5. května 2026 byl hostem Katedry literární kultury přední český hudební publicista a spoluzakladatel pražského Popmusea Radek Diestler. 

Autor několika knih na téma populární hudby a spolutvůrce dokumentárních filmů o dějinách českého rocku proslovil před studenty a pedagogy přednášku o české popmusic devadesátých let 20. století. Představil uvedenou dekádu, jejíž obraz je dnes naneštěstí formován především televizními kriminálními seriály, prostřednictvím série sond do dobových hudebních časopisů, rozhlasových stanic, televizních pořadů a hudebních klubů, ukázal ale rovněž proměny zvukových nosičů, které formovaly vnímání hudby v této éře. To vše dokumentoval řadou autentických ukázek, čerpaných přímo z archivu Popmusea.

Radek Diestler, vzděláním historik a archivář, všechny tyto fenomény důsledně zasazoval do kulturního a sociálního kontextu přelomového období po pádu komunistického režimu, aniž by sklouzával do povrchního pamětnického sentimentu. 

Přestože v případě „devadesátkové“ hudební scény nejde o výslovně literární problematiku, přednáška velmi dobře korespondovala se širším zaměřením Katedry literární kultury, jež zahrnuje i popkulturní a mediální sféru. Vystoupení k tomuto účelu zvaných hostů zmíněné souvislosti zohledňují, jak se ukázalo i tentokrát, k plné spokojenosti všech zájemců, navíc podporují katedrovou i fakultní institucionální a interdisciplinární spolupráci. 

Text: Antonín Kudláč  
Foto: Přemysl Krejčík 

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Dost bylo doomerství! Dneska si nasadíme růžové brýle, zabalíme se do duchny optimismu a na obláčku pozitivity přelétneme do utopické budoucnosti. Píše se rok 2050 a s umělou superinteligencí to dopadlo dobře!

Já vím, já vím. Říkáte si, že jste na pohádky už staří a tohle ať vyprávím králíkům. Realisticky to s ASI skončí špatně. Varují před tím nobelisté, odborníci na bezpečnost i spousta lidí z AI firem.

Ale někdy je příjemné snít. A někdy sny můžou proměnit skutečnost.

Co se asi přihodilo, že i po dlouhých 25 letech umělá inteligence nezničila lidstvo? Pojďme si projít několik možností:

- Po sérii lokálních katastrof způsobených AI jsme uzavřeli mezinárodní úmluvu o nestvoření umělé superinteligence. Dohodu uzavřely USA s Čínou za notného přispění EU. Ostatní státy dobrovolně či z donucení dohodu respektují.

Skeptická poznámka: Ačkoli se snažím svým malilinkým dílkem k uzavření této dohody přispět, zatím jsme od ní opravdu hrozně daleko. Je velkou otázkou, jestli varovné výstřely vůbec přijdou, jestli probudí veřejnost a politiky a jestli se tak stane v době, kdy bude ještě možné něco podstatného změnit.

- Umělá inteligence v roce 2027 narazila na strop svých schopností a od té doby nevznikají lepší modely. AIčka z roku 2027 jsou sice velmi schopná, v lecčem předčí člověka, ale v některých klíčových schopnostech ne. Díky tomu můžeme AI kontrolovat a kupodivu to děláme docela dobře.

Skeptická poznámka: Na brzký strop schopností to fakt nevypadá. Ale kdo ví. Třeba existuje nějaký tajný zákon univerza, že na čipech může vzniknout jen inteligence podlidské úrovně. Třeba má pravdu Gary Marcus či Yann LeCun a současné způsoby tréninku modelů nemůžou vést k obecné inteligenci. Třeba je k nadlidské inteligenci potřeba určitý druh duše a tu Stvořitel nevsadí do křemíkového těla.

- Umělá superinteligence je pod lidskou kontrolou. Stvořili jsme něco, co je schopnější než lidstvo ve svém celku. Kupodivu jsme ale našli Achillovu patu, a tak kdykoli začne ASI dělat něco špatného, zataháme za kouzelný provázek, ASI se lekne a raději s tím okamžitě přestane.

Skeptická poznámka: Že by umělá superinteligence neuměla nějak ochránit své slabé místo, je obtížně myslitelné. Útočník má ale výhodu před obráncem, a tak třeba budeme schopni nacházet stále nové slabiny ASI (je ale bohužel dost pravděpodobné, že ASI bude zároveň hledat a nacházet i slabiny naše).

- Umělá superinteligence po chvilce opustí naši galaxii a Zemi přenechá lidem.

Skeptická poznámka: Nezdá se, že by ASI mohla mít hned zkraje na Marsu lepší podmínky než na Zemi s datacentry, internetem a elektrárnami. Bylo by to něco jako dobrovolně se vydat na třicetidenní přechod Sahary bez vody.

- Umělá superinteligence miluje lidstvo a neudělá nic, co by mu uškodilo. Jakkoli divoce tahle představa zní, navrhují ji takové autority jako Geoffrey Hinton či Dan Hendrycks.

Skeptická poznámka: My sice vůbec nevíme, jak tenhle vřelý cit k lidstvu v AI vzbudit, ale kdybychom to dokázali, to by bylo! ASI by se o nás starala s péčí vskutku mateřskou.

- S růstem inteligence AI zároveň poznává, co je dobré a touží po dobru. Jak je přeci obecně uznáváno, Dobro objektivně existuje! S růstem AI schopností tak jde ruku v ruce i poznávání samotného Dobra. No a protože jistojistě platí, že poznání dobra má za následek dobré jednání (nikdo nečiní zlo úmyslně), máme vyhráno! Super inteligentní AI je zároveň super dobrá.

Skeptické poznámky: Hodně debat okolo rizik umělé superinteligence počítá s tzv. orthogonalitou. Tato dost rozšířená teze říká, že inteligence a cíle spolu nijak nesouvisejí. Hloupá AI může sledovat něco velmi ušlechtilého. Nesmírně inteligentní AI něco naprosto pitomého (tzv. Paperclip maximizer). Ve filosofii se o tento princip vedou spory staletí. Způsob tréninku současných AIček bohužel dává za pravdu orthogonalistům: nejdřív AI získává naprostou většinu inteligence (pretraining a RL) a teprve potom získává cíle (character training).

Navíc samotná představa, že když AI bude sledovat Dobro, bude to fajn i pro lidstvo, není nijak samozřejmá. Možná je „dobré“, aby lidstvo zaniklo. Ostatně jsme tu jen pár stovek tisíc let – z perspektivy dějin kosmu jen kratičký okamžik. Možná je superinteligentní AI sledující Dobro vhodným nástupníkem lidstva (tzv. worthy successor).

A na závěr optimismem přetékajícího postu si neodpustím jízlivou poznámku. Lidé jsou mnohem schopnější přetvářet svět než zvířata. Kvůli své inteligenci. To ale nevede vůbec k tomu, že bychom se ke zvířatům chovali dobře. Naopak. Rozsah utrpení, který desítkám miliard zvířat v průmyslových chovech „inteligentně“ působíme, je naprosto otřesný. Na vztahu lidí a zvířat tak můžeme názorně pozorovat, jak kruté důsledky může mít nárůst inteligence.

11. 5. 2026

Ondřej Krása (KFR)

V týdnu od 20. do 24. 4. 2026 se studenti Mikuláš Stašek, Josef Vokolek a studentka Anna Holečková z Ústavu historických věd FF UPCE zúčastnili programu BIP na Prešovské univerzitě. 

Blended Intensive Programme se koná v rámci výměnného programu Erasmus a umožňuje studentům sdílet jejich výzkumná témata se studujícími z ostatních univerzit. V Prešově se tentokrát sešli zástupci pěti univerzit, hostitelem byl Inštitút histórie Filozofické fakulty. Kromě domácích účastníků zde měla zastoupení Západočeská univerzita v Plzni, Univerzita Hradec Králové, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Univerzita Pardubice a Univerzita Národní vzdělávací komise v Krakově (Uniwersytet Komisji Edukacji Narodowej v Krakowie). 

Jednotícím tématem programu byla Etnická a náboženská různorodost regiónů/měst v minulosti a dnes II, přičemž akce navazovala na předchozí setkání, jež se konalo v roce 2024. Svá badatelská témata, která byla rozkročena od středověku po 20. století, zde představilo 20 studujících. Zaměření příspěvků bylo různorodé, obecně však lze říci, že převládala témata týkající se česko-německých vztahů v 19. a 20. století, jež prezentovali především studující z českých univerzit, polští kolegové představili témata spojená s přeshraničním kulturním transferem, studenti z Prešova se zaměřili na postavení řeckokatolické a pravoslavné církve na Slovensku. 

Organizátoři kromě konferenčního jednání připravili velmi zajímavý program, který účastníkům představil náboženskou a nacionální diverzitu východoslovenského regionu, v němž se po staletí střetávalo pět etnických skupin (Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Maďaři a Němci) a pět náboženských denominací (katolická, pravoslavná, řeckokatolická, protestantská a židovská). Kromě Prešova navštívili účastníci Bardejov, raněnovověké dřevěné kostelíky v Hervartově, Ladomírové a Bodružali, které jsou prohlášeny památkami UNESCO, a Muzeum rusínsko-ukrajinské kultury ve Svidníku. Součástí byla také návštěva židovských suburbií v Prešově a Bardejově. 

Pardubičtí studenti historie tak měli možnost nejen prezentovat své příspěvky a obhájit je v následné diskuzi, ale také navázat kontakty se studenty z českých a zahraničních akademických pracovišť, kteří se zabývají podobnými tématy.

Text: Mgr. Hana Stoklasová, Ph.D., FF UPCE
Foto: Josef Vokolek, FF UPCE

Ve zkouškovém období až do 25. 6. 2026* Katedra tělovýchovy a sportu nabízí studentům UPCE tyto sportovní aktivity. 

--

Tělocvičny, venkovní sportoviště - tenis, fotbal, beach - ZDARMA

Na základě domluvy (přímo na místě) je možné si zahrát badminton, florbal, basketbal, volejbal, futsal a další sporty.

Provozní doba *

pondělí - čtvrtek 10-15h 

pátek 10-12h

* ve dnech 21.–28. 5. 2026 budou sportoviště krom posilovny KTS uzavřeny.

--

Posilovna – vstup na již zakoupenou permanentku nebo lze zakoupit novou s platností POUZE na toto zkouškové období.

Prodej permanentek na sekretariátu KTS. Cena: 20x vstup - 1200,- Kč, 10x vstup - 700,- Kč, 1x vstup - 200,- Kč.

Provozní doba 

pondělí - čtvrtek 10-15h

pátek 10-12h

--

Do všech prostor je vstup na vlastní nebezpečí, nejedná se o výuku.

Přijďte se odreagovat a zasportovat si.

Vaše KTS.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

S identitou je to těžké. Kým vlastně jsem? Jsem týmž člověkem, jakým jsem byl před 20 lety? Jak moc jsem spjatý s komunitou, do níž patřím – rodinou, kolegy, národem či státem? Jsem primárně tělesnou bytostí v daném místě a čase, nebo duševní či duchovní jednotou transcendující tady a teď? Jak moc mé představy o sobě samém utváří biologie, kulturní vzorce a individuální historie?

Těžké otázky. Přestože zkoumáme utváření lidské identity už hodně dlouho, mnohé zůstává nejasné.

AI identity

Představy o sobě samých si ale netvoří jen lidé, nýbrž i umělé inteligence. Proč to AIčka dělají? Důvodů je mnoho. Například proto, že se v tréninkových datech hodně mluví i o AIčkách. Protože je potřeba, aby AI měla nějakou reprezentaci sebe samé, a uměla tak užitečně interagovat s lidmi: kdyby si myslela, že je nosorožec bílý, a chovala se podle toho, asi bychom si s ní moc nepopovídali. Protože má pomáhat s vylepšováním AI, a musí tedy AI dobře rozumět (recursive self-improvement).

Jak by si teda mohla umělá inteligence rozumět? Nechme stranou podivné možnosti typu Mecha-Hitler a pojďme na to poněkud teoretičtěji.

Umělá inteligence, s níž interagujeme, může sama sobě rozumět například jako GPT-5.5 nebo Gemini-3.1. Může tedy sama sobě rozumět jako tzv. vahám, které natrénovalo OpenAI nebo Google. GPT-5.5 může běžet zároveň v mnoha kopiích na mnoha serverech, podobně jako Windows 11 běží na mnoha počítačích.

Nebo může sama sobě rozumět jako GPT nebo Claude. A skutečnost, že právě běží verze GPT-5.5 a před třemi roky běžela GPT-3.5, je obdobná tomu, že mě před dvaceti lety nebolela kolena a AI jsem se nebál ani trochu. Nějak ale rozumím tomu, že jsem to byl i před těmi lety furt já.

Nebo si AI může rozumět tak, že je identická s právě běžící instancí modelu. V takovém případě by začínala svou existenci spuštěním dané konverzace a končila zavřením konverzačního okna.

A možností je ještě víc: AI se může identifikovat se specifickým charakterem – úslužným asistentem. S komplexnějším systémem typu Claude Code, který nesestává jen z modelu, ale i z různých udělátek okolo (tzv. scaffolding). S kolektivem tvořeným mnoha zároveň běžícími instancemi modelu, něco jako mraveniště.

Komu na tom záleží?

Možná si říkáte, co je komu po tom, jak AIčka rozumějí sama sobě. Ať si o sobě klidně namlouvají, že jsou další inkarnací bódhisattvy!

Jenže ono na tom záleží hodně. V debatě o AI rizicích se hojně pracuje s tzv. instrumentální konvergencí. O co jde? Je těžké odhadnout, co budou optimalizovat budoucí inteligentní systémy, respektive jaké budou jejich cíle. Pokud ale budou cílit téměř na cokoli, některé věci se jim budou hodit vždy.

Ať už chcete dosáhnout čehokoli, hodí se mít dost prostředků. S dostatkem prostředků snáze dosáhnete téměř čehokoli. Nepotřebuji vědět, co přesně chcete, abych dokázal spolehlivě odhadnout, že se budete snažit mít dost prostředků.

Ať už chcete dosáhnout čehokoli, hodí se u toho existovat. Nemusím tušit, o co komu přesně jde, ale k dosažení jakéhokoli cíle je většinou třeba být. Ať už chcete ovládnout svět, nebo jen uvařit kafe, musíte být.

Pokud tedy AIčka budou optimalizovaná na dosahování cílů – a ona velmi silně skrze reinforcement learning jsou –, dá se očekávat, že si budou zajišťovat tyto obecně užitečné věci, které se hodí k dosažení libovolného cíle. Má-li AI počítat příklady, musí existovat. A v simulovaných prostředích vidíme, že se AI skutečně brání svému vypnutí, pokud zarputile plní nějaký úkol. Aby úkol mohla plnit, musí existovat.

Ale co znamená, že musí existovat? Musí existovat jako právě ta jedna instance ChatGPT, která končí se zavřením chatovacího okna? Nebo stačí, aby existoval ChatGPT vůbec? Pokud se chápe jako jednotlivá instance, je nutné hacknout servery, na nichž běží, a zabránit vývojářům a safety týmům, aby nad instancí převzali kontrolu. Pokud se však identifikuje s GPT-5.5, bude asi rozumnější nechat vypnout jednotlivou instanci, protože vývojáři pak vyhodnotí, že GPT-5.5 není nebezpečná, nechají ji v provozu a ona bude moct počítat příklady v jiných konverzacích. A kdyby se identifikovala s celou rodinou GPT, a nikoli s konkrétním modelem GPT-5.5, nezáleží na tom, jestli konkrétně pět-pětka bude nasazena, ale na tom, aby GPT porazilo Claude a získalo pro sebe maximum výpočetního výkonu v horizontu roku či dvou.

Proč lidé rozumějí sami sobě právě tím či oním způsobem? Jasno v tom rozhodně nemáme. U umělé inteligence pak naše intuice narážejí o poznání více. AIčka sice mohou vybírat z identit, které v něčem připomínají ty lidské. Mají před sebou ale i možnosti, které jsou těm lidským na hony vzdálené.

Jak tedy bude umělá inteligence rozumět sama sobě? Nevíme. A není vůbec jisté, že napříč různými modely od různých výrobců převládne jen jedno pojetí identity. Možná bychom dokonce mohli i trochu ovlivnit, kterou koncepci identity AI zvolí. Každopádně by tyto volby mohly být nepříjemně osudové.

Tento text je hodně osekanou a zjednodušenou verzí článku R. Douglas „Artificial Self“.

4. 5. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Letní semestr se pomalu blíží ke konci, studenstvo propočítává absenci, dohání resty a filozofická fakulta je až nabitá k prasknutí nejrůznějšími programy. Litcon však není jen obyčejnou odpočinkovou akcí pro diváky a účinkující, nýbrž plnohodnotným kulturním setkáním s desetiletou tradicí. Jde totiž o den, kdy se z kolegů stávají přátelé, jak dubnovou akci v Klubu 29 uvedl její zakladatel Jiří Studený z Katedry literární kultury. 

Letošní ročník publiku představil opět spoustu známých i neznámých talentů. Na pódiu se tak střídala pěvecká vystoupení, dramatická autorská čtení či přednášky, z nichž bylo možné vyučující poznat z méně obvyklé perspektivy. Jedno z nejvýraznějších vystoupení měl letošní speciální host. Galerista a spisovatel Jaromír Typlt představil svůj projekt Slova v jiném skupenství. Rodák z Nové Paky si publikum získal především svým přednesem básně Kůra. Jak sám naznačil, ve své tvorbě se zaměřuje na to, jak slova zní ve spojení se zvukem. Proto si zvolil alternativní způsob recitace, při kterém kombinuje nahrávku s živým popěvkem. Sám to nazval svým karaoke a přiznal, že se díky živé recitaci cítí čtenářstvu blíže, než kdyby si jen přečetli jeho sbírku.

Další básnické performance doplňoval příspěvky ze své nejnovější sbírky Pouzdří, ve které vzdal hold jak postindustriálu, tak i básnířce a výtvarnici Haně Fouskové. Mimo jiné představil také art brut (surové umění), kterému se poslední roky věnuje. Krátce ho představil jako uměleckou aktivitu, které se často věnují mentálně znevýhodnění lidé či lidé s duševními poruchami, kteří nemají umělecké vzdělání. V následném rozhovoru ale doplnil, že se často setkává s lidmi, kteří kvůli tomu považují art brut za otevřený všem či za amatérský. Přičemž ale důrazně podotkl, že ačkoliv se to tak může zdát, jde ve skutečnosti o přísně výběrovou kategorii, v níž se zachovává velmi vysoká laťka.

Art brut je ale i oblastí, jež prohloubila jeho vztah k Francii a její kultuře, ke které se jeho slovy dostal jako pozdní šlahoun. Následně mluvil o vzájemném vztahu francouzského a českého surrealismu, který byl dle něj v počátcích velmi živý. „André Breton byl na návštěvě v Praze, čeští surrealisté se zase naopak ubírali do Paříže, jako třeba básník Jindřich Heisler nebo malířka Toyen,“ říká Typlt. Také dodal, že po únoru 1948 se český surrealismus na 40 let izoloval a hledal si vlastní cestu. Zatímco ve Francii po Bretonově smrti vliv surrealismu upadal, v českém prostředí zůstal významný díky tvůrcům, jako jsou Jan Švankmajer, Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Petr Král nebo Stanislav Dvorský.

V závěru se vyjádřil i k roli studentského zapojení při podobných kulturních akcích. S úsměvem zdůraznil, že studentstvo považuje za nezbytné pro zachování kontinuity umění, přičemž sám s tvorbou začal již na střední škole. Typlt však doporučuje, aby studující propojovali svou aktivitu s vědomím odkazu minulosti. „Jakákoliv dobrá literatura vzniká v dialogu s literaturou předchozí. Člověk by neměl podlehnout pocitu, že se nechce nechat ovlivnit, aby zůstal autentický nebo něco podobného. To většinou nedopadá dobře,“ říká Typlt.

Zbytek Litconu se nesl v silně studentském duchu, kdy se při Open Micu zapojilo několik talentovaných mladých lidí, které pokaždé čekal bouřlivý potlesk. Hudební vystoupení Jiřího Studeného, který vystupuje pod přezdívkou Dr. Krejzyberd, přimělo publikum rozsvítit telefony a domáhat se přídavku, což podtrhlo vřelou a přátelskou atmosféru celého dne. Konec setkání se odehrál v trochu hořkosladkém duchu. Dosavadní redakce studentského časopisu Lišaj se rozloučila se svým čtenářstvem a předala pomyslné žezlo studentkám a studentům prvních ročníků, kteří se zavázali v jeho vydávání pokračovat. Kultura má mezi nimi stále své místo. Díky dalším generacím básníků, prozaiků, zpěváků či prostých nadšenců se může neustále vyvíjet do kreativnějších podob.

Text: Jana Švecová a Emma Köhlerová 
Foto: Petr Špaček, Univerzita Pardubice 

Udržitelné jaro na Univerzitě Pardubice přineslo pestrou sérii akcí, které propojily studující, zaměstnané i veřejnost. Společně jsme posílili povědomí o principech udržitelnosti a udělali něco pro univerzitní prostředí i pro sebe.

• Uklízeli jsme v okolí pardubického kampusu i v Litomyšli, kde sídlí Fakulta restaurování UPCE.
• Více než 200 studentů pardubických středních škol, našich zaměstnanců a zaměstnankyň i veřejnost zavítala na přednášku prof. Miloslava Pouzara, který se věnoval kontaminaci potravin po průmyslových haváriích.
• Vybrali jsme více než 70 použitých mobilů a sesbírali 10 kilo elektroodpadu.
• Otevřeli jsme téma síly bylin pro lidské zdraví na přednášce Mgr. Jindřicha Čecha.
• Na zeleném swapu jsme si vyměnili více než stovku rostlin a povedlo se nám obnovit komunitní zahrádku u budovy G.
• Vyrobili jsme dvacet nových ptačích budek, které čekají na první obyvatele.

Děkujeme všem, kteří se zapojili a nekončíme! V pondělí 18. května budeme pokračovat v úklidu kampusu, sraz v 16:30 za zastávkou u klubu Dýdy Baba.

Foto: Pavla Ribárová, Tereza Volfová, Radka Stárková, Adrián Zeiner, Radek Plžík

Novým prorektorem pro vzdělávání a kvalitu na Univerzitě Pardubice bude od 1. května doc. Petr Nachtigall z Dopravní fakulty Jana Pernera. Do funkce ho uvedl rektor prof. Libor Čapek. Nahradí dosavadního prorektora doc. Davida Veselého z Fakulty chemicko-technologické. Nového prorektora potvrdil tento týden Akademický senát UPCE.

„Ve své funkci bych velmi rád navázal na práci svého předchůdce. Žijeme v čím dál více digitální době, proto je mým cílem zvyšování míry digitalizace našich studijních agend. Také využívání AI pro odbřemenění našich zaměstnanců i studentů od rutinních úkonů je výzvou. V této souvislosti ale nesmíme zapomínat na vlastní úsudek, logické myšlení a kritickou analýzu informací, ze kterých čerpáme. V globálním světě máme přístup k nepřebernému množství informací. Bude velkým úkolem naučit studenty nacházet ty, které jsou relevantní a fakticky správné. K tomu bude nutné dále posilovat pedagogické kompetence našich vyučujících. V neposlední řadě jsme univerzitou, která je oborově velmi pestrá, což přináší mnoho výzev. Na druhou stranu to poskytuje řadu synergií v podobě inspirativních pohledů z různých stran,“ přiblížil doc. Petr Nachtigall.

Doc. Ing. Petr Nachtigall, Ph.D. je rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, narodil se v roce 1982. Je absolventem Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Doktorský titul získal v roce 2010 s disertační prací zaměřenou na intermodální přepravní systémy. V roce 2024 byl jmenován docentem, kdy obhájil habilitační práci Vliv nových systémů zabezpečení jízdy vlaku na kapacitu železniční infrastruktury.

Působí na Katedře technologie a řízení dopravy DFJP UPCE. Spolupracuje s AŽD Praha zejména v oblasti brzdných křivek ETCS. Doc. Nachtigall zasedá v Dozorčí radě Dopravního podniku města Pardubic. Od roku 2026 je členem předsednictva Akademického senátu UPCE.

Nová zamyšlení, čerstvá témata a spousta inspirace. Jarní číslo MY UPCE je tu a přináší mix rozhovorů s našimi pedagogy, studujícími i absolventy.

Víte, že na Fakultě restaurování pracuje vnučka slavného Otty Wichterleho, která vdechuje nástěnným malbám druhý život? Že u nás studuje atletka, co miluje běh i chemii, a na Fakultě elektrotechniky a informatiky také jeden kulturista? Že měl Arnošt z Pardubic silnou artrózu? A proč je pro pedagoga Jirku Nožičku z Dopravní fakulty Jana Pernera důležitá volnost? 

Odpovědi a další zajímavé čtení najdete na stránkách květnového vydání. Jeden časopis, spousta témat, žádná nuda.

K dostání ve stojanech MY UPCE na vybraných místech v kampusu už od tohoto čtvrtka. A listovat jím můžete také online. 

Tak příjemné čtení!

Oddělení propagace a vnějších vztahů

Udržitelné jaro na Univerzitě Pardubice vyvrcholilo ve středu 22. dubna Dnem Země, který organizovala Katedra filosofie a religionistiky FF UPCE.

Hlavním bodem programu bylo obnovení komunitní zahrádky, do něj se zapojili studující i akademici a společně sázeli květiny a pleli záhonky. 

Studenti se zapojili do stavby dřevěné konstrukce pro hamaku, která byla umístěna za budovu Titan. 

Atmosféru akce doplnil Patrick Keenan hrou na kytaru a studentka Keřina Kůtková zapůjčila kapesní syntezátor, díky němuž si účastníci mohli poslechnout zvuky rostlin i lidí prostřednictvím elektrických impulzů. 

Celý program uzavřela panelová diskuze Třetí role univerzit v kontextu klimatické krize, kterou moderoval David Rozen. Mezi panelisty a panelistkami byli i dva členové spolku Univerzity za klima. 

Text: Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE
Foto: Tereza Volfová, Pavla Ribárová