Published: 04.01.2024
Jazyk bývá označován jako nejzazší tajemství, jímž se člověk vyděluje z říše zvířat. Třebaže se může jevit jako složitá, odolná, nezničitelná soustava transcendentní povahy, je to stále živý organismus s určitou životní silou a schopností absorbovat nové podněty a rozvíjet se. A jako každý živý organismus může také skomírat, případně i umřít. Jazykem lze žít, ale také pouze hovořit.
Co se děje s jazykem, je-li využíván k obhajobě lží a nelidskostí totalitních režimů? Jak se na něm podepisují poměry západní masové, na konzum orientované demokracie s dominantními postuláty kulturního průmyslu? A jak bude jazyk reagovat na stále urgentnější a komplexnější nároky exaktnějších způsobů vyjádření, jako jsou matematika a symbolická logika? Nejen na tyto otázky se pokouší nalézt odpověď George Steiner v knize Jazyk a ticho: eseje o jazyce, literatuře a nelidskosti, která právě vyšla v českém překladu Michala Kleprlíka z Katedry anglistiky a amerikanistiky FF UPCE.
George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, spisovatel, kulturní a literární kritik. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Oceňován byl především pro vnímavou a originální analýzu genocidních sklonů moderní společnosti a jazyka jakožto média, které formuje způsob, jak vnímáme okolní svět a jak zakoušíme vlastní lidství.
Překladový výbor esejů, které vyšly uceleně pod názvem Language and Silence: Essays on Language, Literature, and the Inhuman v roce 1967 v newyorském nakladatelství Atheneum, sestává z šesti oddílů a čítá dohromady 23 esejů. Po stránce obsahové a argumentační cílí primárně na čtenáře zajímající se o filozoficko-estetickou reflexi obecnějších fenoménů moderní doby, díky esejistické formě, jejímž výsledkem je poučené, ale zároveň i čtivé zpracování tématu, jsou texty přístupné nejen akademikům, ale i zájemcům z řad širší veřejnosti.
Kniha vyšla v prosinci 2023 v nakladatelství Dauphin a navazuje na předchozí české převody Steinerových knižních esejů Knihy, které jsem nenapsal (2019); Skutečné přítomnosti: Je něco v tom, co říkáme? (2019) a Na Modrovousově hradě: několik poznámek k redefinici kultury (2020).
Ukázka z knihy:
Nová, nebo přinejmenším odlišná povaha soudobého stavu vědomí je dalším stěžejním tématem této knihy. Vím, že historici považují barbarství v lidském chování za endemický jev a že podle nich neexistuje epocha, která by byla vůči projevům primitivismu imunní. Vím, že zvěrstva napáchá koloniálními mocnosti v devatenáctém a dvacátém století, doprovázená cynickou destrukcí přírodních zdrojů a zvířecí rozmanitosti (vyhlazování celých zvířecích druhů lze v jistém ohledu vnímat jako logický i symbolický epilog k vyhlazovaní domorodého obyvatelstva), svědčí o zlu toho nejhrubšího zrna. Vysvětlovat si to tím, že se zkrátka jedná o projevy zla, které jsou jaksi přirozené a univerzálně platné, neboť se objevují v každé době a na všech místech naší planety, mi ovšem přijde značně povšechní a pokrytecké. Z osobních důvodů a zkušeností se mým tématem stalo barbarství Evropy ve dvacátém století, konkrétně hromadné vyvražďování Židů a nacistická a stalinistická nevraživost vůči tomu, co se v několika následujících esejích pokouším definovat jako „středoevropský humanismus“. To neznamená, že bych těmto zrůdnostem přisuzoval nějaké privilegované postavení – jedná se zkrátka o krizi racionality a humánnosti, které jsem byl sám svědkem a která zásadně formovala můj vlastní život.
Ty nejhrůznější nelidskosti nevzešly z pouště Gobi nebo z deštného pralesa v Amazonii – mor se šířil ze samotného nitra evropské civilizace a civilizovanosti. Křik mučených a vyvražďovaných lidských bytostí zazníval nedaleko univerzitních poslucháren, k naprosto zvráceným násilnostem a nelidskostem docházelo prakticky před branami divadel, operních domů, galerií. Na sklonku osmnáctého století vyhlížel Voltaire s nadějí brzký konec mučení: krveprolití na základě ideologických sporů měla být napříště již jen historickým reliktem. A zatím jsme téměř v půli dvacátého století přihlíželi tomu, jak se vážená centra vzdělanosti, filozofie, umění měnila v kulisy koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Nemohu přijmout laciné uchlácholení, že se tyto strašlivé události týkaly pouze Německa, případně že se jednalo o individuální excesy několika diktátorů. Deset let poté, co příslušníci gestapa opustili Paříž, docházelo ve stejných celách k mučení Alžířanů, tentokrát na příkaz Francouzů, Voltairových krajanů. Klasický humanistický ideál, sen o rozumu, který vyvede člověka z nesvéprávnosti a do jeho života vnese světlo a řád, byl zásadně zpochybněn. Tradiční pojetí kultury – platné od dob starověkého Řecka, ale směrodatné ještě pro Marxe nebo Freuda v jejich představách utopického historicismu či stoického autoritarismu (oba lze označit za pozdní souputníky řecko-římské civilizace) – stavělo na předpokladu, že kultivace ducha vede automaticky ke kultivaci lidství. Pro nás je tento postulát stále obtížněji obhajitelný. Moderní, technologiemi obklopený člověk, který se ukazuje být snadno náchylný k politické nenávisti a sadismu, se mimo jiné vyznačuje i obrovskou destruktivní silou.
Přemýšlet o literatuře, vzdělávání, jazyce směle dál prostřednictvím starých vzorců, jako by se nic zásadního nestalo, mi přijde nerealistické i nezodpovědné. Číst Aischyla nebo Shakespeara – notabene je „vyučovat“ – v jakémsi časovém vakuu, aniž bychom přitom reflektovali dějinné události nebo proměnu autority textu v naší době, hraničí s pologramotností. Tím nemyslím, že bychom se měli při četbě primárně soustředit na to, co je pro nás z hlediska naší kultury a doby aktuálně relevantní – právě naopak, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že velká díla prošla úspěšně zkouškou věků, a při četbě bychom se měli, i na základě vlastní životní zkušenosti, snažit nahlédnout, proč tomu tak je, a rozpoznat, čím konkrétně si daný text zaručil svou nesmrtelnost.
My již přicházíme po. Poznali jsme, že člověk je schopen jeden večer číst Goetheho či Rilkeho poezii nebo hrát Bacha či Schuberta a druhý den ráno rozdávat rozkazy v Osvětimi. Námitka, že mohl číst, aniž by cokoliv pochopil, je navýsost pokrytecká. Jak si pak vysvětlit onen tradiční, od dob Platóna až po Matthewa Arnolda takřka axiomaticky přijímaný postulát, že kultura disponuje polidšťující silou, že kontakt s duchovním z nás činí lidštější bytosti? Nejenže učenci, umělci, spisovatelé, jimž byla tradičně přisuzována civilizační úloha, nedokázali zabránit nástupu zvrácených režimů, ale často je sami ospravedlňovali, nebo dokonce přímo podporovali. Proč? Existuje nějaké spojení mezi mentálním a psychickým nastavením vysoce vzdělaného jedince či uměleckého génia a nelidskostí? Mezi intelektuální vyspělostí a bestiálností? Je možné, že se vzdělaná, kulturně vyspělá civilizace začne v určitém stupni vyspělosti zajíkat nudou a příliš abstraktním myšlením? Že se automaticky uchyluje k barbarským projevům, aby uvolnila kumulovanou, nespotřebovanou energii? Mnohé z následujících esejů a náčrtů se snaží tyto otázky dovést do plnější a preciznější podoby.
