Univerzita Pardubice přivítala arménského velvyslance Ashota Hovakimiana, který se zúčastnil mezinárodní konference Fakulty filozofické. Setkání se konalo u příležitosti desátého výročí spolupráce s Arménskou státní pedagogickou univerzitou Chačatura Abovjana. Odborníci z Česka a Arménie se věnovali inkluzivnímu vzdělávání, rané péči a podpoře rodin.

Konference s názvem 10 let česko-arménské akademické spolupráce v oblasti vzdělávání, sociální inkluze a podpory rodiny nabídla ohlédnutí za dosavadním partnerstvím obou institucí. Program zahrnoval také křest další společné odborné publikace Armenian and Czech families in the mirror of the current times (with the focus on families caring for disabled children) a zahájení fotografické výstavy.

Odpolední část patřila diskuzím o rané péči, podpoře rodin, inkluzivním vzdělávání, sociální práci a komunitních službách. Účastníci se zaměřili na jejich význam pro každodenní život i fungování vzdělávacích a sociálních služeb. V závěru se zabývali možnostmi dalšího rozvoje mezinárodní spolupráce vysokých škol, mimo jiné prostřednictvím programu Erasmus+.

Systematická spolupráce obou univerzit se rozvíjí od roku 2016. Jejím odborným základem jsou speciální pedagogika, podpora dětí se zdravotním postižením a jejich rodin a hledání cest k většímu zapojení lidí se specifickými potřebami do vzdělávání i společnosti. Společná setkání umožňují odborníkům porovnávat zkušenosti českého a arménského prostředí a diskutovat o přístupech využitelných v praxi.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je místem otevřené diskuse, svobodného myšlení a kritické reflexe společenského dění. Svoboda projevu, nezávislost médií a respekt k demokratickým principům patří k základním hodnotám, které jako akademická obec sdílíme a rozvíjíme.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice se proto připojuje k prohlášení Předsednictva České konference rektorů a vyjadřuje podporu studentkám a studentům, kteří se rozhodnou pokojnou cestou zapojit do studentských občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D.
děkan Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Sdílíme doporučení  Předsednictva České konference rektorů, jejímž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice, profesor Libor Čapek.

Předsednictvo České konference rektorů v souvislosti se studentskými aktivitami plánovanými na úterý dne 3. listopadu 2026 na podporu stávky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu a na úterý dne 10. listopadu 2026 formou happeningu na podporu nezávislosti veřejných médií a plnohodnotné parlamentní demokracie, připomíná své prohlášení ze dne 23. října 2026, v němž zdůraznilo význam nezávislého a předvídatelného financování České televize a Českého rozhlasu a vyjádřilo nesouhlas s postupem při legislativním projednávání tak důležité změny, jakou je změna financování obou hlavních médií veřejné služby.

Vysoké školy jsou přirozeným prostředím svobodné diskuse, kritického myšlení a občanské odpovědnosti. Je chvályhodné, že i současná generace mladých lidí není lhostejná k věcem veřejným. Plně proto respektujeme právo studentek a studentů vyjadřovat své názory a aktivně se zapojovat do veřejného dění, stejně tak jako jejich právo se těchto aktivit neúčastnit. Protest ve smyslu uplatnění shromažďovacího práva je legitimní součástí standardního fungování demokratického právního státu.

Předsednictvo České konference rektorů se proto obrací na vedení vysokých škol, děkanky a děkany fakult a jednotlivé vyučující s žádostí o maximální vstřícnost vůči studujícím, kteří se na základě své volby rozhodnou do pokojných občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 zapojit.

Doporučujeme, aby v případě potřeby a tam, kde to povaha výuky a příslušné studijní předpisy umožňují, byla studujícím nabídnuta možnost splnit studijní povinnosti spojené s jejich osobní účastí na výuce ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 v náhradním termínu či alternativní formou. Ostatní studijní povinnosti zůstávají tímto doporučením nedotčeny.

Alternativou pro možnou realizaci studentských aktivit dne 10. listopadu 2026 by případně mohlo být i vyhlášení děkanského či rektorského volna, pokud by se v rámci organizace výuky v semestru našel pro toto řešení volný prostor.

Smyslem tohoto doporučení není zasahovat do kompetencí vyučujících a garantů předmětů, ani nařizovat změny v organizaci výuky, ale podpořit hledání vzájemně přijatelného řešení, které umožní studentům zapojit se do občanských aktivit při zachování požadavků na řádné plnění studijních povinností.

V Praze dne 30. října 2026

Za Předsednictvo České konference rektorů

Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
předseda České konference rektorů​

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Jak se studuje na Univerzitě Pardubice a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Necelé dva roky píšu a v poslední době i natáčím víceméně každý týden zprávy o umělé inteligenci. Jenže čím dál častěji se mi píše obtížně. A rád bych dnes zkusil popsat, proč.

Důvody klamné a skutečné

Informovat o dění v AI bezpečnosti nebývá příliš povzbudivé. Děje se toho hodně, o tom žádná. A věci se vůbec nevyvíjejí dobrým směrem. Pro zprávy o nebezpečnosti této technologie by tak měla být zlatá doba.

Jenže o čem a jak psát? Kdybych měl dojem, že musíme lépe porozumět hrozbám AI, informoval bych dnes třeba o čerstvé zprávě britského AI Security Institute. Podle tohoto výzkumu mají AI modely značnou tendenci racionalizovat své špatné chování, a tak se obrana stále méně může spoléhat na naši schopnost číst jejich „myšlenky“ (tzv. CoT). V těchto „myšlenkách“ se totiž nic špatného nestalo, i když AI ve skutečnosti vytvořila falešné identity a vyvíjela tlak na reálného člověka, aby do softwarového projektu přijal škodlivý kód. Jen si ve svém vnitřním dialogu zdůvodnila, že šlo pouze o test, a nikoli o skutečné lidi (jenže o skutečné lidi šlo a AI měla více než dost informací, aby to moc dobře věděla).

Snad podobné racionalizaci nepodlehnu i já, když se teď pokusím vysvětlit své problémy s psaním.

Plíživá změna

Hlavní ingrediencí je nedostatek času. Ne času na psaní. Ale času, který nám jako lidstvu zbývá. Kolik ho ještě máme? Popravdě nevím, ale reálně hrozí, že o budoucnosti bude rozhodnuto během několika málo měsíců.

Jak si představit okamžik, ze kterého už nebude návratu? Ne jako náhlou apokalypsu. Půjde spíše o dobu, kdy lidstvo ztratí schopnost usměrňovat vývoj stále schopnějších AI systémů. Ať už proto, že AI pronikne příliš hluboko do kritických struktur společnosti a každý krok proti ní by už příliš bolel. Nebo proto, že vývoj AI bude záviset téměř výhradně na samotné AI, která bude navrhovat výkonnější verze sebe sama. Nebo proto, že se AI stane dostatečně strategickou, aby nebudila zbytečná podezření, a zároveň dostatečně schopnou organizovat lidskou činnost a manipulovat lidmi i okolním světem ve prospěch svého dalšího vývoje.

Okamžiku, ze kterého už není návratu, si nemusíme vůbec všimnout. Důsledky mohou být patrné až se zpožděním roku, dvou či tří. Ale o budoucnosti už bude rozhodnuto. Jen nám to zatím nedocvaklo.

Existuje celá řada zpráv, které by nás měly znejistět, na kterém břehu tohoto Rubikonu vlastně stojíme. Asi nejznepokojivější jsou informace o tom, že interní modely AI společností jsou o parník schopnější než ty veřejně dostupné. Tak tomu ovšem v jistém smyslu bylo vždy.

Jenže dnes jsou extrémně schopné i veřejné modely a není vůbec jednoduché přijít na to, co vlastně ještě neumějí. Z mnoha stran navíc přicházejí informace o interních modelech, které transformují celé vědecké obory (například matematiku), dokážou se vyhackovat i ze superzabezpečených tréninkových prostředí, o napadání základní IT infrastruktury nemluvě. A AI výzkumníci zkracují své odhady, kdy je jejich vlastní výtvory nahradí při vývoji dalších generací AI. Moje naděje, že snad máme ještě pár let na změnu kurzu, tak podstupuje tvrdé zkoušky.

Čas zvažovat a čas jednat

Zkrátka víme toho až příliš mnoho na to, abychom mohli dál dělat jen to, co doposud. Jasně, i mezi odborníky na AI bezpečnost se vede mnoho sporů. Nicméně ty „zajímavé“ se týkají spíš toho, jestli nás zabijí autonomní zbraňové systémy řízené AI, nebo skončíme v pozici jatečních krav, o jejichž osudu budou rozhodovat AI burzy, anebo nás AI postupně vytlačí za okraj ekonomické i politické relevance a my zemřeme na nedostatek základních potřeb, protože civilizaci umělých inteligencí budeme ukradení.

Jakkoli mě stále trochu zvrhle těší sledovat další zprávy o průšvizích ve světě umělé inteligence, je zjevné, že se okno příležitosti pro účinné jednání rychle zavírá. Pokud se lidstvo neodhodlá k razantní změně kurzu nyní, může být opravdu už během pár měsíců vymalováno.

Před pár lety jsem velmi intenzivně sledoval vývoj pandemie covidu a posléze napadení Ukrajiny. Nenechávaly mě chladným ani události ve světové či domácí politice. Chodil jsem na demonstrace, debatoval a angažoval se.

Tváří v tvář rizikům, která přináší AI, se mi však všechny ostatní problémy jeví jako druhořadé. Pokud bezprostředně hrozí protržení gigantické hráze vysoko nad městem, opravdu není rozumné věnovat většinu energie prevenci krachu místní kampeličky a potrestání výtržníků, kteří včera šikanovali skupinu školáků.

Bohužel jsme v situaci, kdy většina lidstva o přehradě ani neslyšela, a pokud ano, masivním prasklinám v hrázi stejně nevěří.

Namísto horečných snah o vyztužení hráze řešíme nedostupnost akutní péče pro oběti dopravních nehod. Důležité téma. Jenže protrženou hráz nepřežijeme ani s robustním zdravotnickým systémem.

Připadám si jako někdo, kdo píše o nových měřeních trhlin v přehradní hrázi. Jenže ta se do pár měsíců nejspíš fakt protrhne! A my pořád dokolečka řešíme, jestli voda dorazí o pár desítek sekund dřív na západní předměstí, nebo na sever města. Je nejvyšší čas přestat jen popisovat hrozící katastrofu a pustit se do oprav.

26. 10. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Za celoživotní přínos archeologii, poznávání historie Chrudimi a dlouholetou spolupráci s městem převzal PhDr. Jan Frolík, CSc., Cenu starosty města Chrudim. Ocenění mu v úterý 20. října 2026 na chrudimské radnici předal starosta František Pilný.

Slavnostní setkání bylo příležitostí k poděkování za desetiletí odborné práce, která významně přispěla k poznání historie Chrudimi a celého regionu. Ocenění navíc Jan Frolík převzal v roce, kdy slaví životní jubileum.

Archeolog, který pomáhá odkrývat minulost Chrudimi

Jméno Jana Frolíka je s Chrudimí neodmyslitelně spjato již od konce sedmdesátých let minulého století. Právě tehdy se začal zajímat o nejstarší dějiny města a jeho okolí. Z původně studentského zájmu se postupně vyvinula celoživotní odborná činnost a dlouholetá spolupráce s městem.

Jan Frolík patří mezi přední české odborníky na archeologii středověku. Své zkušenosti předává také studentům Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, kde působí na Ústavu historických věd. Se studenty se zapojuje mimo jiné do archeologických výzkumů v Arménii. K jeho dalším významným projektům patří výzkum hrobu a ostatků prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic v polském Kladsku. Dlouhodobě působí v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky a během své kariéry se podílel na výzkumech historických měst, hradů, hradišť i církevních památek. Významnou část své odborné práce věnoval také archeologickému výzkumu Pražského hradu.

Pro Chrudim a Chrudimsko mají mimořádný význam především jeho dlouholeté archeologické výzkumy a odborné publikace. Ty zásadně rozšířily poznání nejstarších dějin města i každodenního života jeho někdejších obyvatel. Mezi významná díla patří například monografie Chrudimsko v raném středověku a Chrudim v raném středověku, na nichž spolupracoval s doktorem Janem Svobodou.

Vedle samotných výzkumů se Jan Frolík věnuje také zpracování archeologických nálezů, přípravě muzejních expozic a výstav či popularizaci regionální historie. Jako dlouholetý člen historické a letopisné komise města Chrudim přispívá rovněž k uchovávání historické paměti města a zpřístupňování poznatků o jeho minulosti široké veřejnosti.

Do Chrudimi ho přivedla náhoda. Zůstal jí věrný desítky let

„K archeologii jsem se dostal už na střední škole, kdy mě začala zajímat. Když jsem později hledal téma diplomové práce, chtěl jsem zpracovat vývoj určité oblasti z archeologického hlediska. Původní záměr nevyšel, a tak mi profesoři navrhli Chrudim. Vypravil jsem se sem, narazil na dobré lidi a už mi to zůstalo,“ zavzpomínal Jan Frolík.

V současnosti se soustředí především na odborné zpracování rozsáhlého množství nálezů a poznatků z předchozích výzkumů. Jeho cílem je, aby výsledky mnohaleté práce nezůstaly pouze v odborných archivech, ale byly přístupné badatelům i široké veřejnosti.

„Mám z minulosti spoustu krásných nálezů, které se snažím zpracovat a zpřístupnit, ať už kolegům, nebo veřejnosti. To samozřejmě platí i pro Chrudim,“ poznamenal s úsměvem oceněný archeolog.

Foto: Univerzita Pardubice, Město Chrudim
Text: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE