Publikace detail

Osmanské obléhání Bělehradu v létě roku 1739 pohledem kulturních dějin aneb O ceremoniálu, který nebyl

Autoři: Prchal Vítězslav

Rok: 2024

Druh publikace: kapitola v odborné knize

Název zdroje: Živé pevnosti : města, lidé a opevnění v časech válečných, poválečných a v kulturní imaginaci

Název nakladatele: Scriptorium

Místo vydání: Praha

Strana od-do: 15-44

Tituly:

Jazyk	Název	Abstrakt	Klíčová slova
cze	Osmanské obléhání Bělehradu v létě roku 1739 pohledem kulturních dějin aneb O ceremoniálu, který nebyl	Opevnění (zejména tehdy moderní bastionové opevnění vybudované Rakušany) v čele s Bělehradem určovalo a utvářelo prostorové vztahy na balkánském válčišti. To znamená, že i zde, stejně jako v západní a střední Evropě, regulovaly taktiku a strategické pohyby armád, způsob myšlení a priority jejich velitelů a určovaly komunikační a vojenské priority. Byly také - zejména Bělehrad - symbolickým památníkem územní vlády. Jinými slovy, opevnění byla také důležitým referenčním rámcem pro danou oblast. Zde se tedy dostáváme spíše na pole kulturních než vojenských dějin, jejichž principy jsou však velmi inspirativní pro snahu pochopit balkánské bojiště, které leží na hraně dvou civilizačních a hodnotových okruhů. Dlouhodobé válečné dějiště na severozápadě Balkánu se vyznačovalo střetem a částečnou asimilací dvou odlišných vojenských kultur - osmanské a(západo)evropské - s odlišnými proměnnými vojenské cti a morálky a odlišným souborem nepsaných závazných pravidel chování. Právě perspektiva historické antropologie (zkoumající jednání, postoje a způsoby myšlení a vnímání historických aktérů), zaměřená na pevnostní válčení (zde konkrétně na osmanské obléhání Bělehradu v roce 1739), které i v tomto geografickém prostoru významně spoluutvářelo podobu vojenské mechaniky a tvář militarismu jako takového, může pomoci odhalit utváření a míjení dvou hodnotových systémů, dvou kulturně-civilizačních okruhů a jejich vojenských praktik. Analýza aktérské perspektivy očitého svědka bojů o Bělehrad naznačila, že Osmané byli schopni (alespoň částečně) přejímat evropskou techniku, například postup pravidelného obléhání bastionové pevnosti a snad i vojenské inženýrství. Nepochopili však (nebo nechtěli pochopit) zdvořilostní chování mezi vojáky, mezi vojáky a civilisty a mezi důstojníky-gentlemany, protože to bylo kulturně podmíněné a bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, se mu přizpůsobit. V tomto ohledu docházelo k jasnému nepochopení předávaných kulturních kódů. Na druhou stranu Osmané velmi dobře	obléhání Bělehradu 1739; rakousko-rusko-osmanská válka 1735-1739; aktérská perspektiva; John Lindsay, 20. hrabě z Crawfordu; historická antropologie; kulturní dějiny vojenství
eng	The Ottoman Siege of Belgrade in the Summer of 1739 through the Eyes of Cultural History, Or the Ceremony that Never Happened	The fortifications (especially the then-modern bastion fortifications built by the Austrians) with Belgrade at the head defined and shaped the spatial relations of the Balkan theatre of war. This means that even here, as in Western and Central Europe, they regulated the tactics and strategic movements of armies, the way of thinking and priorities of their commanders, and determined communication and military priorities. They were also – especially Belgrade – a symbolic monument of territorial rule. In other words, fortifications were also an important reference frame for the area. So, here we come to the field of cultural rather than military history, the principles of which, however, are very inspiring for the attempt to understand the Balkans battlefield, which lies at the edge of two civilisational and value circles. The long-term theatre of war in the north-western Balkans was characterised by the clash and the partial assimilation of two distinct military cultures - Ottoman and(Western) European - with different variables of military honour and morality and a different set of unwritten binding rules of conduct. It is precisely the perspective of historical anthropology (examining the actions, attitudes and ways of thinking and perceiving of historical actors), focusing on fortress warfare (here specifically on the Ottoman siege of Belgrade in 1739), which also in this geographical space significantly co-shaped the form of military mechanics and the face of militarism as such, that can help to reveal the shaping and passing of two value systems, two cultural-civilizational circles, and their military practices. An analysis of the actor‘s perspective of an eyewitness in the fighting for Belgrade suggested that the Ottomans were able to (at least partially) adopt European technology, such as the procedure for the regular siege of a bastion fortress and perhaps also military engineering. However, they did not understand (or did not want to understand) the courtesy	siege of Belgrade 1739; austro-russo-turkish war 1735–1739; native’s point of view; John Lindsay 20th Earl of Crawford; historical anthropology; culture of warfare

Vyhledávání

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Publikace detail

Katedry

Ústavy

Jak nás najdete?

Služby

Často hledáte