Málokdy se stane, aby bakalářská práce byla natolik úspěšná, že ji autor může vydat knižně. Když se to povede? Je z toho třeba knížka o jednom z cimrmanologů, herci a prozaikovi Miloni Čepelkovi. Autorka, absolventka Fakulty filozofické Martina Hlaváčková, je z Opočna, on vlastně také, i když se narodil v Pohoří a do šesti týdnů zde žil. Protože to má takhle napůl, vznikla kniha Opočeňák z Pohoří.

Miloň Čepelka a Divadlo Járy Cimrmana – to je vlastně fenomén. Společně se Zděňkem Svěrákem patří k posledním žijícím členům (tedy těm původním). Bylo jeho vyprávění úsměvné?

Určitě ano. O vtipné momenty nebyla nouze. Nevím, jestli to tak vnímám jen já, ale humor pana Čepelky je jaksi mile ironický, poněkud břitký.

Půlstoletí hereckého přátelství. Napadlo vás, že byste oslovila Zdeňka Svěráka, jak toho Opočeňáka vlastně vidí on sám?

Napadlo mne to před lety v souvislosti s takzvanou metodou sněhové koule v orální historii. Bylo tam více osob, které bych teoreticky mohla oslovit za účelem získání dalších interview k bakalářské práci. Ale asi mi bylo příjemnější vsadit vše na jednu kartu. Ačkoliv si pana Svěráka velmi vážím a je mi sympatický.

Kolega Svěrák řekl, že Miloň je spolehlivý jako hodinky Prim. Víte, jak to myslel?

To se musím smát, pokud to tedy Zdeněk Svěrák myslel tak, jak vnímám spolehlivost Primek já. Klasické Primky jsou kouzelné, ale nenosím je, jsem líná natahovat a všude bych byla pozdě.

A taky řekl, že je nejlepší v rolích vzdálených jeho charakteru. Často hrál ženy.

Pan Čepelka k těm ženským rolím vždy hlásal: „…učitelem nebo chlapem, to já jsem, nebo jsem byl, tam není co hrát. Ale do tý ženský se musí člověk vmyslet…“ 

Byla jste se na něj podívat v divadle?

Podařilo se mi před lety vymámit i volňásky, takže jsem vyvedla do společnosti pražské kamarády. Pan Čepelka je milý, vlídný pán, klidný ale i živelný, působí na mne vlastně dost podobně v osobním kontaktu, stejně jako v televizi, rádiu, divadle… On má tedy minimálně dvě tváře, které znám, a těmi jsou „dvorní šašek a komik“ a potom ten melancholický hloubavý typ. Je to u něj proměnlivé a také záleží, kde a jak vystupuje.

Mezi Miloněm Čepelkou a vaší babičkou byla platonická láska. Ovlivnilo její vyprávění o něm některé pasáže v knize?

Otázka je, jestli o té platonické lásce vůbec věděli oba (smích). Ale pokud jde o jejich přátelství, nemyslím si, že bych touto situací byla nějak ovlivněna. Jedině snad v tom smyslu, že jsem trochu cítila „komfortní zónu“ i přes silnou míru respektu. Například mi nedělalo takový problém pana Čepelku oslovit a později s ním komunikovat.

Měla být bakalářka „předskokanem“ knihy?

V období tvorby původního textu práce jsem měla myšlenky úplně jinde, takže vydání jakékoliv knihy tehdy spadalo do kategorie sci-fi a nejdivočejších snů. „Nakopnutí“ přišlo později a zvenčí.

Jak vás napadlo psát právě o panu Čepelkovi?

Je rodák ze stejného kraje jako já. Zajímala jsem se o orální historii a pan Čepelka byl jasnou volbou k oslovení. S myšlenkou publikovat text knižně přišel Ivo Říha z katedry literární kultury a slavistiky (dnes proděkan Fakulty filozofické). Ten byl zároveň oponentem bakalářské práce, takže měl text více v oku a viděl ho objektivněji.

Opočeňák z Pohoří. Není to schizofrenní název?

Pan Čepelka se narodil v Pohoří, ale od 6 týdnů věku žil v Opočně. To vnímá trochu silněji jako svůj domov, protože tam prožil celé dětství a mládí. Ale jelikož je to půl napůl a fakticky je z Pohoří, název jsme dali Opočeňák z Pohoří.

Psala jste práci o někom, kdo sám píše texty. Měla jste velký respekt?

Ano. Respekt jsem měla k panu Čepelkovi už předtím, než jsem ho oslovila. Při psaní práce se pak zájem soustředil trochu jiným směrem, hlavně to dopsat, což asi znají všichni studenti… (smích). Ale od chvíle, kdy jsme začali podnikat kroky k vydání knihy, respekt opět sílil. Tam už šlo o pocit větší zodpovědnosti. Člověk nechce zklamat.

Jak to celé začalo?

Poprvé jsme se sešli zhruba půl roku před samotným nahráváním. To bylo v restauraci u vína, a tam jsme si začali vyprávět. Nastínila jsem panu Čepelkovi svůj záměr, a on byl velmi sdílný, ale i zvídavý. Ptal se mne též na různé věci ohledně studia. Tušila jsem tedy, na co se připravit. Nahrávání pak bylo zcela spontánní. Prostě jsme si začali povídat a pan Čepelka mi odvyprávěl svůj životní příběh „v kostce“. Tam bylo zajímavé sledovat jeho asociace, jakým způsobem se jeho povídání větvilo. Na dalších setkáních jsme mluvili o konkrétních tématech, která mě zaujala a která mě zajímala vzhledem k tématu práce.

Kolikrát jste se sešli?

Čistě nahrávací dny byly čtyři. Uskutečnily se v průběhu jednoho týdne. To ale neznamená, že jsme nahrávali 24 hodin 7 dní v týdnu.  Mimo tyto dny byla další setkání.

Vést rozhovor, umět naslouchat, dát prostor, neztratit se v myšlenkách, znovu se napojit, nepoučovat a nehodnotit. V čem je metoda orální historie a zpověď pamětníka náročná?

Přesně v tom, co jste jmenovala. Jsou tam ještě různé další aspekty, některé mě minuly, jiné nikoliv. Jsem ráda, že nebylo nutné řešit silně traumatická či jinak citlivá témata, což není v orální historii nic výjimečného. Naopak jsem osobně vnímala genderové aspekty a věkový rozdíl, který mezi mnou a panem Čepelkou byl.

Bylo těžké se naladit na stejnou vlnu?

Zcela určitě, zvlášť když jsou na pořadu dne různé propastné rozdíly. Myslím, že řadu potíží, které souvisí s orální historií, lze překonat díky určité míře cítění, empatie... Pro mě bylo ještě náročnější, že se jednalo o první velký rozhovor, který jsem vedla. A rovnou s „velkou rybou“. Naštěstí pan Čepelka byl a stále je skvělý vypravěč, vlastně jsem mnohdy měla problém do rozhovoru vstoupit, ale vůbec mi to nevadilo. Lepšího vypravěče bych si nemohla přát. Když není člověk úplný dřevo, dotkne se ho ta rozmluva na duši.

Co jste musela vyškrtat, aby vznikla čtivá kniha?

Zejména odbornou „omáčku“ a věci podoby kvalifikační práce. Bylo nutné některé věci rozšířit či doplnit a aktualizovat. Úpravy a dílčí práce jednotlivých osob se překrývaly, jindy naopak časově těžce navazovaly, protože jsme byli všichni lapeni v pastích vlastních zaměstnání a projektů. Já už potom jen litovala grafiky a jazykového redaktora (smích).

Kdo si s chutí knížku přečte?

Ono je to téma velmi úzce zaměřené a zároveň má velký rozptyl. Jinými slovy, kniha nejvíce zaujme následující typ čtenáře: Historik-laik původem z Rychnovska se zájmem o literaturu, s chutí dozvědět se více o orální historii a v neposlední řadě s obří láskou k panu Čepelkovi či Divadlu Járy Cimrmana. Ale čtenář asi nemusí nutně splňovat všechna daná kritéria (smích).

Jakou knížku si ráda přečtete vy?

To je typ srdcervoucí otázky (smích). Je toho moc. Záleží na náladě a konkrétním rozpoložení. V poslední době jsem si znovu oblíbila poezii, pozoruhodné je japonské haiku. A pak už od střední školy tíhnu k autorům jako Gellner, Hrabě, Krchovský, Ginsberg, Kerouac, Bukowski. Myslela jsem, že mě to věkem opustí, ale zatím se nestalo. Pokud chcete jediný tip na knihu, doporučuji provokativní komiks Ovoce poznání, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Paseka. Určitě musím zmínit taky svou posedlost poezií v hudebních textech. Jelikož u hudby je pro mne dost podstatná kvalita textů. A hudba mě provází, i když není čas či možnost číst. Jinak mám oblíbené autory jak mezi klasiky, stejně tak v současné literatuře. Myslím, že právě ta nevyhraněnost je pro mě v posledních letech typická. To mi možná dalo to vysokoškolské studium. Člověk je více přístupný i jiným věcem, není tak uzavřený ve své bublině.

Která z knih Miloně Čepelky vás zaujala?

Deník haiku, z poezie. A pak Monology k živým i mrtvým. A proč? Asi na mne působí tyhle dvě knížky nejvíc experimentálně. A místy mne zaujaly určité hlubší myšlenky. V monolozích je pak často znát ten břitký a jízlivý humor, jak už jsem zmiňovala dříve.

Martina Hlaváčková (*1990)

Pochází z Opočna pod Orlickými horami. Vystudovala obor Kulturní dějiny se zaměřením na Historicko-literární studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Kniha Opočeňák z Pohoří  je založena na textu její původní kvalifikační práce, jejíž obhajobou úspěšně završila svá studia. V současné době pracuje v Hradci Králové a žije v Opočně. Jejími zájmy jsou především literatura, umění, hudba, divadlo, fotografie. Ve volném čase ráda objevuje nová místa a vydává se do přírody. 

Orální historie
Obraz lidské minulosti popsaný vlastními slovy. Jinak také práce s pamětníky. Ti vyprávějí životní příběhy a vzpomínají, hovoří o událostech, kterými byli svědky, a vrací se zpět do minulosti. Jedná se o výzkumnou metodu používanou ve společenských vědách. Zejména historii, sociologii, antropologii, politologii, gender studies. Metoda orální historie vznikla v USA kolem roku 1948 a její boom nastal v 60. letech. U nás se začíná rozvíjet až po roce 1989. V roce 2000 vzniklo Centrum orální historie jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v roce 2007 vznikla Česká asociace orální historie.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se mimo jiné na každodennost a historii genderu v 19. století. Když jsem se chtěla dozvědět víc o počátcích ženské emancipace, bylo jasné, že zamířím za ní.

Dlouhá staletí žily ženy v podřízené roli vůči mužům. Od té doby sice urazily velký kus cesty za emancipací, ale pod povrchem veřejných diskuzí o rovnosti pohlaví v české společnosti občas vnímám stopy této podřízenosti.

Souhlasím, ale často si myslím, že si za to ženy můžou do určité míry samy. Nic jim nebrání v tom, aby se jakýmkoliv snahám jednat s nimi jako s tvory méněcennými vzepřely. Jsou vzdělané, stále vzdělanější než muži. Mezi mladými ženami je 40 % vysokoškolaček, což je o 13% víc než mezi mladými muži; více mužů-vysokoškoláků je pouze mezi seniory. Je třeba se ozvat. A nemilosrdně. Vnímám také, že v českém prostředí občas mívá navrch takové to „upocené chlapáctví“, žonglující sprostými výrazy a tupými vtipy o feministkách. Ale v inteligentní debatě takoví pánové zpravidla neobstojí.

V našem vnímání je pořád patrný pohled na historii jako na dějiny mužů. Máte dojem, že se toto pojetí dějin v posledních letech přeci jen začíná měnit?

Asi bych tu byla opatrnější. Ženy skutečně stály dlouho mimo, a nejen mezi vládkyněmi, ale i mezi umělkyněmi jich bylo podstatně méně než mužů. Nemyslím si, že to bylo jen proto, že je muži do určitých sfér prostě nepustili. Úporné snahy hledat v dějinách písemnictví či umění vůbec ženy rovné Shakespearovi či da Vincimu jsou odsouzeny k nezdaru. Dokud ženy nedosáhly na vzdělání, základní, vyšší, umělecké – jakékoli –, nemohly se skutečně s muži poměřovat. A uvědomte si ta staletí zpoždění…

Zatímco ve Francii se kořeny skutečné emancipace hledají v 17. století, u nás tato vlna přichází až ve století následujícím. Jak obtížné bylo prosazovat emancipační kroky v tehdejší společnosti?

Samozřejmě obtížné, jako je obtížné prosazování lidských práv vůbec. Aby měla ženská emancipace nějaký význam, nemůže se týkat jen ženy jedné či několika málo žen. Jakékoli emancipační hnutí je až jedním z výsledků přesvědčení, že lidé jsou si rovni a mělo by se s nimi tak jednat. Ale v Čechách máme jeden zajímavý paradox: ve vlasteneckém prostředí doby předbřeznové (pozn. autorky: před revolucí 1848) byly Češky povzbuzovány, aby se vzdělávaly, ba dokonce aby se věnovaly literární tvorbě. Národně emancipující se česká společnost měla vzdělanou a veršující ženu ve svém programu. Až když se ženy – už potřebně vzdělané – začaly hlásit o kvalifikovanou práci, nastaly potíže.

Ve výuce dějin jsou ženy líčeny jako manželky či matky významných mužů, kterým většinou není věnována hlubší pozornost. O často nevybíravém chování těchto mužů vůči ženám pak zpravidla nepadne ani slovo. Myslíte, že i takové příběhy by se měly stát součástí hodin dějepisu?

Osobně jsem pro to, aby se významné a kladně přijímané postavy minulosti ve školní výuce dějepisu představovaly i s chybami. Děti to určitě zaujme.

Dnes matky cítí velkou zodpovědnost (a někdy i tlak) na poli výchovy. Kdy ženy začaly samostatně řešit, jak budou vychovávat své děti?

Opět to souviselo s jejich vzděláním. Model matky, která se osobně stará o své děti a moudře, ve shodě s přírodou, je vychovává, vytvořil po polovině 18. století J. J. Rousseau ve svém Emilovi (Emil aneb o výchově – pozn. autorky). Knížka nejdřív oslovila mladé aristokratky, a to i ve středoevropském prostředí. V jazykově českém se dlouho nechytla, ale i zde se snažila vzdělaná matka skloubit ve výchově rozum a cit. Příkladem může být nejen Božena Němcová, ale i třeba Sofie Podlipská, které se problémům výchovy i teoreticky věnovala a Rousseauova Emila znala.

Velkým tématem současnosti je neplodnost. Setkáváme se s ní ale také poměrně často v historických pramenech, obzvláště se řešila u šlechtických párů kvůli zajištění rodu. Jak se měnil pohled na ženy, které se s tímto problémem potýkaly?

Neschopnost počít potomka bývala přisuzována takřka výhradně ženám. Ty z materiálně zajištěného prostředí se snažily léčit, někdy dokonce úspěšně (základním předpokladem bylo, že je problém skutečně na jejich straně). Ale touha zajistit rod nešla většinou tak daleko, aby se nějaké cizí dítě adoptovalo. Maximálně ze spřízněné rodiny. Případně byl adoptován nějaký „poklesek“ hlavy rodiny.

Poslední etapa života, kterou mnoho žen prožívalo jako vdovy, jim paradoxně poskytovala nejvíce svobody. Tedy v případě, že manžel před svou smrtí ošetřil právně svůj majetek ve prospěch své ženy, která jinak měla nárok pouze na své věno. Stávalo se ale i to, že předčasně zemřelí muži zanechali své ženy v zoufalé finanční situaci?

To nejde nijak kvantifikovat, ale stávalo se tak hlavně v době válek. Krutým zásahem byla např. prusko-rakouské válka, po níž zůstala masa vdov, které musely řešit existenci své rodiny. A také dívek, u nichž bylo zjevné, že nenajdou věkově vhodného partnera. Přitom se ukázalo, že vlastně nic neumějí, nemají žádnou kvalifikaci. Do značné míry to ovlivnilo úvahy o tom, že i ženy by měly nějakou kvalifikaci mít. 

Historické prameny ukazují hlavně život šlechtičen, o něco méně měšťanek. Co taková běžná venkovská žena? Kolik toho víme o jejich životě?

Je pravda, že lépe se zkoumají osudy šlechtičen a žen z měšťanského prostředí. Bývaly gramotné, některé i psavé, vedle deníků se zachovaly i soubory korespondence. Z privilegovaného a pak městského prostředí máme k dispozici i obrazové prameny – portréty, vyobrazení interiérů, skicáře s kresbami amatérských malířek. Ale v poslední době se výzkum venkovského obyvatelstva zaměřený na jejich každodenní život, včetně života žen či dětí, utěšeně rozvíjí. Zásluhu na tom mají hlavně historičtí demografové a antropologové.

Zabývala jste se podrobně deníky žen a dívek 19. století, což je poměrně intimní vhled do lidské osobnosti. Které z těchto žen vás oslovily nejvíce? Nechala jste se jejich myšlenkami někdy inspirovat i ve svém životě?

Deníky jsou jistě fascinujícím pramenem, ale nemyslím, že by mě některá z pisatelek mohla čímkoli inspirovat. Některé mi byly bližší, jiné – hlavně rebelky – vysloveně sympatické. Z nich nejvíc blízká je mi Božena Němcová a malířka Zdenka Braunerová. Obě odmítly respektovat mantinely genderového konstruktu a ani jedné z nich to nepřineslo moc dobrého. Božena Němcová ovšem dopadla o poznání hůř. Možná proto, že část požadavků, které tehdejší společnost kladla na ženu, splnila. Byla manželka a matka.

A reflektovaly některé z těchto deníkových hrdinek ve svých zápiscích i mateřskou lásku? Úzkosti a obavy o budoucnost svých dětí?

Co se týče mateřské lásky, nevzpomínám si, že by byla v denících nějak explicitně vyjádřena - v denících ženy spíš od reality utíkaly.

A jak vnímaly svůj život? Cyklicky, nebo spíše lineárně, jako my?

Vzhledem k tomu, že jsem se zabývala deníky žen dlouhého 19. a z části 20. století, šlo už zjevně o lineární vnímání času. Ale na druhou stranu to v denících moc neřešily. Moc neplánovaly.

Uvádíte, že většina žen a dívek, píšících deník, počítala s tím, že by jejich zápisky mohl číst někdo z rodičů, vychovatelů či případně pozdějších čtenářů. Proto se snažily ukazovat v lepším světle. V denících tak projektují spíše osobnost, kterou by chtěly, či měly být. Není to v podstatě ten samý jev, který spatřujeme v posledních letech na sociálních sítích? Nepodléhaly ženy silné touze zalíbit se svému okolí již v minulých staletích?

Ano, dalo by se to tak říct. S tím, že nešlo o „veřejné“ zalíbení, ale spíš o snahu dopadnout dobře v očích bližních, pokud by na deník náhodou narazili. V osobních denících je velmi často (ne vždycky) zřetelná autostylizace, někdy i autocenzura. Ale platí to pro deníky žen či dívek stejně jako pro deníky mužů.

V době světové pandemie nemůžeme opomenout fakt, že takové situace byly pro ženu minulosti běžné. Války, epidemie, četná úmrtí potomků i nejbližších. Jak, alespoň v zrcadle historických pramenů, přijímaly takové osudy?

Lidstvo kosil mor a černé neštovice. Morové pandemie skončily v prvních desetiletích 18. století. Neštovice pokračovaly, přidala se cholera a další epidemické katastrofy. Lidé je dlouho vnímali jako trest Boží a byli proti nim prakticky bezmocní a samozřejmě zoufalí, báli se a často se dopouštěli agrese vůči postiženým. Zjevně to platilo jak pro muže, tak pro ženy. Později se objevily strategie, které chránily – ať to byla zvýšená hygiena nebo očkování. A především rozhodný postoj veřejné moci, vycházející z moderního zdravotního zákonodárství.

Milena Lenderová

Profesorka Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se na dějiny česko-francouzských kulturních vztahů a každodennost a genderové historie 19. století, pro jejichž studium využívá též pramenů osobní povahy, jako jsou např. deníky. Je členkou vědeckých a uměleckých rad na několika českých univerzitách a interní vyučující na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Je autorkou či spoluautorkou čtivých děl, zkoumajících běžný život v minulých staletích. Genderovým tématům se věnovala například v publikacích Vše pro dítě! (2015), Dějiny těla (2013), Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (2013) či K hříchu i modlitbě (1999). Je nositelkou významných ocenění za vědu a výzkum, mimo jiné obdržela v roce 2015 Stříbrnou pamětní medaili Senátu za vynikající vědeckou práci.

Rozhovor je převzatý z  Heroine.cz

Facebook nestačí. Komunikační novinka umožní udržet spojení mezi bývalými vysokoškoláky a samotnou univerzitou. Začal fungovat taky absolventský web.

Bývalí studenti se už můžou zaregistrovat a začít využívat první univerzitní sociální síť tohoto typu v Česku. Univerzita zároveň nabízí možnost čerpat slevy a výhody díky absolventským kartám.

Oslavy až na podzim

Aktuální kulatiny škola řádně oslaví s příchodem nového akademického roku. „Vizuální show nabídne 5. října netradiční pohled na moderní budovu Fakulty chemicko-technologické. Videomapping připomene historii i současnost školy,“ říká rektor Jiří Málek.

V září se nově u nejstarší fakulty objeví kovová plastika chemika z ateliéru akademického sochaře Luboše Moravce. Symbolicky se tak po desítkách let přesune z centra Pardubic.

Součástí oslav budou taky dvě výstavy, a to výtvarná a fotografická. Speciální by mělo být i podzimní číslo Zpravodaje Univerzity Pardubice. Na podzim se představí nová kolekce oblečení vzniklá speciálně k tomuto výročí.

Poválečná chemie

Historie vysokého školství v Pardubicích sahá do období těsně po válce. Místní továrny usilovaly o založení Vysoké školy chemické. Povedlo se to 27. června 1950, kdy o něm rozhodla tehdejší československá vláda. Výuka začala 15. října stejného roku.

„Byla to nejdřív jednofakultní škola. Nastoupilo do ní 120 posluchačů. Dnes máme 7 fakult a několik tisíc studentů,“ porovnává současný rektor Jiří Málek.

V listopadu 1953 pod zkratkou VŠChT vznikla Vysoká škola chemicko-technologická. Tento název si škola udržela až do roku 1994. Od té doby platí název dnešní. Univerzita Pardubice zůstává jedinou veřejnou vysokou školou v Pardubickém kraji. Podle prestižních žebříčků patří mezi tisícovku nejlepších vysokých škol na světě.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice.

Fakulta filozofická Univerzity Pardubice se připojuje k celostátní výzvě Milada 70: Zavražděna komunisty.

Výzva je určena všem spoluobčanům a institucím, které chtějí uctít památku Milady Horákové a výročí bezprecedentní justiční vraždy. Zinscenovaný proces posloužil nejen k likvidaci politických odpůrců, ale i k zastrašení široké veřejnosti a potlačení jakéhokoliv projevu názoru, který byl v rozporu s komunistickou ideologií. 27. června t. r. uplyne 70. let od justiční vraždy Milady Horákové.

Pietní audio koláž k připomenutí výročí justiční vraždy

Univerzita Pardubice začíná oslavy 70 let od vzniku vysoké školy. Právě v týdnu, na který výroční datum připadá, spouští škola nový program pro absolventy, jehož součástí je také unikátní sociální síť. Bývalí studenti se už dnes mohou zaregistrovat a začít komunikovat mezi sebou prostřednictvím první univerzitní sociální sítě pro absolventy v Česku. Univerzita nabídne také možnost čerpat slevy a výhody v rámci absolventských karet.

„Univerzita si svých bývalých studentů velmi váží. Je pro nás důležité být s nimi v kontaktu, vidět jejich další růst, pracovní uplatnění a profesní úspěchy. Absolventi jsou částí naší komunity,“ říká prorektorka pro vzdělávání a kvalitu Univerzity Pardubice prof. Ing. Tatiana Molková, Ph.D.

Unikátní sociální síť My UPCE otevře absolventům nový prostor pro komunikaci pod záštitou univerzity. V síti mohou najít pracovní příležitosti, mají možnost se ukázat a propojit se s bývalými spolužáky nebo pedagogy. Za vývojem speciální sítě i webu stojí Centrum informačních technologií a služeb Univerzity Pardubice.

Benefity a výhody se už nemusí týkat pouze studentů. Absolventi Univerzity Pardubice po předložení speciální karty univerzity získají slevy od zajímavých/lokálních partnerů. Výhody nabízí při startu projektu např. Univerzitní knihovna, kulturní instituce, partnerské kavárny nebo e-shopy.

Univerzita Pardubice projektem usiluje o větší zapojení bývalých studentů do každodenního chodu univerzity. Nabízí možnost přednášek nebo besed na jejich alma mater nebo nabídek, díky kterým lze získat na stáž a brigádu současné vysokoškoláky. Každý zájemce o program bude dostávat pravidelné informace a pozvánky na zajímavé akce univerzity.

Web najdou zájemci na adrese absolventi.upce.cz
Sociální síť najdou zájemci na adrese my.upce.cz

Na základě doporučení vedení Univerzity Pardubice je od 15. 6. 2020 (až do odvolání) posuzování nutnosti studijních a pracovních výjezdů do zahraničí plně v kompetenci děkanů fakult.

STUDENTI FF UPa:

Dosud podané žádosti o stipendium na podporu 30denní zahraniční mobility zůstávají v platnosti. Budou znovu individuálně posouzeny děkanem FF UPa (s přihlédnutím k aktuálním opatřením vlády České republiky a k situaci v dotyčných cizích zemích, resp. v tamních hostitelských institucích).

Dosavadní žadatelé se ozvou paní Barboře Krpatové a písemně potvrdí svůj zájem (Barbora.Krpatova@upce.cz).

V případě děkanova souhlasného stanoviska je možno výjezd realizovat kdykoli do konce listopadu 2020, nikoli do konce srpna 2020, jak bylo avizováno (nová hromadná nabídka podpory 30denních mobilit již letos vyhlášena nebude).

ZAMĚSTNANCI UPa:

Záměr vycestovat do zahraničí (s uvedením destinace, termínu a účelu cesty) ohlásí akademický pracovník / THP paní Ditě Jančaříkové (Dita.Jancarikova@upce.cz) ještě před zadáním cestovního příkazu ve VERSO.

Informace bude postoupena děkanovi FF UPa, který vydá / nevydá souhlas se služební cestou.

PhDr. Ivo Říha, Ph.D.

proděkan pro vnitřní záležitosti a rozvoj

19. 6. 2020

Hiphopová detektivka, psychotická novela a pozoruhodná báseň v próze mohou získat letošní Cenu Jiřího Ortena. Mezi třemi nominovanými na prestižní ocenění pro autory prózy a poezie, jimž v době vydání díla není více než 30 let, jsou dva absolventi Fakulty filozofické – Přemysl Krejčík a Ladislav Slezák.

Svaz českých knihkupců a nakladatelů zveřejnil 16. června 2020 jména tří nominovaných 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena. Z 24 přihlášených titulů vybrala odborná porota jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novelu Svatá hlava Hany Lehečkové, která je poskládána z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno letošního vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září 2020 v Zrcadlové kapli v pražském Klementinu.

Nominace představují pro Fakultu filozofickou obrovský úspěch, neboť oba nominovaní muži jsou absolventy Katedry literární kultury a slavistiky.

Přemysl Krejčík (nar. 1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. Od sklonku roku 2017 je členem pardubické rapmetalové kapely Soundflip.

Ladislav Slezák (nar. 1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). V nakladatelství Trigon mu vyšla poéma Mount Anne (2019). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších.

Cena Jiřího Ortena je udělována autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let. Prestižní ocenění se uděluje od roku 1987, od roku 2009 jej organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Mezi laureáty Ceny Jiřího Ortena patří například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petr Borkovec, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová, Marek Šindelka, Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Anna Cima.

HUMANITNÍ STUDIA – BAKALÁŘSKÝ STUDIJNÍ PROGRAM

Přijímací zkoušky se pro bakalářský studijní program Humanitní studia ruší.

Uchazeči musí zaslat naskenovanou kopii katalogového listu (obsahující výsledky studia z 1. a 2. pololetí 3. ročníku a 1. pololetí 4. ročníku střední školy) do 17. 6. 2020 na studijní oddělení Fakulty filozofické e-mailem (prijimacky.FF@upce.cz). Uchazeč musí do předmětu v emailu uvést název studijního programu – Humanitní studia.

Na základě získaných bodů (maximálně 50) bude sestaveno pořadí uchazečů, z nichž 60 nejúspěšnějších bude přijato ke studiu.

Katalogové listy, které byly již zaslány e-mailem, nechá uchazeč, spolu s maturitním vysvědčením, úředně ověřit a doručí poštou nejpozději do 30. 6. 2020 na adresu studijního oddělení FF UPa.  Ve výjimečném případě v den zápisu do studia, který se bude konat ve dnech 24. – 26. 8. 2020, eventuálně do dodatečně stanoveného termínu (z důvodu maturitní zkoušky v září 2020 a odvolání). 

Úředně ověřené dokumenty nelze zasílat elektronicky.

Uchazeči, kteří některé z uvedených dokumentů již zaslali, nemusí tyto dokumenty znovu zasílat.

RESOCIALIZAČNÍ PEDAGOGIKA – MAGISTERSKÝ STUDIJNÍ PROGRAM

U studijního programu Resocializační pedagogika (prezenční forma studia) jsou přijímací zkoušky v tomto akademickém roce pro mimořádné okolnosti prominuty – všichni uchazeči budou přijati. 

Podrobnější informace o úpravě pravidel pro přijímací řízení a podmínek pro přijetí ke studiu v bakalářských a magisterských studijních programech jsou k dispozici v celém znění v přiloženém Dodatku č. 3 ke směrnici č. 4/2019.

Dokázali byste říct, jestli vám dění kolem koronaviru přineslo něco pozitivního? Stejnou otázku jsme položili i děkanům našich fakult a prorektorům univerzity. Kdo byl rád za čas s rodinou, a kdo se těšil zpět na fakultu?

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí studenti,

zažili jsme dobu, která změnila naše pracovní i osobní životy. Čas, který nám rutinu změnil v novinku a z komfortu udělal zcela nečekanou výzvu. Myslím, že jste stejně jako já rádi, že se můžeme pomalu vracet k normálnímu provozu. Ke kontaktu se studenty, s kolegy a k zázemí, na které jsme zvyklí.

Je to ten pravý čas, kdy se sluší poděkovat. Rád bych poděkoval Vám všem, za trpělivost a práci v neobvyklých podmínkách.

Velmi děkuji studentkám a studentům i zaměstnancům, kteří jste aktivně pracovali v první linii - v nemocnicích a v ústavech. Studentům a zaměstnancům, kteří analyzovali vzorky pacientů a pomohli Pardubické nemocnici zrychlit vyšetření. Ale i těm, co v karanténě svých domovů vyráběli štíty pro zdravotníky, šili roušky seniorům, pekli pro záchranáře, zdravotní sestry a hasiče či aktivně pomáhali jiným způsobem.

Chci také poděkovat učitelům za trpělivost a cílevědomost při organizaci distančních forem výuky, a všem zaměstnancům univerzity za ochotu a nasazení udržet i v pandemii chod univerzity i kolejí. Děkuji rovněž studentům, kteří zvládají studium v tomto neobvyklém semestru v domácím prostředí a dokázali se nečekané situaci přizpůsobit a ukázat samostatnost. Schopnost se adaptovat a přizpůsobit novým okolnostem je velmi cenná zkušeností, která nás posiluje.

Překonat nečekané se podařilo společně nám všem. A děkuji Vám za to a přeji nám všem zdravé dny.

Jiří Málek

rektor