Uchazečům o studium na vysoké škole se představila Univerzita Pardubice na veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Praze.

Jeho návštěvníky oslovila nejen atraktivní expozicí, ale také hravými ukázkami vědy ze tří fakult. Středoškoláci, jejich rodiče i výchovní poradci se dozvěděli vše potřebné o studiu i přijímacím řízením. S uchazeči sdíleli své zkušenosti ve společné expozici UPCE současní studující. Zájemcům o studium jsme vyzdvihli benefity studia na Univerzitě Pardubice - kompaktní kampus, ve kterém studenti najdou ubytování, ale i menzu nebo knihovnu a další služby. Patří mezi ně také nabídka studia v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ nebo velké možnosti sportovních aktivit přímo na univerzitě. Výhodou je také dopravní dostupnost města a Pardubického kraje.

Univerzita Pardubice od 1. listopadu otevřela možnost podávat přihlášky ke studiu pro další akademický rok 2024/2025. Informace o možnostech studia i životě na UPCE, včetně elektronické přihlášky, lze už nyní najít na speciálních stránkách - Studuj na UPCE. 

Třebaže profese porodní báby byla jednou z nejstarších ryze ženských profesí, cesta ke kvalifikované porodní asistentce byla poměrně dlouhá. Vedla od prvních nařízení osvícenského absolutismu, přes vznik univerzitních kurzů pro porodní báby, vznik samostatné babické kliniky až k Zákonu o pomocné praxi porodnické z roku 1928. Celý proces změny porodní báby ve vzdělanou porodní asistentku byl provázen postupným uvědomováním se představitelek této profese, vznikem jejich profesních organizací a vydáváním jejich vlastních časopisů.

Prvním krokem k systematickému rozvoji porodnictví a k centralizaci jeho kontroly v Čechách byl Generální zdravotní řád pro Království české, jenž začal platit 24. července 1753. Stanovil mj. univerzitní výuku chirurgů a porodních bab. 

Výuka porodních bab se neprosazovala snadno, navíc zdaleka ne všechny zájemkyně či praktičky bylo možné z kapacitních důvodů školit při univerzitách. Proto bylo 8. září 1783 nařízeno, aby nezkoušené báby vyučili a pak vyzkoušeli krajští fyzikové. Pokud takové báby nechtěly působit ve městech, mělo to stačit. Jinak musely absolvovat kurz na univerzitě a získat diplom. Teprve nový studijní řád z roku 1804 nařídil povinné absolutorium kursů všem bábám. 

Pro matky a děti, ale i pro účely klinické výuky porodnictví, byla v roce 1789 zřízena porodnice u Apolináře na Novém Městě pražském. Jejím smyslem bylo pomoci svobodným a chudým matkám, umožnit jim v klidu porodit, případně bezpečným způsobem odložit dítě a odvrátit je od případných myšlenek na jeho zahubení. Pro drtivou většinu z matek byla péče bezplatná a ony oplátkou sloužily coby živý výukový materiál studentům a adeptkám babictví. 

Sto let od reformního počinu Marie Terezie byl přijat říšský zákon č. 68/1870 z 30. dubna 1870 o organizaci veřejné služby zdravotní. Dohledem nad zdravotnictvím byla pověřena státní správa. Při okresních úřadech zákon zřídil instituce okresních lékařů. Ti dozírali na porodní babičky v okrese. Porodní asistence měla být dostupná všem rodičkám, bez ohledu na jejich platební schopnost. 

Zákon vůbec neřešil tři nejpalčivější otázky babické existence: zkvalitnění jejich odborného vzdělání, jejich rovnoměrné rozmístění v regionech, jejich hmotné a sociální zajištění. Proto odborná debata, jež se rozhořela v letech před první válkou, poukazovala na nutnost jeho novely. Do debaty vstupovaly už i některé vzdělané a aktivní představitelky babického stavu, které začaly zakládat svá profesní sdružení vydávající časopisy. 

V Rakousku se porodní babičky začaly spolčovat od posledních desetiletí 19. věku; jejich spolky měly zpočátku převážně svépomocný charakter, pár z nich vydávalo vlastní časopis. Některé z dolnorakouských spolků zasahovaly svou činností do českých zemí. 

První časopis určený porodním babičkám se jmenoval Časopis porodních babiček. Odborný list por. babiček pro Moravu, Čechy a Slezsko a začal vycházet v roce 1907. O dva roky později vznikla v Brně Ústřední jednota českých porodních babiček, která vydržela – byť s občas pozměněným názvem a změnou sídla (její ústředí pak sídlilo v Praze) – až do roku 1948. Po určitých peripetiích byla skutečně jednotnou organizací babiček z českých zemí, po vzniku republiky i ze
Slovenska. 

Roku 1919 si jednota upravila název na Ústřední jednota porodních asistentek. Označení „babička“ členky defi nitivně odložily. Napříště budou asistentkami, v komunikaci mezi sebou pak kolegyněmi. Věstník věnovaný zájmům porodních asistentek, který vydávaly, vycházel rovněž až do roku 1948, kdy byla práva porodních asistentek radikálně omezena.

Jednota se od samého počátku významně angažovala jak v prosazování sociální požadavků porodních asistentek, tak ve věci jejich vzdělání. Dne 9. listopadu 1928 – skoro po čtvrtstoletí marného volání – byl vydán Zákon č. 200/1928 Sb. „O pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělání a výcviku porodních asistentek“. Nevyhověl zdaleka všem požadavkům porodních asistentek, ale aspoň jasně defi noval jejich postavení a pravomoci. Inicioval též zakládání státních vzdělávacích ústavů s nejméně desetiměsíční výukou. Vznikly v Pardubicích, dále v Moravské Ostravě, oba s češtinou jako vyučovacím jazykem. V Liberci se učilo německy, v Bratislavě a Košicích slovensky, v Užhorodě byla vyučovacím jazykem ukrajinština.

První kurz v pardubickém Ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek byl zahájen v říjnu 1930, současně s otevřením gynekologicko-porodnického oddělení při zdejší okresní nemocnici. Azyl našel v okresní nemocnici. V jeho čele stanul jako ředitel Cyril Gála, skvělý praktik i teoretik porodnictví, pravidelný přispěvovatel do Věstníku, jenž byl současně jmenován primářem nově zřízeného porodnicko-gynekologického oddělení. Jeho asistentem byl MUDr. Lakner, který současně vykonával službu subalterního lékaře na Gálově primariátu. Oba zajišťovali teoretickou výuku, školní asistentkou byla A. Kolůchová. Do prvního běhu nastoupilo 35 žákyň. 

Úsilí některých představitelek profesní kategorie porodní bába, potažmo porodní asistentka, zřetelné od přelomu 19. a 20. století, směřující ke kvalitnějšímu materiálnímu zabezpečení, vzdělání a společenskému uznání této profese, probíhalo v českých zemích takřka paralelně s ženským emancipačním úsilím – ostatně z Věstníku vyplývá spojení UJPA s Ženskou národní radou. Vykazovalo s ním i některé shodné rysy: bylo vedeno poměrně nepočetnou skupinou vzdělaných žen, které vyjadřovaly více méně své vlastní, byť racionálně podložené a oprávněné představy: požadavek kvalitního vzdělání, důstojného postavení srovnatelného s postavením např. ošetřovatelek, vlastního grémia a samozřejmě i sociálních jistot.

Text a foto: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Článek je převzatý z časopisu MY FZS.

S nadšením přivítali čeští krajané v texaském městečku La Grange putovní výstavu Od stříbrného českého tolaru k americkému dolaru. Do amerického státu s největší českou menšinou ji v závěru minulého týdne přivezli zástupci Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, Pardubického kraje a Východočeského muzea v Pardubicích.

Spolupráci s krajanským Texaským centrem českého dědictví a kultury (Texas Czech Herritage and Cultural Centre) zahájili v roce 2012 historici Univerzity Pardubice. Na to navázal Pardubický kraj, který do Texasu již dvakrát přivezl lidovou muziku studentů pardubické Konzervatoře na místní festival a účast plánuje také v letošním roce. Další spolupráce pokračuje v oblasti muzejnictví, a to v součinnosti s Východočeským muzeem v Pardubicích a Filozofickou fakultou Univerzity Pardubice. 

Zahraniční zájem o putovní výstavu Východočeského muzea dokládá, jak je jeho kolekce numismatiky unikátní. „Kompletně mapuje vznik a vývoj řady tolarových měn v Evropě v 16. století, jejichž dobové pojmenování tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu včetně USA. Proto jsme připravili i putovní výstavu na toto téma, která zároveň propaguje naši stálou expozici,“ vysvětlil ředitel muzea Tomáš Libánek. 

Název dolaru spojuje krajany s domovinou

Autor výše zmíněné výstavy, historik prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, potvrdil velký zájem o numismatickou tématiku v texaské komunitě potomků dávných českých osadníků: „Přímá vývojová vazba mezi českým tolarem z 16. století a současnou americkou měnou není v USA příliš známa. Přitom víme, že nejstarší prapředek současných amerických dolarů se symbolicky zrodil díky rozhodnutí českého zemského sněmu v Praze dne 9. ledna 1520. Pro ty Američany, kteří se hrdě hlásí ke svým českým předkům, je to cenná vazba k dávné domovině, která má v USA velkou váhu.“

„Americké publikum fakt, že název jejich měny má původ v Česku, fascinuje. Pro pardubické muzeum je velkou ctí, ze může prezentovat významnou kolekci právě v Texasu, kde je skutečně velká česká stopa už od 19. století. Výstava je důležitá i pro tamní komunitu, neboť na různých aktivitách v rozličných kulturních centrech je vidět, jak je pro ně zásadní identifikovat se s českými kořeny a kulturou,“ dodal Libánek.

Texaská vlajka míří do Pardubic

Mezi hosty vernisáže nechyběl ani český honorární konzul v Texasu Brian Vaníček. Ten také hostům z České republiky předal vzácný dar – vlajku státu Texas i s certifikátem, který potvrzuje, že nad tamějším Kapitolem vlála 28. října 2023. „Vlajku státu Texas jsme se rozhodli zařadit do sbírky Východočeského muzea jako památku na spolupráci s tamějšími krajany,“ prozradil ředitel Libánek.

Česká kultura v Texasu žije

Texaská krajanská centra jsou soukromá a financují je dárci, o jejich chod se starají desítky dobrovolníků. Kromě toho v La Grange je to například České kulturní centrum a muzeum v Houstonu. Pravidelně pořádají české festivaly, koncerty a výstavy. La Grange se navíc chlubí i velkým muzeem, které v dochovaných budovách nebo jejich replikách opečovává předměty dokumentující historii, jazyk a kulturu imigrantů z českých zemí. Před deseti lety již přivítalo jinou výstavu Východočeského muzea a pardubické univerzity s názvem Tisíciletá tradice české měny. 

„Možná si u nás nedovedeme představit, co pro mnoho lidí v USA znamená udržovat si kulturní identitu národa svých předků. Lidí s českými kořeny je ve státě Texas přes 200 tisíc. Sdružují se v mnoha dobrovolnických organizacích, vytvářejí kulturní a volnočasové komunity. A díky tomu tu můžeme zprostředkovat i další kulturní a případně i byznysové příležitosti. Za pár dní se do Houstonu na podobnou misi spolu s českými podnikateli chystá například ministr dopravy Martin Kupka," řekl náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. 

Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 16. ledna a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Dlouhé zimní večery přímo vybízejí k tomu, aby si člověk zalezl pod deku a s hrnkem horkého čaje se dal do čtení. Pokud máte rádi detektivky, přinášíme jeden knižní tip. Šárka Bubíková a Olga Roebuck, které působí na katedře anglistiky a amerikanistiky FF UPCE, zmapovaly prostředí britské a americké kriminální literatury v knize The Place It Was Done.  

Se vstupem do nového roku jsme s oběma autorkami vedli krátký rozhovor.  

Obligátní otázka: máte rády detektivky?  

Šárka Bubíková (ŠB): Mám. Nejsem fanynka drsných detektivek, co zkoumají formy a povahu násilí, hlubiny lidského zla a patologie – jsem spíš na ty „cosy“ detektivky, kde jde více o drobnokresbu prostředí a postav a zakomponování zajímavých společenských či environmentálních témat. 

Olga Roebuck (OR): Já to mám podobně. Miluju klasickou anglickou detektivní školu pro její schopnost kombinací a pozůstatky deduktivní metody, tedy takové ty klasické „hlavolamy“. Ale mám slabost i pro současný skotský detektivní noir, protože je to okno do sice temného, ale živého světa plného zajímavých postav. 

Inspirovala vás nějaká konkrétní kniha nebo autor natolik, že jste se rozhodly pustit do zkoumání detektivní tvorby?  
 
ŠB: V mém případě to byl jednoznačně Tony Hillerman. První knížku jsem dostala od americké kolegyně jako četbu na dlouho cestu vlakem z Baltimoru do Chicaga a jen co jsem vystoupila, koupila jsem si další. Nemohla jsem se od četby odtrhnout. Hillerman totiž své příběhy zasadil do navažské rezervace na americkém jihozápadu a jeho detektivové jsou členy navažské národní (dřívější terminologií kmenové) policie. Pro Středoevropana naprostá exotika! Kromě napínavého čtení přede mnou vyvstávala polopouštní krajina plná kaňonů a náhorních planin, sporého porostu mrazuvzdorných juk a prérijních pelyňků, stejně jako poutavě vykreslené postavy současných indiánů, tedy lidí rozkročených mezi dvěma zcela odlišnými světy, které se snaží nějak smysluplně skloubit dohromady.  

OR: U mne to je určitě několik skotských autorů – Ian Rankin, protože miluje Edinburgh tak, že z něj udělal literární postavu; Denise Mina, protože její Maureen O´Donnel je ženská, které bych se na ulici bála, ale jako literární postavu ji mám opravdu ráda, a Peter May, protože pohlednicově krásná místa na ostrově Lewis ukazuje s drsným smyslem pro realitu v celé jejich opuštěnosti. A pak mne zaujala J. K. Rowlingová, která si pro své detektivky zvolila pseudonym Robert Galbraith. Spousta kritiků se pyšnila tím, že její knihy odmítli číst a prostě je odsoudili na základě její předchozí tvorby. Tahle prvoplánovost mne dost štve, takže jsem se chtěla podívat těmto knihám pod kůži. Našla jsem tam fantastický smysl pro genius loci Londýna a krom toho i dobré detektivní zápletky. 

V knize The Place It Was Done se zaměřujete na roli míst. Jak se podle vás liší mezi americkými a britskými detektivními příběhy? 

Knihu jsme rozdělily do tří hlavních kapitol podle místa děje: město, venkov a divočina. Na první pohled je zřejmé, že britský a americký venkov jsou dosti odlišná místa, a o to více to samozřejmě platí o divočině. Protože v Británii těžko najdete místa tak řídce osídlená a s tak zachovanou původní přírodou jako je třeba vnitrozemí Aljašky nebo oblast Yellowstonského národního parku, je tam divočina spíše chápaná jako krajina skrývající tajemství prehistorických kultur, krajina mystická, po staletí spoluutvářená přírodními procesy a lidskou činností. Potenciál tohoto rysu britské divočiny je výborně využit například Ellou Griffiths v Křižovatkách smrti. Americké detektivky se více soustředí na kritiku tradičního pojetí divočiny jakožto neobydlené přírody tím, že do ní zasazují postavy, které tam odnepaměti žily, a ukazují rozdíl v přístupu původních obyvatel a nově příchozích, ať jsou jimi prospektoři, vládní úředníci, nebo turisté. Apel takových příběhů je tedy nejen environmentální, ale i etnický či postkoloniální, protože ukazuje, že tradiční „divočina“ je vlastně romantický konstrukt „bílého muže,“ který zcela přehlížel existenci a potřeby původních obyvatel třeba i při vyhlašování a následném managementu amerických národních parků. To je velmi dobře zachyceno například v detektivkách Dany Stabenow(ové), které se odehrávají v národním parku na Aljašce a zločiny tam vyšetřuje Aleutka (česky vyšlo například Chladný den pro vraždu, Pod hladinou, Černé zlato).  

Rozdíly jsou samozřejmě i v zobrazení městského prostředí, které představuje v podstatě klasické dějiště kriminálních příběhů. Nicméně britské i americké autory překvapivě spojuje snaha vyhnout se stereotypům v přístupu ke „svému“ městu – ukázat ho například mnohem komplexněji, než jej může vidět turista (třeba Londýn Roberta Galbraitha, Edinburgh Iana Rankina nebo Boston Lindy Barnesové). Nebo přívětivěji, než se o něm obecně smýšlí – například Cleveland ve státě Ohio vystupuje na stránkách detektivek Lese Robertse jako živoucí město plné kultury, dobrého jídla a zeleně, nikoliv jako špinavé město zašlé průmyslové slávy. 

Můžete uvést příklady konkrétních detektivních románů, které podle vás výrazně reflektují vztah mezi místem a komunitou?  
 
Tohle je vlastně ve všech, které jsme do naší práce zahrnuly. Mimořádně silné spojení je třeba vykresleno v detektivkách odehrávajících se na americkém venkově v městečkách s početnou náboženskou komunitou Amišů. Najdeme ho samozřejmě v dílech zasazených mezi americké původní obyvatele, ať už na jihozápadě nebo na Aljašce. Ale překvapivě i ve městech, která sice na první pohled vypadají jako anonymní aglomerace, ve skutečnosti se však skládají ze specifických čtvrtí se svými starousedlíky, tradičními obchůdky, restauracemi a podniky, a rovněž osobitou spletitou historií proměnlivých vln nově příchozích obyvatel.  
 
Jaký má podle vás význam prostředí v detektivních příbězích pro čtenářský zážitek?  
 
Podle nás docela zásadní. Tedy pokud nejste čtenářem, který hledá především ony sondy do hlubin lidského zla a psychopatologie. Pokud je literární prostředí přesvědčivé, umožní čtenáři jak únik do jiného světa, tak mu nabídne jaksi mimochodem i mnoho zajímavých informací, čili slovy klasika, nejen zábavu, ale i poučení. Například každý díl románové řady Nevady Barrové se odehrává v jiném americkém národním parku. Kromě napínavého příběhu se v nich dočtete o odlišných typech přírodního prostředí, fauně (nechybí vlci a medvědi) a flóře, geomorfologických procesech (vznik ledovce nebo ropných ložisek) a o problematice ochrany přírody.  

Proč jste svou knihu nabídly nakladatelství McFarland? 

Toto nezávislé americké nakladatelství se specializuje na odbornou literaturu věnující se populární kultuře a literatuře, takže je tam naše kniha v nejlepší společnosti. 

Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi zobrazováním lokací a komunit ve společenském a kulturním kontextu v detektivních příbězích amerických a britských autorů oproti českým detektivkám? 
ŠB: Tak to opravdu nevím, českými detektivkami se jakožto amerikanistka profesně nezabývám, i když jsem si vždy se zájmem přečetla detektivky kolegyně Marie Mackové.  

OR: Já už si bohužel ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy četla nějakou českou detektivku. 

The Place It Was Done: Location and Community in Contemporary American and British Crime Fiction 
Locations play an important role in every story, but in British and American contemporary crime fiction, they are often inextricable from the narrative. This work examines the city, the countryside and the wilderness as places ripe with literary significance and symbolism. 

Using works by authors like Robert Galbraith, Ian Rankin, Denise Mina, Chris Brookmyre, John Knox, Peter Robinson, Linda Barnes, Dana Stabenow, Nevada Barr, Les Roberts, Philip R. Craig, and others, this work offers a fresh assessment of how place and space are employed in contemporary crime fiction. Highlighted are similarities and differences among the authors’ approaches to setting, and how they relate to the history of crime fiction and to the general literary representation of place. Going beyond mere literary geography, the book engages the sociocultural dimensions of the communities affected by crime. Chapters also analyze the reader’s perception, recognition and appreciation of place and community. 

Kniha vyšla v březnu 2023 v nakladatelství McFarland. 

Zuzana Vlasáková

Mezi normou a každodenní praxí: Správa komorních panství Pardubice, Poděbrady a Kolín v letech 1614–1702. 

Pavel Mervart, Černý Kostelec 2023

Kniha kolegyně Zuzany Vlasákové mapuje hierarchii správy komorních panství v letech 1614–1702 se zvláštním zaměřením na vrchnostenské úřednictvo komorních panství Pardubice, Poděbrady a Kolín. Sleduje dynamiku úřadování jednotlivých stupňů správy (od centrální dvorské komory přes českou komoru, rentmistrovský úřad a účtárnu po vrchnostenské aparáty), ale též jejich komunikaci s městskými i venkovskými samosprávami a obyvateli daných panství. Dozvíme se podrobné informace o organizační struktuře úřadů, povinností a kompetencí jeho zástupců, o sociálním složení, platové ohodnocení či o kvalifikaci, potřebné k výkonu úřadu. Dotýká se otázek motivace i sankcí a pojetí „úřední kariéry“, klientelismu, nedoplatků a defraudací, etc). Komparuje a analyzuje proměny (či konstanty) v úřední praxi, disproporce mezi úřední „teorií“ a každodenní realitou, a zasazuje je do kontextu „doby a místa“, v nichž jsou sledovány.

Obsah knihy najdete zde: https://cache1.obalkyknih.cz/file/toc/847075/pdf

Jazyk bývá označován jako nejzazší tajemství, jímž se člověk vyděluje z říše zvířat. Třebaže se může jevit jako složitá, odolná, nezničitelná soustava transcendentní povahy, je to stále živý organismus s určitou životní silou a schopností absorbovat nové podněty a rozvíjet se. A jako každý živý organismus může také skomírat, případně i umřít. Jazykem lze žít, ale také pouze hovořit. 

Co se děje s jazykem, je-li využíván k obhajobě lží a nelidskostí totalitních režimů? Jak se na něm podepisují poměry západní masové, na konzum orientované demokracie s dominantními postuláty kulturního průmyslu? A jak bude jazyk reagovat na stále urgentnější a komplexnější nároky exaktnějších způsobů vyjádření, jako jsou matematika a symbolická logika? Nejen na tyto otázky se pokouší nalézt odpověď George Steiner v knize Jazyk a ticho: eseje o jazyce, literatuře a nelidskosti, která právě vyšla v českém překladu Michala Kleprlíka z Katedry anglistiky a amerikanistiky FF UPCE.

George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, spisovatel, kulturní a literární kritik. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Oceňován byl především pro vnímavou a originální analýzu genocidních sklonů moderní společnosti a jazyka jakožto média, které formuje způsob, jak vnímáme okolní svět a jak zakoušíme vlastní lidství.

Překladový výbor esejů, které vyšly uceleně pod názvem Language and Silence: Essays on Language, Literature, and the Inhuman v roce 1967 v newyorském nakladatelství Atheneum, sestává z šesti oddílů a čítá dohromady 23 esejů. Po stránce obsahové a argumentační cílí primárně na čtenáře zajímající se o filozoficko-estetickou reflexi obecnějších fenoménů moderní doby, díky esejistické formě, jejímž výsledkem je poučené, ale zároveň i čtivé zpracování tématu, jsou texty přístupné nejen akademikům, ale i zájemcům z řad širší veřejnosti.

Kniha vyšla v prosinci 2023 v nakladatelství Dauphin a navazuje na předchozí české převody Steinerových knižních esejů Knihy, které jsem nenapsal (2019); Skutečné přítomnosti: Je něco v tom, co říkáme? (2019) a Na Modrovousově hradě: několik poznámek k redefinici kultury (2020).

Ukázka z knihy:

Nová, nebo přinejmenším odlišná povaha soudobého stavu vědomí je dalším stěžejním tématem této knihy. Vím, že historici považují barbarství v lidském chování za endemický jev a že podle nich neexistuje epocha, která by byla vůči projevům primitivismu imunní. Vím, že zvěrstva napáchá koloniálními mocnosti v devatenáctém a dvacátém století, doprovázená cynickou destrukcí přírodních zdrojů a zvířecí rozmanitosti (vyhlazování celých zvířecích druhů lze v jistém ohledu vnímat jako logický i symbolický epilog k vyhlazovaní domorodého obyvatelstva), svědčí o zlu toho nejhrubšího zrna. Vysvětlovat si to tím, že se zkrátka jedná o projevy zla, které jsou jaksi přirozené a univerzálně platné, neboť se objevují v každé době a na všech místech naší planety, mi ovšem přijde značně povšechní a pokrytecké. Z osobních důvodů a zkušeností se mým tématem stalo barbarství Evropy ve dvacátém století, konkrétně hromadné vyvražďování Židů a nacistická a stalinistická nevraživost vůči tomu, co se v několika následujících esejích pokouším definovat jako „středoevropský humanismus“. To neznamená, že bych těmto zrůdnostem přisuzoval nějaké privilegované postavení – jedná se zkrátka o krizi racionality a humánnosti, které jsem byl sám svědkem a která zásadně formovala můj vlastní život.

            Ty nejhrůznější nelidskosti nevzešly z pouště Gobi nebo z deštného pralesa v Amazonii – mor se šířil ze samotného nitra evropské civilizace a civilizovanosti. Křik mučených a vyvražďovaných lidských bytostí zazníval nedaleko univerzitních poslucháren, k naprosto zvráceným násilnostem a nelidskostem docházelo prakticky před branami divadel, operních domů, galerií. Na sklonku osmnáctého století vyhlížel Voltaire s nadějí brzký konec mučení: krveprolití na základě ideologických sporů měla být napříště již jen historickým reliktem. A zatím jsme téměř v půli dvacátého století přihlíželi tomu, jak se vážená centra vzdělanosti, filozofie, umění měnila v kulisy koncentračních a vyhlazovacích táborů. 

            Nemohu přijmout laciné uchlácholení, že se tyto strašlivé události týkaly pouze Německa, případně že se jednalo o individuální excesy několika diktátorů. Deset let poté, co příslušníci gestapa opustili Paříž, docházelo ve stejných celách k mučení Alžířanů, tentokrát na příkaz Francouzů, Voltairových krajanů. Klasický humanistický ideál, sen o rozumu, který vyvede člověka z nesvéprávnosti a do jeho života vnese světlo a řád, byl zásadně zpochybněn. Tradiční pojetí kultury – platné od dob starověkého Řecka, ale směrodatné ještě pro Marxe nebo Freuda v jejich představách utopického historicismu či stoického autoritarismu (oba lze označit za pozdní souputníky řecko-římské civilizace) – stavělo na předpokladu, že kultivace ducha vede automaticky ke kultivaci lidství. Pro nás je tento postulát stále obtížněji obhajitelný. Moderní, technologiemi obklopený člověk, který se ukazuje být snadno náchylný k politické nenávisti a sadismu, se mimo jiné vyznačuje i obrovskou destruktivní silou.

            Přemýšlet o literatuře, vzdělávání, jazyce směle dál prostřednictvím starých vzorců, jako by se nic zásadního nestalo, mi přijde nerealistické i nezodpovědné. Číst Aischyla nebo Shakespeara – notabene je „vyučovat“ – v jakémsi časovém vakuu, aniž bychom přitom reflektovali dějinné události nebo proměnu autority textu v naší době, hraničí s pologramotností. Tím nemyslím, že bychom se měli při četbě primárně soustředit na to, co je pro nás z hlediska naší kultury a doby aktuálně relevantní – právě naopak, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že velká díla prošla úspěšně zkouškou věků, a při četbě bychom se měli, i na základě vlastní životní zkušenosti, snažit nahlédnout, proč tomu tak je, a rozpoznat, čím konkrétně si daný text zaručil svou nesmrtelnost.

My již přicházíme po. Poznali jsme, že člověk je schopen jeden večer číst Goetheho či Rilkeho poezii nebo hrát Bacha či Schuberta a druhý den ráno rozdávat rozkazy v Osvětimi. Námitka, že mohl číst, aniž by cokoliv pochopil, je navýsost pokrytecká. Jak si pak vysvětlit onen tradiční, od dob Platóna až po Matthewa Arnolda takřka axiomaticky přijímaný postulát, že kultura disponuje polidšťující silou, že kontakt s duchovním z nás činí lidštější bytosti? Nejenže učenci, umělci, spisovatelé, jimž byla tradičně přisuzována civilizační úloha, nedokázali zabránit nástupu zvrácených režimů, ale často je sami ospravedlňovali, nebo dokonce přímo podporovali. Proč? Existuje nějaké spojení mezi mentálním a psychickým nastavením vysoce vzdělaného jedince či uměleckého génia a nelidskostí? Mezi intelektuální vyspělostí a bestiálností? Je možné, že se vzdělaná, kulturně vyspělá civilizace začne v určitém stupni vyspělosti zajíkat nudou a příliš abstraktním myšlením? Že se automaticky uchyluje k barbarským projevům, aby uvolnila kumulovanou, nespotřebovanou energii? Mnohé z následujících esejů a náčrtů se snaží tyto otázky dovést do plnější a preciznější podoby.

Česká konference rektorů, jejíž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek, vyjadřuje své poděkování všem, kdo projevili a stále projevují podporu studentům a zaměstnancům Univerzity Karlovy. 

Česká konference rektorů se důrazně ohrazuje vůči výstupům poslance SPD Jiřího Kobzy, které zveřejnil na svých sociálních sítích dne 28.12.2023. Poslanec Kobza si ve svém příspěvku mimo jiné pokládá sugestivní otázky „… co se vlastně na FF UK učí? Jaký indoktrinační program nenávisti tam běží? Jakou roli v tom hrají neziskovky? Je snad v přípravě další střelec?“.

Česká konference rektorů považuje tento příspěvek poslance Parlamentu České republiky za naprosto šokující, překračující hranice slušnosti, morálky, dobrých mravů, ale i hranice lidskosti. Zástupci vysokých škol plně respektují právo kohokoliv na vyjádření názoru, ale i toto právo má své hranice, kdy tou první by mělo být vlastní svědomí a tou nejzazší pak právní předpisy státu.

Poslanec Kobza účelově zneužívá situace a na svých sociálních sítích šíří nenávist a konspirace. Je smutné, jakým způsobem a kam až je schopen dojít tento poslanec ve své sebepropagaci bez ohledu na to, kolik životů bylo zmařeno a kolik utrpení bylo tímto hrůzným činem způsobeno desítkám, spíše však stovkám lidí.

O to více chce Česká konference rektorů vyjádřit poděkování všem institucím a občanům, kteří vyjadřují podporu Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a celé Univerzitě Karlově, a to nejen slovně, ale i činy. Občané v rámci k tomuto účelu vyhlášených sbírek darovali finanční částku, která pomůže pozůstalým, obětem a dalším potřebným, jimž do života zasáhla tato tragédie.

Vysoké školy cítí sounáležitost s Univerzitou Karlovou a nabízejí jejímu vedení své prostory, technické vybavení a vše potřebné pro to, aby Filozofická fakulta Univerzity Karlovy mohla postupně obnovit svůj akademický život v nadcházejícím semestru.

Česká konference rektorů je přesvědčena, že zlu, které zasáhlo Univerzitu Karlovu, nelze ustupovat a že se nám všem společně podaří toto těžké období překonat.

V Praze dne 29. prosince 2023

Za Českou konferenci rektorů

Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D.
místopředseda pro oblast vzdělávání

Zdroj: https://www.crc.muni.cz/dokumenty/usneseni/prohlaseni-ckr-k-vyjadreni-poslance-spd-jiriho-kobzy

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

K pietě se připojili studující, vedení, zaměstnankyněmi a zaměstnanci Univerzity Pardubice u pamětního kamene Univerzity Pardubice vedle univerzitní knihovny. Rektor Libor Čapek se spolu s dalšími rektorkami a rektory českých vysokých škol zúčastnil pietního aktu v Praze.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK. Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde: https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK.
Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023.