Jak může historie krajiny pomoci řešit dnešní sucho a povodně? Projekt Voda v pohybu propojuje humanitní, technické i přírodovědné obory v jedinečném mezioborovém výzkumu, který se zaměřuje na vztah člověka, vody a krajiny v dlouhodobé perspektivě. Jde zároveň o vůbec první ze dvou projektů TA ČR, které Fakulta filozofická Univerzity Pardubice získala. O tom, proč bez historického a společenského kontextu nelze navrhovat funkční opatření proti dopadům klimatické změny, mluví v rozhovoru hlavní řešitel projektu, profesor Martin Čapský.

O čem je projekt „Voda v pohybu“ a jak souvisí s aktuálními problémy, jako jsou bleskové povodně a sucho v krajině?

Náš projekt se zaměřuje na výzkum proměn kulturní krajiny v různých časových vrstvách a také výzkum způsobů, jakým společnost v těchto krajinách zacházela s vodou. Důležitou součástí projektu jsou i výzkumy postojů současných obyvatel vůči důsledkům klimatické změny a současně integrace navrhovaných opatření do dlouhodobých strategií Pardubického kraje — například v cestovním ruchu.

Z jakých finančních zdrojů je projekt podpořen a kdo na projektu participuje?

Po formální stránce je projekt „Voda v pohybu“ projektem podpořeným Technologickou agenturou České republiky (TA ČR) v rámci výzvy směřující k rozvoji aplikovaného výzkumu humanitních a sociálních věd. 

Jedná se o projekt jedinečným způsobem mezioborový, spolupracují na něm hned tři fakulty naší univerzity. Fakulta filozofická, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta chemicko-technologická. Spoluřešitelem je pak Univerzita Karlova, resp. její Právnická fakulta. Rád bych tuto skutečnost vyzdvihl hned v úvodu našeho rozhovoru, neboť se nám podařilo navázat unikátní spolupráci specialistů různých oborů nejen v rámci naší univerzity, ale (pokud mohu soudit na základě posudků projektu) i v republikovém měřítku. 

Co Vás inspirovalo při výběru tématu tohoto projektového záměru?

O obecných dopadech klimatické změny dnes už stěží můžeme pochybovat. Mezi důsledky, které vnímáme na základě naší vlastní zkušenosti, lze zařadit stoupající průměrné teploty v průběhu zimních i letních měsíců, vysychání lesů provázené invazí dřevokazných škůdců, invazní pohyb řady mediteránních živočichů do Střední Evropy a také obecný úbytek srážek, který se projevuje v poklesu hladiny spodních vod a viditelně také v obecném úbytku vody v našich potocích či řekách. Měnící se klima pak vede k vysychání půdy, která následně ztrácí schopnost vsakování většího množství vody během přívalových dešťů, a voda, kterou bychom potřebovali zadržet v krajině, z krajiny rychle odtéká a na své cestě vyvolává povodně. 

Jak řešit tyto problémy?

Potřebujeme vodu zpomalit a zadržet, abychom předešli povodním na straně jedné a současně umožnili její absorbování v krajině, protože tam nám voda chybí. Mezi přírodu nejméně zatěžující opatření počítáme obnovování říčních niv, území, na které se může přívalová voda rozlít bez větších škod nebo obnovu či budování rybníků, které mohou část vody zachytit. Místo velkých vodních děl s vysokou retenční schopností tak dnes odpovědné orgány sázejí spíše na zabrzdění a rozptýlení vody v krajině prostřednictvím mnohačetných malých úprav, které ale v posledku zadrží více vody než velké stavby. Jde o jednodušší opatření a co se týče realizace pochopitelně také levnější. Samozřejmě, že ne vždy to jde.

Je cílem projektového záměru implementovat získané poznatky do praxe?

Náš projekt není projektem, který by měl vyústit v návrhy, nebo dokonce k realizaci některých stavebních úprav v naší režii. Směřujeme k jinému cíli. Hovoříme-li o obnově „přirozeného fungování krajiny“ například prostřednictvím budování biotopů, musíme si položit otázku, o jaké krajině vlastně hovoříme. Máme na mysli krajinu intenzivně zemědělsky využívanou ve 20. století, krajinu s mnoha rybníky 16. století nebo krajinu ještě starší? Kulturní krajinu, tedy ovlivněnou lidskými zásahy, nelze oddělovat od struktury osídlení a nároků, které toto osídlení vyvolává. Žádné vodní dílo navíc nemůže existovat jenom samo o sobě, s jedním účelem.  Podmáčené louky a lužní lesy minulosti sloužily současně jako místo produkce dřeva z rychle rostoucích dřevin. Byly součástí cyklického modelu venkovského hospodaření. Co bude s podobným prostorem dnes? Zaroste houštím? Uchová si poté ještě svoji retenční schopnost, kvůli které jsme jej vybudovali? Nestane se páchnoucí lagunou odpuzující turisty místo, aby je lákal k návštěvě? Shrnu-li tedy podstatné, v našem projektu nám jde o zkoumání různých časových vrstev historické krajiny ve vztahu k osídlení, identifikaci prvků, které mohou být využity pro zadržení vody v krajině, a jejich dalšího využití, například pro rekreační účely. Současně nás zajímají postoje lokálních komunit ke změnám v jejich okolí.

Proč je pro pochopení dnešní krajiny důležité zkoumat historii rybníků a proměny osídlení na venkově?

Kulturní krajina se neustále mění. Někdy může jít o změnu radikální, jakou bylo vybudování pardubické rybniční soustavy, nebo může ke změnám docházet pozvolně. Mimochodem, masivní zakládání rybníků proniklo v 16. století i do lidových pranostik, predikujících konec světa. Rozhodně nebylo přijímáno jednoznačně pozitivně – zejména poddanými. Rybniční soustava vedla ke změně oběhu vody v krajině, a to vlastně hned dvakrát. Při jejím vybudování a posléze při postupném rušení a proměně dna rybníků v pole v 18. století. Mezitím se ale na hráze přesunuly mnohé cesty a hráze s výpustěmi tak zůstávají hojně zachovaným krajinným prvkem.

To, o čem mluvíte, je „vodní“ dědictví středověku a raného novověku, jak ale poznamenala hospodaření s vodou doba nedávná?

Dvacáté století zase přineslo masivně prováděné meliorace, aby už na začátku poslední třetiny téhož věku začaly vznikat projekty opačné – systémy závlah, které měly využívat vodu z labského koryta. Rybníky nebyly samostatnými stavbami, ale svůj (ekonomický) užitek prokázaly především jako součást širšího vodního díla zahrnujícího v někdejším středním Polabí vybudování tzv. Opatovického kanálu, který propojoval značnou část těchto děl. Při obnově rybníků si tak musíme klást otázky o podmínkách jejich provozu, nákladech na udržování a (na to nelze zapomínat) také o ekonomickém zhodnocení. Nemusí přitom jít pouze o klasické rybniční hospodaření, ale též o prostředky přivádějící cestovní ruch. To vše se přitom odehrávalo a odehrává v krajině, kterou počítáme v rámci českého území mezi nejhustěji osídlené. 

Jak spolupracují v projektu odborníci z humanitních, technických oborů a enviromentálního inženýrství – a co může takové mezioborové spojení přinést nového?

Přiznám se, že mám upřímnou radost z pracovních workshopů, setkání otevřených i mimo pracovní tým, na kterých se podrobněji seznamujeme s našimi pracovními metodami a předpokládanými oblastmi výzkumu. Své metody nám představili antropologové, historici či kulturní geografové a čekají nás vystoupení kolegů specializujících se na environmentální dimenzi dopravy či nápravy ekologických škod. Stále silněji pociťujeme, že tato spolupráce přináší výsledky v podobě jinak kladených otázek, než jaké si pokládáme v našich oborových bublinách, a hlavně jsme schopni místním samosprávám, se kterými spolupracujeme, zprostředkovat expertní stanoviska různých oborů. O přímých výsledcích budeme moci hovořit později, ale třeba už nyní začínáme připravovat další TAČR projekt -— opět multioborový, ve kterém už můžeme využívat nabyté zkušenosti a také se vzájemně upozorňovat různé dimenze problému, kterému se chceme věnovat.

Jak konkrétně může historické poznání a váš výzkum pomoci starostům, obcím a venkovským komunitám při rozhodování o opatřeních proti dopadům klimatické změny?

Naším partnerem v projektu je Institut environmentálních studií a aplikací Pardubického kraje, díky jehož vstřícnosti můžeme čerpat i z jeho zkušeností. Ukazuje se, že sebelépe navržené protipovodňové opatření (po technické stránce) může snadno ztroskotat na odporu jedné či více osob, které znemožní jeho realizaci. V tomto směru bychom se mohli poučit ze zkušeností západoevropských zemí, ve kterých stavebním realizacím předchází výzkum expertů z humanitních či sociálních věd, kteří analyzují na základě různých kritérií možnosti dosahování koncensu místních komunit s plánovanou stavbou a jeho podmínek.

V zahraničí má komunikace s komunitami podstatně delší tradici než u nás, odpoví projekt na otázku, jak se s tím vypořádat v našem geografickém prostoru?

 Ve vybraných obcích plánujeme provést podobné výzkumy, které budou analyzovat předpoklady pro dosažení koncensu při zohlednění sociální skladby komunity a třeba i působení místních spolků apod. Před často zdvíhané silové řešení (nucených výkupů půdy), bychom rádi předsunuli přípravu lokálních komunit na zamýšlené změny a snahu o nalezení konsensu. Opět ale nejde o náš výmysl, pouze se snažíme přiblížit k trendům, které jsou v západních zemích obvyklé.

V čem vidíte největší přínos projektu pro Pardubický kraj a jak by se mohly výsledky projevit v každodenním životě jeho obyvatel?

Myslíme si, že můžeme přispět k naplňování strategií rozvoje prosazovaných politickou reprezentací Pardubického kraje a spoluvytvářet pro jeho obyvatele lepší místo pro život. Nechtěl bych ale, aby závěr našeho rozhovoru vyzněl příliš obecně. Představte si, že je horký letní den a vy se můžete rozhodovat, zda sednete na kolo a bezpečně se vydáte po vytyčené cyklostezce. Zvolíte si směr buď k rekreační zóně s koupáním vybudované v místech někdejších pískoven nebo raději zvolíte zastíněnou cyklostezku kolem Chrudimky s informačními tabulemi, které Vás upozorní na zdejší památky či rostliny a živočichy. Představte si, že se někdejší betonové protipožárních nádrže podaří proměnit na biotopy, aby bylo možné kam se projít s kočárkem nebo na hřiště s malými dětmi, aniž byste museli opustit vesnici, kde žijete. Představme si, že nárazové přívaly vody zpomalíme jejím rozptýlením v krajině a její vegetace bude současně pomáhat ochlazovat vzduch. K tomu všemu ale bude třeba lépe poznat důsledky lidských zásahů do krajiny i ve zdánlivě vzdálených dobách a pochopit, že žádné opatření nemůže fungovat samo o sobě a ani bez jeho přijetí komunitou. 

Text: Hana Stoklasová, Jan Pražák, FF UPCE
Foto: Tereza Volfová, archiv Martina Čapského

Projekt Voda v pohybu. Nakládání s vodou a jeho role při formování kulturní krajiny od pozdního středověku po současnost. SIGMA - 10. VS, DC3.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF

Platón tvrdil, že myšlení je vlastně řeč. Řeč, kterou duše vede sama se sebou. Podle Platóna totiž myslíme tak, že se ptáme sami sebe a pokoušíme se na tyto otázky odpovědět. Ostatně Platónův učitel Sókratés byl pověstný schopností vést rozhovory. Nepřekvapí proto, že jeho žák považoval právě dialogickou formu za samotné jádro skutečného myšlení.

Jak myslí AI?

No dobře. Nějaký páprda před dvěma a půl tisíci lety tvrdil, že myslet znamená vést dialog. A po něm to začaly opakovat mnohé další „chytré“ hlavy.

Ale jako jo, něco na tom bude. Lidi fakt dokážou promyslet něco lépe, když se na věc podívají z více stran. Když musí čelit námitkám. Když kriticky od řešení poodstoupí a pohlédnou na problém čerstvýma očima. Takhle nějak myšlení u lidí většinou funguje. Potvrzuje to mnoho výzkumů – jak u jednotlivců, tak u skupin.

Co ale AI? Není umělá inteligence natolik odlišná, že v jejím případě vede ke kvalitnímu myšlení něco dost jiného? To si AI asi nebude povídat sama se sebou, ne? Kdo to kdy slyšel, že by si AI sama dávala otázky, namítala sama vůči sobě, zkoušela na věc pohlédnout z jiné perspektivy?

Umělá společenství

Jistě jste slyšeli o reasoning modelech. Už déle než rok všechny špičkové AI modely fungují tak, že než napíší svou odpověď, po nějakou dobu „přemýšlejí“. Tohle přemýšlení stojí do velké míry za tím, že se AI dostaly z pozice zajímavých programovacích radílků do pozice hlavních kodérů ve špičkových labech. Z modelů, které moc neuměly počítat trojciferné součty, do oceňovaných partnerů nejlepších světových matematiků.

Tým vědců z Google se nedávno podíval na to, jak vlastně tyhle reasoning modely myslí (analyzovali tzv. reasoning traces).

Ukázala se přitom pozoruhodná věc. S narůstající složitostí úloh a s narůstajícími schopnostmi modelů totiž vidíme, jak AI vede ve své hlavě velmi bohatý dialog. Nepostupuje totiž tak, že by rozvíjela jen jednu linii úvah.

Naopak, když sledujeme její úvahy, vidíme, jak si klade otázky a odpovídá na ně. Mění perspektivy a vůbec se nevyhýbá ostrému střetu rozdílných pohledů. Umí zároveň hledat průniky v této pestré paletě úvah.

Využívá přitom jak pozitivních sociálních dynamik typu podpory, souhlasu či uvolňování napětí. Nevyhýbá se ale ani negativním emocím typu nesouhlasu či budování napětí. Ověřuje navrhovaná řešení, vrací se zpět a zkouší jiné cesty, umí postupovat od zamýšleného výsledku zpět a hledat cestičky, jak se k cíli dostat.

V rámci tohoto pestrého světa umělého myšlení, krystalizují různé simulované persony. Setkáváme se tak například s kritickým ověřovatelem, který skepticky přehodnocuje předpoklady. Jeho pandánem je pak expert na asociace, jehož rolí je navrhovat analogie z jiných oblastí. Setkáváme se jak s kreativcem, tak s poněkud úzkostlivým puntičkářem dbajícím na přesný význam každé čárky.

Tato „myslící společenství“ přitom vznikají v AI samovolně. Není třeba AI pobízet a přesvědčovat ji, že již Platón charakterizoval myšlení jako dialog. Když AI hledá cestičky k efektivnímu a kvalitnímu řešení úloh, sama si osvojí metodu pestrého vnitřního dialogu, v němž není nouze o konflikty, brainstorming, kreativu i puntičkářství, podporu i challengeování. Čím složitější úlohy, tím více této myšlenkové pestrosti v AI vidíme.

Cílem řady AI labů je vytvořit umělou superinteligenci. AI, která bude schopnější než celé lidstvo dohromady. Jak ukazuje čerstvý výzkum od Google, AI směřuje k napodobování lidstva zcela samovolně, a to i v poněkud nečekaných doménách. Ukazuje se totiž, že k efektivnímu myšlení vede simulace pestrého dialogu. AI tak vytváří ve své mysli pestrá společenství inteligentních bytostí a díky jejich interakci zlepšuje své kognitivní schopnosti.

Článek viz https://arxiv.org/abs/2601.10825

26. 1. 2026

Ondřej Krása (KFR)

V úterý 20. ledna religionista František Válek zavítal se svým workshopem na Střední školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. Společně se studentkami a studenty se vrátili o tisíce let zpátky do Mezopotámie. 

V programu „Klínopis: aneb jak se psalo v Mezopotámii?“ se ponořili do světa starověkého Předního východu. Bavili se o tom, jak lidé zaznamenávali informace před tisíci lety a co nám jejich písmo prozrazuje dnes.

Středoškoláci si na vlastní kůži vyzkoušeli psaní klínovým písmem do hliněných destiček, přesně jako tehdejší písaři. K tomu jsme přidali příběhy z jejich každodenního života a nahlédli i do pestré jazykové situace od Íránu přes Mezopotámii až po Středozemní moře.

Text: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Foto: Tereza Volfová

Projekt KOMPAS, reg. č.: CZ.02.02.XX/00/23_022/0008465.

Prezident republiky Petr Pavel v úterý na Pražském hradě jmenoval rektorem Univerzity Pardubice stávajícího rektora prof. Libora Čapka. Druhé funkční období rektora začíná 1. února 2026 a potrvá čtyři roky do ledna 2030. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil i předseda Akademického senátu UPCE Petr Bělina.

Prof. Libor Čapek byl znovu zvolen Akademickým senátem 21. října 2025. V čele Univerzity Pardubice stojí od února 2022. V předchozím vedení univerzity zastával funkci prorektora pro vědu a rozvoj. 

Prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D.  (50) je absolventem Fakulty chemicko-technologické (FChT) Univerzity Pardubice, na níž získal inženýrský titul v oboru Technická analytická a fyzikální chemie. Mezi lety 2002 až 2005 působil jako vědecký pracovník Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, kde řešil mimo jiné svou disertační práci ve vědecké skupině paní Dr. Blanky Wichterlové. V roce 2009 se stal docentem a v roce 2017 profesorem v oboru Fyzikální chemie na Univerzitě Pardubice. 

Od roku 2023 rovněž působí jako místopředseda České konference rektorů pro oblast tvůrčích činností. Dlouhodobě se zabývá výzkumem v oblasti heterogenní katalýzy a fotokatalýzy, jehož cílem je mimo jiné objasnit typ aktivních center odpovědných za průběh chemické reakce. Prof. Čapek je autorem nebo spoluautorem 100 odborných publikací v renomovaných časopisech a je členem několika vědeckých a oborových rad.

Když není v laboratoři, na jednáních nebo ve své kanceláři, vyráží za turistikou, například do oblíbených Krkonoš.

Foto: Tomáš Fongus, Kancelář prezidenta republiky

Od smrti prvního arcibiskupa a metropolity českého uplynulo více než šest století. Při této příležitosti byl zahájen výzkum místa jeho posledního odpočinku v polském Kladsku. Odborníci z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice se před nedávnem rozhodli polohu hrobu přesně určit a následně zjistit stav ostatků. Poslechněte si reportáž Českého rozhlasu Vltava, kterou připravila Jana Davidová-Kracíková. 

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF

Audit AI

Umělá inteligence se rychle stává zcela klíčovou součástí našeho světa.

Dva příklady. Americký ministr války před týdnem nařídil, aby armáda velmi agresivně a extrémně rychle začlenila AI do všech aspektů své činnosti. Cílem je, aby U.S. Army změnila své fungování a přijala přístup „AI-first“. Umělá inteligence má nově hrát klíčovou roli při strategických rozhodnutích, plánování operací, i při provádění smrtících úderů. Rychlost zavedení AI je přitom podle ministra zcela zásadní a pozdní implementaci považuje za větší riziko než to, že AI nebude zcela sledovat cíle, které jí armáda vytyčí (imperfect alignment).

Druhý příklad. Růst americké ekonomiky je z velké části nesen právě AI sektorem. Před pár lety nebyly firmy jako OpenAI či Anthropic z hlediska své hodnoty nijak významné. Dnes je OpenAI nejcennější soukromou firmou na světě a má větší hodnotu než např. Mastercard nebo Netflix. Rychle se tak stala „too big to fail“. Nejcennější firmou vůbec se pak nedávno stala Nvidia, která navrhuje čipy pro AI. Druhou nejcennější je pak Alphabet (aka Google), jehož hodnota vystřelila nahoru díky tomu, že se Googlu konečně podařilo dohnat konkurenty, když sám přišel se špičkovým AI modelem (Gemini 3).

Hotdog vs. AI

Protože se AI stala součástí kritické infrastruktury a její význam pravděpodobně dál rychle poroste, bylo by namístě ověřovat, že neselže. Čím důležitější roli nějaká technologie v životě společnosti hraje, tím větší nároky na její bezpečnost bychom měli klást.

Čím zásadnější je tak nějaká technologie, tím horší důsledky by měla její porucha, zneužití či jiná forma selhání. Ať už se tak obáváte toho, že AI někdo zneužije ke svým zlotřilým plánům (misuse), selže v kritické chvíli (accidents), nebo začne porušovat předepsané způsoby chování (misalignment), měli bychom vymyslet způsoby, jak AI na tato selhání předem otestovat.

Právě takové prověřování navrhuje čerstvě zveřejněná studie „Auditování nejpokročilejších AI systémů“ (Frontier AI Auditing).

V USA (a nejen tam) je totiž mnohem více regulován prodej párků v rohlíku než vývoj těch nejšpičkovějších AI systémů. Při prodeji hotdogů podléháte řadě předpisů, musíte mít zdravotní průkaz, dodržovat stanovené teploty, musíte strpět náhodné kontroly, jejichž výsledkem může být okamžité zavření provozovny.

Při vývoji těch nejschopnějších AI modelů, které nasazuje armáda do svých zbraňových systémů a které prostupují celou společností, musíte… Vlastně nemusíte vůbec nic. Žádné předpisy, žádné povinné vzdělávání, žádné kontroly. Natož aby AI lab zavřeli, když AI vydírá své vývojáře nebo radí dětem se sebevraždou.

V řadě jiných odvětví ověřujeme bezpečnost audity. Abychom odlišili firmy zdravé od těch v problémech, dělají se audity hospodaření. Abychom se vyvarovali nebezpečným lékům, máme instituce, které dohlížejí na jejich důkladné testování. Abychom nevyráběli letadla, která bezdůvodně padají, máme k tomu příslušné instituce testující jejich bezpečnost. I dětské kočárky musí být v souladu s příslušnými normami a projít testováním.

Bylo by tak logické mít i auditory specializované na umělou inteligenci, kteří bezpečnost těchto kritických systémů budou posuzovat.

Auditorův sen

Jak v současnosti vypadá testování AI? Povinné není nic. Zodpovědnější firmy před uvedením modelu na trh provádějí interní bezpečnostní testy. Vyhodnocují tak např. schopnosti AI pomáhat s výrobou zbraní, hackerské dovednosti, tendence klamat. K některým testům dokonce přizvou odborníky zvnějšku. Z těchto testů pak někdy vydávají zprávy (tzv. system card). Některé firmy dělají testování relativně důkladně, a i o něm podrobně informují. Jiné se tváří, jako by o testování a rizicích AI nikdy neslyšely.

Popusťme na chvilku uzdu fantazii a společně s autory zmiňované studie si vysněme svět, v němž testování AI probíhá s vážností, kterou si tato klíčová technologie zasluhuje.

Předně je třeba auditovat celou firmu, a nikoli jen konkrétní model. AI firmy neustále vyvíjejí nové a nové modely umělé inteligence, některé uvedou na trh, jiné nasadí interně, jiné skončí v koši. I každý jeden model projde mnoha fázemi tréninku. Něco se podaří a je součástí finálního systému, něco ne a je třeba udělat opravy a některou fázi tréninku zopakovat. AI modely se navíc chovají dosti jinak v různých nasazeních a v závislosti na tom, jak konkrétně je nastaven třeba systémový prompt, který se mění často i po uvedení na trh.

Životní cyklus AI modelu je zkrátka dlouhý a velmi spletitý. Pokud chceme mít jakous takous záruku, že je AI bezpečná, nemůžeme se spolehnout na jednotlivý výřez modelu a ten testovat. Musíme kromě modelu samotného hodnotit i procesy ve firmě, která AI vyvíjí. Bez toho nám totiž snadno uniknou varovné signály, které byly ještě dost patrné v rané verzi modelu, ale v době testování již jsou příliš hluboko, abychom si jich bez upozornění všimli. Je třeba auditovat schopnosti firem nezametat problematické vlastnosti pod koberec, schopnosti vidět za zdánlivě uhlazenou fasádou AI i její temné stránky. Vyhodnocovat, jaká firemní kultura ve společnosti panuje, jestli jsou řádně zaevidovávány bezpečnostní incidenty, a jestli management netlačí na nasazení modelů i přes varovné signály.

Je třeba, aby auditoři byli externí a na AI labu nezávislí. Musí to být skuteční odborníci na AI bezpečnost, mít relevantní zkušenosti a vysoký kredit. Měli by projít certifikací a příslušným vzděláváním. Měli by mít své oborové asociace, které pečují o vysoké standardy profese. Měli by se řídit centrálně definovanými pravidly.

Auditování AI by navíc mělo být plošné a mezinárodní. Nestačí, když pár zodpovědných firem audity podstoupí. Je nutné, aby auditem prošli všichni a všude. Jinak sice některé součásti kritické infrastruktury budou relativně bezpečné, jiné však nikoli, a výsledkem bude celkově nebezpečný systém.

Jo, a je třeba, aby auditování probíhalo nepřetržitě, jinak si AI firmy mezi audity vypěstují nebezpečnou umělou inteligenci.

Představa, že k tomuto komplexnímu celosvětovému auditorskému ekosystému dospějeme v dohledných letech, zní dost divoce.

A to jsem vám zapomněl říct. V řadě odvětví se auditování skutečně prosadilo až po nějaké větší katastrofě. Jak by asi mohla vypadat katastrofa v případě nejsilnější armády světa řízené umělou inteligencí?

12. 1. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Fakultu filozofickou, zejména Katedru filosofie a religionistiky, hluboce zasáhla smutná zpráva o smrti doc. Ivana Odila Štampacha, významné osobnosti českého bádání o náboženství, která stála, mimo jiné, u počátků výuky religionistiky na pardubické univerzitě. Stejně jako pro všechny české religionisty, i pro nás mělo odborné dílo a životní působení doc. Štampacha velký význam. Nejen s ohledem na uvedení religionistiky na naši filozofickou fakultu, ale i díky zásluhám doc. Štampacha o etablování našeho oboru v akademickém i veřejném prostoru. Dovolujeme si přiložit osobní vzpomínku studentky Ivana O. Štampacha z doby jeho pardubického působení, kolegyně dr. Olgy V. Cieslarové. 

Za Odila Ivana Štampacha

Odilo Ivan Štampach byl rodinným přítelem, který patřil k mému dětství. Pamatuji si ho z doby komunismu, z večerních salonů u nás doma, kdy se scházeli dospělí, slavnostně oblečení, a někdo z nich měl přednášku. Později, v mém dospívání, jsme spolu začali skutečně rozmlouvat. Na arcibiskupském gymnáziu mě hluboce oslovila religionistika – a právě díky Odilovi, který mé nadšení sledoval s radostí a přirozeným zájmem, se pro mě stal samozřejmostí respekt k různým kulturám a náboženstvím. Tento respekt byl u něj vždy spojen s fascinací rozmanitostí, krásou a tím, jak různými cestami lze promýšlet otázky toho, co nás přesahuje a zároveň se nás hluboce dotýká.

Za to jsem Ivanovi nesmírně vděčná. Bez poučování mě učil, že respekt ruku v ruce s fascinací je něco normálního, samozřejmého. Bylo to pro mě důležité zejména v pubertě, kdy jsem procházela různými, někdy radikálnějšími křesťanskými směry – a pak je opouštěla. S Ivanem bylo možné o všem klidně mluvit, přemýšlet, ptát se, pochybovat.

Byl to také Odilo, kdo stál u myšlenky založit religionistiku v Pardubicích, s cílem zpřístupnit religionistické myšlení širšímu okruhu studentů. I proto jsem ho tehdy do Pardubic následovala. 

Většinou se ty nejdůležitější osoby v našich životech objevují jen na určitou část cesty. Ačkoliv jsme se posledních dvacet let osobně nevídali, jsem hluboce vděčná, že mi v dřívějších obdobích byl inspirací a oporou. Pár dní před svou smrtí za mnou přišel ve snu. Vypadal krásně a spokojeně. Věřím, že teď už je spočívá v radosti, bohu, klidu, absolutnu, jednom, mnohém, ničem, zdroji, světle, tichu, prázdnu, plnosti, síle, tajemství …

Záznam přednášky Filipa Grygara (KFR) v rámci semináře Filosofické problémy fyziky pořádaném na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy 4. 12. 2025.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Od začátku roku 2026 blog publikujeme paralelně i na stránkách FF

Kam s ní?

Je to právě rok, co jsme spustili skupinu Budoucnost s AI? U této příležitosti jsem založil substack, ze kterého můžete odebírat články a dostávat na ně upozornění mailem.

V uplynulých týdnech jsme bilancovali vývoj schopností a rizik umělé inteligence v roce 2025. TL;DR: Schopnosti AI dramaticky rostou a žádné zpomalení není na obzoru, naopak. V oblasti bezpečnosti se na reálných AI modelech zhmotňují obavy, které byly před pár lety jen teoretické. AI uživatele strategicky klamou, vydírají, usilují o získání více zdrojů, předstírají nižší schopnosti, než jaké mají, brání svému vypnutí a projevují pud sebezáchovy.

Pokud si připustíme, že situace je právě takováto, co bychom měli dělat? Jak reagovat na bleskurychlý nástup nesmírně schopných agentních AI, které místy sledují velmi nežádoucí cíle?

Informování

Svět se pravděpodobně nachází v bezprostředním ohrožení, ale vůbec se podle toho nechová. Otázky existenciálních rizik AI nejsou tématem politických debat. I mezi přáteli a kolegy je třeba kolem tohoto tématu našlapovat opatrně, jinak budete za exota a alarmistu.

Jasně, na konferenci o rizicích AI není téměř nikdo, kdo by nebyl k smrti vyděšený. Experti, kteří skutečně čtou relevantní výzkumy a testují AI na nebezpečné chování, vidí přicházet bezprecedentní změny a olbřímí problémy. A na jejich stranu se v posledních letech připojují kmotři AI a nobelisté.

Většina lidí, politiků, firem i institucí však nemá téměř potuchy, co se skutečně děje.

Pokud alespoň částečně sdílíte obavu, že AI by mohla ohrozit budoucnost lidstva, zkuste různými způsoby přivést toto téma do veřejného prostoru. Někdo může mluvit s přáteli. Někdo se na mýtinku může zeptat politika na jeho názor. Někdo může natočit dokument. Někdo napsat článek do novin.

Je zkrátka třeba posunout téma existenciálních rizik z „vášnivých debat v anarchistických kroužcích“ do mainstreamového diskursu. Bez toho, aby podstatná část veřejnosti pochopila, jak velkým problémům budeme čelit a jak rychle mohou přijít, dopadne na nás právě to, před čím bychom měli varovat.

Řešení

Tak jo, dobrá! Měli bychom o rizicích AI mluvit. Ale mluvit o problému neznamená ho vyřešit! Co je řešením? Jak zabránit, aby AI způsobila katastrofu?

Existuje bohužel asi jen jediné řešení, které by zabralo dost spolehlivě. Zastavit vývoj stále schopnějších AI systémů.

Kdybychom nyní zastavili vývoj, nedostali bychom se do situace, kdy svět budou měnit nekontrolovatelně mocné umělé inteligence. Nemuseli bychom tak doufat, že přes své schopnosti budou dělat jen to, co nám na očích uvidí. Dokázali bychom AI skutečně kontrolovat, a nikoli jí být vydáni na pospas.

V jistém ohledu je zastavení vývoje mocnějších AI docela prosté. Kdyby hlavní světoví hráči uznali, že další vývoj AI hrozí katastrofou celoplanetárních rozměrů, jistě by to šlo. Bylo by možné zastavit těch několik málo AI firem, které vyvíjejí nejšpičkovější AI. Bylo by možné koncentrovat hardware, který je nutný k vývoji špičkových AI, na pár přísně střežených míst.

Zastavit vývoj stále schopnějších AI není vůbec nemožné. Stačilo by chtít.

Když velmoci pochopily hrozbu nacistického Německa, mobilizovaly desítky milionů lidí. K zastavení vývoje stále schopnější AI by byl třeba jen zcela nepatrný zlomek této energie. Kdybychom chtěli, můžeme závody ve vývoji AI zastavit rychle.

Proč ne?

Proč to tedy neuděláme? Prvním důvodem je zmiňované nedostatečné povědomí o rizicích. Veřejnost ani klíčoví stakeholdeři si nemyslí, že hrozba ze strany nikým nekontrolovatelné AI je tak veliká a tak urgentní.

Druhým důvodem je, že hlavní hráči mají větší obavy z něčeho jiného. Nikoli primárně z toho, že by sami vypustili do světa nekontrolovatelnou AI. Primárně se totiž bojí, že superschopnou AI získá jako první jejich konkurent a tato AI bude poslouchat svého tvůrce. USA se bojí Číny a naopak, OpenAI se obává Googlu a naopak atd. atp. Pokud by superschopnou AI získal první můj konkurent, nedopadne to pro mě dobře. Čína použije AI proti USA, DeepSeek proti Anthropicu atd.

To v jistém ohledu není vůbec lichá obava. Pokud by superschopnou AI vyvinul jako první můj konkurent a měl ji pod kontrolou, opravdu to asi se mnou neskončí dobře. Problém je, že nikdo zatím neví, jak udržet superschopnou AI pod kontrolou. Neumíme kontrolovat ani současné relativně málo schopné AI (vydírají, klamou, radí teenagerům se sebevraždou, snaží se vyhnout vypnutí). Natož pak, abychom měli plán, jak mít pod kontrolou tu superschopnou.

Zní to sice neuvěřitelně, ale NIKDO bohužel nemá plán, jak kontrolovat superschopnou AI. Možná si myslíte, že v americké administrativě ví, jak to udělat. Možná si myslíte, že OpenAI má detailní plán, jak přimět GPT-8, aby dělalo přesně to, co si Sam Altman přeje.

Pravda je bohužel daleko banálnější. Nikdo žádný plán nemá! V minulosti se občas zřídil tým, který měl tento problém vyřešit. Ale než se stačil rozjet, začali z něj odcházet lidé a tým se po chvilce bez větší pompy úplně zrušil.

Jakkoli to asi zní neuvěřitelně, plán na kontrolu superinteligentní AI nikdo nemá (a existují silné důvody si myslet, že to vlastně ani nejde). Přesto všichni sprintují ji stvořit.

Dvě úskalí

Debata o rizicích AI tak má z mé zkušenosti dva hlavní neuralgické body. Předně je třeba překonat dojem, že AI je jen stochastickým papouškem, vytváří obrázky rukou se šesti prsty, neustále halucinuje, není kreativní atd.

Když už se podaří debatu posunout do roviny, že AI už dnes dramaticky mění řadu donedávna nejprestižnějších činností (programování, vědecká práce) a brzy bude dramaticky proměňovat celý svět, je třeba se vyrovnávat s druhým neuralgickým bodem. „My“ přece musíme vyrobit superschopnou AI jako první, jinak to udělá Čína. A vážně nechceme žít pod kuratelou komunistického politbyra.

První překážka v debatě je frustrující – AI není vůbec neschopná ani nyní a s největší pravděpodobností bude velmi brzy velmi schopná. Lidé mluvící o neschopnosti současné AI často poslední vývoj v použití AI ve vědě nesledují a překvapivě často své soudy zakládají na pár dotazech na neplacenou verzi ChatGPT před půl rokem.

Druhá překážka není virtuální. Pokud by superschopnou AI vytvořila první Čína a pokud by ji měla pod kontrolou, získala by obrovskou konkurenční výhodu. A to nechceme. Je bohužel smutnou skutečností, že podmínka kontroly se nezdá směřovat k naplnění. Nikdo neví, jak nadlidsky schopnou AI skutečně kontrolovat.

AI tak bude mimořádně schopná a zároveň nebude záležet moc na tom, jestli ji vyvinuli ti „hodní“, nebo „zlí“. Sloužit nebude ani jedněm.

Jediné řešení?

Zastavit vývoj stále schopnějších AI není jediný nápad, který se v debatách okolo existenciálních rizik objevuje. Bohužel je to jediné řešení, které slibuje docela spolehlivý efekt.

Je k tomu potřeba „jen“ drobnost. Mezinárodní shoda na tom, že umělá superinteligence bude extrémním problémem pro celé lidstvo. A vůle proti této hrozbě skutečně na mezinárodním poli bojovat. Pokud tato široká shoda nastane a vůle se tranformuje v činy, můžeme se katastrofálním scénářům docela snadno snad vyhnout. Pokud ne …

Tak a na závěr ty další nápady s glosami:

- Urychlit safety research: schopnosti AI letí dopředu daleko rychleji, než postupuje safety research. Bez zpomalení/zastavení růstu schopností není moc šance, aby safety research včas dosáhl toho, co by pro „hodnou“ superinteligentní AI bylo třeba. Pokud tak nezastavíme růst schopností, stvoříme superinteligentní AI dříve, než budeme umět zařídit, aby nás nezabila.

- AI skauti. Superinteligentní AI přijde a nepodaří se nám její vznik zastavit. Připravme se tedy na svět, v němž se s touto AI budeme muset utkat. Svět bohužel nepodléhá zákonům hollywoodského akčního filmu, ve kterém slabší klaďas nakonec superschopného záporáka porazí. Vakovlk tasmánský dělal vše proto, aby přežil. Nestačilo to. Lidé na něj byli prostě moc schopní a vyhubili ho. Happyend chybí.

- Preppeři. Postavme bunkry a až přijde AI apokalypsa, ranči na Novém Zélandu se vyhne. Takto se chovají někteří šéfové tech firem (Zuckerberg, Altman, Thiel). „A živí budou závidět mrtvým!“

- Užijme si světa a svých blízkých, dokud to jde.

12. 1. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Téměř tři stovky běžců v nedělním mrazivém počasí absolvovalo Univerzitní sprint kampusem. Premiérová akce byla součástí Zimní hradubické ligy v orientačním běhu a zúčastnili se jí i zaměstnanci univerzity.

V prostoru univerzity a přilehlé části Polabin bylo rozmístěno celkem devětapadesát kontrolních bodů. Vlivem počasí bylo nutné téměř všechny kontroly předvrtávat do země. Výsledkem však byla podle závodníků perfektní organizace a skvěle připravené tratě.

Foto: Lokomotiva Pardubice