Doktorka Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

 Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?

Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.

Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?

V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?

Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Celý rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou čtěte v univerzitním e-ZPRAVODAJI. 

Číst a psát jsme se naučili už dávno. Tyhle dovednosti ale můžete bohatě rozvinout a třeba by se mohly stát hlavním pilířem vaší práce. Poslouží k tomu Katedra literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

„Na katedře jsou studenti bakalářského studia, kteří pak můžou pokračovat i v magisterském. Jde o takové kreativní lidi, kteří svůj tvůrčí potenciál vkládají do čtení a psaní,“ říká zástupce vedoucího katedry Marta Pató. Podle ní přímo na katedře vznikají i knihy. „Stojí za nimi současní i bývalí studenti, mí kolegové. Původní knihy představují básnické sbírky, esejistické sbírky, prózy. Nechybí ani odborné knihy, časopisy.“

Kam pak směřují absolventi? „Vycházejí od nás malíři, redaktoři, spisovatelé, básníci. Podporujeme je a snažíme se je nastartovat. Myslíme i na lidi, kteří se pak uplatní v knihovnách. Naši absolventi působí taky v různých médiích anebo se podílejí na výuce. Jedna absolventka vyučuje v Paříži na Sorbonně a pravidelně se hlásí. Podle referencí u nás studenti studují rádi.“

Poznávačka Slovanů

Jako další obor se na katedře dá studovat slavistika. „Třeba při výuce polštiny můžou studenti její část absolvovat přímo v Polsku. Nedávno jsme otevřeli i chorvatský modul. Jde o dobrý začátek, jak proniknout do reálií dané země a začít pracovat třeba v cestovní kanceláři.“

Pro zájemce o studium na 29. ledna chystají den otevřených dveří. Pak ho ještě zopakují v únoru. „Přijímací zkoušky představuje písemný test na základě všeobecných znalostí zaměřených na literární kulturu. Pokud tedy člověk čte nějaké literární časopisy, současnou produkci, nemusí se obávat, že bychom ho nechtěli,“ dodává Marta Pató.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

Foto: Honza Ptáček, Český rozhlas

Egyptské sošky, z nichž některé vznikly už v sedmém století před naším letopočtem, objevil díky diplomové práci student Fakulty filozofické Matouš Krátký. Nemusel přitom vyrazit ani k pyramidám, začal zpracovávat starou archeologickou sbírku v Přelouči. Celkem sedm figurek se ukrývalo v jedné z krabic. Nikdo však nevěděl, jaké je jejich skutečné stáří.

Tušil jsi, že figurky budou tak vzácné?

Vůbec ne. Myslel jsem si, že jsou to kopie a že sošky jsou mnohem mladšího data. U popisu v přírůstkové knize je však zaznamenáno „figurka z Kairy“, což je jiný název pro Káhiru, napadlo mě tedy, že bychom mohli se správcem sbírky Matějem Peštou zjistit jejich skutečný původ. Začali jsme proto komunikovat s egyptologickým ústavem, konkrétně s docentkou Květou Smolarikovou. Ta odhadla stáří sošek na 7. století před naším letopočtem až 4. stol. našeho letopočtu a popsala, o jaké figurky se vlastně jedná.

Co je to za sošky?

Jedná se o dva druhy figurek. Čtyři z nich jsou z východního Středomoří, tři z Egypta. Dostupné byly i nižším vrstvám. Znázorňují například člověka, který chtěl dát nějaký dar do chrámu bohům. V rukou drží předmět, ale v dnešní době je nemožné zjistit, co to vlastně bylo za dar. Další figurky mohl mít majitel doma ve své svatyni a mohl je uctívat. Vešebt byla například drobná figurka určená jako pohřební výbava. Harpokratés byl Bůh plodnosti a hojnosti, poznáte ho podle účesu, který má v jakémsi vrkoči na pravé straně. Je zde také hlavička bohyně Týché, známá spíše jako Fortuna. A je symbolem šťastné náhody.

Správce přeloučské sbírky Matěj Pešta dokonce vytipoval cestovatele, kteří sošky mohli na území Čech přivézt. Zmínil celkem tři jména – Aloise Topiče, Jana Vozába, Karla Františka Ludvíka. Proč to mohli být právě oni?

S určitostí to říct nemůžeme nikdy. Ale víme, že cestovali přes Egypt a pohybovali se v okolí pyramid. Předměty byly vcelku dostupné, získávali je vykradači a na tržišti a prodávali v přepočtu na dnešní peníze asi za tři stovky. Je to tedy nejpravděpodobnější hypotéza. Anebo je přivezl některý z dělníků, který zde pomáhal stavět cukrovary.

V čem tvá práce spočívá?

Ve své diplomové práci se zabývám zpracováním archeologické sbírky muzea města Přelouč. Dosud se sbírce jako celku nikdo nevěnoval, čeká mě tedy nelehký úkol, musím popsat jednotlivé předměty a určit jejich dataci.

Celkem se jedná o více jak 500 kusů jednotlivých předmětů. Informace pro katalogizaci čerpám z publikace Karla Sklenáře Archeologický slovník, kde je popsána metodika. Pro hlubší analýzu budu pracovat s další odbornou literaturou. Zatím se věnuji přílohám a dělám dokumentaci. Velkou část práce mám ještě před sebou.

Můžeš být konkrétní? Co musíš popsat?

Bral jsem jednu bednu po druhé a začal s postupnou dokumentací – musí se vytvořit kresby, předměty se měří, váží, dále doplňuji základní popis, takto jsem se postupně „prokousal“ až k těm figurkám. Původně jsem nevěděl, jestli je mám vůbec do práce zařazovat, jestli to není něco moderního. Některé věci zkrátka do archeologie nepatří. Sbírka obsahuje například zkamenělé části zvěře včetně mamuta, ale pokud nejsou prokazatelně opracované člověkem, věnuje se jim věda zvaná paleozoologie.

Co dalšího jsi objevil?

Například sekerku z období eneolitu, která je z mědi. V minulosti se o ní v jedné své studii zmínil doktor Miroslav Dobeš z Archeologického ústavu Akademie věd ČR. Převážně se však jedná o nálezy z okolí Přelouče – například středověké kachle, kamenné a kovové sekerky atd. Součástí sbírky byl původně i monoxyl (dřevěný člun z jednoho kusu dřeva), který je v současnosti umístěný na zámku v Pardubicích.

Myslíš, že díky nálezu by mohlo dojít k otevření stálé expozice?

Určitě by tyto předměty mohly být velkým lákadlem, proč navštívit právě muzeum v Přelouči. Existuje projekt, který by měl vznik muzea podpořit, uvolnily se i nějaké finance. Doufám, že jednou budou figurky k vidění a s nimi i další archeologické nálezy. 

Chtěl by ses po skončení magisterského studia věnovat dále práci historika?

Ač to bude znít asi překvapivě, ubírat se tímto směrem nechci. Zavřu se do dílny a budu restaurovat starý dřevěný nábytek a vlastně občas i nějaké sošky, které se ke mně dostanou třeba z kostela. Doufám, že jednou živnost po svém otci převezmu, zakázek máme pořád dost a práce se dřevem mě hodně baví.

Matouš Krátký (27)

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. Poté studoval v bakalářském programu obor Historie + Ochrana hmotných památek na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Nyní na naší univerzitě dokončuje magisterské studium obor Kulturní dějiny: Péče o kulturní dědictví. K historii ho bezesporu přivedli rodiče, maminka pracuje v muzeu v Chlumci nad Cidlinou a otec opravuje starý nábytek. Živnost po něm jednou převezme.

Bělehradské dny v Kutné Hoře se stávají na katedře literární kultury a slavistiky fenoménem. Stejně tak jméno profesora Jaromíra Lindy není v jazykovědných kruzích a na Fakultě filozofické naší univerzity neznámé. Český bohemista, který šestnáct let žije v hlavním městě Srbska, je pravidelným hostem kutnohorských setkání. Studenti měli také možnost navštívit seminář pod jeho vedením. A kromě akademických povinností si udělal čas na rozhovor.

Kdy jste se poprvé vydal do země na jihovýchodě Evropy?

Už tady žiji šestnáct let. Předtím jsem v této oblasti nikdy nebyl, nejdále ve Slovinsku na letní škole slovinského jazyka. Chtěl jsem odjet kamkoliv na jihovýchod Evropy, naučit se ještě nějaký jazyk, poznat kulturu této oblasti. K tomu se připojily i mé koníčky – hory a původní lidová hudba. Obojího má Balkán víc než dost. A byla to spíše náhoda, že jako první se uvolnilo místo v Bělehradě.

Dnes žije v Srbsku přibližně tisíc pět set Čechů. Poslední česká škola byla zrušena v roce 1970. Jak je čeština mezi krajany rozšířená?

Bohužel hezkou češtinu už uslyšíte jen mezi nejstarší generací. Jsou to hlavně babičky, za nimiž do Banátu velmi rád jezdím, kvůli výzkumům i si jen tak popovídat. Pro střední a mladší generaci je komunikativním jazykem téměř výhradně srbština – česky rozumí, ale kromě několika frází se v ní nedomluví. V Bělehradě česky mluví pouze lidé ze smíšených manželství. Z potomků českých rodin, které se tam přistěhovaly v 19. století, česky nemluví nikdo. Ostatně situaci v Bělehradě nejlépe vystihuje fakt, že některé kurzy pro krajany tam vedou bělehradští studenti, kteří před čtyřmi lety neuměli jediné slovo česky.

Hlásí se ke studiu češtiny například více studenti z oblastí, kde vznikaly od 30. let 19. století české vesnice?

Téměř vůbec ne. Za celou dobu mého působení v Bělehradě to bylo asi 6 nebo 7 studentů původem z českých rodin v Banátu. Absolutní většinu našich studentů tvoří Srbové, kteří se s češtinou setkali poprvé teprve na fakultě.

Jakým způsobem učíte český jazyk?

Vlastně je už česky neučím, to je úkol našich lektorů a odborných asistentů. Pouze v Kosovské Mitrovici, kde také působím, mám i hodiny konverzace, což je pro mě, přiznám se, příjemný odpočinek, byť v tamních nelehkých podmínkách. Při výuce ale vždy kladu důraz na praktické jazykové znalosti a na porozumění textu i slova, což se dá učit i velmi příjemným způsobem. Letos například po mnoha letech opět začal pracovat divadelní kroužek a na Vánoce chystáme premiéru jedné divadelní hry. Mezi herci budou i pardubičtí studenti, kteří jsou v Bělehradě právě na výměnném pobytu – to je pro mě ten pravý Erasmus, nezatížený newspeakem žádostí a závěrečných zpráv a izolací erasmáckých skupin.    

Kdybyste měl porovnat češtinu se srbštinou – který z jazyků je obtížnější?

Určitě čeština. Srbština má na druhé straně více slovesných časů, byť se některé prakticky nepoužívají. Zcela jiný je například systém přízvuků, v češtině obvykle kladený na první slabiku, v srbštině funguje systém čtyř přízvuků, které se navíc regionálně odlišují. Raději ale mluvím o tom, v čem jsou si oba jazyky podobné. V zásadě se Čech naučí srbsky rychleji než Srb česky.

Jaká gramatická oblast dělá při učení českého jazyka Srbům největší problémy?

Jednoznačně číslovky, které se v srbštině (většinou) neskloňují. Poté alternace dlouhých a krátkých vokálů, případně skloňování jmen cizího původu, z nichž většina má navíc v srbštině jiný rod. A potom vůbec pravopis – pravopis současné srbštiny se opírá o větu „Piš, jak mluvíš, čti, jak je to napsáno“, na rozdíl od našeho pravopisu, kde důležitou úlohu hraje princip morfologický a historický.    

V jednom rozhovoru jste v nadsázce podotkl, že studenti v Bělehradu si češtinu vybírají ne kvůli filologii jako takové, ale kvůli pivu. Jaké skutečné důvody vedou vysokoškoláky ke studiu českého jazyka?

Z nedávného výzkumu mezi studenty vyplynulo, že hlavním důvodem je jejich předchozí návštěva Prahy, líbí se jim také, že jsme relativně malá skupina, i když velmi aktivní. Z finančních důvodů sice už nepořádáme exkurze do České republiky, ale organizujeme řadu dalších akcí, jichž se pravidelně účastní i pardubičtí studenti, kteří jsou u nás na výměnném pobytu. Například procházky českým Bělehradem nebo pasování zobáků, jak je toto společné setkání studentů bohemistiky a jejich vyučujících, ovšemže u českého piva, nazýváno. Na rozdíl od situace před deseti a více lety se bohužel už na češtinu z filologických důvodů studenti nehlásí, převažuje praktická nebo citová motivace.

Je pravdou, že německý básník Goethe se učil také srbsky?

Goethe uměl srbsky pouze pasivně. Sice už v roce 1778 vyšel jeho překlad Hasanaganice, ale domníváme se, že tento překlad vznikl podobně jako jiné jeho překlady ze srbštiny. U nich je na rozdíl od Hasanaganice doloženo, že někdo text přeložil doslova a Goethe jej pak přebásnil. Ostatně to je postup, který je běžný i dnes, zvláště u překladů z exotických jazyků. S Vukem Karadžićem Goethe ovšem mluvil německy, to byla lingua franca vědy té doby.

Na Univerzitě Pardubice jste měl možnost vést seminář předmětu Textologie a literární archivnictví. Studenti porovnávali edice písní východočeské rodiny Volných od literárních historiků Václava Hanky a Čeňka Zíbrta. Třebaže se téma přepisů rukopisů jeví jako náročné, vy jste dokázal studenty „technikou“ výuky zaujmout.  Jsou čeští studenti podobní těm bělehradským?

Nemám moc rád teoretizování. Učitel by měl svým žákům především ukazovat cestu, a tou je v našich oborech zvládnutí „řemesla“, ať už je to analýza textu, nebo řešit konkrétní textové a textologické problémy, které jsme si zkusili na zmíněném semináři.

Studenti jsou tam i tady vlastně stejní. Mají svá trápení, starosti i radosti, jaké přináší mladí a akademický život. U nás i v Bělehradě jsou studenti v dokonalém zajetí (a)sociálních sítí, bohužel. Rozdíl, který vidí ale na první pohled každý, je v materiálních podmínkách, které si asi většina mladých v naší republice neumí představit. A to nemluvím o tom, že i na státních školách většina studentů, respektive jejich rodiče, musí platit školné, které není vzhledem k tamním průměrným platům zrovna malé – jde v přepočtu asi o 30 tisíc korun ročně.

V rámci semináře jsme četli novogotické písmo – frakturu. Zápolí s podobnými texty i vaši studenti v Bělehradu?

Ano, i když si nemyslím, že by s texty nějak zápolili. Je to dané obecně velmi dobrou úrovní jazykově-historických předmětů na bělehradské univerzitě. Ve třetím ročníku v rámci historické gramatiky čteme a analyzujeme texty přímo z rukopisu Bible olomoucké z roku 1417 a z originálního tisku Kralické bible z 2. poloviny 16. století. Tady si uvědomíte tu krásu češtiny, tehdejší, ale i dnešní. A v originální podobě (přesněji řečeno z fotokopií) čteme i texty v rámci předmětu Západoslovanská lexikografie do roku 1800, tam ovšem ke slovanským jazykům přibývá ještě němčina a latina.

V souvislosti se čtením textů od Václava Hanky mě napadl troufalý dotaz – nedělalo vám někdy příjmení Linda v jazykovědných kruzích problémy?

Dotazy by přece měly být troufalé… Je až s podivem, že ani ne, s ohledem na to, že se celý život zabývám rukopisy, těmi s malým „r“. Před lety, když jsem působil na pražské filozofické fakultě, se mě snažili získat do svých řad pánové, kteří bojují za pravost Rukopisu zelenohorského a královédvorského.

Ale je pravda, že když obec Klášter převzala do svého majetku zámek na Zelené Hoře, podařilo se mi díky mému příjmení přesvědčit starostu, aby nám půjčil klíče. Takže jsme s prof. Stichem byli jedni z prvních, kteří se do zámku dostali poté, co ho opustila armáda. Nejenže jsme našli mramorovou desku, oznamující, že právě tady byl nalezen onen Libušin soud, ale podařilo se nám objevit i další dosud neznámý rukopis, v zámecké věži.

A protože se právě chystalo číslo Souvislostí o mystifikaci, domluvil jsem se tehdy s kolegyní ze staročeského slovníku, jejíž křestní jméno bylo Hanka, že napíšeme vědeckou zprávu, kterou jsme nazvali Nález nového rukopisu zelenohorského. Podepsáni Hanka a Linda. Byli jsme ale tehdejší redakcí odmítnuti, že tohle je už moc přes čáru, jak by se dnes řeklo. Proč? Jednalo se totiž o deník oprav hodinářských mistrů ze 70. let minulého století.  

Češi si v posledních letech oblíbili cestovat do rumunského Banátu. Jak si turisticky stojí srbský Banát?

Máte pravdu, že jen málo lidí ví, že existuje i „jiný“ Banát, totiž ten srbský. V minulosti se vyskytly pokusy nabídnout Čechům, kteří jeli do jeho rumunské části, i výlet přes hranici do srbského Banátu, ale zřejmě o to nebyl takový zájem. Takže žádná česká cestovka tam turisty nevozí. Naštěstí. Čímž jsem na sebe prozradil, co si myslím o organizované turistice.

V „české obci“ Češko Selo žije snad už jen něco kolem čtyřiceti obyvatel.

Pokud se nemýlím, v Českém Sele je v současnosti přihlášeno k pobytu 37 lidí. Vlastně 35, dva Češi v létě odešli za prací do Česka. Je to smutné, ale čeština zde, a nejen zde vymírá. Za dvacet let tady nepochybně budou dál různé spolky pobírající dotace z různých fondů na „záchranu českého dědictví“, ale s babičkami si už česky nepopovídáte. Tady bych poprosil o tři tečky, protože bych si opravdu přál, aby to tak nebylo.

Kdo je profesor Jaromír Linda

Pracoval jako horník, zahradník, geodet na dráze, archivář a redaktor v novinách, poté jako učitel na vysokých školách, v současné době působí na katedře slavistiky Filologické fakulty v Bělehradě. Zabývá se českou literaturou a jazykem do roku 1800, českou menšinou v Srbsku a česko-srbskými vztahy v minulosti. Na toto téma vydal asi 10 knih v České republice i v Srbsku.

Pro všechny zájemce, kteří uvažují o studiu na vysoké škole, začínají zítra na Univerzitě Pardubice DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ. Během několika týdnů se budoucím studentům postupně otevřou učebny či laboratoře všech sedmi fakult. Prohlédnout si budou moci také moderní univerzitní kampus, univerzitní knihovnu, vysokoškolské koleje s menzou nebo tělovýchovný areál. Získají také informace o všech oborech a studijních programech, o přijímačkách i budoucím uplatnění.

Univerzita Pardubice nabízí kvalitní vzdělávání, což loni potvrdil Národní akreditační úřad, který jí jako teprve 4. vysoké škole v České republice udělil na 10 let známku nejvyšší kvality. Škola získala institucionální akreditaci pro šest oblastí vzdělávání: dopravu, ekonomické obory, historické vědy, chemii, informatiku a zdravotnické obory.

„Institucionální akreditace je pro další rozvoj naší univerzity velmi významná. Potvrzuje, že naše nabízené studijní programy mají dlouhodobě zaručenou a potvrzenou kvalitu. Dává nám také vysokou míru autonomie a pravomoci připravovat studijní programy a umožňuje nám tak být v nabídce studijních programů našim studentům mnohem aktuálnější. Věřím, že kvalita a aktuálnost jsou silné argumenty, podle kterých se naši budoucí studenti budou rozhodovat,“ říká rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Už zítra se zájemcům o studium otevře Fakulta ekonomicko-správní, která sídlí v moderním areálu univerzitního kampusu v Pardubicích – Polabinách a v pátek Fakulta restaurování se sídlem v Litomyšli. O možnostech studia v akademickém roce 2019/2020 budou během ledna a února postupně informovat všechny fakulty – viz tabulka.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat i na veletrhu Gaudeamus v Praze ve dnech 22. až 24. ledna na výstavišti v Letňanech. Stánek Univerzity Pardubice bude mít číslo 77.

Některé fakulty pořádají už v těchto měsících přípravné kurzy, které zájemcům o studium pomohou s přípravou na přijímací zkoušky. Fakulta ekonomicko-správní nabízí kurz matematiky, Fakulta filozofická kurz anglického jazyka a humanitních studií a Fakulta zdravotnických studií kurz biologie zaměřené na člověka. Další kurzy poskytnou fakulty Univerzity Pardubice už pro nově přijaté posluchače před zahájením akademického roku, aby jim pomohly lépe zvládnout některé předměty. Dopravní fakulta Jana Pernera nabídne kurz matematiky a fyziky, Fakulta restaurování úvodní plenérový kurz, Fakulta chemicko-technologická úvodní kurz chemie či matematiky a Fakulta elektrotechniky a informatiky úvodní kurz matematiky.

Uchazeči o studium na Univerzitě Pardubice mohou získat informace i na speciálním webu www.evolupce.cz. Tam lze projít virtuálně i univerzitní kampus a hlavní budovy fakult – https://www.upce.cz/panorama.html nebo se zaregistrovat k odběru elektronického INFOSERVISU, který je bude informovat o důležitých termínech přijímacího řízení, o zkouškách i začátku studia. Informace lze najít také na facebookové stránce evolUPCE a na stránkách e-ZPRAVODAJE a na univerzitních sociálních sítích - Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram, YouTube kanál.

Bližší informace:
studijní oddělení jednotlivých fakult – přes telefonní ústřednu 466 036 111
 

Chcete letos zažít originální Vánoce? Zkuste je vykouzlit některým z dárků z našeho Uni zboží. 

Oblíbený Upáček, elegantní motýlek, nezbytné blikačky, praktický termohrnek, trendy batůžek, stylové náušnice, funkční sportovní šátek. To je jen začátek seznamu předmětů, které nabízí náš
e-shop

Máme pro vás i návod na univerzitní stromeček
Použili jsme Upáčky, motýlka, blikačky v barvě bílá a červená a šňůrky na krk. Dolaďte dle vkusu běžnými vánočními ozdobami.

Krásný čas předvánoční přejeme!

Historička Šárka Caitlín Rábová z Fakulty filozofické získala ocenění za výzkum dějinného vlivu tuberkulózy na společnost. Cenu Zdeňka Horského za rok 2017, udělenou za nejlepší magisterské, rigorózní i dizertační práce s tematikou dějin věd, techniky a vzdělanosti z let 2016-2017, si tento týden převzala v Praze.

V České republice dosud nikdo odborně a komplexně nezmapoval téma, kterému se nynější doktorandka Univerzity Pardubice věnuje. Se svou diplomovou prací „Kulturní reflexe tuberkulózy v českých zemích 1800–1945“ už loni studentka vyhrála soutěž Nakladatelství Academia. Letos v dubnu vyšla knižně jako její první vědecká monografie.

„Snažila jsem se poskytnout plastický pohled na tuberkulózu. Naprostý základ pro mě představovala dobová lékařská literatura, se kterou pro mě jako pro historika nebylo úplně jednoduché pracovat. Dále jsem používala prameny pocházející z fondu Masarykovy ligy proti tuberkulóze, Hamzovy dětské léčebny a studovala jsem dobovou krásnou literaturu a ego-dokumenty, především korespondenci Jiřího Wolkera,“ uvedla Mgr. Šárka Caitlín Rábová.

„Šárka během dvou let magisterského studia vytvořila ucelenou výpověď o dějinách vlivu jedné nemoci na společnost. Její práce přináší i vhled do toho, jak tuberkulózu prožívali reální lidé, kteří jí trpěli, jak byla vnímána veřejností. A také, co nakonec vedlo k omezování šíření nemocí, což byly kromě úprav podmínek na pracovištích, omezení prašnosti ve stolárnách i divadelní hry pro děti, v nichž účinkovaly zrádné bakterie,“ říká vedoucí diplomové práce oceněné studentky Mgr. Vladan Hanulík, Ph.D., z Ústavu historických věd Fakulty filozofické naší univerzity.

Tuberkulóza byla mezi lety 1850-1950 velkým strašákem v českých zemích. Nemoci, která byla důsledkem rychlé modernizace společnosti, se nebylo možné bránit prevencí, jako například u viru HIV. Tuberkulózu, nemoc stísněných prostor, nedostatku a sociální i ekonomické nerovnosti společnosti eliminoval až vznik tzv. welfare state, sociálního státu sdíleného blahobytu, který stojí na solidárním přerozdělování.

Poslechněte si rozhovor s historičkou

Vážení a milí studenti, kolegové a příznivci Univerzity Pardubice,

chtěl bych Vám v čase adventním popřát klid a do nastávajících svátečních dní pak tu pravou vánoční atmosféru s Vašimi nejbližšími. 

Neměli bychom zapomínat na ty, kteří mohou potřebovat naši pomoc, laskavost a sounáležitost.

Do nadcházejícího roku 2019 nám všem přeji pevné zdraví a vyrovnanost mysli.
Přál bych si, abychom společně uměli vytvářet příjemné pracovní prostředí a pečovat o slušnost, férovost a kolegialitu. 

Váš rektor
prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Rádi bychom vás pozvali na 5. vzájemné utkání Univerzity Pardubice a Univerzity Hradec Králové v hokeji.

Derby při stavu 1:3 letos hostí Pardubice. Úvodní vhazování provedou zástupci obou univerzit. „Univerzitní sport je důležitou součástí akademického života. Derby naše vztahy se sousední univerzitou nerozděluje, ale naopak spojuje,“ říká rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

KDE: ČSOB Pojišťovna ARENA Pardubice

KDY:

• 17.00 hodin: otevření ČSOB Pojišťovna ARENY
• 18.00 hodin: začátek utkání Univerzita Pardubice – Univerzita Hradec Králové
• 21.00 hodin: začátek afterpárty v Hobé Music Hall
• po skončení afterpárty budou připraveny svozy do Hradce Králové

Součástí akce bude také Afterparty – od 21.00 hodin v Hobé Music Hall (po skončení svozy do Hradce Králové).

Ceny vstupenek:

Utkání: 100 korun / 80 korun pro studenty,
Afterparty: 100 korun / 100 korun pro studenty,
Balíček (utkání a afterparty): 170 korun / 150 korun pro studenty

Bližší informace o vzájemném derby:

• https://derbyuniverzit.cz/
• https://www.upce.cz/hokejove-derby-upa-uhk-2018
• facebooková událost

V úterý 4. prosince se na Katedře anglistiky a amerikanistiky uskutečnilo již 9. setkání Didaktického klubu. Toto neformální setkání současných studentů (zejména oborů Anglický jazyk - Specializace v pedagogice a Učitelství anglického jazyka), našich absolventů i učitelů z praxe a případných dalších zájemců z řad široké veřejnosti pořádáme již od roku 2014, a to vždy dvakrát za rok. V minulých letech jsme se zabývali například tématy: Výslovnost – Popelka ve výuce angličtiny, Jak pracovat se žáky se specifickými poruchami učení ve výuce anglického jazyka, Česká škola a žáci očima učitelů–rodilých mluvčích a studentů ze zahraničí či Domácí úkoly. V rámci jednoho setkání jsme se vzájemně inspirovali výměnou oblíbených a dobře fungujících aktivit pro výuku angličtiny a v dalším ze setkání jsme si vyslechli zážitky našeho absolventa, který působil jako učitel v Indonésii na ostrově Lombok.

Tentokrát jsme vybrali téma „Na emoce ve škole není čas!?“ s podtitulem … „Vliv klimatu třídy, emocí a sociálních vztahů na kvalitu učení“.  Setkání vedla prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc., kandidátka na Cenu Milady Paulové pro rok 2018 za celoživotní přínos oblasti věd o vzdělávání a výchově. Na podnětné diskusi se ve 13. patře budovy EA opět podílela rozmanitá paleta účastníků. Prezentované názory se týkaly zejména vlivu sociálního klimatu školy a třídy na výsledky žáků, bezpečného a otevřeného prostředí pro učení, bio-psycho-sociálních potřeb žáků i učitelů, vlivu dlouhodobého stresu na prožívání a zdraví člověka, a prostor byl věnován i sdílení vlastních zkušeností a zážitků.  Z reakcí zúčastněných bylo zřejmé, že setkání bylo v mnohém inspirující jak pro budoucí učitele angličtiny, tak ale také již pro zkušené učitele z různých typů a stupňů škol.

Již nyní se těšíme na jubilejní 10. setkání Didaktického klubu na jaře 2019, jehož tématem bude motivace v povolání učitele, kde a jak ji získávat a neztrácet.