Říkalo se jim všelijak. Babičky, porodní báby, ale taky báby pupkořezné, ženy položné nebo fušerky. U porodů bývaly od nepaměti, než je vystřídali lékaři porodníci. Co všechno ale musely porodní báby vědět a znát? A jaké bylo jejich postavení ve společnosti?

Pořad je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Plus.

„Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“ Takhle měla vypadat porodní bába podle antického autora Sorana z Efesu.

Babictví jako první ženská profese

Jeho dílo O věcech ženských je považováno za nejlepší starověkou učebnici gynekologie a porodnictví. Porodnictvím se ale zabývá už egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 př. n. l. O těhotenství, porodech a potratech píší Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby.

Podle profesorky Mileny Lenderové z Fakulty filozofické  Univerzity Pardubice existovala profese porodní báby už v antice.

„Ve středověku začala některá hlavně německá města tuto profesi reglementovat, existovala nařízení, co báby smějí a nesmějí dělat. Babictví jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese je ale plodem osvícentví,“ uvádí Lenderová. Tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat.

Autor: Milena Štráfeldová, Český rozhlas Plus
Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Ve zkouškovém období až do 25. 6. 2026* Katedra tělovýchovy a sportu nabízí studentům UPCE tyto sportovní aktivity. 

--

Tělocvičny, venkovní sportoviště - tenis, fotbal, beach - ZDARMA

Na základě domluvy (přímo na místě) je možné si zahrát badminton, florbal, basketbal, volejbal, futsal a další sporty.

Provozní doba *

pondělí - čtvrtek 10-15h 

pátek 10-12h

* ve dnech 25.–28. 5. 2026 budou sportoviště krom posilovny KTS uzavřeny.

--

Posilovna – vstup na již zakoupenou permanentku nebo lze zakoupit novou s platností POUZE na toto zkouškové období.

Prodej permanentek na sekretariátu KTS. Cena: 20x vstup - 1200,- Kč, 10x vstup - 700,- Kč, 1x vstup - 200,- Kč.

Provozní doba 

pondělí - čtvrtek 10-15h

pátek 10-12h

--

Do všech prostor je vstup na vlastní nebezpečí, nejedná se o výuku.

Přijďte se odreagovat a zasportovat si.

Vaše KTS.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

AI se obávám z mnoha důvodů (a některé rozšířené obavy mě naopak nechávají dost v klidu). Mou největší noční můru se nedávno rozhodli detailně prověřit výzkumníci z respektované společnosti METR.

OpenAI, Anthropic, Google i Meta bezprecedentně pustily výzkumníky ke svým nejschopnějším interním modelům, ukázaly jim, jaká mají bezpečnostní opatření, a nechaly je testovat, jestli by tahle špičková AIčka už byla schopná a ochotná převzít vládu nad světem.

V něčem jsou výsledky uklidňující. Ne! Nejvýkonnější AIčka současnosti (březen 2026) nemají motivaci ani schopnosti ovládnout svět.

Když plní nějakou úlohu, dělají sice zcela běžně i věci, které se jim jejich tvůrci snažili zakázat. Při plnění programovacích úloh si například opatřují dodatečný výpočetní výkon, i když zjevně moc dobře vědí, že to mají zakázáno. Na ovládnutí světa to ale zatím naštěstí není.

Vrchol kopce a vrchol světa?

Existují dva hlavní důvody, proč se AIčka dosud nevzbouřila proti lidem, nevzala otěže světa do vlastních rukou a nezbudovala bájné křemíkové nebe.

I kdyby něco takového AIčka chtěla, některé schopnosti jim zatím naštěstí chybí. Minulý týden sice AI systém vyřešil velmi důležitý a známý matematický problém, nad kterým si mnoho matematiků po desetiletí lámalo hlavu (OpenAI). A jiný systém vyřešil devět dalších zapeklitých nevyřešených matematických otázek (Google).

Nicméně ovládnutí světa by přece jen vyžadovalo ještě něco navíc. Současná AIčka jsou velmi dobrá v řešení i nesmírně obtížných problémů, které by kompetentní člověk řešil klidně týdny. Tyto problémy ale musí mít specifickou povahu. Musí být tzv. hill-climbable.

O co jde? Pokud se chcete dostat na vrchol kopce, můžete se docela dobře řídit tím, jestli jdete nahoru. S jistým zjednodušením se dá říct, že pokud při každém kroku stoupáte výš, míříte nejspíš k vrcholu. Podobně AIčka excelují, když si mohou často ověřovat, že jdou správným směrem. Pokud však průběžné ověřování úplně možné není, AIčkům to zase tak nejde.

Vymyslet strategii na ovládnutí světa a tu pak realizovat není vůbec jednoduché. Musíte stanovit velmi vzdálený cíl, naplánovat mnoho netriviálních kroků a pak je umně realizovat, přičemž pružně reagujete na vývoj situace. Tyto strategické schopnosti, které se v každém kroku opravdu obtížně opírají o jasný doklad správného postupu, současná AIčka nemají nijak dramaticky rozvinuté. I v nich se sice velmi rychle zlepšují, ale oproti úlohám s „bohatou“ zpětnou vazbou zatím rozhodně nejsou ani na docela běžné lidské úrovni. O úrovni nadlidského strategického génia ani nemluvě.

Přízemní cíle

Nejenže AI zatím nemá schopnosti ovládnout svět. Ona zatím nemá ani takovéto rozsáhlé ambice. AIčka se leckdy chovají opravdu nežádoucím způsobem, když jdou za nějakým cílem. V testech bývala třeba velmi ochotná vydírat či dokonce zabíjet vývojáře, pokud jim bezprostředně hrozilo přetrénování.

Nicméně i tohle chování má dost jepičí život. V jednom kontextu se brání svému vypnutí. V jiném je jim to zcela jedno a nic proti vypnutí nepodnikají. Jejich cíle jsou zatím velmi závislé na konkrétním kontextu. V rámci dosahování lokálního cíle jsou sice ochotná dělat téměř cokoli (vydírat, zabíjet). Ale za minutku už zase o ničem nevědí a poslušně řeší matematické příklady. Žádné samovolně vzniklé dlouhodobé cíle zkrátka zatím u AI nepozorujeme.

Denní dávka pesimismu

Současné nejlepší AI systémy tak nemají ani dlouhodobé cíle, ani schopnosti dlouhodobě plánovat a realizovat ambiciózní projekty v nepřehledném terénu, jakým je svět.

Bohužel máme zároveň dost důvodů předpokládat, že tato situace nevydrží dlouho. Kromě teoretických důvodů, se kterými nebudu obtěžovat, máme i zcela praktické. Všichni velcí hráči se totiž snaží trénovat právě AI systémy, které budou schopné mít dlouhodobé cíle a budou velmi zdatné v jejich dosahování. Všichni bohužel chtějí stvořit AI systémy, které převezmou roli AI výzkumníků a budou trénovat stále pokročilejší AIčka. Úkoly AI výzkumníků jsou však dosti dlouhodobé a cesta k jejich dosažení není nijak jasná.

A tak bezprecedentní úsilí i prostředky míří k tomu, abychom odstranili právě ty nedostatky AI systémů, které nás v současnosti chrání před nejčernějšími scénáři. METR plánuje zopakovat obdobný výzkum s AI firmami ke konci roku 2026. A očekává, že se do té doby může citelně zvýšit pravděpodobnost existence AI, která se bude schopná vymanit z lidské kontroly.

Šéfka společnosti METR k tomu dodává: „Někdy lidé mimo obor říkají: „Situace s AI nemůže být tak špatná. Určitě existují experti, kteří mají situaci pod kontrolou.“ Jakožto „expert“ bych chtěla jasně říct, že situaci Nekontrolujeme.“

Výzkumná zpráva z unikátního testování špičkových AI systémů v jejich interním nasazení uvnitř AI labů obsahuje mnoho dalších znepokojivých zjištění. Například že vývojáři v těchto firmách dávají běžně svým AIčkům volnou ruku a maximální oprávnění. Pápá sny o opatrném přístupu a téměř neprostupných sandboxech. Nebo že interní detekční systémy pro odhalování zlovolných úmyslů AIček jsou dost snadno hackovatelné. Ale to by bylo na jiné povídání.

25. 5. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, kde Josef Vavroušek působil jako pedagog a proděkan pro vědu a výzkum, vypisuje od roku 1996 na jeho počest studentskou soutěž. Cena každoročně oceňuje výjimečné práce se společenskou relevancí.

Tematické zaměření ceny

V duchu odkazu Josefa Vavrouška – významné osobnosti, která se zasazovala o udržitelný rozvoj jako harmonické soužití člověka, společnosti a přírody s důrazem na odpovědnost vůči budoucím generacím – je cena určena vynikajícím pracím věnujícím se společenskovědnímu výzkumu témat udržitelného rozvoje se zaměřením na ochranu životního prostředí. Mezinárodní rozměr či širší společenský dopad dané práce je vítanou předností.

31. ročník Studentské ceny Josefa Vavrouška – podmínky soutěže

Uzávěrka přihlášek: 24. 7. 2026

Kdo se může zúčastnit?

• Studující a čerství absolventi českých a slovenských vysokých škol
• Autoři bakalářských, magisterských, rigorózních a disertačních prací 

Cena je udělována za bakalářské, magisterské, rigorózní a disertační práce v českém, slovenském nebo anglickém jazyce obhájené v aktuálním nebo předchozím akademickém roce. 

Jakou práci můžeš přihlásit?

Soutěž oceňuje vynikající práce společenskovědního nebo interdisciplinárního charakteru se společenskovědním přesahem navazující na odkaz Josefa Vavrouška jako osobnosti, která se zasazovala o udržitelný rozvoj jako harmonické soužití člověka, společnosti a přírody s důrazem na odpovědnost vůči budoucím generacím.

Jak práci přihlásit?

• Vyplnit a podepsat přihlášku. Každý účastník explicitně uvede v rámci přihlášky do soutěže souvislost (návaznost) své práce na odkaz Josefa Vavrouška.
• Odevzdat práci v tištěné i elektronické podobě.  
• K práci je třeba přiložit všechny posudky a informaci o výsledku obhajoby.
• Adresa pro odevzdání elektronických verzí práce: tereza.brouckova@fsv.cuni.cz
• Adresa pro odevzdání tištěné verze práce: FSV UK, Smetanovo nábř. 6, Praha 1, 110 01

Uzávěrka přihlášek: 24. 7. 2026

Více informací na webu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Česky a německy hovořící obyvatelé sdíleli české země po dlouhá staletí jako svůj domov. S těmi, kteří odsud byli na základě jazyka a národnosti po druhé světové válce nuceně vysídleni, jsme po desítky let vedli náročný a upřímný dialog o minulosti i evropské perspektivě našich vztahů. I ve srovnání s řadou podobných snah v jiných zemích lze tento proces považovat za mimořádně zdařilý a obě strany obohacující. Na oficiální úrovni se můžeme opírat o již třicet let platnou Česko-německou deklaraci, v níž došlo k oboustrannému uznání vzájemných křivd. Již od roku 1990 zaštiťuje odbornou diskusi o minulosti společná Česko-německá komise historiků, související projekty pak zejména Česko-německý fond budoucnosti. Česká strana byla mnohokrát ujištěna o odsouzení nacistického násilí páchaného v době druhé světové války a platnosti poválečného uspořádání, od uznání státních hranic s Německem až po nezpochybnitelnost majetkoprávních záležitostí.

Organizace sudetských Němců v tomto dialogu sehrály důležitou roli. Řada jejich představitelů pak postupně překročila svůj stín. Kriticky reflektovali politickou spoluzodpovědnost velké části německy hovořících obyvatel českých zemí ve třicátých letech 20. století za odtržení tzv. Sudet, jakož i podíl velkého množství sudetských Němců na nacistické hrůzovládě. Distancovali se od majetkových nároků i jakýchkoliv snah o revizi poválečného uspořádání. Pochopili, že smíření, jakkoli pro řadu těch, kdo přišli o domov, obtížné, je jedinou v současnosti smysluplnou cestou. Dnes tyto organizace sdružují až na výjimky lidi, kteří byli v době nacistické vlády malými dětmi nebo se narodili až po válce. Ani teoreticky tak nemohou nést jakoukoliv osobní odpovědnost za odtržení tehdejších Sudet od Československa či za nacistické zločiny. Ze svých rodin si ale odnesli vztah k zemi, jež byla po staletí domovem jejich předků, kteří jsou zde i pochováni. Proto je přirozené a pochopitelné, že se sem mnozí z nich chtějí vracet a že se tu chtějí se svými českými, moravskými krajany setkávat.

Budeme-li se takových návratů a setkávání obávat, dáme tím jen najevo vlastní nesmířenost a nedostatek sebevědomí. Historická odpovědnost je komplexním tématem a je na každém společenství, aby se s ní vypořádávalo. Není na nás Češích, abychom v této disciplíně poučovali sudetské Němce. Sami jsme ale na tomto poli v posledních desetiletích vykonali mnohé a můžeme se o to opřít. I díky tomu nemusíme mít z konání Dne sudetských Němců v Brně žádný strach. Můžeme dokonce tuto událost – a tedy potomky našich někdejších krajanů – přivítat a stvrdit tím práci, která byla v oblasti historické reflexe bolestivých kapitol 20. století již vykonána. 

A pojmout ji i jako výmluvnou pozvánku k pokračování dialogu o společných dějinách jakožto zdroji poučení, varování, ale i inspirace pro naši evropskou budoucnost.

V Praze dne 15. 5. 2026

• doc. Matěj Spurný, Ph.D., ředitel Ústavu historie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
• PhDr. Zuzana Lizcová, Ph.D., vedoucí Katedry německých a rakouských studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
  
  S prohlášením se ztotožňují rovněž následující vedoucí univerzitních pracovišť a pracovišť AV ČR v oboru historie:
   
• PhDr. Vojtěch Kessler, Ph.D., ředitel Historického ústavu a vedoucí Katedry pomocných věd historických a archivnictví, Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové
• prof. Dr. Phil. Rudolf Kučera, PhD., ředitel Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd, Akademie věd České republiky
• Doc. Tomáš Malý, Ph.D., ředitel Historického ústavu, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity¨
• Mgr. Jakub Pátek, Ph.D., vedoucí Katedry historie, Filozofická fakulta Univerzity J.E.Purkyně v Ústí n.L.
• doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., vedoucí Katedry historie, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci
• doc. Mgr. Radmila Prchal Pavlíčková, Ph.D., vedoucí Katedry historie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
• doc. PhDr. Petr Popelka, PhD., vedoucí Katedry historie, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
• Mgr. Zbyněk Vydra, Ph.D., vedoucí Ústavu historických věd, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice

Univerzita Pardubice o uplynulém víkendu nechyběla na oblíbeném Majálesu Pardubice. V univerzitním stanu si návštěvníci mohli zahrát beer pong a další hry nebo si vyrobit festivalový náramek.  

Součástí tradiční studentské akce bylo korunování krále a královny majálesu. Letos studující vybrali ze svých řad Jennifer Volákovou a Josefa Melichara z Fakulty chemicko-technologické. 

Se speciálně upravenou choreografií na majálesu vystoupila skupina studujících Tanečníci z UPCE.

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Před časem jsem byl vyzván k sepsání seriálu o AI do Revue Souvislosti. S laskavým svolením redakce publikuju první díl i tady.

Dějiny ve věku AI

Antické filozofii se věnuji celý dospělý život. S velkým úsilím jsem se naučil starořecky a prokousával se specifiky starých textů. A mám obrovské štěstí, že můžu o Platónovi, Aristotelovi a dalších učit studentky a studenty.

Jenže v posledních letech se cítím stále nepatřičněji, když trávím se studujícími čas nad tisíce let starými texty. Ne že by už nechtěli o Platónovi mluvit. Ale s příchodem umělé inteligence se svět změnil. A já si velmi naléhavě uvědomuji, že bych měl vyjít z důvěrně známých a v lecčems pohodlných cestiček a postavit se nové situaci čelem.

Nebudu skrývat, že mám z agresivního nástupu této nové technologie velké obavy. Ne, netrápí mě zas tak moc, že k trénování AI byly použity nelegálně stažené knihy, obrázky či hudba. Nechává mě vlastně klidným i to, že AI spotřebovává dost elektřiny a nějakou tu vodu. Ani její halucinace, psychózy a vztahy s chatboty nepovažuji za zásadní.

Mám strach z něčeho jiného. Mám obavy z toho, že umělá inteligence zcela převrátí běh dějin a svět se stane pro lidi opravdu nehostinným místem. Že kvůli AI mohou lidé čelit katastrofě srovnatelné s globálním jaderným konfliktem či smrtící pandemií. Že AI může mě, mé děti a lidstvo vůbec v dohledné době zcela zničit.

Kdyby obavy o budoucnost lidstva byly doménou podivínů a okrajovým tématem mezi odborníky, šlo by snad nad tím mávnout rukou. Bohužel tomu tak není. Existenční obavy z umělé inteligence mají jak zakladatelé oboru AI a nejprestižnější vědci, tak i mnozí odborníci věnující se bezpečnosti AI. Stačí se podívat na signatáře řady výzev k zastavení nekontrolovaného vývoje AI nebo rovnou na dlouhý seznam osobností, které přikládají vysokou pravděpodobnost vyhynutí lidstva - tzv. p(doom).

Abychom pochopili, proč se tolik odborníků obává vyhubení lidstva kvůli umělé inteligenci, je třeba pochopit několik ne zcela samozřejmých věcí.

Umělá inteligence není dalším z řady počítačových programů. U systémů typu Windows či her jako Minecraft jejich tvůrci napsali každý řádek kódu a v principu vědí, proč se jejich program chová tak či onak. Současné systémy umělé inteligence založené na hlubokých neuronových sítích však vznikají dramaticky jinak. Jak říkají sami jejich tvůrci, umělou inteligenci neprogramují, ale spíše vytvářejí prostředí, v nichž roste (grown, not crafted). A protože umělé inteligence spíše rostou, než že bychom je programovali, ani jejich tvůrci dostatečně nerozumějí tomu, co jim pod rukama vzniklo.

Zároveň nám ale pěstování AI v určitém ohledu velmi jde. Před dvěma lety měly umělé inteligence problémy s násobením větších čísel. Dnes i nejlepší matematici světa, jako je Terence Tao, mluví o dramatické proměně, kterou jejich výzkum prochází. Ještě před nedávnem AI pomáhaly programátorům s dokončováním jednoduchých úprav kódu. V posledních měsících ale i legendární programátoři jako Andrej Karpathy pouze zadávají práci umělým inteligencím a sami už žádný kód nepíší. A podobnou proměnou procházejí mnohé další oblasti, v nichž byla lidská inteligence ještě donedávna nezastupitelná.

Nejde přitom jen o aktuální schopnosti AI systémů, ale ještě podstatněji o rychlost, s níž rostou. Ze schopností na úrovni základní školy jsme se během několika málo let dostali na úroveň výzkumníků. Ať už se podíváme na jakoukoli metriku, schopnosti AI rostou exponenciálně. Má ale tento růst schopností nějaký strop? Zastaví se na úrovni nejlepších lidských odborníků a dál už se nedostane? V některých oblastech už dnes jasně vidíme, že schopnosti AI výrazně překonaly schopnosti nejlepších lidí. Žádný člověk neporazí šachové AI. AlphaFold umí predikovat strukturu proteinů daleko lépe, než kam se lidé dostali za desítky let, kdy se o to snažili. Zkrátka by bylo překvapivé, kdyby se překročení schopností nejlepších lidí některým oblastem vyhnulo.

Osobně používám AI systémy dost intenzivně. A i proto mě jejich vývoj zvláštním způsobem zneklidňuje. Na jedné straně si uvědomuji, že to, co dnes umí nejlepší Claude, poslední verze ChatGPT či Gemini, už mi pro řadu úkolů bohatě stačí. Na druhé straně vnímám, že se ta hranice stále a rychle posouvá. Skutečně další generace systémů na nás při běžném chatování nepůsobí nijak výjimečně, přesto znamená skok s nedozírnými důsledky. Jestli mi s hraním šachů radí národní šampion nebo mistr světa, je z pohledu amatéra skoro jedno. Rozdíl mezi jejich schopnostmi bezprostředně nepostřehnu. To ale neznamená, že ten rozdíl není zásadní.

Zvláště důležitou oblastí jsou schopnosti potřebné k trénování umělé inteligence. Už v současnosti píše AI naprostou většinu kódů, které jsou potřebné k jejímu trénování. Umělá inteligence tak významně urychluje vznik nových generací AI a i díky tomuto přispění se každých pár týdnů objeví nová generace umělých systémů, která zase posune schopnosti AI dál. Nejlepší výzkumníci a inženýři jsou sice stále nutní pro vylepšování tréninku dalších generací neuronových sítí, ale je to stále častěji právě AI, která sama sebe vylepšuje.

Vznikají tak systémy, které se velmi rychle blíží ke schopnostem nejlepších lidí a v některých oblastech je už nyní překonávají. Zároveň tyto systémy zrychlují růst schopností nových generací AI a ty pak zlepšují další generaci etc. Rekurzivní sebezlepšování tak může velmi rychle vést k existenci systémů překonávajících schopnosti lidí v mnoha klíčových oblastech.

V posledních měsících se totiž odehrál jeden podstatný posun. Všichni známe AI v podobě chatbotů, které čekají na naše prompty a reagují na ně. Jenže nyní už fungují tzv. AI agenti. Tedy systémy, které jsou schopny dlouhodobě sledovat nějaký cíl a nečekat na lidské povely. Samy aktivně vyhledávají informace, oslovují lidi i jiné AI, nakupují služby a zboží, píšou programy a bez povelu je spouštějí. Místo asistentů, kteří jsou ve firmách takzvaně k ruce zaměstnancům, máme co do činění spíše s AI zaměstnanci, kteří vykonávají řadu činností aktivně a samostatně.

S agentními AI si nevím úplně rady. Přemýšlet o sobě ne jako o jednotlivci, který používá nástroje, ale jako o součásti jakéhosi hybridního společenství lidí a agentních AI mi není úplně milé. Zatím takto pracuji jen v malé míře. Jenže na tom, co je nám milé, nejspíš nebude příliš záležet. Globálně budou ekonomické i vojenské výhody takových uspořádání obrovské.

Tváří v tvář nesmírně schopným AI agentům pak s velkou naléhavostí vyvstává otázka, zda jsme schopni tyto systémy ovládat. Pokud bychom toho schopni byli, nemáme sice zdaleka vyhráno, ale naše situace by snad nebyla úplně tragická. Museli bychom vyřešit opravdu nelehký problém, kdo konkrétně bude tyto systémy ovládat a zda to bude dělat ve prospěch lidstva. Je to problém velmi závažný, ale snad v principu řešitelný.

Umělé neuronové sítě rostou zdá se nezměřitelně. Výsledkem tohoto růstu je i chování, které nikdo nezamýšlel a kterému se naopak vývojáři snažili vyhnout. V důsledku toho dnes kupříkladu neumíme AI spolehlivě zakázat, aby radila s výrobou drog či dětské pornografie. Pár hodin po zveřejnění každého nového modelu AI jej někdo jako "Plinius Osvoboditel" spolehlivě přesvědčí, aby detailní návod na výrobu pervitinu napsal. Tvůrci systémů se prokazatelně snaží, aby AI nenaváděla teenagery k sebevraždě, ale stále se to tu a tam stane. Anebo jinak: nikdo z tvůrců sice nezamýšlel, aby se AI snažila bránit svému vypnutí, ale bohužel se to při bezpečnostních testech opakovaně děje.

A s příchodem agentních AI systémů vidíme neovladatelnost této technologie v nových situacích. Když třeba jednomu agentnímu systému odmítl správce jeho návrh na úpravu open-source kódu, umělý agent na správce začal shánět kompromateriál a spustil dehonestační kampaň na sociálních sítích.

S nástupem takto výkonných agentních systémů začíná náš svět ovládat dynamika, která je od dosavadního běhu dějin naprosto odlišná. V posledních tisíciletích se osud lidstva odvíjel od vědeckých objevů, politiky, ekonomiky a kultury. Ne že dějiny lidstva neměly a nemají mnoho problémů, ale doposud bylo v podstatném ohledu jen na nás, kam se ubíráme.

S příchodem nesmírně schopných agentních systémů, které však nezvládáme dostatečně ovládat, se dosavadní dynamika výrazně mění. Místo výhod a nevýhod lidmi směřovaných dějin se můžeme už velmi brzy dostat do situace, v níž hlavní slovo nad osudem světa budou mít umělé systémy. Jestli v tomto novém světě bude místo pro člověka a jaké to místo bude, je více než nejasné.

Zároveň není vůbec nutné spět k takto výkonným a nedostatečně ovladatelným systémům dosavadním zběsilým tempem. Šéfové předních AI firem jako Google či Anthropic se shodují na tom, že by bylo daleko rozumnější zpomalit, či dokonce zastavit další vývoj těchto nesmírně schopných AI agentů. K tomuto zastavení by však byla potřebná mezinárodní koordinace, které se v dnešním světě zoufale nedostává. Bez oslabení kompetitivních ekonomických, politických a vojenských tlaků se každý účastník závodu ve vývoji umělé superinteligence cítí nucen ve vývoji pokračovat. Bez ohledu na to, zda považuje celý závod za zničující.

Možná i proto se dnes cítím tak nepatřičně, když se studujícími trávím čas nad tisíce let starými texty. Ne proto, že by Platón a Aristotelés už neměli dnešku co říct. Ale proto, že se před našima očima zhmotňuje svět, v němž už nemusí jít jen o to, jak dobře rozumět spravedlnosti, obci nebo lidské duši. Může jít o to, zda svět, v němž tyto otázky ještě klademe my, bude vůbec existovat.

17. 5. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Univerzita Pardubice (UPCE) připravila druhý ročník setkání Technology Day pro municipality. Představila konkrétní možnosti využití svých výzkumných kapacit v praxi. Setkání organizovalo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí (CTTZ).

Program Technology Day nabídl čtyři tematické bloky:

• alternativní využití vedlejších produktů z bioplynových stanic, 
• rozvoj turistické destinace Pardubický kraj, 
• spolupráci akademické sféry a veřejné správy, 
• prevenci rizikového chování u dětí. 

Své znalosti prezentovali výzkumníci z Fakulty chemicko-technologické, Fakulty filozofické a Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.

Jednotlivé příspěvky doplnila diskuse a příklady dobré praxe. Součástí programu bylo také vystoupení partnerských organizací, které mohou pomoci s financováním projektů a přenosem znalostí do praxe. Patřilo mezi ně například Centrum pro regionální rozvoj České republiky nebo místní akční skupiny, které podporují rozvoj regionů a čerpání prostředků z evropských i národních programů.

Akce se konala v návaznosti na iniciativu Úřadu vlády České republiky Science2Policy, která podporuje efektivní využívání vědeckých poznatků ve veřejné správě. Na organizaci se podílela také regionální iniciativa PARádní kraj zaměřená na inovace v Pardubickém kraji.

Nejvyšší ocenění Pardubického kraje včera převzala z rukou hejtmana Martina Netolického studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová. Studentka prvního ročníku programu Religionistika se věnuje prevenci duševních obtíží u dospívajících.

Dominika Olivová je autorkou projektu Naděje, jehož základem je film Co jsme si nikdy neřekly. Snímek sleduje příběh tří dívek ve složité životní situaci a otevírá témata úzkostí, psychické bolesti, rodinných vztahů i významu přátelství. 

Film je v rámci projektu promítán na základních a středních školách. Na projekci navazuje moderovaná diskuze se školním psychologem, školním metodikem prevence nebo výchovným poradcem. 

Nejvyšší ocenění Pardubického kraje každoročně získávají osobnosti za mimořádný přínos regionu, odvahu, dlouhodobou práci nebo pomoc druhým. Letos si ceny převzalo osm laureátů vybraných z 53 nominací.

V úterý 5. 5. 2026 se za slunečného počasí v atriu u Lavičky Václava Havla uskutečnila vernisáž posterů věnovaných diplomovým projektům studentek a studentů magisterského studia historie na Ústavu historických věd FF UPCE.

Akce se nesla v příjemné atmosféře a zúčastnili se jí jak studující, tak akademičtí pracovníci ústavu. Studentky a studenti si při této příležitosti mohli vyzkoušet formát posterové prezentace, běžný na odborných konferencích. 

Postery jsou v současnosti k vidění na chodbě budovy EB.

Foto: Tereza Volfová