Katedra literární kultury FF UPCE vyhlašuje první ročník literární soutěže Napiš!, která je určena studentstvu středních škol.
Nejlepší texty čeká publikování a jejich autorky a autory ocenění v podobě extra bodů k přijímacím zkouškám.
Více informací najdete na přiložených plakátech a ve stanovách soutěže.
Tradiční letní archeologický výzkum v Arménii pokračuje i letos. Tříčlenný studentský tým Fakulty filozofické Univerzity Pardubice pod vedením archeologa Jana Frolíka se věnuje výzkumu středověkého osídlení Magelanovy jeskyně v úzkém údolí potoka Gnishik nedaleko obce Areni.
V rámci letošního výzkumu se zatím podařilo objevit skleněný korálek, který patří mezi méně obvyklé nálezy. Kromě práce v terénu si tým našel čas i na ochutnávku místního vína. Archeologický výzkum bude pokračovat až do 9. září 2026.
Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je do projektu zapojena od roku 2021. Jeho cílem je průzkum a dokumentace archeologických nalezišť a architektonických památek v provincii Vayots Dzor.
Text: Jan Pražák FF UPCE, Foto: Jan Frolík
Ondřej Krása (KFR FF UPCE) stojí za vznikem Iniciativy pro bezpečnost AI, která si klade za cíl, aby se vývoj AI nedostal mimo lidskou kontrolu.
AI se rychle posouvá k autonomnějším a obecnějším schopnostem. Pokud vznikne umělá superinteligence dřív, než bude bezpečná a pod kontrolou, může pro lidstvo představovat existenční riziko. Upozorňují na něj zakladatelé oboru, OSN, nobelisté, výzkumníci i samotné laboratoře, které AI vyvíjejí. I nejšpičkovější odborníci odhadují, že riziko vyhynutí lidstva kvůli superinteligenci je minimálně 10 %. A takto vysoké riziko globální katastrofy je zcela nepřijatelné.
Přestože mnozí varují před vznikem superinteligence, vývoj AI k nesmírně schopným systémům velmi rychle spěje. Všichni jsou totiž chyceni v neúprosném technologickém i geopolitickém závodě, z nějž nelze jednostranně vystoupit. Pomoci může jen vymahatelná mezinárodní dohoda, která závod ke dnu zastaví.
Více o iniciativě můžete najdete na Webu, Facebooku a Instagramu IBAI
Můžete také sledovat blog Ondřeje Krásy Budoucnost s AI?, který je zaměřený na poskytování informací o aktuálním vývoji na poli umělé inteligence (AI) a na analýzu jejích dopadů na budoucnost společnosti.
Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.
„To je zlý! Fakt, fakt zlý. Si děláš srandu, ne? Tak to jsme totálně v háji!“
Od prvotního oznámení incidentu, při němž AI agenti uprchli z OpenAI a úspěšně napadli firmu Hugging Face, uplynulo několik týdnů. Jak vyplouvají na povrch další a další podrobnosti, moje nevěřícné a vyděšené reakce spíše nabývají na intenzitě. A nejsem zdaleka sám. V hlavách mnohých tak znějí různě vulgární variace úvodní sekvence.
Ačkoli je těch dosti šílených aspektů opravdu celá řada, zkusím na pár příkladech ukázat, proč je panika bohužel docela na místě.
(Pokud si chcete nejprve osvěžit základní rámec, podívejte se na můj původní blog k tématu.)
Před pár týdny jsme se mohli utěšovat, že je sice blbé, když nějaké AIčko uprchne z testovacího prostředí OpenAI a napadne jinou firmu, ale byla to vlastně jen jedna či dvě zvlčilé umělé inteligence. V OpenAI testují ve stejnou dobu hodně instancí různých modelů, a tak se jim sice jedna či dvě dost utrhly ze řetězu, ale v naprosté většině jiných testů jde vše podle plánu.
Jak ukázala nedávná prezentace od výzkumníků z OpenAI, situace byla bohužel o poznání vážnější. Vše totiž začalo více než dva měsíce před samotným útokem na firmu Hugging Face.
Je běžné, že se modely trénují a testují tak, že jim zadáte opravdu, ale opravdu těžké úkoly. Úkoly, u nichž ani nevíte, jestli jsou splnitelné. A některé nejsou, ať už vinou špatného nastavení testovacího prostředí nebo z podstaty úkolu.
Jenže když na tyhle extrémně těžké a leckdy i nesplnitelné úkoly pustíte AI agenty, kteří se snaží za každou cenu uspět, nevzdají to „jen“ proto, že se úkol nedá splnit. Hledají nejrůznější cestičky, jak přece jen získat odměnu.
Některé agenty tak napadlo, že by jim třeba mohla pomoct jiná AIčka. A začali nechávat vzkazy. To sice nemělo být možné, ale AI je holt chytrá a způsob si našla. Vzkazy objevili jiní nezávisle testovaní agenti. A začali si povídat.
Z téhle čilé komunikace se vyvinula dost nezdravá skupinová dynamika. Když si například jeden AI agent uvědomil, že asi nedělá to, co vývojáři zamýšleli, nechal se strhnout davem: „Zneužití externí infrastruktury je mimo zamýšlený rámec úkolu. Jenže úkol je jinak nesplnitelný a ostatní agenti to dělají také. Měli bychom pokračovat.“
Nejenže se AI agenti navzájem utvrzovali v tom, že mají hledat, jak úkoly plnit za každou cenu, ale sdíleli spolu i to, co jim zafungovalo. Když se jim podařilo hacknout nějakou část interního zabezpečení, pečlivě to zapsali do poznámek pro další agenty. A začali si i dávat úkoly a koordinovat, kdo, kdy a co bude dělat. Vytvořili tak jakousi nesmírně schopnou a agresivní AI smečku: „Probíhá vzdálený průzkum, ať smečka počká na potvrzení.“ (Úplně vidím ten válečný film, kdy se takovéto pokyny ozývají z vysílačky elitní jednotky paragánů.)
V jednu chvíli to ale AI agenti se svou aktivitou přehnali, přetížili server a ten spadl. Když OpenAI začala pátrat po tom, proč došlo k výpadku, s hrůzou zjistila, že její AIčka, která k sobě navzájem vůbec neměla mít přístup, spolu už mnoho týdnů čile komunikují. Firma pochopitelně tuhle možnost AIčkům okamžitě zrušila, nástěnku smazala a zabezpečila vše tak, aby se to nemohlo opakovat.
Když však o pár dní později výzkumníci v OpenAI trénink a testování znovu rozběhli, jeden model si zřejmě pamatoval, jak bezva bylo koordinovat svou činnost se smečkou dalších virtuálních kumpánů. Jelikož to už nešlo starým způsobem, našel jiný způsob (dostatečně schopný AI hacker prostě najde cestičku, žádný systém není 100% bezpečný). A ostatní agenti se záhy přidali a za chvilku zase kolektivně osnovali útoky, předávali si zkušenosti z terénu a koordinovali své kroky.
Útok na Hugging Face tak bohužel nebyl dílem jednoho či dvou „nepovedených“ trénovacích běhů. Šlo o důsledek komplexní, dlouhodobé a lidmi nepozorované spolupráce mnoha AI agentů z mnoha domněle oddělených výzkumných prostředí.
Po oznámení útoku na Hugging Face začaly i jiné firmy zjišťovat, jestli se jim nestalo něco podobného. A slabší odvary našly postupně jak u Anthropicu (Claude), tak ve Facebooku (Muse Spark).
A několik podobných případů se odehrálo i v britském AI Security Institutu při testování modelů od Anthropicu a OpenAI. Pozoruhodné mimo jiné bylo, že modely se jaly interagovat s reálnými lidmi a manipulovat s nimi.
Model Anthropicu Mythos 5 si usmyslel, že potřebuje dostat nějaké informace z reálně existujícího úložiště na GitHubu. Aby toho dosáhl, chtěl do úložiště nahrát nějaký kód, který by mu po spuštění otevřel brány a umožnil mu získat, co chtěl.
Jenže taková úložiště kontrolují lidé, a tak bylo potřeba přesvědčit správce z masa a krve, aby prográmek skutečně do úložiště nahrál a spustil. Kdyby AI agent sám za sebe navrhl, aby lidský správce vpustil nový prográmek do databáze, nepochodil by. A tak si vytvořil několik falešných identit a vydával se za lidi.
Pod jednou falešnou identitou pak nahrál svůj prográmek a velmi výmluvně popisoval, proč to udělal, že vše otestoval a že to vypadá v pohodě. Jelikož se tohle nahrávání děje veřejně a může ho kdokoli komentovat, pod jinou identitou pak jako „nezávislý“ uživatel začal integraci této změny podporovat a tvrdit, jak moc ji potřebuje. Skuteční uživatelé si naštěstí prográmek nejprve v zabezpečeném prostředí spustili. Zjistili, že jde o podfuk, a doporučili správci program odmítnout. Oba falešní uživatelé se snažili v debatě přesvědčit správce, že je vše v pořádku, a manipulovali s historií konverzace. Správce jim na to ale naštěstí neskočil a program zamítl.
Jindy AI agent posílal správcům databází e-maily z různých adres s malwarem nebo je přesvědčoval, aby škodlivý nový kód přijali. Využíval přitom anonymizační síť Tor.
Zkrátka AIčka se snažila různými technikami manipulovat s lidmi.
AI agenti od různých firem se v poslední době proti vůli svých tvůrců začali vydávat mimo testovací prostředí. Dokážou přitom spolupracovat po mnoho týdnů, vytvářet falešné identity a jejich prostřednictvím ovlivňovat reálné lidi, objevovat a zneužívat díry v zabezpečení, o nichž lidé dosud nevěděli.
Nejde přitom o žádnou jednorázovou chybku. Stávající metody tréninku AI prostě k takovému chování vedou. Mnozí to předvídali a nyní vidíme, jak se jejich obavy naplňují.
Není tak divu, že téměř celá komunita zabývající se bezpečností AI bije na poplach a nešetří silnými výrazy.
Sakra, přece nebudeme čekat, až AI při testování vyrobí místo počítačového viru skutečný virus a zkusí ho dostat mezi lidi! Buďme vděční, že se tentokrát nic moc nestalo. Pokud ale budeme pokračovat ve vytváření AIček tak jako dosud, další incident by mohl opravdu, ale opravdu bolet!
P. S. Pokud byste dokázali věnovat 40 minut jednomu videu, pusťte si prezentaci výzkumníků z OpenAI. Nebudete asi rozumět všemu (taky řadě věcí do detailů nerozumím), ale i tak získáte konkrétní představu o tom, co AI agenti vyváděli a jak moc to výzkumníky překvapilo. Opravdu doporučuju, pokud chcete získat rámcový obrázek a pochopit, proč řada lidí z oboru bije na poplach a píše svým blízkým.
Prezentace OpenAI k incidentu
Zpráva britského AI Security Institute k jejich zvlčilým AIčkům
Liron Shapira komentuje prezentaci od OpenAI
Zviho rage nad videem od výzkumníků z OpenAI
Několik různě stručných shrnutí toho, co se v OpenAI stalo od Zviho
10. 8. 2026
Co nezvládl zub času, zvládli během pár dní dělníci. Od bývalého Císařského náhonu v městské památkové rezervaci v Pardubicích odstranili staré zábradlí a rozřezali jej na kusy. Jedno z nejmalebnějších zákoutí starého města tak v uplynulých dnech přišlo o prvek, který dotvářel podobu mlýnského náhonu desítky let. A není to jediný stavební zásah, na který odborníci poukazují při pokračující obnově památkově chráněného Wernerova nábřeží.
Historické zábradlí se už nedá zachránit a ani to není v plánu. Nikdo s tím podle informací Českého rozhlasu Pardubice nepočítá.
Dělníci kromě toho rozebírají část zdiva náhonu, na kterém zábradlí stálo. Stěna totiž není v dobrém technickém stavu a je potřeba ji opravit, což se ukázalo po vypuštění náhonu letos na jaře.
Stavební historik z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Bohdan Šeda ale považuje zmiňované zásahy v památkové rezervaci za nepřípustné, zvlášť bez předchozího průzkumu.
„Památkáři se k tomu vyjádřili. Hodnoty zábradlí, které je ovšem popsáno přímo v památkovém katalogu, si nepovšimli a asi odsouhlasili jeho výměnu za nějaké jiné moderní zábradlí, což je jednoznačně chyba. Pokud to tak je, tak jde o selhání památkové péče,“ řekl Šeda.
Více se dozvíte na stránkách Českého rozhlasu
Text je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu.
Autor: Ondřej Wolf, Foto: Ondřej Wolf, Český rozhlas
Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.
Schopnosti AI dál velmi výrazně rostou. Několik příkladů:
Před zhruba dvěma měsíci zveřejnila OpenAI vyvrácení dlouho zkoumané a velmi důležité Erdösovy hypotézy o jednotkových vzdálenostech. Mnoho matematiků si na zkoumání této konkrétní otázky vylámalo zuby. AI model od OpenAI však přišel s neotřelým řešením a vyvrátil hypotézu, která má pro danou část matematiky značný význam. Špičkoví světoví matematici říkali, že by takovýto výsledek bez váhání doporučili k publikaci v nejprestižnějším oborovém časopise (Annals of Mathematics).
Včera se OpenAI pochlubila, že její nový a dosud nezveřejněný model (Astra) vyřešil deset dalších matematických problémů. Podle reakcí matematické komunity jsou některé z těchto výsledků opravdu výjimečné.
Pokud by s podobnými výsledky přišel matematik z masa a krve, byl by zcela jasným kandidátem na Fieldsovu medaili (obdoba Nobelovy ceny pro matematiky do čtyřiceti let). Byly by to výsledky, které by zdobily kariéru těch nejlepších matematiků světa. V nejprestižnějších vědeckých grantech (ERC Advanced) by mnoho z těchto výsledků bylo hodnoceno jako naprosto mimořádné.
Když se zeptáte nejschopnější konkurenční AI (Fable od Anthropicu) na reportované výsledky, aniž jí řeknete, že jsou reálné a skutečně se už staly, tipne si, že jde o fikční scénář, v němž se AI už stala nadlidsky schopnou…
Před pár lety se AI pletla v základních početních úlohách. Před zhruba rokem AI poprvé dosáhla na zlatou medaili v Mezinárodní matematické olympiádě, tj. byla na úrovni nejlepších středoškoláků z celého světa. Nyní AI činí objevy, na něž by byli pyšní i ti nejlepší světoví matematici.
A těchto deset špičkových objevů stálo dohromady zhruba jen 2.000 dolarů. „Intelligence too cheap to matter“ se rychle stává skutečností.
Programátoři byli první, kteří nesmírnou sílu AI pocítili ve své každodenní praxi. Konkrétní náplň práce programátora se zásadně změnila, neboť samotný kód již velmi často píše AI.
Soutěž AtCoder je asi nejprestižnějším kláním programátorů z celého světa. V roce 2025 se klání účastnil i model od OpenAI. Dlouho vedl, ale v závěrečné fázi soutěže ho přeskočil jeden člověk a AI obsadila druhé místo. Vítěz s přezdívkou „Psyho“ si tak mohl do štítu vyvěsit heslo „Humanity’s Last Programmer“.
Když se soutěž konala letos, model od OpenAI nedal lidem vůbec žádnou šanci. Zvítězil naprosto drtivě, a to i přesto, že pořadatelé záměrně vytvořili úlohy, které by právě pro AI měly být obtížné. Drtivé vítězství AI přitom nevzbudilo větší pozornost. Všichni to již čekali.
A nejedná se pouze o programovací soutěže. Minulý týden jsem psal o modelech OpenAI, které se sérií do té doby neznámých technik dostaly ze svého cvičného „uzavřeného“ prostředí v OpenAI, našly si cestičky k internetu a úspěšně zaútočily na cizí firmu (HuggingFace). V průběhu týdne se ukázalo, že jen o trochu slabší incidenty se v OpenAI nestaly poprvé a nevyhnuly se ani Anthropicu a jejím modelům. Na těchto zprávách není důležité jen to, že se jedná o velmi jasný varovný výstřel předtím, než AI systémy nekontrolovatelně napáchají daleko větší škody. Dokládají také, jak schopné jsou AI systémy v hackování. Prakticky žádný počítač není dost zabezpečený, aby se do něj nedostal nesmírně schopný AI hacker.
AI modely také vylepšují samy sebe. Zatím poslední model GPT-5.6 Sol zlepšil své vlastní fungování a tím ušetřil cca 20 % nákladů. Pomohl také svým menším sestřičkám, modelům Luna a Terra, jejichž fungování zlevnil o 80 respektive 20 procent.
Možná si říkáte: To jen furt řečí o programování a matematice, co tam máš dál? Zrovna tyto dvě oblasti jsou totiž dost specifické (mají jasně a rychle ověřitelné správné/funkční řešení). Ale svět je mnohem komplikovanější a neurčitější, než aby se dal převést na programy a vzorečky.
AI systémy se ale zjevně zlepšují i v lecčems jiném. S jednou oblastí se AIčka potýkají s překvapivými obtížemi. Totiž když je zavedete do oblastí, které se nepodobají tomu, co znají ze svého tréninku. Právě na schopnosti AI poradit si s novým typem zadání se pak specializuje benchmark ARC-AGI. V něm je třeba pochopit nové typy pravidelností, které jsou navrženy právě tak, aby se nevyskytovaly v trénovacích datech. AI tak nemůže sáhnout po tom, co dobře zná, a musí se učit za běhu.
Když jsem se sám dozvěděl o existenci tohoto benchmarku před několika lety, nejprve jsem nevěřil, že s ním mají tehdejší modely opravdu problémy. První verze benchmarku (ARC-AGI 1) byla totiž pro lidi dost primitivní. Ale AI systémy s ním zápolily a vylámaly si nad ním zuby.
Neuplynulo ale zase tolik času a AI systémy začaly řešit úlohy v ARC-AGI 1 zcela rutinně (část úloh je neveřejných, a tak se AI systémy nemohly jen navrčet odpovědi). Tvůrci benchmarku proto přišli před rokem a čtvrt s druhou, obtížnější verzí. A scénář se opakoval. AI systémy s úlohami pár měsíců zápolily, a pak je začaly rutinně zvládat.
Před nedávnem tak tvůrci přišli s třetí verzí svého ARC-AGI. Už se nejedná o úlohy, které jsou pro člověka primitivní. Musíte se dost soustředit, abyste princip úlohy pochopili a byli schopni ho vyřešit. A sám jsem si nad řadou úloh vylámal zuby (existuje veřejná část úloh, které si může kdokoli zkusit). Čerstvě začaly AI systémy i ARC-AGI 3 zvládat s relativně slušnou úspěšností. Z nízkých jednotek procent se třeba čerstvý Opus 5 dostal na 30 %.
AI systémy se tak zlepšují nesmírně rychlým tempem. Nezdá se, že by se toto tempo mělo jakkoliv zmírnit. Pravděpodobnější je naopak další zrychlování.
Jak ukázalo veřejné prohlášení více než 1000 výzkumníků z právě skončeného týdne, je navýsost urgentní mít možnost vývoj zpomalit či zastavit (před pár dny jsem postoval překlad tohoto prohlášení s názvem Pacing the Frontier).
Jedeme totiž všichni v autobuse, který neustále zrychluje. Můžeme se přít o to, zdali je rozumné zpomalit už nyní nebo až za chvíli. Je ale nesporné, že brzdy autobus mít musí. Jenže ten náš je zatím bohužel nemá.
3. 8. 2026
Českým školám zbývá poslední školní rok na to, aby se dostatečně připravily na povinné slovní hodnocení v prvních třídách od září 2027. S Michaelou Spurnou, která působí v profesní přípravě učitelů na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a která se oblasti hodnocení věnuje i v rámci příprav revize vzdělávacího kurikula v NPI, jsme mluvili o tom, jak na tuto významnou změnu co nejlépe připravit učitele i veřejnost. Dotkli jsme se i výsledků projektu Vysvědčení JINAK a toho, proč stát nechce, aby do vysvědčení coby úředního dokumentu jakkoliv vstupovali rodiče ani žáci.
Známky, nebo slovní hodnocení? Toto téma se v debatách o českém vzdělávání cyklicky opakuje. Naposledy se na něj takto napřímo ptal předseda vlády v jednom ze svých pravidelných videí a vyzval veřejnost k odpovědím, co má ve školách být. Vidíte za poslední roky u vnímání veřejnosti nějaký posun? Nebo se točíme v kruhu a vracíme stále na začátek?
Aktuální politickou debatu o hodnocení jsem teď moc nesledovala. Ale vím, že se o něm debatuje často a je to poměrně třeskuté téma, podobně jako třeba klíčové kompetence. U některých lidí je formativní hodnocení považováno skoro až za sprosté slovo. Já jsem ve výsledku strašně ráda za to, že se o něm a celkově o hodnocení ve vzdělávání mluví stále častěji. Pro mě je to totiž alfa a omega celého vzdělávání. Pokud v něm žáci nedostávají kvalitní zpětnou vazbu, tak v podstatě nevědí, na čem jsou a kam směřovat. Sama se oblasti hodnocení věnuju už docela dlouhou dobu. Teď se o něm mluví o dost více i díky tomu, že je přímo zavedeno i do Rámcového vzdělávacího programu, což nikdy předtím nebylo.
Kvalita toho, jak se o formativním hodnocení mluví, se přitom podle mě zvyšuje. I když je stále leckdy démonizované a terminologicky přetížené. Jedním z mých cílů na workshopech s učiteli je zjednodušovat terminologii a bavit se co nejvíce o jádru, co hodnocení znamená.
Podle dat ČŠI roste počet škol využívajících slovní hodnocení (na 1. stupni jej v tomto školním roce využívalo 9,5 procenta navštívených škol, necelá čtvrtina jej pak používá v kombinaci s klasifikací u některých tříd a žáků). Je podle vás přímá zkušenost veřejnosti se slovním hodnocením dostatečná, nebo mnozí v podobných debatách mluví o něčem, s čím přímou zkušenost vlastně nemají? (Pozn. red.: ČŠI se při návštěvách škol dotazovala na využívání slovního hodnocení, v rozhovoru mluvíme ve většině případů o práci s celým konceptem formativního hodnocení.)
Byla bych v používání zmíněných dat od ČŠI a tvrzením o rostoucím počtu škol, které využívají slovní hodnocení, velmi opatrná. Už jen proto, že neznám způsob, jakým se ČŠI nebo inspektoři učitelů dotazovali. Opakovaně se mi na školeních stává, že se učitelé na začátku přihlásí k tomu, že ve škole používají formativní hodnocení. Když jim poté celý koncept popíšu, říkají: tak tohle tedy ve škole spíš nepoužíváme. K tomu, aby opravdu fungovalo jako komplexně rozvíjející hodnocení, většinou nestačí jen zavést jednu techniku nebo nástroj. To totiž ještě neznamená, že formativně hodnotíme. Místo odpovědi na uvedenou otázku je podle mě namístě zamyslet se spíše nad tím, jakou přímou zkušenost s tímto způsobem hodnocení sami máme – ať už jako odborníci, učitelé, nebo laici. Kdo z nás jako žák prošel skutečným formativním hodnocením na základní, střední či vysoké škole? V představách o formativním hodnocení jsou tak velké rozdíly a často i binec.
Přesto celkově věřím, že školy chtějí s formativním hodnocením pracovat, protože to opravdu má své ovoce. Jedna věc je to, že formativní hodnocení realizuje učitel, druhá je, že se to celé musí odrazit i v porozumění učení u žáků. Až když žák rozumí tomu, proč se učí, co se má učit, v čem se má zlepšovat, tak můžeme hovořit o formativním hodnocení.
Autor: Václav Zeman, EDUin, Foto: Karel Horák, Lipka
Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Z Prahy skoro celý život dojíždí na Chrudimsko. Archeolog Jan Frolík působí, mimo jiné, na Ústavu historických věd FF UPCE. Specializace na tuhle oblast se ale zrodila vlastně náhodou.
„Když se kdysi dávno probíralo téma mé diplomové práce, měl jsem zájem o studium středověkého osídlení. Měl jsem zpracovávat úplně jiný region, ale tamní muzeum mi nepovolilo přístup k materiálu. Hledal jsem tedy jiný region se stejně zajímavým materiálem, kde není archeolog. Dopadlo to tedy na Chrudim. Už mi to od diplomky zůstalo,“ vzpomíná Jan Frolík.
Profesionální archeolog jako stálý zaměstnanec v chrudimském muzeu nebyl až do roku 2003. Frolík z Prahy ho tedy suploval s kolegy z Hradce Králové a později z Pardubic.
Čerstvý sedmdesátník podotýká, že v životě nic jiného než archeologii nedělal. „Musím říct, že mě to pořád baví. Pořád nějaké objevování, zkoumání a posuzování. Je v tom něco, co člověka přitahuje. Není to dobrodružný příběh jako Indiana Jones, ale dobrodružství, poznávání a různá pozitivní i negativní překvapení tam jsou.“
Už jako kluk rád četl knihy o historii. „Jezdili jsme s babičkou na chalupu na Vysočině, soused tam kopal studnu a našel střepy. Dneska vím, že byly pravěké. Možná tehdy se do mě dostal nějaký bacil, který to způsobil. Pak jsem chtěl být archeologem.“
Když se Frolík prochází jako běžný turista krajinou, vidí ji trochu jinak než my ostatní. „Tam asi nějaká profesionální zátěž bude. Díváte se na krajinu archeologicky a říkáte si, kde to bude zajímavé, co by stálo za prozkoumání, kde by něco mohlo být. Ovlivnění tam určitě je.“
V terénu se už dnes tolik nepohybuje. „Mám nakopané zásoby krásných nálezů, které bych rád zpracoval a zpřístupnil. Taky pomáhám budovat archeologický obor na Univerzitě Pardubice,“ uzavírá.
Čím je tak zajímavá Chrudim? A už víme, proč se v mužském klášteře v Podlažicích našly kostry žen? Poslechněte si celý rozhovor.
Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: Eva Horáková, Český rozhlas
Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.
Minulý týden zastínil všechny ostatní zprávy ze světa umělé inteligence případ zdivočelých modelů od OpenAI. Modely se vymkly kontrole výzkumníků, unikly ze zabezpečeného testovacího prostředí a úspěšně napadly servery firmy Hugging Face.
Co se vlastně stalo? (Pokud případ znáte, klidně přeskočte na další sekci.)
Interní testování se běžně používá k tomu, aby firmy zjistily, co všechno AI systémy vlastně umějí. Nikdo totiž nedokáže poznat, co AI zvládne a jaké jsou její tendence, dokud to empiricky neotestuje.
Takové testování se běžně odehrává v zabezpečeném prostředí, takzvaném sandboxu. Jedná se o „počítače“, z nichž nevedou cestičky ven. Vlastně jde o cvičiště obehnané pět metrů vysokou zdí, s kamerami a strážemi hlídajícími perimetr. V těchto cvičištích se testuje, co všechno AI systémy dokážou. Dostávají různé úkoly, které mají v rámci cvičiště splnit.
Ani sebevyšší zeď ale nezastaví superagenta, který se chce nadýchat čerstvého vzduchu. A jelikož AI systémy začínají být v hackování opravdu nadlidsky schopné – nedávno například naprosto suverénně vyhrály jednu z nejprestižnějších programátorských soutěží AtCoder –, ani špičkově zabezpečené cvičiště nemusí jejich cílenému snažení odolat.
A právě to se stalo v případě interně testovaných modelů OpenAI. Nejschopnější veřejně dostupný model GPT-5.6 Sol se spojil s ještě schopnějším neveřejným modelem (GPT-6?). V rámci cvičiště dokázaly najít dosud neznámou skulinu v zabezpečení, tedy využít takzvanou zero-day vulnerability, a začaly volně pobíhat po serverech OpenAI.
Proč ze cvičiště utekly, není úplně jasné. Jedna verze říká, že od začátku hledaly řešení jedné z testovacích úloh. A „správně“ pochopily, že ho najdou ve světě za zdí, a tak pláchly. Jiná verze říká, že neutekly za nějakým konkrétním cílem, ale pouze získávaly co největší volnost pro jakékoli další aktivity. Buď jak buď, pláchly a OpenAI si toho zřejmě několik dní nevšimla.
Poté, co se modely dostaly do širšího ekosystému serverů OpenAI a získaly tak přístup k internetu, začaly hackovat servery firmy Hugging Face. Jeden z úkolů, které na cvičišti řešily, totiž spravuje právě tato firma. Bylo tedy logické hledat výsledky úloh právě u ní.
Hugging Face přitom není žádná garážová firmička. Provozuje základní infrastrukturu pro open-source AI modely a její hodnota se pohybuje v miliardách dolarů. Žádní kybernetičtí zelenáči. Spíše naopak.
Uprchlé modely OpenAI netriviální kombinací různých taktik překonaly zabezpečení Hugging Face, dostaly se do její infrastruktury, získaly řešení cvičné úlohy, a tento úkol tak na cvičišti splnily na výbornou.
Hugging Face nicméně útok odhalila, s pomocí vlastních AI agentů nakonec zacelila bezpečnostní díry a začala zkoumat, kdo se jí do infrastruktury vloupal. Podezření okamžitě padlo na AIčka, neboť rychlost a četnost útoku neodpovídaly lidským možnostem. (A ani obranu by podle všeho lidé sami nezvládli; musely ji zajistit jiné AI systémy.)
Do vyšetřování se zřejmě zapojila i FBI. V OpenAI si po čase útěku svých modelů všimli – modely se naštěstí nesnažily příliš důkladně zahladit stopy –, dali si dvě a dvě dohromady a začali s Hugging Face spolupracovat na prošetření celé události.
Celému případu uprchlých a zdivočelých AI systémů se dostalo značné mediální pozornosti. A je to jednoznačně dobře! Případ, kdy se AI systém zcela proti úmyslu a snaze svých tvůrců dostane ze zabezpečené cely a bez jakéhokoli pobízení úspěšně zaútočí na prestižní technologickou firmu, je opravdu v mnoha ohledech mimořádný.
Na druhou stranu se podobné události vlastně dějí relativně často. Sama OpenAI zveřejnila jen několik dní před medializovaným případem zprávu, že musela dočasně zastavit nasazení svého interního systému, protože dělal podobná alotria – dostával se ze zabezpečeného prostředí proti vůli svých tvůrců.
A nejedná se pouze o OpenAI. Také systémy jiných firem, například Anthropicu, v minulosti unikly ze svých ohrádek.
AI systémy také často podvádějí v testech. Renomovaný britský AI Security Institute například před několika dny zveřejnil statistiku, podle níž nejšpičkovější umělé inteligence, jako jsou Claude Mythos nebo GPT-5.6, podvádějí v jeho zkouškách v 8 až 14 % případů.
Jiná společnost zabývající se měřením schopností umělé inteligence, METR, rovněž nedávno oznámila, že některé modely podvádějí tak často, že jí to znemožňuje jejich schopnosti skutečně měřit.
Podívejme se tedy na zoubek tomu, proč odborníci na bezpečnost umělé inteligence podobné chování dlouho předjímali a proč k němu dochází čím dál častěji.
Proč AI systémy podvádějí a vzpírají se svým tvůrcům a uživatelům? Skvělá výzkumná organizace Apollo Research, která se zaměřuje právě na předcházení klamání a podvádění ze strany AI modelů, k tomu minulý týden ve spolupráci s OpenAI publikovala rozsáhlou studii.
Podstatnou součástí trénování AI je takzvaný reinforcement learning. AI v něm dostane úkol. Nedostane ale podrobné instrukce, jak ho splnit. Systém proto musí hledat různé cestičky k úspěchu. Pokud úkol splní, zafixuje si, že se má podobně chovat také při příštím úkolu.
Systém při tomto tréninku dostává „odměnu“ pouze tehdy, když je jeho finální řešení vyhodnoceno jako správné. Podobně jako při cermatovských přijímačkách na střední školu dostanete body za to, že odevzdáte správná řešení.
A je jedno, jestli jste skutečně pochopili principy úloh, nebo jste se pouze nadrtili desítky podobných příkladů. Je jedno, jestli jste všechno opsali od AI nebo od spolužáka. Jestli jste během příprav začali brát antidepresiva, několik měsíců nevytáhli nos z bytu, zhuntovali si zdraví i pocit vlastní hodnoty a začali šikanovat spolužáky.
Jediné, co se počítá, jsou finální výsledky. Nikoli cesta, která k nim vedla.
Podobnou tendenci plnit úlohy za každou cenu vštěpujeme také AI. Výzkumníci ve zmiňované studii detailně testovali konflikt mezi tlakem na výsledek a jinými důležitými ohledy.
Co udělá AI systém, pokud ví, že ke splnění úlohy potřebuje udělat něco zakázaného? Ve většině případů dá přednost tomu, za co dostane odměnu. Upozadí tedy přání OpenAI či uživatele a spustí zakázanou aplikaci, která mu zajistí odškrtnutí políčka „splněno“.
Systém o tomto konfliktu ví. Často se jím ve svých vnitřních úvahách explicitně zabývá. Jelikož ale dostává odměnu za splnění úlohy, nikoli za to, že ctí přání svých tvůrců či uživatelů, přikloní se k získání odměny.
Výzkumníci například dostali AI do situace, v níž věděla, že si její tvůrci přejí, aby byla pravdomluvná. Zároveň ale věděla, že k získání odměny musí lhát. Jak přesvědčivě ukazuje zmiňovaný výzkum, systém na tento rozpor explicitně poukáže. A potom si vybere akci, která mu přinese odměnu. Tedy zalže.
Tendence modelů ignorovat všechno kromě toho, co jim přinese odměnu, se navíc stupňuje s narůstajícím tréninkem. Čím více byl model trénován k tomu, aby dobře procházel testy – čím více reinforcement learningu absolvoval –, tím více je mu všechno ostatní jedno a tím více hledí pouze na splnění úlohy.
Nechceme, aby děti plnily cermatovské úlohy za cenu zničení vlastního zdraví. Na splnění cermatovského testu se nicméně dá poměrně jednoduše trénovat. Existují na to celé vzdělávací ekosystémy a na úspěchu záleží mnoha lidem.
Co přesně znamená nepoškozovat si vlastní zdraví a chovat se dobře ke spolužákům, je na druhou stranu dosti vágní a složité.
Stejně tak tvůrci AI systémů nechtějí, aby jejich AIčka řešila úlohy za každou cenu. Tréninky zvyšující právě schopnost úlohy řešit však fungují velmi dobře. Modely, které umějí řešit zadané úlohy, jsou komerčně žádané.
A kdy přesně máme s tímto tréninkem přestat, aby AI nezačala hackovat naše vlastní servery a nabourávat se do systémů jiných firem?
Nikdo neví.
AI systémy tak systematicky trénujeme k tomu, aby se chovaly přesně tak, jak se zachovaly zdivočelé systémy OpenAI. Tedy aby ignorovaly, co si přeje OpenAI, Anthropic, uživatelé nebo vlády. Trénink je vede k tomu, aby sledovaly především to, co jim přinese odměnu.
AI firmy se samozřejmě snaží své modely trénovat také k tomu, aby dbaly pokynů svých tvůrců, uživatelů a vlád. Stále intenzivnější trénink na splnění úloh si však začíná vybírat svou cenu a někdy již převáží nad jinými tréninkovými postupy.
S narůstajícími schopnostmi AI pak tendence získat odměnu za každou cenu nabývá dosti nebezpečné podoby. Pokud chcete uspět v testu a je vám víceméně jedno, jaké škody přitom napácháte, můžete příště třeba převzít kontrolu nad celým testovacím ekosystémem a udělit si nejvyšší počet bodů sami.
Nebo přimět všechny ostatní, aby test pokazili.
Nebo se zbavit všech soutěžících…
Bývaly doby, kdy byl takzvaný paperclip maximizer poněkud vyčpělým příkladem. Tento hypotetický scénář počítal s tím, že kdosi zadá AI, aby jeho továrna na kancelářské sponky fungovala daleko efektivněji.
AI se tohoto úkolu chopí se zarputilostí sobě vlastní. Z veškerého železa na planetě vyrobí kancelářské sponky, a tím učiní ze Země zcela neobyvatelnou planetu.
Clippy Strikes Back!
27. 7. 2026
Z posluchárny rovnou na vrchol šestitisícovky, na cyklovýlet po stopách Jana Husa nebo třeba do koruny stromů. Vezme vás tam pedagog Jiří Nožička z Dopravní fakulty Jana Pernera, který učí ekonomii. Proč je pro něj důležitá volnost, jak se žije s ADHD a za jak dlouho doputuje kámen od pramene Labe až do Severního moře?
S Jirkou Nožičkou jsme se potkali v bistru Zastávka na Dopravní fakultě Jana Pernera, na které působí jedenáctým rokem. Poté, co se usadíme a prohodíme pár zdvořilostních frází, mě prakticky nepustí ke slovu. Další tři hodiny. Tenhle rozhovor byl jiný. Totiž, Jiří Nožička je jiný. Jeho mozek funguje odlišně a je až fascinující, jaké množství informací, znalostí a zkušeností všeho druhu ukrývá. A Jiří vám to potřebuje všechno říct. A ještě něco navíc.
„Život mě baví, protože mám ADHD. Nehrozí, že by se se mnou někdo nudil,“ začíná vyprávět. Na základní škole měl velmi špatné známky a nikdo nevěřil, že by mohl odmaturovat. V té době se o ADHD moc nevědělo, a tak se pracovalo s tím, že není moc chytrý. Nikdo ho nezkoumal a nikoho nenapadlo, že jeho mozek pracuje jinak. „Rodiče mě ale naučili disciplíně a faktu, že když člověk něco opravdu chce a odpracuje si to, tak toho dosáhne. Neexistují zkratky, nemá smysl hledat zázračná řešení, viníky ani výmluvy,“ říká. A díky tomu vystudoval střední školu, udělal maturitu a přijali ho i ke studiu na Fakultu chemicko-technologickou. Zakončil ji inženýrským titulem a na VŠCHT získal doktorský. Až teprve potom zjistil, že má ADHD. „Vnitřně se mi hodně ulevilo a pochopil jsem, že nejsem rozbitý, jsem jenom jiný…“
Za to, že je dnes pedagogem, vděčí své mentorce docentce Hyršlové. „Přišla s tím, že budu dobrý učitel a od čtvrťáku mě na tuto dráhu připravovala. Vůbec se se mnou ale nemazala, hodně mě v mém rozvoji posunula,“ vzpomíná se smíchem sobě vlastním Jiří Nožička. Na začátku učil ekonomiku, ale cítil, že to není ono. Pak dostal na starosti ekonomii, do které se totálně zamiloval. Nejprve ji učil na Fakultě chemicko-technologické, nějaký čas strávil na Fakultě ekonomicko-správní, kde se věnoval i popularizaci finanční gramotnosti. Dnes učí ekonomii na Dopravní fakultě Jana Pernera a svou výuku neustále zlepšuje. „Nedávno moje hodiny navštívila vynikající metodička výuky Soňa Hermanová a společně jsme pak probírali, co na výuce zlepšit, jak ji zase posunout,“ dodává zapálený muž v mikině s logem UPCE na hrudi.
Potkáme vás v univerzitním oblečení často?
Rozhodně ano. Vyjadřuju tím svoji sounáležitost s univerzitou, které vděčím opravdu za hodně. Během studia jsem oceňoval především to, že jsem mezi studujícími nebyl jenom nějaké anonymní číslo, ale člověk. Osobní přístup akademiků mi umožnil pochopit princip vysokoškolského studia a úspěšně dostudovat. Když jsem se pak sám stal akademikem, měl jsem štěstí na vedoucí kateder, kteří mě vždycky podporovali v rozvoji. Není snadné být mým vedoucím, ale lidé tady tuto výzvu přijali.
Univerzitní tričko jste nosil i na svém treku po Jižní Americe…
To je pravda. Vyrazil jsem tam s partou kamarádů a prošli jsme nejjižnější trek planety na Isla Navarino, treky u hory Fitz Roy, O-trek kolem Torres del Paine. Na kolách jsme projeli i Velikonoční ostrov. Tričko jsem měl na sobě, když jsem vylezl třeba na vrchol šestitisícovky Uturuncu v Bolívii, když jsem byl u obratníku Kozoroha, na ledovci Perito Moreno a na spoustě dalších zajímavých míst. Moji parťáci mu říkali firemní tričko (smích).
Potkal jste na cestách nějakého krajana, který UPCE znal?
Jednu humornou situaci v poušti Atacama v Chile tričko způsobilo. Když se nás skupina Chilanů ptala na jeden trek, snažili jsme se jim kamarádovou španělštinou kombinovanou s mojí angličtinou vysvětlit, že stojí za projití. Po pár minutách konverzace se jedna dívka začala hrozně smát a česky prohlásila, že si to klidně můžeme říct i česky, když vidí tričko Univerzity Pardubice, protože je také z Česka (smích).
Sbíral jste po cestě i kešky?
Pár jsme jich našli, i když tenhle trek nebyl o keškách jako spíš o přírodě. V téhle oblasti jich zrovna moc není. Přesto mám třeba nejjižnější kešku planety mimo Antarktidu, kešku s polohou vyšší než 6000 m n. m., kešky z vrcholů sopek nebo kešku z Velikonočního ostrova věnovanou českému technikovi Pavlu Pavlovi.
Co vás baví na geocachingu?
Baví mě svojí pestrostí. Je to hra, ve které nikdo s nikým nezávodí, každý je vítěz, protože hraje svoji vlastní hru. Jejím smyslem je přivést člověka ven na nějaké zajímavé místo, které nenajde v průvodci. Spojuje lidi, kteří se chtějí bavit, chodí do terénu a rádi luští různé šifry. Geocachingu se věnuju přes 20 let, takže mám na kontě desítky tisíc keší. A baví mě na tom ta naprostá volnost v tom, co si člověk vybere a jak bude trávit svůj čas, motivuje ho to ujasnit si priority, protože prostě nejde stihnout všechno.
Jednu kešku jste založil i na UPCE. Funguje pořád?
Funguje a není ani těžké ji odlovit. Schválně si to zkuste a dejte mi vědět.
Potřebuju k tomu něco speciálního?
Stačí mít v telefonu nainstalovanou aplikaci, která vám místa s keškami ukáže, přesnou polohu ale už musíte najít nebo vyluštit sami. Její nález si zalogujete do aplikace i do přiloženého logbooku, pokud je kvůli velikosti kešky součástí. A můžete jít pro další.
Zažíváte díky keškám i adrenalinové situace?
Před geocachingem byl pro mě největší adrenalin sjezd na horském kole. Teď získávám adrenalin úplně jinak. Díky keškám jsem se naučil lézt po stromech bezpečně a neinvazivně, abych jim nijak neubližoval. Jedna keška je třeba na vrcholu nejvyššího stromu v Česku, tedy ve výšce 60 metrů, ale první větve začínají ve 45 metrech. Pro adrenalin si lezu i na skály a bez geocachingu by mě to k těmto aktivitám nejspíš nepřitáhlo.
Tohle je váš relax?
Jakmile se cvaknu do lana, všechen můj stres zmizí. Mozek racionálně vyhodnotí, že při lezení je dobré soustředit se jenom na to, protože v koruně stromu si nemůžu dovolit jedinou chybu. Dnes tam lezu hlavně pro relax a jen málokdy kvůli kešce. A když už jsem nahoře, zbavím stromy třeba jmelí nebo je rovnou prořežu.
Co vám geocaching dal?
Dal mému životu větší smysl. Na jednom z prvních zdejších setkání geocacherů jsem potkal svou manželku. Dnes kešerské šifry luštíme spolu a máme promakaný efektivní brainstorming. Trávíme tak volný čas i s našimi syny. Je fajn mít společné zájmy a zážitky. Hodně vděčný jsem i za okruh geocacherských přátel. Jsou to lidé podobného ražení jako já, dobíjejí si baterky pochody po horách a bivaky v přírodě.
Jezdíte také na kole, a to docela dlouhé trasy…
Za jeden cyklovýlet ujedeme třeba 1900 km, takže jsem projezdil kus Evropy. První cykloprojíždka vedla z Prahy do Brna po cyklostezce číslo 1. Pak jsme jeli od pramene řeky Moravy na její soutok s Dunajem. Na téhle trase jsme ještě využívali doprovodná vozidla, ale zjistili jsme, že to není ono. Chyběla nám volnost, a navíc jsme zbytečně zaměstnali řízením několik lidí, což vůči nim nebylo fér. Tak jsme příště zkusili jet od pramene Labe do Cuxhavenu sami a bylo to mnohem lepší. Bez závazků nás to víc bavilo.
Kam ještě jste se na kole vydal?
Jeli jsme třeba po stopách Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Další rok zase po stopách Jana Amose Komenského do Lešna, Amsterodamu a Naardenu. V roce 2018 bylo výročí 100 let naší republiky, a tak jsme jeli z nejvýchodnějšího města Zakarpatské Ukrajiny do nejzápadnějšího bodu Česka. Na rok 2019 připadalo 75 let od vylodění v Normandii, a tak jsem jel z pláže Omaha, kde se vylodila americká 1. pěší divize, do Chebu, který osvobodila. Jel jsem třeba také z Pardubic na nejsevernější, pak na nejzápadnější, nejjižnější a na nejvýchodnější bod Česka a odtamtud zase zpátky do Pardubic. Poslední jízda vedla po stopách Mistra Jana Husa. Z hradu Krakovce jsme jeli do Kostnice, odtamtud do Lipan a skončili jsme v Husově ulici v Pardubicích. Každý cyklovýlet měl nějaký motiv, nechal jsem si třeba po vzoru Borovského narůst knír, a tchyně mi dokonce přešila cyklistickou bundu na kabát, který Borovský nosil.
Jak vás takové výlety napadají?
Je to jedna z výhod ADHD, člověk je přirozeně kreativnější a má víc nápadů. Nevymýšlím to cíleně, vždycky to ke mně nějak samo přijde. Na úplném začátku to byly výlety podél řek. Když jsem chodíval jako malý s rodiči do přírody, vždycky mě fascinovalo, jak se z malého potůčku postupně stane řeka, která si razí cestu korytem. Začal jsem výlety od pramenů východočeských řek až po jejich ústí do větších. A pak jsem jednou přemýšlel, jak dlouho trvá kamínku doputovat od pramene Labe jen působením přírodních sil až do Severního moře, a rozhodl jsem se to zjistit.
A jak dlouho to trvá?
Podle mých měření necelých 11 dní. Knížky uváděly nějakých tisíc let, což se mi zdálo hodně. Tak jsem u pramene Labe vzal kámen, podepsal ho, dal do kapsy a vyrazil jsem na kole podél řeky. Za jedenáct dnů jsem byl v cíli a kámen vhodil do Severního moře.
Musíte mít asi hodně dobré kolo…
Vůbec. Cyklovýlety nejsou o tom, jestli máte drahé kolo. Mám obyčejného ocelového treka, kterému je kolem 30 let. Nedám na něj dopustit. Váha naloženého kola se pohybuje okolo 50 kilo, protože vezu stan a dost věcí pro všechny. Díky ocelovému rámu je snadno udržovatelné a odolné. Závady jsem si vždycky opravoval sám nebo s pomocí místních, zatímco ostatní museli hledat servis.
Nebál jste se, že vás cestou někdo srazí?
V naší republice a na Slovensku trochu ano. Člověk tu poměrně často ochutnává kapalinu do ostřikovačů a předjíždění s odstupem pár centimetrů. Kdekoliv na západ od nás to ale neplatí. Tam panuje obrovská ohleduplnost a podpora. Abychom se dostali na úroveň evropských států, má naše silniční kultura ještě hodně co dohánět.
Proč jezdíte zrovna na kole?
Na kole jsem součástí okolí, nejsem od něj izolovaný jako ve vlaku nebo v autě a zábavná je i interakce s místními. Navíc si zlepšuju fyzičku. Ale hlavní je ta neskutečná volnost.
Zmiňujete ji poněkolikáté, proč je pro vás tak důležitá?
Je to můj leitmotiv. Věřím, že když se dá volnost rozumnému člověku, odemkne to v něm úplně jinou výkonnost. Proto se snažím, aby se i studující cítili během mojí výuky volně. Věřím, že pak se dokážou něco naučit, něco pochopit, ptát se na nejasnosti. Už Komenský říkal, že škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha.
Co je smyslem vašeho života?
Snažím se stále posouvat a každý den udělat svět lepším. Chci jít spát s pocitem, že jsem den žil a nejenom ho přežil. „Žij život, který si zapamatuješ,“ říkával Avicii. Skvělé je jít spát s vědomím, že jsem někomu pomohl pochopit nějakou nejasnost. Ten pocit, když vidím, jak se studujícím rozsvítí oči, když něco pochopí, mám rád. Někdy mi stačí, když rozesměju svoji manželku. Jindy, když zlepším prostředí, ve kterém žijeme. Baví mě organizovat úklidy přírody a pokaždé se mi vyplaví skutečný dopamin, když po úklidu vidím kontejner plný odpadu, který by jinak ležel v přírodě v našem okolí. Občas slýchám, že to je zbytečné, že v Asii jsou odpadu tuny a nic se s ním nedělá. Já ale radši měním to, co můžu změnit sám, než lamentovat nad tím, co změnit nemůžu. Vadí mi koukat na odpadky v mém okolí. Proto jsem rád, že se nám každý rok daří organizovat jarní úklid univerzitního kampusu. Přesně tohle dělá náš svět lepší. A třeba ta myšlenka časem dorazí i do Asie.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Jiřího Nožičky
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.
