Michaela Spurná: Hodnocení je pro mě alfa a omega celého vzdělávání

Publikováno: 04.08.2026

Českým školám zbývá poslední školní rok na to, aby se dostatečně připravily na povinné slovní hodnocení v prvních třídách od září 2027. S Michaelou Spurnou, která působí v profesní přípravě učitelů na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a která se oblasti hodnocení věnuje i v rámci příprav revize vzdělávacího kurikula v NPI, jsme mluvili o tom, jak na tuto významnou změnu co nejlépe připravit učitele i veřejnost. Dotkli jsme se i výsledků projektu Vysvědčení JINAK a toho, proč stát nechce, aby do vysvědčení coby úředního dokumentu jakkoliv vstupovali rodiče ani žáci.

Známky, nebo slovní hodnocení? Toto téma se v debatách o českém vzdělávání cyklicky opakuje. Naposledy se na něj takto napřímo ptal předseda vlády v jednom ze svých pravidelných videí a vyzval veřejnost k odpovědím, co má ve školách být. Vidíte za poslední roky u vnímání veřejnosti nějaký posun? Nebo se točíme v kruhu a vracíme stále na začátek?

Aktuální politickou debatu o hodnocení jsem teď moc nesledovala. Ale vím, že se o něm debatuje často a je to poměrně třeskuté téma, podobně jako třeba klíčové kompetence. U některých lidí je formativní hodnocení považováno skoro až za sprosté slovo. Já jsem ve výsledku strašně ráda za to, že se o něm a celkově o hodnocení ve vzdělávání mluví stále častěji. Pro mě je to totiž alfa a omega celého vzdělávání. Pokud v něm žáci nedostávají kvalitní zpětnou vazbu, tak v podstatě nevědí, na čem jsou a kam směřovat. Sama se oblasti hodnocení věnuju už docela dlouhou dobu. Teď se o něm mluví o dost více i díky tomu, že je přímo zavedeno i do Rámcového vzdělávacího programu, což nikdy předtím nebylo.

Kvalita toho, jak se o formativním hodnocení mluví, se přitom podle mě zvyšuje. I když je stále leckdy démonizované a terminologicky přetížené. Jedním z mých cílů na workshopech s učiteli je zjednodušovat terminologii a bavit se co nejvíce o jádru, co hodnocení znamená.

Podle dat ČŠI roste počet škol využívajících slovní hodnocení (na 1. stupni jej v tomto školním roce využívalo 9,5 procenta navštívených škol, necelá čtvrtina jej pak používá v kombinaci s klasifikací u některých tříd a žáků). Je podle vás přímá zkušenost veřejnosti se slovním hodnocením dostatečná, nebo mnozí v podobných debatách mluví o něčem, s čím přímou zkušenost vlastně nemají? (Pozn. red.: ČŠI se při návštěvách škol dotazovala na využívání slovního hodnocení, v rozhovoru mluvíme ve většině případů o práci s celým konceptem formativního hodnocení.)

Byla bych v používání zmíněných dat od ČŠI a tvrzením o rostoucím počtu škol, které využívají slovní hodnocení, velmi opatrná. Už jen proto, že neznám způsob, jakým se ČŠI nebo inspektoři učitelů dotazovali. Opakovaně se mi na školeních stává, že se učitelé na začátku přihlásí k tomu, že ve škole používají formativní hodnocení. Když jim poté celý koncept popíšu, říkají: tak tohle tedy ve škole spíš nepoužíváme. K tomu, aby opravdu fungovalo jako komplexně rozvíjející hodnocení, většinou nestačí jen zavést jednu techniku nebo nástroj. To totiž ještě neznamená, že formativně hodnotíme. Místo odpovědi na uvedenou otázku je podle mě namístě zamyslet se spíše nad tím, jakou přímou zkušenost s tímto způsobem hodnocení sami máme – ať už jako odborníci, učitelé, nebo laici. Kdo z nás jako žák prošel skutečným formativním hodnocením na základní, střední či vysoké škole? V představách o formativním hodnocení jsou tak velké rozdíly a často i binec.

Přesto celkově věřím, že školy chtějí s formativním hodnocením pracovat, protože to opravdu má své ovoce. Jedna věc je to, že formativní hodnocení realizuje učitel, druhá je, že se to celé musí odrazit i v porozumění učení u žáků. Až když žák rozumí tomu, proč se učí, co se má učit, v čem se má zlepšovat, tak můžeme hovořit o formativním hodnocení.