Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 17. září a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Vážené studentky, vážení studenti,
vážené kolegyně, vážení kolegové,

chtěl bych Vás tímto ubezpečit, že v souvislosti s aktuální kritickou povodňovou situací v ČR monitorují zaměstnanci univerzity všechny budovy UPCE a operativně řeší vzniklé problémy.

 V případě potřeby řešení individuálních problémů, např. nemožnost dopravy do zaměstnání v souvislosti s dopravními omezeními z důvodu povodňové situace, prosím kontaktujte své nadřízené.

Aktuální informace pro studenty Fakulty zdravotnických studií UPCE: Výuka ve všech studijních programech na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice bude od úterý 17. září 2024 probíhat dle rozvrhu, a to bez omezení. Pokud se kvůli povodňové situaci nemůžete dostavit na výuku, informujte o své nepřítomnosti co nejdříve studijní oddělení. 

Také Vás, milé kolegyně a kolegové, prosím, abyste sledovali aktuální informace na stránkách UPCE.

Děkuji všem za pochopení.

Zároveň mi dovolte poděkovat za součinnost a pomoc všech zainteresovaných studentů a zaměstnanců.

prof. Libor Čapek
rektor

Cestovat autostopem bývalo dost populární. Ale i dnes je dost fanoušků tohoto způsobu putování světem. I když jich možná přece jen vídáme méně než před léty. Jedním z nich je student antropologie Univerzity Pardubice David Semerák. Originální rozhlasové cestování nás zavede nejen do různých destinací.

S nadšencem pro autostop si povíme i spoustu zajímavostí o povahách a mentalitě řidičů v zemích i mimo Evropu a dovíte se také podrobnosti o soutěžích v jízdě stopem. Včetně Mistrovství ČR - navíc uslyšíte, že se při něm soutěžící autostopaři zdaleka neomezují jen na cestování po republice. Budete asi překvapeni, že David Semerák se při domácím mistrovství podíval i do Rumunska nebo Turecka.

S tabulkou nebo bez

Na Davida Semeráka jsem si pochopitelně také připravil pár předmětů do cestovatelského kufříku. Mezi nimi i tabulku, kterou vídáme na krajnicích silnic nebo třeba u čerpacích stanic.

V ruce ji drží právě zájemci o svezení autostopem - ta moje hlásala zájem o cestu do Pardubic. Ale jak mi potvrdil zkušený David Semerák, podobné tabulky už nejsou podmínkou.

Kde stopovat a kde ne

Pochopitelně mne zajímalo na tomto přece jen neobvyklém cestování i to, kde je nejlepší na sebe řidiče upozornit - výjezdy z měst, benzinové pumpy ap. A nešlo se nezeptat i na místa, kde můj host pořadu “Na cestách” stopovat neradí. Ať už kvůli špatné viditelnosti nebo nebezpečnosti místa.

I na takové otázky má mladý, leč už hodně zkušený cestovatel David Semerák kvalifikovanou odpověď.

Stopem na sever Evropy i do Itálie

Jak uslyšíte na rozhlasových vlnách, autostopem se zkušený cestovatel dostane prakticky kamkoli. Student Univerzity Pardubice se už tímto způsobem podíval do Rumunska i Turecka - tam paradoxně při republikovém mistrovství v autostopu v roce 2022, stopoval i Norsku, Finsku nebo zemích u Baltu.

Někdy se plány i během cest mění a tak se od Davida Semeráka dovíte, jak se místo do Řecka nakonec dostal na Ukrajinu.

Kde ve světě řidiči svezou a kde neradi

Kdo z vás by si snad chtěl cestování autostopem vyzkoušet, tomu s Davidem Semerákem i poradíme, co cestovatele v některých zemích může čekat. Třeba ve Španělsku prý řidiči zastavují málo, v Portugalsku svezou spíš vás jako cizince než místní stopaře.

Rájem je pro ně podle našeho milovníka autostopu Francie, když zkušenosti z Belgie má David Semerák extrémně špatné. Při cestování Evropou obecně vám budou řidiči nakloněni nejvíc na venkově nebo na horách.

Bezpečnost cestování stopem i sny autostopaře

Je toho hodně, co jsme kolem poněkud netradičního cestování světem i u nás doma s Davidem Semerákem probrali.

A tak uslyšíte, jak se dívá na bezpečnost takových cest, jestli je výhoda smíšené cestovatelské dvojice na svezení větší, kdy David s cestováním vlastně začal, kde chtějí za stopování i zaplatit i jaký je jeho “autostopařský” sen. Byť dosud pokaždé nejel jen tradičně autem.

Všechno se dovíte, když si naladíte premiérový díl pořadu “Na cestách s Petrem Voldánem”, ve kterém budeme putovat s milovníkem autostopu Davidem Semerákem na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice jako obvykle v pondělí po zprávách v 18:00 hodin. Tentokrát s datem 26. srpna 2024.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.
Autor: Petr Voldán a Milan Baják, Český rozhlas Hradec Králové

Konference Digitální transformace univerzit je již tradiční dvoudenní akcí, která letos proběhne od 10. do 11. 9. 2024 v prostorách Auly Arnošta z Pardubic Univerzity Pardubice. 

V minulém roce se konference zúčastnilo přes 150 účastníků prakticky ze všech veřejných VŠ v ČR (nadto z některých soukromých či státních VŠ a některých VŠ ze Slovenska, ze státních úřadů, …) a zaznělo více než 25 přednášek. Přednášejícími byly významné osobnosti z univerzitního prostředí, Rady vysokých škol, Digitální informační agentury nebo MŠMT. Velmi inspirativní byla rovněž panelová diskuze rektorů, předsedy RVŠ a zástupců MŠMT.

První den konference je určen zejména vrcholovému managementu univerzit a fakult a strategickým tématům jako je procesní řízení, jež je nezbytným předpokladem digitalizace, legislativní aspekty digitalizace nebo aktivity státní správy v oblasti digitalizace. Tradičně se akce účastní zástupci státních institucí, jako je MŠMT, DIA apod.

Druhý den konference je orientován na IT rovinu digitalizace. Zástupci univerzit prezentují svá řešení a zkušenosti s konkrétními technologiemi zaměřenými na digitalizaci procesů, datovou analytiku či kybernetickou bezpečnost. Součástí jsou i stánkové prezentace a workshopy vybraných dodavatelů s možností bližšího seznámení se s konkrétními technologiemi.

Bližší informace včetně programu a registračního formuláře jsou uvedeny na stránkách konference https://www.digitalni-transformace-univerzit.cz/.

Univerzita Pardubice se opět představila na letošním Sportovním parku. Tisíce návštěvníků měli možnost objevit vědu hravou formou na našem stanovišti Science Point. 

Studenti a akademici univerzity připravili program, který byl po sedm dní plný ukázek vědy i kontaktních her. Na stanovišti se během týdne střídaly  fakulty Univerzity Pardubice, ať už formou pokusů, kvízů nebo zapojením veřejnosti do zábavně-naučných aktivit.

Univerzitu na akci zastupovala také Katedra tělovýchovy a sportu s pohybovým programem a Univerzitní sportovní klub, který prezentoval aktivní využití volného času nejen pro studenty a zaměstnance školy.

Návštěvníci Sportovního parku si našli náš Science Point od pondělí 5. srpna až do neděle 11. srpna v parku Na Špici.

Letos jsme ve spolupráci s antropology pojali tradiční Sportovní park Pardubice trochu netradičně. Sportovní nadšenci si mohli vyzkoušet sporty původních obyvatel severní Ameriky.

Inuitský vysoký kop na jedné noze testoval sílu a obratnost lovce. Lovec stojí na jedné noze, vyskočí do vzduchu a snaží se trefit míč, poté dopadne na stejnou nohu.

Po vzoru lidí z kmene Kumeyaay se návštěvníci parku Na Špici snažili špičkou oštěpu prohodit jeden ze slaměných věnců. Siláci mohli otestovat svou sílu a obratnost v úpolové hře na žíněnkách.

Byli byste dobrým lovcem, nebo byste raději zůstali s oštěpem při zemi?

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, FF UPCE

Nejstarší sídliště ve městě – Žďár nad Sázavou 3, jemuž však nikdo z místních neřekne jinak než Stalingrad nebo zkráceně Staloš – je unikát samo o sobě. Nejen svým pojmenováním, které se vžilo natolik, že přestálo pád režimu a bez jakýchkoliv negativních konotací se běžně používá i dnes, ale také originální architekturou z dob svého vzniku.

Růst začalo v 50. a 60. letech minulého století. Na domech nechybějí specifické římsy, lunety či sgrafita, včetně těch s budovatelskými výjevy. Byť s vlnou zateplování a rekonstrukcí již genius loci lokality nepůsobí tak silně jako dřív, desítky bytových domů obklopených zelení stále své kouzlo mají.

Jedna z obytných budov však ční nade všechny, a to doslova. Je jí takzvaná Věžička – stavba, již zná na Stalingradě každý. Jedna z největších tamních bytovek doplněná věží má před sebou i rozlehlé prostranství, dalo by se říci až náměstíčko. A právě tomuto prostoru, který je nyní ve značně neutěšeném stavu, chce dát radnice novou podobu.

„Žádné žďárské sídliště nemá podobně velkorysý prostor, jako je tomu právě u Věžičky. S ohledem na místní komunity to vidíme jako příležitost vytvořit tam skutečně funkční prostor, který celou lokalitu oživí a podpoří setkávání místních,“ nastínil vizi města žďárský starosta Martin Mrkos.

Zatím dominuje prostranství u domu s věžičkou velká asfaltovaná plocha s prorůstající trávou a plevelem, jenž útočí i na nesourodé, klikaté chodníčky. Poblíž se nachází pár laviček a několik atrakcí malého dětského hřiště. Právě nedostatek vyžití pro děti na tak lidnatém sídliště bývá častým předmětem stížností Stalingradských.

Sociologicko-antropologický průzkum

Zjistit názory obyvatel, kterým ostatně bude po proměně lokalita sloužit, se vedení města rozhodlo i ne zcela běžným způsobem – pomocí sociologicko-antropologického průzkumu. Ujali se ho pedagogové a studenti z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Ti se po vymezené části sídliště – ohraničené ulicemi Okružní, Brodská a Revoluční a jejich nejbližším okolím – pohybovali vždy po několik dní, a to na začátku a poté ještě na konci června.

Naším úkolem bylo prozkoumat oblast, kde podle údajů, které máme od vedení města, žije kolem 1 400 lidí,“ popsala vedoucí výzkumu Michaela Konopíková z katedry sociální a kulturní antropologie.

Její tým používal pro sbírání názorů veřejnosti tři základní techniky. Při takzvaném kvantitativním šetření byli oslovováni místní různého věku i pohlaví, a to jak přímo u sebe doma, tak i náhodně na ulici.

Výzkumníci jim položili několik otázek a odpovědi zaznamenali do dotazníků. Takto se povedlo získat reakce od zhruba 150 lidí.

„Někdo vás třeba odmítne s tím, že se nechce zúčastnit, ale to bylo opravdu jen pár lidí. Buď nemají čas, nebo tam panuje určitý strach z toho být někde zaznamenaný. Většina je ale velmi ochotná,“ zhodnotil Matouš Pekař, student druhého ročníku sociální a kulturní antropologie. Z reakcí lidí je podle něj znát, že jim na budoucnosti lokality záleží.

„Hned v naší první otázce se ptáme, co se lidem vybaví pod pojmem Věžička. A z většiny odpovědí je slyšet i určitý sentiment, nostalgie. Lidé si hned představí plácek, kde si hráli jako děti, hřiště s atrakcí v podobě muchomůrky. Je to pro ně prostě příjemné místo – místo, kde jsou doma,“ popsal student. Respondenti podle výzkumníků chválí i hojnost zeleně, stěžují si naopak na málo parkovacích míst a chybějící infrastrukturu.

Metoda sněhové koule

Kromě vyplňování dotazníků vedli antropologové s místními i hloubkové rozhovory. „Mluvili jsme při nich s lidmi, kteří jsou ochotni nám věnovat více času a pohovořit o tom, jak se jim tu žije, jaký mají vztah k tomuto místu a hlavně k prostranství u Věžičky,“ přiblížila Konopíková.

Takzvanou metodou sněhové koule tazatelé od respondentů získávali i tipy na další lidi, jež by si chtěli o danému tématu popovídat. Celkem se tak povedlo zrealizovat pětadvacet rozhovorů.

Uskutečnily se navíc dvě skupinové diskuse a výzkumníci rovněž oslovili řadu lidí, již mají k lokalitě třeba profesní vztah.

„Ať už je to firma, která se tu stará o pořádek a svoz odpadu, místní asistenti prevence kriminality, nebo i vedení blízkých škol, neboť je předpoklad, že i jejich žáci budou prostor využívat,“ vyjmenovala Konopíková. Její tým teď čeká náročná analýza nasbíraných dat. „Po této fázi se vrhneme na sepisování závěrečné zprávy. V ní bude vše, co jsme zjistili, včetně našich doporučení,“ uvedla Konopíková.

Na výstupy z výzkumu, jež má vedení města obdržet do konce letošního srpna, navážou další kroky. „Rádi bychom výsledky přetavili do zadání na revitalizaci lokality. Je možné, že to bude i formou soutěže. V ideálním případě bychom chtěli vytvořit architektonickou studii v průběhu roku 2025,“ dodal starosta Mrkos.

Stalingrad a Věžička

• Celé sídliště, které zahrnuje kolem dvou tisíc bytových jednotek, bylo vybudováno v několika etapách mezi lety 1950 až 1965. Na plánování se postupně podílelo několik architektů.
• Obydlí byla určena pro první generaci zaměstnanců Žďárských strojíren a sléváren (Žďas).
• Jako první se začalo v roce 1949 stavět několik desítek levných, podsklepených montovaných domků typu Danmark, načež se lokalitě začalo zkomoleně říkat Dagmarky – název přetrvává dodnes.
• Následovaly „bytovky“, celek měl jednotnou skladbu většinou čtyř až pětipodlažních cihlových domů.
• Tyto objekty vynikaly spoustou zdobných prvků, jako jsou římsy, lunety nebo sgrafita. Mnohé ze zobrazených výjevů byly budovatelské a poplatné době, ale nechyběla ani zvířata nebo třeba květiny.
• Stalingrad byl soběstačný, lidé mohli nakupovat v menších obchodech, měli tam i knihovnu, lékárnu, školy, jesle nebo kino.
• Objekt s ikonickou věžičkou, jež dala název celé lokalitě – U Věžičky – je z roku 1956. Jde o jeden z největších bytových domů na sídlišti. Původně v něm nebylo ústřední topení, lidé si topili v kamnech.
• U Věžičky se nacházelo i oblíbené dětské hřiště a plácek, který dnes chce město obnovit.

• Podle místních Věžička údajně sloužila jen jako orientační bod. Některé zdroje o ní však mluví i jako o pozorovatelně pro hlídku protivzdušné obrany.

  ---

Zdroj: https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/sidliste-stalingrad-zdar-nad-sazavou-vezicka.A240710_805802_jihlava-zpravy_evs
Autor: Jana Nedělková
Převzato se souhlasem autora. 

Od žaláře k oltáři, to byla přednáška, která inspirovala Denisu Vídeňskou k bádání historie dekriminalizace homosexuality u nás. Ta byla totiž až do roku 1961 trestná a definována jako zločin smilstva proti přírodě. Doktorandka na ústavu historických věd na univerzitě v Pardubicích pro Deník popsala, jak se v čase měnil pohled na lesby a gaye. 

Denisa Vídeňská z pardubické univerzity bádá o tématu queer historie v Česku a hlavně k lesbické lásce v první polovině 20. století. „Téma mě začalo zajímat z osobních důvodů, ale postupně jsem zjistila, že homosexuální láska, hlavně ta lesbická, není v naší historii téměř vůbec zpracovaná,“ řekla pro Deník Vídeňská.

Jak ještě před sto lety často končila homosexuální láska dokládá i na řadě příběhů. Jeden z takových vyšel v roce 1932 v časopise Hlasu. Týkal se dvou mladých číšníků, kteří přijeli do Pardubic. Zde navštívili několik lokálů a večer se ubytovali v hotelu. Nešli spát, ale napsali dopis pro své rodiny a později spáchali společně sebevraždu zastřelením.

„Nebyli schopni v této době takhle žít. V dopise napsali, že si přejí být společně spáleni a umístěni do společné urny, na ni si přáli mít znázorněnou kytici rudých růží. Většina homosexuálních příběhů končila špatně,“ uvedla Vídeňská.

Jak jste se k tématu queer historie dostala?

Prvním impulzem pro mě byla přednáška historika Jana Seidla, který napsal knihu Od žaláře k oltáři, ve které zpracoval proces dekriminalizace homosexuality u nás. Dal mi tipy na trestní případy a procesy s lesbickými ženami. Těm jsem se začala věnovat a postupně jsem v historických pramenech nacházela další a další zmínky.

Bylo dosud téma queer historie nějak více zpracováno?

Když jsem pátrala v knihovnách a archivech, tak jsem zjistila, že není. Proto jsem se rozhodla ho prozkoumat a zpracovat sama ve své disertační práci. Sice máme nějaké sociologické výzkumy, ale ty jsou spíše z moderní doby. Ale co se týká historie, tak toho u nás moc není. Pár knih, které se věnují homosexuální lásce a sexualitě máme, ale ty se věnují spíše mužské lásce. K lesbické lásce jsem kromě kapitoly v jedné z knih moc nenašla.

V jakých pramenech jste tedy hledala informace?

Nejvíce zmínek bylo v lékařských studiích nebo příručkách a policejních spisech. Významným zdrojem zjištění byl i časopis Hlas, který v té době, kdy vycházel, měl pro queer komunitu obrovský význam.

Jaký byl tedy přístup k homosexuálům v první polovině minulého století?

Obraz homosexuálního člověka byl v té době rozhodně negativní. Homosexualita byla až do roku 1961 trestná a byla definována jako zločin smilstva proti přírodě.

Jak takové vyšetřování probíhalo? 

Aby začala policie někoho vyšetřovat, tak ho musel někdo udat. Po udání na policii došlo k zatykači, kdy s člověkem byl zahájen vyšetřovací proces a výslech. Z historických spisů vyplývá, že lidé byli nuceni velmi podrobně a explicitně popisovat své sexuální akty.

Pak se dělo co? 

Po výslechu bývali nějakou dobu v zajišťovací vazbě, ta trvala několik dní až tři měsíce. Po propuštění se čekalo na soud. Od roku 1919 bylo možné od soudu odejít pouze s podmínkou a maximálně s trestem dva roky těžkého žaláře. Mezi nejčastější důkazy patřila milostná korespondence.

Podle čeho se rozhodovalo, jaký trest člověk dostane?

Důležité bylo to, jakou lidé zvolili obhajovací strategii. Jeden z nejhorších způsobů obhajoby bylo vymlouvání se, že homosexualitu páchali ze zištných důvodů – za příslib darů anebo bydlení. Naopak nejúčinnější strategií bylo svést homosexualitu na psychické onemocnění.

Proč to bylo nejlepší?

Lékařský aparát v té době patřil mezi hlavní tvůrce obrazu homosexuála ve společnosti. Hledali možná vysvětlení a dohadovali se o tom, zda je homosexualita vrozená nebo získaná. Nakonec se přiklonili k tomu, že je vrozená, ale že se jedná o nemoc. Díky tomu časem došlo i k její dekriminalizaci. 

Co to přesně znamenalo? 

Homosexuální člověk přišel o status kriminálníka, ale naopak získal identitu psychicky nemocného člověka. A vzhledem k tomu, že podle lékařů člověk za psychické onemocnění nemůže, tak za něj nemůže být ani trestaný. U žen byla homosexualita nejčastěji sváděna na hysterii, protože hysterickou ženou byla každá, která se nějakým způsobem vymykala dobové normě. Ať už navazovala vztahy s jinými ženami, měla jinou fyzickou konstituci, byla asexuální nebo naopak více náruživá. Za hysterii bylo označováno téměř vše, co bylo jiné. Problémem bylo, že tyto případy byly často řešeny i v dobovém tisku. Ten je často zveličoval, bulvarizoval a vulgarizoval. Tím byl ještě více podporován negativní obraz homosexuality.

Máte nějaký příklad takto zveličeného případu?

Ano, zajímavý byl například případ, který se odehrával na Prostějovsku. Týkal se skupiny lesbických žen. Ty byly v médiích obviněny z toho, že pořádaly čarodějnický sabat, během kterého zabily novorozeně. Podle policejních záznamů se ale nic takového nestalo. Pravda byla mnohem jednodušší. Jedna z žen si vodila milenky za město do přírody, aby unikla dohledu města.

Byly nějaké způsoby jak proti tomu bojovat? Pokoušeli se lidé nějak zlepšovat ten negativní obraz?

Určitě. Nenechávalo to chladnými autory, kteří se pohybovali kolem časopisu Hlas sexuální menšiny. Ten vycházel od roku 1931 do roku 1937 a během této doby několikrát změnil svůj název. V něm se autoři vyjadřovali k trestnosti homosexuality a přispívali do něj i lékaři, kteří bojovali za její dekriminalizaci. Vycházely v něm různé básně, romány anebo povídky s queer tématikou, které se snažily vybalancovat ten špatný obraz, který ve společnosti byl. Zároveň se pokoušeli měnit všeobecně daný negativní narativ a přinášet lidem naději na dobré konce. V textech je možné se dočíst o tom jak se svými pocity lidé bojovali a co v nich dobová společnost vyvolávala.

Jak se queer lidé v této době cítili?

Jeden z hlavních pocitů byl strach a paranoia, protože si nikdy nemohli být jisti, kdo je sleduje a kdo je udá na policii. Další z pocitů byl smutek nebo vzdor. Pokoušeli se rozbíjet obraz, který o nich společnost má. A velmi výrazným projevem stigmatizace homosexuality byly sebevraždy. Ty byly velmi rozšířené a zároveň byly častým tématem a koncem příběhů, které byly o queer lidech napsány.

Byla queer témata zpracovávána i třeba ve filmech anebo divadelních hrách?

Byla. Na nich mě bavilo to, že jsem k nim byla schopná dohledat i recenze a názory diváků. Ty sice většinou byly negativní a dehonestující, protože veřejnost byla šokovaná, že homosexuální láska byla takto zobrazována. Pobuřoval ji i sebemenší náznak romantické lásky mezi stejnopohlavními postavami. V některých kulturních časopisech ale byly k dohledání i pozitivnější recenze, kdy se hodnotilo spíše provedení než obsah.

Dá se nějak určit, kdy se začal pohled společnosti měnit?

To se asi nedá přesně říct, ale s příchodem časopisu ve 20. letech začaly být názory společnosti nahlodávány. Za války se potom veškeré pokusy stoply a znovu se pohled začal měnit s příchodem komunismu. Největší změna nastala právě v době, kdy homosexualita byla dekriminalizována a místo toho dostali lidé identitu psychicky nemocného člověka. Podle mého názoru se tato identita udržela mezi lidmi dodnes.

Co znamená označení queer?
Zastřešující označení pro všechny, jejichž identita není heterosexuální nebo cisgenderová (lidé, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví, které jim bylo určeno při narození). V tomto významu může sloužit jako náhrada zkratky LGBT+.

K tématu queer historie v současné době probíhá v Pardubicích v Klubu 29 v Divadle 29 výstava mladých umělců s názvem „Na lásku se jich nikdo neptal.“ 
Obrazy vznikly na základě citací z historických pramenů z první poloviny 20. století, které jim poskytla Denisa Vídeňská

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Pardubického deníku.
Autorka: Andrea Homolková
Pardubický deník.cz

Reprezentanti Univerzity Pardubice podali na letošních Českých akademických hrách v Liberci skvělé výkony. Sportovci z Pardubic byli v konkurenci 38 vysokých škol 12. nejúspěšnější, a tím obhájili pozici z loňského roku.

Celkem soutěžilo na letošních akademických hrách ve 110 disciplínách 1 635 vysokoškolských studentů. Univerzitu Pardubice reprezentovalo 78 studentů a studentek, z toho 23  v individuálních sportech a 55 v kolektivních sportech.

Naši studenti vybojovali 9 medailí ve 12 sportovních disciplínách, což je o 2 medaile víc než v loňském roce.

Akademickou mistryní ČR se v běhu na 100 m stala Pavla Kvasničková, studentka Fakulty chemicko-technologické (FChT) . Stříbrnou medaili získala judistka Lucie Zárybnická z Fakulty ekonomicko-správní (FES) a bronz si v téže disciplíně vybojoval Lukáš Gleich, student FChT. Bronzovou příčku získala také badmintonistka Hana Stejskalová z FChT.

 Start na Českých akademických hrách se letos opět podařil beach volejbalistům Lukáši Nejmanovi z FES a Františku Piherovi z Fakulty zdravotnických studií (FZS), a také Editě Dražanové (FZS) a Janě Krupařové (FES). V silné konkurenci získali bronzové medaile a zapojili se i do soutěží šestkového volejbalu. V něm naši volejbalisté prokázali, že jsou třetí nejlepší v zemi, což je velký úspěch.

Vítězům gratulujeme! Za vzornou reprezentaci univerzity děkujeme všem našim studentům a studentkám. 

Výsledky:

1. místo  Pavla  Kvasničková    100m běh                   FCHT

2. místo  Lucie  Zárybnická      judo do 70 kg              FES

3. místo  Lukáš  Gleich              judo nad 100 kg          FCHT

3. místo Hana  Stejskalová      Badminton – debl       FCHT

3. místo  František  Pihera       Beach volejbal             FZS

3. místo Lukáš  Nejman             Beach volejbal               FES

3. místo Edita  Dražanová        Beach volejbal               FZS

3. místo Jana  Krupařová         Beach volejbal               FES

3. místo Volejbal – muži

Mgr. Ivana  Molková

Foto: Jan Chlad

Stovky našich studentů, kteří došli do svého studijního cíle, mají za sebou závěrečný slavnostní akt – promoce a sponze. 

V Aule Arnošta z Pardubic jim za přítomnosti rodiny a přátel byl oficiálně udělen vysokoškolský titul a z rukou představitelů fakult i univerzity převzali své diplomy. 

Všem absolventům gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v dalších životních krocích. 

Slavnostní okamžiky zachytili naši fotografové, a tak si je můžete vychutnat i vy v naší fotogalerii.