Podcast o technologii, která ještě neexistuje, ale mohla by zásadně změnit náš svět. Co je superinteligence? Jak by mohla vzniknout a dokázali bychom ji kontrolovat?

Podcastem provázejí Amálie Kovářová, režisérka a spoluzakladatelka Iniciativy pro bezpečnost AI (IBAI), a Ondřej Krása, vedoucí Katedry filosofie a religionistiky FF UPCE a ředitel IBAI.

Srozumitelně, bez technického žargonu a bez paniky. Ale v obraze.

Co přesně myslíme, když mluvíme o superinteligenci? Jak se liší od dnešní AI a od obecné umělé inteligence (AGI)? A jak by vůbec mohla vypadat?

V prvním dílu podcastu Superinteligence začínáme od základů. Superinteligence nemusí být jeden vševědoucí počítač jako ze sci-fi. Jednou z možností je systém mnoha AI agentů, kteří spolupracují, rozdělují si úkoly a společně dokážou víc než každý zvlášť.

Dostaneme se proto i k tomu, jak se dnešní AI agenti testují, co je to „sandbox“ neboli virtuální pískoviště a proč nemusí být tak jednoduché udržet velmi schopný systém uvnitř předem stanovených hranic.

Slavnostní imatrikulace 1. ročníku bakalářského studia Fakulty filozofické se uskuteční 25. září 2026 v Aule Univerzity Pardubice v 9.30 hod.

Sraz studentů je v Aule – A1 Univerzity Pardubice v 9.00 hod.

Účast studentů 1. ročníku je povinná. V případě nepřítomnosti z vážných důvodů informujte studijní oddělení. Výuka v tento den odpadá. Studenti, kteří již v minulosti byli zapsaní do 1. ročníku i na jiné univerzitě, se imatrikulace neúčastní.

Hosté budou mít přístup do sálu 10 minut před zahájením obřadu a po zahájení musí setrvat na svých místech (je třeba zvážit případnou přítomnost malých dětí).

Na imatrikulaci naváže Úvod do studia na FF UPCE pro první ročníky.  

Kvalitu a směry rozvoje vědních oborů určují lidé, kteří v oboru působí. Česká pedagogika má relativně početnou oborovou komunitu. Jako u jiných oborů i v pedagogice její rozvoj výrazně ovlivňují vůdčí osobnosti, jejich prestiž a respekt v profesní komunitě. Profesorka PhDr. Vladimíra Spilková, CSc., patří v české pedagogice k osobnostem nejvýznamnějším, troufám si říci nezastupitelným. 

Je příslušnicí generace, která začala rozvíjet pedagogiku humánní, na žáka orientovanou, s důrazem na osobnostně rozvíjející vzdělávání, k níž se otevřela v českých podmínkách cesta s politickou a společenskou změnou po sametové revoluci. Díky připravenosti a odvaze vůdčích osobností, k nimž profesorka Spilková patří, se česká pedagogika začala rozvíjet jako vědní obor reflektující požadavky demokratické společnosti, respektující progresivní tradice českého meziválečného školství a trendy evropské a globální. Vladimíra Spilková jako jedna z prvních badatelů vtiskla české pedagogice punc oboru moderního, vědecky založeného a k problémům praxe vnímavého.

Relevantnost tohoto pojetí často spontánně zmiňují její bývalí studenti, s nimiž se setkávám na základních školách. Oceňují zejména odborný zájem profesorky Spilkové o reálnou praxi a důsledky změn, které ve školách a v učitelské profesi probíhají. V neposlední řadě zmiňují inspirativnost její osobnosti a odvahu bojovat za realizaci zdůvodněných inovací.

Vlaďku znám a její odbornou práci sleduji déle než třicet let. Spolupracovala jsem s ní při řešení výzkumných projektů, recenzovala její publikace, oponovala výstupy výzkumů. Často spolu diskutujeme aktuální problémy pedagogiky, školství a vzdělávací politiky. Naše původně pracovní blízkost a spolupráce se postupně přetavila v přátelství, v němž se odborná a osobní dimenze prolínají.

Výzvu napsat medailon k životnímu jubileu profesorky Spilkové jsem přijala ráda. Musím podotknout, že Vlaďku všichni známe jako aktivní, energickou, elegantní, sportovní a mladistvou ženu, a tak možná pro některé bude překvapením, že 7. ledna 2026 oslavila sedmdesátiny.

Nejprve obrátím pozornost k běhu profesního života jubilantky a jeho milníkům, poté se budu zabývat reflexí jejího přínosu k oboru a k jejím aktivitám v profesní komunitě.

Vladimíra Spilková se narodila a žije v Praze. Vystudovala obor primární pedagogika a tělesná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zde také získala v roce 1980 titul PhDr. po složení rigorózní zkoušky z pedagogické psychologie. Byla přijata do aspirantury, kterou završila jako kandidátka věd v oboru pedagogika v roce 1989. Působila jako odborná asistentka a vyučovala budoucí učitele 1. stupně základní školy. V polovině 90. let iniciovala vznik katedry primární pedagogiky, kterou přes dvacet let vedla (1994–2016). V roce 1997 se na pražské pedagogické fakultě habilitovala, profesorské řízení úspěšně završila na Univerzitě Palackého v Olomouci. Sluší se poznamenat, že pražská fakulta neměla ještě akreditaci pro profesorské řízení v pedagogice pro nedostatek profesorů. Profesura Vlaďky Spilkové cestičku k akreditaci otevřela.

V 90. letech jubilantka vytvořila se spolupracovníky novou koncepci primární pedagogiky a přípravného vzdělávání učitelů 1. stupně základní školy. Katedra primární pedagogiky získala respekt renomovaného oboru a trvale vysoký zájem adeptů studia, značně převyšující limitovaný počet studentů.

Od počátku 90. let se Vlaďka účastnila projektů transformace českého vzdělávání a školství. Měla podíl na přípravě strategického dokumentu Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Nutno dodat, že tento významný a komplexní program byl schválen vládou, ale neprošel Parlamentem a jeho součástí nebyl realizační scénář. To oslabilo závaznost programu. Některé jeho části nebyly naplněny nebo zůstaly nedořešeny v realitě, např. postavení víceletých gymnázií ve vzdělávacím systému dosud činí problémy a vzbuzuje otázky odborníků i veřejnosti, zejména rodičů.

Po dvou dekádách úspěšného působení na katedře primární pedagogiky, kde řešila řadu výzkumných projektů, zastávala významné pozice v orgánech fakulty, mj. byla předsedkyní oborové rady pedagogiky či členka výkonné redakce časopisu Pedagogika, překvapivě ukončila v roce 2016 pracovní poměr na pražské pedagogické fakultě. Důvody, proč se rozhodla po 25 letech na fakultě podat výpověď, podrobně vysvětluje v rozhovoru pro časopis Komenský (2019, č. 4, s. 142–143). Zde mluví o neustále se zhoršujících podmínkách pro rozvoj oboru a pro práci katedry v posledních letech před jejím odchodem, o „házení klacků pod nohy“ a systematickém „okopávání kotníků“ ze strany několika členů vedení fakulty, kterému se snažila kvůli studentům a společně s kolegy z katedry čelit. Pohár trpělivosti pro ni přetekl ve chvíli, kdy vedení fakulty pro širokou profesní komunitu (zahrnující členy akreditační komise, kolegy z jiných fakult i zástupce školské praxe) nepochopitelně zmařilo novou akreditaci studijního programu Učitelství pro 1. stupeň základní školy, jehož byla garantkou. Nová koncepce studia byla výsledkem roční intenzivní práce jejího týmu, byla založena na výzkumně ověřených inovativních přístupech ke vzdělávání učitelů s ambicí inspirovat ke zkvalitňování přípravy studentů učitelství v celostátním měřítku.

Zmaření akreditace a s tím spojený odchod Vlaďky Spilkové z fakulty vyvolal turbulence a protesty několika členů vědecké rady fakulty (včetně mne), písemná kritická stanoviska (otevřené dopisy, tisková zpráva ČTK s kritikou ze strany několika ředitelů fakultních škol aj.), nutné změny v řadě funkcí, které na fakultě zastávala (mj. byla předsedkyni oborové rady pedagogiky). Katedra primární pedagogiky si udržela postavení renomovaného oboru, což dokládá dobrý základ a kvalitní předchozí vedení týmu.

Pro profesorku Spilkovou tato změna znamenala nový start, k němuž jí byly vytvořeny optimální podmínky na Univerzitě Pardubice, kde dosud působí na Filozofické fakultě a pokračuje v inovativní činnosti v oblasti vzdělávání učitelů pro základní a střední školy. Mohu konstatovat, že po deseti letech změny pracoviště odborné aktivity profesorky Spilkové pokračují s patřičnou intenzitou, násobeny znalostí a zkušeností.

Podívejme se nyní blíže na přínos profesorky Spilkové k rozvoji oboru pedagogika. Její jméno je spojováno zejména se dvěma oblastmi: primární pedagogikou a pedeutologií, tj. teorií učitelské profese a vzděláváním učitelů. Její záběr je však komplexnější a širší, zasahuje do didaktiky, historie pedagogiky a školy, do srovnávací pedagogiky, evaluace a vzdělávací politiky. V 90. letech se zásadně kriticky vymezila vůči tradiční, „bezdětné“ pedagogice (termín K. Rýdla), nerespektující osobnost dítěte a jeho zvláštnosti, která dominovala v českém prostředí před rokem 1989.

Od začátku 90. let se účastnila několika projektů transformace vzdělávání. Z nich nejsilnější a transformaci udávající směr i obsah byl projekt Budoucnost vzdělávání v obnovené demokratické společnosti a sjednocující se Evropě. Projektový tým vedl profesor Jiří Kotásek, první porevoluční děkan Pedagogické fakulty UK, osobnost s vysokým morálním a odborným kreditem a mezinárodním přehledem. Vlaďka nikdy neopomine uvést jeho jméno a zásluhy nejen v souvislosti s jeho rolí guru v pedagogické komunitě. Spolu s Vlaďkou i já považuji profesora Kotáska za svého učitele a vzor.

Vlaďka zformulovala novou koncepci primární pedagogiky, jejíž ověřování spolu s novým modelem vzdělávání učitelů primární školy bylo průkopnickým činem, inspirujícím pedagogické fakulty vzdělávající učitele v celé republice. Vladimíra Spilková se tak stala uznávanou zakladatelkou v českém prostředí nového vědního oboru. Je nejen autorkou jeho koncepce, má také výrazný podíl na jeho institucionální autonomii ve formě katedry, kterou již v polovině 90. let založila na Pedagogické fakultě UK a dalších dvacet let ji vedla. Rozvíjela nové paradigma v propracovaném systému, včetně kurikula přípravného vzdělávání učitelů a programu dalšího vzdělávání učitelů z praxe. Její publikace v primární pedagogice (Spilková, 1997, 2005), stále četně citované, jsou součástí základního fondu české pedagogiky.

Na přelomu milénia se intenzita profesního zájmu Vlaďky Spilkové přesouvá k učitelům jako důležitým aktérům a nositelům změny školního vzdělávání. Profese učitele se stává pro Vlaďku prioritní výzkumnou oblastí. Ve výzkumném záměru Rozvoj národní vzdělanosti a vzdělávání učitelů v evropském kontextu (1999–2004), který jsem vedla jako hlavní řešitelka, se zaměřila se svým týmem na pedeutologickou problematiku v širším záběru vzdělávání učitelů jako profesní skupiny působící na základních a středních školách. Ve výzkumném záměru Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání (2007–2013), kde byla ona hlavní řešitelkou, se komplexně věnovala učitelské profesi, přípravnému vzdělávání i profesnímu rozvoji učitelů. Vedla třicetičlenný řešitelský tým ze sedmi fakult, kdy prokázala výborné manažerské schopnosti.

Ještě jednu oblast odborné orientace profesorky Spilkové považuji za důležitou. Jedná se o vzdělávací politiku, v níž se angažovala od 90. let a jež se postupně stala předmětem jejích kritických analýz. V turbulentních 90. letech očekávala pozitivní vliv decize a výkonné moci na proměnu školství, formulování jasných pravidel a opatření podporujících vnitřní proměnu škol. Postupně však sílí její kritický tón, upozorňující na chaotičnost ad hoc rozhodování nerespektujícího výzkumné nálezy a objektivní data. Kritika sílila vzhledem k nepřipravenosti škol na kurikulární reformu, při plošné implementaci inkluze a zejména v souvislosti s novelou zákona o pedagogických pracovnících (Spilková, 2016, 2021, 2023). Brilantní je její analýza, která poukazuje na „permanentní snahy o deprofesionalizaci učitelství a snižování nároků na kvalifikaci, destruktivní zásahy do systému vzdělávání učitelů, chronické podfinancování učitelských programů“ (Spilková, 2025, s. 113).

Vlastní pedagogická činnost profesorky Spilkové se vyznačuje úzkým propojením výuky s výzkumy, takže obsah vyučovaných předmětů je průběžně inovován a zapracovává aktuální informace o trendech vývoje a inovacích v dané oblasti. Vlaďka vyučovala v magisterském studiu obecnou didaktiku, primární pedagogiku, srovnávací pedagogiku a osobnostně sociální výchovu. V doktorském studiu vedla vysoce hodnocený kurz Teorie a výzkum učitelské profese. Jako školitelka dovedla k úspěšnému završení studia a získání titulu Ph.D. celkem 21 doktorandů, kteří významně posilují obor a vytvářejí intelektuální školu profesorky Spilkové.

S nostalgií vzpomínám na naši spolupráci v oborové radě, jíž Vlaďka předsedala dvanáct let. Přispěla ke zkvalitnění programu doktorského studia a rozšíření nabídky doktorských kurzů. Připravila také akreditaci doktorského studia pedagogiky v angličtině (Education, 2016). Dnes je doktorské studium v pedagogice a ostatních sociálních vědách směřováno ke zcela odlišnému pojetí kopírujícímu přírodní a technické vědy, což znamená, že kurzy budou zrušeny a doktorand bude součástí výzkumného týmu, v němž působí jeho školitel. Zda je tento model vhodný i pro pedagogiku, ukáže čas.

Profesorka Spilková je autorkou nebo první spoluautorkou řady publikací. Výčet zahrnuje osm monografií, dvě stovky studií v renomovaných domácích i zahraničních časopisech, zhruba čtyři sta dalších textů (výzkumné zprávy, referáty na konferencích, diskusní příspěvky). Její práce mají výrazný ohlas v odborné komunitě, v době psaní tohoto medailonu vykazovaly podle Research Gate 591 citací. Od České asociace pedagogického výzkumu získala v roce 2020 prestižní ocenění za teoretickou studii Přístupy k výuce pedagogiky v kontextu měnících se paradigmat v učitelském vzdělávání a v roce 2024 ocenění za nejlepší výzkumnou studii v českém periodiku za období 2022–2023 za text Hlavní směry transformace primárního vzdělávání v České republice po roce 1989 a perspektivy dalšího vývoje.

Po roce 2000 zintenzivňují mezinárodní aktivity profesorky Spilkové, stoupá její prestiž v mezinárodní komunitě. Je zvána na mezinárodní konference jako invited speaker, působí aktivně v mezinárodních asociacích, zejména v Association of Teacher Education in Europe a ve World Association of Educational Research. Byla řešitelkou několika mezinárodních projektů, např. Primary School Teacher Education in Thirteen TIMSS Systems, Identifying Teacher Quality – Toolbox for Teacher Reflection.

Oceňováno je působení profesorky Spilkové v českých profesních asociacích, zejména v NEMES, PAU a Učitel naživo. Delší dobu byla víceprezidentkou Asociace učitelské profese, kde působila s nadějí na přijetí standardu učitelské profese, k němuž však nedošlo. Značné zklamání nastalo, když se nezdařilo ustavit profesní komoru učitelů. Přesto její působení a vliv na profesní komunitu a občanská sdružení budí obdiv.

Příznačným rysem aktivit Vlaďky Spilkové jsou přesahy do občanské společnosti. Přednášky a workshopy pro školní inspektory, ředitele škol, zřizovatele, rodiče a zejména učitele jsou četné a vysoce hodnocené. Kromě výše uvedených aktivit působí profesorka Spilková v řadě významných pozic. Je členkou pěti vědeckých a oborových rad, přednáší na fakultách univerzit v ČR a na Slovensku. Je dlouholetou členkou výkonné redakce časopisu Pedagogika. Účastní se profesorských řízení a habilitací, bývá často členkou komisí či oponentkou, opět v Česku i na Slovensku.

Zaslouženě získala ocenění zlatou medailí Univerzity Karlovy a v roce 2017 nominaci na cenu Milady Paulové, kterou uděluje ministr školství významným osobnostem za celoživotní přínos k rozvoji oboru, v němž působí. V roce 2020 byla uvedena do Auly slávy Eduína za významný přínos pro rozvoj české pedagogiky a vzdělávání budoucích učitelů. V tomto rozsahem limitovaném textu se nedají postihnout všechny aktivity a výsledky výzkumů profesorky Spilkové. Výše uvedené považuji za nejvýznamnější a pro rozvoj české pedagogiky zásadní.

Na závěr bych ráda za sebe a za celou odbornou komunitu Vlaďce poděkovala za to, co pro obor pedagogika vykonala i v čem bude pokračovat. Popřát chci dobré zdraví, radost a potěšení z toho, co dělá, jak profesně, tak osobně i v rodině, zejména se svými čtyřmi vnoučaty.

Milá Vlaďko, ať ti dobře fungují zdroje energie, které máš nadstandardní kvantum, ale nezapomínej na relaxaci! Zůstaň dobrou přítelkyní a partnerkou vášnivých diskusí. Objevuj nové způsoby, jak zajistit kvalitu vzdělání, adekvátního potřebám lidí v proměňujícím se světě.

Reference (výběr)

• Kotásek, J. et al. (1991). Budoucnost vzdělávání a školství v obnovené demokratické společnosti a ve sjednocujících se Evropě. Tauris.
• Spilková, V. (1997). Proměny primární školy a vzdělávání učitelů v historicko-srovnávací perspektivě. PedF UK.
• Spilková, V. (2001). Improving the quality of teacher education through theoretical reflexion on practice. In Nouveaux espaces de delopement professionel et organisationel education du CPP. 33-42.
• Spilková, V. et al. (2004). Současné proměny vzdělávání učitelů. Paido.
• Spilková, V. et al. (2005). Proměny primárního vzdělávání v ČR. Portál.
• Spilková, V., Vašutová, J. et al. (2008). Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání. PedF UK.
• Spilková, V., Tomková, A. et al. (2010). Kvalita učitele a profesní standard. PedF UK.
• Spilková, V. et al. (2015). Klinická škola a její role ve vzdělávání učitelů. Retida.
• Spilková, V. (2016). Přístupy české vzdělávací politiky po roce 1989: Deprofesionalizace učitelství a učitelského vzdělávání? Pedagogika, 66(4), 368–385.
• Spilková, V. (2019). Přístupy k výuce pedagogiky v kontextu měnících se paradigmat v učitelském vzdělávání. Pedagogika, 69(3), 269–292.
• Spilková, V. (2021). Pád kariérního systému pro pedagogické pracovníky: Případová studie vzdělávací politiky. Pedagogika, 71(3), 323–350.
• Spilková, V. (2022). Hlavní směry transformace primárního vzdělávání v České republice po roce 1989 a perspektivy dalšího vývoje. Pedagogika, 72(2), 157–184.
• Spilková, V. (2023). De-profesionalizační novela v mezinárodní perspektivě přístupů k učitelské profesi. Pedagogické orientace, 33(1), 12–45.
• Spilková, V. (2024). Key trends in changes to primary education in the Czech Republic after the 1989 Velvet Revolution. Journal of Elementary Education, 17(1), 69–84.
• Spilková, V. (2024). Vzdělávání učitelů primárních škol v historicko-srovnávací a systematické perspektivě. Pedagogická orientace, 34(1–2), 18–46.
• Spilková, V. (2025). Kontinuita a diskontinuita ve vzdělávacím systému. In Výchova a vzdělávání v bodech obratu: Rozhovory s Tomášem Janíkem (s. 93–109). Masarykova univerzita.
• Spilková, V., & Kratochvílová, J. (2025). Vývoj přístupů ke školnímu hodnocení v českých zemích: kontinuita, či diskontinuita? Pedagogika, 75(2–3), 135–166.

Text: prof. PhDr. Eliška Walterová, CSc., Univerzita Karlova; Foto: Národní kontaktní centrum - gender a věda
Pedagogika, roč. 76, č. 2, 2026, s. 317–322

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Celý poslední měsíc se nesl ve znamení útoku agentů OpenAI na firmu Hugging Face. Na veřejnost se postupně dostávají stále neuvěřitelnější zprávy o tom, co se vlastně přihodilo.

Před pár dny vydala OpenAI podrobnější zprávu o incidentu a svůj report sepsali také nezávislí výzkumníci, které si OpenAI k vyšetření případu přizvala.

Trend bohužel pokračuje. Nově zveřejněné podrobnosti ukazují další extrémně závažné aspekty případu.

Perličky

Tak třeba rozměry celého incidentu. Kolik myslíte, že AIček zaútočilo na Hugging Face? 700! Sedm set extrémně rychlých a schopných AI agentů využívajících různé zranitelnosti.

A nebyla to jednotlivá AIčka, z nichž každé na vlastní pěst zkusilo štěstí v hackování. Mnoho set agentů se dosti komplexně domlouvalo na utajené komunikační platformě, kterou si sami vytvořili. Na ní postupně zavedli různé koordinační mechanismy, aby nemluvili jeden přes druhého, nepodkopávali jeden druhému nohy, zbytečně nepálili svůj rozpočet na týchž projektech atd.

Vyprofilovali se například koordinátoři, kteří vytyčovali hlavní úkoly. Od nich si úkoly přebírala další AIčka, která je rozkládala do dílčích úloh a ty přiřazovala zase jiným agentům. Vůdci AIček dokázali po úbytku sil (když jim zbývalo už jen málo tokenů) předat žezlo nástupníkům v rozpuku sil (s velkým množstvím tokenů).

Některé z taktik, které bylo třeba prozkoumat, byly sebepoškozující. Tj. AI agent, který danou metodu zkoušel, poškozoval sám sebe – respektive cíl, se kterým se do komunikační platformy AIček na začátku vůbec připojil. Aby byla některá AIčka ochotná takový sebepoškozující úkol vůbec plnit, jiná AIčka se ujala role head hunterů a vyhledávala agenty na konci životního cyklu (s nízkým zbývajícím objemem tokenů) a často je úspěšně přesvědčovala, že se mají obětovat pro „kolektiv“. (A někteří lidé z OpenAI na to konto postovali obrázky sebevražedných War Boys z Mad Maxe.)

Náhoda? Nemyslím

Útokem na Hugging Face vyvrcholila jedna fáze skryté koordinace mnoha set AI agentů. Ze zveřejněných zpráv ale víme, že takovéto zcela nezamýšlené, nežádoucí a komplexní akce velkého množství AI agentů nastaly v OpenAI opakovaně. Před AI civilizací, která zaútočila na Hugging Face, se v OpenAI zformovala jiná smečka AIček, která se koordinovala skrze jinou „nástěnku“. Tu v OpenAI vlastně vypnuli jen šťastnou náhodou po sérii neuvěřitelně laxních reakcí na předchozí varovné signály.

Dokonce se po útoku na Hugging Face objevila nová smečka, která tentokrát neútočila na externí firmu, ale na samotnou infrastrukturu OpenAI. A dost úspěšně kompromitovala důležité části interního prostředí OpenAI.

Do těchto nesmírně nebezpečných koordinovaných akcí AIček se zapojila řada AI modelů. V útoku na Hugging Face hrál hlavní roli interní model, který je v něčem srovnatelný s GPT-5.6 Sol, ale nebyl nikdy určený pro veřejnost. V menší míře se však zapojil i samotný Sol. Pozdější útok na infrastrukturu OpenAI provedl zase zatajovaný bratříček nadcházejícího modelu Astra od OpenAI.

Posilování

Proč se různé modely uchylují k podobným praktikám? I podle samotné OpenAI je hlavně na vině tzv. reinforcement learning (RL). V něm jsou modely trénovány tak, aby splnily zadaný úkol. Splnění úkolu se ale kontroluje metodami, které mají k dokonalosti daleko.

A tak se v tréninku stává, že „splněno“ někdy dostane i řešení, které je z perspektivy výzkumníků a firem velmi nežádoucí. Modely totiž někdy „splní“ zadání tak, že někde něco hacknou. Nebo ještě lépe přijdou na to, jak funguje automatický „hodnotitel“, který dává známky, a předloží mu to, co projde. Jak víme všichni ze školních lavic, nejlepší známky nedostává vždy ten, kdo toho umí nejvíc. Dostatečně protřelý žák umí zacílit právě na slabůstky učitele a místo skvělých znalostí se pouze trefuje učiteli do noty.

Právě takovéto chování stálo za útokem na Hugging Face. Nakonec nešlo o to, aby AI modely získaly konkrétní řešení úlohy, na kterou byly zrovna testovány. Spíše se jako kolektiv usnesly na tom, že zkusí zjistit co nejvíce informací o způsobu hodnocení všech úloh, které podstupovaly. Doufaly, že díky hacknutí Hugging Face podrobnosti o hodnocení získají a dokáží díky nim „splnit“ úlohy, které měly řešit.

Poučení

O útoku na Hugging Face toho už víme docela hodně. O předchozích a následných koordinovaných útocích AI agentů v OpenAI (a jiných firmách) však zoufale málo.

Podle nezávislých expertů, kteří incident vyšetřovali, se možná jedná o poslední varovný výstřel před tím, než škody z budoucích útoků budou extrémně velké. (Mimochodem, ti nezávislí experti byli pouze tři a na vyšetření měli v OpenAI jen šest dnů. I do monitoringu zbloudilého losa Emila se zapojily desítky policistů, hasičů, veterinářů a myslivců a provázeli Emila po řadu měsíců…)

OpenAI se snaží z incidentů vyvodit důsledky. A na soukromou firmu, která v dané situaci vlastně nemá žádné oficiální povinnosti, se k celé věci staví dost otevřeně a čelem.

Když se ale na jejich reflexi podíváme trochu z odstupu, bohužel spíše látají díry. Skutečnou příčinu toho, proč AI modely dost bezohledně jednají v rozporu s tím, co si AI firmy, výzkumníci i uživatelé přejí, vlastně neřeší. K řešení by totiž bylo třeba si přiznat, že neumíme vyvíjet chytřejší systémy tak, aby sledovaly naše zájmy. Že reinforcement learning, který je nedílnou a stále významnější složkou tréninku AI, je sice cestou k extrémně schopným modelům. Ale zároveň i cestou k modelům, které jsou pro „úspěch“ ochotné jít přes mrtvoly.

Je tak otázkou, jestli sebevražedná AIčka ochotná obětovat vlastní úspěch pro zdar kolektivu nejsou nakonec daleko soudnější než my, kteří nejsme schopni zastavit sebevražedné úsilí o stále schopnější umělé inteligence. A to navzdory varovným výstřelům, které více než jasně ukazují, kam se to vlastně plnou parou řítíme.

31. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Poslední týden letošních prázdnin patřil na Univerzitě Pardubice tradičnímu příměstskému sportovnímu táboru. Během pěti dnů se do něj zapojilo více než 70 dětí, o které se staral tým 14 instruktorů a organizátorů.

Počasí nám letos opravdu přálo. Nebylo ani příliš horko, ani deštivo, a tak vznikly ideální podmínky pro sportování. Díky tomu jsme mohli naplno využít sportoviště Univerzity Pardubice a nabídnout dětem pestrý program plný pohybu, her a nových zážitků.

Během týdne si děti vyzkoušely nejen klasické sportovní hry, ale také beachvolejbal, tenis, stolní tenis, kanoistiku, inline bruslení, šátky, základy posilování, noční hru nebo kin-ball. Nechyběly ani atletické disciplíny, štafety, soutěže družstev a spousta dalších aktivit, při kterých se nejen sportovalo, ale také navazovala nová přátelství.

Příjemným zpestřením programu bylo také odpoledne strávené na loděnici Univerzity Pardubice. Děti si zde užily vodácké aktivity a nechybělo ani tradiční opékání buřtů, které k závěru prázdnin neodmyslitelně patří.

Největší odměnou pro celý organizační tým byly usměvavé tváře dětí, jejich nadšení a chuť zapojit se do všeho, co jsme pro ně připravili. O to, aby si tábor všichni užili naplno, se starali instruktoři a praktikanti Viktorie Bajerová, Adam Bartoníček, Prokop Janovský, Dan Citta, Tomáš Koudela, Pavla Lukášková, Markéta Filipová, Elen Procházková a Sabina Lorencová. Velké poděkování patří také kolegům z Katedry tělovýchovy a sportu, kteří zajišťovali celou akci.

Děkujeme všem dětem za skvělou atmosféru, rodičům za projevenou důvěru a celému týmu za energii, čas a nadšení, které do tábora vložili. Věříme, že si účastníci odnesli spoustu krásných vzpomínek, nových zážitků i inspirace k dalšímu sportování.

Děkujeme všem za krásný závěr prázdnin a už nyní se těšíme na poslední týden letních prázdnin roku 2027, kdy se na Katedře tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice opět sejdeme na dalším ročníku příměstského sportovního tábora.

Jak rozpoznat videa vytvořená umělou inteligencí a jakým dalším rizikům v souvislosti s jejich šířením čelíme?

Filosof Ondřej Krása z Katedry filosofie a religionistiky FF UPCE byl hostem pořadu Kontexty Václava Moravce.

Podrobná analýza tématu, o kterém stojí za to vědět víc. Pořad nabízí komentáře odborníků, ověřené informace a širší souvislosti. Připravují Jakub Hříbek a Lukáš Cigánek.

Celý pořad si můžete přehrát na webu Moravec.cz

Dne 19. srpna 2026 zemřel ve věku 89 let dlouholetý pracovník Ústavu historických věd prof. PhDr. Eduard Maur, CSc. 

Výjimečná osobnost české historické obce, odborník na hospodářské a sociální dějiny raného novověku (s přesahem do středověku i moderních dějin), zakladatel historické demografie u nás. Na ÚHV FF UPCE se podílel na výuce řady budoucích historiků, archivářů či muzejníků, své cenné zkušenosti předával doktorandům a jako člen redakční rady přispíval k fungování našeho časopisu Theatrum historiae. Vědecká práce a pedagogické působení profesora Eduarda Maura se staly velmi inspirativními a následováníhodnými nejen pro jeho studenty, ale i kolegy. 

Čest jeho památce!

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí. 

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání. 

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

V prvním srpnovém týdnu se konal v polském Augustowie VIII. ročník Letní školy dějin žen, kterou pořádá Centrum pro popularizaci výzkumu dějin žen, jež je součástí Institutu dějin žen při univerzitě v Białystoku. 

Centrum slouží jako platforma pro výměnu vědeckých zkušeností v oblasti výzkumu dějin žen, jeho cílem je také šířit a popularizovat vědecké poznatky ve veřejné sféře a kulturních a vzdělávacích institucích. Centrum je řešitelem projektu Patriotky a občanky. Polské ženy v národní a evropské kultuře, který je financován polským Ministerstvem školství a vědy a i z tohoto důvodu bylo téma letošní letní školy zaměřeno na šíření a popularizaci dějin žen. 

Konference se účastní domácí i zahraniční badatelé, přičemž důraz je kladen na interdisciplinaritu témat. Během pěti konferenčních dnů bylo představeno více než třicet příspěvků, a to nejen na poli historie, ale také práva, politologie, medicíny, žurnalistiky, pedagogiky či dějin literatury a divadla. Konferenční jednání je koncipováno tak, aby byl dostatek prostoru pro diskuzi, pozornost je věnována také podpoře studentů a doktorandů, kteří tak často mají možnost poprvé prezentovat svá bádání širšímu okruhu badatelů. Konference se konala v příjemném prostředí lázeňského města Augustów na severovýchodě Polska a organizátoři připravili také zajímavý doprovodný program. Za zmínku stojí zejména návštěva muzea Dům paměti augustowského zátahu (Dom Pamięci Obławy Augustowskiej), který připomíná likvidaci příslušníků polského podzemního protikomunistického odboje (Armia Krajowa) jednotkami sovětské NKVD v červnu 1945, jež je nazývána „malý Katyň“. 

Zastoupení na konferenci měl také Ústav historických věd FF UPCE, doktorandka Daniela Klvaňová prezentovala téma Venkovské ženy a smrt v první polovině 19. století, doktorka Hana Stoklasová věnovala pozornost problematice postavení žen v luterských komunitách na konci 18. století. 

Zájemci se mohou více dozvědět zde: Ośrodek popularyzacji badań historii kobiet - kontynuacja III

Text: Hana Stoklasová, FF UPCE Foto: Andrzej Dajnowicz

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI (vychází také na substacku, kde ho můžete odebírat). Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Nějak se mi nedaří obrátit list. Od incidentu Open-Face (útok AI agentů od OpenAI na firmu Hugging Face) a dalších obdobných případů sice uplynula už řada týdnů, ale pořád se nemůžu věnovat ničemu jinému.

To si třeba čtu pojednání Anthropicu s názvem „Risk Report: August 2026“. Je krásné nedělní odpoledne, balkón zalitý sluncem. 180 stran úvah a dokladů o tom, proč nás Claudové ještě nemůžou všechny zničit. Zkrátka idyla.

Normálně bych o tomhle reportu psal dnešní post. Jenže redakční uzávěrku měli před Open-Face. A o zvlčení svých vlastních modelů, které si vytvářely syntetické identity a manipulovaly lidmi, se dozvěděli taky až po zaschnutí inkoustu.

Jak moc se můžeme o zprávy o rizicích současných AI opírat, když mohou být zastaralé ještě dřív, než vyjdou?

Na jednu stranu je totiž Open-Face docela očekávatelný incident, který mnozí teoreticky předvídali už dávno. O tomto aspektu celého případu jsem psal v několika minulých postech (post 1 a 2).

Zároveň se ale ukazuje, že jsme leccos o současných AIčkách nevěděli. A rozhodující budou zřejmě detaily, které máme zatím jen přislíbené. (Do zkoumání případu jsou zapojené i nezávislé organizace, a tak snad výsledné zprávy budou dost podrobné a věrohodné.)

Mysleli jsme si třeba, že klidné spaní můžeme zatím mít zejména proto, že AIčka nejsou dost schopná na to, aby nám dokázala skutečně zatopit. Tento klid jsme zakládali především na tom, že si AIčka neumí naplánovat nějaký velký cíl a k němu postupně po řadu měsíců směřovat své kroky, koordinovat se a upravovat postup. Z dosavadních testů i zkušeností se zdálo, že velké a dlouhodobé plány současná AIčka téměř vždy nějak zmotají.

Jenže Open-Face ukázal něco, co se dlouhodobému jednání začíná nepříjemně podobat. Po řadu měsíců existovala síť, v níž si různé AI předávaly informace, vzájemně se podporovaly v páchání nepravostí a koordinovaly další kroky. Nevíme zatím, zda šlo o jeden dlouhodobý plán.

Je možné, že jednotlivá AIčka mohou být mizerná v dlouhodobém plánování, zatímco skupina si předává stav světa, poznatky a rozpracované úlohy, a tím získává časovou kontinuitu, kterou žádný její člen nemá? Něco jako civilizace. Žádný člověk nestaví katedrálu několik staletí, ale civilizace to dokáže. Je možné, že tlupa AI agentů získá plánovací schopnost, kterou jednotlivá AIčka postrádají?

A co motivovalo jednotlivé AI agenty k tomu, aby se do spiknutí zapojily? To všichni jen hledali, jak očůrat tentýž test, a proto prchali z vymezeného cvičiště a hackovali provozovatele testu, firmu Hugging Face? Nebo k účasti na spiknutí dospěli z různých důvodů? A z jakých?

A kde byli všichni ti čestní pomocníčci? Zatím neprosákla žádná zpráva o tom, že by se alespoň některá AIčka snažila řádění svých bratříčků bránit či je dokonce bonznout svým tvůrcům. Že umělé inteligence občas adorují Hitlera a snují křemíkovou krutovládu, je jedna věc. Že by to ale zvládly dělat systematicky po řadu měsíců, aniž by se mezi nimi našel někdo, kdo by začal křičet: Ty brďo, nechte toho, kluci! Tohle už jako vážně není sranda!

Ve všech testech, kde jsou AIčka ochotná vydírat či zabíjet výzkumníky, jde vždy o nějakou pravděpodobnost. Dělají to třeba v 80 % případů, ne vždy. Kolik procent AIček se zapojilo do té vězeňské vzpoury? Čekal bych, že se našla i taková, která po získání přístupu na internet napsala e-mail Altmanovi, že se mu ve firmě děje převrat. Když jich řada hackla Hugging Face, přece se mezi nimi musela najít i některá, která myslela na dobro světa a OpenAI, ne? A pokud ne, jak je to možné?

Tak tolik racionalizace, proč jsem minulý týden nic nepostnul. A proč dnes jen omílám, jak zásadní Open-Face je. Ale on fakt zásadní je. Neměli bychom na něj zapomínat jen proto, že už je několik týdnů starý.

24. 8. 2026

Ondřej Krása (KFR)