Published: 08.11.2020
Kudy vedla cesta k Bílé hoře? Abychom pochopili tyto události, musíme se vrátit do doby panování císaře Rudolfa II. Hovoříme o tom s historikem Petrem Vorlem z Univerzity Pardubice.
Rudolfínský dvůr v Praze byl tehdy evropský fenomén. Jak se to stalo?
Rudolfínský dvůr představuje ve své době naprostou výjimku. Šlo o významné politické centrum, které přitahovalo nejen uměleckou elitu, ale i vědce. Experimentální výzkum, který se tehdy v Čechách realizoval v řadě vědních oborů (třeba anatomie, fyzika, chemie), v žádném jiném evropském městě tehdy nebyl možný. Nejen kvůli penězům. Podobné aktivity vyvolávaly zájem církevních autorit bez ohledu na konfesi. Hranice mezi zkoumáním zákonitostí přírody a podezřelým „čarodějnictvím“ byla nezřetelná. Přímo u císařského dvora v Praze však byli experimentátoři, mudrlanti a podivíni všeho druhu v bezpečí. To se týkalo i konfesijní perzekuce, která zde byla mnohem menší než jinde.
Která náboženská víra tehdy v Čechách a na Moravě převažovala, a která byla tedy povolena?
Naše země tehdy představovaly pomyslné ostrovy mimořádné náboženské volnosti. V tom se promítaly zkušenosti z náboženských válek 15. století: v případě rozdílů ve víře je výhodnější rozumná dohoda než snaha o vnucení své konfese všem ostatním. Tento princip v Čechách obecně uznávali až do Bílé hory, jenže právní rámec zaostával za realitou. Vedle katolíků a utrakvistů zde rostl vliv Jednoty bratrské, luteránské reformace i učení Kalvínova. V Čechách postupně vznikly tři dokumenty směřující k legalizaci „nových“ konfesí: byl to návrh náboženské reformy z roku 1543, tzv. Česká konfese (1575) a nakonec Majestát náboženských svobod (1609). Ve věcech náboženských však nepanovala úplná volnost. Hodně záleželo na sociálním prostředí. Navíc mezi jednotlivými nekatolickými konfesemi panovaly značné rozdíly. Utrakvisté, kteří spadali pod administrativu tzv. dolní konzistoře, se od katolíků lišili jen „kalichem“, tedy formou bohoslužby „pod obojí“. Takže na vaši otázku musím trochu šalamounsky odpovědět, že v Čechách a na Moravě byli mezi obyvatelstvem početně nejvíce zastoupeni jednoznačně nekatolíci – jen si nejsme jisti, jaký podíl mezi nimi měli tzv. novoutrakvisté (ovlivnění luteránskou reformací) a jaký tzv. starokališníci, kteří byli před Bílou horou považováni za součást katolické církve.
Proč potom na čelných místech nejvyšších zemských úřadů byli katolíci, když země byla převážně nekatolická, resp. utrakvistická?
Nejvyšší zemské úřady byly obsazovány podle stavovské příslušnosti. To znamená, že ty skutečně nejvýznamnější (na úrovni dnešních ministrů) byly vyhrazeny jen pro příslušníky tzv. panského stavu z domácích rodů. Těch bylo pouhých několik desítek a významná část jejich členů se hlásila ke katolické víře. To se projevilo i v zastoupení katolíků v těch nejvyšších pozicích, zvláště když o jmenování rozhodoval český král. A Rudolf II. do těchto úřadů jmenoval přednostně katolíky. Tento archaický model obsazování zemské vlády chtěli opoziční stavové změnit.
Čeští stavové tedy zřejmě nebyli převážně katolíci. Jakou mocí disponovali?
V politické reprezentaci skutečně početně převažovali nekatolíci, ale mezi nimi navzájem panovaly neshody konfesijní i zájmové. Moc, kterou disponovali, se nedá vyjádřit jen počtem vojáků. V globálním konfliktu, ke kterému se v Evropě počátkem 17. století schylovalo, byli významní zahraniční spojenci. Na ty čeští stavové hodně spoléhali. Důležitou okolností pak bylo ovládnutí finančního systému země, který měla stavovská opozice od roku 1615 plně pod kontrolou. Do Vídně tehdy z českých daní skoro žádné peníze neplynuly.
K první stavovské vzpouře proti panovníkovi dochází už v roce 1608. Tehdy pro české stavy dopadla dobře. V čem se lišila od té neúspěšné o deset let později?
Ten konflikt měl kořeny v Uhrách, kde v důsledku daňové a konfesijní perzekuce vypuklo povstání proti vládnoucím Habsburkům. Cesta k jeho potlačení se stala pomyslnou „rozbuškou“ k řešení sporů o moc, které dlouhodobě trvaly uvnitř habsburské rodiny. Nemocného a již neschopného Rudolfa II. měl vystřídat mladší bratr Matyáš, který tehdy projevoval velkou vstřícnost i v konfesijních otázkách. V Uhrách se „převrat“ podařil, ale z českých zemí se na Matyášovu stranu přiklonila jen Morava. Čeští stavové v tomto konfliktu nakonec podpořili Rudolfa II., který zůstal českým králem ještě další tři roky.
A následně vydal svůj Majestát? Byl projevem jeho osvícené tolerantní politiky, nebo spíš vynucenou záležitostí?
Majestát byl jedním z ústupků, které Rudolf II. slíbil českým stavům za podporu v konfliktu s bratrem Matyášem. Naplnění slibu si stavovská opozice ovšem musela vynutit, byť zůstalo u diplomatického nátlaku. Rudolf II. ustoupil a vydal Majestát v listinné podobě (1609), i když s ním nebyl vnitřně ztotožněn. Obsahově Majestát navazoval přímo na Českou konfesi (1575), ale rozšiřoval právo svobodné volby víry i na poddané. Tím byl i v evropském kontextu unikátní.
Zanedlouho ale usedá na český trůn Rudolfům bratr Matyáš. Co zavinilo Rudolfův pád? A jaký byl vztah Matyáše a českých stavů?
Rudolf II. byl na sklonku svého života vážně duševně nemocný člověk. Uzavřen od okolního světa už nevnímal realitu. Takový člověk by neměl zemi vládnout, neboť je snadno ovladatelný okruhem svých „rádců“. Jedním z projevů těchto stavů se stal počátkem roku 1611 pokus o vojenský zvrat situace v Čechách prostřednictvím nevelkého vojska, kterým v sousední Římsko-německé říši disponoval Rudolfův mladší bratranec Leopold Habsburský, titulární biskup pasovský. Pasovské vojsko dotáhlo až do Prahy a české stavy stálo hodně úsilí, aby toto nebezpečí odrazili. Pak už Rudolf musel i český trůn uvolnit bratru Matyášovi, kterého hluboce nenáviděl. Čeští stavové nástup krále Matyáše uvítali, neboť ve snaze usednout i na český trůn jim nasliboval, co chtěli. Ale své sliby později nebyl schopen splnit.
Co nakonec vyhrotí situaci, že stačí málo a čeští stavové dávají v roce 1618 v sázku všechny dosud získané svobody?
Naprostá většina českých opozičních stavů netušila, že by defenestrací místodržících v květnu 1618 (kterou plánoval jen velmi úzký okruh aktivistů) dávali všanc dosavadní svobody. Jejich právním zakotvením si byli jisti. Chtěli si vynutit, aby panovník plnil své závazky, které akceptoval i Ferdinand II. v roce 1617 před svým přijetím za následníka trůnu. To se týkalo nejen náboženských svobod, ale i finanční správy země. Ještě několik týdnů po defenestraci se žádná válka nekonala; čekalo se diplomatické řešení. Cestu k válce otevřel až mocenský převrat ve Vídni v červenci 1618. Ambiciózní Ferdinand II. měl za sebou politickou i finanční podporu Španělska, tehdy hlavní světové velmoci. Rozhodl se tedy k riskantnímu kroku, kterým byl pokus o ovládnutí českých zemí vojenskou silou. Konfesijní spory a květnová defenestrace pro něj byly jen vhodnou záminkou. Hlavním zájmem bylo ovládnutí ekonomických zdrojů (zvláště úvěrového, měnového a daňového systému a s ním související struktury pozemkového vlastnictví), jak se ukázalo bezprostředně po Bílé hoře.
Rozhovor byl převzat z Katolického týdeníku
autor: Jan Paulus / foto: Milan Reinberk
