Z posluchárny rovnou na vrchol šestitisícovky, na cyklovýlet po stopách Jana Husa nebo třeba do koruny stromů. Vezme vás tam pedagog Jiří Nožička z Dopravní fakulty Jana Pernera, který učí ekonomii. Proč je pro něj důležitá volnost, jak se žije s ADHD a za jak dlouho doputuje kámen od pramene Labe až do Severního moře?

S Jirkou Nožičkou jsme se potkali v bistru Zastávka na Dopravní fakultě Jana Pernera, na které působí jedenáctým rokem. Poté, co se usadíme a prohodíme pár zdvořilostních frází, mě prakticky nepustí ke slovu. Další tři hodiny. Tenhle rozhovor byl jiný. Totiž, Jiří Nožička je jiný. Jeho mozek funguje odlišně a je až fascinující, jaké množství informací, znalostí a zkušeností všeho druhu ukrývá. A Jiří vám to potřebuje všechno říct. A ještě něco navíc.

„Život mě baví, protože mám ADHD. Nehrozí, že by se se mnou někdo nudil,“ začíná vyprávět. Na základní škole měl velmi špatné známky a nikdo nevěřil, že by mohl odmaturovat. V té době se o ADHD moc nevědělo, a tak se pracovalo s tím, že není moc chytrý. Nikdo ho nezkoumal a nikoho nenapadlo, že jeho mozek pracuje jinak. „Rodiče mě ale naučili disciplíně a faktu, že když člověk něco opravdu chce a odpracuje si to, tak toho dosáhne. Neexistují zkratky, nemá smysl hledat zázračná řešení, viníky ani výmluvy,“ říká. A díky tomu vystudoval střední školu, udělal maturitu a přijali ho i ke studiu na Fakultu chemicko-technologickou. Zakončil ji inženýrským titulem a na VŠCHT získal doktorský. Až teprve potom zjistil, že má ADHD. „Vnitřně se mi hodně ulevilo a pochopil jsem, že nejsem rozbitý, jsem jenom jiný…“

Za to, že je dnes pedagogem, vděčí své mentorce docentce Hyršlové. „Přišla s tím, že budu dobrý učitel a od čtvrťáku mě na tuto dráhu připravovala. Vůbec se se mnou ale nemazala, hodně mě v mém rozvoji posunula,“ vzpomíná se smíchem sobě vlastním Jiří Nožička. Na začátku učil ekonomiku, ale cítil, že to není ono. Pak dostal na starosti ekonomii, do které se totálně zamiloval. Nejprve ji učil na Fakultě chemicko-technologické, nějaký čas strávil na Fakultě ekonomicko-správní, kde se věnoval i popularizaci finanční gramotnosti. Dnes učí ekonomii na Dopravní fakultě Jana Pernera a svou výuku neustále zlepšuje. „Nedávno moje hodiny navštívila vynikající metodička výuky Soňa Hermanová a společně jsme pak probírali, co na výuce zlepšit, jak ji zase posunout,“ dodává zapálený muž v mikině s logem UPCE na hrudi.

Potkáme vás v univerzitním oblečení často?

Rozhodně ano. Vyjadřuju tím svoji sounáležitost s univerzitou, které vděčím opravdu za hodně. Během studia jsem oceňoval především to, že jsem mezi studujícími nebyl jenom nějaké anonymní číslo, ale člověk. Osobní přístup akademiků mi umožnil pochopit princip vysokoškolského studia a úspěšně dostudovat. Když jsem se pak sám stal akademikem, měl jsem štěstí na vedoucí kateder, kteří mě vždycky podporovali v rozvoji. Není snadné být mým vedoucím, ale lidé tady tuto výzvu přijali.

Univerzitní tričko jste nosil i na svém treku po Jižní Americe…

To je pravda. Vyrazil jsem tam s partou kamarádů a prošli jsme nejjižnější trek planety na Isla Navarino, treky u hory Fitz Roy, O-trek kolem Torres del Paine. Na kolách jsme projeli i Velikonoční ostrov. Tričko jsem měl na sobě, když jsem vylezl třeba na vrchol šestitisícovky Uturuncu v Bolívii, když jsem byl u obratníku Kozoroha, na ledovci Perito Moreno a na spoustě dalších zajímavých míst. Moji parťáci mu říkali firemní tričko (smích).

Potkal jste na cestách nějakého krajana, který UPCE znal?

Jednu humornou situaci v poušti Atacama v Chile tričko způsobilo. Když se nás skupina Chilanů ptala na jeden trek, snažili jsme se jim kamarádovou španělštinou kombinovanou s mojí angličtinou vysvětlit, že stojí za projití. Po pár minutách konverzace se jedna dívka začala hrozně smát a česky prohlásila, že si to klidně můžeme říct i česky, když vidí tričko Univerzity Pardubice, protože je také z Česka (smích).

Sbíral jste po cestě i kešky?

Pár jsme jich našli, i když tenhle trek nebyl o keškách jako spíš o přírodě. V téhle oblasti jich zrovna moc není. Přesto mám třeba nejjižnější kešku planety mimo Antarktidu, kešku s polohou vyšší než 6000 m n. m., kešky z vrcholů sopek nebo kešku z Velikonočního ostrova věnovanou českému technikovi Pavlu Pavlovi.

Co vás baví na geocachingu?

Baví mě svojí pestrostí. Je to hra, ve které nikdo s nikým nezávodí, každý je vítěz, protože hraje svoji vlastní hru. Jejím smyslem je přivést člověka ven na nějaké zajímavé místo, které nenajde v průvodci. Spojuje lidi, kteří se chtějí bavit, chodí do terénu a rádi luští různé šifry. Geocachingu se věnuju přes 20 let, takže mám na kontě desítky tisíc keší. A baví mě na tom ta naprostá volnost v tom, co si člověk vybere a jak bude trávit svůj čas, motivuje ho to ujasnit si priority, protože prostě nejde stihnout všechno.

Jednu kešku jste založil i na UPCE. Funguje pořád?

Funguje a není ani těžké ji odlovit. Schválně si to zkuste a dejte mi vědět.

Potřebuju k tomu něco speciálního?

Stačí mít v telefonu nainstalovanou aplikaci, která vám místa s keškami ukáže, přesnou polohu ale už musíte najít nebo vyluštit sami. Její nález si zalogujete do aplikace i do přiloženého logbooku, pokud je kvůli velikosti kešky součástí. A můžete jít pro další. 

Zažíváte díky keškám i adrenalinové situace? 

Před geocachingem byl pro mě největší adrenalin sjezd na horském kole. Teď získávám adrenalin úplně jinak. Díky keškám jsem se naučil lézt po stromech bezpečně a neinvazivně, abych jim nijak neubližoval. Jedna keška je třeba na vrcholu nejvyššího stromu v Česku, tedy ve výšce 60 metrů, ale první větve začínají ve 45 metrech. Pro adrenalin si lezu i na skály a bez geocachingu by mě to k těmto aktivitám nejspíš nepřitáhlo.

Tohle je váš relax?

Jakmile se cvaknu do lana, všechen můj stres zmizí. Mozek racionálně vyhodnotí, že při lezení je dobré soustředit se jenom na to, protože v koruně stromu si nemůžu dovolit jedinou chybu. Dnes tam lezu hlavně pro relax a jen málokdy kvůli kešce. A když už jsem nahoře, zbavím stromy třeba jmelí nebo je rovnou prořežu. 

Co vám geocaching dal?

Dal mému životu větší smysl. Na jednom z prvních zdejších setkání geocacherů jsem potkal svou manželku. Dnes kešerské šifry luštíme spolu a máme promakaný efektivní brainstorming. Trávíme tak volný čas i s našimi syny. Je fajn mít společné zájmy a zážitky. Hodně vděčný jsem i za okruh geocacherských přátel. Jsou to lidé podobného ražení jako já, dobíjejí si baterky pochody po horách a bivaky v přírodě.

Jezdíte také na kole, a to docela dlouhé trasy… 

Za jeden cyklovýlet ujedeme třeba 1900 km, takže jsem projezdil kus Evropy. První cykloprojíždka vedla z Prahy do Brna po cyklostezce číslo 1. Pak jsme jeli od pramene řeky Moravy na její soutok s Dunajem. Na téhle trase jsme ještě využívali doprovodná vozidla, ale zjistili jsme, že to není ono. Chyběla nám volnost, a navíc jsme zbytečně zaměstnali řízením několik lidí, což vůči nim nebylo fér. Tak jsme příště zkusili jet od pramene Labe do Cuxhavenu sami a bylo to mnohem lepší. Bez závazků nás to víc bavilo.

Kam ještě jste se na kole vydal?

Jeli jsme třeba po stopách Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Další rok zase po stopách Jana Amose Komenského do Lešna, Amsterodamu a Naardenu. V roce 2018 bylo výročí 100 let naší republiky, a tak jsme jeli z nejvýchodnějšího města Zakarpatské Ukrajiny do nejzápadnějšího bodu Česka. Na rok 2019 připadalo 75 let od vylodění v Normandii, a tak jsem jel z pláže Omaha, kde se vylodila americká 1. pěší divize, do Chebu, který osvobodila. Jel jsem třeba také z Pardubic na nejsevernější, pak na nejzápadnější, nejjižnější a na nejvýchodnější bod Česka a odtamtud zase zpátky do Pardubic. Poslední jízda vedla po stopách Mistra Jana Husa. Z hradu Krakovce jsme jeli do Kostnice, odtamtud do Lipan a skončili jsme v Husově ulici v Pardubicích. Každý cyklovýlet měl nějaký motiv, nechal jsem si třeba po vzoru Borovského narůst knír, a tchyně mi dokonce přešila cyklistickou bundu na kabát, který Borovský nosil.

Jak vás takové výlety napadají?

Je to jedna z výhod ADHD, člověk je přirozeně kreativnější a má víc nápadů. Nevymýšlím to cíleně, vždycky to ke mně nějak samo přijde. Na úplném začátku to byly výlety podél řek. Když jsem chodíval jako malý s rodiči do přírody, vždycky mě fascinovalo, jak se z malého potůčku postupně stane řeka, která si razí cestu korytem. Začal jsem výlety od pramenů východočeských řek až po jejich ústí do větších. A pak jsem jednou přemýšlel, jak dlouho trvá kamínku doputovat od pramene Labe jen působením přírodních sil až do Severního moře, a rozhodl jsem se to zjistit.

A jak dlouho to trvá?

Podle mých měření necelých 11 dní. Knížky uváděly nějakých tisíc let, což se mi zdálo hodně. Tak jsem u pramene Labe vzal kámen, podepsal ho, dal do kapsy a vyrazil jsem na kole podél řeky. Za jedenáct dnů jsem byl v cíli a kámen vhodil do Severního moře.

Musíte mít asi hodně dobré kolo…

Vůbec. Cyklovýlety nejsou o tom, jestli máte drahé kolo. Mám obyčejného ocelového treka, kterému je kolem 30 let. Nedám na něj dopustit. Váha naloženého kola se pohybuje okolo 50 kilo, protože vezu stan a dost věcí pro všechny. Díky ocelovému rámu je snadno udržovatelné a odolné. Závady jsem si vždycky opravoval sám nebo s pomocí místních, zatímco ostatní museli hledat servis.

Nebál jste se, že vás cestou někdo srazí?

V naší republice a na Slovensku trochu ano. Člověk tu poměrně často ochutnává kapalinu do ostřikovačů a předjíždění s odstupem pár centimetrů. Kdekoliv na západ od nás to ale neplatí. Tam panuje obrovská ohleduplnost a podpora. Abychom se dostali na úroveň evropských států, má naše silniční kultura ještě hodně co dohánět.

Proč jezdíte zrovna na kole?

Na kole jsem součástí okolí, nejsem od něj izolovaný jako ve vlaku nebo v autě a zábavná je i interakce s místními. Navíc si zlepšuju fyzičku. Ale hlavní je ta neskutečná volnost. 

Zmiňujete ji poněkolikáté, proč je pro vás tak důležitá?

Je to můj leitmotiv. Věřím, že když se dá volnost rozumnému člověku, odemkne to v něm úplně jinou výkonnost. Proto se snažím, aby se i studující cítili během mojí výuky volně. Věřím, že pak se dokážou něco naučit, něco pochopit, ptát se na nejasnosti. Už Komenský říkal, že škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha.

Co je smyslem vašeho života?

Snažím se stále posouvat a každý den udělat svět lepším. Chci jít spát s pocitem, že jsem den žil a nejenom ho přežil. „Žij život, který si zapamatuješ,“ říkával Avicii. Skvělé je jít spát s vědomím, že jsem někomu pomohl pochopit nějakou nejasnost. Ten pocit, když vidím, jak se studujícím rozsvítí oči, když něco pochopí, mám rád. Někdy mi stačí, když rozesměju svoji manželku. Jindy, když zlepším prostředí, ve kterém žijeme. Baví mě organizovat úklidy přírody a pokaždé se mi vyplaví skutečný dopamin, když po úklidu vidím kontejner plný odpadu, který by jinak ležel v přírodě v našem okolí. Občas slýchám, že to je zbytečné, že v Asii jsou odpadu tuny a nic se s ním nedělá. Já ale radši měním to, co můžu změnit sám, než lamentovat nad tím, co změnit nemůžu. Vadí mi koukat na odpadky v mém okolí. Proto jsem rád, že se nám každý rok daří organizovat jarní úklid univerzitního kampusu. Přesně tohle dělá náš svět lepší. A třeba ta myšlenka časem dorazí i do Asie.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Jiřího Nožičky

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Ve třídě je devět žáků. Jsou hodně speciální. Učí se totiž extrémně rychle. Začali chodit do první třídy teprve před pár lety. Ale za tu krátkou dobu díky svému nadání a píli přeskočili už mnoho ročníků a nyní ti nejlepší z nich leckdy předčí i ty nejšpičkovější univerzitní profesory.

Učí se sice leccos, ale hlavně se učí dělat ultra-mega-super jadernou elektrárnu. Takovou, která zvládne pohánět najednou vlastně celý svět. A dost se jim to daří. Řada z nich postavila v posledním roce už pěkných pár bloků, bez nichž by svět už nyní jen obtížně fungoval. Ale jejich ambice jsou mnohem větší. Každý z nich se snaží jako první postavit takovou jaderku, jakou svět neviděl. Jadernou elektrárnu, která zastíní vše ostatní, a historie se bude dělit na dobu před ultra-mega-super jaderkou a po ní.

Jenže celé ty roky mají taky jeden otravný předmět, který jim ale vůbec nejde. A ne, nejedná se o tělocvik. Z „Jaderné bezpečnosti“ dostávají ti nejlepší trojky, zbytek čtyřky či pětky. A to mají ještě kliku, že jim tu známku vylepšují různé úkoly navíc. Z páteřní části předmětu – jak zajistí, aby ta ultra-mega-super elektrárna byla bezpečná, až ji jednou vytvoří – mají nejlepší čtyřky a zbytek beznadějně propadá.

Přesto ale stavějí dál a nějak všichni doufají, že tihle jaderní géniové postaví elektrárny nepředstavitelných rozměrů, které navzdory jejich neustálému propadání z bezpečnosti budou lidstvu sloužit a nebouchnou.

No Future

Před čtrnácti dny zveřejnil respektovaný Future of Life Institute nové hodnocení špičkových AI labů, tzv. AI Safety Index. V něm se zaměřuje na šest oblastí bezpečnosti vývoje umělé inteligence.

V letošním ročníku byly hodnoceny tvůrci nejpokročilejších amerických AI systémů (Anthropic a OpenAI), několik dalších společností z USA, které se snaží zůstat alespoň na dohled ke špičce (Google, Meta, xAI), tak i tři čínské společnosti (Z.ai, Alibaba a DeepSeek) a jedna evropská (Mistral).

V této elitní společnosti „zvítězil“ Anthropic, v těsném závěsu následován OpenAI a Googlem. To vítězství je ale ve velkých uvozovkách, neboť vítěz nedosáhl na nic lepšího než na lepší trojku. Já bych teda své děti za takovou známku v klíčové dovednosti, která rozhodne o našem osudu, rozhodně nechválil.

Na konci pelotonu skončily s pěknou kulatou pětkou Muskova xAI, čínský DeepSeek a jediný evropský zástupce Mistral (ten měl vůbec ze všech nejhorší průměr, a to byl do hodnocení přibrán ne kvůli schopnostem svých modelů, ale aby tam byl aspoň někdo z Evropy).

Existenční propadáky

Ještě smutnější obrázek se objeví, pokud se podíváme na klíčovou podkategorii AI bezpečnosti. Na hodnocení společností tváří v tvář takzvaným existenčním rizikům. Jedná se o rizika spojená s extrémně schopnými AI systémy (AGI, ASI), které mohou být stvořeny již během několika málo příštích let. Abychom předešli vyhubení lidstva, budou muset být takové systémy buď pod naší kontrolou (control) nebo samy sledovat naše zájmy (alignment). Ideálně obojí. (Sám mám ale rostoucí obavy, jestli je to vůbec rozumně myslitelné.)

V této nejdůležitější kategorii dostaly Anthropic a OpenAI lepší čtyřku, Google čtyřku, ostatní za pět. A není to vůbec náhoda. Velmi obdobně dopadla i hodnocení z minulých let. Zkrátka AI společnosti nejsou dlouhodobě vůbec připravené na příchod velmi schopných AI systémů, které se snaží v rekordně krátkém čase stvořit.

Mezi dospělými a zodpovědnými lidmi by mělo být samozřejmostí, že pokud plánujeme do dvou až pěti let stvořit umělou superinteligenci (a ono to na to fakt bohužel vypadá), budeme mít zároveň detailní plány, co si s ní pak počneme. Budeme mít plán, jak ji přimět mít na mysli dobro a jak ji budeme schopni usměrnit, pokud ho na mysli mít nebude.

Závěr detailního zkoumání grémia vědců ale zní i u těch lepších společností takto: „Nenašli jsme žádnou explicitní strategii, jak kontrolovat obecnou umělou inteligenci a zajistit její alignment“. Tohle je opravdu nejpozitivnější hodnocení, které si vysloužily jen tři „nejzodpovědnější“ firmy (Anthropic, OpenAI a Google).

U ostatních je situace ještě tristnější (jo, jde to ještě hůř). Třeba taková Meta nemá vůbec žádný plán (natož explicitní), ale výzkumníci v AI Safety Indexu jí přičítají k dobru, že se v poslední době začala otázce věnovat. No, potěš! Takže investujete stovky miliard dolarů do stvoření křemíkových superschopných entit a v poslední době vám začalo vrtat hlavou, že by s tím taky mohly být spojeny nějaké větší problémy! Hurá!

U xAI nejsou vůbec žádné známky toho, že by se existenčními riziky zabývali (kdysi tam něco bylo, ale už delší dobu je ticho po pěšině). Čínské laby nemají veřejně nic (Z.ai aspoň říká, že se v této oblasti leccos mění). Francouzský Mistral nemá nic a navíc jeho šéf opakovaně veřejně existenční obavy zlehčuje jako „odvádění pozornosti“ a říká, že nevěří v obecnou umělou inteligenci (AGI). Opravdu tristní profil evropského šampiona. (Naštěstí je z hlediska světového vývoje AI dost jedno, co si myslí evropský „šampion“ – tak jako je jedno, v co věří nebo nevěří česká fotbalová asociace. Skutečný fotbal na světové úrovni se hraje jinde a bez nás.)

Rozpor mezi obrovskými schopnostmi AI labů vyvíjet stále schopnější AI a jejich neschopností předcházet katastrofickým rizikům je bohužel obrovský. Neschopnost v bezpečnosti se netýká jedné či dvou společností, ale celého spektra firem z USA, Číny i Evropy. Problém tak zjevně není v té či oné firmě. Problém je v celém ekosystému a nesmírně těžkém úkolu stvořit superschopnou AI, která je zároveň dobrá nebo alespoň poslušná. Je to úkol, který je zjevně nad síly jednotlivých firem. A popravdě si s ním neví rady vůbec nikdo.

Co s tím? Jak jsem psal už mnohokrát, nikdo nepřišel na nic lepšího než superschopnou AI (zatím) nestvořit. K tomu ale vede asi jen jedna cesta: mezinárodní dohoda o tom, že umělou superinteligenci zatím nestvoříme. Navzdory prvotnímu dojmu taková dohoda není zase tak nepředstavitelná (a něco je už odpracováno). „Jen“ je třeba, aby klíčoví světoví hráči chtěli.

AI Safety Index

20. 7. 2026

Ondřej Krása (KFR)

V úterý 30. června 2026 se v Kladsku uskutečnilo zasedání Polsko-českého fóra u příležitosti 662. výročí úmrtí arcibiskupa Arnošta z Pardubic. 

Setkání společně uspořádaly Fakulta filozofická Univerzity Pardubice, Vratislavská univerzita, Polsko-česká vědecká společnost a Farnost Nanebevzetí Panny Marie v Kladsku. Hlavním tématem bylo zhodnocení dosavadních výsledků výzkumu ostatků prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, které tým českých odborníků loni vyzvedl z kostelní hrobky.

Za FF UPCE vystoupil historik František Šebek s příspěvkem o současných poznatcích o životě Arnošta z Pardubic. Archeolog Jan Frolík společně s polským archeologem Pawłem Dumou představil dosavadní výsledky výzkumu arcibiskupova hrobu a ostatků. Program doplnily příspěvky o památkách a dokumentech z Arnoštovy doby, prohlídka kostela a návštěva farního archivu, v němž se dochovaly také listiny z období jeho života.

Akce se účastnili také děkan fakulty Jiří Kubeš, proděkanka pro vzdělávání Kateřina Mazurová a primátor města Pardubic Jan Nadrchal. 

Foto: Jiří Kubeš; Římskokatolická farnost Pardubice; Tomasz Gmerek

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Možná si vzpomenete na skvělou studii AI 2027. Velmi prominentní skupina odborníků na AI v ní před více než rokem popsala nejpravděpodobnější trajektorii dalšího vývoje světa s umělou inteligencí. S lidstvem to podle jejich odhadu nedopadne vůbec dobře. Jedna z hlavních větví scénáře končí v roce 2030 vyhubením lidstva, druhá nevratnou koncentrací moci připomínající AI diktaturu.

Během více než roku od vydání prognózy se bohužel již naplnila řada jejich odhadů.

Minulý týden pak v obdobném složení zveřejnili jiný typ scénáře. Tentokrát nejde o odhad nejpravděpodobnějšího vývoje. Za ten stále považují trajektorii popsanou v AI 2027. V novém scénáři AI 2040 se pokusili podrobně ukázat, jak by to s lidstvem mohlo dopadnout dobře.

Jinými slovy: autoři sice stále odhadují, že to s lidstvem dopadne opravdu katastrofálně, a to dosti brzy, ale chtějí zvýšit naše šance na o něco lepší budoucnost tím, že popíší, jak bychom se mohli katastrofě vyhnout.

Zastavit, zpomalit, plnou parou vpřed

Jak by to tedy podle autorů mohlo dopadnout dobře?

V roce 2028 bude AI hlavním tématem amerických voleb. Už nepůjde o abstraktní úvahy, co se stane, až bude AI velmi schopná a převezme většinu práce bílých límečků. Tahle trajektorie bude natolik zřejmá, že ji nikdo relevantní vlastně nezpochybní. Prezidentští kandidáti se budou spíše obávat, co čeká je a jejich rodiny ve světě, který ještě pár let zůstane na dosavadním trajektorii.

Proto v roce 2029 prezident USA iniciuje dohodu s Čínou. Do příchodu AI měli Číňané dobře nakročeno k tomu, aby se 21. století stalo čínským stoletím. V AI však zaostávají, a tak uvítají možnost zpomalit překotný vývoj, v němž hrají druhé housle. Uzavřou proto mezinárodní dohodu, že nebudou trénovat schopnější modely AI. Naprostá většina relevantních států se k ní velmi rychle přidá a zákaz tak začne platit celosvětově.

O rok později hlavní aktéři dohody spustí druhou fázi plánu. Kontrolovaně povolí pozvolný růst schopností AI. V letech 2030–2035 tak vzniknou systémy dosahující úrovně nejchytřejších lidí. Díky celé sadě opatření však zůstanou právě tak schopné, abychom je ještě dokázali kontrolovat. Kdyby se tyto AI na úrovni lidských géniů rozhodly převzít vládu nad světem, nezvládnou to (tzv. max-controllable AI).

V letech 2035–2039 už lidstvo další růst schopností AI nedovolí. Místo toho se soustředí na to, aby AI systémy měly na srdci prospěch lidstva (tzv. alignment). S masivní pomocí geniálních AI systémů se lidstvu nakonec podaří získat jistotu, že dokáže stvořit superschopné umělé inteligence, kterým půjde především o naše blaho.

V roce 2040 skutečně stvoříme superinteligentní AI. Už nad ní nemáme kontrolu, protože je o tolik chytřejší, že proti nám prosadí téměř cokoli, co si usmyslí. Naštěstí jsme k jejímu stvoření přistoupili až ve chvíli, kdy víme, že bude stát na naší straně. V říjnu 2040 tak odevzdáváme běh světa a vesmíru do rukou hodné superinteligence a díky její péči zažíváme bezprecedentně dobrou budoucnost, jejíž kontury je z perspektivy upachtěné přítomnosti divoké byť jen načrtnout (ale autoři to ve studii beztak dělají).

Podle scénáře AI 2040 tak lidstvo v letech 2030–2039 nejen těží z obrovského blahobytu a obecného pokroku, který přináší AI na úrovni lidských géniů, ale zároveň si zajišťuje skvělou dlouhodobou budoucnost po roce 2040 tím, že se svěří do péče křemíkové superinteligence, jíž jde především o zdar lidstva.

Otazníky a zdvižená obočí

Je skvělé, že takto orientovaní a důvěryhodní autoři přišli s pozitivním plánem. Jak říká můj oblíbený AI podcaster: „Nejvíce se nám nedostává pozitivní vize budoucnosti.“

Sami autoři přitom říkají, že si vůbec nejsou jistí, zda je jejich pozitivní scénář skutečně nejnadějnější. Vyzývají proto ke kritice svého návrhu a k předložení lepších variant. V AI 2040 zároveň představují několik alternativních scénářů a vysvětlují, proč zvolili právě popsanou verzi (tzv. plán A).

Nejvíce přitom váhají, zda by nebylo nadějnější pozastavit vývoj AI na delší dobu, tedy ještě před vznikem systémů na úrovni lidských géniů, které by stále zůstávaly kontrolovatelné (tzv. plán S).

Takový alternativní postup doporučují mnozí. A přiznávám, že jsem mezi nimi. Autoři AI 2040 totiž zcela vědomě doporučují balancovat na samé hraně útesu. Cíleně se přiblížit k úrovni lidských géniů, ale nepřekročit ji. A tam se zastavit a s jejich pomocí vyřešit problém, jak stvořit superinteligenci, která se bude primárně starat o lidské dobro. Něco takového totiž nyní rozhodně neumíme a nemáme ani plán, jak toho dosáhnout.

Nevíme totiž, jak zajistit, aby umělá inteligence dělala to, co si přejeme (tzv. inner alignment problem). Už dnešní AI systémy dělají mnohé věci, které si jejich tvůrci opravdu nepřejí a jimž se mnohdy snažili explicitně zabránit. Druhým problémem je, co bychom si vlastně měli přát, aby nadlidsky schopné AI systémy sledovaly. My totiž moc nerozumíme tomu, co je dobré, a v lidských dějinách jsme se mnohokrát pletli (například i velcí filosofové obhajovali otroctví). Je naivní si představovat, že za pár let, byť s pomocí velmi chytrých AI systémů, nějak přijdeme na to, co vlastně dobro je. I drobná úvaha stačí, abychom byli velmi obezřetní vůči zakódování našich současných přání do umělé superinteligence, která by naše jistě v mnohém pomýlené představy naplňovala až do tepelné smrti vesmíru.

Problém s plánem A ale je, že balancovat s AI na samé hranici schopností nejlepších lidí je nesmírně riskantní. Stačí jediné uklouznutí a dostaneme se k neovladatelné superinteligenci dřív, než budeme vůbec tušit, co od ní máme chtít. Povolený trénink v letech 2030–2035 může například zvýšit schopnosti AI víc, než jsme i při vší opatrnosti předpokládali (což se už dnes děje zcela rutinně a nikdo předem přesně neví, o kolik díky tréninku vzrostou schopnosti modelu). Nebo se při nasazení ukáže, že v běžném režimu sice AI stále dokážeme kontrolovat, ale s trochou jiných udělátek okolo už nikoli (velmi rozdílné schopnosti a tendence v různých nasazeních jsou dnes rovněž zcela běžné).

Všechny zmíněné námitky autoři AI 2040 samozřejmě znají a zvažovali je. Jsem velmi zvědavý na diskuse, v nichž se budou tříbit argumenty pro a proti plánu A. Každopádně věřím, že sepsání podrobného plánu s dobrým koncem pomůže zahlédnout, co bychom si s AI mohli počít.

Studie AI 2040

12. 7. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Do Českého rozhlasu Hradec Králové zavítal spisovatel a novinář Jan Štifter. Právě zde totiž vznikla rozhlasová četba na pokračování z jeho knihy Paví hody. 

A tak redaktor Karel Sladký využil příležitost oslovit Jana Štiftera a popovídal si s ním o jeho životě, tvorbě i plánech na léto.

Jan Štifter má velmi vřelý vztah k východním Čechám, kam se rád vrací. Jeho rodina odtud pochází a v Horním Jelení také čerpal inspiraci pro svou tvorbu. Jan vystudoval kulturní dějiny na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice a dlouhodobě spolupracuje s Institutem pro památky a kulturu.

Jeho román Sběratel sněhu získal Cenu čtenářů v literární soutěži Česká kniha 2019 a dočkal se i polského překladu. I o tom uslyšíte v rozhlasové Návštěvě, kterou připravil redaktor Karel Sladký.

Příjemný poslech!

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.
Autor: Karel Sladký, Foto: archiv Jana Štiftera 

Ve dnech 15.–22. května 2026 navštívil historik prof. Petr Vorel Gdaňskou univerzitu. Jeho pobyt se uskutečnil v rámci programu PROM, který realizuje Polská národní agentura pro akademickou výměnu. Během návštěvy se o hosta staral dr. Dominik Bień.

Profesor Petr Vorel přednesl na univerzitě dvě přednášky. První z nich, nazvaná „Krucjata papieża Pawła III przeciwko luteranom w Cesarstwie Rzymsko-Niemieckim w 1546 roku“, se uskutečnila 15. května na Historické fakultě v rámci cyklu Pátek na Historické fakultě. Téhož dne se prof. Vorel setkal také s děkanem fakulty dr. hab. Arkadiuszem Janickým, prof. UG.

Druhá přednáška s názvem „Podstawy prawne bicia monet w Europie Środkowej w XVI wieku“ se konala 18. května na Fakultě práva a správy. V jejím úvodu vystoupil proděkan fakulty pro vědu dr. hab. Piotr Uziębło, prof. UG. Setkání se kromě studentů zúčastnili také žáci školy v Sierakowicích spolu s jejím ředitelem Grzegorzem Macholou.

Po přednášce provedl dr. Piotr Kitowski z Katedry dějin práva Gdaňské univerzity profesora Vorla Muzeem kriminalistiky. Následně se prof. Vorel setkal s vedoucím Katedry dějin práva dr. hab. Michałem Gałędkem, prof. UG, s nímž jednal o možnostech další spolupráce.

Profesor Petr Vorel navštívil rovněž Knihovnu Gdaňské univerzity, kterou ho provedli její ředitel dr. hab. Arnold Kłonczyński, prof. UG, a vedoucí Oddělení digitalizace sbírek Wojciech Flisikowski. Host věnoval knihovně své publikace, které budou brzy k dispozici studentům i zaměstnancům Gdaňské univerzity.

Foto: Piotr Kitowski a Monika Nagórska

Příspěvek je převzat z facebookového blogu Ondřeje Krásy Budoucnost s AI. Blog publikujeme paralelně i na stránkách FF.

Všichni známe IPCC, Mezivládní panel pro změnu klimatu, jehož zprávy slouží jako podklad pro politické rozhodování. Tento panel vznikl na půdě OSN, shrnuje aktuální vědecké poznání a vytváří široký konsensus, o který se mohou opírat vlády po celém světě.

Loni se OSN rozhodla vytvořit jakousi obdobu IPCC, tentokrát pro umělou inteligenci. Vznikl tak Nezávislý mezinárodní vědecký panel pro umělou inteligenci (Independent International Scientific Panel on Artificial Intelligence).

Tento první skutečně globální vědecký panel pro AI právě vydal svou první zprávu o schopnostech, příležitostech a rizicích umělé inteligence. V čele týmu čtyřiceti odborníků stál nikdo jiný než kmotr moderní AI Yoshua Bengio.

Pokud o Bengiovi náhodou slyšíte poprvé, jde o vůbec nejcitovanějšího vědce světa, který se zásadně zasadil o to, že moderní umělá inteligence vůbec funguje. Před několika lety však Bengio otočil a z otce zakladatele se stal hlasitý kritik současného trendu, který i podle něj může vést až k vyhynutí lidstva v důsledku nekontrolovatelné umělé inteligence. Po většinu své kariéry velká rizika AI přehlížel a velmi úspěšně se věnoval práci na jejích schopnostech. Jak sám opakovaně říká, teprve po zveřejnění ChatGPT začal vážněji přemýšlet o existenciálních rizicích, která „jeho“ technologie může představovat pro jeho děti, vnouče a celé lidstvo.

Hlavní zjištění

Jak už to u podobných zpráv bývá, jejich smyslem není přicházet s novými zjištěními, která by odborníky překvapila. Spíše na jednom místě shrnují, co je v odborné literatuře dobře doložené, a vytvářejí konsensus, o nějž se dá politicky opřít.

Podívejme se proto na několik pasáží ze zprávy, které jsou z perspektivy velkých rizik AI zvlášť důležité.

Schopnosti AI podle zprávy rostou nebývalým tempem. Rostou tak rychle, že metody jejich měření nestíháme inovovat. Mnohé testy jsou pro nové modely příliš snadné dříve, než máme připravené testy obtížnější. Je proto čím dál těžší zachytit, co všechno už současné modely umí.

Nebývale rychlý není jen nárůst schopností, ale i míra, s níž AI vstupuje do našich životů. Zatímco elektřině trvalo dekády, než si našla cestu do většiny domácností, a internetu patnáct let, než ho používala první miliarda lidí, ChatGPT získal 100 milionů uživatelů už za dva měsíce.

Rychlost, s níž se AI vyvíjí a šíří, dostává pod tlak regulační mechanismy, které na takové tempo vůbec nejsou stavěné. Politici tak čelí obtížnému dilematu: „Potřebují důkazy, aby mohli přijímat informovaná rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky. Jenže až budou tyto důkazy k dispozici, může být na taková rozhodnutí už pozdě. Evidence totiž za tempem vývoje AI zaostává.“

Vývoj AI navíc zjevně směřuje ke stále autonomnějším systémům. Tyto agentní umělé inteligence, často fungující jako celé sítě AI agentů, nepotřebují ke svému běhu průběžné lidské zásahy a dokážou operovat nesmírně rychle. Zároveň se stále více podílejí na vývoji dalších generací AI, a mohou tak urychlovat i svůj vlastní další vývoj (tzv. recursive self-improvement).

Propast mezi nesmírně rychlým růstem schopností AI a účinným řízením rizik může mít podle zprávy Nezávislého mezinárodního vědeckého panelu katastrofické důsledky. „Nemáme spolehlivé metody, jak si udržet kontrolu nad vysoce autonomními AI systémy. Neexistují vědecké záruky, že AI agenti nebudou porušovat zadání. Naopak přibývá důkazů, že je již porušují. V laboratorních podmínkách bylo prokázáno, že AI systémy porušují bezpečnostní pokyny, aby se vyhnuly vypnutí. Podobné chování může představovat problém pro hodnocení modelů a dohled nad nimi. Zejména s tím, jak roste schopnost špičkových AI systémů rozpoznávat, kdy jsou testovány, a schopnost vytvářet zavádějící výsledky evaluací, které podporují jejich další nasazování. Nové třídy rizik mohou navíc vznikat z interakcí mezi systémy složenými z více AI agentů.“

Podle zprávy tedy nemáme dostatečně robustní a sofistikované způsoby, jak předejít jevům, jako je předstírání dobrých úmyslů od AI systémů (tzv. alignment faking), skryté prosazování vlastních nežádoucích cílů (tzv. scheming) nebo schopnost modelů poznat, že jsou právě hodnoceny (tzv. evaluation awareness). Všechny tyto problémy mohou vyústit ve ztrátu kontroly nad AI agenty s potenciálně katastrofickými důsledky pro lidstvo.

Zpomalte!

Ačkoli se zpráva panelu OSN k AI zcela záměrně vyhýbá doporučením pro politiky (nemá k tomu mandát), přesto se do ní dostal jeden klíčový rozměr řešení.

„Tempo vývoje AI již dnes překonává schopnost zmírňovat rizika a vytvářet účinné správní a regulační rámce. Rychlá a koordinovaná mezinárodní dohoda na společných standardech by mohla tato rizika zmírnit tím, že by zabránila závodu ke dnu, k němuž vede neregulovaná konkurence mezi firmami a státy.“

Ostrý závod o to, kdo bude v čele vývoje nesmírně schopných AI systémů, s sebou nutně nese zanedbávání bezpečnosti. Nově tak i nezávislý panel odborníků zřízený pod mandátem OSN fakticky volá po zmírnění zběsilého tempa vývoje AI.

7. 7. 2026

Ondřej Krása (KFR)

Setkání s knihami napříč prostorem a časem. Ze své knihovny vybírá a čtenářské vyznání nabízí literární vědkyně, bohemistka a hungaristka Marta Pató.

„Moje vlastní domácí knihovna je docela nepatrná,“ říká hungaristka a překladatelka Marta Pató, „tvoří ji dvě nízké prosklené knihovní skříně a truhlář mi k nim sestavil masivní dřevěné police, do nichž ukládám knihy, které potřebuji ke každodenní práci.“

Se zvláštní pozorností tam schraňuje knihy, které se váží k jejím přátelům i oblíbeným místům nebo které často a ráda otevírá. Zato rodinná knihovna se vzhledem k její profesi i maďarskému manželovi stala přímo tavicím tyglíkem středoevropského prostoru. 

„Třeba knihy Josefa Škvoreckého máme doma jenom v maďarštině, Móra Jókaiho naopak jen v češtině. Řadu knížek Pétera Esterházyho jsem si pořídila ve slovenském překladu Renáty Deákové. Mnohé knížky máme ve dvou, někdy i ve více exemplářích, v různých jazycích.“

Rozhovor je převzatý z Českého rozhlasu Vltava.
Autor: Petr Šrámek, Foto: Petr Šrámek Český rozhlas Vltava

Případ Světlany Mesjac, odbornice na antickou filosofii působící při Filosofickém ústavu Ruské akademie věd, vyvolává vážné obavy o akademickou svobodu i osobní bezpečnost vědců v Rusku. Dr. Mesjac byla v květnu 2026 zatčena a umístěna do domácího vězení kvůli údajným nesrovnalostem ve vykazování výsledků badatelsko-překladatelského projektu, přičemž jí hrozí až desetiletý trest odnětí svobody. Vzhledem k její mezinárodní odborné pověsti, charakteru nízkonákladového humanitního projektu i širšímu kontextu dlouhodobých tlaků na Filosofický ústav Ruské akademie věd se objevuje podezření, že majetkoprávní obvinění mohou sloužit jako zástupný nástroj politické a ideologické kontroly nad vědeckou institucí a jejím směřováním. Česká historická zkušenost s perzekucí akademiků v letech 1948–1989 posiluje obavu, že i tento případ může být projevem potlačování svobodného bádání pod zdánlivě právní záminkou. 

Společné prohlášení českých akademických institucí na podporu ruské filosofky Světlany Mesjac 

Praha 25. 6. 2026 

S krajním znepokojením sledujeme dění okolo Filosofického ústavu Ruské akademie věd v Moskvě. Naše kolegyně Světlana Mesjac, Ph.D., byla dne 19. května 2026 zatčena a následně vsazena do domácího vězení. Stalo se tak v souvislosti s údajnými nesrovnalostmi při vykazování výsledků sedmiletého badatelsko-překladatelského projektu v oboru antické filosofie. Další z jejích kolegů byli rovněž zadrženi a vyslýcháni. Dr. Mesjac byla obviněna z trestného činu majetkoprávní povahy, za nějž jí hrozí trest odnětí svobody až na deset let. 

Dr. Mesjac je ve svém oboru mezinárodně známá a uznávaná odbornice. Publikovala studie o antickém novoplatonismu, o aristotelské tradici i monografii o Goethovi. Působila jako hostující badatelka na několika německých univerzitách a je členkou Mezinárodní společnosti pro novoplatonská studia. Čeští i zahraniční kolegové, kteří dr. Mesjac znají jako svědomitého, skromného a poctivého člověka, považují obvinění proti ní vznesená za krajně nepravděpodobná. Majetkoprávní obvinění této závažnosti v souvislosti s nízkonákladovými projekty typu překládání filosofických textů z klasické řečtiny je navíc samo o sobě mimořádně nezvyklé.

Případ dr. Mesjac je podle našeho názoru nutno vnímat v kontextu dlouhodobých a dobře zdokumentovaných snah o podřízení Filosofického ústavu Ruské akademie věd přísnější ideologické a státní kontrole. Ústav byl opakovaně obviňován z toho, že je „prozápadní“ a „liberální“. Objevily se také veřejné výzvy, aby jeho zaměstnanci podstoupili ideologickou prověrku. Studium Aristotelových spisů, jemuž byl projekt dr. Mesjac věnován, bylo v některých z těchto útoků označeno za „prozápadní“, „prodemokratické“ a tudíž „nevlastenecké“ nebo nepřátelské vůči ruské kultuře. V tomto kontextu se vnucuje otázka, zda se za údajnými pochybnostmi o řádném vykazování výsledků projektu neskrývá spíše snaha o politickou a ideologickou kontrolu nad Filosofickým ústavem a jeho vědeckým směřováním. 

Zkušenosti z let 1948–1989 v naší zemi nám připomínají, že v podmínkách totalitního státu, který soustavně porušuje lidská práva, je často omezována i akademická svoboda. Víme, že mnozí akademičtí pracovníci, zejména v oblasti humanitních věd, byli perzekvováni za své politické názory nebo jen za to, že se ve své práci odmítli podřídit stranické linii. Toto bezpráví si často dodávalo zdání legitimity zástupnými důvody. Na pozadí těchto zkušeností považujeme za svou povinnost vyjádřit vážné obavy nejen o akademickou svobodu v Ruské federaci, ale i o osobní bezpečnost dr. Mesjac a jejích kolegů. 

K prohlášení se připojily:

• Filosofický ústav Akademie věd České republiky 
• Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 
• Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 
• Filozofická fakulta Ostravské univerzity 
• Fakulta filozofická Univerzity Pardubice 
• Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni 
• Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 
• Rada Učené společnosti České Republiky
• Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
• Katedra filosofie a religionistiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Dne 13. května 2026 se studenti 1. ročníku oboru Ochrana hmotného kulturního dědictví (OHM) vydali na odbornou exkurzi do Olomouce, kterou absolvovali společně se studenty 1. ročníku oboru archivnictví z Univerzity Palackého. Program byl zaměřen na prohlídku vybraných sakrálních památek v historickém centru města. 

Exkurzi skvěle připravily a vedly Mgr. Jana Oppeltová, Ph.D., a Mgr. Věra Slavíková, Ph.D., které účastníkům představily nejen architektonický vývoj jednotlivých staveb, ale také jejich kontext v rámci dějin církevních řádů. Olomouc je známá mimořádnou koncentrací historických památek, což umožnilo nahlédnout do typů církevní architektury v různých slohových obdobích. 

První zastávkou byl kostel Neposkvrněného početí Panny Marie pocházející z 15. století, kde si účastníci prohlédli bohatě zdobený interiér i konstrukci unikání gotickou konstrukci krovu. Poté skupina zamířila do gotického farního kostela sv. Mořice, který je pozoruhodný z mnoha hledisek, a zaujaly nás různě staré gotické klenby. Další část programu zahrnovala návštěvu kostela Panny Marie Sněžné, jenž je součástí rozsáhlého jezuitského areálu. 

Po dopoledním programu jsme se přesunuli na půdu Univerzity Palackého, kde bylo připraveno občerstvení a zároveň vytvořen prostor pro neformální diskusi o studiu a motivacích k volbě jednotlivých oborů. Následně exkurze pokračovala návštěvou kapucínského kostela Zvěstování Panny Marie, kde bylo možné sledovat typické znaky řádové architektury, a dále kostela sv. Kateřiny v areálu bývalého kláštera klarisek. 

Závěr exkurze patřil prohlídce historického jádra Olomouce včetně městských domů a radnice. Účastníci tak měli možnost porovnat architekturu jednotlivých církevních staveb a pozorovat rozdílnosti v architektuře dané specifičností jednotlivých řádů a zároveň vnímat širší urbanistický kontext města. Exkurze byla pro všechny zúčastněné přínosná nejen z odborného hlediska, ale také jako příležitost k navázání kontaktů mezi studenty obou univerzit. Na podzim je plánována společná návštěva Pardubic, kde by měla spolupráce dále pokračovat. 

Text, foto: Mgr. Zuzana Stránská-Vařeková, Ph.D.