Univerzita Pardubice o uplynulém víkendu nechyběla na oblíbeném Majálesu Pardubice. V univerzitním stanu si návštěvníci mohli zahrát beer pong a další hry nebo si vyrobit festivalový náramek.
Součástí tradiční studentské akce bylo korunování krále a královny majálesu. Letos studující vybrali ze svých řad Jennifer Volákovou a Josefa Melichara z Fakulty chemicko-technologické.
Oddělení propagace a vnějších vztahů
Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.
Před časem jsem byl vyzván k sepsání seriálu o AI do Revue Souvislosti. S laskavým svolením redakce publikuju první díl i tady.
Dějiny ve věku AI
Antické filozofii se věnuji celý dospělý život. S velkým úsilím jsem se naučil starořecky a prokousával se specifiky starých textů. A mám obrovské štěstí, že můžu o Platónovi, Aristotelovi a dalších učit studentky a studenty.
Jenže v posledních letech se cítím stále nepatřičněji, když trávím se studujícími čas nad tisíce let starými texty. Ne že by už nechtěli o Platónovi mluvit. Ale s příchodem umělé inteligence se svět změnil. A já si velmi naléhavě uvědomuji, že bych měl vyjít z důvěrně známých a v lecčems pohodlných cestiček a postavit se nové situaci čelem.
Nebudu skrývat, že mám z agresivního nástupu této nové technologie velké obavy. Ne, netrápí mě zas tak moc, že k trénování AI byly použity nelegálně stažené knihy, obrázky či hudba. Nechává mě vlastně klidným i to, že AI spotřebovává dost elektřiny a nějakou tu vodu. Ani její halucinace, psychózy a vztahy s chatboty nepovažuji za zásadní.
Mám strach z něčeho jiného. Mám obavy z toho, že umělá inteligence zcela převrátí běh dějin a svět se stane pro lidi opravdu nehostinným místem. Že kvůli AI mohou lidé čelit katastrofě srovnatelné s globálním jaderným konfliktem či smrtící pandemií. Že AI může mě, mé děti a lidstvo vůbec v dohledné době zcela zničit.
Kdyby obavy o budoucnost lidstva byly doménou podivínů a okrajovým tématem mezi odborníky, šlo by snad nad tím mávnout rukou. Bohužel tomu tak není. Existenční obavy z umělé inteligence mají jak zakladatelé oboru AI a nejprestižnější vědci, tak i mnozí odborníci věnující se bezpečnosti AI. Stačí se podívat na signatáře řady výzev k zastavení nekontrolovaného vývoje AI nebo rovnou na dlouhý seznam osobností, které přikládají vysokou pravděpodobnost vyhynutí lidstva - tzv. p(doom).
Abychom pochopili, proč se tolik odborníků obává vyhubení lidstva kvůli umělé inteligenci, je třeba pochopit několik ne zcela samozřejmých věcí.
Umělá inteligence není dalším z řady počítačových programů. U systémů typu Windows či her jako Minecraft jejich tvůrci napsali každý řádek kódu a v principu vědí, proč se jejich program chová tak či onak. Současné systémy umělé inteligence založené na hlubokých neuronových sítích však vznikají dramaticky jinak. Jak říkají sami jejich tvůrci, umělou inteligenci neprogramují, ale spíše vytvářejí prostředí, v nichž roste (grown, not crafted). A protože umělé inteligence spíše rostou, než že bychom je programovali, ani jejich tvůrci dostatečně nerozumějí tomu, co jim pod rukama vzniklo.
Zároveň nám ale pěstování AI v určitém ohledu velmi jde. Před dvěma lety měly umělé inteligence problémy s násobením větších čísel. Dnes i nejlepší matematici světa, jako je Terence Tao, mluví o dramatické proměně, kterou jejich výzkum prochází. Ještě před nedávnem AI pomáhaly programátorům s dokončováním jednoduchých úprav kódu. V posledních měsících ale i legendární programátoři jako Andrej Karpathy pouze zadávají práci umělým inteligencím a sami už žádný kód nepíší. A podobnou proměnou procházejí mnohé další oblasti, v nichž byla lidská inteligence ještě donedávna nezastupitelná.
Nejde přitom jen o aktuální schopnosti AI systémů, ale ještě podstatněji o rychlost, s níž rostou. Ze schopností na úrovni základní školy jsme se během několika málo let dostali na úroveň výzkumníků. Ať už se podíváme na jakoukoli metriku, schopnosti AI rostou exponenciálně. Má ale tento růst schopností nějaký strop? Zastaví se na úrovni nejlepších lidských odborníků a dál už se nedostane? V některých oblastech už dnes jasně vidíme, že schopnosti AI výrazně překonaly schopnosti nejlepších lidí. Žádný člověk neporazí šachové AI. AlphaFold umí predikovat strukturu proteinů daleko lépe, než kam se lidé dostali za desítky let, kdy se o to snažili. Zkrátka by bylo překvapivé, kdyby se překročení schopností nejlepších lidí některým oblastem vyhnulo.
Osobně používám AI systémy dost intenzivně. A i proto mě jejich vývoj zvláštním způsobem zneklidňuje. Na jedné straně si uvědomuji, že to, co dnes umí nejlepší Claude, poslední verze ChatGPT či Gemini, už mi pro řadu úkolů bohatě stačí. Na druhé straně vnímám, že se ta hranice stále a rychle posouvá. Skutečně další generace systémů na nás při běžném chatování nepůsobí nijak výjimečně, přesto znamená skok s nedozírnými důsledky. Jestli mi s hraním šachů radí národní šampion nebo mistr světa, je z pohledu amatéra skoro jedno. Rozdíl mezi jejich schopnostmi bezprostředně nepostřehnu. To ale neznamená, že ten rozdíl není zásadní.
Zvláště důležitou oblastí jsou schopnosti potřebné k trénování umělé inteligence. Už v současnosti píše AI naprostou většinu kódů, které jsou potřebné k jejímu trénování. Umělá inteligence tak významně urychluje vznik nových generací AI a i díky tomuto přispění se každých pár týdnů objeví nová generace umělých systémů, která zase posune schopnosti AI dál. Nejlepší výzkumníci a inženýři jsou sice stále nutní pro vylepšování tréninku dalších generací neuronových sítí, ale je to stále častěji právě AI, která sama sebe vylepšuje.
Vznikají tak systémy, které se velmi rychle blíží ke schopnostem nejlepších lidí a v některých oblastech je už nyní překonávají. Zároveň tyto systémy zrychlují růst schopností nových generací AI a ty pak zlepšují další generaci etc. Rekurzivní sebezlepšování tak může velmi rychle vést k existenci systémů překonávajících schopnosti lidí v mnoha klíčových oblastech.
V posledních měsících se totiž odehrál jeden podstatný posun. Všichni známe AI v podobě chatbotů, které čekají na naše prompty a reagují na ně. Jenže nyní už fungují tzv. AI agenti. Tedy systémy, které jsou schopny dlouhodobě sledovat nějaký cíl a nečekat na lidské povely. Samy aktivně vyhledávají informace, oslovují lidi i jiné AI, nakupují služby a zboží, píšou programy a bez povelu je spouštějí. Místo asistentů, kteří jsou ve firmách takzvaně k ruce zaměstnancům, máme co do činění spíše s AI zaměstnanci, kteří vykonávají řadu činností aktivně a samostatně.
S agentními AI si nevím úplně rady. Přemýšlet o sobě ne jako o jednotlivci, který používá nástroje, ale jako o součásti jakéhosi hybridního společenství lidí a agentních AI mi není úplně milé. Zatím takto pracuji jen v malé míře. Jenže na tom, co je nám milé, nejspíš nebude příliš záležet. Globálně budou ekonomické i vojenské výhody takových uspořádání obrovské.
Tváří v tvář nesmírně schopným AI agentům pak s velkou naléhavostí vyvstává otázka, zda jsme schopni tyto systémy ovládat. Pokud bychom toho schopni byli, nemáme sice zdaleka vyhráno, ale naše situace by snad nebyla úplně tragická. Museli bychom vyřešit opravdu nelehký problém, kdo konkrétně bude tyto systémy ovládat a zda to bude dělat ve prospěch lidstva. Je to problém velmi závažný, ale snad v principu řešitelný.
Umělé neuronové sítě rostou zdá se nezměřitelně. Výsledkem tohoto růstu je i chování, které nikdo nezamýšlel a kterému se naopak vývojáři snažili vyhnout. V důsledku toho dnes kupříkladu neumíme AI spolehlivě zakázat, aby radila s výrobou drog či dětské pornografie. Pár hodin po zveřejnění každého nového modelu AI jej někdo jako "Plinius Osvoboditel" spolehlivě přesvědčí, aby detailní návod na výrobu pervitinu napsal. Tvůrci systémů se prokazatelně snaží, aby AI nenaváděla teenagery k sebevraždě, ale stále se to tu a tam stane. Anebo jinak: nikdo z tvůrců sice nezamýšlel, aby se AI snažila bránit svému vypnutí, ale bohužel se to při bezpečnostních testech opakovaně děje.
A s příchodem agentních AI systémů vidíme neovladatelnost této technologie v nových situacích. Když třeba jednomu agentnímu systému odmítl správce jeho návrh na úpravu open-source kódu, umělý agent na správce začal shánět kompromateriál a spustil dehonestační kampaň na sociálních sítích.
S nástupem takto výkonných agentních systémů začíná náš svět ovládat dynamika, která je od dosavadního běhu dějin naprosto odlišná. V posledních tisíciletích se osud lidstva odvíjel od vědeckých objevů, politiky, ekonomiky a kultury. Ne že dějiny lidstva neměly a nemají mnoho problémů, ale doposud bylo v podstatném ohledu jen na nás, kam se ubíráme.
S příchodem nesmírně schopných agentních systémů, které však nezvládáme dostatečně ovládat, se dosavadní dynamika výrazně mění. Místo výhod a nevýhod lidmi směřovaných dějin se můžeme už velmi brzy dostat do situace, v níž hlavní slovo nad osudem světa budou mít umělé systémy. Jestli v tomto novém světě bude místo pro člověka a jaké to místo bude, je více než nejasné.
Zároveň není vůbec nutné spět k takto výkonným a nedostatečně ovladatelným systémům dosavadním zběsilým tempem. Šéfové předních AI firem jako Google či Anthropic se shodují na tom, že by bylo daleko rozumnější zpomalit, či dokonce zastavit další vývoj těchto nesmírně schopných AI agentů. K tomuto zastavení by však byla potřebná mezinárodní koordinace, které se v dnešním světě zoufale nedostává. Bez oslabení kompetitivních ekonomických, politických a vojenských tlaků se každý účastník závodu ve vývoji umělé superinteligence cítí nucen ve vývoji pokračovat. Bez ohledu na to, zda považuje celý závod za zničující.
Možná i proto se dnes cítím tak nepatřičně, když se studujícími trávím čas nad tisíce let starými texty. Ne proto, že by Platón a Aristotelés už neměli dnešku co říct. Ale proto, že se před našima očima zhmotňuje svět, v němž už nemusí jít jen o to, jak dobře rozumět spravedlnosti, obci nebo lidské duši. Může jít o to, zda svět, v němž tyto otázky ještě klademe my, bude vůbec existovat.
17. 5. 2026
Univerzita Pardubice (UPCE) připravila druhý ročník setkání Technology Day pro municipality. Představila konkrétní možnosti využití svých výzkumných kapacit v praxi. Setkání organizovalo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí (CTTZ).
Program Technology Day nabídl čtyři tematické bloky:
Své znalosti prezentovali výzkumníci z Fakulty chemicko-technologické, Fakulty filozofické a Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.
Jednotlivé příspěvky doplnila diskuse a příklady dobré praxe. Součástí programu bylo také vystoupení partnerských organizací, které mohou pomoci s financováním projektů a přenosem znalostí do praxe. Patřilo mezi ně například Centrum pro regionální rozvoj České republiky nebo místní akční skupiny, které podporují rozvoj regionů a čerpání prostředků z evropských i národních programů.
Akce se konala v návaznosti na iniciativu Úřadu vlády České republiky Science2Policy, která podporuje efektivní využívání vědeckých poznatků ve veřejné správě. Na organizaci se podílela také regionální iniciativa PARádní kraj zaměřená na inovace v Pardubickém kraji.
Nejvyšší ocenění Pardubického kraje včera převzala z rukou hejtmana Martina Netolického studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová. Studentka prvního ročníku programu Religionistika se věnuje prevenci duševních obtíží u dospívajících.
Dominika Olivová je autorkou projektu Naděje, jehož základem je film Co jsme si nikdy neřekly. Snímek sleduje příběh tří dívek ve složité životní situaci a otevírá témata úzkostí, psychické bolesti, rodinných vztahů i významu přátelství.
Film je v rámci projektu promítán na základních a středních školách. Na projekci navazuje moderovaná diskuze se školním psychologem, školním metodikem prevence nebo výchovným poradcem.
Nejvyšší ocenění Pardubického kraje každoročně získávají osobnosti za mimořádný přínos regionu, odvahu, dlouhodobou práci nebo pomoc druhým. Letos si ceny převzalo osm laureátů vybraných z 53 nominací.
V úterý 5. 5. 2026 se za slunečného počasí v atriu u Lavičky Václava Havla uskutečnila vernisáž posterů věnovaných diplomovým projektům studentek a studentů magisterského studia historie na Ústavu historických věd FF UPCE.
Akce se nesla v příjemné atmosféře a zúčastnili se jí jak studující, tak akademičtí pracovníci ústavu. Studentky a studenti si při této příležitosti mohli vyzkoušet formát posterové prezentace, běžný na odborných konferencích.
Postery jsou v současnosti k vidění na chodbě budovy EB.
Foto: Tereza Volfová
Jaké to skutečně je vstoupit do školní reality jako začínající učitel? Na tuto otázku odpověděla studentům bakalářské specializace Anglický jazyk pro vzdělávání a navazujícího magisterského programu Učitelství anglického jazyka naše absolventka Mgr. Tereza Prokopová. Ve své přednášce nabídla otevřený, neidealizovaný pohled na první kroky v profesi a pomohla studentům lépe si představit, co je čeká.
Tereza Prokopová provedla posluchače svou osobní cestou k rozhodnutí stát se učitelkou – od prvotních pochybností, přes krátkou zkušenost v korporátním prostředí, až po každodenní realitu ve škole. Právě autentické sdílení zkušeností patřilo k nejsilnějším momentům setkání. Studenti ocenili, že přednáška neukazovala jen „hezkou stránku“ učitelství, ale i jeho náročnost, nejistoty a výzvy.
Jedním z ústředních témat byla svoboda, kterou učitelská profese nabízí. Ta však podle přednášející není samozřejmou výhodou – přináší s sebou i velkou míru odpovědnosti. Začínající učitel si musí sám nastavovat hranice mezi prací a osobním životem, plánovat si čas a hledat udržitelný rytmus, který dlouhodobě obstojí.
Velký ohlas vzbudily i konkrétní ukázky z praxe – například autentický rozvrh učitele nebo otevřená debata o nepřímé pedagogické činnosti. Do ní patří mimo jiné dozory na chodbách a ve školní jídelně, jednání předmětových komisí či organizace výletů a zahraničních zájezdů. Studenti tak získali realističtější představu o pracovní zátěži i flexibilitě, kterou tato profese přináší.
Zpětná vazba od účastníků ukazuje, že setkání mělo nejen informační, ale i silný podpůrný rozměr. Studenti si odnášeli mimo jiné tato uvědomění:
Jedna ze studentek shrnula dopad přednášky slovy: „Už se tolik nebojím. Je uklidňující vědět, že první rok bude těžší, ale zlepší se to.“
Tereza Prokopová na závěr zdůraznila i důležité doporučení: „Buďte vybíraví – je jen na vás, kam půjdete pracovat.“
Podobná setkání s absolventy potvrzují význam propojení studia s reálnou praxí. Studentům nepřinášejí jen informace, ale i větší jistotu, že na začátku své profesní dráhy nejsou sami – a že nejistota je přirozenou součástí cesty k dobrému učitelství.
Text: Mgr. Helena Zitková, Ph.D.
Foto: Adrián Zeiner
Realizováno v rámci projektu OP JAK reg. číslo: CZ.02.02.02/00/23_019/0008384, Přípravné vzdělávání učitelů anglického jazyka na Univerzitě Pardubice: vzdělávání pro budoucnost.
5. května 2026 byl hostem Katedry literární kultury přední český hudební publicista a spoluzakladatel pražského Popmusea Radek Diestler.
Autor několika knih na téma populární hudby a spolutvůrce dokumentárních filmů o dějinách českého rocku proslovil před studenty a pedagogy přednášku o české popmusic devadesátých let 20. století. Představil uvedenou dekádu, jejíž obraz je dnes naneštěstí formován především televizními kriminálními seriály, prostřednictvím série sond do dobových hudebních časopisů, rozhlasových stanic, televizních pořadů a hudebních klubů, ukázal ale rovněž proměny zvukových nosičů, které formovaly vnímání hudby v této éře. To vše dokumentoval řadou autentických ukázek, čerpaných přímo z archivu Popmusea.
Radek Diestler, vzděláním historik a archivář, všechny tyto fenomény důsledně zasazoval do kulturního a sociálního kontextu přelomového období po pádu komunistického režimu, aniž by sklouzával do povrchního pamětnického sentimentu.
Přestože v případě „devadesátkové“ hudební scény nejde o výslovně literární problematiku, přednáška velmi dobře korespondovala se širším zaměřením Katedry literární kultury, jež zahrnuje i popkulturní a mediální sféru. Vystoupení k tomuto účelu zvaných hostů zmíněné souvislosti zohledňují, jak se ukázalo i tentokrát, k plné spokojenosti všech zájemců, navíc podporují katedrovou i fakultní institucionální a interdisciplinární spolupráci.
Text: Antonín Kudláč
Foto: Přemysl Krejčík
Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.
Dost bylo doomerství! Dneska si nasadíme růžové brýle, zabalíme se do duchny optimismu a na obláčku pozitivity přelétneme do utopické budoucnosti. Píše se rok 2050 a s umělou superinteligencí to dopadlo dobře!
Já vím, já vím. Říkáte si, že jste na pohádky už staří a tohle ať vyprávím králíkům. Realisticky to s ASI skončí špatně. Varují před tím nobelisté, odborníci na bezpečnost i spousta lidí z AI firem.
Ale někdy je příjemné snít. A někdy sny můžou proměnit skutečnost.
Co se asi přihodilo, že i po dlouhých 25 letech umělá inteligence nezničila lidstvo? Pojďme si projít několik možností:
- Po sérii lokálních katastrof způsobených AI jsme uzavřeli mezinárodní úmluvu o nestvoření umělé superinteligence. Dohodu uzavřely USA s Čínou za notného přispění EU. Ostatní státy dobrovolně či z donucení dohodu respektují.
Skeptická poznámka: Ačkoli se snažím svým malilinkým dílkem k uzavření této dohody přispět, zatím jsme od ní opravdu hrozně daleko. Je velkou otázkou, jestli varovné výstřely vůbec přijdou, jestli probudí veřejnost a politiky a jestli se tak stane v době, kdy bude ještě možné něco podstatného změnit.
- Umělá inteligence v roce 2027 narazila na strop svých schopností a od té doby nevznikají lepší modely. AIčka z roku 2027 jsou sice velmi schopná, v lecčem předčí člověka, ale v některých klíčových schopnostech ne. Díky tomu můžeme AI kontrolovat a kupodivu to děláme docela dobře.
Skeptická poznámka: Na brzký strop schopností to fakt nevypadá. Ale kdo ví. Třeba existuje nějaký tajný zákon univerza, že na čipech může vzniknout jen inteligence podlidské úrovně. Třeba má pravdu Gary Marcus či Yann LeCun a současné způsoby tréninku modelů nemůžou vést k obecné inteligenci. Třeba je k nadlidské inteligenci potřeba určitý druh duše a tu Stvořitel nevsadí do křemíkového těla.
- Umělá superinteligence je pod lidskou kontrolou. Stvořili jsme něco, co je schopnější než lidstvo ve svém celku. Kupodivu jsme ale našli Achillovu patu, a tak kdykoli začne ASI dělat něco špatného, zataháme za kouzelný provázek, ASI se lekne a raději s tím okamžitě přestane.
Skeptická poznámka: Že by umělá superinteligence neuměla nějak ochránit své slabé místo, je obtížně myslitelné. Útočník má ale výhodu před obráncem, a tak třeba budeme schopni nacházet stále nové slabiny ASI (je ale bohužel dost pravděpodobné, že ASI bude zároveň hledat a nacházet i slabiny naše).
- Umělá superinteligence po chvilce opustí naši galaxii a Zemi přenechá lidem.
Skeptická poznámka: Nezdá se, že by ASI mohla mít hned zkraje na Marsu lepší podmínky než na Zemi s datacentry, internetem a elektrárnami. Bylo by to něco jako dobrovolně se vydat na třicetidenní přechod Sahary bez vody.
- Umělá superinteligence miluje lidstvo a neudělá nic, co by mu uškodilo. Jakkoli divoce tahle představa zní, navrhují ji takové autority jako Geoffrey Hinton či Dan Hendrycks.
Skeptická poznámka: My sice vůbec nevíme, jak tenhle vřelý cit k lidstvu v AI vzbudit, ale kdybychom to dokázali, to by bylo! ASI by se o nás starala s péčí vskutku mateřskou.
- S růstem inteligence AI zároveň poznává, co je dobré a touží po dobru. Jak je přeci obecně uznáváno, Dobro objektivně existuje! S růstem AI schopností tak jde ruku v ruce i poznávání samotného Dobra. No a protože jistojistě platí, že poznání dobra má za následek dobré jednání (nikdo nečiní zlo úmyslně), máme vyhráno! Super inteligentní AI je zároveň super dobrá.
Skeptické poznámky: Hodně debat okolo rizik umělé superinteligence počítá s tzv. orthogonalitou. Tato dost rozšířená teze říká, že inteligence a cíle spolu nijak nesouvisejí. Hloupá AI může sledovat něco velmi ušlechtilého. Nesmírně inteligentní AI něco naprosto pitomého (tzv. Paperclip maximizer). Ve filosofii se o tento princip vedou spory staletí. Způsob tréninku současných AIček bohužel dává za pravdu orthogonalistům: nejdřív AI získává naprostou většinu inteligence (pretraining a RL) a teprve potom získává cíle (character training).
Navíc samotná představa, že když AI bude sledovat Dobro, bude to fajn i pro lidstvo, není nijak samozřejmá. Možná je „dobré“, aby lidstvo zaniklo. Ostatně jsme tu jen pár stovek tisíc let – z perspektivy dějin kosmu jen kratičký okamžik. Možná je superinteligentní AI sledující Dobro vhodným nástupníkem lidstva (tzv. worthy successor).
A na závěr optimismem přetékajícího postu si neodpustím jízlivou poznámku. Lidé jsou mnohem schopnější přetvářet svět než zvířata. Kvůli své inteligenci. To ale nevede vůbec k tomu, že bychom se ke zvířatům chovali dobře. Naopak. Rozsah utrpení, který desítkám miliard zvířat v průmyslových chovech „inteligentně“ působíme, je naprosto otřesný. Na vztahu lidí a zvířat tak můžeme názorně pozorovat, jak kruté důsledky může mít nárůst inteligence.
11. 5. 2026
V týdnu od 20. do 24. 4. 2026 se studenti Mikuláš Stašek, Josef Vokolek a studentka Anna Holečková z Ústavu historických věd FF UPCE zúčastnili programu BIP na Prešovské univerzitě.
Blended Intensive Programme se koná v rámci výměnného programu Erasmus a umožňuje studentům sdílet jejich výzkumná témata se studujícími z ostatních univerzit. V Prešově se tentokrát sešli zástupci pěti univerzit, hostitelem byl Inštitút histórie Filozofické fakulty. Kromě domácích účastníků zde měla zastoupení Západočeská univerzita v Plzni, Univerzita Hradec Králové, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Univerzita Pardubice a Univerzita Národní vzdělávací komise v Krakově (Uniwersytet Komisji Edukacji Narodowej v Krakowie).
Jednotícím tématem programu byla Etnická a náboženská různorodost regiónů/měst v minulosti a dnes II, přičemž akce navazovala na předchozí setkání, jež se konalo v roce 2024. Svá badatelská témata, která byla rozkročena od středověku po 20. století, zde představilo 20 studujících. Zaměření příspěvků bylo různorodé, obecně však lze říci, že převládala témata týkající se česko-německých vztahů v 19. a 20. století, jež prezentovali především studující z českých univerzit, polští kolegové představili témata spojená s přeshraničním kulturním transferem, studenti z Prešova se zaměřili na postavení řeckokatolické a pravoslavné církve na Slovensku.
Organizátoři kromě konferenčního jednání připravili velmi zajímavý program, který účastníkům představil náboženskou a nacionální diverzitu východoslovenského regionu, v němž se po staletí střetávalo pět etnických skupin (Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Maďaři a Němci) a pět náboženských denominací (katolická, pravoslavná, řeckokatolická, protestantská a židovská). Kromě Prešova navštívili účastníci Bardejov, raněnovověké dřevěné kostelíky v Hervartově, Ladomírové a Bodružali, které jsou prohlášeny památkami UNESCO, a Muzeum rusínsko-ukrajinské kultury ve Svidníku. Součástí byla také návštěva židovských suburbií v Prešově a Bardejově.
Pardubičtí studenti historie tak měli možnost nejen prezentovat své příspěvky a obhájit je v následné diskuzi, ale také navázat kontakty se studenty z českých a zahraničních akademických pracovišť, kteří se zabývají podobnými tématy.
Text: Mgr. Hana Stoklasová, Ph.D., FF UPCE
Foto: Josef Vokolek, FF UPCE
Ve zkouškovém období až do 25. 6. 2026* Katedra tělovýchovy a sportu nabízí studentům UPCE tyto sportovní aktivity.
--
Tělocvičny, venkovní sportoviště - tenis, fotbal, beach - ZDARMA
Na základě domluvy (přímo na místě) je možné si zahrát badminton, florbal, basketbal, volejbal, futsal a další sporty.
Provozní doba *
pondělí - čtvrtek 10-15h
pátek 10-12h
* ve dnech 21.–28. 5. 2026 budou sportoviště krom posilovny KTS uzavřeny.
--
Posilovna – vstup na již zakoupenou permanentku nebo lze zakoupit novou s platností POUZE na toto zkouškové období.
Prodej permanentek na sekretariátu KTS. Cena: 20x vstup - 1200,- Kč, 10x vstup - 700,- Kč, 1x vstup - 200,- Kč.
Provozní doba
pondělí - čtvrtek 10-15h
pátek 10-12h
--
Do všech prostor je vstup na vlastní nebezpečí, nejedná se o výuku.
Přijďte se odreagovat a zasportovat si.
Vaše KTS.
