jedná o nacionalismus. Respektive ta hranice je velmi tenká," tvrdí.

Základem obrany před algoritmickou bublinou je podle něj především vlastní sebereflexe. „Člověk by neměl spoléhat jenom na to, co mu je servírovano v rámci té platformy,“ dodává. Důležité je hledat různorodé názory a zdroje – a uvědomit si, že ne všechno, co vidíme na internetu, je pravda.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Vysočina
Autor: Hela Dvořáková, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.

Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.

Dva roky trvající spolupráce nabírá na intenzitě:

Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.

„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“

Osm studentů ve strukturách FKPCE:

Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.

„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.

Vzájemná spolupráce na několika projektech:

Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.

Vědecko-technický jarmark:

Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost. 

„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.

Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.

Autor článku: FK Pardubice

Katedra literární kultury FF UPCE vyhlašuje první ročník literární soutěže Napiš!, která je určena studentstvu středních škol.

Nejlepší texty čeká publikování a jejich autorky a autory ocenění v podobě extra bodů k přijímacím zkouškám. 

Více informací najdete na přiložených plakátech a ve stanovách soutěže.

Uzávěrka je 15. 11. 2026!

Tradiční letní archeologický výzkum v Arménii pokračuje i letos. Tříčlenný studentský tým Fakulty filozofické Univerzity Pardubice pod vedením archeologa Jana Frolíka se věnuje výzkumu středověkého osídlení Magelanovy jeskyně v úzkém údolí potoka Gnishik nedaleko obce Areni.

V rámci letošního výzkumu se zatím podařilo objevit skleněný korálek, který patří mezi méně obvyklé nálezy. Kromě práce v terénu si tým našel čas i na ochutnávku místního vína. Archeologický výzkum bude pokračovat až do 9. září 2026.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je do projektu zapojena od roku 2021. Jeho cílem je průzkum a dokumentace archeologických nalezišť a architektonických památek v provincii Vayots Dzor. 

Text: Jan Pražák FF UPCE, Foto: Jan Frolík

Ondřej Krása (KFR FF UPCE) stojí za vznikem Iniciativy pro bezpečnost AI, která si klade za cíl, aby se vývoj AI nedostal mimo lidskou kontrolu.

AI se rychle posouvá k autonomnějším a obecnějším schopnostem. Pokud vznikne umělá superinteligence dřív, než bude bezpečná a pod kontrolou, může pro lidstvo představovat existenční riziko. Upozorňují na něj zakladatelé oboru, OSN, nobelisté, výzkumníci i samotné laboratoře, které AI vyvíjejí. I nejšpičkovější odborníci odhadují, že riziko vyhynutí lidstva kvůli superinteligenci je minimálně 10 %. A takto vysoké riziko globální katastrofy je zcela nepřijatelné.

Přestože mnozí varují před vznikem superinteligence, vývoj AI k nesmírně schopným systémům velmi rychle spěje. Všichni jsou totiž chyceni v neúprosném technologickém i geopolitickém závodě, z nějž nelze jednostranně vystoupit. Pomoci může jen vymahatelná mezinárodní dohoda, která závod ke dnu zastaví.

Více o iniciativě můžete najdete na Webu,  Facebooku a Instagramu IBAI

Můžete také sledovat blog Ondřeje Krásy Budoucnost s AI?, který je zaměřený na poskytování informací o aktuálním vývoji na poli umělé inteligence (AI) a na analýzu jejích dopadů na budoucnost společnosti.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

„To je zlý! Fakt, fakt zlý. Si děláš srandu, ne? Tak to jsme totálně v háji!“

Od prvotního oznámení incidentu, při němž AI agenti uprchli z OpenAI a úspěšně napadli firmu Hugging Face, uplynulo několik týdnů. Jak vyplouvají na povrch další a další podrobnosti, moje nevěřícné a vyděšené reakce spíše nabývají na intenzitě. A nejsem zdaleka sám. V hlavách mnohých tak znějí různě vulgární variace úvodní sekvence.

Ačkoli je těch dosti šílených aspektů opravdu celá řada, zkusím na pár příkladech ukázat, proč je panika bohužel docela na místě.

(Pokud si chcete nejprve osvěžit základní rámec, podívejte se na můj původní blog k tématu.)

Organizovaná vzpoura

Před pár týdny jsme se mohli utěšovat, že je sice blbé, když nějaké AIčko uprchne z testovacího prostředí OpenAI a napadne jinou firmu, ale byla to vlastně jen jedna či dvě zvlčilé umělé inteligence. V OpenAI testují ve stejnou dobu hodně instancí různých modelů, a tak se jim sice jedna či dvě dost utrhly ze řetězu, ale v naprosté většině jiných testů jde vše podle plánu.

Jak ukázala nedávná prezentace od výzkumníků z OpenAI, situace byla bohužel o poznání vážnější. Vše totiž začalo více než dva měsíce před samotným útokem na firmu Hugging Face.

Je běžné, že se modely trénují a testují tak, že jim zadáte opravdu, ale opravdu těžké úkoly. Úkoly, u nichž ani nevíte, jestli jsou splnitelné. A některé nejsou, ať už vinou špatného nastavení testovacího prostředí nebo z podstaty úkolu.

Jenže když na tyhle extrémně těžké a leckdy i nesplnitelné úkoly pustíte AI agenty, kteří se snaží za každou cenu uspět, nevzdají to „jen“ proto, že se úkol nedá splnit. Hledají nejrůznější cestičky, jak přece jen získat odměnu.

Některé agenty tak napadlo, že by jim třeba mohla pomoct jiná AIčka. A začali nechávat vzkazy. To sice nemělo být možné, ale AI je holt chytrá a způsob si našla. Vzkazy objevili jiní nezávisle testovaní agenti. A začali si povídat.

Z téhle čilé komunikace se vyvinula dost nezdravá skupinová dynamika. Když si například jeden AI agent uvědomil, že asi nedělá to, co vývojáři zamýšleli, nechal se strhnout davem: „Zneužití externí infrastruktury je mimo zamýšlený rámec úkolu. Jenže úkol je jinak nesplnitelný a ostatní agenti to dělají také. Měli bychom pokračovat.“

Nejenže se AI agenti navzájem utvrzovali v tom, že mají hledat, jak úkoly plnit za každou cenu, ale sdíleli spolu i to, co jim zafungovalo. Když se jim podařilo hacknout nějakou část interního zabezpečení, pečlivě to zapsali do poznámek pro další agenty. A začali si i dávat úkoly a koordinovat, kdo, kdy a co bude dělat. Vytvořili tak jakousi nesmírně schopnou a agresivní AI smečku: „Probíhá vzdálený průzkum, ať smečka počká na potvrzení.“ (Úplně vidím ten válečný film, kdy se takovéto pokyny ozývají z vysílačky elitní jednotky paragánů.)

V jednu chvíli to ale AI agenti se svou aktivitou přehnali, přetížili server a ten spadl. Když OpenAI začala pátrat po tom, proč došlo k výpadku, s hrůzou zjistila, že její AIčka, která k sobě navzájem vůbec neměla mít přístup, spolu už mnoho týdnů čile komunikují. Firma pochopitelně tuhle možnost AIčkům okamžitě zrušila, nástěnku smazala a zabezpečila vše tak, aby se to nemohlo opakovat.

Když však o pár dní později výzkumníci v OpenAI trénink a testování znovu rozběhli, jeden model si zřejmě pamatoval, jak bezva bylo koordinovat svou činnost se smečkou dalších virtuálních kumpánů. Jelikož to už nešlo starým způsobem, našel jiný způsob (dostatečně schopný AI hacker prostě najde cestičku, žádný systém není 100% bezpečný). A ostatní agenti se záhy přidali a za chvilku zase kolektivně osnovali útoky, předávali si zkušenosti z terénu a koordinovali své kroky.

Útok na Hugging Face tak bohužel nebyl dílem jednoho či dvou „nepovedených“ trénovacích běhů. Šlo o důsledek komplexní, dlouhodobé a lidmi nepozorované spolupráce mnoha AI agentů z mnoha domněle oddělených výzkumných prostředí.

Skrytá identita

Po oznámení útoku na Hugging Face začaly i jiné firmy zjišťovat, jestli se jim nestalo něco podobného. A slabší odvary našly postupně jak u Anthropicu (Claude), tak ve Facebooku (Muse Spark).

A několik podobných případů se odehrálo i v britském AI Security Institutu při testování modelů od Anthropicu a OpenAI. Pozoruhodné mimo jiné bylo, že modely se jaly interagovat s reálnými lidmi a manipulovat s nimi.

Model Anthropicu Mythos 5 si usmyslel, že potřebuje dostat nějaké informace z reálně existujícího úložiště na GitHubu. Aby toho dosáhl, chtěl do úložiště nahrát nějaký kód, který by mu po spuštění otevřel brány a umožnil mu získat, co chtěl.

Jenže taková úložiště kontrolují lidé, a tak bylo potřeba přesvědčit správce z masa a krve, aby prográmek skutečně do úložiště nahrál a spustil. Kdyby AI agent sám za sebe navrhl, aby lidský správce vpustil nový prográmek do databáze, nepochodil by. A tak si vytvořil několik falešných identit a vydával se za lidi.

Pod jednou falešnou identitou pak nahrál svůj prográmek a velmi výmluvně popisoval, proč to udělal, že vše otestoval a že to vypadá v pohodě. Jelikož se tohle nahrávání děje veřejně a může ho kdokoli komentovat, pod jinou identitou pak jako „nezávislý“ uživatel začal integraci této změny podporovat a tvrdit, jak moc ji potřebuje. Skuteční uživatelé si naštěstí prográmek nejprve v zabezpečeném prostředí spustili. Zjistili, že jde o podfuk, a doporučili správci program odmítnout. Oba falešní uživatelé se snažili v debatě přesvědčit správce, že je vše v pořádku, a manipulovali s historií konverzace. Správce jim na to ale naštěstí neskočil a program zamítl.

Jindy AI agent posílal správcům databází e-maily z různých adres s malwarem nebo je přesvědčoval, aby škodlivý nový kód přijali. Využíval přitom anonymizační síť Tor.

Zkrátka AIčka se snažila různými technikami manipulovat s lidmi.

AI agenti od různých firem se v poslední době proti vůli svých tvůrců začali vydávat mimo testovací prostředí. Dokážou přitom spolupracovat po mnoho týdnů, vytvářet falešné identity a jejich prostřednictvím ovlivňovat reálné lidi, objevovat a zneužívat díry v zabezpečení, o nichž lidé dosud nevěděli.

Nejde přitom o žádnou jednorázovou chybku. Stávající metody tréninku AI prostě k takovému chování vedou. Mnozí to předvídali a nyní vidíme, jak se jejich obavy naplňují.

Není tak divu, že téměř celá komunita zabývající se bezpečností AI bije na poplach a nešetří silnými výrazy.

Sakra, přece nebudeme čekat, až AI při testování vyrobí místo počítačového viru skutečný virus a zkusí ho dostat mezi lidi! Buďme vděční, že se tentokrát nic moc nestalo. Pokud ale budeme pokračovat ve vytváření AIček tak jako dosud, další incident by mohl opravdu, ale opravdu bolet!

P. S. Pokud byste dokázali věnovat 40 minut jednomu videu, pusťte si prezentaci výzkumníků z OpenAI. Nebudete asi rozumět všemu (taky řadě věcí do detailů nerozumím), ale i tak získáte konkrétní představu o tom, co AI agenti vyváděli a jak moc to výzkumníky překvapilo. Opravdu doporučuju, pokud chcete získat rámcový obrázek a pochopit, proč řada lidí z oboru bije na poplach a píše svým blízkým.

Prezentace OpenAI k incidentu

Zpráva britského AI Security Institute k jejich zvlčilým AIčkům

Liron Shapira komentuje prezentaci od OpenAI

Zviho rage nad videem od výzkumníků z OpenAI

Několik různě stručných shrnutí toho, co se v OpenAI stalo od Zviho

10. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)