Katedra filosofie a religionistiky každoročně připomíná smutné výročí 10. 3. 1959, kdy armáda Čínské lidové republiky (ČLR) krvavě potlačila povstání Tibeťanů ve města Lhasa, sídle Dalajlamy.

Po tomto aktu nastala tvrdá represe ze strany ČLR, v jejímž důsledku odešlo přibližně 150 000 Tibeťanů do exilu, mezi nimi i současný 14. dalajlama a odhadem milion Tibeťanů přišlo o život buď ve vězení nebo v důsledku nucených prací. Od té doby zavádí ČLR ideologii eliminace tradiční tibetské kultury jak jejím systematickým vyhlazováním například ničením buddhistických chrámů, tak přesídlováním Chanů a jiných etnik na tibetská území.

Letos z důvodu pandemie viru SARS-Cov-2 není možné uskutečnit setkání před budovou G, jak bylo zvykem, a slavnostně vyvěsit tibetskou Vlajku sněžných lvů na Universitě Pardubice. Proto oslovujeme čtenáře touto cestou. Rádi bychom upozornili na dva inspirativní přístupy, které nám Tibet ukazuje.

Tibetská exilová vláda aktivně upozorňuje na porušování lidských práv a demokratických principů v geopolitické sféře vlivu Číny. Jedná se například o tzv. převýchovné tábory pro Ujgury, Kazachy a další, nebo o vyjádření podpory té části obyvatel Hongkongu, která se obává ztráty autonomie na centrální vládě v Pekingu a která volá po dodržování demokratických principů. Dále Tibet např. podporuje prezidentku Tchaj-wanu Cchaj Jig-wen, která usiluje o ne-li samostatnost Tchaj-wanu na ČLR, tak alespoň o zachování současné autonomie.

Na těchto a dalších příkladech vidíme, že Tibet není ke světu lhostejný. To je první z vlastností, ve které nám jde Tibet příkladem: Zabývat se nejen svými problémy, ale upozorňovat na porušování práv i jinde, a také vyzdvihovat úspěchy nejen své, ale i ostatních. Tento přístup připomíná slova Šántidévy, starého buddhistického učence, kterého současný dalajláma často uvádí jako svou inspiraci. Šántidéva napsal, že úsilí je snaha o dobro a protikladem úsilí je lenost. A dále, že lenost se rodí z lhostejnosti k utrpení. Nebuďme lhostejní k utrpení a snažme se jednat tak, aby se utrpení zmenšovalo.

Tím se dostáváme k druhé inspiraci. Tibeťané jsou aktivní ve snaze o nalezení konstruktivního řešení vlastního postavení, a to jak na politické úrovni ve vztahu k ČLR, tak na osobní úrovni týkající se otázky, jak se vypořádat s utrpením, které kvůli exilu zakouší.

Co se týká politiky, hlavním projektem Tibetské exilové vlády je „Přístup Střední cesty“ vycházející z buddhistické metody vyhýbání se extrémům a praktikovaní střední cesty mezi nimi. V případě politiky jsou ony extrémy na jedná straně úplné zapojení do ČLR, na straně druhé naprostá samostatnost. Tibet požaduje spojení tradičních tibetských území v jeden celek a následnou autonomii pro tento region s garancí ochrany tibetských tradic, jazyka a životního prostředí. Což ostatně deklaruje již ústava ČLR ve vztahu k menšinám.

Na osobní úrovni je obdivuhodné sledovat, jak Tibeťané nahlíží na svět bez nenávisti. Pro nás je vzkypění frustrace, vzteku a agrese až téměř přirozenou reakcí na takové utrpení, jaké tibetský lid zakouší. Avšak v projevech tibetských autorit tento negativní přístup nevidíme. Nemluví o něm ani exilová vláda, ani ti, kteří se usadili v některé ze Západních zemí. Veškerá snaha je zaměřena na zvládnutí situace bez použití násilí nebo jiných prostředků, které by jen zvětšily již tak velké utrpení. To je druhá inspirace, kterou nám Tibeťané ukazují: konstruktivní a praktické řešení problémů, kterým čelíme.

Nepohlížejme na Tibeťany s lítostí či lhostejností; nepodléhejme představě, že náš postoj nic nezmění. Není to pravda, protože mění nás. Doufáme, že uvedená ohlédnutí poslouží laskavému čtenáři jako střípky k budování názoru na svět kolem nás a že tomuto procesu z části pomůže moudrost starého a stále živého Tibetu.

Ženy to v historii často neměly jednoduché, dokonce ani v začátcích jinak pokrokového 19. století. Zvlášť pokud se neprovdaly za hodného muže. Až v jeho druhé půli si polepšily. Jak, to ví nejlépe profesorka Milena Lenderová (73). Ta se na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice zabývá dějinami každodennosti a o postavení žen napsala řadu knih.

Kdyby se dnešní dvacetiletá žena octla v období, před sto padesáti lety a měla v té době žít, co by ji nejvíc překvapilo?

Tak to máme rok 1870, 1871. No, nebylo by to už úplně nejhorší. Především v politice bylo živo, česká kultura se zbavila prvoplánových výchovných ambicí, zlepšilo se vzdělání, včetně dívčího. Dokonce v té době mohly už dívky maturovat. Česká literatura měla několik spisovatelek, i když Božena Němcová byla jen jediná, a to nadlouho.

Pravda, pořád platil občanský zákoník z roku 1811, který ženu zcela jasně definoval ve vztahu k muži. Takže by byla buď něčí dcera, nebo něčí manželka. V obou případech byla povinna tuto mužnou autoritu respektovat, což někteří manželé dokázali poměrně tvrdě vyžadovat. Žena této doby na tom byla patrně nejlépe, když se jí podařilo být už v tomto věku ekonomicky zajištěnou vdovou a nemínila se znovu vdávat – to byla v podstatě svobodnou bytostí, rozhodující sama o sobě.

Co ženu čekalo, pokud se provdala?

Tady bylo rozhodující za koho, nejen pokud se týče sociálního postavení a hmotného zabezpečení, ale i povahy muže. V 19. století byli muži noblesní, kteří se k manželce chovali slušně a  ohleduplně, i  muži charakteru drsnějšího. Mlácení manželky, a také dětí, nebylo výjimkou. Samozřejmě se od takové mladé manželky očekávalo, že co nejrychleji otěhotní. Dva roky manželství bez dětí už byly důvodem k obavám. Další těhotenství zpravidla následovala po dvou letech. A pak znovu…

V kolika letech lidé obvykle uzavírali manželství?

V průběhu 19. století sňateční věk stoupal, a to nejen u mužů, ale i u žen. Nejpozději se zpravidla ženili muži patřící do kategorie zaměstnanců: úředníci státní i  vrchnostenské správy, právníci, učitelé na kterémkoli stupni škol. Důvod byl prostý – museli mít takový plat, aby z něj byli schopni uživit rodinu, ten jim zaručovalo až definitivní místo. Kvůli těmto okolnostem se v měšťanském prostředí muži jen zřídka ženili před třicítkou.

Věkový rozdíl mezi manžely – neboť bylo společensky žádoucí, aby se dívka vdávala, pokud možno, mladá – býval zpravidla vyšší, než je tomu dnes. S jistou dávkou zjednodušení můžeme říct, že se v našich zemích v této době ženy vdávaly asi ve věku 23 až 25 let, jejich partneři byli o čtyři až pět let starší. Pokud se tedy jednalo o první sňatek.

Na venkově bývali partneři o něco mladší. Zároveň stoupal počet osob, které zůstaly trvale mimo manželství. Ve druhé polovině 19. století to byl případ zhruba desetiny žen a dvanáctiny mužů. Tyto skutečnosti se odrazily i v poklesu porodnosti.

Kolik dětí za život ženy porodily?

Pro počet dětí v rodině se jeví jako rozhodující délka manželství. Nezapomeňme na podstatně vyšší úmrtnost ve srovnání s dneškem – ne pokaždé bylo manželům dáno spolu zestárnout. A samozřejmě záleželo na věku ženy při uzavření sňatku. Když se zhruba v  70. letech 19. století začal zvyšovat sňateční věk, klesal počet potomků v  rodině. Řekněme, že průměrný počet byl čtyři až pět dětí. Rozdíly vidíme také mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Vzdělané vrstvy dokázaly počet dětí plánovat. Pokud rodina dosáhla požadovaného počtu, přestala žena zpravidla rodit. Na konci 19. století byla čtyřicetiletá rodička už spíše výjimkou.

Jak porody probíhaly?

 Porod byl záležitostí především rodičky a porodní báby. Přítomnost otce nebyla zvykem, není ji ale možné vyloučit. Některé populárně psané zdravotní příručky ji dokonce doporučovaly. Děti se naopak odvedly k příbuzným, pokud to ovšem bylo možné. V těch nejbědnějších rodinách se někdy krčily v koutku a čekaly, co jim čáp nebo vrána nadělí.

Co víme o porodních bábách?

To by byla celá přednáška… Od vlády Marie Terezie se pomalu prosazoval požadavek na vzdělání porodní báby. Kurzy se konaly především v Praze, praktická část v Zemské porodnici, teoretická v Karolinu. Rozhodně nešlo o vzdělání kvalitní a rozsáhlé. Ženy do kurzů hnala původně ekonomická nutnost. Na začátku této profesionalizace babického řemesla to byly spíše ženy ve zralém věku, často vdovy. V průběhu století se věk, ve kterém do kurzu přicházely, snižoval.

Dostávaly plat? Nebo žily spíš z odměn od rodin, jimž pomohly ke zdravému dítěti?

Zaplaceno měly dostat v rodině rodičky, dokonce bylo nařízeno, aby za insolventní rodiny platila ošetření obec. Ta se k tomu ale zpravidla neměla. Babictví bylo profesí s nepravidelným a ubohým příjmem, který většinou doplňoval příjem manžela či malý výnos z hospodářství.

V 19. století mohly ženy rodit i v porodnicích, které se ovšem netěšily nejlepší pověsti. Čím to bylo?

V porodnicích rodily většinou ženy, které se z jakýchkoli důvodů ocitly na okraji společnosti, tedy především svobodné matky. Získaly zde základní zaopatření zdarma. Své děti po porodu zpravidla odkládaly do nalezince. Musely souhlasit s tím, že porodům budou přihlížet žačky porodnických kurzů, budoucí báby, a také medici. Rodička v porodnici, ze které se stalo klinické pracoviště, byla prostě učebním materiálem. Ale díky tomu se mohlo porodnictví ustavit jako autonomní lékařský obor.

Kdy se porody začaly častěji přesouvat do nemocnic?

Výše popsaný stav se měnil od přelomu 19. a 20. století, za první republiky už byly ústavní porody častější, v několika okresních nemocnicích dokonce existovala gynekologicko-porodnická oddělení. Ale teprve zákon o národním pojištění z roku 1948 vedl k úplnému prosazení ústavních porodů.

Mnoho dětí se nedožilo dospělosti. Dnes je smrt dítěte něčím, co si většina lidí dokáže jen stěží představit. Co víme o truchlení nad ztrátou potomků v minulosti?

Jistě to byla bolestná zkušenost, podstatně častější než dnes. Děti umíraly v chudých i bohatých rodinách. Samozřejmě i tehdy rodiče truchlili. Intenzitu jejich bolesti ale těžko posoudit. Řekla bych, že dnes, při politice jednoho až dvou dětí v rodině, je trauma z úmrtí potomka mnohem hlubší. Navíc v 19. století pomáhala nešťastným rodičům víra: vědomí, že dítě, pakliže bylo pokřtěné, má jistotu života věčného. Odtud pramení úporná snaha umírající novorozeně pokřtít. Tento takzvaný nouzový křest mohly provést báby – součástí jejich takzvaného bolestného kufříku bývala nádobka se svěcenou vodou.

Kolik procent dětí se rodilo mimo manželství?

V 19. století, ale i v části století následujícího bylo otěhotnění mimo manželství „malér“ – tak přesně se to říkalo. Svobodné matky pocházely většinou z dolních vrstev společnosti, z těch nejméně vzdělaných a nejméně sociálně kontrolovaných. Byly to tedy nádenice, služky a dělnice.

Dětí mimo manželství se rodilo hodně – ve 40. letech 19. století jsem jich v jedné jihočeské vesnici napočítala průměrně kolem čtyřiceti procent.

Samozřejmě nebylo málo sňatků, po kterých se do čtyř měsíců narodilo donošené dítě. Situace se komplikovala tím, že úřady vydávaly povolení ke sňatku jen v případě, že bylo zřejmé, že muž rodinu uživí. Pokud pár toto povolení nedostal, žil zpravidla na hromádce a děti plodil vcelku usilovně.

Když na konci 60. let 19. století přestal tento sňatkový konsenzus platit, je docela zábavné v matrikách číst, jak otcové své vlastní potomky adoptovali.

Jaké bylo postavení svobodných matek a jejich potomků?

Nevalné. I když manželské a nemanželské děti patentem zrovnoprávnil už Josef II., minimálně dalších sto let to byla jasná sociální marginalizace, nejen pro matku, ale i pro dítě. Být panchartem či ouhončetem nebyl žádný med, dítěti to dávala společnost najevo nejrůznějšími způsoby. Proto svobodné matky děti často odkládaly.

Zkusme najít v historii ženského údělu pozitivní stránky. Kolik žen si mohlo dovolit mít doma služebnou či chůvu?

Služebné v domácnostech byly běžným jevem, a to i v nezámožných rodinách. Bralo se to pro mladé dívky jako výcvik domácího managementu. Něco se od paní naučily, nějak se najedly, měly střechu nad hlavou. Z těch drobných, co dostávaly, si šetřily na věno. Na konci služby dostaly zpravidla od paní „něco do začátku“ – ložní či stolní prádlo, nádobí.

No a chůva k rodině patřila také. Někdy to byly dívenky v útlém věku, i to byla jakási – špatně placená – průprava na život.

S jakou mzdou mohly služky či chůvy počítat?

Mzda záležela na rozhodnutí zaměstnavatelky. Na konci 19. století se objevily snahy stanovit mzdy úředně, dokonce se mluvilo o vzdělávání služebných, ale tyto tendence nebyly příliš úspěšné. Služebných se zastávalo i ženské emancipační hnutí.

Byly tu i další, dnes už nevyužívané pomocnice, a to kojné. Které rodiny si je pořizovaly a jak to prakticky fungovalo?

Kojné po celé 19. století k rodinám patřily z nejrůznějších důvodů. U šlechty to byly reprezentační povinnosti matky, u dolních vrstev potřeba výdělku. U středních to spíš patřilo k dobrému tónu. Masivním jevem bylo nájemné kojení hlavně ve Francii, ale i u nás bylo vcelku běžné. Lékařské kapacity před ním varovaly nebo se aspoň snažily o jeho kontrolu. Najmutí kojné pak do rodiny zprostředkovávaly porodnice, které mohly zajistit, aby byla kojná zdravá. Nefungovalo to ale stoprocentně. Humorné je, že někteří lékaři přisuzovali tento „nešvar“ ženské emancipaci… Protestovali marně.

Co tedy najímání kojných ukončilo?

Přítrž nájemnému kojení učinila první světová válka. Nebylo co do úst a živit další krk se nikomu nechtělo. A najednou se ukázalo, že drtivá většina matek je schopná kojit své dítě. Když se po vzniku republiky tendence pořizovat si kojné opět objevily, byl přijat v roce 1924 zákon, který předložila sociálně-demokratická poslankyně Anna Sychravová. Podle něj matka žijícího dítěte mladšího šesti měsíců nesměla být přijata za kojnou a nesměla přijmout místo kojné, pokud jí nebyla dána možnost současně kojit i vlastní dítě.

Zmínila jste ženské emancipační hnutí. Kam sahají jeho počátky?

Probouzející se česká společnost přiznala ženám jistou důležitost už v době předbřeznové, tedy před rokem 1848. Měly rodit české vlastence a vychovávat je k češství – k tomu musely mít jakési know-how. Takže měly být vzdělané. Přiměřeně, samozřejmě, hlavně měly umět pořádně česky.

Kolem poloviny 19. století se objevilo několik pokusů založit kvalitní dívčí školy, ale většinou nebyly úspěšné. Kvalitnější vzdělání poskytovaly takzvané vyšší dívčí školy, které vznikaly od začátku 60. let.

Volání po ženském vzdělání sílilo po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866. Přibylo vdov a neprovdaných žen, zesílily úvahy o nezbytnosti jejich uplatnění na trhu práce, a to v kvalifikovaných povoláních. Projevilo se to v zakládání vzdělávacích institucí a kurzů, vznikl Ženský výrobní spolek, který sehrál v této oblasti významnou roli.

A od této velmi pozvolné ekonomické emancipace byl jen krůček k požadavku politických práv. To je spíš záležitost až začínajícího 20. století. Ale tak silné emancipační hnutí, jako bylo třeba v Británii, tady nikdy nebylo.

Jak se emancipace projevovala v běžném denním životě?

Mohly ženy například sportovat, jít do restaurace bez doprovodu muže, samostatně cestovat? V 19. století těžko. Ženy sportovaly až od jeho konce, a to jen ty, které na to měly. Věnovaly se pak tenisu, plavání, turistice, dokonce i lyžování. Restaurace jako místo setkávání nezískaly v českém prostředí dlouho oblibu. Do hospod ženy nechodily, ani do kaváren. Přístupné jim byly postupně vznikající cukrárny, tam se chodilo zpravidla s hloučkem přítelkyň či s vlastními dětmi. Vdaná žena cestovala zpravidla s manželem, svobodná s přítelkyněmi.

Kdybyste si mohla vybrat… Ve které době byste chtěla vy osobně žít?

Já jsem celkem spokojená se současností. Tedy ne úplně se vším, samozřejmě, ale myslím, že v 19. století bych reptala mnohem víc. A společnost by mi to dala znát. Na druhou stranu ženy v 19. století (aspoň po jeho větší část) zpravidla neiritovala politická situace. O té jim přemýšlet nepříslušelo a toto pravidlo porušovaly skutečně poměrně vzácně.

Rozhovor je se svolením převzatý z Magazínu deníku Právo.

autor: Barbora Cihelková - Magazín deníku Právo | foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Získají peníze pro zahraničního vědce a dají mu zázemí. Na oplátku si zvýší prestiž za hranicemi. Nějak tak by se dal popsat grantový program organizovaný Evropskou unií. Pardubická univerzita v něm uspěla hned napoprvé.

„Že si tak úspěšní vědci vybrali jako cílovou destinaci nás, je velký úspěch. Stát za ním může třeba i fakt, že jsme na Fakultě filozofické založili mezinárodní Centrum pro etiku,“ myslí si Kamila Pacovská z katedry filosofie.

Chytré hlavy na východ Čech

Univerzita Pardubice patří mezi respektované vědecké instituce. Osm jejích osobností se loni podle seznamu, který zveřejnili analytici Stanfordovy univerzity, dostalo mezi nejcitovanější vědce světa. Rozvinout kariéru teď díky programu Marie Skłodowska-Curie Actions-Individual Fellowships přijedou další badatelé.

Silvia Panizza působí jako odborná asistentka etiky na University College Dublin a tutor filozofie na University of Cambridge. „Jejím tématem je morální nemožnost, na kterou narazíme při konfliktu s někým jiným. Něco, co při rozhodování nezvažujeme, co je pro nás nemyslitelné.“

Olli Lagerspetz je profesorem filozofie na Åbo Akademi University ve Finsku. „Mapuje roli filozofie v humanitních vědách a možnost chápat ji tak, že nám pomáhá dobře žít a dobře fungovat v občanské společnosti. Kultivuje veřejný prostor a veřejnou diskuzi,“ představuje Pacovská dalšího významného hosta.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Daně tvoří nedílnou součást našeho života. Každoročně, ale zvláště koncem března, kdy odevzdáváme daňové přiznání. „Daňový stát“ ale není až výdobytkem naší doby. Podívejme se do roku 1615.

Daní se příjmy, nemovitý majetek, kapitálové výnosy a řada dalších položek. Vedle toho odevzdáváme státu dennodenně alespoň pár korun z jakéhokoliv nákupu či jiné platby za služby a zboží. Současné zdanění všech možných majetkových aktiv a příjmů by bylo v minulých staletích nepředstavitelně vysoké a v praxi nevymahatelné, ale taková už je moderní společnost. Veškerá komunikace se zjednodušuje a stát si dokáže snadno ohlídat a vynutit naplnění daňových povinností v rozsahu, jaký určila politická reprezentace.

Zdánlivě nudná záležitost

„Daňový stát“ se vyvíjel po staletí a zpočátku poměrně jednoduchý systém berní (co od daňového poplatníka vybereme) nebo daní (co nám tento poplatník dá) se zdokonaloval na úrovni regionální i celostátní. Ve všech dobách však představoval daňový výnos velmi důležitou složku ve vztahu politické moci k ekonomice státu. A významné disproporce mohly vést ke krizím.

To se v Království českém stalo roku 1615. Tehdy zemský sněm v rámci daňové reformy vyhlásil vládní bankrot. Nešlo o žádnou veřejnou proklamaci provázenou hysterickými projevy politiků nebo znehodnocením měny (toho se český stát dočkal až po prohraném stavovském povstání roku 1623). Představuje však významný mezník ve vývoji ekonomiky státu jako celku. Bankrotem v tomto případě rozumíme znehodnocení podstatné části vládních dluhopisů, které ztratily jakékoli záruky, a obstavení panovnického majetku, jehož výnos měl být použit na úhradu těch panovníkových dluhů, které zemský sněm uznal za oprávněné. Splátkám dluhů bylo zcela podřízeno i rozpočtové určení daní. Část pohledávek domácích věřitelů měla být uhrazena postupnými splátkami v první pětileté fázi (1616–1620), ostatní později v neurčitém horizontu. Správu výběru daní i jejich následné distribuce převzal sněmem zřízený nový centrální berní úřad. Ten byl v této věci nadřazen dosavadnímu královskému ministerstvu financí, nazývanému Česká komora, které do té doby vedlo správu daní a panovnických příjmů a výdajů.

Zdánlivě tedy zcela nudná záležitost, která však měla dalekosáhlé důsledky.

V systému tzv. stavovské monarchie nebyl český král neomezeným vládcem země. Zákonodárná i soudní moc byly v rukou zemského sněmu. Nebyl to volený parlament jako dnes. Právo účasti na sněmu bylo u šlechticů podmíněno rodovým původem a vlastnictvím majetku. Ve srovnání s formami absolutistické monarchie však tento český model měl v sobě obsaženy výrazné demokratické prvky, což se týkalo i daní.

V tištěném sněmovním usnesení z roku 1615 je jmenovitě uvedeno 230 panovníkových věřitelů, kterým se měly dluhy (dohromady bezmála 1,5 milionu kop grošů míšeňských) splácet v letech 1616–1620. Jednu z největších částek (62,2 tisíce kop grošů míšeňských) dlužil panovník Mikulášovi Gerštorfovi z Gerštorfu (vlevo nahoře), který byl v rámci daňové reformy jmenován vrchním hejtmanem všech komorních panství. S panovnickými dluhopisy čile obchodoval i Kryštof Harant z Polžic, který se stal prezidentem České komory namísto Viléma Slavaty z Chlumu, vyhozeného při defenestraci v květnu 1618 z okna Pražského hradu.Snímek Petr Vorel

Daň z prodeje piva a na obranu

Systém celostátních daní se tehdy teprve utvářel. Počátkem 17. století ale platilo, že chtěl-li český král vybírat nějaké daně, musel požádat o schválení zemský sněm. Tomu také musel vysvětlit, k jakému účelu by ony daně měly být použity. Pokusy Ferdinanda I. (1526–1564) o zavedení stálých spotřebních daní skončily neúspěchem. Výjimku představovalo jen posudné. To byla daň z prodeje piva, která od poloviny 16. století tvořila jeden z významných stálých příjmů České komory. Jinak se po většinu 16. století v Čechách platily celostátní daně hlavně na obranu habsburského soustátí před osmanskou říší na uherské frontě. S válkou s Turky v Uhrách také souvisel vznik bratrské rozepře z let 1608–1611, při které mezi sebou soupeřili o vládu císař Rudolf II. a jeho bratr Matyáš. V té době sami čeští stavové na program sněmovních jednání začali pravidelně zařazovat otázku financování vlastního stálého vojska, které by bylo k dispozici v případě vojenského ohrožení samotných Čech. Jako životně důležitá se tato otázka ukázala v roce 1611, kdy se císař Rudolf II. (který byl proti své vůli českou stavovskou opozicí donucen vydat v roce 1609 Majestát náboženských svobod) neúspěšně pokusil s malým vojskem svého bratrance Leopolda Habsburského o vojenský převrat v Praze.

Po tomto politickém fiasku už psychicky nemocný Rudolf II. musel abdikovat a na český královský trůn dosedl jeho bratr Matyáš (1611–1619). Do krále Matyáše vkládali převážně protestantští čeští stavové velké naděje. Hodně jim toho nasliboval. I v Čechách uvítali Matyášovu volbu císařem a jeho sňatek s vlastní sestřenicí, neboť obojí skýtalo naději: Naději na uklidnění konfesijně vyostřených zápasů v sousední římsko- -německé říši, kde už proti sobě zbrojily Katolická liga a Protestantská unie. A také naději na překonání nástupnické krize, pokud by stárnoucí císař přece jenom ještě zplodil dědice. První měsíce Matyášovy české a říšské vlády provázela radostná očekávání, že se uklidní situace v celé střední Evropě. Po dvou letech však už i v Čechách docházela stavovské opozici trpělivost a žádala po svém králi, ať splní podmínky, za nichž jej zvolila. To se mělo projednat na zemském sněmu, jehož svolání král Matyáš stále odkládal, a to až do počátku roku 1614.

V Čechách se tehdy peníze počítaly na kopy grošů míšeňských (kopa = 60 grošů, groš = 7 denárů). Česká stříbrná mince s nápisem „MALEJ GROŠ “ (na obrázku exemplář z roku 1612) byla ekvivalentem peněžní početní jednotky „groš míšeňský“. V účetní dokumentaci se používaly i starší peněžní početní jednotky („groše české“ a rakouské „krejcary“). Platil mezi nimi jednoduchý přepočet: 3 groše české = 6 grošů míšeňských = 7 krejcarů. Cena vesnického selského dvora nebo právovárečného domu v krajském městě se pohybovala kolem 300–600 kop grošů míšeňských.Snímek Petr Vorel, předlohy mincí zobrazených v článku jsou z numismatické sbírky Východočeského muzea v Pardubicích

Rozpočet v minusu

Panovník požádal o peníze a zemský sněm mu vyhověl. Královské rodině měly být proplaceny peníze slíbené jako svatební dar, ale také dvě poměrně vysoké dlužné částky, jejichž proplacení na císaři požadovali norimberští kupci a španělský velvyslanec Baltasar de Zúñiga. Stavové dokonce slíbili, že z nově schválené daně přispějí k úhradě úroků za další panovníkovy dluhy, které císař neměl z čeho platit. To byla z české strany velká vstřícnost. Tu však panovník neopětoval a politické požadavky českých stavů odložil na pozdější dobu. Vedle toho také vyšlo najevo, že těch dluhů, které stihl nadělat hned na počátku své vlády (a které „zdědil“ ještě po bratru Rudolfovi II.), je tolik, že by požadavky na „příspěvek“ z českých daní mohl král opakovaně donekonečna vznášet na každém dalším sněmu.

O co vlastně šlo? Panovnický rozpočet byl dlouhodobě v minusu; výdaje byly vyšší než stálé příjmy. Tento schodek nemohl král řešit v rámci monetární politiky. Nemohl jednoduše navýšit objem oběživa snížením obsahu stříbra v běžných mincích, protože taková úprava podléhala souhlasu sněmu. Čeští stavové byli v této otázce velmi konzervativní a podařilo se jim udržet stabilitu české měny i za situace, kdy se v sousední římsko-německé říši (už před třicetiletou válkou) rozbíhala inflační vlna. Král nemohl výpadek v rozpočtu zaplnit ani většími požadavky na výběr daní, neboť ty také podléhaly souhlasu sněmu. Panovník tedy zvolil pro něj nejjednodušší cestu, kterou byly rozsáhlé půjčky jak od domácích českých věřitelů, tak od zahraničních investorů, jejichž úročené pohledávky panovník zaručil svými aktivy v Čechách, včetně očekávaného příjmu z daňového výnosu země. Jenže v letech 1613–1614 už dvorská komora neměla k dispozici peníze ani na splátky úroků. Zahraniční věřitelé se začali domáhat svých pohledávek a očekávali, že budou uhrazeny z českých zdrojů. To byl problém, který se objevil až na zemském sněmu roku 1614. Na něm byl sice schválen výše zmíněný příspěvek na zaplacení těch nejurgentnějších dluhů, ale samotný králův postup, tedy masivní zadlužování země bez vědomí zemského sněmu, stavové odmítli bez ohledu na jejich konfesijní příslušnost.

Boj o daňovou reformu

Během patnácti měsíců, které uběhly mezi zemskými sněmy v letech 1614 a 1615, byl připraven dobře promyšlený plán zásadní daňové reformy, který se navenek tvářil jako velmi vstřícné gesto: Zemský sněm roku 1615 souhlasil, že se z českých daní budou po pět let bez dalšího složitého vyjednávání každoročně platit panovníkovy dluhy v řádu mnoha stovek tisíc tolarů. Císařovi věřitelé jásali, jak snadno se z Království českého stalo „oslíčku otřes se“ a že se z něj budou na jednoduché zavolání sypat zlaté dukáty.

Český stříbrný tolar, ražený v Kutné Hoře roku 1612. Král Matyáš II . je zde zobrazen s českou královskou korunou, na rubové straně je heraldická symbolika česká a uherská. Mince o hmotnosti kolem 29 gramů byla ražena ze stříbra o ryzosti 89,5 %.Snímek Petr Vorel

Když však mělo dojít na placení, ukázalo se, že skutečnost je trochu složitější. Zemský sněm především rozhodl, že z českých daní se mohou platit pouze pohledávky domácích věřitelů. Tedy těch, kteří mají českou zemskou příslušnost. Aktiva zahraničních věřitelů, ať už jejich splatnost z českých zdrojů zaručil panovník jakoukoli formou, zemský sněm odmítl uhradit. Ať si je Matyáš Habsburský zaplatí, z čeho chce. Přednostně se pak měly platit „dluhy zemské“ (tedy finanční závazky, o nichž rozhodl zemský sněm) a až následně panovníkovy dluhy u domácích věřitelů. Rozpočtovému určení těchto daní byla věnována důkladná pozornost a jmenovitě bylo stanoveno, komu se má každý rok kolik splácet do posledního haléře. Lze si snadno představit, jaké klientelistické a korupční tlaky musely provázet činnost verifikační komise. Ta nejen prověřovala samotnou oprávněnost pohledávek, s nimiž se věřitelé obrátili na Českou komoru, ale u těch schválených ještě vytvářela dvě pomyslné hromádky: Ty, co se uhradí splátkami v letech 1616–1620, a ty, které se proplatí později (tedy s minimální nadějí na to, že věřitel peníze ještě někdy uvidí).

Podstatnou část panovníkových domácích věřitelů tvořily známé politické osobnosti ze všech částí tehdejšího politického spektra. V případě peněz však byli schopni ještě v roce 1615 překonat konfesijní a osobní nevraživosti a dohodnout se na tom, co se komu z nich zaplatí. Přesněji řečeno: co dohromady zaplatí ostatní daňoví poplatníci. Navzájem si však už mezi sebou nevěřili, jak se bude s vybranými peněz nakládat. Proto byl zaveden poměrně složitý systém nového centrálního berního úřadu a několika kontrolních komisí, který umožňoval křížovou kontrolu vyúčtování výběru daní, a především všech výdajových položek.

Rozhodující změna však nastala v tom, že správu daňového systému převzaly stavovské instituce, zatímco před rokem 1615 tento systém ovládaly úřady zřízené panovníkem. Po vyhlášení výše popsaného vládního bankrotu tak byl minimalizován příjem z Čech (daně i výnos komorních panství) do centrální dvorské komory ve Vídni. To byla těžká rána panovnickému rozpočtu, v němž do té doby představovaly příjmy z českých zdrojů rozhodující položku. I to byla jedna z forem politického nátlaku stavovské opozice, když už panovník odmítal racionálně jednat o stavovských požadavcích na zemských sněmech.

V letech 1616–1618 se pak v českém prostředí rozpoutal docela urputný zápas o realizaci této daňové reformy, a to na úrovni nově ustavených stavovských berních orgánů, ve správě komorních panství i uvnitř hlavního panovnického finančního úřadu, tedy České komory. Ostatně jejím prezidentem byl od roku 1612 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden z místodržících svržených z okna Pražského hradu při defenestraci v květnu 1618. Zápas o české finanční zdroje se přímo prolínal se zostřením konfesijních rozporů, které opoziční stavové ve svých apologiích z roku 1618 uváděli jako hlavní důvod svržení místodržitelské vlády a ustavení stavovského direktoria. Souběžně probíhající spory o ekonomické zdroje však měly podle mého názoru minimálně stejnou váhu jako sporné záležitosti konfesijní.

Kutnohorský tolar z roku 1614, na kterém už je (po volbě Matyáše II . císařem římským roku 1612) užita titulatura i heraldická symbolika císařská. Pro odlišení od peněžní početní jednotky („tolar“ = 60 grošů míšeňských = 70 krejcarů) se stříbrným tolarovým mincím říkalo „tolar široký“. Jejich oficiální platební síla byla za vlády císaře Matyáše stanovena na 90 krejcarů (= 77 grošů a 1 denár míšeňský), ale u komerčních směnárníků si musel zájemce za stříbrné tolary připlatit, neboť se daly použít jako platidlo kdekoli v křesťanské Evropě i v osmanské říši.Snímek Petr Vorel

Zajistit vojsko

Přístup k dostatečným zdrojům byl totiž základní podmínkou k finančnímu zajištění efektivně použitelného vojska, tvořeného profesionálními žoldnéři. A jedním z hlavních politických požadavků, jejichž splnění čeští stavové od krále požadovali, bylo vytvoření dostatečných rezerv pro operativní najmutí stavovského vojska, pokud by ho bylo pro obranu země zapotřebí. O tom se vedla složitá jednání už několik let. Právě tuto záležitost řešilo usnesení zemského sněmu roku 1615 velmi chytře. Vedle složitých popisů rozpočtového určení daní a detailních rozpisů konkrétních splátek jednotlivým věřitelům stačil jediný paragraf o pěti řádcích: „Pokud to bude zapotřebí k obraně země, mohou stavové použít veškerý daňový výnos na zajištění vojska, a to tak dlouho, jak to bude třeba“. Tento paragraf sněmovního usnesení z roku 1615 použili čeští stavové k obraně země v roce 1618, aniž by museli o financování vojska znovu jednat. Pokračovali ve výběru daní, tak jak byly schváleny v roce 1615. Jen je nepoužili na splácení dluhů, ale na financování stavovského vojska. Stejně tak mohli zahájit konfiskaci majetku svých politických protivníků, a to nikoli z důvodů konfesijních (to Majestát náboženských svobod výslovně zakazoval), ale kvůli neplacení daní: konfiskaci majetku neplatičů daní usnesení sněmu z roku 1615 výslovně nařizovalo.

Problém zadlužení panovnického rozpočtu však česká daňová reforma neřešila. Byla jen dalším krokem k rozkladu integrity habsburského soustátí. I proto česká stavovská opozice v roce 1617 souhlasila (zdánlivě lehkomyslně) s volbou Ferdinanda Štýrského za následníka trůnu ještě za života císaře Matyáše. Čeští stavové si totiž byli jisti právním zakotvením svých „svobod“ a zemských zákonů, které uchazeč o trůn v předvolebním reversu slíbil respektovat. Tedy nejen Majestát náboženských svobod (1609), ale i usnesení zemského sněmu nastavující nový systém daní a nakládání s panovnickým majetkem v Čechách (1615). Tyto sliby však naplňovány nebyly a další scénář už známe.

Král a císař Matyáš Habsburský (českým králem 1611–1619) na dobovém vyobrazení. Cestou za vladařskými tituly dokázal tento muž naslibovat cokoli a půjčoval si peníze, kde se dalo. Své finanční závazky však nebyl schopen plnit. Království české bylo nejbohatší ze zemí, kterým Matyáš vládl, ale česká stavovská obec se v roce 1615 odmítla podílet na úhradě zahraničních dluhů svého krále. Habsburské vládní dluhopisy se staly bezcenným kusem papíru, dokud se Ferdinandu II . nepodařilo Království české po Bílé hoře ovládnout vojensky.

Kdo ovládá zdroje

V době bezprostředně po květnové defenestraci roku 1618 se snažili předáci české stavovské opozice (i s přispěním mezinárodní diplomacie) dosáhnout diplomatického řešení politické krize. O to v zásadě usilovala i skupina „tradičních“ politiků z nejbližšího okolí císaře Matyáše v čele s kancléřem Melchiorem Khleslem. Naopak pro Ferdinanda Štýrského neměla politická dohoda s českými stavy v roce 1618 žádný smysl. I po případném diplomatickém řešení sporných náboženských otázek by česká stavovská opozice dál plně ovládala rozhodující ekonomické zdroje království a do habsburské pokladny by z Čech neplynuly skoro žádné peníze.

Ferdinand Štýrský, který od mocenského převratu ve Vídni v červenci 1618 ovládal habsburskou politiku, se rozhodl pro vojenské řešení, i když v té době byli čeští stavové ve výhodě. Toto počínání má však jistou logiku. Kdyby za stávající situace došlo k politické dohodě a Ferdinand Štýrský by posléze převzal po Matyášovi českou královskou korunu, v zemi by i nadále rozhodovali opoziční stavové. Ti ovládali všechny hlavní zdroje panovnického příjmu: daně, komorní majetek i výrobu peněz. Ferdinand II. by byl jen titulárním králem, který by z Čech dostal jen tolik, kolik by mu stavové laskavě postoupili. Svržením místodržitelské vlády mu však poskytla česká stavovská opozice záminku k tomu, aby se pokusil ovládnout ekonomické zdroje Království českého mocenským zákrokem. Bylo to velké riziko, ale s vědomím španělské politické i hmotné podpory je podstoupil. Prvotním cílem útoku habsburského vojska na Království české roku 1618 bylo ovládnutí ekonomických zdrojů, nikoli rekatolizační záměr. Tomu nasvědčuje i rychlost, s jakou byly po porážce stavů provedeny změny v měnové a majetkové struktuře země, a to přednostně před změnami konfesijními. To se v plném rozsahu ukázalo v podobě zásadní změny majetkové a měnové situace v letech 1621–1623, při níž byla většina starších dluhů panovnické komory anulována, majetek skutečné i domnělé opozice konfiskován a měnový systém znehodnocen uměle vyvolanou vysokou inflací.

Literatura

Pánek J.: Mezi konfederací svéprávných zemí a absolutistickou monarchií – Vývojové alternativy střední Evropy v 17. století. Velmocenské ambice v dějinách, Acta Societatis Scientiarum Bohemicae 1, 59–101, 2015.

Vorel P.: Zahájení „české války“ v kontextu vládního bankrotu roku 1615, Český časopis historický 118, 893–963, 2020/4.

Vorel P.: Die Fiskal- und Währungsstrategie der böhmischen Stände in den Jähren 1609–1618. Religion und Politik im frühneuzeitlichen Böhmen – Der Majestätsbrief Kaiser Rudolfs II. von 1609, Stuttgart 2014, s. 133–140.

Winkelbauer T.: Nervus Belli Bohemici (Die finanziellen Hintergründe des Scheiterns des Ständeaufstands der Jahre 1618 bis 1620), Folia Historica Bohemica 18, 173–223, 1997.

Winkelbauer T.: „Das Geld ist sanguis corporis politici“ – Notizen zu den Finanzen der Habsburger und zur Bedeutung des Geldes im 16. und 17. Jahrhundert, Geld – 800 Jahre Münzstätte Wien, Wien 1994, s. 143–159.

Článe je se svolením převzat z časopisu Vesmír 100, 190, 2021/3

Zažil nadšení z uvolnění v 60. letech, problémy, které přinesla normalizace v letech 70., i následný odchod do tehdy svobodnějšího Polska. Životní a profesní cesty literárního vědce, polonisty a bubeníka Petra Posledního jsou velmi zajímavé.

Láska k literatuře přivedla Petra Posledního nejprve na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval češtinu dějepis. Nadšení z hudby, především swingu, původně klavíristu a posléze bubeníka vedly k založení kapely. Hudba a literatura se tak vlastně prolínají celým jeho životem.

Odchod do Polska

A velmi brzy se pak k tomu připojil zájem o polskou literaturu a obecně kulturu. Ta se prohloubila poté, kdy se už odmítl podřídit podmínkám vyplývajícím z normalizace na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde byl odborným asistentem, a otevřela se mu možnost svobodnějšího vyjádření v Polsku. Tam si našel také životní partnerku a v 80. letech si požádal vystěhovalecký pas.

V Polsku nejprve pracoval Petr Poslední v řadě kulturních institucí, po uvolnění po roce 1989 pak byl vedoucím kulturního oddělení Českého centra ve Varšavě a mohl také znovu přednášet na univerzitě. Nejprve vyučoval slavistiku na univerzitě ve Varšavě, pak se v roce 1996 vrátil už jako docent na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a polonistiku přednášel řadu let i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Nyní působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Petr Poslední má na svém kontě také řadu knih. Jedna z nich, s názvem Knihy bez záruky, je také originálním spojením vlastní biografie a vyznáním lásky ke knihám.

Rozhovor byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

autor: Šárka Rusnáková | foto: Jan Pražák, Univerzita Pardubice

Český rozhlas Pardubice

S ohledem na Usnesení vlády ČR č. 216 ze dne 26. února 2021 a na opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. února 2021 vydává děkan fakulty toto opatření o provozu.

Studenti

• Studenti mají v období od 1. do 21. března vstup na fakultu zakázán a v tom smyslu se upravuje odst. 5 Opatření děkana č. 1/2021.
• V uvedeném období se nesmí konat v kontaktní podobě zkoušky, ani konzultace.

• Výuka bude po celou dobu letního semestru probíhat distančně a on-line (nestanoví-li v budoucnu děkan jinak).
• Výuka v distanční formě je povinná jak pro akademické pracovníky, tak pro studenty, a vztahují se na ni odst. 2–4 Opatření děkana č. 1/2021

Zaměstnanci

• Zaměstnancům se v období od 1. do 21. března 2021 doporučuje maximálně využívat práci z domova, pokud ji mohou vzhledem k charakteru práce a provozním podmínkám vykonávat v místě bydliště.
• Doporučuje se v rámci pracovní činnosti minimalizovat osobní kontakty, včetně pracovních cest.
   
• Technickohospodářští pracovníci také využívají převážně práci z domova, na fakultě budou pracovat jen jeden den v týdnu a na systému služeb se domluví s tajemnicí fakulty.
   
• Zaměstnanci musejí mít při vstupu na fakultu nasazený respirátor schválený Ministerstvem zdravotnictví a při pobytu na pracovišti musejí zůstávat v místnostech sami. Teprve pak si mohou respirátor sejmout. Respirátory pořídí fakulta a bude je hned na počátku března distribuovat na jednotlivá pracoviště.

Pardubice, 2. března 2021
děkan FF UPa

Koncem loňského roku bylo Chorvatsko zasaženo silným zemětřesením. Zahynulo sedm lidí, desítky byly zraněny, stovky přišly o střechu nad hlavou a vznikly značné materiální škody, zejména v oblasti Petrinja, Sisak a Záhřeb.

Bezprostředně po otřesech vyslal Chorvatský Červený kříž do postižených oblastí záchranné a humanitární týmy, které pomáhají při evakuaci, první pomoci a poskytují také psychosociální pomoc. Následuje distribuce potravin a dalších humanitárních potřeb.

Na žádost Chorvatského červeného kříže sbírá Český červený kříž finanční prostředky, které jsou určeny na pomoc poskytovanou obětem zemětřesení.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice má s Chorvatskem mnohé vazby – především naše slavistika. Připojme se tedy k Českému červenému kříži a pomozme finanční sbírkou našim přátelům!

„Chorvatsko je díky univerzitě mou srdeční záležitostí. Není to jen moře, ale za krásnou dovolenou jsme Chorvatům vděčni. Pojďme jim nyní v jejich potížích pomoci. Kdy jindy, když ne teď?”, říká Jindra Lavrenčíková, studentka studijních programů SSEU (Chorvatština + Historie) a Soudobých dějin, která v zemi absolvovala několik studentských pobytů.

Pro Univerzitu Pardubice byly vygenerovány vlastní, unikátní platební údaje. Přispět lze kdykoli těmito cestami:

	sbírkový účet: 333999/2700
	variabilní symbol: 2004
	specifický symbol: 53210

Předpokládaný termín ukončení sbírky je 30. 4. 2021.

Univerzita je živý organismus, nelze vše řídit centrálně. Ale podporovat bychom měli vědní disciplíny, ve kterých vynikáme. Analytická chemie nebo například historické vědy. Nejen v těchto oborech jsme excelentní, říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek, který by si znovu vysokou školu vybíral nejen podle hodnotících žebříčků. „Díval bych se na konkrétní osobnosti, které dělají vědu,“ radí mladým lidem.

Univerzita Pardubice se řadí mezi tisícovku nejlepších vysokých škol světa. Ukázal to jeden z nejprestižnějších žebříčků QS World University Rankings 2021. Co o tom rozhodlo?

Mám upřímnou radost být mezi tisícovkou nejlepších škol světa. Žebříček tvoří celá řada ukazatelů, které porota posuzuje. Kromě objektivních čísel je důležitým vodítkem například i subjektivní hodnocení. Hodnotitelé se ptají významných osobností, kam zařazují na škále Univerzitu Pardubice. I to hraje roli.

Jaký význam pro vysokou školu žebříčky mají?

Jsou například důležité pro národní diskuzi, která v České republice probíhá, hodnotí české vysoké školy. Každá vysoká škola má vlastní přidanou hodnotu. Osobně, pokud bych byl středoškolák a uvažoval o studiu, nevybíral bych si vysokou školu jen podle toho, jak se umísťuje v žebříčcích. Díval bych se na konkrétní osobnosti. Tedy akademiky a vědce, kteří na vysokých školách působí, na to, co dělají a jestli se jejich vědecko-výzkumná práce kryje s mými zájmy a představami, co bych chtěl studovat. Protože bych určitě chtěl studovat vybraný obor u těch nejlepších.

V naší zemi se poprvé hodnotí věda a výzkum mezinárodním evaluačním panelem. Jaký ten má kritéria?

Na můj vkus jsou plochá a nejsou příliš „barevná“. Dívají se totiž hlavně na jeden druh činnosti školy, konkrétně na počty kvalitních prací a publikací, které vědci a vysokoškolští pedagogové zveřejní v impaktovaných časopisech.  A ta „kvalita“ se v podstatě hodnotí podle předpokládaných budoucích citací. Tedy kolik dalších vědců se na výsledek jejich práce odkazuje a pracuje s ním. Kvalita časopisů, ve kterých vědci publikují a podle které je hodnotí panel, tedy vyjadřuje pouze předpokládanou citační odezvu, ne však reálnou. Proto jsme na Univerzitě Pardubice udělali nově přehled, jak si stojí všechny české vysoké školy v reálné citační odezvě v mezinárodním kontextu za posledních 20 let.

Není to příliš dlouhé období?

Může se to zdát dlouhý časový interval, ale řada prací má citační vrchol třeba po 10-12 letech. Dvacet let je tedy dostatečně dlouhý časový rámec. Pečlivě sledujeme obory, ve kterých jsme nad celostátním průměrem. V našem případě je to celkem 10 oborů. Podle našeho přehledu citací jsme v první třetině mezi všemi vysokými školami v České republice.

Nejcitovanější jsou, předpokládám, naši chemici…

To sice ano, ale ne všechny chemické obory. Nejúspěšnějším je z hlediska počtu kvalitních publikací analytická chemie. Zároveň je velmi dobře citovaná. Je to obor, ve kterém vynikáme a jsme v něm dokonce na prvním místě mezi českými vysokými školami.

Která jména analytickou chemii táhnou?

Tento obor u nás nestojí na jednom konkrétním jméně. Na Fakultě chemicko-technologické máme řadu plodných vědců. V analytické chemii navíc publikují další akademici, kteří působí mimo katedru analytické chemie. Nesmíme zapomínat na ty, kteří se tomuto oboru na špičkové vědecké úrovni věnovali řadu let a dodnes chodí na univerzitu. Například pan profesor Pavel Jandera, jeden z nestorů tohoto oboru.  

Tohle není ale jediný přehled, který sleduje práci vědců…

Vypracovali jsme další. Tentokrát analýzu nejcitovanějších prací jednoho procenta nejlepších publikací, a to v celosvětovém měřítku. A rovnou se podívali na české vysoké školy a jejich hodnocení za posledních deset let.

A jak si stojí Univerzita Pardubice?

Z 26 veřejných vysokých škol jsme na 10. místě. Což je velmi dobrý výsledek.

Pro mezinárodní evaluační panel, který už nyní hodnotí naši vysokou školu, jste připravili také přehled našich vědců-lídrů excelentních týmů Univerzity Pardubice. Jak brožura Science and Research at the University of Pardubice vznikla?

Analýza, kterou jsme nechali vypracovat, sleduje konkrétní výstupy vědců. Podívali jsme se, jak kvalitní publikace naši odborníci v posledních 10 letech napsali, v jakých časopisech publikovali a jaké jsou jejich reálné citace. Zajímalo nás také, kolik získali projektů v univerzálních veřejných soutěžích, u Grantové agentury ČR a Technologické agentury ČR, případně prestižních evropských ERC projektů. Výběr ovlivnilo také složení celého vědeckého týmu, nebo kolik doktorandů tyto osobnosti vychovaly. Tímto způsobem se nakonec vybrala množina lidí. Výběr týmů cíleně navazuje na další dokumenty, jako je analýza citací a vědeckých publikací (Citation Analysis of Scientific Publications of Czech Universities 2000-2019) a sebehodnotíci zpráva (Self-Evaluation Report of the University of Pardubice).

Přehled vědců má dvě sekce  -  „Přírodní a technické vědy“ a „Humanitní a společenské vědy“. Proč není rozdělena po fakultách?

Hodnocení se týká celé univerzity, není vhodné strukturovat ji po fakultách. I proto jsme zvolili obecnější a přitom přehledné členění.

Byla kritéria pro obě kategorie stejná?

U přírodních a technických věd jsme se dívali na kvalitní publikace indexované v databázi Web of Science za celou dobu působení vědců na univerzitě. Důležitá byla citační analýza publikovaných prací v národním kontextu a kromě projektů získaných ve veřejných soutěží měly prioritní význam ERC projekty. Důležitým vodítkem pro výběr bylo také vytvoření vědecké školy. Tedy kolik doktorandů tito vědci vychovali, a jaké ti pak našli uplatnění. U humanitních a společenských věd se kvalitní publikace posuzovaly metodou peer-review v celostátním i lokálním měřítku. Takto vznikl žebříček.

Kolik máme špičkových týmů?

Šestnáct. Záměrně jsme chtěli být omezeni počtem, aby kvalita byla nezpochybnitelná.  Jedenáct týmů tvoří chemici. Druhou část skupina akademiků z humanitních a společenských věd. Na Fakultě filozofické jsou čtyři týmy, z nichž jeden vede kolega ze Švédska. Jedna vědecko-výzkumná skupina působí na Fakultě ekonomicko-správní.

Co pro nás označení špičkových týmů bude na mezinárodní úrovni znamenat?

Hodnotitelé si ověří, jestli hrajeme férově a podle mezinárodně akceptovatelných pravidel. My se můžeme tvářit, že těch lidí máme víc, že jsou všichni vynikající, ale není to tak. Přirovnávám to ke sportu. Stejně jako uznáváme, že sportovec skočí výš, byť jen o dva centimetry, víme, že vyhrál. Nebo jako když uznáváme, že někdo umí dokonale cizí jazyk. Umí psát, mluvit a také tlumočit. Je to zkrátka už vyšší úroveň. Musíte simultánně přijímat signál a zároveň ho nezkresleně vysílat. I ve vědě a tvůrčí činnosti tomu tak je. V umění můžeme vést debatu, jestli se někomu líbí umělecký směr impresionismus, kubismus, nebo uznává klasické malíře. Věda je ale měřitelnější, nevstupuje do ní subjektivní pocit.  

Excelentní týmy nevznikly na všech fakultách. Máte díky analýzám přehled o silných a slabých stránkách vědy na naší univerzitě?

Na ostatních fakultách mají vědci a akademici také výsledky, ale ne v kategoriích, které jsme upřednostnili.

Jaká je podpora týmů z vašeho pohledu?

Sám, ani jako rektor, je nemohu přímo podporovat. Ale děkani fakult by měli tuto skutečnost promítnout do vnitřního hodnocení a vytvořit slušné podmínky pro existenci týmů a pro jejich práci. Myslím, že se to docela dobře daří.

Neměli bychom některé obory více podpořit?

V tomto směru nevěřím na centrální řízení. Univerzita je živý organismus. Působí zde lidé, kteří se vypracovali z nuly. Také jsou zde ti, kteří navázali na své předchůdce a dosáhli jisté proslulosti. Někdy je to shoda náhod, a vznikne nápad. Ten se dále rozvíjí. Podporujme ty disciplíny, kde jsme nezpochybnitelně dobří. A zároveň dejme šanci i ostatním. Ale centrálně a cíleně vybírat obory, které by mohly být skvělé, na to já bohužel nevěřím a nikdy bych touto cestou nešel.

Jste místopředsedou České konference rektorů, která už vloni volala po férovějších pravidlech hodnocení vědy a výzkumu. Co se vám za rok podařilo?

Jsme v situaci, kdy se nastavují pravidla, podle kterých jsou hodnoceny vysoké školy a ostatní výzkumné instituce v posledních dvou letech. Ta nemohou být spravedlivá ke všem. Jak jsem už zmínil, čísla se zatím vztahují jen k předpokládaným citacím, ne reálným. Snažím se kolegy upozorňovat na tyto rozdíly a nespravedlnosti. Pro některé obory, zvlášť pro ty, které stojí na rozhraní velkých disciplín, může být takové hodnocení skutečně nevýhodné.

A to?

Například obor ornitologie, stejně tak společenské a humanitní vědy nejsou v hodnotícím systému dostatečně zohledněny. Snažím se proto připravovat podpůrné materiály a přesvědčovat i ty, kteří vytvářejí pravidla, že by tuto skutečnost měli vzít v potaz. Je to spousta vyjednávání a diplomacie. Zároveň stojíme před vytvořením tzv. škály univerzit, ve které se jednotlivým vysokým školám přiřadí písmena. Ta budou vyjadřovat jejich kvalitu a dostanou jednu ‚známku‘ jako celek. Při tomto hodnocení ale hrozí, že v průměru šedi zaniknou jednotlivci. Proto osobně varuji před jedním písmenem. Každá škola je příliš složitý organismus, než aby mohla být hodnocena jedinou známkou. Jak by se vám líbilo, kdyby dítě přineslo ze školy jedinou známku za všechny předměty? V jedné oblasti může potomek vynikat, a v jiné tolik ne. Kde má skvělé výsledky, tam ho podpořím, ale pomohu mu zlepšit výsledek i tam, kde zrovna nevyniká.

Jsme pořád v očích veřejnosti vnímáni jako regionální univerzita?

Nemám rád, když se říká, že jsme regionální. Říkám, že jsme škola v regionu. A to je rozdíl. Pokud se v nějaké zemi výzkumné instituce soustředí jen do hlavního města, není to dobrý obrázek. Znamená to, že neproběhla stratifikace. Metropole vysála jako magnet talenty z ostatních oblastí, a ty ochudila o nadané lidi i ekonomicky. Znakem vyspělé společnosti jsou centra vzdělanosti i jinde než jen v hlavním městě. V České republice jsou univerzity dobře rozprostřeny a jsem rád, že je lze najít i v místech, kde tradičně nebývaly. Je hezké vidět, když někdo vystuduje v určitém městě a nakonec v něm i zůstane. Založí vlastní podnikání, ožení se, vdá, postaví tam dům. To všechno nás posouvá vpřed. Mentálně nezůstat jen v regionu, ale otevřít se do republiky a do dalších zemí. Věda je ze své podstaty mezinárodní. Podle toho poznáte i její kvalitu, s kým vědci spolupracují.

Jak se na nás dívají v zahraničí?

V zahraničí pravidelně navštěvuji významné univerzity a renomované výzkumné instituce, kde působili třeba i nositelé Nobelovy ceny. I tam se nás ptají. Jak některé věci děláme a jaký na ně máme pohled. V některých oborech skutečně držíme krok se světem. Děláme vědu, která je citovaná a zajímá se o ni svět. Nejsme dobří pouze v chemii, vynikají i naši ekonomové či historici.

Teď něco osobnějšího… Ví se o vás, že vaším velkým koníčkem je fotografování. Co vás před objektivem baví nejvíc?

Nejraději fotím krajinu, zátiší, makro… Už před 25 lety jsem vystavoval v Domě u Jonáše na Pernštýnském náměstí v Pardubicích a chystám výstavu další.

Vaše fotografie se váží k cestování. Kam byste se kvůli focení vrátil?

Určitě do Japonska. Mám tu zemi moc rád a také jsem v ní byl nejdéle. Tam fotím ze srdce. Dostala mě ale i oblast Patagonie, Ohňová země. Jižní Amerika je se svojí krásnou panenskou přírodou až neskutečná.

Jaké knihy nejraději čtete?

Přes léto čtu romány a životopisy. Přečetl jsem Einsteina a teď Leonarda da Vinci od Waltera Isaacsona. Snažím se číst v originále, a to anglicky a španělsky. Mám rád také literaturu faktu. Když mě zaujme autor, stále hledám jeho nové knihy. Kromě oblíbených autorů píšících o historii čtu také kolegy z univerzity, Petra Vorla, Pavla Panocha nebo Milenu Lenderovou. Ta má velký talent a cit pro psaní. Magnesii Literu získala právem. Kolegů, kteří na univerzitě umí psát, je celá řada.

O co chcete jako rektor nyní usilovat?

Byl bych rád, aby naše univerzita získala příznivé hodnocení u mezinárodního evaluačního panelu a dosáhla co nejlepšího výsledku v hodnocení vysokých škol i v celostátním měřítku. Připravujeme také strategický záměr, což je klíčový dokument pro naši budoucnost a na další řadu let. Myslím, že musíme umět lépe definovat naše priority, v čem se zlepšíme, kterým směrem se chceme ubírat. Určitě chci pokračovat v zahraniční spolupráci tak, aby Univerzita Pardubice měla mezinárodní rozměr. Na tom mi hodně záleží. Musíme se stále zdokonalovat, nabízet studijní programy v cizích jazycích, rozvíjet vzdělávání. Ostatně – je to naše hlavní poslání.

Dny otevřených dveří na FF UPCE proběhly v lednu...ale my dveře nezavíráme. Naši fakultu máš stále na dosah!

Pojď si s námi popovídat online o všem, co Tě zajímá. Budeme připraveni zodpovědět všechny dotazy týkající se nástupu do 1. ročníku.

Studenti, učitelé a Tvoje dotazy. Najdi svoji identitu.

KDY: 8. –  11. března 2021

KDE: online v MS Teams

Program akce

PONDĚLÍ 8. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Anglický jazyk       
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Německý jazyk pro odbornou praxi​
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

ÚTERÝ 9. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Filosofie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Religionistika
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

STŘEDA 10. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Historie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Historicko-literární studia​
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

ČTVRTEK 11. 3. 2021
16.00 – 17.00       
Humanitní studia
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

17.00 – 18.00       
Sociální a kulturní antropologie
Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.