Klidná síla a energická včelička, i tak by se dali charakterizovat Čestmír Strakatý a Andreas Papadopulos, kteří 11. března zavítali na Univerzitu Pardubice v rámci cyklu Čaj o páté. 

Oba hosté se pohybují v mediálním prostoru, ale každý svou profesi vykonává trochu jiným způsobem. Čestmír Strakatý, moderátor, novinář a autor vlastního podcastu, má za sebou tisíc rozhovorů a zná své hosty především ze studia. Andreas Papadopulos, novinář a zahraniční zpravodaj České televize, naopak disponuje zkušenostmi z terénu a dění v cizině. 

Diváky, kteří v pondělí odpoledne zaplnili univerzitní aulu zajímala především náplň práce obou hostů - jak vypadá jejich běžný pracovní den. 

„Moje práce je extrémně flexibilní. Mám různé dny, které jsou různě náročné, ale člověk nakonec zjistí, že ta práce je něco, z čeho mentálně nevypadává. Stejně pořád přemýšlíte o tom, s kým budete mluvit a na co se budete ptát,“ uvedl Čestmír Strakatý

Andreas Papadopulos popsal svou pracovní rutinu následovně: „Práce zahraničních zpravodajů znamená vypravit se na dané místo, podívat se a následně to správně interpretovat, byť svým zrakem, ale na základě své znalosti, zkušenosti a historie.“

Velká část debaty se točila kolem rozhovorů a reportáží jako takových. Kolik času věnují oba hosté přípravám a rešerším, jaké je působení před kamerou? Jedná se o zaběhlou činnost, kterou občas zpestří nezbytná konfrontace?

„Novinařina je opředena spoustou stereotypů. V seriálech vidíte scény, kdy jde někdo chodbou a vrhá se na něj mufloní stádo novinářů, které řve páté přes deváté. To prostě není pravda, tak to nefunguje, není to tak dramatické,“ uvedl na pravou míru Papadopulos. 

Čestmír Strakatý dodal svůj pohled na nepolitické rozhovory: „Můj podcastový rozhovor by měl být konstruktivní, odhalující, měl by vést k poznání člověka. V takovém případě je konfrontace kontraproduktivní.“

Debata se stočila i k problematice veřejnoprávních medií a k českému duálnímu systému médií. Co přinesl médiím rozmach placeného obsahu? Jak těžké je se v tomto prostředí udržet? A jak pracovat s informacemi?

Andreas Papadopulos přišel s jasným postojem: „Načerpat zkušenost, postavit se do středu a klást otázky napravo i nalevo. Já jsem taková pilná včelička v úlu, která se vypraví pro med, pro informace, vrátím se do úlu sednu si doprostřed a budu rozdávat na všechny strany stejně. To je má filosofie v mediálním světě.“ 

„Já s tím souhlasím, ale problém je ten, že nemáme jen novináře, kteří by byli nestrannými pozorovateli, kteří informace přinesou. Část lidí, a je jich poměrně hodně, chtějí novináře, který bude na jejich straně a bude obhajovat jejich názor,“ uzavřel téma Čestmír Strakatý. 

Další setkání z Cyklu Čaj o páté se uskuteční 9. dubna v bistru Laborka. Tématem debaty bude Woke Culture v USA.

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE

Univerzita Pardubice Pardubice navštívil 5. března 2024 americký velvyslanec v ČR Bijan Sabet.

Dopoledne se velvyslanec USA setkal s vedením univerzity a vedením Fakulty filozofické. Hlavním bodem jeho programu byla především otevřená debata se studentkami a studenty.

Po krátkém úvodu pana velvyslance na téma U.S.-Czech Relations in 2024: Strengthening Long-Lasting Transatlantic Partnership následovala živá a podnětná diskuse. Debatou provázeli naši studenti Kuba a Martin, kteří oba studují angličtinu na katedře anglistiky a amerikanistiky.

Rozmanitost témat zahrnovala nejen práci velvyslance, jeho zkušenosti ze Silicon Valley, budoucnost umělé inteligence, ale taky výzvy, kterým čelí mladí lidé. Dotazy se týkaly výměnných pobytů, politických témat i LGBTQ+ komunity.

Silně rezonovala problematika české kultury a České republiky jako takové. Sám velvyslanec zmínil že má rád turistiku, českou "pub culture" a smysl pro humor.

Ve volném čase je Bijan Sabet vášnivým fotografem, proto jsme mu jako malou pozornost darovali fotografii, kterou vyfotila naše studentka Bára z vizuální antropologie. 

Velvyslanec USA, tehdy Andrew H. Schapiro, byl na Univerzitě Pardubice naposled v roce 2015.

Fakulta ekonomicko-správní a Fakulta filozofická Univerzity Pardubice srdečně zvou akademickou obec na event „Společnost a její správa: Společnost a média“. Akce proběhne ve středu 10. 4. 2024 od 9.45 hod. v prostorách budovy DB a Atria UPCE. 

Na akci vystoupí:

• Mgr. Michal Zitko, MPA, tajemník, Magistrát města Pardubic
• Richard Samko, moderátor, Česká televize
• Johana Bázlerová, digitální tvůrkyně, novinářka, juniorní poradkyně předsedy Senátu
• Kovy, influencer

Doprovodný program:
Workshopy s Demagog

Neformální setkání:
Hudební vystoupení

Akce je pořádána pod záštitou děkana Fakulty ekonomicko-správní prof. Ing. Jana Stejskala, Ph.D. a pod záštitou děkana Fakulty filozofické doc. Mgr. Jiřího Kubeše, Ph.D.

Kontakt: JUDr. Martin Šmíd, Ph.D. - martin.smid@upce.cz, tel. 466 036 164

Avizo Univerzity Pardubice

Co znamená naučit se sociologicky myslet? Důkladně ošlapat chodník, říká Jan Mandys, sociolog a psycholog z Fakulty ekonomicko-správní. Práce s lidmi, setkávání a komunikace s nimi, problémy reálného života a snaha najít řešení z každé situace, pomáhat a vzdělávat. 

Máme za sebou léto, měl jste více času na svou vědeckou práci a výzkum? 

Úplně ne. Ale přesto jsme jeden smluvní výzkum začali realizovat. Před nedávnem jsme dělali výzkum na problematiku bydlení v České a Moravské Třebové. Pro Českou Třebovou připravujeme další, který se bude týkat situace v sociálních službách a podpoří místní komunitní plánování sociálních služeb. A díky tomu jsme získali smluvní výzkum pro Kraj Vysočina, kde mapujeme situaci v sociálně vyloučených lokalitách. Výzkum bude hotový na podzim a poslouží krajskému úřadu při vytváření a implementaci lokální sociální strategie. Takže jsem se ani v létě nenudil. 

Pěkně se vám to „nabalilo“…

Moje vědecká práce je primárně zaměřená na aplikovaný výzkum pro praxi. A je pravda, že se nám daří relativně často získávat zakázky na výzkum. Několik let jsme například v rámci spolupráce s krajským úřadem mapovali situaci pro vznik Koncepce rodinné politiky Pardubického kraje. 

Kde vaše výzkumy pomáhají nejvíce?

Obecně mohu říci, že moje vědecká činnost zahrnuje aktivity, které pomáhají podpořit, zlepšit či nastavit rozvojové aktivity v obcích a často se týkají bydlení nebo nějaké části sociální politiky. Jsme rádi, že regionální veřejná správa chápe univerzitu jako vhodný zdroj na spolupráci. S našimi výzkumy pracují managementy obcí a regionů i úředníci. Neslouží tedy pouze pro psaní vědeckých článků, ale jsou užitečné v praxi, protože pomáhají buď něco vytvořit, nebo vylepšit.

Býváte hodně v terénu?

Ano, v terénu jsem docela často. Ještě častěji ale s našimi studenty, které se do těchto praktických věcí snažím zapojovat. Naučit se sociologicky myslet totiž znamená, že si ten „chodník ošlapete“. 

Sociologii se věnujete vědecky. Jaké předměty učíte studenty na Fakultě ekonomicko-správní?

Kromě sociologie vyučuji také psychologii, patologické jevy a komunikační dovednosti. 

Téma psychologie a sociologie je dost široké… 

Oba předměty ale představují základnu humanitních věd, která se opírá o filozofické poznatky staré tisíce let. Včetně základů filozofie považuji tyto předměty za základ jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání. Zvyšují všeobecný přehled, zlepšují uvažování a podporují individuální světonázor. Důležité je také to, aby studenti pochopili, že vysoká škola sama o sobě nikoho nenaučí. Studenti tu hledají odpovědi na svoje otázky a vyučující je pouhým průvodcem na cestě za poznáním. 

Co se studentům snažíte předávat?

Mým cílem je, aby studenti viděli, jak funguje reálný život. Teorie je dobrý pomocník, ale tím, že nejsme na humanitních studiích a studenti mají jinou náplň svého snažení, je důležité jim ukázat, že existuje i jiný svět než ten v kancelářích úřadů nebo v tabulkách daňových výkazů. A také to, že svět je velmi barevný. 

Snažíte se je vyburcovat, aby se zajímali? 

Snažím se aktivizovat studenty k činnosti, ze které si odnesou nějaký nový pohled na sebe sama. Aby se mohli rozvinout a případně poznat, jak v reálu podpora tzv. „měkkých dovedností“ vypadá. Jeden můj předmět se odehrává přímo v terénu, kde studenti zažijí aktivity, které se běžně odehrávají na podnikových, firemních či jiných školeních, teambuildingu. Jednou za semestr vezmu některé studenty na zkrácenou aktivitu, třeba na takovou procházku okolo Labe. V omezené míře si vyzkouší techniky seberozvoje na vlastní kůži. 

Co dalšího si do života odnášejí?

Moji studenti si mají hlavně odnést to, aby nezapomínali myslet a nebyli ovce. Aby věděli, že pokud něco chtějí, tak je lepší si o to říct než čekat, že to přijde samo a být v nejistotě. A také to, že jsou lidmi a podle toho se mají chovat a vážit si sebe sama. 

Už jste zmínil, že se studenty vyrážíte na různé outdoorové výjezdy. Co je cílem?

Primárně ukázat studentům, že vystoupení z komfortní zóny je užitečné a pro život žádoucí. A také demonstrovat, jak důležitá je interakce s druhými lidmi. Moje „venkovní“ cvičení posilují týmovou spolupráci, snažím se citlivě zapojovat introverty. Některá cvičení ale děláme také v učebně v rámci předmětů na podporu komunikačních dovedností. Už to, že změníme prostředí a jdeme kamkoliv mimo učebnu, přináší efekt. Studenti jsou daleko otevřenější, uvolněnější. Venku mluví i ti, co si během běžné výuky odbydou jen to nejnutnější. Zažívají na vlastní kůži, jaké to bude, až ve svém zaměstnání vyjedou na teambuilding. Já se jim snažím demonstrovat, jak některé seberozvojové a rozvojové skupinové techniky fungují, aby se toho nebáli. 

Pro zpestření výuky používáte i loutkové divadlo. Jak to vzniklo?

Smyslem bylo inovovat moji outdoorovou výuku a připravit poněkud radikálnější program na posílení komunikačních a prezentačních dovedností. S celou řadou studentů, kteří se mých outdoorových hodin zúčastnili, jsme v minulosti vyráželi i na nová místa a testovali aktivity, které bych mohl následně aplikovat do výuky. Přitom mě napadlo, že by bylo fajn nebýt „venku“ pouze pro sebe, ale být přínosem i pro okolí, kde zrovna jsme. Na cestách jsme totiž potkali mnoho zajímavých lidí, kteří rádi studenty v úkolech podporují. A loutkové divadlo je věc, která není tak náročná jako běžné divadlo a studenti se mohou za loutky tak trochu „schovat“. Proto vznikl zcela amatérský soubor „Přetržené nitě“. 

K čemu slouží a jak na to studenti reagují?

Jednoznačně pomáhá tomu, aby studenti ještě více prohloubili svoji schopnost komunikace. Navíc jsme zájezdové divadlo a máme za sebou první potulnou štaci. Jde tedy nejen o komunikaci, ale vezeme si celé divadlo i s materiálem na vozíku. Dohromady váží skoro 40 kilo, všichni máme batohy na zádech a putujeme krajinou. Letos jsme měli domluvené představení, ale za rok chceme vyrazit čistě do neznáma. Zastavit se na návsi, rozdělat divadlo a začít hrát pro kolemjdoucí. Naše divadlo má nejen 3 herce, ale také „kulisáka“ a rádi jsme byli i za doprovod, který nám pomohl tlačit ten náš vozík. Rád bych měl v souboru další jednu až dvě dvojice herců, rozšířil repertoár o další hry. Náš soubor je otevřený každému.

Jaké plány máte s divadlem dál?

Mimo léto připravujeme koncept hraní v Pardubicích. Je třeba si uvědomit, že je to dobrovolná činnost a časová náročnost také není úplně malá. Chtěl bych nastudovat dvě nové hry a připravit divadlo na pravidelné vystupování v Pardubicích pro ty, kterým by to mohlo udělat radost. Určitě ale budeme vystupovat v září na Dni pěstounů v Dobrušce a v říjnu na Noci vědců na Univerzitě Pardubice.

Jste také kouč a psychosociální poradce, co to znamená?

Jako psychosociální pracovník v naší poradně klientovi poskytnu základní vhled do problému, správně ho vyslechnu. Nabídnu varianty řešení a prakticky ve všech případech odešlu klienta na další místo, kde je již informovaný psycholog. Dále pomáhám studentům získat sociální dávky, stipendia, zprostředkovávám kontakt na další sociální služby mimo univerzitu. Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o stanici první pomoci, pokud člověk neví, co má ve své složité situaci dělat.

Kdo a s jakými problémy za vámi může přijít?

Přijít může jakýkoliv student nebo pracovník s jakýmkoliv problémem. Jádro mé práce opravdu spočívá v orientaci v problému, zajištění podpory úřadů a podpory univerzity ve věci individuálního plánu či stipendií. Nejčastěji se na mě obrací klienti s potřebou orientace ve studiu. Další hledají sami sebe – zde dobře funguje seberozvojová skupina, která na univerzitě funguje. Následují pak vztahové problémy. Nově se problémy týkají nespokojenosti se životem – úzkosti a depresivní stavy. To jsou ale případy, které posílám okamžitě dál k příslušnému odborníkovi.

Jak vaše pomoc konkrétně vypadá?

Začátek je v rozhovoru a vytvoření anamnézy problému klienta. Poté buď zůstává u mě – seženeme formuláře příslušné žádosti, vyplníme je spolu, zavolám na úřady a pomohu s počáteční komunikací. Důležité je poskytovat podporu, nikoliv řešit za klienta. Zároveň je třeba říci, že každý člověk, byť má stejný problém, je jiný a neexistuje univerzální postup ani přístup. S ohledem na mnohdy citlivé problémy může naše spolupráce probíhat do značné míry i anonymně. To je důležité i proto, že si vedeme evidenci klientů, každý má u mě svůj kód. Velmi záleží na povaze problému. 

Dříve jste se zaměřoval na práci s lidmi bez domova. Co vás k ní přivedlo?

S lidmi bez domova jsem začal pracovat jako dobrovolník už při studiu na vysoké škole. Věděl jsem, že nechci pracovat se seniory ani s dětmi. Prostředí, kde jsem se dlouho pohyboval, bylo plné uživatelů drog. V době potřebné praxe se k nám na katedru dostala možnost stát u rozjezdu prodeje časopisu Nový Prostor v Ostravě. Tento časopis pomáhá lidem bez domova získat alespoň prostředky na základní obživu. Nabídka mě zaujala a rok jsem na severu Moravy pracoval jako dobrovolník, a pak jsem skoro rok i pobočku vedl. V podobné práci jsem pak pokračoval po návratu do Pardubic. Tady jsme vytvářeli podmínky pro rozvoj nízkoprahových služeb pro lidi bez přístřeší. 

Pokračujete v této práci? 

Od roku 2007 vedu pracovní skupinu Komunitního plánování sociálních a souvisejících služeb ve městě Pardubice s názvem „Cizinci, menšiny a osoby ohrožené sociálním vyloučením“. Nejedná se o přímou práci s uživateli služeb, ale o to, aby systém sociální pomoci fungoval efektivně a jako záchytná síť. Posledním velkým úspěchem byl vznik ordinace pro tuto skupinu lidí, která v letošním roce dostala i ocenění v podobě Ceny Ministerstva vnitra za inovaci ve veřejné správě. Pardubice v tuto chvíli připravují výstavbu nového azylového domu pro muže a noclehárny. Stávající budova totiž zdaleka nesplňuje potřeby cílové skupiny.

Dá se říci, s jakou skupinou těchto lidí je práce nejnáročnější? 

Rozhodně se to říct nedá. Každá skupina má svoje specifika. Lidé bez domova, uživatelé návykových látek, etnické menšiny či cizinci se nejvíce potýkají se stigmatizací. Dalším problémem jsou dluhy, které většina i při nejlepší vůli nedokáže platit, a snaha zachovat si peníze na důstojný život. Pracovat se jim zkrátka nevyplatí, protože jim mnoho prostředků nezbude. Otázkou není ochota spolupracovat, ale reálné možnosti. Nejsou to dluhy, ale neustálé nezdary. Odsuzování zcela rozloží osobnost člověka a ten postupně ztrácí kompetence zvládat i ty nejběžnější situace. Čím déle trvá jejich život v nepříznivých podmínkách, tím je propad horší a návrat složitější, či rovnou nemožný. 

Proměnil se za ty roky vaší práce obraz bezdomovce?

To je právě důležité si uvědomit! Doba, kdy byl typickým bezdomovcem pán s igelitkou, lahví vína okolo padesátky, který nikomu neubližuje, je minulostí. Přibývá mladých bezdomovců i žen, osob s takovou kumulací handicapů, že nepatří do žádné sociální služby. Pokud společnost dokáže najít odpověď na to, proč některého člověka krizová situace srazí na úplné dno a jiného naopak stejná posílí, dokážeme těmto lidem pomoci. Do té doby záleží na jejich vnitřní vůli, výši dluhů, možnosti získat dostupné bydlení a třeba práci na chráněném trhu práce. 

Společnost, přestože celou řadu jevů odsuzuje, zároveň dogmaticky trvá na vyřešení problému. Neznamená to ale pomáhat problémové osobě za každou cenu. Nikoho nemůžete nutit ke změně bez jeho svobodné vůle. A pokud si přeje zemřít v kartonové krabici, má na to právo. Důležité je, aby takový člověk věděl, že jsou i jiné možnosti. 

Říká o sobě: Ve svém volném čase jsem nejraději venku. Jít s malým batohem na zádech, spát pod hvězdami a setkávat se s místními lidmi v místech, kde zrovna jsem. Až budou děti o něco větší, tak batoh přebalím na brašny na kolo. Jsem velký fanoušek deskových her. Rád také fotím, čtu a mám rád ticho. Ale úplně nejvíc spokojený jsem mezi lidmi, co jsou mi nejbližší. Což se s tím tichem moc neslučuje

TEXT Zuzana Paulusová/ FOTO Radek Plžík, archiv Jana Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Přijďte si poslechnout historičku Darinou Martykánovou, která aktuálně působí na Universidad Autonóma de Madrid. Její hlavní specializací jsou transnacionální studia, produkce a cirkulace informací zejména v evropsko-středomořské oblasti. Dalším směrem jejího výzkumu je zkoumání redefinice maskulinity v souvislosti s diskurzem pokroku a civilizace. Na Ústavu historických věd vystoupí dne 4. března ve 14:00 s přednáškou Lékařství a maskulinita v 19. století ve španělské a francouzské kultuře (učebna EA-10029) a  pak 5. března v 8:00 s tématem Láska, disciplína a budoucnost. Diskurz osmanských intelektuálů o dětech a rodině 1870 – 1918 (učebna EB-B01009). Darina Martykánová vítá živou diskusi, proto neváhejte a přijďte se zapojit.

Univerzita Pardubice udělila čestné doktoráty hned dvěma osobnostem. Na návrh Vědecké rady Fakulty filozofické získal během slavnostního akademického obřadu v Aule Arnošta z Pardubic prestižní ocenění Doctor honoris causa (dr. h. c.) anglista a literární historik Bohuslav Mánek a expert na etické, náboženské a filozofické aspekty budhismu Jiří Holba. 

Titul Doctor honoris causa Univerzity Pardubice si oba akademici převzali při slavnostním akademickém obřadu, kterého se účastnili rektoři či prorektoři z českých vysokých škol a významní hosté z dalších institucí. 

„Vážím si obou kolegů jako jedinečných osobností, jejichž přínos přesáhl prostor naší republiky. Navíc si naše fakulta cení jejich setrvalé podpory. Jiří Holba dlouhodobě podporoval katedru religionistiky, později katedru filosofie a religionistiky. Bohuslav Mánek sehrál významnou roli při etablování dnešní Katedry anglistiky a amerikanistiky na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice,“ říká děkan Fakulty filozofické doc. Jiří Kubeš.

Více o oceněných:

PhDr. Jiří Holba, Ph.D. (1953) - Doctor honoris causa Univerzity Pardubice za mimořádný přínos k rozvoji české orientalistiky a religionistiky, za dlouhodobou podporu katedry religionistiky a později Katedry filosofie a religionistiky Fakulty filozofické UPCE a za osobní statečnost a angažovanost ve všech oblastech života.

Kvůli neochotě přizpůsobit se požadavkům a ideologii komunistického režimu se Jiří Holba nejprve vyučil elektromechanikem a pracoval jako elektrikář, závozník, domovník, zahradník, dobrovolný pečovatel a topič. Po přestěhování z rodné Bystřičky na Valašsku do Prahy v roce 1977 se pohyboval v undergroundovém a disidentském prostředí a ocitl se v hledáčku Státní bezpečnosti. Podílel se na přepisování a rozšiřování samizdatové literatury, v roce 1979 se neúspěšně pokusil o emigraci. Poté se začal zajímat o Indii, její náboženství a filosofie. Teprve po pádu režimu si v roce 1992 dodělal maturitu a začal studovat na vysoké škole – nejprve obor Sanskrt na Indologickém ústavu, později doktorské studium filosofie na Ústavu filosofie a religionistiky, oboje na Filozofické fakultě UK v Praze. Doktorský titul tak mohl získat až v téměř padesáti letech. Působil jako odborný asistent na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a zároveň jako vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Absolvoval v letech 2009–2015 magisterské studium západní filosofie na Ostravské univerzitě. Akademie věd v letošním roce jeho dlouhodobé úsilí ocenila svým nejvýznamnějším oceněním, čestnou medailí De scientia et humanitate optime meritis, za zvláště záslužnou činnost v oblasti vědy a humanitních idejí. Jiří Holba výrazně přispěl k etablování buddhistické filosofie jako osobité myšlenkové tradice; navázal tak na – v českém prostředí zcela ojedinělé – působení Egona Bondyho. Jiří Holba se zabývá košatým prostředím buddhistických filosofických škol, jeho doménou je však mahájánový buddhismus, zejména jeho etické, náboženské a filosofické aspekty. Mezi nejvýznamnější Holbovy počiny v českém kontextu patří bezesporu pořízení komentovaného překladu Diamantové sútry, ale rovněž zpřístupnění dalších textů mahájánového buddhismu či jejich odborných komentářů českému čtenáři; v mezinárodním prostředí jsou to pak odborná pojednání o konkrétních otázkách buddhistické filosofie, ale i Holbovo působení na řadě zahraničních univerzit (např. na University of Lausanne, Harvard University či Emory University).

S Univerzitou Pardubice pojí Jiřího Holbu dlouhodobá spolupráce. Když zde byla v roce 2000 založena katedra religionistiky, pravidelně na ní externě vyučoval a působil jako člen redakční rady časopisu Pantheon. Když se pak v roce 2020 katedra zcela transformovala a sloučila s katedrou filosofie do jednoho pracoviště, katedry filosofie a religionistiky, opět pomáhal s revitalizací religionistického pracoviště a přechodem na nové studijní programy. Katedru filosofie a religionistiky podporuje nejen pedagogickým působením, ale rovněž zasedáním ve státnicových komisích, vedením závěrečných prací a mnoha podnětnými rozhovory nejen o situaci české religionistiky, ale i akademického prostředí a společnosti obecně.

Prof. PhDr. Bohuslav Mánek, CSc. (1946) - Doctor honoris causa Univerzity Pardubice za mimořádné zásluhy o rozvoj české anglistiky, propagaci oboru a za osobní nasazení při podpoře etablování dnešní Katedry anglistiky a amerikanistiky na Fakultě filozofické UPCE.

Anglista, literární historik a překladatel, který se dlouhodobě zabývá dějinami anglické literatury, anglickým romantismem, recepcí anglické literatury v české kultuře či dějinami a teorií překladu.

Bohuslav Mánek se narodil v Hradci Králové, vystudoval bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tam v semináři profesora Felixe Vodičky obhájil diplomovou a později rigorózní práci, obě s tematikou moderní poezie. Vzhledem k tehdejší situaci nemohl pokračovat v literárněvědné práci v některé z takto orientovaných institucí, a tak v letech 1971 až 1992 vyučoval na Katedře cizích jazyků Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V této době překládal odborné práce, publikoval učebnici angličtiny pro farmaceuty a ve spolupráci s dalšími katedrami jazyků přispěl do anglicko-českého a česko-anglického slovníku lékařské a farmaceutické terminologie. Díky pochopení vedení fakulty se vedle toho mohl věnovat literárněhistorickému a translatologickému výzkumu literatury 19. a 20. století, takže v roce 1984 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil kandidátskou dizertaci o českých překladech anglické a americké poezie v májovském období. Jeho další výzkum vyústil v publikaci První české překlady Byronovy poezie, kterou se habilitoval na téže fakultě v roce 1992. V témže roce přešel přednášet anglofonní literatury na tehdy postupně budovanou katedru anglického jazyka a literatury na nynější Univerzitě Hradec Králové, kde v devadesátých letech působil i jako prorektor pro vědu a výzkum. I nadále se zde soustřeďuje na českou recepci anglofonních autorů, např. Shakespeara, Emersona, Wellse a Joyce. Na základě řízení na Filozofické fakultě Univerzity Palackého byl v roce 2008 jmenován profesorem dějin anglické a americké literatury.

Mezinárodně pracoval jako delegát Akademie věd ČR a Grantové agentury ČR v sekci humanitních věd agentury European Science Foundation. Jeho působení v redakčních radách časopisů, v odborných společnostech a především v Kruhu moderních filologů bylo oceněno Čestným uznáním Mezinárodní federace profesorů živých jazyků (FIPLV) roku 2021. Vedle desítek akademických prací také překládá.

Na Univerzitě Pardubice stál Bohuslav Mánek u přerodu původního tzv. fast tracku, tedy účelově vzniklého krátkodobého programu určeného k rychlé přípravě učitelů angličtiny v porevolučních letech, na plnohodnotný studijní program. Z původního tříletého tzv. fast tracku se však na UPCE i díky působení prof. Mánka vyvinuly čtyři studijní programy a dva programy celoživotního vzdělávání. Tyto studijní programy jsou dva na bakalářském stupni – Anglický jazyk pro odbornou praxi a Anglický jazyk pro vzdělávání (nově akreditované jako dvě specializace široce koncipovaného bakalářského studia), a dva jsou navazující magisterské – Anglická filologie a Učitelství anglického jazyka. Na UPCE vyučoval až do roku 2016, takže zde vedl a oponoval desítky bakalářských a magisterských prací.

Tisíce studentů Univerzity Pardubice dostávají zajímavou šanci. Třetím rokem běží projekt, který za dobré nápady rozdává peníze a stipendia. Letos získá podporu 9 lidí. Uvedla prorektorka Petra Bajerová.

Příkladem můžou být Čaje o páté organizované studentem Michalem Němečkem. „Chceme do univerzitního kampusu přilákat veřejnost na různé besedy. Akce jsou samozřejmě i pro studenty všech fakult. Hosty se snažíme mít z různých vědních oborů, aby připravovaný program byl pestrý. Většina akcí se koná v aule anebo v bistru Laborka.“

Kdo dorazí?

Myšlenku pořádat něco podobného dostal Němeček někdy v roce 2022. „Po spolupořádání akcí na fakultě jsem chtěl pořádat vlastní debaty s vlastními hosty. Přišel jsem s tím za vedením Fakulty filozofické, kde se mi dostalo velké podpory. Tam jsem poprvé dostal informaci o projektu Rozjeď to. Na loňských 7 akcí se nám podařilo přilákat 1350 diváků. Největší pozornost diváků přitáhli František Kinský, Tomáš Czernin, Dana Drábová, lékař Tomáš Šebek,“ vypočítává student.

„Teď v letním semestru nabídneme vzpomínky politického vězně, setkání s novináři Čestmírem Strakatým a Andreasem Papadopulosem, následovat bude debata o politické situaci v USA včetně nadcházejících prezidentských voleb, přivítáme i populárního záchranáře Marka Dvořáka a všechno završíme neformální debatou s Evou a Markem Adamczykovými, tedy olympijskou vítězkou a známým hercem,“ láká Michal Němeček.

Známé osobnosti na studentské pozvání slyší. „Nejtěžší je sladit termíny. Akce nemůžeme pořádat koncem týdne, kdy studenti odjíždějí domů. Hosté bývají velice časově vytížení. Vždy se ale setkáváme s pozitivními reakcemi. Snaží se nám vyjít vstříc.“

Co dalšího studenti připravili a rozjeli? Poslechněte si celý rozhovor.

Rozhovor je se svolením převzatý z Český rozhlas Pardubice. Autor: Jakub Malý, Český rozhlas Pardubice

Oblíbený debatní cyklus Čaj o páté pokračuje i v novém roce. V pondělí 19. února zahájil program letního semestru literární historik a editor Jan Wiendl, který působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Rodina Wiendlů pochází z Klatov, nedaleko německých hranic, kde docházelo k přirozenému míchání a proplétání obou národů. 

„My jsme až do počátku 20. století byli německá rodina a k počeštění došlo naprosto bizarním způsobem. Pradědeček si vzal prababičku, která byla Češka. Rázná žena, šetřila se každá koruna, braly se dvoje noviny: německé a české. Tehdy prababička zavelela, že se budou číst pouze noviny české, jejich synové se pak již zcela identifikovali z českým prostředím,“ popisoval Jan Wiendl. 

Stěžejním tématem rozhovoru byl životní příběh jeho otce, Františka Wiendla, jenž se aktivně podílel na protinacistických a protikomunistických odbojových aktivitách v Klatovech a na Šumavě. Jeho vzpomínky jsou zachyceny v knize Oplocený čas (vydala ji Revolver Revue v Praze v roce 2023).

„Táta už je, de facto, posledním žijícím člověkem, který v knize vystupuje a který může podávat přímé svědectví o skutečnostech politického procesu, odbojových aktivitách a věznění.“

František Wiendl se v letech 1948–1949 zapojil do šíření tiskovin a protikomunistických letáků. Společně s agentem-chodcem Aloisem Suttym převedli přes hranice do svobodného světa 30 osob. Podílel se také na mobilizaci britských letců v době, kdy se očekávala třetí světová válka.

„Táta tehdy dostal úkol a během jednoho dne a noci objel na motorce asi 1000 kilometrů po Čechách a Moravě. Zastavil se na různých adresách, kde předával zprávu RAF pilotům a vyzýval je, aby se zúčastnili velkého konfliktu na straně nekomunistického světa,“ uvedl jeho syn Jan Wiendl.

Celá 50. léta byl František Wiendl vězněn v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Na svobodu byl propuštěn na jaře 1960. Jeho situaci zažili tisíce lidí a ona sdílená zkušenost byla hlavní motivací, proč kniha v podobě rozhovoru mezi synem a otcem vznikla.

Důvěra v sebe sama, silná víra v individualitu a soběstačnost, ale také snaha pomoci potřebným, to jsou hodnoty, které stoletý František Wiendl reprezentuje a předává dalším generacím. 

„Být vděčný, ale neočekávat vděk,“ to je uvědomění, které si Jan Wiendl od svého otce nese dál. 

Další setkání z cyklu Čaj o páté se koná 11. března 2024 v univerzitní aule. Hosty budou Čestmír Strakatý a Andreas Papadopulos. 

Foto: Radek Plžík, Univerzita Pardubice
Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE

Vedení Univerzity Pardubice plánuje reálný nácvik pro případ mimořádné události na vysoké škole. Akci uskuteční ve spolupráci se složkami Integrovaného záchranného systému a dotkne se zaměstnanců i studentů, kteří předtím projdou školením.

Hlavním cílem je proškolit zaměstnance v oblasti mimořádných událostí. Tato iniciativa zahrnuje také prověření získaných znalostí a dovedností prostřednictvím taktických cvičení, která umožní zaměstnancům praktickou aplikaci jejich vzdělání a zlepšení spolupráce s různými složkami Integrovaného záchranného systému (IZS).
Plánované cvičení bude zahrnovat účast všech složek IZS, včetně Policie ČR, Městské policie, Hasičského záchranného sboru a zdravotnických záchranných služeb. Během této akce budou týmy jednotlivých složek trénovat spolupráci a koordinaci svých úkolů, a zároveň si ověří jejich připravenost a schopnost rychlé a efektivní reakce na situace vyžadující okamžitou akci.
V souladu s tímto cvičením také vedením univerzity naplánovalo školení, které je určené pro zaměstnance, kteří budou zapojeni do taktického cvičení. Toto školení se zaměří na poskytnutí potřebných dovedností a znalostí, které budou zaměstnanci potřebovat pro úspěšnou spolupráci se složkami IZS během plánovaného cvičení. Akce se budou účastnit také studenti Univerzity Pardubice, kteří budou hrát roli figurantů, což přispěje k realističnosti a účinnosti cvičení.
Akce a příprava na ni je výsledkem jednání vedení univerzity a Policie České republiky (PČR). Cílem aktuální komunikace bylo posílení vzájemné spolupráce a zlepšení ochrany zaměstnanců a studentů v prostorách kampusu.

Tento krok je součástí komplexního plánu Univerzity Pardubice (UPCE) na zlepšení bezpečnosti a reakce na mimořádné události. Výsledkem snahy o zvýšení bezpečnosti na univerzitě je například nová informativní webová stránka SOS: Co dělat v případě ohrožení a speciální školení, která už probíhají. Pro všechny zaměstnané i studující je například nově otevřený kurz Řešení krizových situací, který je k dispozici online. 

Kolegyně Kateřina Ptáčková přeložila výbor z korespondence významné středověké mystičky, svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat listů prodchnutých mystikou. Soubor je unikátní nejen tím, že představuje spirituální atmosféru středověké společnosti a rovněž politický a sociální kontext, ve kterém se specifická rodačka z toskánské Sieny pohybovala - vždy ve společnosti (pod kontrolou?) dalších osob světských a duchovních. Výbor listů je unikátní zejména svým jazykem plným abstrakce, jímž mystička sdělovala své duchovní zkušenosti a nauku, udělovala rady a povzbuzovala k reformě společnosti. 

Úvodní historická studie: Kateřina Ptáčková

Úvodní teologická studie: Ludvík Grundmann O. P. 

Knihu vydalo nakladatelství Krystal OP, Praha 2023