Publikace detail

Arguments for Non-adversariality are not Self-refuting

Autoři: Kiš Serhij

Rok: 2025

Druh publikace: článek v odborném periodiku

Název zdroje: Topoi : an International Review of Philosophy

Název nakladatele: Springer

Místo vydání: Dordrecht

Strana od-do: nestránkováno

Tituly:

Jazyk	Název	Abstrakt	Klíčová slova
cze	Argumenty pro nesoupeřivost nejsou seberefutační	Ve svém příspěvku k debatě o povaze argumentace Scott Aikin tvrdí, že nesoupeřivý model argumentace je seberefutační, protože kdykoli jej jeho zastánci obhajují, nevyhnutelně odmítají soupeřivost, a tudíž se sami stávají soupeřivými. To podle Aikina plyne z myšlenky, že důvody jsou kontrastivní – vždy pro jednu možnost proti jiné. V tomto textu bráním projekt nesoupeřivosti proti obvinění ze seberefutace. Ukazuji, že jedním z jádrových rysů soupeřivého pojetí je chápání argumentů jako her s nulovým součtem. Tvrdím pak, že Aikinova námitka seberefutace obstojí pouze tehdy, pokud předpokládáme, že samotná debata o povaze argumentace je hrou s nulovým součtem. Jenže to závisí na tom, jak tuto debatu vymezíme – a můžeme ji stejně dobře pojmout jako hru s kladným součtem. Pro ilustraci využívám ctnostně-teoretický přístup Kathariny Stevens, který takové pojetí s kladným součtem nabízí tím, že spojuje poznatky ze soupeřivého i nesoupeřivého tábora. Podle Stevens je ctnostný argumentující zároveň soupeřivý i kooperativní a praktická moudrost jej vede k volbě stylu, který je v daném kontextu nejvhodnější. Tvrdím, že tento přístup obchází Aikinovu výzvu tím, že přesouvá otázku od toho, zda jsou argumenty vnitřně soupeřivé, k tomu, kdy je soupeřivý nebo kooperativní styl na místě. Závěrem vyvozuji širší poučení pro debatu o povaze argumentace: některé způsoby, jimiž je tato debata vymezena, mohou odvádět pozornost od jiných zásadních výzkumných otázek - například jak bránit erozi vzájemného respektu v našich neshodách a tím zmírňovat následnou politickou polarizaci.	argumentace; rámování; nesoupeřivost; teorie ctností; seberefutace
eng	Arguments for Non-adversariality are not Self-refuting	In his contribution to the adversariality debate, Scott Aikin argues that non-adversarialism about arguments is self-refuting because whenever its proponents affirm it, they inevitably reject adversarialism and thus become adversarial themselves. This, Aikin suggests, follows from the idea that reasons are contrastive-always for one thing instead of another. Here, I defend the non-adversariality project against this self-refutation charge. I do this by identifying one of the core tenets of adversarialism, namely that it views arguments are as zero-sum games. I then argue that Aikin's self-refutation charge only obtains if we assume that the adversariality debate itself is zero-sum. However, whether the debate is zero-sum depends on how it is framed, and we might as well frame the debate in positive-sum terms. To illustrate, I draw on Katharina Stevens' virtue-theoretic account, which offers such a positive-sum view by synthesizing insights from both adversarialist and non-adversarialist camps. For Stevens, a virtuous arguer is both adversarial and cooperative, guided by practical wisdom in adopting the most suitable arguing style for a given context. I contend that this approach bypasses Aikin's challenge by shifting the question from whether arguments are inherently adversarial to when the adversarial or cooperative style is the most appropriate. I conclude by drawing a broader lesson for the adversariality debate, which is that some of the ways in which it is framed might keep our attention from other substantial research questions, such as how to counter the crowding-out of respect in our disagreements and thus mitigate the subsequent political polarization.	Adversariality; Argumentation; Contrastivism about reasons; Framing; Virtue theory; Scott Aikin

Vyhledávání

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Publikace detail

Katedry

Ústavy

Jak nás najdete?

Služby

Často hledáte