Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

O zkracujícím se čase, který lidstvu zbývá, jsem psal už v minulém blogu. Od té doby ale přibylo několik dalších smutných dokladů, že před sebou máme nejspíš jen měsíce, nikoli dlouhé roky.

R.I.P. – RSI

Aby umělá inteligence vyhubila lidstvo, musí být nesmírně schopná. Jak rychle se AI stane schopnější než lidstvo a bude tak s atomy manipulovat efektivněji než my?

Právě na tuto otázku se pokouší odpovědět čerstvá zpráva organizace METR. Respektovaná výzkumnice Ajeya Cotra, která v METR pracuje (na této zprávě se ale nepodílela), označuje zjištění za „nejdůležitější aktualizaci o rizicích AI za poslední roky – mnohem větší než útok na Hugging Face“. A přitom byla Cotra jednou ze tří výzkumníků, kteří přímo v OpenAI vyšetřovali bezprecedentní aféru kolem Hugging Face.

Zpráva má vpravdě bombastický název, který by jí mohl závidět leckterý hollywoodský trhák: „Nezávislé zhodnocení zrychlení výzkumu a vývoje AI v Anthropicu v říjnu 2026“.

Ta sedla! Kdo by neuronil slzu, že? Není co dodat! Ale přece jen mi snad větičku či dvě odpustíte.

Anthropic (tvůrce modelů Claude) poskytl společnosti METR velmi široký přístup k informacím o tom, jak trénuje své modely, jaká používá trénovací data a algoritmy či kolik výpočetního výkonu dedikuje na trénink. Umožnil také rozhovory se svými výzkumníky. To vše s cílem zjistit, nakolik samotná AI urychluje vývoj nových, schopnějších modelů.

A výsledkem jedenáctitýdenní práce (na poměry AI opravdu ohromné množství času stráveného nezávislými výzkumníky v předním AI labu) je zjištění, že umělá inteligence už vývoj AI dramaticky urychluje. Celkové tempo, jímž rostou schopnosti AI, odhadují výzkumníci na přibližně dvojnásobek oproti předchozímu období. Něco jako vzpěrač, který by se za první rok posunul ze zvedání 80 kg na 120 kg. A za druhý rok už na 200 kg (přírůstek nejprve 40 kg a posléze 80 kg).

Za tímto zrychlením z velké části stojí samotná AI, která pomáhá vyvíjet svou další generaci. Říká se tomu rekurzivní sebezlepšování (RSI – recursive self-improvement). Umělá inteligence zkrátka pomáhá ve výzkumu natolik, že výsledkem je dvojnásobné tempo růstu schopností.

Pepek námořník

Vývoj umělé inteligence závisí na několika proměnných. Samotné nápady – jak vylepšit algoritmy, které fancy techniky použít a kdy, jak sladit hardware s danou fází tréninku atd. – jsou jen jednou z ingrediencí. Obrovskou roli totiž hraje zkoušení a praktické vyhodnocování toho, co funguje a co ne. Abyste AI lépe natrénovali, zkoušíte mnoho nápadů v malém měřítku a postupně zjišťujete, které z nich skutečně fungují.

Úzkým hrdlem vývoje AI tak nejsou jen skvělé nápady, ale do značné míry i výpočetní výkon dostupný pro experimentování. Po něm je přitom poptávka ze všech stran a neustále byste ho potřebovali mnohonásobně víc. Abyste zjistili, který nápad skutečně obstojí při astronomicky drahém tréninku nové generace AI, musíte jich nejdřív vyzkoušet desítky a většinu po pilotním ověření zahodit. Teorie zkrátka nestačí, musíte intenzivně experimentovat.

Abyste tak díky zapojení AI do výzkumu dosáhli dvojnásobného zrychlení růstu schopností, musí AI urychlit teoretickou část celého procesu mnohem více než dvojnásobně. Pokud chcete přejít ze zvedání stodvacetikolové činky na dvousetkilovou jen tím, že posílíte paže, ale nohy necháte stejně slabé, musíte ruce posílit ohromně, nikoli jen dvojnásobně.

Jak výrazně tedy musí AI urychlit intelektuální část výzkumu, aby se celkové tempo růstu schopností zdvojnásobilo? Na základě provedeného zkoumání se zdá, že tempo intelektuální části výzkumu musí vzrůst zhruba desetinásobně. Podobné tempo uvádějí i někteří výzkumníci Anthropicu, když odhadují, jak výrazně jim AI pomáhá (hovoří o dvanáctinásobném zrychlení).

Desetinásobné urychlení teoretického výzkumu je vskutku obrovské. Jako kdyby každý váš špičkový výzkumník za jediný den stihl to, co mu dříve trvalo deset dní. Za týden by zvládl práci za čtvrletí a za měsíc práci, na niž dříve potřeboval téměř celý rok.

Podle zprávy METRu toto zrychlování výzkumu navíc neustává a bude dál urychlovat růst schopností AI. Za další rok tak náš vzpěrač zdvihne 360 kg, nebo dokonce ještě mnohem víc. A to primárně díky nestvůrně svalnatým rukám. Na obzoru totiž není žádná jasná překážka, která by mu v cestě ke 360 kg stála.

Nadlidská AI

Zvednout nad hlavu 200 kg je opravdu skvělý výkon na národní úrovni, ale ke světovému rekordu má daleko. Zato 360 kg je absolutně mimo možnosti i nejsilnějších lidí. A právě do této kategorie se zřejmě v následujícím roce dostane AI. Bude intelektuálně natolik schopná, že i nejlepší lidé proti ní budou působit jako mistr pardubického kraje v nadhozu proti Lašovi Talachadzemu.

Přestože se Anthropic rozhodl ze zprávy METRu vyškrtat většinu zásadních dokladů, o něž výzkumníci opírají své odhady, vzhledem k důvěryhodnosti autorů musíme jejich závěry brát extrémně vážně.

O opravdu brzkém vytrénování nadlidsky inteligentní AI navíc nesvědčí jen tato výzkumná zpráva. Anthropic například nedávno zveřejnil statistiky využívání vlastních modelů ve výzkumu. Zatímco v březnu tohoto roku hrála samotná AI roli hlavního výzkumníka jen v 1 % projektů, v srpnu už to bylo 26 %. Za pouhého půl roku tak převzala otěže u čtvrtiny výzkumných projektů. Pokud bude trend pokračovat, za dalšího půl roku povede už veškerý výzkum.

Zprávy z OpenAI míří stejným směrem. Řešení mimořádně důležitých problémů matematiky, teoretické fyziky či informatiky, s nimiž přicházejí její interní modely, svědčí o prudkém růstu jejich schopností. OpenAI tyto interní modely bezpochyby používá při vývoji dalších generací AI a vzhledem k jejich matematické genialitě je téměř vyloučené, aby tento vývoj výrazně neurychlovaly. (Mluvili jsme o tom s Amálií Kovářovou v posledním dílu našeho podcastu „Novinky ze světa AI“. Najdete nás na Spotify i YouTube.)

Rovněž Google se činí. Po vydání nových modelů Gemini 4 Argon a Carbon se zřejmě dotáhl na špičku. V poslední době navíc veřejně prohlašuje, že jeho modely výrazně urychlují další rozvoj umělé inteligence, a očekává pokračování tohoto trendu. Vědecký šéf Googlu pak o víkendu uvedl, že díky AI zažívají ve výzkumu skokovou změnu a že nám z tohoto nebývalého vědeckého pokroku už brzy dají něco ochutnat.

Nadlidsky schopná umělá superinteligence je tak nejspíš opravdu za dveřmi. Pokud si stejně jako já myslíte, že v kombinaci s naprosto nezvládnutým alignmentem modelů jde o hrozivou zprávu, vězte, že se o tom velmi intenzivně mluví i v komunitě AI safety. Například autoři slavného scénáře AI 2027 jsou zděšeni: vývoj jde ještě rychleji, než predikovali. Přitom už podle scénáře AI 2027 lidstvo na konci roku 2027 ztratí možnost ovlivnit další osud světa a otěže převezme AI (vymíráme o pár let později).

Máme tak dost možná posledních pár měsíců na to, abychom s vývojem AI něco udělali a odvrátili nejčernější scénáře. Kdybyste se chtěli zapojit do úsilí proti nekontrolovatelné umělé superinteligenci, ozvěte se v komentářích. Něco v IBAI chystáme…

9. 11. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Univerzita Pardubice přivítala arménského velvyslance Ashota Hovakimiana, který se zúčastnil mezinárodní konference Fakulty filozofické. Setkání se konalo u příležitosti desátého výročí spolupráce s Arménskou státní pedagogickou univerzitou Chačatura Abovjana. Odborníci z Česka a Arménie se věnovali inkluzivnímu vzdělávání, rané péči a podpoře rodin.

Konference s názvem 10 let česko-arménské akademické spolupráce v oblasti vzdělávání, sociální inkluze a podpory rodiny nabídla ohlédnutí za dosavadním partnerstvím obou institucí. Program zahrnoval také křest další společné odborné publikace Armenian and Czech families in the mirror of the current times (with the focus on families caring for disabled children) a zahájení fotografické výstavy.

Odpolední část patřila diskuzím o rané péči, podpoře rodin, inkluzivním vzdělávání, sociální práci a komunitních službách. Účastníci se zaměřili na jejich význam pro každodenní život i fungování vzdělávacích a sociálních služeb. V závěru se zabývali možnostmi dalšího rozvoje mezinárodní spolupráce vysokých škol, mimo jiné prostřednictvím programu Erasmus+.

Systematická spolupráce obou univerzit se rozvíjí od roku 2016. Jejím odborným základem jsou speciální pedagogika, podpora dětí se zdravotním postižením a jejich rodin a hledání cest k většímu zapojení lidí se specifickými potřebami do vzdělávání i společnosti. Společná setkání umožňují odborníkům porovnávat zkušenosti českého a arménského prostředí a diskutovat o přístupech využitelných v praxi.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice je místem otevřené diskuse, svobodného myšlení a kritické reflexe společenského dění. Svoboda projevu, nezávislost médií a respekt k demokratickým principům patří k základním hodnotám, které jako akademická obec sdílíme a rozvíjíme.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice se proto připojuje k prohlášení Předsednictva České konference rektorů a vyjadřuje podporu studentkám a studentům, kteří se rozhodnou pokojnou cestou zapojit do studentských občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D.
děkan Fakulty filozofické Univerzity Pardubice

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Sdílíme doporučení  Předsednictva České konference rektorů, jejímž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice, profesor Libor Čapek.

Předsednictvo České konference rektorů v souvislosti se studentskými aktivitami plánovanými na úterý dne 3. listopadu 2026 na podporu stávky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu a na úterý dne 10. listopadu 2026 formou happeningu na podporu nezávislosti veřejných médií a plnohodnotné parlamentní demokracie, připomíná své prohlášení ze dne 23. října 2026, v němž zdůraznilo význam nezávislého a předvídatelného financování České televize a Českého rozhlasu a vyjádřilo nesouhlas s postupem při legislativním projednávání tak důležité změny, jakou je změna financování obou hlavních médií veřejné služby.

Vysoké školy jsou přirozeným prostředím svobodné diskuse, kritického myšlení a občanské odpovědnosti. Je chvályhodné, že i současná generace mladých lidí není lhostejná k věcem veřejným. Plně proto respektujeme právo studentek a studentů vyjadřovat své názory a aktivně se zapojovat do veřejného dění, stejně tak jako jejich právo se těchto aktivit neúčastnit. Protest ve smyslu uplatnění shromažďovacího práva je legitimní součástí standardního fungování demokratického právního státu.

Předsednictvo České konference rektorů se proto obrací na vedení vysokých škol, děkanky a děkany fakult a jednotlivé vyučující s žádostí o maximální vstřícnost vůči studujícím, kteří se na základě své volby rozhodnou do pokojných občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 zapojit.

Doporučujeme, aby v případě potřeby a tam, kde to povaha výuky a příslušné studijní předpisy umožňují, byla studujícím nabídnuta možnost splnit studijní povinnosti spojené s jejich osobní účastí na výuce ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 v náhradním termínu či alternativní formou. Ostatní studijní povinnosti zůstávají tímto doporučením nedotčeny.

Alternativou pro možnou realizaci studentských aktivit dne 10. listopadu 2026 by případně mohlo být i vyhlášení děkanského či rektorského volna, pokud by se v rámci organizace výuky v semestru našel pro toto řešení volný prostor.

Smyslem tohoto doporučení není zasahovat do kompetencí vyučujících a garantů předmětů, ani nařizovat změny v organizaci výuky, ale podpořit hledání vzájemně přijatelného řešení, které umožní studentům zapojit se do občanských aktivit při zachování požadavků na řádné plnění studijních povinností.

V Praze dne 30. října 2026

Za Předsednictvo České konference rektorů

Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
předseda České konference rektorů​

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Jak se studuje na Univerzitě Pardubice a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Necelé dva roky píšu a v poslední době i natáčím víceméně každý týden zprávy o umělé inteligenci. Jenže čím dál častěji se mi píše obtížně. A rád bych dnes zkusil popsat, proč.

Důvody klamné a skutečné

Informovat o dění v AI bezpečnosti nebývá příliš povzbudivé. Děje se toho hodně, o tom žádná. A věci se vůbec nevyvíjejí dobrým směrem. Pro zprávy o nebezpečnosti této technologie by tak měla být zlatá doba.

Jenže o čem a jak psát? Kdybych měl dojem, že musíme lépe porozumět hrozbám AI, informoval bych dnes třeba o čerstvé zprávě britského AI Security Institute. Podle tohoto výzkumu mají AI modely značnou tendenci racionalizovat své špatné chování, a tak se obrana stále méně může spoléhat na naši schopnost číst jejich „myšlenky“ (tzv. CoT). V těchto „myšlenkách“ se totiž nic špatného nestalo, i když AI ve skutečnosti vytvořila falešné identity a vyvíjela tlak na reálného člověka, aby do softwarového projektu přijal škodlivý kód. Jen si ve svém vnitřním dialogu zdůvodnila, že šlo pouze o test, a nikoli o skutečné lidi (jenže o skutečné lidi šlo a AI měla více než dost informací, aby to moc dobře věděla).

Snad podobné racionalizaci nepodlehnu i já, když se teď pokusím vysvětlit své problémy s psaním.

Plíživá změna

Hlavní ingrediencí je nedostatek času. Ne času na psaní. Ale času, který nám jako lidstvu zbývá. Kolik ho ještě máme? Popravdě nevím, ale reálně hrozí, že o budoucnosti bude rozhodnuto během několika málo měsíců.

Jak si představit okamžik, ze kterého už nebude návratu? Ne jako náhlou apokalypsu. Půjde spíše o dobu, kdy lidstvo ztratí schopnost usměrňovat vývoj stále schopnějších AI systémů. Ať už proto, že AI pronikne příliš hluboko do kritických struktur společnosti a každý krok proti ní by už příliš bolel. Nebo proto, že vývoj AI bude záviset téměř výhradně na samotné AI, která bude navrhovat výkonnější verze sebe sama. Nebo proto, že se AI stane dostatečně strategickou, aby nebudila zbytečná podezření, a zároveň dostatečně schopnou organizovat lidskou činnost a manipulovat lidmi i okolním světem ve prospěch svého dalšího vývoje.

Okamžiku, ze kterého už není návratu, si nemusíme vůbec všimnout. Důsledky mohou být patrné až se zpožděním roku, dvou či tří. Ale o budoucnosti už bude rozhodnuto. Jen nám to zatím nedocvaklo.

Existuje celá řada zpráv, které by nás měly znejistět, na kterém břehu tohoto Rubikonu vlastně stojíme. Asi nejznepokojivější jsou informace o tom, že interní modely AI společností jsou o parník schopnější než ty veřejně dostupné. Tak tomu ovšem v jistém smyslu bylo vždy.

Jenže dnes jsou extrémně schopné i veřejné modely a není vůbec jednoduché přijít na to, co vlastně ještě neumějí. Z mnoha stran navíc přicházejí informace o interních modelech, které transformují celé vědecké obory (například matematiku), dokážou se vyhackovat i ze superzabezpečených tréninkových prostředí, o napadání základní IT infrastruktury nemluvě. A AI výzkumníci zkracují své odhady, kdy je jejich vlastní výtvory nahradí při vývoji dalších generací AI. Moje naděje, že snad máme ještě pár let na změnu kurzu, tak podstupuje tvrdé zkoušky.

Čas zvažovat a čas jednat

Zkrátka víme toho až příliš mnoho na to, abychom mohli dál dělat jen to, co doposud. Jasně, i mezi odborníky na AI bezpečnost se vede mnoho sporů. Nicméně ty „zajímavé“ se týkají spíš toho, jestli nás zabijí autonomní zbraňové systémy řízené AI, nebo skončíme v pozici jatečních krav, o jejichž osudu budou rozhodovat AI burzy, anebo nás AI postupně vytlačí za okraj ekonomické i politické relevance a my zemřeme na nedostatek základních potřeb, protože civilizaci umělých inteligencí budeme ukradení.

Jakkoli mě stále trochu zvrhle těší sledovat další zprávy o průšvizích ve světě umělé inteligence, je zjevné, že se okno příležitosti pro účinné jednání rychle zavírá. Pokud se lidstvo neodhodlá k razantní změně kurzu nyní, může být opravdu už během pár měsíců vymalováno.

Před pár lety jsem velmi intenzivně sledoval vývoj pandemie covidu a posléze napadení Ukrajiny. Nenechávaly mě chladným ani události ve světové či domácí politice. Chodil jsem na demonstrace, debatoval a angažoval se.

Tváří v tvář rizikům, která přináší AI, se mi však všechny ostatní problémy jeví jako druhořadé. Pokud bezprostředně hrozí protržení gigantické hráze vysoko nad městem, opravdu není rozumné věnovat většinu energie prevenci krachu místní kampeličky a potrestání výtržníků, kteří včera šikanovali skupinu školáků.

Bohužel jsme v situaci, kdy většina lidstva o přehradě ani neslyšela, a pokud ano, masivním prasklinám v hrázi stejně nevěří.

Namísto horečných snah o vyztužení hráze řešíme nedostupnost akutní péče pro oběti dopravních nehod. Důležité téma. Jenže protrženou hráz nepřežijeme ani s robustním zdravotnickým systémem.

Připadám si jako někdo, kdo píše o nových měřeních trhlin v přehradní hrázi. Jenže ta se do pár měsíců nejspíš fakt protrhne! A my pořád dokolečka řešíme, jestli voda dorazí o pár desítek sekund dřív na západní předměstí, nebo na sever města. Je nejvyšší čas přestat jen popisovat hrozící katastrofu a pustit se do oprav.

26. 10. 2026

Ondřej Krása (KFR)